Wrent komentáře u knih
Nenápadný klenot mezi knihami, který vás na pár stránkách přenese do Japonska raného dvacátého století. Je úplně jedno, kolik toho o této zemi víte (i když určitá znalost určitě zážitek ještě vylepší), krátké texty vám zaručeně zprostředkují velmi konkrétní představu, jak tam život před sto lety vypadal. Snad jen stroj času a cesta parníkem na druhý konec světa by k tomu mohla posloužit lépe...
Velmi rád bych si přečetl nějaké podobné dílo, sesbírané rozhovory "obyčejným" doktorem, z našeho středoevropského prostoru.
Po přečtení prvních stránek, kde je představen další z poměrně originálních science fiction nápadů autora, jsem byl natěšen na další pecku podobnou Vzpomínce na Zemi nebo většině povídek z Toulavé Země. Pecku jsem dostal, ale jiného druhu, než jsem čekal. Netřeba znovu zdůrazňovat, že Věk Supernovy je o poznání slabší, než výše zmíněná díla.
Z asi třetiny obsahu knihy se mi trapností a nereálností děje kroutily palce u nohou. U druhé třetiny plné propagandy a stereotypního antiamerikanismu mi neustále naskakovala myšlenka, že občas je sice fajn vyhlédnout z bubliny a nahlížet na svět jinýma očima, ale ehhh, proč to musí být zrovna takto. Poslední procentuální část knihy pak obsahuje poměrně zajímavé nápady a dala by se více přirovnat k výše zmíněným dílům. Ale rozhodně jen kvůli této části se do čtení Věku Supernovy nepouštějte...
Tak jako život Jana Syrového měl své napínavější a klidnější etapy, i tempo čtení jeho biografie se odvíjí od tíže doby, jakou právě popisuje. Knihu lze číst jako složitý příběh jednoho člověka, přičemž se ale na pozadí odehrává kompletní historie mladého Československa. Hned první kapitola významně doplnila mé děravé povědomí o českých legionářích (nejen) v Rusku, dále mě zaujal podrobný popis obranných plánů meziválečného Československa ve spolupráci se zeměmi Malé dohody, ale napětí se podstatně zvyšuje, jak se přibližujeme ke Druhé republice. Ačkoli se vůbec nečetlo lehce, tak za vyvrcholení knihy rozhodně považuji podrobný popis prvního komunisty řízeného politického procesu.
Bezmoc statečných, kteří se snažili, jak nejlépe uměli, a kteří rázem musí stát proti pomstychtivým revanšistům.
Jak byste se dívali na svět, kdybyste byli vysoce inteligentní bytostí bez jakýchkoli zkušeností a s omezenou slovní zásobou? Popisovali byste ho se stejnou mírou zaujetí a zaměřením na nejmenší detaily tak, jako Klára? Vytvářeli byste si stejně jako ona náboženské mýty jako vysvětlení pro jevy, kterým (zatím) nerozumíte, právě na základě svých omezených znalostí? Já jsem jejímu stylu vyprávění ihned propadnul a právě tyto otázky mi na této velmi čtivé knize přišly nejzajímavější. I tak jsem musel ale občas knihu odložit, protože některé znaky společnosti, ve které Klára existuje (žije?), byly silně mrazivé a "creepy", možná výrazněji než ve většině známých dystopiích, a to i přes to, že byly dávkovány jen ve velmi zamlžených náznacích.
To si takhle čtete o milenecké touze na pozadí totalitního státu jako okopírované z Orwella, o mazání poznatků ze zaostalé historie jako vytažené z Bradburyho a to celé ve sci-fi semi-postapokalyptických kulisách, za které by se nemusel stydět současný seriál bežící na Amazon Prime, až si najednou z překvapením uvědomíte, že tohle dílo vzniklo v roce 1920!
Zajímavá forma vyprávění, poměrně složitá na sledování i vzhledem k výrazivu hlavního hrdiny, ale mnohem víc vše pak dává smysl, když se pokusíte vcítit do jeho striktně matematické mysli (obecně totalita postavená na exaktních vědách je příjemně originální koncept!). Mrazivá je hlavně změna toho výraziva v úplném závěru...
Návštěva mysteriózní templářské pevnosti v portugalském Tomaru ve mně zanechala hluboký dojem a když jsem zjistil, že Tomar ve Foucaultově kyvadle má svou roli, neváhal jsem (vyskytuje se v podstatě jen na jedné stránce, ale to vůbec nevadí). Nic jiného jsem ale o knize nevěděl, takže první stránky čpící přehršlem jmen a faktů byly skoro jako studená sprcha (neskutečné, jaké musel mít Umberto Eco, potažmo Belbo či Causabon historické povědomí...). Jakmile se ale začnete v několika rovinách příběhu orientovat, je to pořádná jízda skrz templářská a rozenkruciánská mysteria, ezoterické vědění všeho druhu a historická velespiknutí, kde všechno souvisí se vším.
Když pak poodhlédnete od příběhu, spatříte v postavičkách nejen konspirátory renesanční Francie nebo Itálie 80. let, ale všemožné ezo-plocho-dutozemce i z dob mnohem současnějších (vždyť Bakala je přesmyčkou Kabaly!), včetně různých aktuálních nakladatelství Manuzio, které se nezdráhají na nich co nejvíc vydělat. A začne ve vás hlodat semínko podezření, jak často i vy se necháte ovlivnit jednodušším vysvětlením velkého Plánu, jen abyste nemuseli uznat svou chybu....
"Lidi nevěřili Semmelweisovi, když nabádal lékaře, aby si myli ruce, než sáhnou na rodičku. Říkal příliš prosté věci. Lidi radši věří tomu, kdo prodává vodičky na růst vlasů."
Gaimanova mysl je studnicí příběhů různorodých žánrů chytře si hrající s mytologií, historií a popkulturou a Čítanka je toho krásnou ukázkou. Chronologické řazení textů naznačuje jistý vývoj, nicméně i autora neznalý čtenář musí již od trojice povídek Rytířství, Záhadné vraždy a Trollův most mít v hlavě určitou představu, jaké příběhy Gaiman typicky vypráví. Postupy jsou si často podobné a i tak to pokaždé prostě výborně funguje. Částečně snad autobiografické povídky jako jsou Jezírko se zlatými rybkami či Fakta v případu zmizení slečny Finchové jsou proloženy výbornými fantasy kousky alá Sluneční pták a také výňatky z jednotlivých Gaimovových románů. Ty jsou zde dost možná až zbytečné, kniha by určitě zvládla stát jenom na povídkách. Ačkoli mám teď chuť znovu si přečíst Americké bohy (i kvůli dvěma "sequel" povídkám) a dát šanci např. Oceánu na konci cesty, který jsem doposud neznal; takže vlastně chápu, proč byly zařazeny. Snad jen Lovecraftovské alegorie se mi příliš nelíbily, ale uznávám, že to bude asi jen kvůli neznalosti původních textů.
Velmi čtivý namátkový popis drsné reality uměleckého drilu, devadesátkového rauše, bolestného dospívání a divokých školních let baletky na intru v Praze.
Výborná kniha široce mapující generační klišé, plná smutně humorných narážek. Je celkem jasné, ke které generaci má nejblíž autor (dle wikipedie tak o 10 let) a ačkoli já jsem o asi dalších deset let mladší než on, stále jsem jako programátor místy musel s Vladimírem soucítit. Kniha ale krásně popisuje, jak si každý žije uzavřený ve svém vlastním světě. V poslední části v "budoucnosti" kniha trochu ztrácí šmrnc (a humor se víc přelévá do smutna...), kvůli čemuž dávám jen 4 hvězdičky, ale i tak je to must read.
Podobných statisticko-psychologických knih jsem již četl víc a nepřijde mi, že by toto statistické desatero přinášelo nějaké převratné myšlenky, nicméně velmi dobrou formou poznatky shrnuje a v jednotlivých přikázáních je staví na sebe tak, aby dávaly smysl. Poslední kapitola o zvědavosti je už jen takovou třešničkou na dortu.
Průměrná paperback fantasy s několika zajímavými nápady (např. vznik samotného Zničení). Lore League of Legends moc neznám, takže tento aspekt pro mě byl poměrně zajímavý a odhalení některých postav dokonce překvapivé.
Lidé žijící své životy v japonské metropoli, jejichž osudy propojuje jedna kočka (nebo snad její klon?). Bohužel spousta jednotlivých příběhů není dopovězena, ale to je jasné už od začátku knihy. Vždyť každý čtenář je vlastně jen zručným tatérem, který v každé kapitole vždy jen zaostří na konkrétní čtvrť na mapě Tokia, kterou se snaží přenést na kůži krásné tajemné dívky, aby se v další kapitole podíval zas jinam.
Skvělá kniha!
Autorům trvá přes 50 stran než se skrz popisování křehkosti potravinových říší dostanou k historii samotných impérií jídla, ale jakmile se jim to podaří, stává se kniha velmi zajímavou. Člověk z běžného studia historie většinou vůbec nezíská představu o tom, jak byly jednotlivé civilizace silně závislé na funkčnosti svých logistických a potravinových řetězců. Tato kniha to dokáže obstojně napravit, dozvíte se jak esenciální byla pro Římany rybí omáčka, jak benediktýnské kláštery stojí za rozvojem Evropy v raném středověku, či jak pro našince naprosto nepochopitelně a šíleně fungovaly asijské kolonie pod správou obřích obchodních společností. Na můj vkus je vyznění knihy moc pesimistické (zvlášť když jsme si, dle mého názoru poměrně úspěšně, světovou potravinovou krizí zrovna prošli) a myslím si, že autory navrhovaná řešení lze velmi těžko celosvětově aplikovat, zvlášť v lidnatých zemích třetího světa, ale i tak se jedná o velmi zajímavé čtení.
Podnětná kniha. Jako nejzajímavější postřeh si odnáším, že společnosti nesejde na pravdě a faktech, zvlášť u jevů okem nepozorovatelných, společnost vyžaduje do sebe zapadající vysvětlení založená na příbězích.
Srovnání se Slepými skvrnami se nabízí, ty se mi líbily více, ale i tohle je velmi inspirativní čtení.
Oproti prvnímu dílu kniha již potlačuje silně prosrbské vyznění a více se soustředí na příběh, který je ale neskutečně přitažený za vlasy. Text je plný chyb (zdvojená slova ve větách, střídání ich a er formy v jednom odstavci, věty bez smyslu - četl tu knihu vůbec editor?) a autorových erotických fantazií, které se kupodivu v prvním díle v podstatě nevyskytovaly. Inu, dočetl jsem to, ale možná jsem měl přestat před neuvěřitelným koncem a představovat si, že je kniha pouhým chabým pokusem o popis nikdy nekončící sisyfovské cesty do Albánie...
Byl bych hrozně zvědavý na to, co konkrétně se autorovi podařilo v Albánii vypátrat a co je pouhá fikce, která z knihy dělá takový průměrný thriller, který je napínavý, neurazí, ale ani nenadchne.
Věřím, že je klidně možné, že se nějaká místní mafie studentů zmocnila a klidně mohl v Albánii i kvést obchod s lidskými orgány, ale celosvětové spiknutí zahrnující Člověka v Tísni, pardon, People in Trap, americké generály, premiéra Kosova a další, je dost přitažené za vlasy. A jelikož autor nijak neodlišuje fantazii a investigativu, nevíme vlastně nic. Skoro to vypadá, že má v albánsko-srbském konfliktu sám velmi jasno a silně se staví na stranu Bělehradu.
V Albánii jsem byl a navštívil jsem i Valbonu, takže jsem na jednu stranu byl nadšen z toho, jak byla zachycena atmosféra hor a vesnic, na druhou stranu mě iritovali nepřesnosti typu, že Theth leží u hranic Kosova...
Ač jde o předposlední knihu zaklínačské ságy, tohle je pro mě vrchol celé série. Celá kniha z různých úhlů a časových rovin směřuje k jednomu konkrétnímu momentu a naprosto skvěle tak graduje vyvrcholení příběhu Ciri, jejího zajetí, následného útěku a pomsty.
Je až neskutečné, jak je každý jednotlivý příběh od Liou Cch’-sina unikátní a zároveň navozuje pocit, že ho už důvěrně známe a tušíme, kam se asi bude posouvat a jaké budou jeho kulisy. Všechny povídky v Toulavé Zemi jsou však stále vskutku originální a napínavé.
Titulní Toulavá Země obnovuje popisem lidského úsilí v zoufalé touze se zachránit vzpomínky na trilogii Vzpomínka na Zemi. Hora přináší naprosto dokonalý popis světa, kde svět neobklopuje prázdnota, ale naopak hmota. ČÍnské Slunce je zajímavým příběhem malého člověka na pozadí velkých, ač smyšlených, dějin. Povídka Pro Dobro Lidstva nechává hodně věci skrytých a tím se mírně liší od ostatních. Láska z Tchaj-Juanu opět naprosto mění styl na tragikomické post-apo. Mikroéra znovu ukazuje autorovu neomezenou představivost podloženou zároveň dobrou znalostí zákonitostí fyziky. Požírač se opět blíží klasickému boji proti nebezpečí, zatímco Vejminek Boží je skvělým popisem lidských limitů poznání a solidarity. Poslední dvě povídky Oči v Batohu a Zemdělo se k mému překvapení očividně odehrávají ve stejném univerzu a asi ve mně svým důrazem na vynálezy a jejich dopady zanechaly největší stopu.
All you need is kill je asi teprve třetí nebo čtvrtá manga, která se mi dostala do ruky, navíc ty předchozí jsem četl už dost dávno a ještě šlo o Warcraft mangy, u nichž předpokládám, že ty měly ke klasikám tohoto žánru daleko. Byl jsem tedy velmi zvědav, jak se mi kniha bude líbit, už čtení zprava do leva je celkem zážitek. Příběh je zajímavý a ačkoli jsem si při něm matně vybavoval Edge of tomorrow, jeho rozuzlení jsem už úspěšně zapomněl, takže o dějové zvraty jsem nebyl ochucen. Ačkoli toho příběhu se do těch dopodrobna rozkreslených bitev moc nevejde...
Právě v těch bitvách jsem se nejvíc ztrácel, respektive měl jsem tendenci panely jen přelétávat očima a moc je nezkoumat. Ale to může být mou neznalostí mangy.
Oddechové čtení na desítky minut.
Kniha k zamyšlení a jak už bezpočet veřejně známých i neznámých osobností prohlásilo, měl by si jí přečíst každý politik aspirující na správu nejen naší země či našich samospráv.
Kromě perfektně zpracovaného seznamu problémů, na které je třeba se zaměřit, mě nejvíce zaujaly výňatky a detaily z jednotlivých sociologických výzkumů, včetně jejich výkladů a možných metodologických chyb.
Rozdělení společnosti do sedmi moderních tříd je sociologickým počinem posledních let.
Je strašidelné číst o tom, jaké výsledky vyplývají z výzkumu používající "dehumanizující škálu - opice vs člověk"...