Wrent komentáře u knih
Opět zhltnuto na jeden zátah, opět geniální atmosféra a originální příběh.
Dobré zakončení výborné série, autor vcelku dobře uzavře většinu dějových linek a nepřekvapivě ne vše dopadne úplně dobře. Nejzajímavější je určitě příběh Tianminga, jeho mozku a tajných pohádek.
Při čtení poslední části následující po konci exilové éry jsem si opravdu připadal trochu sureálně, podobně tomu, jak se asi musela cítit hlavní hrdinka. To se autorovi povedlo.
Trochu škoda, že hned na první stránce u přehledu časových os čtenář vytuší, jak to asi celé dopadne...
Trvalo mi téměř deset měsíců, než jsem se od přečtení první knihy dostal k přečtení Temného Lesa a hodnotím to jako jednu z největších chyb letošního roku. Problém Tří Těles byl skvělý hlavně pro fanoušky sci-fi a technologií obecně, ale Temný Les je ještě lepší, protože přináší stále to samé, ale výrazně zajímavější postavy a napínavější příběh navrch k tomu.
Projekt Mandala je naprosto brilatním autorským nápadem a jak k němu Luo Ti přistupuje je snad ještě lepší... Princip Temného Lesa lze částečně celou knihu vytušit, ale rozhodně doporučuji se do světa tohoto čínského autora znovu plně ponořit.
Během nedávného 50. výročí okupace bylo Pražské jaro v médiích rozebráno ze všech stran. Vzpomínky pana Škutiny překvapivě ukazují další nový úhel pohledu, který předpokládám může být obvzlášť zajímavý pro pamětníky, kteří pořady pana Wericha mohli přímo sledovat v televizi. Pro nás ostatní přináší kniha celkem zajímavý popis událostí předcházejících ruské invazi a ještě zajímavější představení různých pražských hospůdek a zákoutí šedásátých let.
Každý někdy zatouží být jako Kafka Tamura, kdy pouhé odhodlání stát se tím nejdrsnějším patnáctiletým klukem na světě může být tou hlavní ochranou před prokletým světem.
Každý někdy zatouží být jako pan Nakata, protože člověk nepotřebuje umět číst, aby porozumněl vesmíru a lidem (i zvířatům (a věcem)).
Každý někdy zatouží být jako pan Óšima, protože nezáleží, jak se člověk narodil, ale kým se stal.
Každý někdy zatouží být jako pan Hošino, protože setkání s podivným dědečkem, plukovníkem Sandersem a Beethovenovou hudbou může změnit život každému.
Perfektní kniha plná referencí na vše možné s velmi realistickým popisem každé situace. Dovedl jsem si při čtení podrobně představit každou reálii, se kterou se hrdinové setkali. Doporučuji.
Musím říct, že oproti Sapiens je kniha znatelně slabší. V první polovině ještě docela drží úroveň (ale zároveň i díky tomu, že zhusta opakuje, co již bylo řečeno v knize předchozí), ale s přibývajícím počtem stran jde kvalita dolů.
Harariho apokalyptické vize mají samozřejmě svou opodstatnitelnost a autor se je snaží dokládat řadou referencí na aktuální vědu a průmysl, ale zdá se mi, že ten ucelený a vysvětlitelný obrázek historie a budoucnosti lidstva, který vykreslil v první knize, se mu rozpadá. Mnoho představených technologických konceptů je tak zjednodušeno, až se člověk obává, jakých nepřesností se autor dopustil i v Sapiens a já si toho akorát kvůli ne tak velké znalosti historie nevšiml.
Zároveň se Harariho názor zdá příliš nepřesný a zjednodušující, např. jeho tvrzení, že všem státům vládnou vládci staré školy, kteří si pod technologickou nadvládou představují maximálně tak nukleární zbraně. Přitom už v roce 2015, kdy kniha vyšla, např. Čína mohutně investovala do šmírování svých obyvatel a i dnes tolik populární "bodovací systém" byl ve fázi vývoje.
Oproti první knize Home Deus trpí i českým překladem plným podivně skloňovaných anglicismů a nepřesností.
Obecně je Homo Deus stále poměrně inspirativní čtení, ale první kniha Sapiens mi dávala mnohem větší smysl.
Jedna z nejlepších knih, které jsem v posledních letech četl. Vyzdvihuji hlavně origální příběh a skvělé zpracování vědecko technického pozadí. Opravdové vědecké fenomény (ať už astrofyzické, informatické aj.) jsou čtenáři zajímavě a hlavně srozumitelně vysvětleny a slouží jako velmi zajímavé pozadí pro výborný sci-fi příběh. Skvěle zpracovaná hra "Tři tělesa" nebo brilatně vykreslená "náboženská sekta" jsou už jen pomyslnou třešničkou na dortu.
Kniha je zároveň mrazivě aktuální v mimozemské snaze zdiskreditovat pozemské vědce. V kontextu hnutí jako "Flat Earthers" nebo obecnému odporu vůči elitám to dostává ještě další rozměr.
Jsem zvědavý na další díly.
Velmi čtivá populárně naučná kniha. Autor své názory a poznatky předkládá pomocí srozumitelných příkladů a historických paralel, takže ač má 500 stran, přečtěte knihu velmi rychle.
Cesta Sapiens na vrchol je bezesporu fascinující a z mnoha z dnešního pohledu "bezvýznamných" událostí jde mráz po zádech. Kniha skvěle dává do kontextu různá odvětví lidského poznání, což na ní hodnotím asi nejkladněji.
Na mnoha místech se samozřejmě autor nevyhne ani (často asi oprávněnému) moralizování, ale to i společně k možným výhledům do budoucna vede minimálně k podnětnému zamyšlení se.
Doporučuji jako nenáročnou knihu, ze které se můžete hodně dozvědět.
Už po prvním přečtení před pár lety jsem to tušil, ale teď po druhém potvrzuji: Hlava XXII je jednou z nejlepších knih, které jsem kdy četl. Absurdní styl humoru mi naprosto sedí, hlasité vyprsknutí smíchy nastává v této knize nespočetkrát... A ačkoli se královsky bavíte, malý hlásek vzadu v hlavě přesně udává na správnou míru, že to pro kluky na Pianose žádná sranda není a naopak se akorát snaží přežít, jak nejlépe mohou.
Snad z každé stránky přímo čiší absurdita války, byrokracie, nacionalismu, prospěchářství nebo čiré honby za ziskem. Zpřeházená kontinuita děje mi napoprvé vadila výrazně víc než podruhé (a to i přes to, že před druhým čtením už jsem si téměř nic nepamatoval).
Chtěl jsem na konci vyzvednout, která z postav je nejlépe napsaná, ale když jsem začal vybírat mezi Yossarianem, Orrem, Dunbarem, plukovníkem Cathcartem, Natelym, majorem Majorem Majorem, Milem, doktorem Daneekou, generálem Dreedlem, kaplanem, náčelníkem Bílým Polozubem, poručíkem Sheisskopfem a dalšími, zjistil jsem, že to prostě nejde.
Jo, a nejvíc jsem se asi chlámal u scény s Clevingerem před kárnou komisí.
Ach Bože, této knize je tak těžké porozumět, Štěstěna se ke mně obrátila zády...
Ale i přes tyto potíže jsem velmi rád za její přečtení. Je to sice kniha nesmírně bizarní a absurdní (a nutno dodat, že ne prvoplánově vtipná), ale má co do sebe
Vrcholem jsou dle mého názory všechny části týkající se Levyho kalhot.
Shrnutí knihy dobře vystihl doslov: americké panoptikum postaviček.
Četl jsem na základě shlédnutí seriálu, takže můj názor je jím samozřejmě ovlivněn (a musím říct, že seriál knihu adaptuje dobře).
Vzhledem k tomu, že jsem děj již znal, se mi kniha nejevila příliš napínavá. Svět vykreslený Margaret Atwood je ale strašidelně skvělý. Jsou v něm často vidět autorčiny inspirace komunistickým blokem, které jsou hlavně v chování lidí mrazivě přesné.
Nejlepší je ale styl vyprávění v první osobě, díky kterému člověk vlastně neví, co je jen pozorování Ofred a co je realita.
Rozhodně jde o zajímavý kousek v oddílu dystopické literatury.
Velmi zajímavá kniha. Hlavní poselství mi docvaklo až někdy v poslední třetině knihy: chaos je nevypočitatelný a dlouhodobě nepředpovídatelný. A vždy bude. Protože počítače nikdy nebudou mít přesnost na nekonečně mnoho desetinných míst, zatímco chaos se právě díky i takto malým rozdílům může projevit a projeví. Navíc nikdy nebudeme schopni fyzikální jevy měřit s neomezenou přesností.
Kniha je nicméně poněkud hutná, ačkoli mám vzdělání blížící se matematickému (akorát tedy jde o trochu jiné odvětví matematiky), měl jsem často problém pochopit některé části. Autor si navíc snaží pomáhat různými metaforami, které ale jsou často dost podivné a možná by udělal lépe, kdyby uvedl i matematickou definici daného jevu.
Chcete-li se ale ponořit do matematiky chaosu a její historie, rozhodně knize dejte šanci!
Kniha je sice rozdělena do částí, každá o několika kapitolách, ale jako by nebyla. Nezáleží na tom, jakou stranu nalistujete, vždy získáte hutný popis větších či menších amerických zapadákovů a drobných osudů lidí v nich se vyskytujících. Četl jsem spíš po kouskách, což ale rozhodně není na škodu. Je to jízda skrz naskrz Amerikou, zakončená až fantaskním marihuanovým raušem v mexické džungli.
K Brownovým knihám je nutno přistupovat s určitým odstupem k jeho těžko uvěřitelným zápletkám plných skrytých vlivných hráčů v pozadí, ale to nic nemění na tom, že jeho příběhy většinou mají velký spád (však se kniha odehrává na časovém úseku několika desítek hodin) a ještě člověku přinesou nějaké to kulturní obohacení (ideálně ještě z míst, která sám navštívil). A Inferno tyto "brownovské standardy" splňuje do puntíku.
Mám trochu problém někomu Nikdykde popsat tak, aby mu přišlo zajímavé. Aby měl nutkání si ho přečíst. Vždyť příběh o "podzemní říši" zní vlastně docela otřepaně. Věřím ale, že Gaiman by dokázal udělat skvělý a napínavý příběh i z nejotřepanější odrhovačky. Už po prvních pár stranách se do knihy tak ponoříte, že nebudete vnímat nic jiného. A ozvěny tohoto alternativního světa spolu s jeho všemi zajímavými postavičkami budete mít v hlavě i hodnou chvíli po dočtení.
Deníček moderního fotra jsem kdysi četl jako blog a přinesl mi několik týdnů zábavy, ale pak se mi zdálo, že už se vtipy akorát opakují a číst jsem ho přestal. Když se mi dostala do ruky tato kniha, doufal jsem, marně, že se mi tento styl humoru znovu osvěží. Na to že má Deníček moderního páru být knihou vtipnou, na to že se autoři očividně snaží mít joke v každé třetí větě, jsem se zasmál celkem asi jednou a půlkrát. Autorům vůbec nevěřím jejich přehánění a nadsázku a není mi vlastně vůbec jasné, proč jsou tito dva pár. A hlavně, čtení každé kapitoly "dvakrát" z různého pohledu bylo někdy neskutečné utrpení...
Úplný nováček v komiksech nejsem a o Sandmnovi jsem dlouho jen slýchal, než jsem si ho konečně mohl přečíst, ale teď už vím, že na další díly takhle dlouho rozhodně čekat nechci. Každá část příběhu vlastně začíná stejně, chvíli trvá, než se v tom zorientujete, ale pak vás příběh vtáhne dovnitř a jste najednou u další části. Skvělé.
Trvalo mi dlouho, než jsem se do knihy dostal a nikdy jsem si nepřipadal, úplně zažraný. Navíc mi velkou část knihy tak trochu unikal její smysl, dokud jsem na konci v Keitově hazardním opojení nepochopil, že jde hlavně o zmar a zároveň obyčejnou každodennost, které se nevyhnutelně objeví i po přežitém smrtelném útoku. V tu chvíli jsem si také začal užívat překotné chrlení "myšlenek" hlavních hrdinů a začal na knihu nahlížet naopak docela pozitivně.
Aneb jak pouhé čtyři postavy a pár filozofických vsuvek a komentářů stačí k postihnutí vlastně celého života. Výborné.
Dlouho jsem se k tomu chystal, dokonce tak dlouho, že už úplně opadlo původní neskutečné nadšení okolo knihy. A já ho asi musím znovu rozvířit, protože mě kniha opravdu zaujala. Dokonce se odvažuji polemizovat s ostatními komentáři, že "začátek nic moc", protože i popisování manipulací na finančních trzích bylo zachyceno moc zajímavě. A dál? Jakmile se začnete nořit do skrývané historie Vangerů, přestanete vnímat čas...
Další kniha, kterou prostě nejde jen tak přestat číst...
Jsem však velice zvědav, o čem mají být další díly...