work komentáře u knih

Se vpádem severských autorů došlo k zajímavému jevu: vrahové přestali zabíjet pro peníze či ze žárlivosti. Moderní záporák naopak hodně peněz utratí, aby připravil prostřednictvím svých obětí pro detektiva rafinovanou hru s indiciemi a plněním úkolů, náležitým aranžmá a šokující podívanou, a udělá všechno pro to, aby se s detektivem na konci potkal a mohl mu všechno vyprávět, než prohraje, i když si myslel, že vyhraje. Je škoda, že tohle klišé zasáhlo i Angelu Marsons.
Navíc autorka píše tuhle sérii jako opravdový seriál na pokračování, což má dva důsledky. Tím prvním je, že máte-li načtené předchozí díly, bude vás pravděpodobně neustálé se nimrání v Kimině minulosti otravovat, protože jste to všechno slyšeli už stokrát. Tím druhým pak, že pokud načtené předchozí díly nemáte, budete se zcela jistě ztrácet ve všem, co na ně v tomto příběhu odkazuje. A tady jako by se Marsons rozhodla provázat Mrtvé vzpomínky se VŠEMI svými knížkami současně.
Tohle pokračování nepatří k těm nejlepším z obsahové stránky, základní kostra moc přesvědčivá není a závěr tomu moc nepomůže, ale je z něj cítit, že psaní autorku bavilo. Projevuje se to velkou porcí marsonovského sarkastického humoru, vtipnými bonmoty se to hemží skoro na každé stránce, dějově to odsýpá a postavy jsou sympatičtější ještě víc než obvykle, a je to i pěkně přeložené. Kupodivu mě nejvíc asi bavila dějová linka Alison a její pátrání na vlastní pěst, naopak vězeňské etudy byly spíš jen zbytečnou výplní. Ve výsledku jsem se ale opravdu bavil a to je u knížky nejdůležitější...

11 20.08.2024

Je to primitivní a živočišné. Cítíte z toho kouř, drsnou kůru stromů a chladný vlhký vzduch od vody. Život probíhá teď a tady, zítřek nic neznamená. Třeba ani nebude. Zabij nebo budeš zabit. Syrový příběh na minimálním prostoru.
Přečtěte si to, možná zjistíte, jak absurdními malichernostmi marníte svůj čas...

11 05.06.2024

Vychutnavám si opojnou sílu moci. Momentálně je tato knížka v hodnocení modrá se 79%. Když jí dám plný počet hvězd, bude červená s 80%. Když jí dám jakékoli jiné hodnocení, průměr se nezmění. Tak já ji zkusím pošoupnout na těch 80, třeba to další čtenáři neshodí a tahle detektivka si to zaslouží.
Zaslouží si to ani ne tak pro originalitu námětu, kde se Emma Haughton pohybuje na pevné půdě Smrti na Nilu nebo Deseti malých černoušků (což spisovatelka i poctivě přiznává), ale zejména pro originalitu prostředí. Uzavřenou skupinu podezřelých šoupnula pro jistotu na nedostupnou polární stanici, takže máme jistotu, že nikdo neuteče ani nepřicestuje. V klaustrofobickém prostředí ubikací tak může začít hra na kočku a myši, která sílí s mrazem a arktickou nocí, kdy se slunce neobjevuje nad horizontem ani na moment a všude vládne tma. S přibývajícími oběťmi narůstá i napětí mezi obyvateli a nikdo si není jistý, komu může věřit. Tady se připojuje i další inspirace (opět autorkou poctivě přiznaná), a to Carpenterovým filmem The Thing. Je to pomalé, celou dobu to jen tak bublá, ale čim je polárníků méně, tím je hůř. A venku mínus padesát.
Ženský prvek tu výrazně převládá, a tak si přijdou na své i milovnice mého oblíbeného "mám mu to říct nebo nemám, a co na to on, tak já mu to neřeknu, nebo jo?" a tu a tam to zaskřípe, neboť zejména hlavní hrdinka se dost často chová pitomě a její šéfová jakbysmet, ale celkově jde o hodně dobrou detektivní prvotinu. Zimní thrillery můžu.

11 15.05.2024

Nejsem znalec Fawleyho série a toto (zatím poslední) pokračování bylo moje první. Každopádně nebude moje poslední, protože se četlo velice dobře.
Cara Hunter zalidnila svou knížku dostatečným počtem policejních seržantů, takže považovala za nutné na začátek příběhu umístit krátký přehled kdo je kdo. Popravdě nechápu proč, protože se v postavách zorientujete po pár stránkách a další už nepřibudou, a ty krátké charakteristiky jednotlivců jsou vesměs k ničemu. Autorka se s tím nicméně nepáře a hned na první straně nasadí vyrovnané tempo v nejlepší tradici britské detektivky. Jeden mrtvý muž v kuchyni jí tak stačí na celou knihu a my můžeme krok po kroku rozkrývat tajemství, která ho opřádají. Vyšetřování probíhá ze čtenářského pohledu téměř v reálném čase, čemuž Cara Hunter vydatně napomáhá formou, kdy jakoby přetiskuje v knize emaily, výstřižky z novin, vedené rozhovory, a dokonce i přepis několikadílného televizního dokumentu. Ze začátku to působí nápaditě a příběh to opepří, později to je ale spíše na škodu a naopak to rozmělňuje.
Jak jsem napsal na začátku, neznám předchozí díly, ale podtitul "Případy inspektora Fawleyho" mi nepřipadá moc výstižný. Fawley sice za případ zodpovědný je, na jeho vyřešení má ovšem pramalou zásluhu a nebýt zbytku týmu a notné dávky šťastných (a značně nepravděpodobných) náhod, pravděpodobně by ani vyřešen nebyl.
Jakkoli tahle knížka Agathu Christie z trůnu královny detektivek nesesadí, je to rozhodně vykročení správným směrem a ukazuje, že je možné se obejít bez hektolitrů krve a přesto napsat napínavý příběh. Leč souhlasím s ostatními, že český název knížky je úplná blbost...

11 09.03.2024

Tisíc čtenářů, tisíc chutí. Koukám, že Zlobu pokládá řada (nejen) Carterových přívrženců za majstrštyk, což odráží i zdejší vysoké hodnocení. Svým ne úplně pozitivním počtem hvězdiček tuto převahu nepokazím, takže si je můžu dovolit udělit.
Začnu z jiného konce. Začal jsem tuto knihu poslouchat jako audio v podání Jakuba Saice. Zcela upřímně: horší načtení jsem snad ještě neslyšel. Dopracoval jsem do desáté kapitoly a nemohl jsem už dál. Saicova interpretace je natolik nezdařilá, že to shazuje i samotný obsah. Takže jsem sehnal Zlobu v textovém formátu a nechal to po pár úpravách načíst Google robotický hlas. Mnohem lepší. I tak se ale počet hvězdiček moc vysoko nevyhoupl, Carter umí psát lépe.
Asi nejvíc mi vadila absence nějaké autorovi invence, kterou prokázal v ostatních svých thrillerech. Zloba je v podstatě jen kolekce informaci přepsaných z příruček behaviorální psychologie (a že tam těch informací je) a naroubovaných na charakter Luciena Foltera, jakousi obdobu Keplerovic Jurka Waltera. Máme tu tak proti sobě vševědoucího detektiva a vševědoucíha psychopata, kdy na střídačku jeden přesně předvídá, co udělá ten druhý a naopak. Jak už je u Cartera zvykem, mají záporné postavy potřebu se ze všeho dlouhosáhle vypovídávat, prokládat své konání úkoly jako z Pevnosti Boyard, a předjímat, co udělá policie na hodinu přesně od teď za měsíc. Rovněž není potřeba úplně do detailu pokaždé popisovat, jestli mozek při zásahu kulky pěnil a jak moc. Když vyškrtám tuto vatu, zbude materiál na povídku. Absence příběhu je přesně to, co už výše zmíněné citace z příruček a Lucienovy barvité proklamace nezachrání...

11 12.12.2023

Přemýšlel jsem, zda vůbec nějaké hodnocení psát, ale koneckonců od toho ta hodnocení jsou - aby sdělila čtenářský zážitek a sloužila (možná) i jako zpětná vazba autorovi pro další tvorbu.
Od LZ mám načtené všechno a velmi mě to baví. Nejzajímavější je na tom "jinakost" prožitého. Zcestoval jsem sám kus světa a je pravda, že ty nejlepší věci přicházejí s lidmi. Všude potkáte zajímavé figurky, mnohdy kulturně zcela odlišné, které se postarají o překvapení, zprostředkují vhled do své kultury, a někdy vás i postaví do situace, ve kterých byste raději nebyli. Návštěvy památek, muzeí a turistických lokalit jsou v takovém poznávání podružné, to dokáže každý. A právě takové byly předchozí Ládíkovy knížky, a právě takové Prázdniny v Česku nejsou.
Hlavní roli zde hraje historie, památky (někdy neobvyklejší, jindy obvyklé), a věci spíše očekávané, než neočekávané. Autor to sice úplně v závěru knihy sám poctivě přiznává, ale to nestačí. Mám pocit nevytěženého potenciálu - vždyť kde jinde, než právě u nás doma narazíte při každém výletu na zcela svérázné lidi a lidičky, na naprosto nesmyslná opatření různého druhu, na ryze typicky český kolorit? Už jen návštěva pošty je na zážitky bohatá a vydá na samostatný cestopis:). Prázdniny v Česku tak na mě působily unaveně a didakticky, skoro jakoby napsané z povinnosti, chybí mi v nich předchozí energie, a úsměvné trable s Ládíkovým autem to nespraví...

11 27.06.2022

Tentokrát budu stručný: dobře vystavěný thriller, který má spád, sympatickou postavu hlavního detektiva a dostatečně dávkovanou drsnost. Rozhodně však nepatří v žánru k nejlepšímu, co jsem četl, a nepatří ani k nejlepšímu, co Carter napsal. A ten závěr? Značně přepísknutý a veskrze nereálný. A úplný závěr? Ten to zase zvednul. Asi tak.

11 08.11.2021

Naprosto skvělá kniha, jedna z nejsilnějších, kterou jsem kdy četl. Velmi závislá na překladu, četl jsem tři verze a jednoznačně nejlepší (a to o dost) je překlad Josefa Pospíšila z roku1984, vydaný nakladatelstvím Svoboda - krásný jazyk. Jako bonus k tomu máte i dobře zpracované ilustrace. Takže pokud máte přečteno v jiné verzi, zkuste znovu ;-)

11 23.11.2018

Vlastně doteď pořádně nevím, co si z toho mám odnést a jaký si na to mám vytvořit názor. Dokonce ani nevím, jestli se mi to líbilo nebo ne. I když - při tématu, jako je tohle, se to líbit prakticky nemůže. Něco do sebe knížka ale přece jen má.
K pozitivním momentům bych řadil, že se to rozjíždí pomalu. Skoro třetinu stránek autorka použije na to, aby čtenáře seznámila s postavami, aniž by se něco podstatného dělo. Je to fajn, většina podobné literatury začíná zostra první nebo druhou stránkou, aby mohl geniální detektiv vstoupit na scénu. Tady ne, na scénu místo detektiva vstupuje rozvětvená rodina a příprava oslavy narozenin jednoho z nich. K pozitivním momentům řadím i to, že autorka zůstala u v Česku proveditelných reálií. Zatímco se ve Švédsku rozvěšují mrtvoly v kyselině vysoko do větví a v Americe stráví vrah den jejich aranžováním a vyrýváním vzkazů pro policii do jejich kůže z druhé strany (té kůže), nám stačí ji prostě šoupnout do odpadní jímky na zahradě. Vlastně je to geniální.
Teď doporučení na zlepšení. Když už se rozhodnu umístit příběh do Československa (tam se všichni zde vystupující narodili), tak dávat jim jména Rik, Luk, Ví, Thea, Nel atd. je trochu mimo. Zvlášť když jde prakticky o venkovskou rodinu. Pakliže ovšem autorka neočekává, že si jí všimnou v New Yorku. Asi nevšimnou, jakkoli bych jí to přál.
Pak jsou tu dialogy, z nichž všechny jsou tak dvakrát delší, než by měly být. Jinými slovy - vše bylo řečeno, ale autorka to začne omílat znovu. Solidní prořezání by knížce prospělo, stejně jako růžím na zahradě.
A pak je tu zmíněný závěr, kde to vlastně nijak nedopadne, i když se dozvíme, co se stalo. U policie mě to nepřekvapí a fakt, že už podruhé případ ´odloží´, je opět krásný příklad českých reálií. Spíš mi vadí, že navzdory tomu, že všichni z rodiny jsou oběti, skončí nakonec vlastně ony jako ti, komu zůstane žít s pocitem viny, aniž cokoli provedli. To vůči nim není fér...

10 04.02.2025

(SPOILER) Jednoznačně nejlepší z (prozatím) trilogie, kde se všechny díly navzájem podobají jako vejce vejci. Kdo je pachatelem víte už od začátku, Altairové to dojde až ke konci. Možná jsem jediný, ale netuším, proč mi při čtení opakovaně přicházel na mysl Fantom Morrisvillu - že by to byla rafinovanost zápletky, propracovanost postav a příběhová uvěřitelnost? To asi ne. Tak co tedy?
Ale abych naplnil avizovaný spoiler - teď zavřete oči všichni, kdo nechcete znát detaily...
Kdo za tím je, díl po dílu: První díl - spolupracovnice Altairové. Druhý díl - spolupracovník Altairové. Třetí díl - nadřízený Altairové. Nechápu, proč se vyšetřuje v terénu, stačí projít kanceláře.
Motivy, díl po dílu: První díl - mytologie egyptská, řecká a mayská. Druhý díl - mytologie řecká. Třetí díl - mytologie egyptská. Cooperová je prostě kreativní. Příště by mohla být mytologie mayská, tipuju.
Dvě důležité zprávy na konec. FBI má nový přístroj na určování DNA, takže to jde mnohem rychleji. A protože DNA se tu odebírá všude všem a ze všeho, mohlo by se začít odebírat ještě víc. Jinými slovy, milujete-li odebírání DNA, tohle je série pro vás.
Druhá zpráva je ještě důležitější a je určena všem maminkám. Maminky, víte jak máte doma schované krabice s fotkami vašich kučeravých ratolestí, když byly ještě malé a roztomilé, první krůčky a tak, a jak u těch fotek máte schované i rentgenové snímky jejich mozků? Tak pozor - zkontrolujte si je, jestli vám někdo ty snímky mozků nevyměnil za snímky mozků někoho jiného. Protože Sayer Altairová v takových dětských vzpomínkových krabicích rentgenové snímky obvykle nachází a hned z nich pozná, že je ten váš klučina psychopat. Hned. Je to rychlé, ona je fakt dobrá.
Hvězdičku si tohle "dílo" ale přece jen zaslouží, a to za poslední větu. Sice je tím zaděláno na pokračování, které si já už určitě nepřečtu, ale je to fajn konec, to musím uznat.

10 22.12.2024

Udržet kontinuitu je u detektivních sérií vždycky výzva. Málokdo to zvládne. Je potřeba zaujmout čtenáře, kteří narazí na knížku a netuší, že jí předcházely jiné. Je potřeba nenudit toho, kdo začal od jedničky, a neservírovat mu totéž znovu. Popravdě - nic z toho se Alexi Smithovi nepovedlo.
U hodnocení Zlého psa tedy hodně záleží na úhlu pohledu. Nový čtenář si z toho odnese něco podobného jako já, když jsem četl první díl, tedy Doručovatelky. Další fajn britský autor, co píše přímočaře a svižně a protkává to humorem. Rozdíl je v tom že Doručovatelky byly spíš detektivka, tohle je spíš pokus o drsný thriller, dějově navíc pěkná slátanina bez hlavy a paty, kde se postavy (= celý policejní sbor, dokonce dva) chovají jak školní družina v parku, jinými slovy každý si dělá, co ho zrovna napadne, navzájem se popichují a všichni se tomu hihňají.
Pokud máte za sebou jedničku a čtete to jako dvojku, nedá vám to vůbec nic. Šablona je až otrocky totožná, jen se změní pár jmen a pár domků a je to. Jak to dopadne, tak tušíte od poloviny. Přibylo ještě víc sarkastického humoru, což bych kvitoval s povděkem, kdyby většina nebyla o čaji s mlékem, a kdyby všichni neburáceli smíchy, i když mají skoro utržené ruce a prokousnutý hrtan, nebo při tom honí v noci v lese zabijácká monstra. Na druhou stranu, pracovat v takovém policejním sboru musí být super, a to zvlášť v Británii, kde - narozdíl od amerických policajtů - jsou ti britští neozbrojení, takže nic jiného, než snažit se padouchy rozesmát, jim pravděpodobně nezbývá.
Stejně se ale hned pustím do trojky, poslední věta Zlého psa mě navnadila, a napsané tyto Smithovy jednohubky na dva večery úplně špatně nejsou.
P.S. Detektiv Kett je v očích kolegů vynikající táta. Stačí, když vaříte sedmkrát týdně těstoviny s kečupem, děti vás mlátí do hlavy a oslovují vás idiote, a domů se večer vracíte celý od krve, abyste je mohl posadit hned k ipadu s pohádkou. Už chápu, proč já nikdy vynikajícím tátou nebudu.

10 12.12.2024

Atmosférická detektivní série... Ale kde je ta slibovaná atmosféra? A proč se to proboha jmenuje Ledoborec? Na nic z toho jsem odpověď nenašel, zato jsem si přečetl román s detektivní zápletkou, který je celý napsaný/přeložený v jednoduchých větách a který jako by vypadl z pera Boženy Němcové. Jako by...
V podstatě je to nějak takto: Zlý statkář bije děvečku. Ta ale miluje hodného chasníka ze vsi. V tom shoří myslivci seník. Přijedou to vyšetřovat četníci. Hájovna je ale zamčená a myslivec nikde. Všichni tuší, že myslivec není v pořádku, ale jak to zjistit, když je hájovna zamčená. 120 (!) stran střídavě berou za kliku, ale nic, nepovolí. Je jasné, že sedlák odvedle něco skrývá. A malý Josífek, to výřečné kvítko, je najednou nemluvný. I on něco skrývá. Na návsi se organizuje noční hlídka a celou vsí obchází stín... Ale nebojte, nakonec konečně řekne chasník děvečce, že ji miluje...

10 18.04.2024

Co k tomu říci? Hon na mrtvého má v podtitulu "Někdy vás může potkat osud horší než smrt". Pokud tím autor myslel čtení této knížky, tak asi jo.
Tedy - abych nebyl nespravedlivý - první polovina je vynikající. Když je Raker v pátracím módu a pomalu nachází nová vodítka a stopy, je to parádní. Jako je u Weavera obvyklé, ubíhá to pomalu leč napínavě a čte se to jedním dechem. Dokonce jsem si zahrával s myšlenkou, že tohle je zatím nejlepší autorova knížka, co jsem kdy četl. Pět hvězdiček by nestačilo. Pak ale naneštěstí Raker přepne do akčního módu (to on obvykle dělává) a z dobré detektivky se stane slepenec absurdních situací, absurdních dialogů, zcela zcestného chování všech postav (záporné nevýjimaje). Možná to psal Weaver v nějakém opojení? No a pak přijde poslední část, vysvětlovací. A taky pokus o senzační zvrat. Ani jedno nefunguje a jak jsem si v první polovině přál, aby to neskončilo, tady jsem si přál, aby to autor už konečně utnul, než ho nedejbože napadne ještě něco dalšího.
A ještě něco: z uvedených 384 stran minimálně 80 zabere Rakerovo kvílení po Derryn, přemítání o Derryn, flashbacky Derryn, a dokonce i záporáci jsou na ni podivuhodně fixovaní. Je mi líto, ale Weaver umí psát lépe...

10 01.02.2023

Jak já se radoval, když jsem si přečetl zdejší komentáře. Pro mě nový autor, podle hodnocení hvězdná série, nová senzace severské krimi jak slibuje přebal, všechno jak má být. Poslouchal jsem (tedy začal jsem poslouchat) jako audioknihu a moc jsem se chystal si to užít.
(Můj) problém číslo 1: Překlad. Alespoň doufám, že je to jen překladem. Perly typu ´oba spolu prošli zamčenými dveřmi´ autor snad nenapsal. Anebo že by...?
(Můj) problém číslo 2: Autor. Takto nějak to vypadá, když se nadšenec rozhodne napsat krimi thriller, protože je to jednak v módě, jednak ho napsat chce. Nastudovány má ale postupy pouze z televizních nekonečných seriálů, takže to působí vlažně a křečovitě.
(Můj) problém číslo 3: Dialogy. Ne, nejsou dobré. A to jsem ještě shovívavý. Většina rozhovorů, zvláště pak mezi příslušníky policejního sboru, nemá žádnou funkci. Neposouvají děj, nevysvětlují, nepobaví, prostě slouží jen k nahonění stránek. Zvlášť pikantní jsou pak věty ve stylu "Víte, že vám ty informace nemohu dát bez povolení státního zástupce, ale když mi slíbíte, že se zastavíte, až pojedete zase kolem, udělám to pro vás".
(Můj) problém číslo 4: Najde-li se někdo mrtvý v zamčené místnosti s oběma rukama uříznutýma v zápěstí, a najdou-li se ty ruce pohozené o kus dál v umývárně, a policie si k tomu musí svolat briefing, zda nešlo o nešťastnou náhodu, nemyslím, že to lze označit za novou senzaci v severské krimi. Nelze tak označit ani postup postavy, která svůj dům zabezpečí ostatným drátem, nataženými šňůrami a desítkami zámků, aby pak na zazvonění u hlavních dveří těsně před půlnocí jen tak ty dveře otevřela.
(Můj) problém číslo 5: Pavel Soukup. Ten to celé načetl a načetl bohužel i ostatní pokračování. Za to autor nemůže. Bylo by určitě lepší, kdyby to Soukup jen načetl, místo toho, aby se to snažil zdramatizovat. Jeho hlasová ekvilibristika a pitvoření mi k postavám nesedí a načtení shazuje.
Ale možná jsem knížku jen nepochopil a jde o parodii. To se už nedozvím, prostě jsem to nedokázal doposlouchat, ač jsem se hodně snažil...

10 26.07.2022

Ačkoli jde o povídkovou sbírku, je to rozhodně to nejlepší, co Bacigalupi napsal. Přestože nejméně dvě povídky vytvořily kostru pro jeho pozdější oceněnou Dívku na klíček, pro mě je zejména Yellow Card Man (přeložený jako Na žlutou kartu) zkoncentrovaným tím vším, čím Dívka na klíček vlastně je.
Bacigalupi nám předkládá hned několik alternativních vizí budoucí společnosti, z nichž ani jedna není lákává. Jejich hrozivost spočívá zejména v tom, že jsou všechny značně pravděpodobné a všechny vycházejí z jednoduchého pozorování: člověk je parchant a nikdy se nezmění. Ve vypjatých okamžicích se dokáží lidé semknout, aby čelili momentální hrozbě, ale aby hned vzápětí opět převážila honba za osobnim prospěchem a ziskem, vykořisťováním a drancováním přírody, nebo vychutnáváním si moci na jinými. Dystopický rámec tak Bagicalupimu slouží spíš jako dokonalá sonda do povahy lidské civilizace, jejíž jádro se (bohužel) za tisíciletí nezměnilo a jako takové nemá příliš nadějné vyhlídky.
Hlavní zde není nějaké rozuzlení - ani jedna z povídek v podstatě nemá něco jako zvrat, finále, moment překvapení, rozhřešení. Nicméně Bacigalupi je mistr jazyka, pracuje s neobvyklými slovy a jejich spojeními, umí na prostoru několika vět vytvořit vtahující atmosféru, a nečiní mu potíž vcucnout čtenáře do děje, ve kterém se vlastně ani tak moc nic neděje, ale kde stejně ani nedýcháte napětím. Některé příběhy jsou dekadentní (The Fluted Girl, Softer), některé připomenou Dunu (The Pasho), některé detektivní thrillery (Pop Squad). Hlavní nit je ale právě v nádherně rozpracovaných příbězích o společnosti, kde genetika zmanipulovaných potravin a způsob mechanické konzervace energie jsou odleskem vzpomínek na všechno to, o co lidstvo vlastní vinou a nenažraností přišlo.
Díky použitému jazyku jsou tyto literární miniskvosty prakticky nepřeložitelné - vládnete-li angličtinou, rozhodně doporučuji originál. Mělo by to být povinné čtení pro korporace a politiky...

10 16.12.2021

Nevšední, autentické, vtipné... Moc se toho nedozvíme o místech, kudy Tereza cestovala, zato se toho dozvíme hodně o pocitech, které při tom prožívala. Takový online deník, kde se asi moc nerevidovalo, je to sázené za sebou tak, jak myšlenky přicházely a odcházely. Místy pubertální, místy dospělé, místy jsem se ztrácel a pak se zase našel... Obrovská a těžká kniha, která nemá začátek ani konec, a kde obracíte stránky rychlostí jedna za minutu, někdy i deset za pět vteřin (to ty velké fotografie). Od začátku do konce to vydá na večer až dva, podle toho, kdy jdete spát. Extra hvězdičku dávám za speciální ekologický papír a speciální fonty, na některých stránkách jsem čekal i vylisovanou kytku nebo hlínu... Prostě nevšední něco jako cestopis po prožitcích...

10 23.09.2021

Nedávno jsem tu psal recenzi na Příběhy vašeho života, a to jaksi samo sebou garantovalo, že Výdech bude následovat. A nezklamal.
Těžko říct, zda se tyto krátké vybroušené drahokamy (rozuměj povídky) řadí do žánru sci-fi, ryze filozofického rozjímání, sociologické studie, nebo etické polemiky - pravděpodobně do všeho současně. A to je to, co činí autora výjimečným. Tak jako u PVŽ nemohu prohlásit, že se Výdech četl lehce, právě naopak. K některým povídkám jsem se musel vrátit podruhé, protože jsem je napoprvé nepobral. Věřím tomu, že by Chiangovy povídky mohly vycházet klidně i jednotlivě, jako mnohosetstránkové svazky: prvních 30 stran povídka samotná, dalších 300 stran její rozbor a debata nad tím, co tím vlastně autor myslel, jaké otázky nastolil a kde na ně hledat odpovědi. A to je asi na této tvorbě nejcennější - nutí to člověka přestat jen literaturu konzumovat a začít nad ní přemýšlet. A stejně jako u PVŽ nemohu dostat některé nastolené otázky z hlavy doteď, už mi tam rezonuje další dávka z Výdechu.
Jedna hvězdička v hodnocení chybí. Ne každá z povídek je správně nataktovaná - třeba Životní cyklus softwarových objektů je zbytečně natažený a usurpuje si tak (neprávem) polovinu knihy. Naopak premisa kraťounké Velké ticho by stála za rozpracování, i když sám autor v doslovu vysvětluje, proč a jak text vznikl. Jinak ale nelze než smeknout...

10 26.04.2021

S Jackem Reacherem jsem se setkal jen dvakrát. V "A přece nezemřeš" (viz. moje minirecenze tam) a teď. Jak jsem pochopil z autorovy rozsáhlé bibiliografie, tak tyto dvě knížky jsou první a druhá v celé dlouhé řadě, ale v podstatě není mezi nimi vůbec nic, co by je spojovalo, takže se dají číst zcela odděleně bez toho, že by člověk o něco přišel.
Novela Jatka se mi líbila víc, než totálně za vlasy přitažená druhá knížka. Vlastně je to velmi solidně vystavěný thriller, napsaný přesně tím stylem, že se vyloženě nabízí zfilmování. Jako obvykle jsou silnou stránkou Childa Lee momenty, kdy se zápletka teprve staví - tempo je pomalejší, poznáváme postavy a jejich jednání, vypravěčský styl je vizuální, není problém se octnout TAM spolu s hrdinou. Pak, opět jako obvykle, se Lee příliš rozjede a zvrtne se to do akčního filmu, kde si prostě hrdina nemůže pomoci a musí neustále počítat rychlosti a úhly kulek, aby mohl co nejefektivněji zastřelit no vlastně kohokoli - tedy pokud se zrovna něžně nemiluje s nejhezčí dívkou ve městě, nebo svou všepronikající logikou nevyvozuje nějakou teorii, na kterou nemá šanci nikdo jiný připadnout.
Jazykově mi tu vadí totéž, čehož jsem si všiml i u "A přece nezemřeš". Stále se tam opakuje příkývl/přikývla, pokrčil/pokrčila rameny a famózní "o tom nemůže být pochyb". To je ale spíše problém překladatele, než Reachera - možná by ho měl zastřelit?
Takže celkově opravdu dobré čtení s velmi dobře vystavěným dějovým klubkem, kterému lze občasné zabroušení do akčních klišé v klidu odpustit.

10 05.06.2020

Ellison Cooperová o sobě říká, že má doktorát z antropologie, studovala archeologii, neurovědu, starověká náboženství a práva, pracovala jako vyšetřovatelka vražd a záchranný pracovník při katastrofách. Tohle všechno - a mnohem víc - nacpala do V kleci. Ne že by se to četlo špatně, to vůbec ne, přestože je to jízda hodně kostrbatá, jako když si z kol u auta sundáte pneumatiky a vyrazíte na výlet.
Můj problém je, že všechno v knize jsem četl už jinde. Někde do té míry, že to působí jako sprosté vykradení jiných autorů. Hlavní hrdinka, agentka FBI s hodně podivným jménem Povídalka Oltářová (v originále Sayer Altair), jezdí na motorce, je samotářka, adoptuje psa... kde jen jsem to už viděl. Máme tu správňáckého souseda, co psa hlídá... kde jen jsem to už viděl. Máme tu šéfku FBI v kolizi s vlivným senátorem... kde jen jsem to už viděl. A tak dále. Prostě plagiát. Po americku se to snaží Cooperová vyřešit korektností, takže Oltářová je černé pleti, soused je gay, a hlavní obviněný (pochopitelně nevinný) je transexuál. Ale to je to nejmenší. Potíž je v tom, že je děj rozlítaný od zdi ke zdi, dedukce pospolu drží jen silou vůle, postavy jsou napsané mělce a bez nápadu, a pokud jste alespoň minimálně uvažující, od poloviny víte, kdo za vším stojí, přestože na věrohodné vysvětlení motivu nepřišla ani autorka.
Takže mé hodnocení neodráží zábavnost celého "díla", jako spíš jeho relativní pozici vůči jiným autorům, kteří jsou jednak originální, jednak umí psát opravdu lépe.
A jelikož mám doma další dvě pokračování, hned se do nich pustím a budu doufat, že se styl Cooperové vybrousil...

9 21.12.2024

Je to asi takhle: Šovinistický italský Skot, žijící ve Francii, je obviněn z vraždy. Mezitím někdo spáchá bombový útok na jednu z jeho dcer a založí požár ve fitness centru budoucího zetě. Dozvíme se, že vše je narafičeno, protože nejjednodušší způsob, jak zlikvidovat Skota je, že zlikvidujete všechny v jeho okolí a on to pak vzdá. U výslechu na policii, kde Skota zastupuje poručník jeho dcery, se ukáže, že hlavní inspektorka tajně doufá, že by mohla být Skotovou milenkou, takže ho pustí na kauci. Napomůže tomu i homosexuální kadeřník. Skot odjíždí na venkov se svými dvěma dcerami, jež má každou s jinou ženou, a dále se svou studentkou, přítelem své dcery, kterého nesnáší, a náhodnou milenkou, se kterou se v noci seznámil v hotelovém baru. Přítel jeho dcery se ale snaží znásilnit Skotovu milenku, což Skot nesnese. Ani mu tak nevadí, že někdo vyjel po jeho milence, jako že někdo se snažil podvést jeho dceru. Naštěstí je dotyčný těžce postřelen, takže dobro vítězí. Milenka se snaží rodinu stmelit tím, že vysvětluje dcerám, že jí jde jen o sex, takže na ni nemusí žárlit. Mezitím si studentka vybuduje ve vesnickém domku počítačové středisko a vypátrá pomocí prohlížeče Google cokoli o komkoli, na co jen pomyslíte. Skot nezahálí a dělá rozbory DNA z každé kapky tělesné tekutiny, na kterou narazí v důkazním materiálu, ke kterému se dostane levou zadní, protože francouzská policie udělá za croissant cokoli. Má štěstí, vlastnící tekutin jsou všichni evidování v různých databázích, stačí za nimi jen zajet. Situace se obrací, když se od poručníka dcery Skot dozví, že dcera není jeho dcera a její otec je její strýček. Nesmí se o tom ale mluvit, protože by ji to ranilo. Ta to ale stejně ví, protože poslouchala za dveřmi. Naštěstí se vše v dobré obrátí, svatba se koná a všichni spolu tančí. Kecám – tu poslední větu jsem si vymyslel. Na konci se vrací na scénu inspektorka, aby nastavila našemu hrdinovi bujné poprsí, a fitness centrum se znovu otevírá.
Zajímalo by mě, co byl spouštěč k tomu, aby Peter May, autor výborné série z ostrova Lewis, začal psát tyhle věci? V podstatě tím jako spisovatel u mě skončil.
P.S. Omlouvám se Davidu Matáskovi, který knížku výborně načetl, on za to nemůže.