wooloong komentáře u knih
Vergiliův životopis vsazený do přelomového období římských dějin. Líbí se mi autorův smysl pro humor i skutečnost, že z velkého básníka udělal chybujícího a nejistého člověka, kterého je možné mít rád a chápat ho. Také jsem byla potěšena správným pravopisem římských jmen. Z pravopisu Nera, Mara a Nasa je mi docela šoufl. Asi si někdy ve šroubárně přečtu Vergilia v originále.
Autor předkládá pouhá fakta bez přetvářky a lží. A jsou to děsivé skutečnosti.
Hlavní detektivní příběh byl super, napínavý, hlavní padouch naprosto nečekaný, nakonec do toho zapadl i příběh psaný kurzívou. Dějová linka s Alex byla, alespoň pro mě, nadbytečná. Ďábelsky chytrá Alex, která všemi zpoza mříží manipuluje a dokonale a téměř bezchybně plánuje, to vyžaduje, aby všichni ostatní (samozřejmě kromě Kim) byli poddajnými a hloupými ovcemi. Neuvěřitelná a plochá záležitost.
Kdysi jsem si Malého prince vybrala jako povinnou školní četbu, nikdy jsem nelitovala a četla ho od té doby několikrát. Nedávno jsem se ovšem přichomýtla k seriálu o malém princi http://www.serialzone.cz/serial/petit-prince/ a byla jsem zděšená. Udělat z poetické knížky seriál s mnoha díly nastavované kaše a naředěného vývaru mi přijde kacířské.
Děj byl dost předvídatelný až na ten samotný konec (zrovna jsem si říkala, deset stránek do konce, to se nedá stihnout uzavřít, a ono to nakonec šlo). Vypravěčka Jodi mě dost štvala, jak se pořád všem omlouvala, jak neustále ustupovala manželovi, kterého celou dobu živila, a jak si něco pořád vyčítala. Ona tomu chování ze strany rodičů, sestry i manžela šla dost naproti. Elyse byla napsaná bravurně.
Čtivě napsaná knížka o velmi znepokojivém tématu. Jen mi přišla místy přehnaná. Uvědomila jsem si to třeba při scéně ze školní jídelny. Chodím do školních jídelen přes 50 let (jako žákyně i jako učitelka) a někdy to bývá opravdu masakr, zvlášť v exponovaných časech, ale takový horor zase ne. Stejně jako popis aktivit sídlištních dětí, drsné mluvy prepubertální mládeže, chaty na Orlíku, vztahů v rodině, ale popisu slizouna Mirka naprosto věřím.
Můj třetí komiks v životě, předcházel mu akorát Čtyřlístek a Rychlé šípy. Vizuál výborný, jednotlivé příběhy taky, ale nějak jsem se ztrácela v hlavní linii příběhu. Buď nejsem dost pozorná nebo to autoři trochu moc zašmoulili.
Musela jsem ocenit autorův styl, cit pro vykreslení krajiny i lidských charakterů, smysl pro humor a láskyplnou shovívavost k lidským slabostem. Vůbec bych se nedivila, kdyby si vzal Hašek pro svého Švejka inspiraci z Vojty Kudrny (Šupák). Zajímavý byl i exkurs do historie a porovnání se současností. Překvapilo mě, kolik Šumavanů odcházelo do světa za prací, a to nejen po Evropě, ale i za oceán.
Útlou knížkou jsem se prokousávala několik dní, přeci jen nejsem příliš zběhlá v přechodnících a dalších úskalích sto let staré literatury v původním znění a ještě okořeněné šumavským dialektem. Taky mě překvapil pravopis některých slov, například místo rameny ramenouma.
Hodně čtivé, pohledy do minulosti, kde se postupně odhaluje příběh a motivace vraha, napínavé, promyšlená zápletka. Lepší než Kámen, nůžky, papír, který byl hodně na sílu.
Krátké povídky ze života určené především pro čtenářky. Překvapovalo mě, že mi přišly skoro všechny povídky jakoby napsané jednou autorkou. Tak podobný byl způsob vyprávění.
Pověst o době, kdy se v každém potůčku, stromě a studánce skrýval jejich ochránce, kdy svět byl plný bogů, kterým se lidé klaněli a kterým přinášeli oběti. Pověst o době, kdy lidé splývali s přírodou a byli její pevnou součástí. Krásná knížka, až na ilustrace, ty se mi vůbec nelíbily.
Mám ráda antický Řím a mám ráda suchý britský humor, a tady se mi obojího dostávalo plnými hrstmi. Fiktivní příběh centuriona Macra a jeho optia mladičkého Quinta Licinia Catona zasazený mezi reálné historické postavy (Vespasianus, Narcissus, Vitellius, Claudius a další) a do reálných historických kulis nemá chybu. Jdu si zamluvit v knihovně další díl.
"Kdybysme vám, cápkům, dali skutečný zbraně, tak byste se za chvilku zmrzačili. Ale armáda nehodlá nepříteli nic usnadňovat."
To bylo tak ... naše značka, vaše značka, vyřizuje Štruncová. Cimrmanovská klasika.
Miloň Čepelka je naše máma. První Cimrmanova hra s několika nezapomenutelnými hláškami.
Tentokrát s Fidelmou a Eadulfem řešíme nejen několik záhadných vražd v období Samhainu, ale také se dozvídáme o zakázané knize, ve které je Kristus vylíčen jako obyčejný rabín, o kacířském směru Nové víry a o střetu Nové víry a starého pohanského náboženství. Nechybí tajemný klášter se spoustou tajných chodeb a mnohá číhající nebezpečí.
Knížku jsem si zapůjčila v dětském oddělení písecké knihovny kvůli nadšeným komentářům zdejších uživatelů a nebyla zklamaná. Krátké hororové povídky spojuje postava strýce Montaguea jakožto vypravěče a malého Edgara, který dychtivě hltá každé jeho slovo. Nejvíc se mi líbila povídka Nelez tam a Nedveře a samozřejmě závěrečná pointa, i když se, díky všem těm náznakům, nabízela už od začátku.
Další krásná kniha pana Eisnera o českém jazyce, ze které vyvěrá veliká láska a odbornost.
Říkala jsem si, že by nebylo od věci trochu změnit žánr a zkusit zase něco nového. Pan Renčín nemá jen bohatou fantazii, má ji doslova bujnou, místy divokou a občas dost přes čáru.
Jen tančí, nemluví, nespí *** - divná povídka, dobrá pointa
Loutkové divadlo **** - horor jak má být a s přesahem
Ukolébavka pro město krys **** - fantazie urvaná ze řetězu
Tanči mezi vločkami ** - já na ty elfy a jiná lesní zvířátka moc nejsem
Čarodějův dům **** - znáte animák V tom domě straší?
Skokani *** - na Nuselák mě v noci nikdo nedostane
Stvořitel **** - hodně divný, ale mně se to kupodivu líbilo
Tři páry papuček ** - na můj vkus poněkud moc nepřehledné a příliš epické, nejlepší byl Herkules
Na křídlech zlatých draků ***** - krásná povídka
Balada krve **** - zprvu žánr klasické detektivky, ten hororový závěr to docela sundal.
Tak tohle vážně nezvládnu bez SPOILERů. Knížku jsem přečetla za dva dny. Jednak se perfektně četla a jednak byla napínavá. Líbil se mi smysl pro humor autorky, špičkování hlavních vyšetřovatelů. Psychologie postav byla vykreslena opravdu pečlivě, koneckonců bezvadně se tím pak objasnila ta současná vražda. O ní jsme se dozvěděli úplně všechno.
SPOILER!
Co ale ty dvě ztracené děti? Autorka si pohraje s různými náznaky - vypravěč nás varuje, že občas lže, sponka, krev na obětním kameni, motiv potencionálního útěku, záhadné stvoření, možná schizofrenie hlavního hrdiny, vybavující se vzpomínky a úplně na konci jelen. Co to mělo znamenat? Autorka s námi rozehraje hru na záhadu a nakonec ji nechá vyšumět do ztracena? TOHLE rozuzlení mě především zajímalo. Kdo stojí za tím prvním případem bylo jasné už poměrně brzy. Kdo je pachatelem bylo sice překvapení, ale kam se ztratilo rozuzlení toho staršího případu? Pořád jsem čekala, kdy se dozvím tolik očekávanou pravdu. Do poslední kapitoly, do poslední stránky, do poslední věty. Tohle celému příběhu značně ubralo na kvalitě.
A ještě se mi moc nelíbilo, jak autorka zametla s Robem. Ze začátku ho představila jako vtipného a důvtipného muže, a pak z něj udělala blbečka a zkrachovalce. Prakticky se ho tak do dalších dílů zbavila (a přitom ta chemie mezí ním a Cassie fungovala bezchybně a byla by z nich dobrá vyšetřovatelská dvojka) a pochybuju, že se někdy dozvíme, co se stalo s Peterem a Jamie.