vlkcz komentáře u knih
Asi si budu muset přečíst Hovory s TGM od Čapka, abych zjistil, nakolik se charakteristiky TGM liší u jeho současníka a dnešního historika-spisovatele. O TGM je známo, že byl náročný k sobě, ale i k ostatním, rodinu nevyjímaje. Ale TGM podaný Pavlem Kosatíkem v některých chvílích vypadá jako mnohem větší šmejd, než za jakého ho dokonce i já pokládám.
Ta osobní linka mi tam moc neseděla, možná ve filmu to nepůsobí tak nepatřičně, ale v knižním podání mi to přišlo jako něco navíc.
Za mě prostě průměr.
Kdybych hodnotil hned po dočtení, asi by to bylo 5*, takhle s odstupem to nadšení trochu vyprchalo, ale pořád je to hodně dobré a určitě zkusím i Durman.
Kdybych to vzal čistě matematicky, tak 4,5*. Dvě průměrné (Občina, Vlasy), v Bělorusce něco málo chybí, ale jinak samé pecky.
Těch holek je ve skutečnosti mrtvých jen 2,5 (+ stará baronka), ale to vůbec nevadí. Ono taky čistě hororové jsou jen 2 povídky, zbytek střídá žánry od mysteriózna až po vtipné hříčky.
Jinak Urban ukázal, že ani žánr povídky mu není cizí, že i na omezeném prostoru umí uplatnit to, co zdobí jeho romány. Především skvělé vykreslení atmosféry, práci s mysteriózními tématy, svojí mírně cynickou až úchylnou poetiku. Pro ty, kteří Urbana jako já milují, jde o příjemné setkání s oblíbeným autorem, pro ty, kteří se s ním dosud nepochopitelně míjeli, vhodná četba na seznámení.
Vybrat padesátku textů, byť omezených na autory žijící a hrající (v době vydání, dneska už to bohužel u Filipa Topola neplatí), je těžký úkol a výsledek bude vždy do značné míry subjektivní. Navíc, když do toho, podle editorů výběru, zasahovali sami autoři textů. Nutno ale uznat, že se podařilo sestavit velice zajímavý soubor textů, které překvapivě obstojí i bez hudebního doprovodu.
Velké poděkování patří Albatrosu za to, že se do vydání podobného titulu vůbec pustil, protože vydělat na něm nemohl. Nejenom kvůli omezenému publiku, ale hlavně kvůli neskutečné grafické úpravě. Ta je opravdu vymazlená. A tím nemyslím jen ilustrace Marka Brodského, ale hlavně úpravu z pohledu různých fontů, stínových efektů a podobně. To muselo stát nejen spoustu peněz, ale i práce.
Fantazie.
Rozpaky a zmatek.
Tato kniha může být zajímavá pro Angličany a ty, kteří jsou fascinování Tudorovci. I když ani tam bych ruku do ohně nedal.
Úplně nejnešťastnější volbou autorky bylo spojit příběhy dvou dívek s podobnými osudy, časově od sebe vzdálené jen 80 let, navíc s příbuzenskými vazbami (byť vzdálenými) a přeskakovat mezi těmi příběhy vždy po několika stranách. Kdyby se aspoň nejmenovaly stejně (to sice autorka částečně řeší rozdělěním na Katherine a Kate, další Kateřina je pak Kat, ale ani tak to na přehlednosti nepřidá). Navíc klasicky anglický zvyk používat pro osoby někdy jméno a někdy titul. Také ta "záhada" je vcelku banální a je mnohem lépe popsaná v jiných knihách, Kdyby autorka ten starší příběh vypustila, smrskla by se kniha na stravitelnějších cca. 250 stran a vůbec nic by se nestalo.
Například Králova dcera od Sandry Worth o Alžbětě z Yorku (manželka Jindřicha Tudora), která je zmiňována i v této knize je mnohem čtivější a zajímavější.
Já s autorem souhlasím v jeho hlavní premise, že svět je lepší, než vypadá. Možná je to tím, že jsem jeho testem prošel lépe než šimpanzi. Jenže způsob, kterým to autor podává, je na mnoha místech... manipulativní? Nebo je snad korektní demonstrovat posun k lepšímu srovnáním počtu zabitých ve válkách v letech 2016 a 1942? Že by to nevypadalo tak přesvědčivě, kdyby si vybral třeba rok 1932? Nebo ukazovat pokrok ve vědě srovnáním milionů publikovaných vědeckých článků v roce 2015 s desítkami v roce 1650? To jako vážně? Bez přihlédnutí ke snadnosti publikování a s ignorováním replikační krize, která z těch milionů dělá tři čtvrtiny nevěrohodnými? Nebo srovnávat data, kde není jasná metodika, jak se sbírala, případně se dokonce ví, že se měnila? Je svět lepší, když se o tisíce procent zvedla rozloha chráněných území (bez přihlédnutí k tomu, že se vychází z nízké počáteční hodnoty)? To samé s počtem chráněných živočichů. A tak by se dalo pokračovat téměř každou kapitolou. Kde je to tolik vzývané kritické myšlení? Takhle mi přijde, že autoři svému záměru dělají medvědí službu a přesně demonstrují, že když šikovně vyberete statistická data, můžete dokázat v podstatě cokoliv si usmyslíte.
Ta kniha není úplně špatná. Pokud k ní přistupujete s obezřetností, provokuje spoustu otázek a nutí o nich přemýšlet. Pokud ale fakta, která se v ní uvádějí bude člověk brát jako "zjevenou pravdu", je to špatně. Největší plus pak spatřuji v postupech, které autoři uvádějí, aby se člověk uměl mít na pozoru před svými dramatickými instinkty.
Určitě jde o čtivější knihu než Kahnemanovo Myšlení: rychlé a pomalé nebo Gladwellovo Proč si nerozumíme. Ale informačně je daleko za nimi.
Zejména v závěru jsem si často říkal, že bych byl zvědav, jak by se býval autor postavil ke covidové hysterii. Jako Švéd by stál mimo ten hlavní humbuk, na druhou stranu jako obhájce WHO... ? Škoda, to mohlo být mnohem zajímavější téma.
Velké plus komentářům martin9666, Chleba a PeterM.
Tak spíš než na Dana Browna mi přišlo, že autor hodně koukal na Lucifera. Na druhou stranu, to že se rozebírání záhad nevěnuje příliš do hloubky nemusí být na škodu, protože pak se člověk víc soustředí na hledání vlastních odpovědí na otázky, které text provokuje. Já jsem si čtení užil, což je možná dáno tím, že náhled, se kterým kniha pracuje, je mi myšlenkově dost blízký.
Jenom mi chyběl nějaký Wow moment. Ale i tak ty 4* dávám naprosto bez výčitek.
4* víceméně z úcty k autorce.
Prvních 150 stran jsem si říkal, kam se poděla ta skvělá vypravěčka. Nahrubo nahozená mozaika vcelku všedních událostí bez nějakého progresu postav. Dalších 200 stránek zachraňuje celkový dojem, to už je zase stará dobrá Colleen. Jenže pak přijde trochu uspěchaný konec, který zase sráží knihu do průměru.
Verena Kast podává základy jungiánské terapie nejenom jako suchou teorii, ale díky příkladům z praxe je její podání mnohdy přístupnější, než Jungův originál. Dokonce si dovolí místy i s Mistrem polemizovat. Přesto nejde o žádné jednoduché čtení, určitou předběžnou orientaci v tématu člověk potřebuje.
Jenom škoda tentokrát odbyté redakční a korektorské práce, těch chyb je v textu nepříjemně hodně.
Sedm hříchů, sedmdesát procent.
Zajímavé téma, které systematicky mapuje lidskou paměť, respektive její poruchy, kterým je vystaven čas od času každý z nás. Postupně zkoumá témata zapomínání, roztržitost, paměťový blok, záměna, sugestibilita, zkreslování a na závěr přetrvávání. Vymezí pojem, ukáže na příkladech, pokud jsou známy, tak popíše příčiny a kde je to možné, uvede i techniky a postupy, jak se danému hříchu bránit.
Výborná kniha, která trošku trpí přeci jen větší odborností (jak v obsahu, tak ve formě), ale nic co by nešlo zvládnout. Jen to čtení není úplně jednoduché.
S panem Konigsbergem se moc nepotkávám ani u jeho filmů (s čestnou výjimkou opomíjené Purpurové růže z Káhiry). U jeho povídek to nebylo, bohužel, jiné. Ze zhruba 50 kousků mě zaujalo snad pět, především ze závěru (Obhajoba Allenova, Postava Kugelmasse, Odplata, Jarní věstník, Nejpovrchnější člověk). Ne že by chyběly nápady, ale zpracování mi zhusta připomínalo pubertální pokusy o napodobení cimrmanologů. Příliš slov, příliš absurdit, málo point, z mého pohledu málo humoru.
Takže možná ty 2* jsou až moc.
Dlouho mi trvalo, než jsem se s Púem aspoň jakž takž potkal. Začal jsem číst několikrát v průběhu řady let, když jiskra nepřeskočila, zkusil jsem tutovku s Markem Ebenem. Zase nic. Až teď audiokniha v podání Vojty Kotka mě dovedla až na konec Púova Zátiší. To mě mimochodem zaujalo výrazně víc než první desítka příběhů. Zejména díky některým dialogům na pomezí zenu a Alenky za zrcadlem. Ze všech postav jsem si nejvíc oblíbil Ijáčka, naopak Králíček mě neskutečně vytáčel.
Několik věcí mě zaskočilo. Především několikeré opakování toho, že Pú je hloupý. Jasně, žádnej myšlenkovej atlet to není, to je zřejmé, ale říkat to takhle natvrdo?
Stejně tak, když Pú s Prasátkem dělají z Ijáčka blbce, když si údajně nepamatuje, kde má dům.
Nápad se sjížděním rozvodněné řeky na sudu bych si do dětské knížky hodně rozmýšlel, aby to nějaké dítě neinspirovalo a nerealizovalo to. Ještě, že dneska už sudy nejsou běžně dostupné.
Ale celkově moc nechápu tu oblibu. Moje 3* jsou hlavně za Vojtu Kotka a přeci jen výraznější druhou desítku příběhů.
Šestý díl, takže by se hodilo asi šest hvězdiček. Ale to Databáze neumožňuje, takže se musím spokojit s pěti.
Jestliže jsem měl u některých pasáží v předchozích dílech pocit, že se to autorce začíná trochu rozpadat, Vrstva ticha všechny obavy smazala. Kromě částí, kdy Lucas znovu objevuje své zapomenuté vzpomínky, takže se děj vrací, jde příběh přímočaře kupředu, nezdržuje se žádnými odbočkami. A smysl dostávají i některé náznaky z předchozích částí.
Prostě lahůdka a člověk se těší na další nálož v pokračováních.
Tahle ženská je neuvěřitelná. Je schopná napsat sérii o několika tisících stran, kterou hltají děti, které měly ke čtení odpor. A poté se zaměří na dospělé a poskytne jim takhle neúprosné zrcadlo jejich pokrytectví.
Jediný drobný stín je veliké množství postav a jejich vzájemných vztahů, což mělo za následek, že jsem se v prvních 50 stranách trochu ztrácel. Ale je pravda, že žádná není zbytečná a když jsem se v nich konečně trochu zorientoval, byla to parádní četba. Sice trochu depresivní jen se střípky dobrých pokračování. U řady postav člověk během četby několikrát vystřídá sympatie s odporem a vzápětí přijde lehké porozumění...
Kdepak, Rowlingová je mistryně pera, která čtenáře udrží v očekávání i v takto dlouhé knize, kde zdánlivě o nic nejde a přitom se toho pod povrchem skrývá tolik.
Mistrovské dílo.
Lehký nadprůměr. Přišlo mi to mezi Soukupovou a Bolavou. Ale tentokrát jsem se nějak do toho příběhu nemohl pořád dostat. Nejzajímavější mi připadaly pasáže s Davidem, naopak řada epizod (např. s Liškou) byla, dle mého názoru zbytečná, případně nedotažená. Ono hodně zůstává na čtenáři, co si z náznaků vybere, včetně konce, ale upřímně, natolik mě kniha nezaujala, abych nad tím nějak dlouho uvažoval.
3,5*
V rámci daného média slušná práce. Kresba výborně vytváří atmosféru.
Já jsem komiksovou formu zvolil z toho důvodu, že Melvillův originál s více než 600 stranami jsem považoval za příliš rozsáhlý na knihu, kde se podle všeho zase až tolik neděje. S vědomím, že komiks nutně musí zestručňovat, takže se leccos "ztratí v překladu", jsem si toto tušení potvrdil a na "skutečného" Moby Dicka tedy pravděpodobně, v mém případě, nedojde.
4* v rámci lehké oddechové literatury.
Regan se v této knize stane svědkem (a ano, v závěru i řešitelem) několika případů, které se týkají vycházející countryové hvězdičky a jejích "začarovaných" houslí.
Žádná velká literatura, ale jednou za čas člověk něco podobného potřebuje.
Pro člověka, který je s problematikou trochu obeznámen nic moc nového. Jako rychlé a snad uvěřitelné seznámení pro "nepolíbené" výborné.
Největší klad spatřuji v autentických svědectvích lidí, zvlášť dětí. Některé jejich komentáře (hlavně nadějeplné, i když mrazivé: "My jsme nepřišli diskutovat, ale změnit to tu.", nebo opakovaně zmíněná: "Když jsem byl ještě velkej.") člověka donutí přemýšlet.
Celkově je to ale dost neučesané.
Povídková kniha, kde závěrečnou zhruba třetinu tvoří stejnojmenná povídka. Ta, a úvodní Země a kámen, se přímo dotýká Ryhopského lesa, jak je popsán v Lese Mytág a Lavondyss. Zaroveň jde asi o nejlepší části celé knihy. Zejména hororová Země a kámen člověka dostane. Druhou skupinu tvoří povídky, které nějakým způsobem zpracovávají známé mýty (Thorn, Silvering a možná Scarrowfell), zbytek jsou povídky, které se témat z Lesa mytág dotýkají pouze okrajově, ale mají stejnou atmosféru.
Vzhledem k tomu, že k průměru bych zařadil pouze dvě povídky (poněkud neoriginální a předvídatelný Šaman a hodně zvláštní Čas stromu), jde o velice slušnou knihu. I když rozhodně ne mainstreamovou. A to i v rámci samotné fantasy.
Při rereadu na mě zapůsobily jiné věci než při prvním čtení. Asi jsem o něco znalejší problematiky, ale i tak se mě tentokrát nejvíc dotkly ty části, kdy biskup řeší problém s církví, které už nemůže věřit, když má důkazy zpochybňující její dogma.
Ale pořád trvám na tom, že jde o jednu z nejlepších Dickovek. I když je velice civilní a sci-fi to fakt není. Spíš duchovní román. A vzhledem ke stavu v jakém PKD román psal, si říkám, jestli není lepší a poctivější "bejt hráblej" než normální.