witiko komentáře u knih

Už někdy v 80. letech jsem jako kluk se zatajeným dech hltal rozhlasovou četbu z této knihy na pokračování. Teď, když největší Lemovy "pecky" začaly konečně vycházet v pěkném novém vydání, jsem se do Planety Eden znovu pustil a musím říct, že dech se mi tajil i podruhé. Ano, je to "první schod" na cestě Stanisława Lema k jeho největším dílům (jak píše autor doslovu), ale v žádném případě nestojí v jejich stínu. Napětí, tajemství a rostoucí tíseň by se tu daly krájet. Někteří předchozí komentátoři si stěžují na popisnost, ale ta je tu podle mě naopak jednou z velkých předností. Pokud jste se ještě nikdy nedostali na žádnou jinou planetu, tak tady máte možnost, a to se vším všudy. Jiná krajina, jiné nebe, barvy, pachy, natož pak cizí formy života a nepochopitelná technologie. Autor tu vlastně detailně až hyperrealisticky (má to v sobě až snovou poetiku) popisuje něco, co se popsat nedá, protože nám k tomu chybí slova. A i když už nějaká vhodná slova najde, vznikne popis zcela se vymykající naší představivosti. A i když si to přeci jen představíme, stejně se to bude vymykat našemu smyslu a výkladu... Jak se potom s "těmi druhými" můžeme dorozumět a jak se k nim vztahovat? Právě o takových limitech našeho poznání a konání tato kniha je. Jistě, najde se tu několik technicky dnes až legračně zastaralých detailů (např. knihovna v raketě, natáčení na filmový pás, hvězdná mapa, která se nevejde na stůl, nebo nepochopitelná potřeba astronautů si občas zapálit) a vlastně je s podivem, že Lem jako autor sci-fi a futurologické literatury si ani v nejmenším nedokázal představit digitalizaci, na druhou stranu tu ale neuvěřitelně výstižně předpověděl mnohé současné fenomény, jako je riziko genetické manipulace, informační společnost a informační válka, síla dezinformací, sociální bubliny a rozpad společenského konsensu... V žádném případě tedy nejde o jakousi lacinou a době svého vzniku poplatnou alegorii, jak tu také někdo píše. Kniha je stále mimořádně nadčasová. Zajímavé je, že anonymní postavy astronautů představují různé směry lidského poznání, ale přitom vůbec nejsou typizované, naopak i zde významně prosakuje psychologie, ačkoli nestojí v prvním plánu. Jinak, pozor pro čtenáře nového vydání (2018), které zřejmě z předchozího vydání přebírá některé překlepy (jak jsem zjistil srovnáním s vydáním prvním): Na s. 110 si opravte "pět metrů pod zemí" na "pět metrů nad zemí" (tahle zdánlivá maličkost může způsobit docela velkou prostorovou dezorientaci) a na s. 132 místo "dlouhým, úzkým balkonům" má být samozřejmě "balonům". Jinak jde ale o velmi pěkný ediční a grafický počin (včetně výborného doslovu), který dává této nespravedlivě přehlížené staré Lemovce nový život, přitažlivost a aktuálnost. A pro ty, které by trápila obtížná představitelnost dobrodružství na planetě Eden, přidávám do Zajímavostí jednu zajímavost :-)          

7 31.05.2021

Vzdávám to, takže ani nehodnotím. Nedostal jsem se přes Kořeny. Vůbec ne proto, že by mě to nebavilo, příběhy jsou silné a moc by mě zajímalo, kam dospějí a kde se propojí, ale prostě mi ta kniha nedělá dobře. Je to pro mě úzkostné, zneklidňující až trýznivé čtení a myslím, že to nemám zapotřebí. Kromě toho mi nějak nesedí zvláštní způsob "rychlopsaní". Často padají věty, kterým vůbec nerozumím. Jako by autor psal s předpokladem, že všichni čtenáři jsou Američané a tudíž americké reálie stačí jen naťuknout a netřeba je vysvětlovat. Ale i metafory jsou občas tak zbrklé, že mi uniká jejich význam. Škoda, ne že bych nelitoval, že na tuto knihu nemám. Uvidíme, třeba někdy v budoucnu si dodám síly a odvahy.

Tak to je naprostý literární úkaz, ne-li zjevení. Už jsem četl řadu knih, ve kterých byly tvůrčím způsobem využity sny a jejich poetika (Kafka, Vaculík, Ajvaz...), ale tohle je podle mého názoru zcela nová literární metoda, která v naší, ale asi ani světové literatuře nemá obdoby. Je to moje opětovné setkání s autorkou po mnoha letech, už v rané dospělosti jsem četl její Tajemství dvou partnerů a dokonce jsem si na základě této skvělé příručky dlouho zapisoval sny. A musel jsem toho nechat, protože čím více jsem si je zapisoval a věnoval jim pozornost, tím delší, podrobnější a epičtější sny se mi zdály, takže jsem už neměl na jejich zapisování čas. Takže mám se sny dost bohaté zkušenosti a mohu potvrdit, že skutečně i takto románově lze snít. Trochu jsem se obával, že román bude šustit papírem a snové postavy budou sdělovat psychoterapeutická moudra, ale nic takového – kniha je skvěle a živě napsaná, autorka nenutí čtenáře do žádné teoretické interpretace a slovníček snových motivů (spíš než "symbolů") v závěru knihy je jen inspirací a obohacením o další či hlubší významy než jejich umrtvujícím rozpitváváním, které by čtenář musel rozklíčovávat a luštit jako slovník. Některé obrazy jsou tak strhující, že z nich mám trvalý pocit, jako by se zdály mě samému. Kniha je velmi napínavá, zcela ohromující svojí obrazností. Ačkoli se obrazy, situace, postavy a prostředí střídají rychle a často zcela nečekaně, nejde o surrealismus bez ladu a skladu, ale člověk za tím vším slyší probublávat hlubší smysl a velmi jasnou logiku odrážející nám všem společné hledání sebe sama. Právě to je na knize nejpřitažlivější a nejpůsobivější. Ačkoli mám často s ženskými literárními postavami potíž, tady jsem hlavní hrdinku naprosto chápal, cítil s ní a držel jí palce (a budu držet dál, protože její hledání není u konce a mohu se těšit na další dva díly). V předposlední kapitole se její zoufalství a prohry tak hromadí a vrství, až jsem se bál, kde to může skončit..., ale závěr je tak působivě uzdravující, že jsem byl až dojatý. Co říci na závěr, který je spíš dvojtečkou k dalším dvěma dílům? Snad jen tolik, že dávám 120%.    

7 15.11.2020

Knížka, která mě zcela zásadně ovlivnila a provedla nelehkým obdobím mladé dospělosti. Ukázala mi, že podvědomí a snění není únikem z reality, ale naopak cestou, jak realitě a svému bdělému vědomí lépe a skutečně do hloubky porozumět. Je skvěle, srozumitelně napsaná, učebnicově návodná a přitom podmanivá.

7 21.05.2019

Putnova literárně-geografická hermeneutika čtenáře provází po nejrozmanitějších literárních krajinách Střední Evropy (která je tu vymezena šířeji, než se běžně chápe) a v tomto smyslu může kniha sloužit i jako literární místopis/cestopis či dokonce průvodce. Autorova erudice a rozhled jsou fascinující, jemné siločáry nečekaných souvislosti jsou trefně, originálně a mnohdy provokativně formulované, čtenář se opravdu hodně dozví, ať už z geografie, kulturní historie nebo literatury. Na druhou stranu je tu něco, co mě irituje a neumím to úplně přesně pojmenovat. Snad že autorův pohled je vyhraněný, výběrový a subjektivní, často podrobně zabíhá do témat jemu vyloženě blízkých (ač by se jistě nabízela i mnohá jiná). První části všech kapitol jsou věnované především kulturní geografii dotyčného území (ty jsou skvělé), druhé části pak tamní literatuře. A právě tady se autor občas noří do podrobností, které s vlastní geografií už souvisejí jen velmi vzdáleně, nicméně jde zjevně o jeho osobní, srdeční motivy, které nám tak dává znovu a znovu zakusit, protože prostě chce a baví ho to. Občas se musíte hojněji, než byste možná chtěli, věnovat hluboce náboženským prožitkům různých autorů a jejich vyrovnávání se s katolictvím, okořeněným tu a tam (s chutí vymlasknutou) vulgaritou, nejčastěji falickou. Zkrátka je v Putnově psaní určitá dávka exhibicionismu, který nemusí úplně všem čtenářům sedět. Ale i ti určitě ocení, že autor je charismatický, byť i trochu protivně úmorný průvodce, který vás donutí dozvědět se i to, o čem jste ani netušili, že byste mohli a měli vědět... Nicméně mě zklamal veledůležitý Závěr, kde na otázku po smyslu a dějinném údělu Střední Evropy autor odpovídá poněkud banálně – "být mostem západní modernity v její cestě na Východ". Nevím, ale nějak tuším, že Střední Evropa má i jiná specifika a zkušenosti – třeba v tom, jak vnímá a zakouší dějiny, národnost, jazyk, svobodu, domov i vyhnanství... Evropě by bez Střední Evropy přece chybělo něco daleko významnějšího než jen středoevropské prostřednictví. Doufal jsem, že mi to autor vyjeví a pojmenuje, což se nestalo. Nicméně si matně vzpomínám, že jsem o tom něco četl v jiné skvělé knize Josefa Kroutvora "Potíže s dějinami" (kterou autor bohužel nezmiňuje, což mě docela mrzí). Ale aspoň mám motivaci se k ní vrátit.

7 18.11.2018

Anička je prostě sympaťačka. Žádná povrchní fiflena, ale přemýšlivá, citlivá, občas trochu náladová, ale přitom zvídavá a nebojácná holčička, která má svoje zásady a ví, co chce a nechce. Myslím, že autorka dnešním děvčatům napsala skvělý vzor. A já jako tatínek jedné z nich jsem poznal, že holčičí svět vůbec není o nic méně dobrodružný než ten náš klučičí.

7 21.03.2018

U téhle knihy jsem pochopil, v čem spočívá síla dobrých ženských autorek – obrovská psychologická hloubka a autentičnost emocí, prožitků a vášní. Schopnost empatie a přijetí postav (včetně mužských hrdinů) takových, jací jsou. Ženy se soustředí na ty zdánlivě banální a každodenní, ale přitom univerzální a trvalé hodnoty. Vědí, že bolestivá krása života spočívá ve vztazích. Kniha podle mě není zdaleka jen o indiánech, ti jsou tu hlavně proto, že prožívají víc na dřeň a do hloubky, ale ta je nám všem společná. Jedna z nejkrásnějších knih o lásce, kterou jsem kdy četl. Originální název zní Love Medicine, což má daleko širší význam a lépe vystihuje nejrůznější aspekty našeho potýkání se s láskou. Láska může být lék, ale i jed, je čarovná, životodárná a uzdravující, ale také nebezpečná a zničující. Lze s ní čarovat, ale také jí být očarován a zaklet. Láska ve všech svých podobách je to jediné, o co v životě jde především.

7 25.05.2017

Podle mě jeden z vrcholů nejen české historické prózy, ale i české literatury vůbec. Chvilku trvá, než se podaří začíst se do barokního stylu vyjadřování a vyprávění, ale postupně se už fyzicky boříte škorněmi v blátě, slyšíte vrzání sedla a cítíte pach krve. Durych prostě umí jít čtenáři až pod kůži a některé z jeho literárních obrazů a situací už nikdy nelze zapomenout. P.S. Už dlouho se mi nestalo, že by mě nějaká kniha v závěru dojala až k slzám.

7 25.04.2017

Jeden z nejsilnějších historických románů, které jsem kdy četl. Počátek třicetileté války je tu zobrazen ve vší syrovosti a absurditě, reálie jsou mistrovsky vykreslené, stejně jako hluboká psychologie postav. Nejvíc oceňuju, že předbělohorská historie tu vůbec není podána černobíle a pomocí ideologických klišé, ale ve vší složitosti a nejednoznačnosti. Autor nešetří tu ani onu stranu, píše padni komu padni, ale současně dokáže vystihnout palčivá náboženská dilemata, která v té době lidé prožívali. Velké dějiny se tu zcela přirozeně prolíbají s osudy jednotlivců. A to vše je postaveno na motivu cesty plné napětí a dobrodružství, u kterého se rozhodně nelze nudit. Některé situace jsou tak skvěle napsané, že zalezou pod kůži a už je nelze zapomenout. Jen varování pro citlivější povahy – čtení občas hodně bolí, je tu plno lidského zla a krutosti.

7 13.04.2017

Moje první kniha Jiřího Hájíčka. Přečetl jsem si ji s chutí a Jiří Hájíček je bezpochyby dobrý autor. Mezi jeho velké přednosti patří výběr aktuálních palčivých témat (v této knize problém právního čachrování s půdou, ke které přitom už nikdo nemá vztah, jaký měli naši předci, a s tím související životní pocit vykořeněnosti), velmi dobře napsané dialogy a vystižení atmosféry venkovské krajiny. Na druhou stranu je Hájíček slabší v psychologii postav (motivace chování Zdeňka tu občas není úplně pochopitelná, také popisy jeho duševních stavů a nálad jsou spíš technické než empatické) a spousta věcí tu zůstává nedořešená. Proč třeba Zdeněk inklinuje k nejrůznějším konspiračním teoriím, když to s jeho až detektivním pátráním vůbec nesouvisí? Proč se román vlastně jmenuje Dešťová hůl? Kromě toho, že tu skoro pořád prší, je to snad i indiánské jméno, které Zdeněk v závěru přijme (řečené to však výslovně není), ale proč? Jaký symbolický význam měla dešťová hůl v indiánské kultuře, že se hodí k vystižení hlavní postavy a dokonce k názvu románu? Takových nedotažeností je tam víc, ale aspoň máme o čem přemýšlet.

7 27.03.2017

Narodili jste se v lidském těle, ale nedali vám manuál, jak ho používat? Tak pak je to kniha právě pro vás. Povinná četba pro všechny, kdo nevědí, kde se vzala naše lidskost, jak se vyvíjela, co je pro ni specifické, jak s ní zacházet a co s ní bude dál. Odborné a přitom naprosto srozumitelné. Obávám se jen, že když si ji přečtete, budete v některých ohledech mít daleko širší rozhled a znalosti, než váš praktický lékař...

7 21.03.2017

Další kniha z výborné edice, tentokrát mimořádně důležitá, protože přináší aktuální zjištění a poznatky, které zatím v češtině nebyly publikované. I když je třeba si uvědomit, že už uplynuly 3 roky od vydání originálu, takže vždycky budeme trochu dobíhávat za vlakem. V každém případě je kniha velmi dobře a čtivě napsaná, která výborně propojuje dílčí poznatky, formuluje nejpodstatnější otázky a shrnuje varianty nejpravděpodobnějších odpovědí. Najdete tu nejen samotný příběh poznávání i s určitými osobními střípky ze zákulisí vědy, ale i podrobně vysvětlený princip nejrůznějších typů analýz, které se dnes v paleoantropologii, populační genetice a archeogenetice používají (byť musím přiznat, že i při snaze o srozumitelný výklad je to občas nad možnosti mojí představivosti). V každém případě jsou dnešní analýzy tak neuvěřitelně subtilní a sofistikované, že na jednu stranu poskytují poznatky nečekaně detailní a hluboké, ale současně vlastně stačí malá chyba nebo nedomyšlenost, aby nakonec vše bylo trochu jinak, než jsme si dříve mysleli – takto např. autor dochází k podstatně dřívějšímu vymizení neandertálců z Evropy, než se dosud běžně uvádí (už před 40 tisíci lety), s tím, že až 70% nalezišť bylo chybně datováno. To je na jednu stranu trochu frustrující, ale současně právě proto tolik dobrodružné. Pokud si autor předsevzal (jak píše v Úvodu), že se pokusí "zprostředkovat vzrušení z nejnovějších objevů z pohledu lidí, kteří tuto práci skutečně vykonávají, ať už na archeologickém nalezišti, nebo v laboratoři", pak se mu to rozhodně povedlo. Do této doby mě na lidské prehistorii příliš nezajímalo nic staršího než mladý paleolit, ale díky autorovi jsem přišel na to, že před více než 50 tisíci lety byl svět skutečnou "Středozemí" s řadou lidských druhů, cest, kontaktů, vymírání a přežívání, a to vše má svoje až tolkienovské kouzlo. "Staré modely lidské evoluce, které obnášejí izolaci a divergenci, musí být nahrazeny modely zahrnujícími genový tok, genetickou introgresi a příměs. Rozvětvený strom lidské evoluce by měla nahradit široká říční síť, jejíž přítoky se často spojují a zase rozpojují." A to se týká i počátků kultury, protože jak autor dokládá, "behaviorální modernita" se neobjevila náhle s naším druhem, ale byla právě výsledkem těchto dříve netušených kontaktů. Opravdu mimořádná kniha, která si zaslouží 110 %. Jen doporučuji přečíst pokud možno ihned, protože vzhledem k rychlosti vývoje metod a poznatků v této oblasti bude za několik málo let už beznadějně stará.

6 24.01.2025

Nestačím se divit, že někdo v předchozích komentářích považuje tento soubor za nesrozumitelný a splácaný guláš hodný pejska a kočičky. Přesný opak je pravdou – skvělý ediční počin, kde vše je přesně sestavené, začleněné do kontextu a náležitě vysvětlené. Navíc jsou ságy obsahující hrdinské písně uspořádané do skupin, tak aby na sebe dějově navazovaly. Takže se nenechte odradit (jak jsem to málem udělal já). Velice poutavé a zajímavé čtení! Staroseverský hrdinský étos založený na cti, pověsti, bezuzdné odvaze, věrnosti a fatalismu má samozřejmě svou stinnou stránku neustálého chvástání se, kolik zemí kdo vyplenil a kolik lidí pozabíjel, což z hlediska dnešní doby není úplně snadné obdivovat, ale naštěstí je tu i celá řada jiných, velice zajímavých momentů a aspektů přibližujících tehdejší dobu a způsob myšlení, jako je třeba střet pohanství s křesťanstvím, magie a právo. Věrnost překladu nejsem schopen posoudit, ale připadá mi výborný – rytmicky i aliteračně, ale i z hlediska srozumitelnosti a jednoduchosti vyjádření. Ta působivá strohost výrazu je podle mého názoru skvěle převedená.

6 02.01.2025

Když jsem se dnes dozvěděl, že autor odešel do svých tichých krajin, vzpomněl jsem si, jak moc pro mě v mé mladé dospělosti svojí introvertní a fantazijní, a přitom nesmírně hlubokou a nebojácně experimentální poetikou znamenal. Touto sbírkou textů z raných devadesátek jsem listoval s úžasem, který ani po těch letech nevyhasíná:

"Tak jako opilý muž na rohu,
který byl náhle zasažený bleskem.
Jsme poznáním podobni zralým plodům
a nakaženi steskem."

Jako poctu a poděkování autorovi doplňuji foto, popis, další náležitosti a napravuji název, který v tiráži správně zní TY TEXTY, což odráží autorův hudební minimalismus, kdy začátek fráze je stejný jako její konec, takže ji lze opakovat pořád dál jako mantru, která končí tam, kde začíná, a začíná, kde končí, takže ani nekončí ani nezačíná, podobně jako v textu: "Tou tichou cesTou". A já věřím, že právě taková je i cesta, na kterou se dnes Oldřich Janota vydal. Třeba se tam někdy zase spolu potkáme.

6 27.07.2024

Zahrnuje mladší texty než současně vydaná "Jak to chodí u opic", ale lze tu doslovně zopakovat, co píšu i tam: Chytré a poučné, duchaplně vtipné, zdravě provokativní a roztomile nekorektní, ale vždy přesné, trefné a zábavné. Jsou to takové obzvlášť pikantní jednohubky velmi rozmanitých chutí, osvěžující a provětrávající základní přesvědčení a představy o světě. Příspěvky obou autorů se skvěle doplňují a nelze se začít nudit. Všudypřítomný přírodovědný nadhled je ohromně osvěžující. Zajímavé je, že ani starší texty zásadně nestárnou, ale naopak se samy od sebe tváří v tvář současnosti překvapivě aktualizují. Vřele doporučuji všem otevřeně přemýšlivým!

6 09.06.2024

Kdybych nečetl "Jeho království" od Waltariho, asi bych dal plný počet hvězdiček, ale pod jeho dojmem mám chuť dát jen hvězdičky tři. Kniha je výborně vyprávěná, děj pěkně šlape, prostředí i dobový způsob myšlení jsou dobře vylíčené, ale ten silný dojem, který se mě zmocnil u Waltariho, tu vůbec nenastává. Autor se soustředí spíš na děj než na vnitřní prožitky postav, takže zatímco Waltari je niterný a poctivě prožitý, jeho postavy jsou plné trýznivých otázek a děj se odehrává v téměř detektivních dialozích a společných pochybnostech, tady jde vesměs o hotové typy, které prostě zažijí obrácení a začnou pronášet věroučné fráze. Některé dokonce (např. Marie z Magdaly) už všechno předem ví a ještě před Ježíšovým ukřižováním mluví jako farář z kazatelny. Přitom z evangelií víme, jak byli Ježíšovi učedníci natvrdlí a jak dlouho nechápali, než se jim učení teprve s jeho smrtí a vzkříšením začalo skládat a dávat smysl. Dokonce i Ježíš tady pouze mluví "podivné věci", ale nemá žádné zvláštní charisma, kterým by si čtenáře získal. Je zažíván spíš z povzdálí a z doslechu. Zatímco Waltari je prodchnutý zvláštním, až mystickým světlem a setkání hlavního hrdiny se vzkříšeným Ježíšem mají intimní neopakovatelnou atmosféru (která nutí se k těmto částem knihy stále vracet), tady se člověk "jen začte" do jednoho z mnoha čtivých románů o velikonočních událostech. Osobně mi z románu silněji utkvěla jen závěrečná symbolika Longinova kopí jako Mojžíšovy hole vyvádějící vodu (a krev) pro ostatní... Možná je to dost, ale možná je to málo. Dávám tedy čtyři hvězdičky, abych neodrazoval, ale současně vyjádřil, že něco důležitého mi chybělo. A to byly pochybnosti, otázky a tajemství.

6 30.03.2024

Protože jsem o husitství přelouskal už dvě pořádné, i když vynikající bichle (Čornejovy Velké dějiny zemí Koruny české 5. a Jana Žižku), trochu jsem se obával, jestli budu mít sílu i na tento více než sedmi set stránkový román. Ale protože Václav Kaplický si u mě získal obdiv jinými knihami, zakousl jsem se a... už jsem se nepustil. Román mě zcela pohltil a strhnul do víru dějin i lidských příběhů. Vše, co jsem od tohoto pana spisovatele četl, bylo vynikající, ale tady prokazuje svoje mistrovství zase úplně jiným a pro mě novým způsobem. Že dokáže přesně evokovat prostředí, vystihnout tehdejší způsob myšlení, vytvářet napětí, psychologizovat postavy, vést myšlenky v dialozích a pracovat se staršími jazykovými vrstvami... to všechno už vím z předchozích knih a nijak zásadně mě nepřekvapilo. Ale v tomto opus magnum je neuvěřitelné, jak dokázal tak obsáhlý historický materiál zorganizovat, aniž by tam byla hluchá místa, vázlo napětí nebo se čtenář ztrácel v událostech a postavách. Je to neskutečně čtivé a s úplývajícími stránkami víc a víc napínavé – což je obdivuhodnější tím víc, když ze základních znalostí dějin vlastně víme, jak to dopadne. Tohoto napětí autor dosahuje jednak důmyslným a poměrně častým střídáním perspektiv (postav a míst), schopností mísit velké dějiny s individuálními životními osudy a sledovat proměňující se tep doby ve skvěle vystavěných dialozích. I velké dějinné postavy (Jan Žižka, Prokop Holý, Oldřich z Rožmberka, Zikmund Lucemburský...) mají svoji psychologii, nejsou to jen papírové typy. O tom, kolik materiálu si musel Kaplický k tématu nastudovat, svědčí už jen vhodně zvolené citáty z dobových kronik a korespondence uvozující všech téměř padesát kapitol. Stejně jako předchozí komentátoři jsem i já upřímně udiven, jak tato kniha mohla v době ideologicky vykládaného husitství vůbec vyjít – je to totiž dost zřetelná demytizace jiráskovsko-nejedlovské linie. Vidíme tu časné štěpení husitských ideálů, to jak revoluce požírá své vlastní děti, postupný úpadek mravního étosu a vyprázdnění původní myšlenky ve prospěch kořistění, hrabivosti a prospěchářství. Ačkoli jsou tu katolická strana, císař Zikmund a umírněná Praha nahlíženy táborským radikalismem, nic tu není úplně černobílé a schematické, vše má svou odvrácenou stranu. Kniha nesleduje dějiny husitství do všech detailů, chronologické vyprávění je výběrové (tím pádem tu chybí třeba bitva u Malešova nebo Malého Boru), nicméně ohniskem vyprávění je město Tábor, ke kterému se vyprávění průběžně vrací a sleduje jeho stavební, politické i duchovní proměny a životní osudy klíčových postav. Toto město se tak stává lakmusovým papírkem všech těchto postupných proměn, vzestupů, pádů i úpadku celého husitského hnutí. Zvlášť mi dělá radost autorova práce s jazykem, kdy znovu oživuje mnohá dnes už nepoužívaná nebo zapomenutá slova nebo vrací slovům jejich původní starší význam (např. "kluk" ve významu neopeřený, tedy holý šíp; teprve od toho vzešel odvozený a mladší význam bezvousého chlapce). Na druhou stranu je skutečnou kuriozitou (ve vydání z roku 1985) doslov s výmluvným názvem "Táborská republika jako umělecký obraz zápasu o uchování a uhájení lidového obsahu revoluce", kde soudružka literární vědkyně pár let před rokem 1989 píše tak neuvěřitelné ideologické bláboly, že si čtenář upřímně klade otázku, jestli to vůbec četla, pochopila, nebo (a to by bylo mazané!) to takhle hloupě napsala právě proto, aby román mohl vyjít a nevzbudil přílišnou pozornost cenzorů a schvalovatelů. Nakolik sám autor tímto románem kriticky mířil na tehdejší současnost, toť otázka, která se nabízí ve všech jeho knihách. V každém případě Kaplického knihy o historii se zatím historií nestávají, protože nestárnou.

6 02.12.2023

Kniha je výborně strukturovaná a v jednotlivých kapitolách, které na sebe navazují jako otázky vyplývající z otázek předchozích, se postupně odvíjí křehká a ještě značně řídká nebo přímo děravá síť našeho porozumění. Nemohu tvrdit, že jsem vše pochopil, ale to přičítám sobě, nikoli autorovi. Líbí se mi i snaha o propojení vědy s odkazy na mytologii, filosofii a teologii, protože tím dostává kosmologie určitý díl smyslu, bez kterého se porozumění úplně neobejde. Zvlášť podnětné jsou autorovy úvahy tam, kde mu už nezbývá než se odvážit za hranice představitelnosti, jako je např. teorie bublinového multiverza nebo nicoty prožírající vesmír ze souhvězdí Eridanu. Natož pak fyzikálních zákonů měnících se v čase a prostoru... Podle mě je nejkrásnější vesmír ten, který nám umožňuje snít. A vědecké poznání nám posouváním hranic srozumitelného obzoru rozevírá horizonty tohoto snění.

6 07.08.2023

Výbor je zaměřený na hororovější rysy Havlíčkovy povídkové tvorby a tím je tematicky zdánlivě ucelený, ale co do kvality hodně nevyrovnaný, v rozpětí od sotva dvou hvězdiček až po všech pět. Pro mě osobně je Havlíček nejsilnější v psychologickém realismu (Černá paní, Amorek smrti...) s náběhem do fantaskna (Hodinky pana Balabána) a přeludného až mrákotného rozhraní mezi sněním a bděním (Svatá noc), normalitou a vyšinutostí (Smaragdový příboj, Pes). Naopak nuceně symbolické a silně stylizované alegorie (Zánik městečka Olšiny, Faustova smrt) mě ukrutně nebavily a připadaly mi svojí lacinou metaforikou plnou andělů, ďáblů a umrlců vyčpělé jak písničky Karla Kryla, což jen občas zachraňuje smysl pro absurdní humor a pitoresknost. Havlíček umí vždy skvěle vystavět napětí (Past), i když v jednom případu (Přicházející z pekel) je to silně na úkor pravděpodobnosti a uvěřitelnosti. Celkově na mě kniha působí na 75%, nicméně některé povídky jsou zcela nezapomenutelné. Je zajímavé, že titulní novela je jednou z těch podle mého názoru nejslabších, naopak nejdelší novela, která výbor uzavírá (Smaragdový příboj) je asi úplně nejsilnější a nelze než litovat, že ji už autor nestačil dokončit (byť její zamýšlené vyústění se dochovalo v Havlíčkových poznámkách). Ta totiž obsahuje čistou esenci Havlíčkova mistrovství a literární jedinečnosti. Závěrem bych rád pochválil zajímavý doslov, který sbírku pěkně vřazuje do širšího kontextu Havlíčkovy tvorby.   

6 27.07.2023

Moc rád chodím, ale tato kniha mě moc nebavila. Není to divné? Už jen z toho je jasné, že něco se tu nepovedlo. Souhlasím s předchozím komentářem v tom, že kniha je často překvapivě nudná. Z neustálých pokusů o velmi exaktní experimenty vědecky změřit to, co z vlastní životní zkušenosti sami cítíme, že funguje, chodec div nezačne usínat. Navíc je patrné, jak moc jsou taková měření a závěry z nich plynoucí občas banální, někdy nicneříkající nebo krutě zjednodušující – tak třeba teorie, že lidé mají sklon chodit ve větších městech rychleji z důvodu soutěže o žádané zdroje ve smyslu "kdo dřív přijde"... mi přijde až hloupá, protože z čistě osobní zkušenosti bych mohl nabídnout celou paletu různých důvodů pro rychlejší chůzi ve (větším) městě. Konečně se mi zdá, že kniha není úplně dobře napsaná, velmi často mi unikala nit výkladu a logika argumentace. V některých neurologických pasážích se čtenář může dost ztrácet, aniž by ale přitom o něco zásadního přicházel. Když to shrnu, jedinou podstatnou novou informací pro mě bylo, že mozek je v zásadě pohybový orgán a k záměrnému pohybu byl nejen evolučně utvořen, ale také jej pro své fungování potřebuje a po všech stránkách mu významně svědčí. "Třebaže chůze pochází z naší evoluční minulosti, představuje také naši budoucnost: neboť již víme, že chůze je nesmírně přínosná." To je důležitá a dobrá zpráva, ale určitě jsem od knihy s tímto názvem čekal víc.

6 07.02.2023