Vojslava komentáře u knih
Knížka mi hodně stylem i zpracováním připomněla předchozí Čajovou dívku, ale měla něco navíc. Stejně zajímavý byl náhled zase do jiné oblasti (znala jsem ji jen jako položku z křížovek, a to ještě jen jako "japonskou potápěčku", o nichž byla zmínka v doslovu), ale přidaná tematická hodnota bylo téma ne-odpuštění, ne-zapomínání, které dávají textu náboj až do konce. A pointa jen na jednom jediném řádku... Každopádně četba zajímavá, plynulá, opět poctivě zpracovaná co do informací - moje celkem oblíbená kategorie "příběh s přidanou hodnotou".
Nejnovější autorovu monografii jsem si nemohla nechat ujít, navíc četba docela hezky souzněla s adventní a vánoční dobou. Práce stojící na pomezí mezi dogmatickou teologií a exegezí textu pro mne osobně měla své přínosy v některých řešeních určitých textových pasážích, jinde jsem se setkala s myšlenkami, které již byly známé, nicméně jako celek určitě stojí kniha za nastudování, o přečtení asi ani nelze příliš mluvit. Nicméně kdo hledá přínosy i pro svůj osobní duchovní život, najde si zde své. Každopádně se jedná o doporučeníhodný titul, byť bez alespoň základních znalostí ve výše jmenovaných oborech bude četba trochu obtížnější.
Atmosféra olympiády, ve které do sebe zapadávají dílky předchozích příběhů, o nichž jsem rozhodně neočekávala, že přijdou ještě někdy ke cti, jako dobře nasekané puzzle, by i bez toho byla dusná a děsivá. Mrtví přibývají, potenciální mrtví také... a na konci jsem si říkala, kolik postav vůbec může zbýt, a dozvím se to? Dobře, nedozvěděla, ale vlastně si myslím, že jsem ráda, že nevím, jak někteří mí oblíbení hrdinové dopadli. Nelituju četby všech dílů, určitě se za pár let k celé sérii vrátím, udělala na mne svou atmosférou a líčením meziválečného Berlína velký dojem.
Knížka mi asi příliš hluboce neutkví, ale prolínání realit postavené na ztrácející se mysli bylo poměrně působivé a v kombinaci s "myšlenkovým palácem" zajímavé. Benefitem je samozřejmě množství popsaných obrazů - a na závěr musím říct, že poslední kapitolu bych si možná chtěla sama v reálu zažít. Síla imaginace je obrovská, a každá knížka, která ukazuje, že "krása světa je úplně všude", má velkou cenu.
Nemůžu jinak než za pět, protože jsem se díky Čtenářské výzvě vrátila ke knize z mých dětských top deseti. Verneovky mne bavily zhruba tři nebo čtyři roky nesmírně a díky cestování s Nautilem jsem tedy velmi obstojně zvládla světový zeměpis (v kombinaci s nejrůznějšími atlasy) a začaly mne bavit i přírodní vědy, aspoň jako laika. Takže po čem jiném jsem měla sáhnout ve výzvě Kniha od autora mého dětství? Četba mi šla samozřejmě hodně rychle, ale své oblíbené scény jsem si opravdu vychutnala!
Tenhle příběh jsem si z dřívějška pamatovala jen matně a spíš mi byly povědomé některé detaily, ale na navození vánoční atmosféry (a to jak v reálném, tak mírně ironickém smyslu) kniha posloužila velmi dobře. Jen překlad mi připadal místy poněkud školácký, což ovšem neubíralo na kvalitě řešení dalšího brilantního Poirotova případu!
Další z autorských titulů, o kterém jsem ani nevěděla; a ještě o mé oblíbené světici. Samozřejmě příběh trpí relativním nedostatkem pramenů, a tak musí za reálie zaskočit trochu běžná zbožná próza, ale to jsem vlastně očekávala (podobně jako třeba v románu o sv. Heřmanu-Josefovi). Škoda jen, že není věnována větší pozornost vedlejším postavám, text by byl životnější a možná by ukázal Hildegardu ve více úhlech pohledu. Takhle máme velmi odpočinkovou četbu na dlouhé zimní večery, byť ne úplně nezajímavou, zejména v prvních kapitolách. Ale dobře, že český překlad je...
Na poslední autorovy romány až nezvykle přehledné a zamotané celkem i logicky. Začínám mít jeho řadu s pánem z Dobronína i raději, protože kdykoliv mu autor přiřkne nějaký externí "vyšetřovací tým", bývá zajímavější a zábavnější než už poněkud stereotypní "středověká řada". Každopádně na studený zimní víkend zábava jako dělaná.
Ne že by to byl titul, který bych byla nadosmrti schopná odvyprávět, ale byla tak jiná! Studená, temná, zakrvácená, a vlastně váhám, jestli vůbec bych ji řadila k detektivkám, i když nesporná zápletka tu je. Charakteristika, která se mi celou dobu honila hlavou, je "rubová strana rokoka na absolutním pomezí Evropy", obskurní dance macabre jedné prazvláštní postavy za druhou. Skoro bych řekla: "artové", kdybych to viděla jako film. Ale přesto... ty záblesky světla, které nakonec vytvořily aspoň špetku spravedlnosti, tomu dávaly grády. Nejspíš si časem dopřeju i pokračování, jestli se s ním setkám.
Čtyři a kousek, za mne zajímavý náhled do reality postkoloniální Afriky (a to jak z hlediska kulturních třenic, tak i běžného denního provozu) a navíc do velmi mrazivého identitárního katolicismu, který leckdy opravdu svádí k více či méně intenzivnímu teroru okolí. Znovu jsem si uvědomila, jaké maličkosti mohou upozornit na to, že je třeba někde "rozbít skořápku"... třeba jen tím, že se někdo vůbec neusměje. Každopádně oceňuju a díky Čtenářské výzvě jsem se dostala k zajímavému titulu.
Dočetla jsem, jen abych se dozvěděla, jak to všechno, pohádko, dopadlo. A rozhodně by se zbytek příběhu dal shrnout do třetiny rozsahu a byl by třeba i romantičtější, ale všichni, kdo k sobě patřili, se k sobě dostali, a to bylo to nejhlavnější... :-)
Autor zhuštěný na maximum, chtělo by se mi říct. I kdybych knihu dostala do ruky bez titulní strany, bylo by ho možné rozeznat... a tak jsem dostala, co jsem očekávala. Téma - titul knihy prolínalo každým slovem; nevěděli hlavní postavy, jejich okolí, nevěděly země, nevěděl Odysseus... a všechno vedlo k relativní sebereflexi, jak se stavět k tolika otázkám, které každému z nás život předhazuje. Co jednou nebudeme vědět a co nebudeme chtít vědět? A zajímají nás odpovědi? V této vrstvě víc otazníků než teček... Ale autorovu záměru nejspíš rozumím. Nejste-li připraveni na tázání, nečtěte. Není to příběh o spočinutí a odreagování...
Příběh se zvláštní krásou, široce rozkročený, přitom nepřetížený postavami, kdy kolem sebe jednotlivé obrazy a události krouží, nejdřív jak na širokém jevišti, postupně se blíží, pomalu se splétají, až vyvrcholí v nesmírně křehkém finále, po kterém by už nemuselo vůbec nic následovat. Jemnost a přitom dost přitažlivá napínavost. Motiv pátrání po ztraceném, ať to bylo v příběhu cokoliv, dodávaly vyprávění decentní grády. Ráda jsem si knihu přečetla, už dlouho jsem měla na ni spadeno, stála za pozornost.
Rozvinutí příběhu víc než průměrné a nevím, jestli ještě existují intenzivnější zápletky, které by děj posunuly dál. Podle anotace asi ano; ale musím říci, že třetí díl si zběžně přečtu možná jen kvůli tomu, abych se dozvěděla, jestli se někteří hrdinové vezmou... (ale doufám, že aspoň jeden pár vznikne!) :-)
Hodnocení je spíš tři a půl za naprosto profesionální červenou knihovnu, kde snad chybí jen únos a tajná chodba. :-) Je to příjemné počtení, zábavné a předvídatelné, ale právě jen to a nic víc. Ale nicméně pro relax se nejspíš pustím i do dalších dílů, když je mám relativně v dosahu. Jestlipak se vezmou? :-)
Milé krátké úvahy s hezkými příklady a praktickými aplikacemi, zcela v autorově stylu. Nicméně přiznávám, že bych je někdy chtěla slyšet od něj samotného naživo, protože z vlastní zkušenosti vím, že by to rázem byla ještě přidaná hodnota. Třeba se mi to někdy povede...
Knížka, kterou jsem přečetla téměř v jednom tahu: příběh zároveň zpravodajský (a velmi poučený a poučný), v některých pasážích neskutečně zábavný, bere za srdce a je křehký jak broušené sklo. Vlastně ani nevím, který úhel pohledu mne zaujal nejvíc a do poslední chvíle jsem váhala, jestli chci, aby to celé skončilo, jak si myslím, že to dopadne. Dopadlo. A teď už se chci jenom podívat na animák, který byl podle knížky natočený...
Opět jeden z mých čtenářských návratů... prostě jsem si potřebovala oprášit pár informací a navíc jsem měla pocit, že tu knihu potřebuju právě teď a tady. A bylo to tak. Kromě historického kontextu a potřebných údajů jsem jako benefit dostala ujištění, že za tím, čemu věříme, je potřeba jít, vytrvale, s vášní, obezřetně jako hadi a přitom s prostotou holubice... a s přesvědčením, že co je pravé, to zůstane pro budoucí zachováno. Vincenc Zapletal je dobrý vzor, a navíc: benefit skvělého autorského textu je nesporný; tenhle titul se zkrátka z mé knihovny nepostěhuje.
S ubíhajícími léty se stávají příběhy daleko komornějšími a hodnými zamyšlení, aniž by ztrácely punc skutečné detektivky. Touha po lásce u hlavní hrdinky nemizí, po alkoholu ano, a dá se tomu i věřit. A pak otázky po různých podobách lásky a zodpovědnosti velmi korespondují s vlastním příběhem. Doufám, že se ještě nějakého případu dočkám, série se čte čím dál líp.
K titulu jsem se vrátila jako ke Čtenářské výzvě, ale zážitek z četby byl stejný jako před mnoha lety, kdy se mi kniha dostala do ruky poprvé. Pocit byl stejný: obdivuju autora, který, píše-li o iluminátorech a miniaturistech, vytvoří slovy iluminaci (i když tedy pěkně velkou, ale o to lepší). Dvacet vypravěčů, dvacet úhlů pohledu, zdánlivě nesouvisejících, ale promyšlenými odkazy pevně skloubených dohromady, zároveň neměnnost a velké pohnutky, utajování a odkazy na příběhy, které jako by vyprávěly i probíhající děje, barvy, chlad, láska a nenávist, rafinovanost i jednoduché intriky... a všude knihy a folia, na kterých jako by jedině záleželo a které jsou přitom odkazem na celé životní filosofie. A pak čtenář zavře knihu a řekne: a stalo se to vůbec, nebo jsou to jen další obrázky velkých mistrů? Trochu mi příběh v hlavě odkazuje na Ecovo Jméno růže, jako by byl jeho východním protějškem... ale smysl se tu hledá jinak. Nicméně shrnuto: tohle je knížka, která mne asi nepřestane bavit a vždycky se ráda znovu zanořím do světa, kde vládnou miniatury...