woodward komentáře u knih

To, co tady čtu v některých příspěvcích, je jen dalším potvrzením, že pro dnešní svět je literatura uměním již téměř nepochopitelným. Tolkienův příběh o Středozemi vznikal skoro třicet let a každá stránka vypovídá o bezbřehé fantazii podpořené autorovou erudicí. V dějinách literatury nelze najít dílo, snad s výjimkou Bible, jehož zrod by trval déle a které by při tom ve všech svých částech vyprávělo v podstatě jeden jediný příběh o starobylé zemi a jejich obyvatelích. Přečetl jsem všechny Tolkienovy knihy v originále i v českém překladu a vždycky se k nim rád znovu vracím. A na mou duši mi ani trochu nevadí, že se autor občas věnuje obsáhlým popisům krajiny nebo hobitích zvyklostí a uspořádání Kraje. Pokaždé mám pocit, že jsem se z našeho bláznivého, uštvaného světa na čas uchýlil do světa, kde ještě všichni umějí rozlišovat mezi dobrem a zlem a jasně vnímat základní lidské hodnoty - přátelství, lásku, pokoru, statečnost a soucit - a vážit si jich. Asi to není takový "odvaz" jako film. Jenže ve filmu se uprostřed vší akce jaksi vytrácí to hlavní: duch příběhu. Když Gandalf a Galadriel vysvětlují hobitům nebo Boromirovi, proč si nechtějí a nemohou prsten vzít sami, aby s jeho pomocí Saurona porazili, to jsou vůbec nejdůležitější pasáže Společenstva prstenu. Bez nich by vlastně celý příběh ztratil smysl. Ve filmu se to odbude velmi rychle - v rámci porady v Roklince, která navíc ve filmovém "akčním" pojetí vyznívá jako zběsilá hádanice party jakýchsi podivínů za domem na dvorku. Úvod do Společenstva prstenu asi může někomu připadat rozvláčný, jenže tak to prostě musí být. Autor musí čtenáře seznámit se světem o kterém mu chce vyprávět. Ale i ti, kdo k Pánovi prstenů přistupují až po přečtení Hobita si úvodní vyprávění o čtyřech čtvrtkách vychutnají docela s potěšením - tedy pokud jsou zvyklí číst a nesáhnou po knize jen tehdy, když je zaujme holywoodské zpracování, určené spíš jednodušším myslím a povahám.

66 19.06.2015

Je to už cca 30 let co jsem viděl film, aniž bych předtím přečetl román, a nejspíš proto se mi dlouho nechtělo pustit se do čtení, což byla ode mě zpozdilost, jelikož samozřejmě jako vždycky, kde Hollywood šlápne do literatury, tam sto let tráva neroste.
Uchvátila mě zejména autorova skoro nadpřirozená schopnost "zanořit se" do způsobu myšlení více či méně vzdělaných i úplně nevzdělaných mnichů ve 14. století. Složité konstrukce úvah a teologických disputací, důsledně udržovaných v mantinelech doby, kdy ještě nebyl knihtisk, ani Amerika, ani námořní cesta do Indie; to se do filmu nacpat nedá; a filmoví tvůrci o to stejně nestojí.
Historický román by měl čtenáři kromě vlastního příběhu dát i možnost nahlédnout do časů, o nichž se v něm vypráví. V románu Jméno růže však to nahlédnutí zahrnuje víc než jen výčet dobových reálií (světskou a církevní politiku, materiální zázemí, uspořádání společnosti atd.) Umberto Eco nás seznamuje s myšlenkami a názory svých hrdinů takovým způsobem, jako by s nimi při jejich hovorech sedal u jednoho stolu a dělal si poznámky. Je z toho patrná nejenom hluboká znalost, ale především autorův zájem. Ví o čem píše, protože je historik, a protože ho doopravdy zajímá, o čem ti lidé přemýšleli, co si přesně mysleli a proč. Film je středověkej krvák. Román je filosofickou sondou do myšlení duchovních i laiků v době, kdy ještě křesťanský svět nepřesahoval hranice Evropy a církev katolická (tedy všeobecná) byla jedinou duchovní autoritou západního křesťanstva.

36 31.07.2017

Jsem už starej chlap a občas se hádám se svým dospělým synovcem, že by si měl přečíst Harryho Pottera, ale on pořád tvrdí, že je to pro děti. Jakáž pomoc, neví, o co přijde. Mě ten příběh (a tím myslím celý příběh o boji s Voldemortem) naprosto okouzlil. Odjakživa jsem měl rád knížky pro děti od anglických autorů a paní Rowlingová zase jednou tenhle druh anglické literatury dovedla téměř k dokonalosti. Samozřejmě, nejrůznějších nesrovnalostí a nelogických protimluvů se v tomto díle najde habaděj, ale to se dá tak trochu čekat, když je řeč o studiu čar a kouzel; nicméně komu by to vadilo? Konstrukce celého příběhu bere dech. Směle se klene přes celých sedm dílů - z nichž každý má vlastní zápletku a rozuzlení - a přitom ani na okamžik nezapomínáte, co je tou hlavní zápletkou, a hlavní příběh o boji proti Pánovi zla se postupně rozvíjí a košatí v každé ze sedmi knih. Člověk má občas pocit, že celé to úchvatné vyprávění se zrodilo v autorčině hlavě docela naráz a ona ho pak jenom musela "hodit na papír". Pět hvězd, ani o jednu míň!

36 19.06.2015

Farma zvířat je podle mého soudu mnohem lepším znázorněním totality než hororový příběh 1984. Zejména proto, že dokonale vysvětluje, jak snadno takový režim, zrozený z "boje za svobodu" vzniká. Docela určitě to není jen alegorie nástupu komunistické diktatury. Koneckonců Britové mají v paměti podobnou zkušenost takřka "z první ruky" s francouzskou revolucí a vším, co přinesla. 1984 je apokalyptická předpověď, která se (zatím) nesplnila. Ale Farma zvířat, to je bajka, předkládající čtenáři, dalo by se říct, důvěrně známý obraz - do čela rozbouřených, nepříliš přemýšlivých davů se nakonec VŽDYCKY postaví prasata.

33 15.08.2015

Hloupostí a nesnášenlivostí tahle stránka komentářů vyloženě kypí. Korán je poezie. O tom, co ty verše znamenají, se zástupy muslimských učenců přou celá staletí a zjevně je to baví, protože na téma výkladu Koránu byly sepsány asi stejně velké stohy knih jako o tématech biblických - i když možná, že muslimové toho napsali víc, protože oni nemají papežskou kurii ani koncily, které by určovaly jak a čemu se má věřit.
Někteří o Mohamedovi říkají že si to náboženství vymyslel. Jako obchodník cestoval daleko za hranice Arabského poloostrova a přicházel do styku s židy i křesťany, kterým muslimové říkají "lidé knihy". Vypůjčil si tedy jejich boha a aplikoval jeho zákony na poměry mezi kočovníky z Arabského poloostrova. Neblahé zkušenosti z dětství a mládí ho vedly ke zjištění, že arabský svět se zpronevěřil dávným tradicím a zásadám slušného soužití, jež po staletí platily mezi kočovníky a zakládaly se především na pevných zákonitostech daných rodinnými vztahy. Mekka bylo bohaté město a jako všude na světě, jakmile se venkovští usadili ve městě, zapomněli na tradice i na slušné vychování. Kromě toho po celém poloostrově zuřily nekonečné krevní msty skoro všech rodů proti všem.
A tak dal Mohamed Arabům náboženství, které je nabádalo dodržovat tradice rodinného života, chránit vdovy a sirotky, obdarovávat chudé a vůbec se chovat k sobě navzájem slušně. Zakazovalo i zabíjet jiné věřící, ale aby jim nebylo líto, že přijdou o povyražení z nájezdů na sousedy, ujistil je, že všichni, kdo půjdou do světa šířit islám ohněm a mečem, dočkají se jako vítězové veliké kořisti a jako padlí v bitvě hurisek v ráji.
Ze všech tří monoteistických náboženství vzešlých z Blízkého východu je islám nejmladší. Židovské náboženství je moudrost sama, jeho učení, obsažené v Talmudu se vlastně nijak "cíleně" nevyvíjí, jen je postupně obohacováno o další a další poznatky, úvahy a soudy rabínů, tak jak je život přináší. Křesťané na svých koncilech čas od času rokují o různých aspektech své víry a postupně, i když jen velmi pomalu, se snaží přizpůsobit měnícímu se světu. Rozštěpení křesťanské církve omezilo platnost některých pozdějších rozhodnutí jen na katolickou obec, ovšem ta je také nejpočetnější a nejrozšířenější. Muslimové, jak již bylo řečeno, vedou mnoho disputací, ale oproti židům jim prostě chybí onen moudrý nadhled - koneckonců, křesťané na tom nejsou o moc líp - a na rozdíl od křesťanů nemají žádnou významnou nebo dokonce ústřední instituci, která by pečovala o vývoj, či modernizaci přístupu k víře a pohledu věřících na měnící se svět. Dalo by se diskutovat o tom, zda dávná roztržka mezi šíity a sunnity, přetrvávající do dnešních časů, je důsledkem nebo příčinou této absence nějaké významné, případně nejvyšší autority v muslimském světě.
V každém případě však je nesmysl označovat islám za náboženství nenávisti a vinit jej z toho, že frustrace některých obyvatel muslimských zemí, vyvolaná nespokojeností s tím, jak žijí, kde žijí, kdo jim vládne, bývá zneužívána fanatiky. Protože fanatici, vždy připravení využít k dosažení svých cílů nespokojenců všeho druhu, oněch mnohokrát citovaných "užitečných idiotů", tedy fanatici existují všude. Rozpoutali bolševickou revoluci i druhou světovou válku. V Německu, v Irsku, v Baskicku, v Itálii vybuchovaly bomby teroristů dlouho předtím, než se v myslích některých lidí slovo terorista stalo synonymem slova muslim.

Kdyby v důsledku nějaké katastrofy zanikla ruská literatura a zachovala se jenom Vojna a mír, zůstal by budoucím generacím zachován obraz Ruska a ruského národa ve vší celistvosti. Krásná země a mocná říše, tak pyšná, silná a bohatá, tak surová a zaostalá. Tak dychtivá stát se součástí velkého, kultivovaného světa a současně žijící v neutuchajícím strachu ze všeho cizího. Balancující na rozhraní kultur v nesmírných prostorách uvnitř eurasijského kontinentu, kam doléhá jenom slabý přísvit z mocně zářících civilizačních center Východu a Západu. Občasný závan nových myšlenek bývá často jen dílem náhodně sbíraných a nezrale, ukvapeně interpretovaných znalostí nebo zkušeností. Pierre Bezuchov i Andrej Bolkonskij vnímají dusivou uzavřenost ruského světa. Bolkonskij prožije rozčarování, zprostředkované válkou a nešťastnou láskou, a nakonec umírá na svá zranění. Bezuchov je drsně zbaven iluzí o Napoleonovi a vrací se ke kořenům - do bezpečné, drtící náruče Matky Rusi. A takové je Rusko dodnes. Toužící po světle a čerstvém povětří, ale setrvávající v ustrašeném, zatuchlém přítmí pochyb a nedůvěry ke všemu co je nové, a tedy cizí.

31 28.11.2015

Tuhle knihu mi dala do ruky moje máma, když mi bylo asi dvanáct a od té doby jsem ji neodložil. Kdyby ji Jirotka napsal anglicky, P.G. Wodehouse by poslal Jeevse do penze.

Připomínka pro ty, kdo nečetli původní verzi:
Saturnin byla kniha za totáče jenom trpěná. Vzhledem k její popularitě ji asi soudruzi nechtěli dát vyloženě na index, i když třeba dlouhá pauza mezi vydáními v letech 1970 a 1985 o lecčems vypovídá. Já mám doma vydání z roku 1946, ale někdy během těch starých zlých časů se přihodila nemilá věc: v páté kapitole, poté, co teta Kateřina s Miloušem kvapně opouštějí pánovu obytnou loď, kam se předtím bezohledně nakvartýrovali, Saturnin, který svému zaměstnavateli slíbil, že do čtvrt na deset bude kajuta na přídi volná, konstatuje: "Je devět hodin, patnáct minut. Bůh buď pochválen". Jenže jakýsi zhovadilec, domnívající se, že bojuje proti náboženskému tmářství, v pozdějších letech tu poslední větičku nahradil nejapným pošklebkem: "Tak to bychom měli". Každý kdo ten příběh a jeho hlavního protagonistu zná, musí vědět, že je to nesmysl. Saturnin se neustále snaží sebe i svoje okolí stavět do románových póz a situací - tím se baví a je v tom dokonale důsledný. Než zamířil do kajuty aby nevítané hosty vypudil, vmyslel se do role hrdiny, vrhajícího se do nebezpečí, dokonce zanechá "instrukce" pro případ že by se nevrátil. Je nemyslitelné, že by v okamžiku vyvrcholení takové taškařice vypadl z role, což ovšem nějaký cenzorský patlal těžko mohl pochopit. Bohužel, tahle zmršenina přežívá ve všech pozdějších vydáních, včetně polistopadových, a bohužel se dostala i do filmu.

29 23.06.2015

Opět musím konstatovat, že z některých komentářů k této knize na mě padá únava a smutek, někomu tam chybí děj, jiný zas podezírá autora že se do něčeho stylizuje. Lidi, proboha zkuste vždycky předtím, než začnete číst, nahodit mozek. Rozsah knihy neurčuje akce, ale myšlenka. A taky si zkuste přečíst od daného autora ještě něco navíc než se pustíte do komentářů k jeho majstrštyku. Hemingway obdivoval odvahu, sílu, statečnost. Byl válečným zpravodajem, vášnivým lovcem, milovníkem koridy. Jako první spojenecký reportér se objevil v osvobozené Paříži prakticky současně s Leclerkovými tanky. Kolem jeho sebevraždy se vedla spousta diskusí; já souhlasím s těmi, kdo jeho dobrovolný odchod ze života přičítají neochotě přizpůsobovat se světu, jenž se stává čím dál změkčilejším a zbabělým. Tohle všechno není žádná stylizace. On takhle žil a stejně i zemřel.

Vančura byl mistrem slova a celé jeho dílo je jednou velikou poctou češtině. Jazyk vybroušený k starosvětské dokonalosti dovoluje vyjádřit i závažné myšlenky hravě, zpěvně, bez patosu a jalového "tepání nepravostí".

Dovolím si zde poznamenat, že je s podivem, proč autoři některých níže uvedených komentářů navštěvují stránky věnované literatuře, když jim očividně chybí trpělivost i schopnost vnímat krásu jazyka a obrazů, jež autor čtenáři předkládá s jeho pomocí. Přátelé, literatura není film; je to umění mnohem svobodnější a výrazovými prostředky nekonečně bohatší. Ani na tom nejstříbrnějším plátně nenajdete hrdiny, krasavice nebo krajiny, jejichž udatnost, krása čí romantická líbeznost by se mohla měřit s obrazy vyvolávanými v mysli čtenáře pouhým uměním slova. Pokud vám chybí schopnost vnímat krásu jazyka nebo prostě nemáte dost trpělivosti počkat si, co se píše na příští stránce, nemá smysl věnovat se diskusím o literatuře. Jděte do kina.

26 14.08.2015

Tenhle spoluzakladatel žánru mě baví. Nedeprimuje člověka žádnou apokalypsou, vystačí si s obyčejnýma lidskýma hajzlovinama. Hrdina je v maléru, ale umí se z něj parádně dostat vlastními silami. Svět je drsnej a složitej tak, jak má být, ale kromě vyžírků a padouchů v něm existují i normální slušný lidi. Pro milovníky černočerných surovostí je to asi slabej čaj, ale je to sci-fi se vším všudy a já si nestěžuju. Pět hvězd!

25 20.05.2016

O hněvu Péleovce, ó Achillea, bohyně zpívej...
milí komentátoři jděte se bodnout a sežeňte si někde Staré řecké báje a pověsti od Eduarda Petišky. Tam najdete trojskou válku zpracovanou na pěti stránkách, aby to nebylo tak dlouhé, a předžvejkanou v jazyce pro malé děti, abyste tomu rozuměli. Tohle je poezie, základ západní literatury a kultury vůbec - a kdo není zcela zbaven smyslu pro jazyk a jeho krásu, musí nevyhnutelně žasnout nad tím, jak k nám tahle prastará báseň promlouvá přes propast celých tisíciletí řečí a myšlenkou zcela srozumitelnou i pro současnost (s výjimkou "čtenářů", kterým vadí, když je to moc dlouhé a používají se tam archaické výrazy).

25 23.06.2015

Jedna z výjimečných knih, což vyplývá z výjimečných okolností jejího vzniku. Vždycky tvrdím, že kvalita odpovídá mimo jiné i objemu času, který autor své práci věnoval. Vzpomeňte si třeba na Tolkiena nebo na pány Strange a Norrella od S.M.Clarkeové.
Mary Ann Shafferová napsala jenom tuhle jedinou knihu. Je to v podstatě vyprávění o válce, i když podstatná část se odehrává v roce 1946. Dějiště svého válečného příběhu si vybrala vskutku netradičně; opravdu, o tom, že Normanské ostrovy vláda Jeho Veličenstva přenechala Němcům bez odporu a bez ochrany se po válce moc nemluvilo a dnes se o tom už prakticky ani neví. Trvalo jí léta nasbírat fakta z historických záznamů i z historek pamětníků a ze všech těch let práce vzniklo pouhých 250 stránek, ovšem jsou to stránky naplněné lidskostí, humorem a zářivě laskavým vyprávěním. Pět hvězd.

24 09.06.2017

Setkání s Rámou mi jednak potvrdilo (pokud by takové potvrzení vůbec bylo zapotřebí), že Clarke je génius a také to, že je mistrem jednoduchosti. Předhodí čtenáři záhadu a rozvine v podstatě prostý, nekomplikovaný příběh o tom, jak se jeho hrdinové pokoušejí do záhady proniknout. Když příběh končí, čtenář je kupodivu spokojen, přestože záhada přetrvává téměř nedotčená. V tu chvíli je už totiž jasné, že autor vůbec neměl v úmyslu zkoumat mimozemskou civiizaci, ale daleko spíš samotné lidstvo.
Co se asi bude dít, až (jestli) jednou přijde chvíle takového setkání? Ve vyprávění o Rámovi dal autor lidstvu šanci, aby si to jaksi "vyzkoušelo nanečisto" - a výsledek je nejasný. Přístupy a postoje pozemských kosmonautů na palubě Rámy, a vědců a politiků zasedajících ve výborech vzdálených od místa dění miliony kilometrů, to všechno je nám předkládáno s pozoruhodným smyslem pro realitu. Úplně stejní lidé žijí dnes mezi námi. Co si počnou, jak zareagují, pokud (až) na nás vybafne z hloubi vesmíru nečekaná návštěva? Je dobře, že Arthur Clarke tuto otázku položil. Zajímalo by mě zda si ji kladou i ti, kdo by v případě takové eventuality nesli odpovědnost za rozhodování.

24 26.03.2016

O Kafkovi i o jeho Proměně toho bylo napsáno hodně - a nejenom na naší milé knihomolské drbárně. tak jenom odpovím na to, co tu napsala Alef:
Kafku jaksi programově nezajímá, proč se ty hrozné věci dějí, jeho zajímá komu se dějí a co to s tím dotyčným jedincem udělá. Jeho knihy jsou o střetu jedince se společností případně se státem. Jedinec má své tělo, své myšlenky, vzpomínky, vnímá radost, bolest, stud. Společnost (ať už tím slovem myslíme cokoliv) nebo stát nic z toho nemá a neumí - nemá duši. Kafka vypráví o střetu lidského s nelidským, osobního s odosobněným. Jeho hrdinové vůbec netuší, proč se jim děje to, co se jim děje, nemají ponětí o zdroji nebo podstatě vůle, která za tím stojí. Josef K. neví proč stanul před soudem, Samsa neví, jak a proč se z něj stal hnusnej brouk, obyvatelé v okolí zámku nemají tušení, komu a k čemu zámek slouží - a nikoho ze jmenovaných to "proč" v podstatě nezajímá. Jim bohatě stačí "že" se to děje, že jsou deptáni, mučeni, ponižováni, zbavováni svého lidství jakousi neznámou, nelidskou entitou ve jménu jakýchsi netušených cílů a zásad, s nimiž je nikdo neseznámil. Třeba John Irving svého Homera Wellse nevystavil takovým hrůzám, jaké zažívají Kafkovy postavy, ale i Homer si v novém prostředí připadá jako "beduín", který se snaží pochopit, jak ten nový, cizí svět kolem něj vlastně funguje a některé věci, zvyklosti, pravidla mu prostě unikají - stejně jako černošští sezónní dělnící v moštárně se nikdy nedovědí, jaká pravidla by při práci měli dodržovat, protože si jejich soupis připíchnutý na zdi neumějí přečíst. Kafka píše o konfliktu člověka s nepochopitelným zlem - proto jeho knihy neodpovídají na otázku, proč se to zlo děje.

24 06.02.2016

Musím říct, že pokud jde o životopisy autorů, většinou spíš sdílím Tolkienův názor, který zkoumání autorova života považoval za "marný a falešný přístup k jeho dílu." Jenže tahle kniha docela určitě není marná a falešného na ní není vůbec nic. Už dlouho se mi nestalo, že bych 300 stránkovou knihu zhltnul během jediného dne. Jakkoliv v ní, řečeno slovy některých zdejších komentátorů "chybí akce", rozhodně se nedá říct, že "to neodsejpá". Od jihoafrických počátků přes často nelehké mládí a dospívání, studia v Oxfordu, sňatek, profesní i autorské dozrávání - to všechno proložené občasnými záblesky vzpomínek na místa, jména a situace, objevující se mnohem později tak či onak přetvořené, přizpůsobené v jeho slavných dílech - stránka za stránkou se valí mohutný proud a člověk nemá čas ani chuť přestat číst kvůli takovým malichernostem jako je oběd nebo předem naplánované pochůzky.
Nechápu, jak to Humphrey Carpenter dokázal, ale napsal opravdu strhující vyprávění o spisovateli, o jehož životě sám na mnoha místech knihy zdůrazňuje, že byl docela obyčejný. A píše o něm takovým způsobem, že třeba v místech, kde je řeč o posledních měsících před závazným rozhodnutím nakladatelství Allen&Unwin vydat Pána prstenů, člověk se zatajeným dechem čeká, jak to dopadne, jestli ta zatracená kniha vůbec někdy vyjde a kdo ji vlastně vydá.
Po nějakém čase zase jedna knížka, která mi fakt udělala radost.

23 12.09.2019

Je to velká fantasy a velká literatura. Sapkowski se s tím nepárá, klidně do svých příběhů nastrká bájné postavy a postavičky ze starodávných příběhů a pohádek keltských, slovanských, germánských; lidé, města, hrady a království nosí jména ve všech možných jazycích, občas si něco vypůjčí z Tolkiena (a dokonce si ho tu a tam dovolí přímo citovat), ale celé to vyprávění je úžasně originální hlavně jiskrným jazykem a pestrým střídáním nálad od drsného ponurého hororu po třeskutou frašku. Jak jsem si všiml, v jednom komentáři k některé z knih o zaklínači si komentující stěžuje, že není jasné, co je to vlastě za styl. Má to někdo starosti! Tyhle svěží historky o lovci příšer přivádějí čtenáře do světa, který je docela jiný než ten náš, a při tom úplně stejný. Jsou tam draci, strigy, baziliškové a bůhvíjaká další havěť, ale vesnice, pole a příroda kolem nich je zdejší, středoevropská, a lidi, ať už se jmenují jakkoliv, mluví a jednají taky "po našem". Neumím polsky, takže neznám originál, ale věřím, že svůj podíl na kvalitě má i překladatel. Když Yarpen Zirgin a jeho ogaři vykládají a hromují "po ostravsku", člověk prostě vidí, že to nemůže být jinak. Čert vzal styl a jakékoliv škatulkování! Je to skvělé čtení a je to chytré čtení. Všichni ti američtí velkovýrobci nekonečných ság o válečnících, čarodějích a dracích nesahají Sapkowskému ani do půli ponožek.

Quo vadis je příběh o tom, jak křesťanství začalo proměňovat západní svět. Henryk Sienkiewicz je veliký vypravěč, jeho příběh má sílu i hloubku, je v něm i romantika a dobrodružství, protože takový tenhle autor prostě je. Ale opravdu nemá smysl se pozastavovat nad tím, že je tam toho náboženství až moc, jak tu zaznívá v některých komentářích. Všechny ty křiklavé barvy a ruch kosmopolitní starověké metropole tvoří jenom výrazné pozadí přísné jednoduchosti křesťanské víry; právě ta je totiž v tomto velikém díle světové literatury hlavní "postavou".

Moje nejoblíbenější Čapkova kniha, i když i po několikátém čtení člověku naskakuje husí kůže. Snad nejvýmluvnější je nenápadná scénka, kdy po založení Mločího syndikátu spolu mluví dva bafuňáři, jeden má nějaké pochybnosti, jestli ten obchod s mloky je správná věc a druhý mávne rukou, že jsou to zbytečné řeči. "Mloci jsou mloci" povídá. "No, před časem se říkalo, že negři jsou negři" na to ten první. "A nebyla to snad pravda?" uzavírá druhý.
Zajímalo by mě, jestli v polistopadových vydáních odstranili cenzorské zásahy z bolševických dob. Například v poslední kapitole, když pan Povondra rekapituluje, které země už mloci potopili pod hladinu moře, v totalitních vydáních chybí věta: "I na Rusko si troufli; a taková to byla veliká země, to Rusko."
Pět hvězdiček je zcela na místě.

22 20.06.2015

Sapkowského povídky a romány o zaklínači vznikaly nějakých 23 let. Tím se blíží svému velkému vzoru; Tolkien svým vyprávěním o Středozemi věnoval skoro tři desetiletí. Na rozdíl od něj Sapkowski nemá příslušné "odborné" vzdělání, není lingvista, ani literární vědec. A nevybavil svůj svět aparátem vysvětlivek, genealogických přehledů a "historických" statí. Netvrdí čtenáři, že jeho dílo je souhrnnou historií Geraltovy doby. Předkládá nám ne zcela souvislou mozaiku příběhů jako souhrn výsledků bádání v kronikách a legendách, jejichž záznam je často neúplný nebo nepříliš důvěryhodný a případné diskrepance v časových a logických souvislostech lze tedy přičíst různým interpretacím událostí ze strany autorů těchto starých textů. To je asi jeden z důvodů, proč se v románu Bouřková sezóna, objevuje čarodějka Nimue, expertka na Geralta, Ciri a jejich dobu, jejímž prostřednictvím autor už v Pentalogii vyložil čtenáři, jak složité a nejisté je bádání v historických pramenech. Aby se čtenáři připomnělo, že se nemá dát zmást občasnými prohřešky proti logice předkládaných faktů.
Zaklínač například čarodějům na Rissbergu vypráví o svých zkušenostech s démony, ale jaksi opomíjí příběh známý čtenářům z povídky Poslední přání. Přitom právě tehdy se Geralt poprvé potkal s Yennefer (ať už si o jejich seznámení Korál myslí cokoliv). atd. atd.
Těch nesedících detailů je tam (i v jiných příbězích zaklínačské ságy) víc; nebudu je všechny dohledávat. Podstatné je, že si tímto způsobem autor uvolnil ruce a mohl čtenářům tu a tam nabídnout i různé verze vývoje zaklínačova příběhu. Zmíněná Nimue v epilogu mluví o tom, že Geralt s Yennefer odjeli do země jabloní, což souhlasí se závěrem Pentalogie. Ale kdo chce, nemusí se spokojit s takto nejistým, rozostřeným koncem. Takovým čtenářům pan Sapkowski už dávno v jedné z povídek sbírky Meč osudu nabídl rozverné vyprávění o slavné svatbě na hradě Rozrog, kam se sjeli hosté ze všech koutů zaklínačských příběhů. Tolkien svůj svět budoval jako vědec. Sapkowski na to šel jako spisovatel, vypravěč příběhů. Jak by řekl Marigold: "Balady se nepíšou proto, aby se jim věřilo. Píšou se, aby dojímaly."
Určitě na tom něco je.

Některé hlášky a pasáže ze Tří mužů ve člunu už dávno zlidověly. Je jisté, že se autor nemýlí, když v úvodu spatřuje hlavní hodnotu této knihy v její nevyléčitelné pravdivosti. Protože všechno, o čem se tam píše, se docela určitě stalo - a jestli ne, tak se to stát mělo. Je to hluboce lidské, je to dokonale "anglicky" střízlivé a je to sranda. Dnešní rozumbradové, kteří všude hledají "akci", ať se jdou bodnout!

21 23.06.2015