WEIL komentáře u knih
Tento román - jeho první část - Topič - vyšla ještě za života F.Kafky.
Kniha je opět o hiearchii lidí, podivné, kterou F. Kafka hodnotí svět, se kterým chce i splynout, ale současně nemůže jen tak, aniž by si dostatečně neověřil s kým se stýká.
Z toho patrně pramení i jeho celoživotní osamělost, a únik z ní prostřednictvím psaní, žen a psaní dopisů ženám.
Zajímavý film natočil režisér Michálek. Obzvláště skvěle hraje Jiří Lábus.
Sice se k jeho odkazu a poselství hlásí jeho následovníci i dneska, ale spíše ho využívají formálně, než aby dělali to, co dělal on sám.
Není těžké tuhle knihu přečíst. Ale je těžké dodržovat dobře míněné rady, které v ní jsou.
Kniha byla mnohokrát zfilmována.
Její podstatou je vztah paní Ch. a myslivce. Myslivec je ale ženatý a paní Ch. vdaná. A přece je k sobě silně přítáhne potřeba tělesná, tedy smyslná, takže je k sobě přitahuje především lidská živočišnost.
Užili si a jak už to bývá, konce nejsou skoro nikdy moc pěkné, a to platí i o jejich příběhu.
Tyhle povídky jsou přesvědčivé, jako by věrně opsané ze života, postavy jsou mám dost známé, protože podobné příběhy se odehrávají všude v průměrně civilizovaném světě.
Co mi ale na těchto povídkách vadí, tak že postrádají přitažlivost, že jsou napsány bez chutě, bez citu, chladně.
Dějiny filozofie z pohledu socialistických ideologů. V podstatě jsou stále tytéž, jen význam těch, kteří vypracovali svá učení pro řád socialistický se dneska zmenšil.
Filozofie je stále významný obor, a stále se jím zabývá maximálně 1 procento lidí. Ale filozofují všichni lidé na Zemi, jen o tom neví.
Líbí se mi kniha samotná, jak ji čte Jan werich, jak ji naanimoval J. Trnka, jak je zfilmována v hlavní roli s R. Hrušínským.
První vydání "Obsluhoval jsem anglického krále", poslední vrchol B. Hrabala.
Hrabala si stále vychutnávám.
Povídky o životě rodiny Oty Pavly jsou poněkud nezvyklé. Něco autor rozebere detailněji, ale potom do jednoho odstavce nahustí hodně děje.
Ale každý autor má právo na své vyjadřování.
V knize je hodně citu, kterým autor oplýval a snad právě proto je stále čtena a stále vyhledávaná a objevují ji další generace čtenářů.
Ota Pavel měl rád sport, sám ho mládí pěstoval, zajímala ho cena, kterou sportovec často musel obětovat proto, aby dosáhl poct - tehdy hlavně pro režim - a taky se díval hlouběji, než je obvyklé, do osudů svých vybraných hrdinů.
Kniha je z dnešního pohledu asi až moc vážná, a řada výkonů, které tehdy byly obdivuhodné, tak dneska jsou vlastně "všední".
Překvapuje mě, že při svém stylu života byl J. Hašek v přístupu k životu jako literát tak pečlivý, až puntičkářský.
Při poznávání literatury a toho co nabízí, tak jsem byl už jako dítě překvapen, co vše může život dospívajících přinášet a co si mohou dospívající a dospělí užívat.
Čas mého života sice ukázal, že jedna věc jsou představy a druhá pak realita, ale co zůstává, tak je třeba tato kniha, její obsah, její atmosféra, jako práce člověka, který obohahacuje světy druhých, tedy ty světy, co se obeznámí třeba i s touhle knihou.
Každá kniha, s výrazným obsahem je originál, který si já jako čtenář po čase pamatuji především jako originální zážitek.
Příběh o dívce, co v sobě hýčkala svůj sen, a ten se jí splnil. Maminka jí říkala, aby se netahala jen se slavnými, co si o nich sousedé pomyslí, ale Martina dokázala z paneláku v Brně najít své štěstí v náruči nikoho menšího než je Miloš Forman.
Proč se kniha jmenuje "Skladatelka voňavého prádla?"
Protože když byli jejich dvojčata malé, tak M. Forman jí jednou řekl: "Ty jsi jako Mozart...Ten taky jenom skládal a skládal...On hudební skladby, a ty prádlo!"
Když občas sleduji některé především mladé lidi, jak touží, aby jim byla vydána kniha, a přitom jejich psaní daleko zaostává za autory jako je marie Pujmanová, tak mě napadá, že jde o projev ješitnosti, naivity, neb je tolik krásných knih, a proč bych - hypoteticky - já měl mít pocit, že ten můj text si zaslouží vydání?
Na druhou stranu, když někdo má takové potřeby, tak mu v nich nikdo nemůže bránit. A dneska to jde, napsat, vydat a lapat čtenáře...
Marie Pujmanová nemá zrova nejlepší zvuk v dnešní době, ale co jí nelze upřít, tak je jisté mistrovství, které ovládala v psaní povídek, novel, románů.
Inu komunisti bývali všelijací, ale je třeba si taky uvědomit, že zde vládli katolíci, a to od roku 1628 - 1791, tedy mnohem déle než komunisti (1948 - 1989), a lepší společnost nevytvořili. A za katolíků museli taky lidi do emigrace např. J.A. Komenský a to jenom proto, že odmítl být katolíkem a dál se držel své církve.
J. Zeyer stojí za objevování.
Vážili si ho jeho vrstevníci, a to nejen literáti, ale i malíři (nesmírně jím byl ovlivněn a kreslil i maloval k jeho básním třeba J. Zrzavý).
a kdo ho objevuje, tak se mu to vrací v podobě zážitků, které mu může poskytnout jen člověk a básník Julius Zeyer.
Ateistické čtenáře nemusí strašit, že by se z nich stali katolíci!
V knize těchto povídek nalezneme jednu, kterou autor vypracoval dvakrát. První je strožší, druhá je propracovanější. Pro zájemce o vývoj autora je to jistě zajímavé srovnání, jak ji napsal v jednom roce, a pak o pár let později.
V knize "Cizinec", v druhém díle knihy, kdy odsouzený Meursault čeká na popravu, tak nalezne ústřižek novin, kde je příběh, který je později rozvinutý v dramatu "Nedorozumění".
Kdo se zajímá o člověka, tedy i o sebe, své Já, tak nemůže aspoň někdy nenahlédnout do knih zakladatele nového náhledu na člověka, tedy do prací S. Freuda.
Knihu vydal Oden jako první české vydání v roce 1959. Předklad - Emanuel Frynta, Jaroslav Hulák a Anna Zahradníčková.
Tehdy se jednalo o členskou prémii nakladatelství Odeon.
Možná, že některé zájemce A.P. Čechova zarazí, že některé povídky do knihy vložené, tak nalézá i v jiných povídkových souborech, ale prostě se to tak dělávalo, a dělává někdy i v dnešních časech a z toho lze vyvozovat, že bude i v budoucnu.
Pěkná publikace pro všechny zájemce o město Brumov- Bylnice, jeho současnost i historii.