vlkcz komentáře u knih
Těžko mi, jako muži, hodnotit. Oceňuji, že nejde jen o příběh, ale také o návod k cestě. I když bez učitele je to celé asi stejně k ničemu. Že když má člověk pořádný důvod, dokáže cokoliv. I když ten uváděný mi přijde hodně laciný (stejná výhrada jako u Coelhova "U řeky Piedra jsem usedla a plakala"). Ale na druhou stranu, nikde není psáno, že člověk následuje svůj osud jen kvůli vznešeným cílům.
Celé je to ale napsané tak nějak divně. V komentářích níže několikrát zmiňované Zasvěcení také není úplná beletrie, ale přeci jen je vícevrstvé a nejméně o jednu třídu výš.
Navíc mám pocit, že dnes už nejde o to, být 100% ženou či mužem, ale každé pohlaví by v sobě mělo objevit svůj doplněk z opačného. Ženy jsou v tomhle dál, bohužel většinou objevují jen zmrzačené mužství, které vidí kolem sebe. No a muži s objevováním svého vnitřního ženství jsou "tabula rasa".
V tomto případě jde, pro mě, jen o málo lepší průměr.
Trochu příliš ruské, na můj vkus. I když přijmu, že jde o satiru, tak postavy jednají tak imbecilně, že mi je za ně trapno a smích se nějak nedostavuje.
Je moc dobře, že kniha vyšla tak, jak je.
Starý čínský alchymistický text, byť přeložený, by byl nesrozumitelný. Komentář Richarda Wilhelma ho zasazuje do kontextu a tím pomáhá odhalit souvislosti, které jsou třeba blízké budhismu nebo některým křesťanským učením.
A psychologické poznámky C. G. Junga pro změnu upozorňují na nebezpečí, která by mohla čekat na čtenáře, který by bral text doslova a neuvědomoval si odlišné kulturní prostředí, ze kterého původní text vyrůstá.
Přesto jde o velice náročnou četbu, spíše studium, pokud se chce člověk alespoň trochu přiblížit k jádru sdělení.
Úžasná kniha. Částečně se dotýká témat jako Tajemství, ale navíc je zde poutavý příběh a upozornění na háčky a nebezpečí, které mohou u těchto technik být.
Výpověď je o to cennější, že je podána lékařem, vědcem, ateistou, člověkem pevně zakotveným v realitě, přesto otevřeným tomu, co nás přesahuje.
Jenom škoda, že vydavatel hrubě podcenil korektury, takže překlepy, neodpovídající pády, chybějící slova apod. vyskytují s pravidelností, která je poněkud rozptylující.
Ale třeba je to součást cvičení odpoutání se od rušivých podnětů :-)
Formálně velice zajímavá kniha. Celá je vyprávěna v ich-formě, ale jednotlivé části vyprávějí různé postavy. Každá má trochu odlišný styl, některé trochu svébytný smysl pro humor, proto možná kniha působí na první pohled nesourodě.
Bohužel, vedle všech kladů, se autor nevyvaroval ani pasáží, ve kterých o nic nešlo, některé situace se zbytečně opakují, takže ani překvapivý závěr nestačí na plné hodnocení.
Ale určitě zajímavější než Příliš dlouhé zásnuby.
Jednoduše úchvatné.
Napětí, humor, trochu filozofie, akce i postupné doplňování skládačky.
Každá postava má svojí motivaci, čas od času se spojenci mění v konkurenty a nepřátele (a naopak).
Jedna z těch knih, kdy člověk lituje, že nemá k dispozici víc než těch 5*.
Ve své práci autor používá poznatků různých oborů. V úvodu se odvolává na antropologii, pokračuje přes psychologii, hlavně jungiánskou, při odkrývání archetypálního obrazu otce v mýtech zpracovaných v Illiadě, Odysei a Aeneidě, v dalších částech pak přibírá ještě sociologii.
Přesto, že jde v podstatě o odbornou práci s bohatými odkazy na další studie, je napsaná velice čtivě a přístupně i pro lehce poučené laiky. A tím, že se zabývá tématem, které je přes svou závažnost, nejen pro muže a otce, na okraji zájmu, jde i o knihu velmi záslužnou.
Nebýt poznámek, kde jsou odkazy na díla druhé poloviny 19. a první poloviny 20. století, tak člověk nepozná, že jde o skoro 70 let starou knihu. Samozřejmě, věnuje se mýtům a legendám, takže tam nějaké to století nehraje roli. Ale ona je současná i tam, kde hovoří k dnešnímu člověku.
"Moderní hrdina, moderní jedinec, který se odváží vyslyšet volání a hledá příbytek oné bytosti, s níž bychom se měli usmířit, nemůže, vlastně ani nesmí čekat, až se jeho společenství zbaví svého nánosu pýchy, strachu, rozumově zdůvodněné lakoty a posvěcené nechápavosti. "Žít," říká Nietsche, "jako by nastal onen den." Není to společnost, kdo vede a zachrání takového hrdinu - je to právě naopak. Tak tedy každý z nás nese svůj díl nejvyšší zkoušky a vykupitelův kříž - nikoli v rozzářených okamžicích velkých vítězství svého kmene, ale v tichu své osobní beznaděje."
Trochu mi to připomínalo Rudišovu Národní třídu, jen trochu smířlivěji napsané. Atmosférou seriál Pustina. Koho tato dvě díla zaujala, nebude, myslím, zklamán ani Jizvami.
Kdo si přečte anotaci, ten víceméně ví, jak kniha bude vypadat a dál číst nemusí.
Autor bohužel nemá kvality svého dědy, takže i když příběh vystavěl v jeho duchu, zůstalo v podstatě pouze u nástinu knihy. Zoufale chybí jakékoli rozvinutí nejenom epizodních příběhů, ale také hlavní dějové linky.
Přečteno za hodinu a něco, jedna hvězda z piety k titulnímu hrdinovi mého dětství, ale tady vystupuje pouze jako jedna postava z mnoha (absence jednoznačné hlavní postavy je další z nedostatků). Pro současné děti, myslím, absolutně nezajímavé.
Lehké dovolenkové čtení. Pomalu plynoucí příběh s překvapivým závěrem.
Ale hlouběji to na člověka nezapůsobí.
Láska královny vdovy Kunhuty Uherské a ambiciózního Záviše z Falkenštejna je pro romanopisce vděčné téma, kdyby pro nic jiného, tak tím, že je v tomto notoricky známém příběhu stále spousta otazníků, čímž autorům poskytuje dostatek prostoru pro fabulování. Ale v tomto případě se kniha moc nepovedla.
Možná mám trochu sucharský názor, že když už se autor pustí do historického tématu, tak se musí držet nezpochybnitelných fakt a příběhy doplňovat jen do bílých míst. Z toho vyplývá moje první výtka, i když autorce slouží ke cti, že se ke svým "kouzlům" s časovými údaji v závěru knihy přiznává.
Bohužel těch výhrad je víc. Styl vyprávění často dává prostor dialogům a vnitřním monologům jednotlivých hrdinů a tady se objevují občas anachronismy. Časté odkazování na romantismus je nejkřiklavější. Ani jazykově nejde o žádnou perlu, pomalu kopřivku jsem dostával z neustálých zmínek o "kurtoazních mravech" (i když tady měl zasáhnout editor a navrhnout alespoň občas použít český ekvivalent "dvorské").
Setkání ve vodách rozbouřené Vltavy je jistě efektní, ale naprosto nesmyslné. Pokud pominu technickou nerealizovatelnost manévrování kmenem stromu v divoké vodě, tak je tady ještě samotná nelogičnost celé epizody. To, že z Krumlova po levém břehu cestoval Záviš by se ještě dalo pochopit, i když i tady je otázka, proč k přechodu na pravý břeh rozvodněné Vltavy nezvolil stojící Juditin most, minul ho a raději volil brod u Štvanice. Ale kudy jela z Kolína Kunhuta, že se dostala na levý vltavský břeh, nad tím zůstává rozum stát.
Pro mě jednoznačně zklamání.
Po Třech sestrách zklamání. Vcelku tuctový příběh, uměle nastavovaný popisy domu a pokojů. Zápletka i rozuzlení jsou jasné zhruba po 50 stranách. Nic, bez čeho bych nemohl žít. Ještě asi zkusím Modré z nebe, ale tohle je docela slabota.
Styl psaní mi dost připomínal Elfriede Jelinek. Stejně úsporné vyjadřování, stejně na dřeň obnažené city. Jen, ve srovnání s nositelkou Nobelovy ceny, má pro lidské chyby shovívavé porozumění. Navíc jako debut excelentní.
Příjemná jednohubka, i když na to, aby se člověk stihl víc identifikovat s hrdiny, jsou povídečky příliš krátké a bez pointy, spíš jako koláž jednotlivých drobných příhod.
Ale pokud bych měl něco doporučit budoucím čtenářům tohoto dílka; nemějte velká očekávání, je to trochu jako když si v hospodě poručíte pivo, a když si při něm uděláte žízeň a chcete druhé, tak vám řeknou, že došlo.
První kniha, kterou jsem si jako dítě sám přečetl a od té doby se k ní stále vracím. V posledních letech střídám originál a překlad a vždy žasnu, jak kongeniálně Aloys a Hana Skoumalovi tuto knihu převedli do češtiny.
Jedna z mála knih, která mi vlezla až do snů. A že to byly kvalitní noční můry.
Místo komentáře snad bude lepší, když dostane slovo přímo autorka.
Její neskutečné vystoupení na TEDu 2012.
https://www.ted.com/talks/susan_cain_the_power_of_introverts?language=cs
Tempo vyprávění je samozřejmě poplatné době, některé kapitoly vypadají, jako kdyby to Balzac psal jako román na pokračování, a některý týden neměl co napsat, tak vložil popis bankovního systému, výroby papíru apod.
Ale celkově je člověku smutno, když si uvědomí, jak málo se v některých ohledech za těch skoro 200 let změnilo.
Upřímně řečeno, nevím přesně, jak hodnotit. Přesto, že jde o román, vychází z autorových osobních zkušeností.
Malá oprava anotace: Děj končí Vánocemi 1941.
Kniha je zajímavá z několika pohledů. Hrdinové jsou lidé, které většinou máme tendenci vidět jako lumpy. Nicméně je vidět, že těch ideologicky přesvědčených v německém ponorkovém vojsku většina nebyla, a ti "ideologové" nebyli osádkami vždy nadšeně přijímáni.
Součástí vyprávění jsou popisy rutinních činností na ponorce, jednotlivých částí tohoto složitého stroje a jejich funkcí, témata hovorů běžných námořníků, ale i popisy počasí, moře apod. Tady může být skrytá zrada. Přece jen padesátistránkový popis téměř měsíc trvající bouře nebo 70 stránek věnovaných opravám nepohyblivé ponorky na mořském dně jsou velkou zkouškou trpělivosti. I když na druhou stranu se díky těmto krizovým situacím daří snáze odhalit skutečné charaktery.
Ale podruhé už tuto knihu určitě číst nebudu.