work komentáře u knih

Neuvěřitelná jízda, od které dostanete to, co nečekáte, a nedostanete to, co čekáte. A nečtěte to, poslechněte si to!

Hltal jsem tento opus jako audioknížku nasdílenou kamarádem při cestách autem a strávil jsem s ním několik tisíc kilometrů. Až v epilogu se dozvíte, že šlo o dnes již kultovní příběh na pokračování, což vysvětluje i značnou délku celého " díla". Obdivuji autorovu fantazii, která v první půlce knížky servíruje minimálně jednu šílenou věc na stránku a nepoleví ani na chvilku, takže ji projedete, jako kdybyste sami byli naládováni onou podivnou "sójovkou" z jiného světa. Totální psychedelický úlet, který umocňuje f-a-n-t-a-s-t-i-c-k-é načtení. Ať jsem pátral jak chtěl, nenalezl jsem po té audioverzi na netu ani stopy, takže netuším, kdo se na ní podílel, nicméně garantuji, že právě ona celou knížku posouvá minimálně o další dvě hvězdičky od mého hodnocení nahoru. Zejména způsob, jakým je načten John, je prostě neopakovatelný a nemůžete se dočkat každé jeho další repliky.
Druhá polovina knížky už překvapuje méně a trochu se cyklí. Jednak pomine počáteční konsternace zběsilým tempem a ještě zběsilejšími nápady, takže se vůči nim stanete částečně imunní, jednak příběh už nic moc nového vlastně ani nepřinese. Stále ovšem čekejte minimálně jednu povedenou hlášku na každý odstavec, se slovy autor, překladatel i dramaturg dokázali naložit opravdu parádně.
Podle knížky byl natočen i film, který jsem neviděl a ani vidět nechci, TOHLE se nedá zfilmovat ani náhodou...

4 29.05.2019

Plusové body za tu autentičtější část, která čtenáři zboří všechny romantické představy o arktických výpravách a bez obalu naservíruje, jak to asi tak probíhá.To je asi tak všechno. Jak píše TheMajkee, třetinu knihy seškrtat a velkým obloukem se vyhnout dětinskému motivu bílé obludy, která patří do sešitového vydání na pokračování, nikoli sem, a celou novelu zadupe do země, tedy pardon, pod led. Kdyby Terror nenapsal Simmons, nejspíš by se zůstal na pultech bez povšimnutí, pokud by jej ovšem vůbec někdo vydal. Inu značka táhne...

4 28.12.2018

Moje třetí Keplerovka za posledních pár týdnů. Po výborném komorním a jen lehce nedopilovaném kousku Svědkyně ohně, a po sice dobře napsaném, ale veskrze nelogickém slepenci Písečný muž (viz. moje předešlé recenze), zpracovává Stalker sice obdobná témata, ale ve velkém stylu.
Alexander a Alexandra (alias Lars Kepler) napsali čtenářský majstrštyk, ve kterém dokonalou jízdu mírně naruší jen skřípající závěr. Kniha je to objemná, ale těch šest stovek stran uteče jako voda, lépe řečeno krev. Je potřeba si jen připravit dostatek jídla a kávy, protože je velice obtížné přestat číst.
Velkým plusem je zdařilé vykreslení charakterů postav, o nichž si obrázek skládáme po předkládaných střípcích, takže je možnost se s nimi dostatečně sžít. Násilí je syrové, psané naprosto bravurně z pohledu oběti a velmi sugestivní. Chování policie občas trochu dětinské, ale koneckonců všichni jsme lidé a děláme unáhlená - a často nesprávná - rozhodnutí. Kniha má famózně nataktované tempo, jako by na každé stránce byl neviditelný odkaz "teď otoč a čti dál!" Takto to běží až zhruba do čtyř pětin, což je pořád mnohem větší porce skvěle napsaného thrilleru, než má leckterý další spisovatelský zázrak. Pak jako kdyby se A&A rozhodli, že zbytek dopíšou v jednom dlouhém zátahu za večer a pro jistotu si to po sobě ani nepřečtou. Zbytečně protažený konec tak působí jako úporná snaha napsat scénář k hollywoodskému akčnímu filmu. Hlavní potíž je v tom, že v zápalu finále autoři jako by zapomněli, co o postavách napsali na předchozích pár stovkách stran, a ty se začnou náhle chovat odlišně a často nesmyslně, plus některé zcela zmizí a jiné se záhadně objeví. Agatha Christie by zaplakala. A pokud nemáte rádi béčkové horory, kde monstrum znovu a znovu ožívá, přestože ho několikrát důkladně usmrtíte, a kde zvonky u dveří zvoní, i když nejde v domě elektřina a svítí se petrolejkou, tak budete nad závěrem Stalkera jen kroutit hlavou. A pokud béčkové horory rádi máte, zaplesáte.
Přes tyto výhrady jde ale pořád o parádně napsanou knihu, jen to chtělo lepší usměrnění ze strany vydavatele. Takže plný počet hvězdiček si Stalker zaslouží a teď si dám od Keplera pár týdnů pauzu, než se pustím do dalšího.

4 10.12.2018

Nelze než souhlasit s oběma předchozími komentáři. A to stoprocentně. Téma Millie by mělo skončit v nejlepším a dál už to moc nerozmělňovat, jelikož další pokračování to nikam neposouvají. V lecčems se ale tato knížka od předchozích liší.
Tím hlavním je asi superpomalý rozjezd. Obrovský prostor zde zabírá popis rodinného života hlavních postav, známých z předchozích dílů. Kdo je nečetl, měl by, protože jinak bude těžko navazovat nit. Freida samozřejmě nechává bublat pod povrchem náznaky, že sousedství nového domu nebude až tak úplně v pořádku, ale nijak moc je nerozvíjí, a tak dobré dvě třetiny knihy čtenář tápe a sleduje zdánlivě nevýznamné domácí konverzace rodičů a dětí. V zásadě mi to nevadilo, protože víte, že se to nutně musí zvrtnout, ale kdyby to byla má první knížka od autorky, těžko říct, jestli bych to vydržel. Pak bum, první obrat. Když se s tím srovnáte, bum a další veletoč. Aha, tak je to tedy, říkáte si, a najednou bum bum, zase je to jinak. Tohle prostě Freida umí, i když tentokrát to trochu skřípe a finále mě nezanechalo úplně uspokojeného. Nicméně fakt, že jsem sjel posledních 320 stran nadvakrát, vypovídá o tom, že přes veškeré výhrady se nudit rozhodně nebudete.

3 25.02.2025

Je to jako když kapela natočí album, pro něž napsala šest dobrých písniček. Ale protože je to moc krátké, přihodí se dalších šest, aby se to natáhlo. Takhle to ale nefunguje a výborný prvotní dojem vám pokazí, ne-li zkazí, ta natažená vycpávka. Jak píší jiní - kdyby se tu seškrtalo tak 200 (spíš 300) stran, mohlo by to mít o dost větší tah na branku. Zejména mysteriózní a vetřelčí část je naprostá bomba, pak už to jde jen z kopce. Já se prostě fanouškem Kinga nestanu...

3 02.02.2025

Když jsem tu knížku držel v ruce, myslel jsem si: Bože, tolik stránek, to NIKDY nepřečtu. Je pravda, že kdyby - podobně jako v supermarketu - byly u knížek uváděné i ceny přepočítané na počet slov, Ostrov s šesti stovkami stránek by byla jedna z nejvýhodnějších koupí. DeMille je bezesporu vynikající vypravěč, o čemž jsem se přesvědčil v jeho majstrštyku Hra pro lvy. Ostrov Antrax mu předchází a je to ÚPLNĚ jiná záležitost.
Hra pro lvy jela na vlně mezinárodního terorismu a střetu západního a islámského světa, byla plná pregnantních dialogů a nervydrásajícího napětí. Ostrov je něco jako prázdninová dobrodružná detektivka z přímořského letoviska. Narozdíl od zavádějicího českého názvu, který slibuje pandemickou apokalypsu, je to spíš moderní parafráze na Stevensonův Ostrov pokladů. Tudíž piráti, poklady, exkurzy do historie a překvapivě fungující romantické linie, které tu máme hned dvě. Ale jak říkám, DeMille je vynikající vypravěč, a tak jsem se těšil na každou další chvíli strávenou v jeho společnosti. Proč tedy ne plný počet hvězd?
Pro mě to hodně zabil závěr. A závěry jsou důležité. Tenhle strhl pomalu a dobře budovaný příběh do hloupého a béčkového finále bez špetky zajímavosti. A jak píší jiní, Coreyho sarkasmu je tu také přespříliš i v situacích, kde se to prostě nehodí. Proto jsem rád, že mám za sebou i Hru pro lvy, protože vím, že to DeMille umí i lépe. Mnohem lépe.

3 28.12.2024

Bradbury není sázkou na jistotu. Může si za to sám. Je to totiž spisovatel mnoha tváří a mnoha žánrů a tato povidková sbírka není výjimkou. Mě nejvíc sedí ve snové rovině, kdy popisuje vůně a chutě léta či podzimu a do toho pustí každodenní příběh, který v jeho podání působí magicky. Takové povídky tu ale nejsou. Navíc se v doslovu přiznává, že některé napsal za pár hodin - trochu to tomu odpovídá. Takže si to přečtete a špatné to určitě není, ale víte, že se k téhle knížce už nikdy nevrátíte. Pokud máte ale rádi takový ten podprahový typ děsu, je tu přece jen jeden klenot a ten se jmenuje Hlína zdarma...

3 09.10.2024

(SPOILER) V záplavě severských thrillerů, které hlavně v poslední době jakoby psala stejná umělá inteligence, je toto minidílko vcelku zjevení. Na malé ploše s pár postavami a jednoduchou zápletkou autor rozehrál velmi zajímavou hru. Úspornost celého konceptu je taková, že by nebyl problém celou knížku převést na divadelní prkna, samozřejmě když se vynechají explicitní sexuální scény, které sice slouží obsahu, ale nemusely by být popisované pořád dokola. Severští autoři v tom ale mají bůhvíproč zálibu tak nějak obecně.
Ani překlad není žádná perla, ale je tu několik momentů, které jsou pozoruhodně vymyšlené a neokoukané. Uvěznit matku v domě přes ulici a umožnit jí kamerou sledovat, co se děje u ní doma, by hned tak někoho nenapadlo. Stejně jako zaměstnat únosce jako psychiatra, k němuž si dochází manžel unesené pro radu, jak se se zmizením ženy vypořádat. Vztahy všech nejsou jednoznačné a často zcela proti zdravému rozumu, nicméně vycházejí ze skutečných studií psychologie obětí únosů. Celé je to jaksi perverzně zvrácené, nejhorší však je, že to není nereálné. Na skutečnosti tomu dodává i dvojka policistů, co mají k případu přístup jako Laurel a Hardy. Opravdu zajímavá knížka, která by neměla zapadnout. Je škoda, že nic dalšího tu od Hans Koppela nemáme...

3 21.09.2024

Chytře napsaná knížka, která je koktejlem na papír převedeného filmařského umění bratří Coenových (určitě mi přichází na mysl hlavně Po přečtení spalte nebo Big Lebowski), říznutého Pulp Fiction, a postaveného na schématu klasických divadelních komedií plných záměn a nedorozumění, kdy se všichni snaží něco utajit, aby nakonec spolu skončili v jedné místnosti.
Vyzdvihl bych absenci hloupého prvoplánového humoru a naopak přítomnost konverzačního vtipu, postaveného na mnohdy absurdních situacích a absurdních úvahách protagonistů, jako například "Líbilo se jí, že Mattovi záleží na tom, kam ji má střelit". Barry zalidnil knížku pestrým panoptikem postav, z nichž jedna každá je jakýmsi archetypem reálných charakterů a všechny jsou v podstatě současně kladné i záporné.
Je pravda, že knížka de facto vyvrcholí už někdy ve dvou třetinách a pak je to takové nadstavené, ale zase si mě Barry v té poslední třetině získal dobře odpozorovanou situací ohledně bezpečnostních kontrol na letištích, kde notebook představuje národní hrozbu, zatímco ostatní v klidu pronášejí kontrolním rámem jaderné zbraně. Už dlouho jsem se takhle nebavil, jdu si dát k Veselému šakalovi Vulkanický tavič rozumu...

3 15.06.2024

Máte-li čas a nejste-li unaveni neustálým vyděláváním tisíců dolarů, můžete usednout pod košaté jilmy tam, kde mají své listy nejlistnatější, a kde zpívají kosi, pochopitelně importovaní, a začíst se do toho, jak vypadá jednoduchý vesnický život. Je to zhruba takto:
Časná snídaně se podává už v devět hodin ráno; potom až do oběda není nic k jídlu, ledaže by si někdo přál, aby mu na tenisový kurt přinesli něco malého k zakousnutí. Prostý oběd začíná v poledne a končí o půl druhé. Skládá se pouze ze čtyř druhů masa, zeleniny, steaku nebo řízku, načež (po zákusku a kávě) se čeká na odpolední čaj. Ten se podává v zahradě, pokud zrovna zahradník něco nepřistřihuje, aby vás prací nikterak nerušil. Tento prostý denní program narušují jen návštěvníci, přijíždějící auty nebo motorovými čluny, jako například paní Rašelinová-Hnědavá... Pak se můžete pokusit vyznat lásku dívce svého srdce těmito slovy: "S jinými dívkami, zejména s chytrými, si připadám jako naprostý osel. Vedle vás se tak vůbec necítím."

3 07.05.2024

Z Icehenge mám takový dvojjaký pocit. První kniha, co jsem od Robinsona četl, byla Aurora (2015). Mám sci-fi rád a trpím neustálým nedostatkem dobrých knih v tomto žánru. Aurora se z přehledem u mě řadí mezi top 3. Inteligentní, pomalý a hluboce filozofický příběh o tom, jak by asi tak mohla dopadnout první pouť lidstva k jiným světům. Robinson tam skvěle namíchal koktejl vědy, fantazie, vyprávění i lidskosti. Nechal hodně věcí nevyřčených a na čtenáři, aby si je domyslel po svém. Knížka, o které přemýšlím i po třech letech od přečtení.
Pak jsem četl sborník nejlepších Robinsonových povídek. Pravdu? Ani jedna nebyla zajímavá, ani jedna neposkytla rozptýlení nebo námět k přemýšlení. Nuda.
Icehenge je někde mezi tím. Pohled na jednu a tutéž věc očima tří vypravěčů, oddělených od sebe pár stovkami let. Vcelku banální zápletka, navíc ne až tak zajímavě podaná. Je to celé neslané nemastné a v podstatě to ani nikam nesměřuje. Navíc příliš nemám rád ve sci-fi politikaření, a toho je tu dostatek. Takže v důsledku bych tomu dal tak jednu hvězdičku.
Pak tu ale je ta druhá a nevyřčená část. A v tomto je Kim Stanley Robinson fakt dobrý. Když začnete přemýšlet, co tím vlastně chtěl říct, zjistíte, že příběh slouží jen jako nosič pro zamyšlení, jak je dění okolo tvarovatelné různými zájmovými skupinami, jak i ti, kdo byli něčeho očitými svědky, jsou zvikláni a nakonec přistoupí na intepretaci mocnějších. Se stejnými vzorci pracuje i zpochybňování nacistického hokolaustu, události 9/11, nebo současná ruská propaganda. A je to vůbec jejich propaganda? Není to náhodou obráceně? To jsou přesně ty subtilní momenty, které z Icehenge dělají knížku k přemýšlení poté, co ji dočtete. A je jedno, že je základní příběh vcelku nezajímavý...

3 06.02.2024

Mytologie různých národů a etnik je vždy ohromně zajímavá, ať už jde o přepis zážitků, se kterými se nedokázál člověk vyrovnat rozumově a přerostly tak v postupně formovaná vyprávění, přenášená z generace na generaci, nebo o mýty, kterými si člověk vysvětoval například svůj původ, nebo i pohádkové útvary, které sloužily jako archetypy pro utváření chování. Tahle sbírka je tohle všechno dohromady a souhlasil bych s tím, že jediné, co jí chybí, je volnější přepis a s tím spojená čtivost. Jinak je to ale pěkný náhled do myslí severních lovců...

3 08.11.2023

První knížka série s Jude mě opravdu chytla a moc jsem se těšil na pokračování. Nevyšlo to úplně tak, jak bych si přál.
Narozdíl od předchůdce trpí Nejsem živá hned několika neduhy, z nichž hlavní je ten, že je "utahaná". Nenapadá mě lepší výraz. Autorka se rozhodla dát víc (čti: hodně moc) prostoru osobnímu životu ústřední dvojici detektivů a obdařila každého hned několika břemeny, které se sebou musí nést. Vůbec nezávidím Uriahovi - napřed jeho leukémie, pak sebevražda manželky, a následně kruté bolesti hlavy. To je na jeden život, byť fiktivní, trochu moc. Nepůsobí to ani věrohodně, ani to vlastně nehraje v celém příběhu nijak zásadní roli. Je to jaksi navíc a spotřebuje se tím spousta stránek, stejně jako věčné přemítání Jude o sebe samé nebo neustálé retrospekce do první knížky. Jasně, pokud potřebujete stavět na předchozím dílu a čtenář jej možná nečetl, je potřeba jej přiblížit, alespoň v kostce. Tady se to ale zbytečně rozmělňuje po kouscích přes celou knihu. Snad by bylo užitečnější napsat na první stránku, že je potřeba začít prvním dílem, než se pustíte do dalšího.
Vlekoucí se děj neděj je přerušen značně brutálními vraždami, až mě zaskočila autorčina vášeň pro takové množství krve. A protože si vymyslela vraždy podle matematické posloupnosti (což, uznejte, je hodně pitomý nápad), musí nechat umírat najednou desítky obětí. Logika věci mi říká, že při šestém mordu by musela autorka zavraždit současně 34 lidí a pak 55 a pak 89, takže je fajn, že to detektivové ve vcelku rychlém finále vyřešili zavčas, uf... díky moc.
Anne Frasier už ukázala, že umí psát mnohem lépe, takže mi nezbývá než doufat, že poslední díl trilogie bude opět návratem do formy.

3 19.09.2023

Poslední dva dny na lehátku u moře byly jako dělané na Jacka Reachera. Volný pád ani nepřekvapil, ani nezklamal.
Celá dlouhá série je něco jako návštěva McDonalda. V podstatě víte, co dostanete, a variace toho, jak moc si pochutnáte, záleží jen na volbě konkrétního menu. Pokud například taková Jatka byla prémiovým burgrem, tak Volný pád je něco jako cheeseburger, kde se nešetřilo kečupem. Znamená to, že v celé reacherovské sérii řadím tuhle knížku do dolních 20% nabídky. Na mě příliš mnoho oslavných ód na kvalitu americké armády, v níž zdaleka nejkvalitnější jedinci jsou - shodou okolností - hrdinové naší knížky. Autor dokonce vyjadřuje několikrát přesvědčení, že Reacher a jeho bývalá parta jsou nejlepší na světě. Děj jednoduchý jako Rambo, stavba příběhu přímočará a někdy, upřímně, nesmyslná, jako třeba neustálé matematické šifrované vzkazy, kterými se tu komunikuje. Chápu ale, že američtí vojáci jsou vesměs matematici a je to pro ně jednodušší, než se vyjádřit slovy. Taky mám pocit, že Reacher zase vyrostl a je tu popisován ještě větší než obvykle. A dokonce už umí i řídit a nosí doklady. Takže změknul. ALE opět superčtivé, Child to prostě napsat umí. Padouši nemají šanci a parta zachrání (tentokrát doslova) svět. Dočetl jsem, řekl jsem si "to byla ale pitomost", ale bylo mi líto, že to skončilo, prahnu po další...

3 17.06.2022

Je zajímavé že dvojka (Probuzení bohové) mají ve zdejší databázi průměrné vyšší hodnocení, než jednička (Spící obři). Asi to i chápu, přesto měla jednička něco, co dvojka nemá.
U prvního dílu trilogie se mi líbila forma (přepisy rozhovorů a reportů) a určitá dávka tajemna, kdy člověk nevěděl, co se z toho vyklube. I dvojka je v první polovině ´rozhovorová´, ale už to nepůsobí přesvědčivě, zejména proto, že se všichni aktéři rozhovorů a výslechů už dávno znají a vědí, co od sebe čekat, takže je to celé ve familiérním duchu a mizí z toho dokumentární střih. V druhé polovině (bohužel) zmizí i hlavní tahoun celého formátu, a ten se tak zhroutí. Nahradí jej ale větší akčnost, rychlejší spád, větší thrillerovitost. Tam kde jednička působila někdy moc zpomaleně, je dvojka svižnější. Asi odtud pramení ono na začítku zmíněné vyšší hodnocení.
Sám se tak nedokážu rozhodnout, každá z obou knih má svoje plusy a mínusy. Obě jsem četl v originále, a tak netuším, jak se s překlady poprali překladatelé, ale angličtina vyprávění nadmíru sluší. Pochopil jsem, že poslední díl trilogie je kvalitativní sešup, takže nemám odvahu si ho pořídit a zůstanu pouze u prvních dvou, které naopak vřele doporučuji.

3 11.05.2022

Je to k neuvěření, ale tuto knihu - respektive první dvě knihy spolu s Probuzenými bohy - mám už tři roky na poličce. Koupil jsem si obě v originále na letišti, protože měly pěkný obal i synopsi. Sleeping Giants, neboli Spící obry, jsem otevřel až teď a zhltal je za pár večerů. Nejsou bez chyb, ale v rámci žánru jde pořád o nadprůměrné počtení.
Pravděpodobně nejchytlavějším rysem je forma, která má evokovat čtenáři archiv složek z výslechů a rozhovorů s hlavními aktéry příběhu. Je to významný jednotící prvek vyprávění, je to neotřelé, a funguje to velmi dobře. Dobře funguje i to, že autor odolal a nenasázel do knížky mraky akčních scén, i když to téma vyloženě nabízelo. Přesto se mi líbila víc první polovina, která je tajemnější a trochu ve stylu Akta X. V druhé už dostanou přednost vztahy a politika, i když je to pořád dostatečně zajímavé i pořád dostatečně sci-fi.
Na konci jsem čekal nějaký vrchol, nějaký wow efekt, něco, co by mě přinutilo říct "A sakra, to je tedy pecka". To se ale nestalo a celek tak možná nevygraduje, jak by si čtenář přál. Ale koneckonců už v této knize autor avizuje, že jde o budoucí cyklus, takže se není co divit, že nechal konec otevřený. Naštěstí teď, po třech letech, jsou ostatní pokračování venku, takže vlastně mám dobrý timing a můžu se do nich pustit:)

3 20.01.2022

Ano i ne. S Metallicou jsem od prvního dema - tehdy ještě na zašuměné kazetě - a baví mě sledovat její vývoj už čtvrtou desítku let. Neexistuje jiná kapela, která by během prvních několika let totálně předefinovala žánr a nastavila zatraceně vysokou laťku, a pak dalších třicet let vydávala jedno horší album než druhé a přitom se pořád držela na špici. Je to prostě fenomén, který za svůj úspěch vděčí okolnostem, z nichž ne všechny se dají nazvat šťastnými, ale které přesto kapelu posouvají vždycky o kousek dál.
Mick Wall obeznámenému čtenáři nesděluje nic nového, jde spíše o jakousi kompilaci, kde se od všeho objeví kousek. To je ale obecně problém "biografií", které píše někdo jiný a nechává si je pouze "autorizovat" - pak alespoň nehrozí, že může být subjektem biografie zažalován. Na oplátku se čeká, že autor bude korektní a loajální. A to z této knížky čiší na každém kroku. Je škoda, že se tak v podstatě nedozvíme nic osobnějšího, nejsou tu žádné zpovědi, odhalováni skutečných motivací členů kapely a podobně. Nic takového, pouze domněnky autora, reprodukované útržky rozhovorů a informace z druhé ruky, což je škoda. Chcete-li opravdu dobré pohledy na to "jak to bylo doopravdy", je lepší sáhnout po knížkách I am the Man (Scott Ian, Anthrax), The Dirt (Tommy Lee, Motley Crue), nebo třeba autobiografie členů Kiss. Ty posledně zmíněné jsou skvělé i v tom, že ač popisují stejné věci, dostanete na talíř čtyři různé verze pravdy.

3 22.09.2020

Vydavatel: "Lee, podívej, letos musíš něco napsat, máš smlouvu."
Lee: "Raději bych to posunul o rok, dva, nemám vůbec nápad."
Vydavatel: "Kristepane, je to tvoje 12. knížka, tak jim něco předhoď, víš, takový ten destilát toho, co mají rádi. Hlavně pohni, musí to jít do tisku za dva měsíce..."
Tak nějak si představuji genezi Nemáš co ztratit. Knížka sleduje autorův zavedený postup - excelentní pomalý rozjezd, přešlapující střed s identifikací zla, Reacherovy logické dedukce o tom, jak to vlastně všechno bylo, a velké akční grand finále, kde není zlo potrestáno, ale pro jistotu zcela eliminováno ze světa. Jenže tady to moc nefunguje.
TYTO postavy tu už jednou byly, Lee Child recykluje archetypy svých předchozích reacherovek, a Reacher se prostě chová divně. Z ochránce a vykonavatele spravedlnosti se stal vzdorovitý fracek, který vybílí město, protože nedostal kafe. Představte si, že jednou v noci přinesete žebřík a přelezete plot do Škodovky, proniknete dovnitř, vypáčíte dveře od výrobní haly a začnete zkoumat všechno uvnitř. Chytí vás ochranka. Co udělá? Vyhodí vás? Ne, protože - ačkoli máte vzhled bezdomovce - řeknete "Neodejdu dřív, dokud mi to tu vše neukážete." A oni vám to ukážou a pak vás zdvořile vyprovodí za bránu. Druhý den to uděláte znovu, jen se probouráte do kancelářského zázemí. Zase vás chytí. Vyhodí vás? Zavolají někomu? Zavolají! Uprostřed noci přijde ředitel závodu a vy mu řeknete "Neodejdu dřív, dokud mi neukážete nákupní faktury." A on se s vámi na to téma začne slušně bavit, a pak vás vyprovodí za bránu. Zhruba takhle podobně probíhají setkání Reachera s hlavním záporákem. Já být na místě záporáka, tak Reachera zastřelím a proženu recyklátorem. A tak jedinou sympatickou postavou knížky je vlastně jen policistka Vaughan, která je tam sice jen jako jedna z archetypálních výplní (aby měl Reacher s kým spát), ale alespoň se nechová nevhodně.
Pepa4081 napsal výstižně o něco níže: "Nevím, jak to autor dělá, ale já jsem vždycky napnutý, i když si Reacher jen zavazuje tkaničky." Tohle Lee Child opravdu umí, vypravěč je senzační, tady to však nestačí. Takže kniha byla napsána, čtenáři ji zhltli, vydavatel vydělal, zlo zmizelo a můžeme se přesunout do dalšího města.

3 09.09.2020

Přestože jsou knížky s Jackem Reacherem pitomosti, tak to, že píšu recenzi na třetí v pořadí, jasně svědčí o tom, že se jim nedá upřít čtivost. Zvládl jsem první dvě a byl to fajn strávený čas, tohle je v chronologickém pořadí č. 14, a i když je znát, že se mezitím Lincoln Child nic moc nového nenaučil a jede podle zaběhnuté šablony, funguje to a pořád jde o fajn strávený čas. Tentokrát i trochu přiotrávený.
Přiotrávený proto, jelikož od poloviny je jasné, kdo je hlavní záporák. Tedy jasné je to všem, kromě Reachera, kterého na to nechce autor nechat přijít, jelikož mu hlavu jako obvykle zaměstnává nepřetržitým řetězem brilantních myšlenkových úvah. Moc bych si přál být alespoň na den jako on (Reacher, nikoli autor), to bych pak věděl přesně co se stane a co kdo udělá nebo řekne minimálně s půlhodinovým předstihem, a měl bych tak čas vložit do komory zbraně náboje té správné tříštivosti. Podle vzoru Reachera bych pak nejen zastřelil, ale rovněž pro jistotu zlomil už mrtvé oběti jeden obratel po druhém. Je to od něj prozíravé, v mnoha thrillerech se záporáci rádi vracejí i po zastřelení, takhle má Reacher zajištěno, že stejného dvakrát nepotká.
Mám od Lincolna Childa ještě dvě knížky, pak si už slibuji, že toho nechám. Asi. Možná.

3 18.06.2020

Tento soubor povídek beze zbytku odpovídá svému názvu - dopadnou vždycky jinak, než si myslíte, ovšem i jnak, než byste si přáli.
Jedno se musí nechat - Dyson umí na pár odstavcích parádně rozehrát příběh a vtáhnout čtenáře do děje. Nepotřebuje k tomu desítky stránek, stačí mu jedna na to, abyste si začali hryzat nehty napětím. A to napětí není stupidně prvoplánové, jako třeba u Kinga, s kterým tuhle knížku někteří srovnávají. Tady se pracuje s jemnými náznaky, pomalu plynoucím houstnutím očekávání něčeho neznámého, co víte, že přijde, ovšem autor vás nechává tápat až do konce. Většinou povídek se proplétá motiv nenaplněné lásky a touhy, líčený emotivně z pohledu vypravěče, stesk z lidské existence z toho doslova tryská, trochu mi to připomnělo Ray Bradburyho - spousta lidství, koncentrovaného na několika stránkách. Výjimečný je v tomto třeba Poslední pohled na moře, nebo Val Koranova návštěva. Podílí se na tom velkou měrou i překlad (Ivana Jílcová-Fieldová), který nemá chybu. Volba slov a cit pro jazyk dělá z Králíků v češtině ještě o chlup lepší čtení, než je originál.
Takže proč ne plný počet hvězdiček? Povídky, až do posledního odstavce, si zaslouží hvězdiček minimálně 10, nicméně Dyson nezvládá závěry. U jedné každé povídky se nabízí hned několik možných fantastických a překvapivých rozuzlení a já vždycky doufal, že autor vymyslí ještě fantastičtější a překvapivější. Ten si ale nevybere ani jedno a místo toho ukončí mistrně vyprávěný příběh mělce a do ztracena. Jako kdybyste po dlouhém treku plném útrap vylezli na kopec, zjistili, ze na vrchol je to je to ještě pár desítek metrů, ale obrátili se a sestoupili zase dolů.
Králíci jsou tak spíše cestou, která může být napínavá, romantická, tísnivá i tragická, mnohdy všechno současně. Destinace není důležitá.

3 15.11.2019