WEIL komentáře u knih
Lidé žijící v podhoubí společnosti, reportáže a fejetony o nich.
Znám jen film, který se docela povedl, až na několik "nereálností", či těžko si představit, že by tomu právě tak jak to autor napsal i bylo.
Skvělý Jan Tříska, a v menší roli výrazný Josef Hlinomaz.
Každý je jiný, všichni dohromady mají ve středu zkoumání člověka z jeho slabších stránek, na čemž se staví ostatně humor.
Jako dítěti mi to bylo čteno a rád jsem ty příhody prožíval.
Trochu mě zklamalo, že cirkus Humberto neexistoval, že jde jen o fikci. Na druhou stranu mě ten příběh lidí tak zaujal, že jsem ho četl v dospívání rád.
Překvapilo mě jak mistrovsky autor odpozoroval život dívky a ženy, její povahu, která patří mezi ty nezakotvené, prosté a mazané, a přece vlastně spokojeně jdoucí životem, přes různé povzdechy, stále stejně dál.
Zážitky vězně z okupačních let, první část, druhá vyšla v knize - Na gestapu.
Optimistická a budovatelská poezie. V popředí je snaha zvýšit produktivitu práce, v pozadí vykořisťování dělníků a nízké penze.
Poezie, v nichž autor vzpomíná na své osobní zážitky ze Španělské války.
Pěkný lidský počin autora, sestavit poezii těch, co se konce války nedožili.
Bart považoval severočeský kraj za svérázný region, který na něho působil skličujícím a ponurým dojmem.
Ledacos se dá dokázat a ledacos se nedá dokázat. A v tom se žije, jen totalitní režimy si s tím manipulují jak chtějí. A k tomu jim poslouží i básníci, dříve hojně využívaní pro propagaci režimu...A právě v této sbírce jsou jasné tendence pro jednoduchý socialistický model, který ale nemá oponenta... Oponent byl ihned vystrčený a zesměšněný.
Lyrická poezie, kterou autor vnímá přírodní dění kolem sebe, člověk je zde hlavně jako pozorovatel.
Od r. 1961 básně Jana Aldy nevyšly. A sotva v nejbližší době vyjdou.
Básně psal Jan Alda sporadicky. Literární kritika o nich hovoří jako o básních nevýbojných, jakoby jednostrunných, mravně a jazykově však ryzích.
Právě jsem se podíval na film, který natočil F. Vláčil.
Knihu mám doma dlouho, ale důkladně jsem se jí nikdy nevěnoval. Líbí se mi ale ta dobře napsaná studie o chlapci, po válce, kdy nic nebylo, ani oděv ani jídlo a jak si i toho nejzákladnějšího uměl považovat.
Je až neuvěřitelné, jak se doba změnila. Kolik soucitu měli v sobě básníci této generace, který pramenil z víry v lepší uspořádání světa, což dneska nikdo neřeší, snad proto, že doba pokročila a uvažování běžných lidí je úplně jiné. Soucit zmizel, nadává se kde se dá a kdy se dá.