work komentáře u knih

Težko k tomu napsat něco objevného, co už nebylo napsáno v komentářích pode mnou. Začnu tímto: řečeno ústy jednoho z protagonistů - Je strašně snadné si sednout do hlediště a nechat se bavit. A pak buď velkoryse zatleskat nebo se jen ušklíbnout - Mohlo to bejt lepší...
No jo, jenže s tím se musí počítat. Autora či jiného umělce do toho nikdo nenutil a bavit - v tomto případě čtenáře - by knížka měla, ne? V tomto ohledu účel splnila, opravdu mě bavila. Už ten začátek, který jako by byl přepisem scénáře jednoho z tisíce hororových filmů. Ona klopýtá lesem skoro bez dechu a ten, co ji loví, je jí v patách. Ve filmu má ona na sobě pouze zakrvácený nátělník a je blond. Tady to zatím nevíme. Pak se to přepne do módu jednoho z tisíce hororových filmů, kdy parta kamarádů projiždí lesem se klikatící cestou s tím, že si tohle léto parádně užijí. Vy už samozřejmě tušíte, že neužijí, protože jste viděli všechna pokračování Wrong Turn a víte, že hned jak špatně odbočí, budou vyvražděni jeden po druhém vesnickými vidláky. To se ale tady nestane.
Co následuje, mi silně připomnělo jinou mysteriózní knižku, Trhlinu Jozefa Kariky, a asi nejsem sám. Shrnul bych to asi takto: Jozef má lepší atmosféru, Kateřina umí lépe psát. A to je i důvod, proč jsem to hltal stránku za stránkou a bylo mi úplně jedno, že se s toho dalo vytěžit podstatně víc. Když už jsem u srovnání s Karikou - tam je klíčový moment zasazení do slovenských reálií a dodatečná mystifikace, vzbuzující zdání něčeho, co se skutečně stalo. Kateřina příběh sice šoupla do Beskyd, ale jakýkoli místopis úplně zazdila. Postavy mají univerzální jména, znějící neutrálně v libovolném světovém jazyce, až se nechce věřit, že se takhle zrovna sešli. Obce, kopce, lesy, cesty, auta, ubytovací zařízení... nic z toho nemá název, jméno nebo značku, dokonce i jedna z postav odjiždí z "města, ve kterém žije". To je škoda, bývalo by to bylo věrohodnější... I tak to bylo fajn čtení...
P.S. A místy je to opravdu chytře vtipné.

15 04.08.2024

Udělal jsem chybu, že jsem tuto knížku začal číst někdy kolem desáté večer. Už jsem zmínil při minirecenzích dalších knih autorky, že vypravovat umí znamenitě a nezdržuje se zbytečnými odbočkami, takže - po hodně dlouhé době - to byla knížka, kterou jsem sjel na jeden dlouhý zátah. Nedokázal jsem se od ní odlepit.
Po všem, co jsem od McFadden četl, ať už v češtině či angličtině, je možné vysledovat autorčin recept. Vezmi dobrý výchozí nápad na zápletku, abys chytila čtenáře hned od začátku, přihoď k tomu pár komplikací, které mají blíž k všednosti než rafinovanosti a které slouží jen ke "zvlnění" příběhu, spíše než k tahání čtenáře do slepých uliček, pracuj jen s několika málo postavami, a na závěr přines solidní zvrat. A hlavně: dobře to odvyprávěj. A tohle Freida McFadden umí.
V důsledku to není nijak propracovaný thriller, ani si není potřeba lámat moc hlavu s řešením rébusů, a neexistuje tu ani žádná krev. I zakončení je spíše takové televizní, než filmové, a hodilo by se do seriálů typu Věřte nevěřte. Není to ani knížka, ke které se vrátíte podruhé, jakmile víte, jak to dopadne, víte všechno a znovu to číst cenu nemá. I toto je společné autorčiným knížkám. Na druhou stranu, pokud je hlavním cílem takové literatury bavit, je v tom McFadden jednička.
P.S. Nesmím zapomenout pochválit výborný překlad.

15 25.02.2024

Smith je tak trochu nevyzpytatelný. Přečetl jsem v řadě první tři díly série s detektivem Kettem a každý je úplně jiný. Jednička (Doručovatelky) byla solidní detektivka a - bráno optikou všech tří dílů - prequel ke trojce. Dvojka (Zlý pes) bylo zbytečné a sérii ničím neobohacující cvičení. Trojka (Prasátka) není detektivka, ale temný thriller, který bych spíš čekal od Keplera a spol..
Začnu pozitivy: Je to opravdu napínavé a jakmile se začtete, prostě to musíte dočíst. Já to sjel nadvakrát. Smith nevytváří odbočky, děj je lineární a rychlý, autor umí psát čtivě a nezapomene co chvíli předhodit čtenáři návnadu, která nutí obracet stránky dál a dál. Humoru ubylo, temnoty přibylo.
Teď negativa: Inspektor Kett je, mírně řečeno, problematická postava. Nerespektuje nic a nikoho, spoustu věcí naslibuje a nedodrží, lže i svým dětem, a bez promýšlení se vrhá do předem ztracených situací. Je mi záhadou, proč jej všichni považují za nejlepšího policistu a skvělého tátu. Ano, Smith ho nechá vždy pomocí deux et machina z libovolné situace vybruslit, ale jako čtenář bych čekal víc, ne jen řetězec neuvěřitelných náhod, co nakonec vedou k cíli. Je to takové dětsky naivní, přinejmenším. Policejní sbory se tu stále chovají jako děti na výletě, každý si dělá co chce a nadřízené nikdo neposlouchá. Zajímal by mě názor Metropolitní policie na Smithovu tvorbu.
Takže jako krimi je to někde na rozhraní jedné hvězdičky a odpadu, nicméně se to čte opravdu dobře, a to je hlavní.
V dalším pokračování bych očekával jediné - že manželé Kettovi dají do latě své tři rozjívené ratolesti. Nevím, kde pro ně Smith vzal vzor, ale tady fakt pomůže jen rákoska.

14 14.12.2024

Covidový lockdown evidentně Hunterové svědčil, protože ´pětka´ je pro mne jedna z nejlepších v celé sérii. Zároveň se trochu vymyká, protože narozdíl od ostatních detektivek autorky snese označení thriller. Jak to?
Tak především slovo thriller je odvozené od výrazu pro napětí. Detektivka ho nutně mít nemusí, případy slečny Marplové byste za thriller asi neoznačili. Tam jde o propletence, kombinace, falešné stopy, mentální cvičení. Ostatní části série tohle všechno obsahovaly a měly plynulé tempo od začátku až do konce. Proto se Celá pravda odlišuje.
První polovina není úplně přesvědčivá a je trošku utahaná, až moc zbytečně se tam řeší témata MeToo, i když naruby, a v podstatě tam nikdo ani neumře. Už jsem si řikal, jestli to vůbec dočtu. Vůbec nic totiž nenasvědčuje tomu, že se to celé v druhé polovině totálně zvrtne a Hunterová nasadí stále se stupňující tempo a začne budovat takovou dávku napětí, že by se za ni nemuseli stydět ani skandinávští autoři. Zatímco u všech dalších Fawleyho případů jsem mohl kdykoli přestat a vrátit se ke čtení o den i dva později, tady to už pak prostě nešlo a polykal jsem stránku za stránkou.
Dovolím si zopakovat jedno rýpnutí - nemůžu si pomoct, ale mělo by se to spíš jmenovat Případy oddělení Thames Valley. Fawley mi připadá v celé sérii jako nejslabší článek týmu. Naštěstí alespoň jeho žena v tomto pokračování u mě vyspravuje svoji reputaci a není jen do počtu. Za mě je Celá pravda fakt pecka.

14 07.06.2024

Touto knížkou si Terry Hayes pojistil, že cokoli dalšího napíše a vydá (a další příběh je už na cestě), tak budu první, kdo si to koupí.
Je asi jedno, že autor není úplný nováček a má za sebou pár povedených scénářů pro film. Já Poutník je jeho knižní prvotina a není to jen naprosto strhující debut, je to naprosto strhující úplně celé. Poslouchal jsem jako audioknihu a strávil s ní několik tisíc kilometrů v autě, jelikož jde o příběh VELMI dlouhý. Za normálních okolností je délka sebevraždou autora, protože zákonitě musí začít nudit. Poutník udržuje od prvního po poslední písmeno tak skvělé tempo, že prostě jen obracíte stránku za stránkou a přejete si, aby to bylo ještě delší. Možná to měl Hayes roztrhnout na 3 díly a krmit jimi čtenáře postupně, víc by vydělal a my stáli ve frontách.
Už dlouho jsem se nesetkal s knížkou, která:
... která by měla tak mistrně vystavěný příběh. Celé se to rozbíhá různými směry, a přitom to drží pevně pohromadě, každá jedna zmínka na prvních stránkách je zužitkována někde později, o mnoho set stránek dál.
...která by měla tak sympatické postavy. A to nemluvím jen o té hlavní. V zásadě i záporáci mají svoje motivace a autor nás nechá je pochopit.
... která by tak nenásilně mísila detektivní thriller se špionážním románem, prokládala to člověčenstvím, terorismem, a tu a tam přidala i špetku humoru na okořenění.
... která by byla tak dokonale přeložená. Pavel Medek odvedl perfektní práci a použil krásný jazyk.
... která by byla tak bezvadně načtená. Troufnu si říci, že díky Martinu Stránskému je nepochybně audio verze ještě lepší, než ta tištěná.
Jasně, zachraňujeme tu svět a občas probleskují okamžiky Ameriky, jako té jediné nejsprávnější a k záchraně světa vyvolené, ale takových okamžiků není moc a dají se odpustit. A jasně, knížka vyšla v roce 2013, tedy dlouho před Covidem, a dnes už víme, jak se umí šířit epidemie - tedy v podstatě libovolně. To nic neubírá na invenci, se kterou je Poutník vymyšlen a napsán. Opravdu parádní kousek literatury... Bravo!

14 03.10.2022

Jak moc vás tato kniha osloví, bude odvislé od toho, jak moc se v tématech vývoje druhů a vzestupu civilizací orientujete. Takže to může být jak pecka, tak propadák.
U mě to skončilo tak nějak napůl. Harari je vynikající popularizátor a dokáže podat poutavě i suchopárná témata, která plní učebnice dějepisu - tím myslím opravdu poutavě; takže by možná bylo jednodušší, kdyby si tuhle knížku děti rozložily na několik let a zavedla se do osnov místo nich. Jednak by je to víc bavilo, jednak je Harari k dějinám člověka objektivnější než učebnice se svými "pravdami". Až potud perfektní.
S čím mám tedy problém? Publikace, navíc izraelská, musí být pokud možno nekonfliktní a přijatelná jak pro obec vědeckou, tak pro obec náboženskou. Hemží se vědeckými domněnkami, pro které sice nemají vědci podklady, ale když nic lepšího nemáme, tak pojďme tvrdit, že to bylo takhle. Jak říkají Murphyho zákony, pro každou domněnku najdeme důkaz, když budeme hledat dostatečně dlouho. To mi asi vadilo nejvíc. No a pak autorovy spekulace o tom, kam se to bude vyvíjet odteď dál, jsou už úplně mimo. Ale to je bežná past, do které zapadají všichni, co se snaží budoucnost extrapolovat na základě současnosti. Většinou tyto spekulace nevydrží test času a samy se vyvrátí. Tahle knížka (ale i Homo Deus) jsou toho zářným příkladem. Uplynulo 13 let od vydání a už by to chtělo korekce v historické části, o té budoucnostní ani nemluvě.
Čekáte-li nějaké poselství a nestojíte o antropologický výklad dějin, můžete klidně celou knihu přeskočit a přečíst si jen doslov, ten je povedený.

13 14.04.2024

Nevadí mi, že je hlavní zápletka vcelku průhledná a prakticky víte, jak to dopadne po prvních pár stránkách. Autorce se totiž podařilo vytvořit tu správnou směs napětí, humoru a vážnosti, a celé to podtrhla svižným stylem psaní. Do čela příběhu postavila neotřelou hrdinku, která vlastně až tak hrdinská není, zato je uvěřitelně napsaná a sympatická. Vlastně celá nepřekvapivost tu je ku prospěchu věci, vůbec bych neměl problém si to přečíst ještě podruhé a potřetí. Znáte to - když je na konci veletoč a naprosto nečekaný závěr, podruhé už vás autor nenapne. Tady ne, autorčin styl staví na jiných kvalitách a doufám, že minimálně podobnou úroveň drží i její další texty, protože se do nich brzy pustím.

13 04.07.2023

Než se pustím do knížky samotné, chci poděkovat za změnu textu synopse. Ať už byl popudem můj příspěvek ve zdejší Diskuzi nebo ne, ta původní byla totální nesmysl. Ani tahle není bez chyb - Klara není vyřazená, ale jen model předchozí generace - ale to je jen muška.
Knihu jsem četl v originále přesně před rokem, o loňských prázdninách, takže se k ní vyjadřuji s dlouhým odstupem. Jde o příběh nekomplikovaný, prostý překvapení nebo zvratů, přesto se do mě zaryl hlouběji, než kterákoli jiná z desítek knížek, které jsem od té doby přelouskal. Ishiguro dokáže ve svém úsporném režimu fantasticky budovat atmosféru, naplnit ji hladivým teplem, večerní chladnou melancholií, steskem i radostí. Hraje si se slovy, zkoumá je a přestavuje. Nedělí postavy na dobré a nedobré, nesoudí a nehodnotí. Prostě jen vypráví krásným jazykem a plní stránku za stránkou laskavými paprsky Slunce (alespoň pro Klaru) a nadějí v dobrý konec.
Sci-fi to v pravém slova smyslu není. Blíže neurčená budoucnost je tu jen jako výchozí rámec pro konání nemnoha postav, jež je paralelou k našim vlastním trápením a touhám. Ještě nikdy jsem knihu podobného vyznění nečetl, a to že o ní už přes rok přemýšlím, je pro autora z mé strany největší pocta. Mistrovské dílko.

13 21.07.2022

"Co myslis, zfilmuji to uz konecne?"
"Bylo by to potreba. Piseme jak divi, ctenaru dost, dokonce i zaporaka jsme vymysleli dokonale, lepsiho nez v Avengers... Takze tahle nova knizka by si to uz zaslouzila."
"Presne, mozna bychom ji rovnou mohli psat jako scenar...?"
"Dobry napad. A kdyby podle toho chtel Netflix natocit serial (boze dej, at se ozvou!), tak tam uz rovnou dame takove to zopakovani na zacatku kazde kapitoly, co se stalo v predchozi kapitole."
"Jo, to urcite nesmime zapomenout. Vynechame Jurka?"
"Tentokrat jo, ale dame ho zase nejak az ///spoiler/// do pristi knizky."
"Tak fajn. Mam si nejak delat hlavu z logikou deje?"
"Nezdrzuj se s tim, hlavne at to odsypa. A pritvrd, chce to hodne krve a detailu na to, jak tece, to vzdycky zabira."
"Jo a jeste - nejsem si uplne jisty tou zapletkou, nebude to prilis pritazene za vlasy?"
"Je to sice trochu krkolomne a mozna ani my to zcela nechapeme, ale kdyz dame na konec vysvetlujici kapitolu, jak to vlastne cele bylo, tak se snad z toho nejak vykecame."
Tak nejak mozna probihal tvurci proces k nove "keplerovce". Neni to uplne spatna knizka, jen pruhledna jak sklo (kdo je pachatel a kam to cele smeruje jsem si tipnul po prvnich 50 stranach a nakonec se trefil), policie je zde hloupejsi, nez byva bezne (mozna aby vic vynikl Joona), postavy spise nesympaticke (coz drive u Kepleru nebyly), a cele se to navzdory akcnosti hrozne tahne, nejspis tim, ze posun v deji je jen pozvolny a ty akce to jen nadstavuji. Dost me mrzi, ze ze serie, ktera zacala jako solidni detektivni thrillery, jsme se dostali k necemu jako exploatacni horor s prvky krimi a mozna i fantasy (to posledni se vztahuje k vire autoru, ze jim to ctenar zbasti). Je ale fajn, ze s Jurkem Walterem opet za volantem se priste muzeme tesit i na trochu sci-fi. Kam se podely stare dobre detektivky?

13 01.02.2021

Ale ne... Opravdu? Když jsem psal recenzi na Svědkyně ohně, těšil jsem se na další knihu tandemu, co si říká LK. Měl jsem k přečtené knize drobné výhrady - nevyrovnané tempo, trošku zbytečně nadstavovaný závěr, nebo závan improvizace při tvoření děje - ale pochvaloval jsem si uvěřitelnost zápletky a svižnost střídání dějových linií. Všechno to se v Písečném muži mění, ovšem přesně obráceným směrem, než bych si přál.
Prvních polovinu knihy se neděje skoro nic. Autorská dvojice se v ní jen čtenáře snaží přesvědčit, jak ďábelský je uvězněný Jurek Walter, a to tak důkladně a neustále opakujícími se historkami, že to připomíná TV seriál, kde se v každé další kapitole musí zrekapitulovat, co se stalo v té předchozí, jen tak pro jistotu, a ještě dodat, že za vše může Walter, a že je to opravdu VELMI nebezpečný zločinec. Schválně zkuste na každé stránce napočítat, kolikrát se tam to jméno objeví. Pak kniha nabere tempo a začne na sebe vršit situace, které mají bohužel logiku jako děravý cedník.
Tři extrémně nebezpeční pacienti v extrémně střeženém zařízení, z nichž jeden je krásná dívka, mají volný přístup do společného obýváku? To jako vážně? A hlídá je kamera se slepým úhlem a bez přenosu zvuku, po všem tom popisu toho, jak dokonalé vězení to je? Opravdu tomu mám věřit? A personál láduje Waltera 13 let (!) medikací, navzdory tomu, že je pasivní a klidný? A těch 13 let je v zásadě léčebna v provozu jen kvůli němu, protože je tam jediný vězeň? Ale to snad ne... A tak to pokračuje dál, aby to v poslední části nabralo zběsilé akční tempo, kdy se démonický Walter skutečně začne chovat démonicky, dostane se kam chce v cuku letu, unikne odevšad, cestou nastraží komplikované léčky a tak dále a tak dále.
Písečný muž obsahuje materiál na jednu velmi dobrou povídku, tady naneštěstí roztaženou na několik stovek stránek. Zápletky se stávají značně nevěrohodnými (policie je klidně ochotna obětovat nebo vystavit smrtelnému hazardu vlastní členy, jen aby zachránila unesenou dívku) a mnohdy totálně zbytečnými (třeba epizodu s kočkou měl editor nemilosrdně vyškrtnout), a když se tam ještě objeví KGB, působí to spíše zoufale, než napínavě.
Nejsem znalec Keplera, tak jsem se domníval, že Písečný muž bude patrně prvotinou, než si autoři vybrousili styl. Byl jsem velmi překvapen, že je to právě naopak. Ale nevadí, neztrácím víru a jdu se pustit do Stalkera...

13 23.11.2018

Proč autorka nepíše víc? Nebo jinak - Vendeto, proč už ksakru nejsou přeložené i ostatní její knížky, protože se zdá, že ona píše?
Australská Natalie Barelli je takovým dvojčetem americké Freidy McFadden. Co dostanete? Hlavně příběh, který je skvěle napsaný a čte se jedním dechem. Žádná hluchá místa, jede to dopředu setrvalým tempem, kde si u každé další stránky okousáváte napětím nehty. A když vám vlastní nehty dojdou, začnete okousávat nehty všem, kdo se k tomu nachomýtnou. Je to vystavěné tak dobře, že byly momenty, kdy jsem měl chuť zvolat nahlas "Nedělej to!" nebo "Nechoď tam!". Kancelářské intriky, ač nejsou hlavním bodem vyprávění a jsou tu vyhnané do extrému, mi také hodně připomínají, co se děje ve skutečných korporacích, takže dost reálné.
Jinak se tu vrší jeden překvapivý obrat za druhým, tohle prostě Barelli umí. V první polovině zapadá hlavní hrdinka stále hlouběji do role oběti, aby se to pak obrátilo a dostali jsme naservírvaný pořádný "revenge" závěr, tedy odplatu. To je nespíš má jediná stížnost a trpěla tím i jiná knížka autorky, Hospodyně. Celou dobu si přejete "aby to ta mrcha pořádně schytala", ale je to ukončené zbytečně rychle a neuspokojivě. Rozumějte, neschytá to POŘÁDNĚ. I tak jde o skvělé čtení...

12 02.02.2025

Angela Marsons si udržuje vysoký standard a využívá obdobné stavební prvky, a tak je vcelku jedno, kterým pokračováním do jejího vlaku naskočíte. Chronologické čtení má tu výhodu, že se ráda na předchozí díly v textu odkazuje, takže to bude čtenáří jasnější. Na druhou stranu jsou ty odkazy dost často jakousi formou reklamy, aby donutila nováčky sáhnout po dřívě vydaných pokračováních. To ale dělají skoro všichni autoři sérií.
Smrtící volání nijak výjimečně ve stoneovské řadě nevyniká, není ani tím nejlepším, ani tím nejhorším. Konverzace jsou jako obvykle jiskrné a zábavné, opět se tu využívá trik dvou proplétajících se vyšetřování v jedné knížce a opět mi to připadá moc krátké a chtěl bych víc...

12 30.01.2025

Kristin Hannah mě přesunula z ledových aljašských plání Velké samoty do vyprahlého texaského vnitrozemí. Úspěšně, od zavření knihy mám pořád pocit, že nemůžu dostat z plic veškerý ten zvířený prach, co se tam během těch 360 stran nahromadil.
Ačkoli byla knížka napsána nedávno (konkrétně v době covidového lockdownu), Hannah přistupuje ke své próze rozmáchle v duchu velkého amerického románu po vzoru Steinbecka nebo Faulknera. Nesoustředí se okamžité prožitky, ale snaží se zabrat vícegenerační výpověď, tady se vezoucí na osudech farmářů, donucených víceletým obdobím sucha přejít od velkorysé prosperity k holému přežívání v období hospodařské deprese. Vyprávěno očima antihrdinky Elsy a posléze i její dcery, se silným sociálním nábojem a tématy politického odboje, mě Čtyři vichry nezasáhly tolik, jako atmosférický příběh o temných zákoutích lidské duše, kterým byla Velká samota. Pořád jde ale o dílo, které si zaslouží přívlastek "román", a vedle něhož různé thrillery, které bežně sjíždím, působí jako dětské hračky.
P.S. Nenechte se zastrašit. Ačkoli kniha působí rozměrně, já ji dal za 24 hodin. Čte se opravdu dobře.
P.S.2. A spravte si anotaci, Texas není na hranici s Kanadou.

12 10.01.2025

A mohlo to být tak pěkné. Ale je toho moc. Převtělující se druidi, magnetické zlomy, žravá mlha, ďábelská světýlka na blatech, oživlí vojáci z druhé světové, mizející lidé, psychoenergetické anomálie, vraždící divoká prasata, kulové blesky, nekřtěňátka, šílení výzkumníci, časové skoky… a to jsem byl TEPRVE V POLOVINĚ. Co kdyby si autorka vybrala jen jednu věc z toho a pak ji rozpracovala?
Libí se mi popisy mokré a potemnělé krajiny a blat, některé odstavce jsou opravdu podmanivé. Text ale neplyne, je to kostrbaté, skladba vět přerušovaná. Jako by všechno, co ji napadne, dávala Petra na papír s jediným pravidlem: hlavně se nevracet, nečíst to po sobě. Vzbuzuje to sice dojem překotné naléhavosti a vytváří paniku, což by příběhu slušelo, kdyby v panice nebyl čtenář. Fascinace tajemnem je fajn, splácat všechna možná témata dohromady a uvařit z toho dort nemusí nutně znamenat chutný výsledek.

12 24.10.2024

Je to primitivní a živočišné. Cítíte z toho kouř, drsnou kůru stromů a chladný vlhký vzduch od vody. Život probíhá teď a tady, zítřek nic neznamená. Třeba ani nebude. Zabij nebo budeš zabit. Syrový příběh na minimálním prostoru.
Přečtěte si to, možná zjistíte, jak absurdními malichernostmi marníte svůj čas...

12 05.06.2024

Nechci se opakovat a MegaH to ve svém komentáři napsala velmi výstižně (a Franc a Pavlina50 také), tak jen napíšu, že nechápu, jak jsem tuto knížku mohl minout. Léta prohledávám zapadlé police všude možně ve snaze narazit na dobře napsané sci-fi (kromě těch, o kterých ví všichni) a najednou Osada. Není to možná úplně dokonalé, ale rozhodně to patří někam nahoru na seznam všch knih žánru, co vyšly od roku 1988 až doteď. Dokázal bych si představit takový malý knižní remake - mohli by tím pověřit třeba Andy Weira - kde by se zrevidovalo technické jádro příběhu a současně jemně upravila část putovací, která je možná až příliš dobrodružně-verneovská a trošku shazuje vynikající přemýšlivou první polovinu. To jsou ale mušky, které navíc zpřístupňují knížku mladším čtenářům, což byla Bulyčovova parketa. Takže nemůžu, než Osadě dát plný počet hvězd.

12 02.06.2024

Když už něco napsat, tak ať to má grády. Špinavá práce grády nepochybně má a Christopher Moore se u psaní musel nesmírně bavit. Proč taky ne, když jakákoli ptákovina, co vás napadne, může jít hned na papír?
Knížka mi ze všeho nejvíc připomněla jiný nonsens majstrštyk, a to John na konci umře od Davida Wonga. Zatímco Wong evidentně byl při psaní pod drogami celou dobu, Moore byl jen někdy. A tak je Špinavá práce dějově učesanější a o fous méně šílená, přestože nedostatkem imaginace autor rozhodně netrpí. Maximální počet bodů dostane za to, že jsem se u ní dost často zasmál i nahlas (a může za to i výborně načtená audioverze), jednu hvězdičku uberu za druhou polovinu, kdy už vás nic moc nového nepřekvapí, humor sklouzne k lacinějšímu a knížka jen tak nějak setrvačně dojede.
Každopádně je to zábavné čtení a vesele strávený čas. Děkuji.

12 29.04.2024

Podivnější než podivné, laskavé i znepokojující, pomale rychlé, rozsáhle minimalistické... Moc zajímavá knížka, u které si pořád ještě nejsem jistý, jestli si ji vykládám správně, a jestli ji vůbec lze interpretovat jen jedním způsobem.
Celé to na mě působí jako přepis snu jedné noci, kde události dávají smysl, dokud se neprobudíte - a až se probudíte, zjistíte, že si nepamatujete všechno a snažíte se poskládat celý sen jen ze střípků. Chvílemi jsem měl pocit, že čtu koktejl Malého prince (čistota hlavního protagonisty), Foucaltova kyvadla (mystika) a Morelova vynálezu (naléhavě snový způsob vyprávění). Postupně mi bylo čím dál víc líto vypravěče a přál jsem si, aby ho někdo zachránil, ale po dočtení mi připadá, že to MY potřebujeme zachránit... Mistrovské dílo...

12 21.12.2021

Moje první kniha od Angely Marsons a... a konečně se mi po nějaké době zase dostalo do ruky krimi, které si na nic nehraje a které je nejen napínavé, ale hlavně velmi zábavné.
Hlavní devízou této sympatické knížky jsou postavy - každá má svůj příběh a svoje místo, každá jedna je dobře napsaná a nevadí, že některé mají jen epizodní roli. Dalším velkým plusem je civilní způsob vyprávění, který se pohybuje od začátku až do konce v příjemně volném tempu, které nezpomaluje ani nezrychluje - nejsou tam místa nudná, nejsou tam ani místa překotné akce, prostě se to skvěle čte a stránky se obracejí samy (určitě i zásluhou dobrého překladu). No a posledním velkým plusem jsou dialogy. Smysluplné, reálné a psané lehce, s vtipem. Nejsou tu superhrdinové, není tu víc násilí než je pro příběh nutné, nejsou tu žádné nepravděpodobné propletence. Angela Marsons v podstatě pracuje úsporně, ale z použitých prostředků dokáže vytěžit maximum. Když se to všechno spojí dohromady s povedeným koncem, nemůže to dopadnout jinak než na jedničku. Velká poklona autorce...

12 06.10.2021

Asi takhle: zatímco obě dvě další knihy B.A.Paris (Za zavřenými dveřmi a Přiveď mě zpátky) jedou podle šablony skvělý začátek, roztahaný prostředek a neuspokojivý konec, tady je to jiné - rozjezd je pomalý a konec vcelku slušný. Zůstává nám roztahaný prostředek, neschopnost autorky napsat alespoň jedinou postavu, která by byla sympatická a chovala se alespoň trochu tak, jak se lidé chovávají, a z nabízejících se možností zvratů je vybrána vždycky ta nejnudnější a nejvíce předvídatelná. Pachatel musí být alespoň trochu vnímavému čtenáři jasný po prvních dvou desítkách stránek, a pak si jen hryžete nehty nedočkavostí, kdy že to bude zoficiálněno. Rafinovanost je stylu B.A.Paris cizí, všechno je přímočaře jednoduché a o to víc zklame, že se to tak táhne. Možná jsou na vině vnitřní dialogy postav, kterými autorka čtenáře ve svých knížkách zaplavuje, možná to, že většinu situací nás nechává prožít hned několikrát - napřed v reálném čase, pak ještě retrospektivně a pak ještě jednou přepisem sms-ek. NICMĚNĚ to určitě není špatná knížka, takže si nějaké hvězdičky zaslouží a v podstatě jsem se u ní i docela bavil. Bylo by fajn, kdyby místy horečnatého psaní knihy za knihou tomu B.A.Paris dala čas a další knížku víc vypilovala. Pak by to mohlo být parádní.

12 07.01.2020