vlkcz komentáře u knih
Úžasná kniha. Poetická, zejména část Roberta Blye, ale ani Marion Woodmanová nezapře svou příchylnost k poezii.
Přitom nabitá obrovskou spoustou informací, souvislostí a myšlenek. Prostě takhle nějak probíhá dialog vědomého ženství s vědomým mužstvím. Mezi lidmi i uvnitř jedince.
Přiznávám, že povídky nejsou můj oblíbený žánr. Stejně tak Amerika 50. let. Ale i tak, kdyby tyhle, v průměru dvacetistránkové miniatury byly poloviční, ještě pořád by byly dlouhé. Průměrné mi přijdou snad jen úvodní Muž v přecpaném křesle a Tři hráči jedné letní hry.
Uvidím, jestli dám šanci ještě Williamsovi dramatikovi, ale po téhle zkušenosti do toho moc chuti nemám.
Jedna z těch lepších. Nesmysly se tu téměř nevyskytují a za blbku je tu tentokrát Cassiopeia, což mě potěšilo, protože ta mi nikdy k srdci nepřirostla.
Nakonec to bylo docela příjemné čtení. Pravda, než jsem se začetl (asi první čtvrtina), tak jsem se docela trápil poměrně velkým počtem postav. Ale pak už to šlo, i když to slibované tajemství je poměrně brzo jasné, takže nějaký překvapivý závěr se nekoná.
Opravdu z celé série nejslabší. Ne že by to nebylo myšlenkově obohacující, byť někdy trochu drsně podáno, jenže celá kniha byla dost nevyrovnaná. Místy se to táhlo jak med, některá místa byla naopak uspěchaná. Navíc, až na pár výjimek, mi přišlo, že chyběl i ten drsný humor.
Není to jednoduché čtení, ale stále aktuální. Samozřejmě pouze za předpokladu, že vás aspoň trochu zajímá filozofie a mnohdy až detektivní pátrání po skutečném smyslu myšlenek, které jsou občas skryté za různými interpretacemi.
Malá moderní encyklopedie. Ano, to je přesné. Každé téma na 2 strany. Takže se to nedá číst, ale studovat.
Jen nevím, pro koho je to určeno. Nepoučený laik bude zmaten, dvě strany na téma, kterým se Jung zabývá někdy v několika pracech, je žalostně málo. Poučený zase raději sáhne přímo po Jungově originálu.
Takže snad pro studenty psychologie jako rychlá "nalejvárna" před zkouškou.
Je neuvěřitelné, jakým způsobem se Iturbe po Osvětimské knihovnici přeladil a sepsal příběh jednoho z nejoriginálnějších autorů 20. století, velmi zvláštního člověka a jeho přátel. Příběh touhy, vášně, hledání a snad v závěru i pochopení. Nenásilně do příběhu vložil odkazy na Saint-Exupéryho dílo a skvěle vystihl i styl jeho psaní. Jen drobná škoda nedotažené redaktorské práce, překlad asi dobrý, ale přeci jen občas trochu kostrbatý slovosled a hlavně používání obratu (vzal ho) sebou místo s sebou chvílemi požitek z četby narušoval. Ale jenom drobně.
Nemůže být jinak než plné hodnocení.
Rozhodně se nejedná o jednoduchou četbu. Ale zároveň to je čistá intelektuální radost. Z velmi lehce dávkovaného humoru, z poznání, a pro ty, kdo k tomu najdou odvahu, ze zrcadla všem našim nevědomým souhlasům, díky kterým se z nich třeba stanou souhlasy vědomější nebo i třeba vědomé nesouhlasy.
Vím, že Milan Buchta není vydavatel a já jsem možná v zajetí typografických předsudků, ale ty vdovy a sirotci prostě nevypadají dobře a tahají za oči.
Nakonec docela příjemné překvapení.
Obecně mám vždy u historických románů trochu obavy o to, jak "tvůrčím" způsobem autor naloží s historickými fakty. Z tohoto pohledu nelze autorce mnoho vytknout, snad jen trochu nedůsledné používání místních názvů (řecké Théby místo egyptského Vesetu). Na vrub překladatelky pak jdou některé nezvyklé tvary - Pvénet se v češtině uvádí spíš jako bájná země Punt, hodně zvláštně působí jméno Ozír pro boha Usíra (Osiris).
Celkem oceňuji i zajímavý příběh, byť se domnívám, že je spíš o současných lidech a je jen zasazen do období Starého Egypta. Přeci jen mentalita starověkého člověka byla od té naší asi natolik odlišná, že si jí ani nedovedeme představit.
Tak je pravda, že ty proslovy nejsou stejné, ale hodně věcí se v nich opakuje. Docela jsem se bavil, když jsem si představoval, jak asi reagovali posluchači. Ale na druhou stranu, kdo už četl Kurtovy knihy (alespoň nějaké), tak nemůže být překvapen. A kdo ještě ne, ať si raději přečte Grotesku, Kolíbku, Matku Noc, nebo něco jiného a bude mít zážitek lepší.
Zvláštní, určitě zajímavé, jen se k této novele musí člověk dostat ve správném rozpoložení, což u mě úplně nenastalo. I tak bych hodnotil výše, nebýt ostudného množství tiskových chyb, případně překladatelských přehlédnutí, která unikla i korektorovi (byl-li nějaký). Jako velkou otázku si kladu, zda se skutečně jedná v původním textu o violu nebo violon. Přeci jen sedmistrunná viola, která se při hře musí držet mezi koleny, mi přijde i na 17. stol. poněkud zvláštní představa.
Když člověk pomine, že hned na začátku se Cotton projeví jako úplný trouba a už tradiční nesmysly (Cotton má obavy, aby kulky neprošly podlahou aby se vzápětí beze strachu kryl za starým gaučem apod.), tak jde zase o velice čtivý příběh.
Jeden z těch případů, kdy se mi těžko hodnotí. Na jedné straně autorka, která si za svou činnost a pomoc ostatním zaslouží obdiv a úctu. Na druhé straně, z mého pohledu, kniha, která se moc nepovedla.
Největší plus je jednoznačně téma, i když pro řadu lidí asi z oblasti fantasmagorie. Navíc v době svého vzniku byly publikace s danou tematikou hodně vzácné, dnes je výběr přeci jen bohatší.
Bohužel se v knize vyskytuje řada věcí, které mi vadily. Především poněkud volné nakládání s termíny, které navíc nejsou nikde definovány (např. podvědomí - mnohdy jde spíš o nevědomí), nejvíc mě deptal pojem vědomé vědomí. V některých místech si autorka protiřečí, občas se objeví v "minulých" životech anachronismus. Další věcí, která mi úplně "nesedla" je autorčino pojetí "trestající" karmy, otázka dobra a zla... Ale je toho mnohem víc. Takto mi to přišlo poněkud černobílé a dogmatické. Osobně mám za to, že všechno je trochu komplikovanější, a zároveň barevnější a plastičtější.
Kouzelné, poetické, na hraně mezi snem a realitou, stejně jako jeho obrazy.
U maturit se stále povinně opěvuje poběhlice Němcová nebo antisemita Neruda, přitom tohle dílko je hravě strčí do kapsy. Ale jde o Zrádce národa, takže raději ticho po pěšině.
Pro mě, i přes poněkud archaický jazyk, velice příjemné překvapení.
Přečteno uhrančivým hlasem Pavla Soukupa. A když se k tomu přidá, že ne úplně jednoduchou mytologii zpracoval její milovník a takový mistr vypravěč jako Neil Gaiman, tak je o nevšední zážitek postaráno.
Bomba! A myslím, že musí zaujmout nejenom YA, ale i jejich rodiče.
Rád bych vysvětlil, proč přes veškeré nadšení, které ve mně kniha vzbudila, nedávám 5*.
Ze začátku mi přišlo, že styl psaní odpovídá spíš desetiletému dítěti než 15letému puberťákovi. A zejména v kontrastu s obsahem mě to trochu rušilo. Ale je pravda, že časem jsem si buď zvykl anebo to byl autorův záměr, aby zdůraznil vliv Billových úkolů.
Přišlo mi škoda, že hlavní hrdina je popisován a zařazen do kategorie psychicky nemocných. Ano, dodává to příběhu na zajímavosti a umožňuje to, zejména v závěru, přijít s několika "poučeními". Ale jsem přesvědčen, že i bez této berličky by šlo o silnou knihu. Jenže dnešní doba už je taková, že introverze je mnohdy vnímána jako minimálně úchylka, zvlášť v takto extrémní podobě.
Vzhledem k absenci těchto "rušivých" prvků (a nádherné Emmě Watson) pokládám filmové zpracování za ještě o chloupek lepší.
Ne že by se to nedalo číst, ale mě prostě ty Cottonovy asijské příhody neberou. Ještě slabší než Benátská zrada, hlavně nesmyslné. Motivace Rusů by byla ještě pochopitelná. Na ropě stojí jejich ekonomika, a kdyby se ukázalo, že je ropy dost a srazilo by to její cenu, tak jsou nahraní. Číňanům by takový kolaps ceny vyhovoval, jenže by k němu stejně nedošlo. Náklady na těžbu by rostly i nadále a pod určitou cenou by se těžba nevyplatila a řada vrtů by se zavřela.