WEIL komentáře u knih

Kritizuje se vždy a každý režim, ale jak z toho ven, to se nějak tak nedaří nikdy naleznout.

Autor sleduje bídu života v Itálii a porovnává ji s tou českou.

Kaleidoskopické střídání a volné přidružování epizod ("jak stádo běží") nesla autorova představa oddechového, uvolňujícího čtení, při němž "se může začít a přestat, jak se mi zachce".

Autor se s mírnou sebeironií charakterizuje jako "trochu žurnalista, trochu beletrista a trochu historik".

Pěkné mapování dětského věku od autora. Znám jen úryvky - k více jsem se nedostal.

Krátké povídky, črty, záznamy z cest po Moravě.

Rozněžnělá i humorná milostná lyrika s tichounkým měsíčkem a hvězdičkami, s pastýři, oráči, labem plynoucím mezi lučinami, se zpěvnou chasou venkovských hochů a holek atd.

Tahle sbírka básní vyšla až po smrti autora, který zahynul patrně na bojišti na začátku první světové války. Zahynul údajně v září 1914 při ústupu na haličské frontě a byl prohlášen za nezvěstného.

Druhá básnická sbírka autora, která vyšla u nakladatele.

Co se dělo i v jiných kulturách, to se projevilo i ve zdejší poezii. Recitovat ji rovnou na ulici. A to autor dělal a to nejlepší z toho mu vyšlo jako jeho první sbírka básní.

V nových poměrech se podobně jako řada jiných "staročechů" J. V. Frič ztrácel, žil již v literárním a politickém pozadí, což nesl těžce, byl zklamán děním kolem sebe a dožíval osamoceně v Praze.

Paměti psal již v době, kdy se společenské změny po prohrané válce r. 1866 razantně změnily, a to především zásluhou Uherského tlaku.
proto už nikomu extra nevadilo, co si J.V. Frič píše, patřil totiž mezi tgz. "staročechy", tedy generaci osmačtyřicátníků a společenské ovzduší bylo už úplně někde jinde.

Zajímavé čtení, každý, kdo se zajímá o osobnost J.V. Friče musí být touhle knihou nadšený.

Tyhle básně, podobně jako i jiných tehdy protispolečenských rebelů vyšly podomácku, bez nakladatele, jen v opisech. A proto jsou dneska cennými kusy pro bibliofilii.

Poezie, v níž autor reaguje na různé typy lidí které vid kolem sebe, rovněž přírodní změny, vše střízlivé, mě se to čte dobře. A čte se mi to dobře, protože v t nejsou žádné cukrbliky, žádná vata, ale upřímné vyjadřovaní se.

26.09.2011

Mládež píše pro mládež? Ne. Jen je v tom hodně nezralosti a málo načteného a málo natrénovaného.

Psát o někom knihu, to je pro hodně autorů východisko z nouze.

Výsledky akademie Josefa Škvoreckého, kam docházejí lidé, co je zajímá především tvůrčí psaní. Za dobu vzniku se zde zatím žádný velký talent neobjevil, ale není divu. Sám Josef Škvorecký učil na podobných školách dost dlouho a říkal při svých osmdesátinách, že potkal za život jen dva talenty. ...Ale když už nic, tak lidi poznají sebe, společnost prostřednictvím sebevyjadřování v písemné formě.

Není to nová "modelová situace". Je ale pohádková a především výsledně - k ničemu. Jde jen o takovou hru vypravěče.

Bez iluzí, ideálů - někdo žije snadno - ten kdo nemá potřebu nad tím přemýšlet, ale ten, kdo si uvědomuje základní pravidla pro lidský život, tak se potřebu ztotožňovat s něčím "vyšším", než se vším dočasným, co tvoří každý lidský život.