Y2T komentáře u knih

Knihu je mi trochu těžké hodnotit. Na jednu stranu je plná zcela nesmyslných údajů (jak zcela nesporných historických dat či geografických, tak různých hodně zavádějících překladů z japonštiny). A to opravdu v neuvěřitelném množství. Na druhou stranu autor překvapivě dobře (tj. s přivřenýma očima v porovnání s ostatními knihami na českém trhu) popisuje japonskou společnost a některé principy jejího fungování. I když z daleka ne se vším souhlasím a řada věcí je dle mého jen povrchní, je to v tomto směru celkem povedená kniha. Zejména v porovnání s krátkým rozsahem, a lehkostí vyprávění to překvapí. V lecčem je i výstižnější, než Japonsko za zrcadlem.

Doplnění: Knihu jsem po delší době znovu otevřel a pár věcí bych doplnil. Přišla mi i lepší, ale zase jsem si uvědomil, že už je dost zastaralá. Od vydání originálu již uplynulo čtvrtstoletí. A kniha v mnohém popisuje spíše stav společnosti a reálie z osmdesátých let, než z doby vydání. A to už se bavíme o realitě 40 let zpět. Kniha na jednu stranu dost zmiňuje třeba sektu Oumu Shinrikyō, ale na druhou z dnešního pohledu nedoceňuje význam a dopad prasknutí ekonomické bubliny na přelomu 80. a 90. let, který nastolil nové trendy, které pokračují dodnes. S líčením reálií týkajících se jak života Japonců. tak cizinců v Japonsku je vidět, že autor vycházel ze stavu v 80. letech v hustě osídlených oblastech Kanto a Kansai. Odlehlejší lokality jako Kjůšů, Hokkaidó nebo sever Honšů zjevně moc nezná. Nastává tak poněkud zvláštní situace, kdy mnohé věci, které označuje již za zaniklé se dodnes udržují v rozsáhlých oblastech Japonska (a to nemluvím o horských vesničkách, ale i statisícových městech v odlehlejších prefekturách, a naopak, kdy sociální realita popisovaná jako nový stav, kdy vycházel z toho co bylo ve velkých městských aglomeracích, již dávno patří minulosti. A to nejen v důsledku ekonomických změn, a společenských, ale výrazně i v důsledku demografických změn. A ty jsou opravdu zásadní - od roku 1973 do roku 2003 se propadla porodnost o 40%, od roku 1972 se neustále propadá počet uzavřených manželství, od roku 1989 se během 14 let počet rozvodů zdvojnásobil.....Samotná oblast okolo Tokia dnes představuje 30% celkové populace Japonska (a oblast Kansai okolo Osaky dalších 20%). Metropolitní oblasti Tokia generuje 43% HDP a každý rok díky vnitřní migraci přibude cca 130 tisíc nových obyvatel. A úměrně tomu se vylidňuje venkov. Do Tokia přicházejí lidé v produktivním věku. Část už má rodiny na venkově, kterým posílá peníze, ti kteří jsou do Tokia jako svobodní a bezdětní tak také často končí. Tokyo má nejnižší porodnost v Japonsku. Ta je nízká všude vyjma jihozápadních prefektur. Všude vyjma pár největších měst není práce, populace vymírá a tomu odpovídají vyklesané ceny nemovitostí. Autor knihy ale tohle vůbec nereflektoval (i když to byly již probíhající trendy, ale jejich dopad ještě nebyl vidět) a předkládá nám obraz Japonska 70. a 80. let, mířícího stále vyš a výš (to nemíním jako kritiku, ale jen konstatování - neuvědomoval si, jaké zásadní změny právě probíhají ve společnosti, a spíš popisoval co sám zažil během 12 let v Japonsku). Taky tam není zahrnutý prudký nárůst počtu cizinců od 90. let v Tokiu, kdy přestalo platit, že co cizinec, to movitý člověk.

2 12.04.2016

Je to spíš taková imprese autora. Snaha o umělecky a jazykově zajimavé vylíčení pocitů. Mnohdy to spíše víc vypovídá o autorovi a jeho emocích, než o realitě. Naházená směs pocitů, patosu, plná neurčitých dojmů a místy to má patrně spíše umělecké ambice, než že by šlo o literaturu faktu. Navíc je všudypřítomný laciný exoticismus, a neustále zdůrazňování odlišnosti místních, které se zrcadlí i ve zcela samoúčelném užívání španělských slov. Přitom je autor selektivně slepý k bídě, chudobě, zločinosti. Píše o ní, ale vlastně maluje malebný svět, kde jsou s tím lidé smíření a nemají ambici žít lépe. A nevidí v tom rezignaci, ale krásu. Všichni ti lidé jsou milí, hodní....jako by snad ty zločiněcké gengy, bojůvky atd. byli nějací mimozemšťani, kteří s místními nemají nic společného. Jako by to nebyli příbuzní vesničanů, nebyli to absolventi místních škol a farníci, atd. Je to jen jakési neosobní zlo, které je možné snadno odsoudit. V knize mi chyběli postřehy z praktického života v zemi - většinu zabírají jen extra barvité neurčité popisy - jedna fotografie by řekla víc, než tisíc slov - jenže ono by to vypadalo obyčejněji, chuději a nuzněji. Ta krása by v tom pro většinu lidí nebyla taková.

Opravdu jsem čekal od knihy víc, než převyprávění historek, co se v různých městečkách staly před lety, a už vůbec ne vzpomínky autora na jeho hraní turistům na karlově mostě a informaci, že pro něj má jako pro Čecha nesmírný význam Chrám svatého Cyrila a Metoděje v Gorazdově ulici kde "onoho památného dne položilo život za svou zemi sedm hrdinů", je pro něj největším symbolem jeho domoviny, a před odjezdem ho proto navštívil. Přiznávám, že autor je mi poněkud obtížně pochopitelný, i proto, že celou dobu se představuje všem, že je "z bývalého Československa", a když už vlast zmiňuje, tak píše zase pro změnu jen o Čechách.

Kniha má 235 stran, ale značnou část tvoří nepopsané černobíle fotografie , další podstatnou část prázdná místa (kapitola má průměrně 1-3 stránky, přitom 1/4 jedné vezmě nadpis a spousta stránek je skoro prázdná, protože na ní kapitola končí. Textu je v knize tak na 130 stran. Alespoň je to rychle přečtené.

1 16.08.2024

S dějinami Paraguaye se rozhodně stojí za to seznámit. Mají dvakrát delší historii republiky než ČR, a čím si země prošla je zajimavé i z dnešního pohledu. Zejména otázka legitimity svrhávání nedostatečně demokratických režimů. Tedy zda lze snahou o boj za demokracii oprávnit přepadení jiného státu. Je škoda, že se ve školách roky učí pravěk a středověk, a to hlavně formou tupých dat a událostí, což studentům nic nepřinese, a neučí se opravdu zajimavé dějiny zemí po světě. Průměrný absolvent českého školství si myslí, že zná světové dějiny, a přitom zná jen ty české a to jen selektivně a bez pochopení souvislostí. Ve vztahu k českým dějinám mě zaujalo, že zrušení Jezuitského řádu bylo důsledkem konfliktu v Paraguay a očerňovací akce Portugalska v Evropě, kdy se evropsští panovníci báli o moc a lákaly je jezuitské majetky. Všem knihu doporučuji k rozšíření obzorů.

Hvězdička dolů je za horší zpracování knihy. Je v ní otřesné množství překlepů, kdy místy je i těžší dovodit, co tím autor chtěl říci. I styl sepsání knihy se mi jeví trochu "amatérský", kdy je spíše vyprávěním o utrpení Paraguaye, než věděckou prací, která by se snažila o nezaujatý pohled a vysvětlení motivace ostatních.

1 14.08.2024

Skvělá kniha.
-Velmi se mi na ní líbilo, že na rozdíl od jiných publikací není zaměřena na historii konkrétní městské části tisíc let zpět, ale zabývá se jen obdobím posledních max. 150 let, což je období, které stále relevantně ovlivňuje naši přítomnost.
-musím ocenit výborný výběr spousty fotografií dokumentujících vývoj města v okolí tramvajových tratí po celém městě. Jen je škoda, že vzhledem k velkému počtu fotografií jsou v tak malém formátu, že mnohé v textu popisované detaily na nich ani nejsou rozpoznatelné.
-kniha mi pomohla pochopit spoustu zdánlivých nelogičností a špatných rozhodnutí, ať již šlo o zrušení trati do Líšně či různé demolice atd. Ve své době obvykle dávaly smysl.

V čem má kniha rezervy:
- V textu je dost faktických chyb, a to zejména u popisů fotografií. Mezi nejabsurdnější patří určitě popisek fotky kamenného viaduktu nádraží na Křenovu ulici, který jej označuje za dávno zbouraný, a fotka tramvaje ve smyčce starý Lískovec před supermarkerem Delvita datovaná popiskem do roku 1984!

Rozhodně stojí za to si při čtení knihy vzít k ruce historické plány Brna a stará ortofota, které lze oboje najít na internetu.

Kniha věnuje opravdu mimořádnou péči lince 1, která je dokumentována velmi podrobně a zabírá 1/4 knihy. V některých chvílích autor popisuje i lokality stovky metrů od dané trati a podrobné dějiny okolo stojících budov a institucí a zahrne do vyprávění historii celé MČ, a jindy některé úseky tratí zcela přeskočí, s tím že sotva letmo zmíní tratí jsou popsány mnohem méně (např. ulice Táborská). Na některých úsecích to bohužel působí tak, že už chtěl mít autor hlavně Brzy dopsáno.

Krom toho kniha v podstatě vynechává městské části, kam tramvaj nejezdí buď vůbec, nebo jen okrajově (což je zhruba polovina městských částí).

Každopádně jako celek je kniha výborným průvodcem. Pomohla mi pochopit vznik dnešní podoby Mendlova náměstí, Staré Osady a řady jiných míst, na které je dnes smutný pohled. Zároveň mě překvapilo, kolik tratí bylo zrušeno nebo zkráceno. A hlavně mě to donutilo vzít si do ruky historické mapy a ortofota, kde jsem narazil na spoustu dalších souvislostí. Což vřele doporučuji, protože pochopit umístnění některých oběktů podle popisu v knize je často těžší, a sem tam i nemožné. A člověk narazí na to, že autor se občas mýlí (např. že vytyčení ulice Úvoz v její horní části proběhlo mnohem dříve, a než došlo k odtěžení svahu a zástavbě tohoto území )

Člověk si při čtení knihy uvědomí, jak moc jizev na tváři města způsobilo 20. století, revolučními změnami z let 1918,1939,1945,1948,1968,1989, atd., které činily některé objekty zbytečnými či přímo nežádoucími a naopak stanovovaly nové priority a úkoly a nové, mnohdy bezohledné cesty k jejich dosažení. I dnes tak město častokráte se svými projekty navazuje na plány z minulosti, které z rozličných důvodů nebyly doposud realizovány.

Při četbě mě ještě zarazilo, jaké bylo tempo výstavby mnoha funkcionalistických budov. Docela by mě zajímalo, u kolika z nich si k tomu tehdy dopomohli nežádoucími aditivy.

-Autorem není ministerský předseda, ale jeho jmenovec.
-Kniha ještě nezahrnuje v době COVIDU přijatý plán na zásadní rozšíření tramvajových a vlakových tratí v Brně.

1 16.01.2022

Kniha mě velmi příjemně překvapila. Na rozdíl od jiných naučných knih pro děti je věcně správná, přesná a informačně bohatá, a přitom stále dětem srozumitelná. I dospělý si v tom slušně počte. A přitom je to stále přiměřené dětskému čtenáři. Je to úplně něco jiného, než jiná dílka na podobné téma obsahující spousty nesmyslů, chyb a nepřesností. Za mě jednoznačně palec nahoru. Něco takového se v českých knihkupectvích často nepotká.

1 13.12.2021

Na rozdíl od prvního dílu tato kniha není v podstatě humorná. Je jen líčením rudého teroru, a celá se utápí v alkoholu. Člověk si pak říká, proč radši nečíst příběhy skutečných lidí. Na stránkách paměti národa jich najdete spousty. Nějak zásadně mě nemrzí, že autor nenapsal další pokračování.

I když uznávám, že kniha může být přínosná v pochopení toho, jak se lidé museli přizpůsobovat nové době, jak se ohýbaly páteře, lámaly charaktery a dělaly kompromisy. Celkem trefně autor vystihl, že takovýto tlak byl mnohem větší na lidi ze střední třídy, než na dělníky.

A na lidi s rodinami, než na bezdětné. A také se rabovalo, kradlo, vraždilo a udávalo. Drtivá většina lidí takové věci ze svých vzpomínek vynechává. A také líčí celkem věcně dobu. Z oficiálních statistik by se mohlo zdát, že za komunismu zemřelo jen pár set lidí při politických procesech. Ale reálně těch lidí bylo mnohem víc, jen se falšovali příčiny úmrtí, nebo se před smrtí propouštěli z věznic.

btw: Cholévka byl vlastně takový průkopník inkluze na gymnáziích. Je zajímavé si to srovnat s dneškem, kdy mají jedinci, kterým rodiče vyřídí v PPP papíry potvrzující diagnostikované poruchy učení, prodloužený čas na přijímací zkoušky až o 100%...i s ohledem na to, že ty zkoušky jsou částečně konstruované ne na tom, že otázky nejsou zas tak obtížné, ale je problém je stihnout v časovém limitu. I na školy, kam se bere jen 5-10% nejlepších se tak dostávají jedinci, kteří vzbuzují oprávněně rozpaky pedagogů.

1 14.10.2021

(SPOILER) Kniha je v současné době asi nejlepším zdrojem informací o Joe Hlouchovi. Ničím mě ale výrazně nepřekvapila, leda tím, jak moc se můj dojem z Hlouchy získaný četbou jeho knih shoduje s obrazem, který podává tato kniha (viz můj komentář u knihy "Moje paní Chrysanthema").

Kniha má k Hlouchovi přiměřeně kritický přístup. Je škoda, že některé domněnky nejsou ničím konkrétním podkládány - nová pro mne byla např. zmínka o jeho zálibě v mužích v uniformě. Na druhou stranu by mnohé i vysvětlovala. Knihu bylo vzhledem k nákladu pouhých 500 kusů trochu těžší sehnat. Je škoda, že v obrazové části je jen velmi malá část sbírky, a jen minimum z předmětů zmiňovaných v textové části knihy.

Že je Hloucha kulturní ignorant jsem tušil již po přečtení jeho první knihy, a potvrdily mi to citace z jeho deníků na adresu B.M. Eliášové, takže skutečnost, že 90% jeho sbírky dřevotisků jsou jen novodobé kopie či patisky mě moc nepřekvapila. Velmi rád bych ale věděl, čím byl živ. Jestli stále z dědictví, nebo zvládal nacházet dost ještě naivnějších movitých kupců pro předměty ze své sbírky.
V jistém smyslu mi Joe Hloucha připomíná jiné prodavače exotismu, jako V. A. Nováka nebo Daniela (Ne)Konečného. Nezajímá ho, jak věci jsou a proč, protože realita je tak nudná, cílem je jen udělat ohromnou exotickou šou pro neinformované masy.

Rozhodně nejzajímavější částí jsou přetištění korespondence se Sigismundem Bouškou a dalšími.

Kniha mě ale (v kombinaci s pár dalšími, které jsem četl v poslední době) přiměla k zamyšlení, jak nakládali sběratelé se svými sbírkami, jaká měli očekávání a jak to dopadlo - např.:
1)Hloucha si patrně přál, aby jeho sbírka byla vystavena jako celek, a přenechal ji Náprstkovu muzeu výměnou za důchod, který si moc neužil, ale sbírka skončila rozdělena do různých fondů a je očím veřejnosti skryta a jen tu a tam z ní vyberou předměty do nějaké krátkodobé výstavy o Japonsku.
2)R. A. Nykl věnoval svou pozůstalost Náprstkovu muzeu i s penězi na zaměstnání pracovníka, který ji setřídí a zpracuje. Místo toho zůstala ve zcela nepřístupném depozitáři dalších 50 let, než se jí začal věnovat první člověk. Placený z evropských fondů, protože peníze, které museum dostalo skončili kdoví kde.
3)Emil Holub chtěl nezištně věnovat sbírky Národnímu museu v Praze, ale to ho odmítlo (snad z osobních důvodů). Tak je rozdal po pár kusech do stovek institucí, čímž sbírka přestala existovat.
4)Rosa Hoff/Růžena Holubová odkázala zbytek Holubovi pozůstalosti městu Holice, které mu během pouhých osmi let postavilo museum. Je vhodné zmínit, že Emil Holub věnoval předtím městu svůj rodný dům jako pozemek na stavbu školy.
5)Sigismund Bouška věnoval své rozsáhlé kvalitní sbírky Umělecko-průmyslovému museu - vystaveny nejsou a kde jsou nevím. Na svět se asi podívají méně často, než mizerné sbírky Hlouchovy. Přitom si přál, aby byly přístupné českým lidem.

....chápu, že nelze vystavovat vše, ale trochu to budí dojem, že odkázat věci některým velkým institucím není zajištěním jejich cesty do výstavních síní, ale spíše do zapomnění v depozitářích.

1 19.09.2021

Kniha, ke které stojí za to se znovu vrátit. Uvědomil jsem si, že znám pár lidí, kteří ji evidentně četli, a snaží se jí řídit. Nicméně i některým z nich by prospělo přečíst si ji znovu, aby si připomněli, že chvála musí být upřímná a za skutečné věci a že pozornost si zaslouží každý.

Nečekejte, že uváděné postupy zaberou na každého, nicméně u většiny lidí trochu zlepší situaci a u některých udělají zázraky. Chce to jen spoustu trpělivosti a sebeovládání.

S chutí bych navrhl zahrnutí této knihy do povinné četby, jelikož nepochybně je užitečnější než Babička Boženy Panklové, Lidé na Křižovatce Marije Pujmanové, či Říkaly mi Leny Zdeňky Bezděkové dohromady (tyto věci se kupodivu na některých školách stále čtou). Někdy ji rozhodně doporučím dětem. Jen nevím, jestli se k tomu, aby ji člověk ocenil a pochopil, a neměl dojem , že jde jen o lacinou příručku lhaní a pochlebování, nemusí nejdřív nějaký ten rok otrkat a spálit v pracovním životě.

U některých příběhů jsem nicméně měl pochyby o jejich autentičnosti.

Na konci vydání, které jsem četl, je reklama na český Dale Carnegie institut, ale ten již zjevně nefunguje.

U knihy je uvedeno špatně datum vydání. První vydání vydání (které mám) je z roku 1914, a druhé přepracované až z roku 1922.

Na rozdíl od známého rozsáhlého Společenského katechismu je tato knížka pouze základním úvodem do slušného chování pro mládež středoškolskou. Díky tomu jsou v ní podrobně vysvětleny i věci, které se jinak považovaly za samozřejmé a v rozsáhlejších knihách se nevysvětlovaly. Pro dnešního čtenáře je to výborný úvod do tehdejší etikety. Část z pravidel je nadčasová.

Při čtení mě upoutalo hned několik věcí:
1) Hodně mne překvapilo, jak rozsáhle si autor v knize dost ventiluje své společenské a politické postoje. Zavrhuje mnohé zvyky typické pro starou aristokracii, Němce a i Čechy nedostatečně národně uvědomělé, zejména se ale neustále opakují výlevy českého nacionalismu ve stylu "Není slušným člověkem, kdo není českým vlastencem" (není to doslovný citát, ale parafráze myšlenky, která se tam v různých šroubovaných mnohokráte opakuje - přečtěte sami a posuďte). Zejména k závěru je nějaký takový výlev na skoro každé straně. Je evidentní, že si vůbec nepřipouštěl, že by knihu mohly číst i lidé jiné národnosti, a že jim bude připadat nikoliv, jako odborník na slušné chování, ale jako arogantní a velmi nevychovaný člověk. Kniha je celkem jednoznačně orientována na vyšší střední a vyšší vrstvy slovanskojazyčného obyvatelstva v Čechách.
2)některé ze zvyků, které označuje autor za zastaralé již tehdy, se i dnes běžně používají (např. přát před jídlem "dobrou chuť")
3) zaujalo mne, jak podrobná byla pravidla pro navštěvování, návštěvní dny, opětování návštěv, děkování za pozvání, visitky (nikoliv obchodní, ale návštěvní karty), a jaký význam se tomu přikládal. Je zjevné, že čtenářstvo mělo dostatek času pro společenský život a dostatek prostředků pro udržování rozsáhlého šatníku. A naopak jak mizerná byla hygiena a zvyky části společnosti - některé z věcí, které autor odsuzuje (ale tím dosvědčuje, že se děly nikoliv jen výjimečně) jsem v životě neviděl - například plivání na podlahu v kostele či ve škole, odhazování odpadků na zem ve škole a jiné. Kniha tak přináší obraz společnosti s obrovskými sociálními a společenskými rozdíly. Je určena nejen příslušníkům těch vyšších vrstev, ale okrajově počítá i se studenty z chudších vrstev, snažících se v krysím závodě života dostat díky vzdělání nahoru.
4) třeba poznámky k honbě za módou a chováním mládeže jsou celkem nadčasové, a platné i dnes. I když nesdílím autorovo východisko, že jde o nedostatek slušného chování a lze se mu snadno přiučit. Osobně jsem spíše názoru, že jde o vlastnosti osobnostní a lze je spíše jen zamaskovat přetvářkou.

Vzhledem k tomu, že je knížka tenká, ji doporučuji k přečtení. Je to pěkný úvod do tehdejších mravů, který pomůže lépe porozumět té době, např. při sledování archivních filmů lépe poznáte slušné řádné uklonění od podlézavého hrbení se, nebo se dozvíte, jak se chovat na letním bytě.

btw: týhoden (2. p. téhodne) je archaismus pro "týden"
btw2:pokud byste chtěli si porovnat autentické vzpomínky člověka, který žil ve společnosti podobné, jaké je určena kniha, pak doporučuji memoáry Fritze Beera "... a tys na Němce střílel, dědo?", Aloise Rycharda Nykla "Padesát let cest jazykozpytce". Uvidíte, že mnohé věci ve skutečnosti byly často jinak, jen se o tom nepsalo a nemluvilo (uvedené knihy doporučuji právě pro jejich vysokou míru pravdomluvnosti a (sebe)kritičnosti). Naopak mezi dobové zbohatlíky vás zavede "Zajíc s jantarovýma očima".

1 14.04.2021

První 3 kapitoly jsou vynikající a dal bych za ně klidně i 5 hvězdiček. Výborně vygradovaná hra se slovy blížící se směsici frašky a absurdního dramatu. Pak se ale styl náhle zcela změní, a jde o celkem unylé povídání, které je spíše jen místy úsměvné, ale rozhodně se člověk už za břicho nepopadá. Navíc má být evidentně výchovné, takže se děti dozvědí co dělat při nálezu nevybuchlé munice, že mají sbírat lesní byliny do výkupu, že nemají rozdělávat oheň v lese, že nemají pít na třešně vodu atd. Dojde i na dobové reálie jako je soudruh příslušník VB.

Řada věcí tam také dost logicky nesedí - už jen to, že odjedou na prázdniny do hotelu, jsou tam skoro celé prázdniny - kdo si to mohl dovolit v ČSSR? Přitom řada příběhů do toho moc nesedí - kdo by třeba na hotelovém pokoji nakládal utopence s cibulí? Hodně je to poznat na příhodě z konce knihy, kde Hurvínek jí třešně, ale hned v další kapitole je babí léto a následně konec prázdnin. Přitom třešně jsou v červnu, babí léto až v září a konec prázdnin už v srpnu.

A také mi dost nesedla předmluva, kde se mluví o tom, jak je Spejbl hloupá karikatura maloměšťáka, co se do všeho plete. Přišla mi nadbytečná a přehnaně politicky aktivní.

Po prvních 3 kapitolách jsem se do Houbohled za Máničkou upřímně těšil, ale má očekávání zůstala dosti nenaplněna.

1 27.12.2020

Lepší, než druhá kniha, ale i tak mě to kdoví jak nenadchlo. Kniha je zase nastavovaná pražskými pověstmi a Babičkou B. Němcové, zas je v ní vlastenecky orientovaná indoktrinace dětí, tentokrát v podobě glorifikace Boženy Němcové a Karla IV. Ale je tam toho méně, než v 2. knize, a zase je tam alespoň něco o etiketě, i když většina dětí nemá na rozdíl od Viktorky dědečky, co se setkali s anglickou královnou.

Moc mi nesedla struktura knihy, kde se střídají krátké 2 stránkové kapitoly ze života Viktorky-školačky, s 10 stránkovými poučnými příběhy. Kapitoly je tedy vždy třeba číst minimálně po dvou.

Navíc v první polovině knihy autora zjevně posedla potřeba probrat chudobu, sociální znevýhodnění, atd. Kdy jsou tam 2 příběhy o chudých a 1 o uprchlících z Ukrajiny. Jednak bych tomu vytkl, že příběhy nevedou děti k tomu, aby se samy snažili si pomoci, ale ukazují, že pasivita stačí a potřebným bude pomoženo bohatými. A za druhé jsou příběhy plné nelogičností a věcných chyb. Přijde mi podivné, když holčička, jejíž rodiče nemají peníze na to, aby jí zaplatily hodiny baletu, což není nijak nákladné, umí výborně lyžovat. Ví autor kolik stojí lyžařská výbava, vleky, pobyt na horách a že dítěti které roste se to kupuje neustále dokola? Balet vyjde rozhodně levněji. Obdobně je zvláštní, když dostanou do 1 třídy hned 3 uprchlíky před válkou na východní Ukrajině, kteří prý rok žily ve sklepích. Takových lidí zas není tolik, protože fronta se pohybovala a tam kde se ustálila, tak odtud lidé utíkali pryč (žádná oblast nebyla obklíčena).

Kniha obsahuje více textu a její čtení trvá o něco déle než u předchozí.

Kdyby zůstalo jen u první knihy, bylo by to lepší. 2. a 3. kniha působí jako nastavovaná kaše, jsou málo o etiketě, zato hodně vychovávají politicky, a dětem, které nejsou z Prahy a stejné sociální bubliny jakou autor budou dosti vzdálené. Je to v nich samá Praha, staré pověsti české, čeští obrozenci atd. Navíc se postupně stále více vykresluje rodinné prostředí Viktorky, jako jedináčka, na kterého rodiče nemají čas a vynahrazují mu to pořádáním oslav v restauracích atd. Knížka bude svou realitou bohužel řadě čtenářů velmi vzdálena. Odráží možná okolí autora, ale ne svět většiny česky mluvících dětí. Svým přístupem jsou mi mnohem bližší a sympatičtější knihy A. Popprová S Luckou, Jendou a Martínkem - také odehrávají v Praze, ale ten způsob vyprávění je úplně jiný. Je to prostě jen místo kde žijí, ale důležitá je rodina. U Viktorky to působí obráceně.

1 27.11.2020

Jako úvod do slušného chování pro děti to lze vřele doporučit. Děti poslouchání baví, a věci si zapamatují, i když z toho některé mají legraci. Velmi pozitivně hodnotím i přiložené CD v ceně, i když čtení děti baví víc. Ke knížce bych měl jen pár výtek:
1) někdy je až přehnaně formální (opravdu si nelze naklonit misku s polévkou v restauraci? U obědu s anglickou královnou to pochopím, ale drtivá většina českých restaurací je spíše na úrovni jídelen a naklonění talíře mi přijde zcela v pořádku, spíše by bylo podivné to neudělat)
2) je škoda, že kresby jsou provedeny tak, že vyobrazené postavy drží příbory dost podivně. Čekal bych kresbu, která doprovodí slovní výklad, jak se má správně držet příbor, a ne jakési podivné úchopy.
3) kniha motá dětem hlavu ohledně fungování poštovních holubů. Holub vždy letí jen k sobě domů do holubníku. Nikoliv na adresu, kterou mu řeknete.
4)U japonského spolužáka jménem Kenta je poněkud nepřesně zmíněno, jaký je význam jména. V knize uvedená informace se sice dá najít na anglických webech, ale japonská jména nemají jeden ustálený význam, ale záleží na použitých znacích, a podle toho mohou mít stejné slabiky různý význam. Nemělo by se tedy mluvit o významu jména obecně, ale o významu jména konkrétního chlapce. A je trochu škoda, že Kenta je nakreslen jako jediný z celé knihy s jinýma očima. Vzhledem k extrémní míře stylizace knihy, kdy kolečkové oči postav opravdu neodpovídají realitě je až s podivem, jakou měl ilustrátor potřebu u Kenta výrazně zdůraznit tak drobnou fyzickou odlišnost jakou je kožní řasa zakrývající vnitřní koutek. V řadě zemí by to bylo chápáno jako velmi nevhodné, stereotypní, až karikaturní zobrazení Asijce s rasovým podtextem. Vím, že je to v české kultuře notoricky vžité a třeba ČT přijde jako skvělý nápad dělat v Kouzelné školce Yellow face, ale zrovna v takto upjaté knize o slušném chování mi přijde dost překvapivé.

1 17.11.2020

Jedna z prvních knih autora, který svůj raketový vzestup zažil v době německého národního socialismu, kdy se těšil politické podpoře od německých národních socialistů, kteří některé jeho knihy zařadili jako povinnou četbu na školy a zároveň byl od r. 1940 členem NSDAP.

V knize vystupuje jako mírumilovný technokrat. Je třeba říct, že nejde o nějakou tupou agitku zaměřenou na fanatické nacisty, ale naopak o knihu pro "mlčící (a myslící) většinu". Té podsouvá obrázek světa, kde jen velmoci a magnáti brutálně bojují o moc a peníze. Ne, že by se o peníze nikdy nebojovalo, ale Zischka spřádá různé konspirační teorie, tvrdí co všechno mu kdo svěřil, a řada informací působí nanejvýš nedůvěryhodně. Zkoušel jsem ty nejskandálnější dohledat, a.....řada věcí nebyla patrně tak skandální, jak se autor tváří a odehrála se patrně poněkud jinak. Právě tyto pasáže jsou často stavěné na tom, že mu někdo něco "prozradil". Tedy agentura JPP(jedna paní povídala). Je tam i několik antisemitských úletů, kdy opakuje dokola u někoho, že je "malý židáček" Patrně mu to přišlo zcela běžné - byl přece rok 1934.

Kniha ze všeho nejvíc připomíná žurnalistiku dnešních proruských webů. Autor něco reálně zajímavého viděl, a nějaká čísla má, ale pracuje s nimi zcela volně tak, aby vytvořil obrázek, jaký vyhovuje jeho cíli. Tedy líčí např. utrpení dělníků na anglosaských ropných polích a přitom úplně zamlčí utrpení lidí pracujících na německém umělém benzínu (tedy čtenář se má dojímat nad dobře placenými dělníky kteří riskují pro vysoké platy, ale vůbec se neřeší horníci, pracovníci továren na syntetický benzín, ... a to zdaleka né každý pod vládou národních socialistů pracoval dobrovolně a přežil to).

Nedivím se, že po válce byl ve Španělsku, kde žil, na nátlak spojenců internován a měl zákaz publikace. Spíš je s podivem, že se mu povedlo vrátit se do SRN a stát se znovu obecně přijímaným autorem. Přitom si ohýbal realitu, jak se mu hodilo a jeho knihy se německým národním socialistům náramně hodily. A možná není úplně od věci přečíst si je i dnes, protože řada politiků dnes vidí svět zas poněkud podobně jako boj o suroviny, nebo to tak alespoň prezentuje svým poddaným.

Zásadní problém s knihou je, že nelze vůbec rozlišit, kde končí realita a kde začíná bohapustá fikce a fakenews. Působí značně nedůvěryhodně, jaká všechna tajemství mu prý kdo svěřil a on je vykládá čtenáři . Spíš to působí jako konspirační teorie.

Pro přehled ropných magnátů to není úplně špatné, ale opravdu jen jako jmenný přehled - protože je těžko říct, co je pravda a co ne.

Není bez zajímavosti, že v roce 2018 vyšla v češtině první Zischkova kniha od konce druhé světové války, a byla to pod novým názvem "Ropa" právě tato kniha.

Doplnění: jinak autor v knize straší čtenáře tím, že v roce 1940 dojdou USA ropné zásoby a brzy dojdou i světové.......patrně takové katastrofické vize vždy táhly čtenáře. V jiné své knize autor straší nedostatkem potravin, protože lidí jsou již 2 miliardy! ........je prospěšné si tyto knihy přečíst, aby si člověk mohl lépe formlulovat názor na různé dnešní alarmisty, kteří straší tím, že nebudou potraviny pro 8, 9 či 10 miliard lidí, že dojde ropa, atd. A také se vždy tyto názory hodily různým politikům, jako vědecký základ dokládající nutnost a oprávněnost jejich kroků.

1 14.11.2020

Podrobné hodnocení knihy jsem kvůli rozsahu vložil do recenzí, jelikož z ní mám dost rozporuplnné pocity, které nelze vyjádřit stručně. Tady bych jen pro všechny upozornil, že v roce 2018 autor část sbírky rozprodal v aukci, a že napsal také několik dalších knih. také vyšla samostatná kniha o paláci Ephrussi ve Vídni. Jen tyto knihy nebyly přeloženy do češtiny.
A lidem se zájmem o osudy židů ze střední a vyšší třídy bych doporučil knihy "Zachráněna v šanghaském ghetu" a "... a tys na Němce střílel, dědo?". Jde o paměti samotných účastníků, takže jsou mnohem autentičtější a v neposlední řadě jsou mnohem kratší. Tuto knihu doporučuji spíše zájemcům o atmosféru Paříže a Vídně přelomu století a milovníkům impresionismu a jiných dobových výtvarných směrů.
A ještě doporučuji dohledávat všechny budovy a umělecká díla. Líčení autora je často dost zavádějící. Třeba palác Ephrussi ve Vídni je o dost menší, než se může z knihy zdát (podrobně viz recenze).

1 07.09.2020

Tak jsem začal číst těn německý originál a porovnávat ho s českým překladem. Dost pochybuji, že ho přečtu celý, proto tvořím tento komentář již nyní, a průběžně ho budu případně editovat.
1)České znění je opravdu zkrácené, ale zatím v podstatě odpovídá původnímu textu. Vypuštěny zatím byly vždy spíše jen pasáže popisující nějaký vnitřní dušení pochod (na těch ale stojí polovina knihy), či nějakou nesouvisející odbočku. V některých případech i poněkud nejasnou, kterou by snad se znalostí tehdejších reálií šlo lépe pochopit. Nevím, zda si tedy někde spíše nezjednodušoval překladatel práci. Celkový ton vyznění textu je ale velmi obdobný a nedochází k posunu vyznění textu.
2)Potvrdily se mé obavy o špatný překlad slov vztahujících se k brněnským reáliím! V českém překladu se tak dočtete, že v Brně byla ve 20. letech lokalitou prostituce ulice Jeptišek. Taková ulice v brně neexistuje a neexistovala. Německém originále je uvedena ulice Nonnengasse. V Češtině se tato ulice ovšem celá staletí bezezměn jmenovala a jmenuje Panenská.

Obdobně termíny typické pro Brněnskou němčinu jsou bohužel přeloženy bez poznámek. Z překladu ve znění "jak jsme v Brně říkali čurina" čtenář němá šanci zjistit, že původní slovo byo Gaudi, což je dodnes běžné synonymum pro Spaß, používané dodnes v jižních oblastech, jako je Rakusko či Bavorsko. Snaha překladatele nahradit jej slengovým slovem, případně brněnským hantecem, upírá čtenáři tu původní informaci, kterou chtěl autor sdělit.
3)V některých případech došlo bohužel k záměrnému posunu přakladu tak, aby byl stravitelnější pro českého čtenáře. Například o událostech založení republiky není v jinak doslovně přeloženém odstavci referováno jako o převratu či puči, což by byl přesný překlad použitého německého slova, ale alibisticky jako o "událostech roku 1918". Chápu snahu přiblížit se zažité české terminologii a nerozhněvat si čtenáře nabouráváním jeho zažitého českého pohledu na věc a ve škole naučených dogmat a nerozptylovat ho. Na druhou stranu to knize něco ubírá. Kniha je zajimavá právě tím, že ukazuje mnohonárodnostní svět, a jejím cílem bylo zpřístupnit dnešní generaci složitost tehdejší doby. A k té patřilo i to, že pan Beer měl jako mateřský jazyk němčinu, vyrůstal v Československu v německojazyčném středu Brna v židovské komunitě, rodiče se hlásili k tomu že jsou Čechoslováci a on sám se za druhé světové války v zahraničních československých jednotkách bojujících proti Třetí říši hlásil k německé národnosti, aby ukázal, že všichni Němci nejsou špatní, za což ho šikanovali ostatní vojáci a dožadovali se, aby si uváděl židovskou národnost.
3)Drtivá většina textu je doslovný překlad. Jen tam kde se zkracovalo, tak si někdy překladatel vytvořil věty úplně vlastní, ale se stajným smyslem.
4) ojediněle už jsem tam narazil na chyby v překladu, kdy dochází k posunu významu. Třeba když ši zakoupil brožuru u vystoupení řečníka, tak v německém originále je vyjádřeno, že doufal, že snad by mohl získat podpis řečníka, zatímco v čaském překladu je to zkráceno na to, že ho chtěl získat. Vzhledem k tomu, že se neosmělil autora o podpis požádat, a ke zkrácení textu, tak zatímco v německé verzi je vyjádřeno pouze doufání, pak nějaký další text, který byl v české verzi vypuštěn, a pak konstatování, že se dostatečně neosmělil, z české zkrácené verze to působí poněkud hloupě - koupil jsem si knihu proto, abych si ji nechal podepsat ale nedvážil jsem se k tomu.

Celkově je český překlad svým vyzněním německé verzi velmi blízký. K pochopení myšlenek autora český překlad bohatě stačí. Pokud by z něj chtěl ale třeba vycházet historik při své práci (kniha obsahuje spoustu unikátních informací o různých čelních komunistech), pak by asi stálo za to si to raději i ověřit v originále. Jen pro jistotu, faktické informace jsou v překladu správně obecně také. Pokud ale někoho zajímají brněnské reálie 20. let pak doporučuji otevřít originál.

1 04.05.2020

Kniha je, jako řada dalších autora, značně protijaponsky zaujatá, a jinak ničím nevyniká. Existuje řada překladů zahraničních lepších knih. Zejména se mi velmi příčí autorovo neustálé označování japonců za samuraje. Tento nesmysl také velmi znehodnocuje knihu. Autorovi vůbec nedochází, že samurajové bylo označení pro nižší vojenskou šlechtu, a jako takoví zanikli po revoluci meiji, kdy se do čela státu dostalo pár níže postavených samurajů, kteří si uzurpovali moc pro sebe, koupili si rozdáváním výhod a titulů smír s velmi bohatými a nepočetnými knížaty daimjó, zatímco příliš početnou vrstvu samurajů obrali o renty a privilegia a následně zlikvidovali, a to nejprve formálním zrušením, a následně odpůrce kteří se proti ní stavěli i fyzicky zlikvidovali za pomoci armády naverbované z nejširších vrstev společnosti a vyzbrojené moderními západními zbraněmi.

A této armádě naverbované z chudých a nevzdělaných rolníků, vycvičené západními instruktory a vyzbrojené moderními zbraněmi začali v propagandě tvrdit, že všichni jsou samurajové, nebo pokračovatelé jejich tradic. Poddůstojníci dostali k uniformě místo západní šavle průmyslově vyráběné šavle s designem inspirovaným katanami.

Označovat takovou armádu jako samuraje je velmi zavádějící a nic na tom nezmění ani to, že se řada samurajů a jejich potomků v armádě pohybovala, což bylo vzhledem k vysoukému procentu samurajů i vojáků ve společnosti pochopitelné. Samurajové jako společenská skupina (a střední třída) byli ale zlikvidování hned po revoluci Meiji, ožebračeni a nové Japonsko začalo být budováno hrskou bohatých s armádou z nejnižších lidových vrstev vyzbrojenou za peníze které dříve směřovali k samurajům , a nyní do moderní armády. Skuteční samurajové (tedy ti, které nenechala vláda vystřílet při povstání) výrazně zchudli a zejména se zaměřovali na zemědělství, protože jednak vlastnili pozemky, a jednak ve společenské hierarchii šogunátu byl zemědělec z prostého lidu nejvyšší vrstva, nadřazený obchodníkům či řemeslníkům. Někteří odešli za novou půdou kolonizovat Hokkaidó. Část jich sice působila v armádě, ale neprofilovali se tam jako samurajové.

Při revoluci Meiji byli odstraněni Šogun Tokugawa a právě důsledně zlikvidována společenská vrstva samurajů. Zatímco císař, knížata (s novými tituly), i lid zůstali.

Mlůže se to zdát jako hnidopišství, ale právě armáda, se stala ve 30. a první polovině 40. let 20. století určujícím hybatelem japonské politiky. A nebyla ovládána nějakými starými konzervativními samuraji, ani jejich potomky, ale ta lačnost po válce šla z nižších míst obsazenými v podstatě chudými lidmi z venkova, pro které byla armáda velkou příležitostí, a lačnými získat nové úspěchy, prosperitu a bohatství pro sebe i národ v Mandžusku, Číně atd. Sociální napětí, chudoba a nespokojenost se tak netransformovali v útoky na Japonské nejbohatší vrstvy, jako v mnoha jiných zemích, ale v expansivní politiku, snažící se získat pro národ nový životní prostor. Což je asi tak jedna z mála věcí, která Japonsko reálně spojovala s ideologií nacistického Německa (např. antisemitismus opravdu nesdíleli).

Ale pan Skřivan, stejně jako většina lidí v ČR(ti ale nepíší knihy o japonských dějinách), bohužel tento rozměr revoluce, která smetla staré pořádky, vůbec nepochopil, a vychází slepě z propagandistických hesel japonské vlády, armády a jejich často pokroucené interpretace papouškované v Evropě a v protektorátě.

Tak nízků hodnocení knize dávám zejména proto, že je zbytečné ji číst, protože člověka jen utvrdí v různých rošířených předsudcích a omylech. Je mnohem lepší přečíst si knihu "Japonsko ve válce - Velký pacifický konflik" od američana E.P. Hoyta, "Boj o Tichý oceán" od sověta V. Avarina, "Dějiny Japonska" od Reischauera, "Tokijský proces" od Cassese.

Chápu, že ve své době to byl fenomén. Stavělo se to proti dogmatům oficiálně hlásaným KSČ.
U mnoha povídek je ale pro mě obtížné překousnout, že se krutě posmívají chudým,hloupým či jinak hendikepovaným.

1 21.08.2019

Pokud si chcete hodně počíst o létání vrtulníkem, konkrétně s Huey, pak je to dobrá kniha.

Při četbě knihy jsem si mnohokrát vzpoměl na cimrmanovské "Otevřel si hospodu, ale chodili mu tam lidi." Autor se dobrovolně přilásil na pilotní kurz pro piloty do války ve Vietnamu, ale má problém s tím, že po něm střílí a že tam umírají lidé. Těžko říct co čekal. Války nejsou pěkné.
Je obecně škoda, že kniha pokrývá čistě období od odletu do Vietnamu po zpáteční cestu + navíc retrospektivně výcvil. Nedozvíme se skoro nic o životě autora před tím a potom.

Otázka je, jak moc je kniha autentická. Autor víceméně z každého měsíce vyberu jednu akci, kterou do detailů popíše, a o zbytku mlčí. Ten popis je tak detailní, až se mi zdá nedůvěryhodný. Působí spíše jako beletrie. Opravdu má čtenář věřit, že si po letech přesně pamatuje, kdo kdy si udělal který krok, a co si u toho myslel? Autor navíc na jednom místě v poznámce pod čarou přiznáví, že pouze 3 nebo 4 jména si pamatuje, a zbytek si vymyslel. Otázkou je, zda to tak nebylo i u spousty dalších věcí.

Je docela zajimavé si počíst třeba komentáře ke knize na Amazonu, nebo jinde v angličtině. I veteráni z vietnamu mají často připomínku, že kniha příliš pateticky heroizuje autora. Přitom jen dělal svou povinnost, jako dalšího půlmilionu američanů.
Zaujalo mě i to, že mu mnozí vytýkají, že je kniha špatně napsána - tady asi dost pomohl velmi volný český překlad, protože v češtině jde o poměrně pěkné čtivé literární dílo (ale překlad je patrně někdy dost volný), spíše je otázka, jak moc jde o literaturu faktu a jak moc o beletrii. Nemohl jsem se ubránit dojmmu, že autor by patrně dokázal vylíčit jako nesmírně nebezpečný a vzrušující zážitek i jízdu s autem.

Kniha mi trochu připomíná německé druhoválečné knihy líčící válku jako jedno velké dobrodružství.

Rozhodně bych knihu doporučil, pokud chcete pochopit, proč USA ve válce prohráli a utekli z ní (Vím, že řada lidí tento názor nesdílí, a argumentuje tím, že přece neprohráli žádnou bitvu. Ale pokud připustíme, že jde o válku opotřebovávací, a že americké náklady byly extrémní, a přispěli ke znehodnocení dolaru, pádu bretton-woodského systému a ekonomicky k ropné krizi, pak lze oprávněně dojít k závěru, že američané ztratili vůli pokračovat v opotřebovávací válce a tím ji prohráli).

Z knihy jsou velmi dobře zřejmé zásadní chyby amerického vedení: Kniha jednak zachycuje plně extrémní nehospodárnost v nákladech, kdy kvůli pár výstřelům z lesa startují vrtulníky, dále je z ní i vidět absurdita neustálého vyhledávání nepřítele a následného stahování z tvrdě dobitého území, kdy je akce považována za úspešnou, protože "narušila" zásobovací trasy nepřítele. Je zajímavé, že autor je dodnes, stejně jako techdejší velitelé, fascinován údernou silou letecké kavalérie a nedochází mu nákladnost a neefektivnost této strategie.

Druhou věcí, která je z knihy nepřehlédnutelná je ignorantství autora, hraničící místy až s rasismem. Obecně považuje každého vietnamce za nepřítele a chce ho vidět mrtvého.
Vůbec mu nedochází, že cílem celé války je zamezit šíření komunismu, čemuž je nutno zamezit tím, že se zajistí existence nekomunistického jižního Vietnamu. Při čtení knihy člověk pochopí význam politruka u útvaru. Podotýkám, že US Army měla třeba velmi kvalitně zpracovanou kapesního průvodce, kde vysvětlovali, o co v zemi jde, ale autor tím zůstal zcela nedotčen.
A tak, když rozstřílel člun s 53 vojáky jižního Vietnamu, ani na chvíli nezapochyboval, a bylo mu jasné, že ti "sráči" stejně dělají pro vietcong. Sice byli mimo svou určenou pozici a je lidskou přirozeností si své chyby omlouvat, ale absence jakékoliv pochybnosti je zarážející. Byť je typická pro lidi s průměrnou či nižší inteligencí.

Autor působí, že to celé chápe jako boj správných američanů proti zlým vietnamcům. To, že ne každý vietnamec je komunistický voják má velký problém pochopit. Částečně k tomu přizpívá nadprůměrná izolovanost jeho jednotky a služební vytíženost, takže přišel do styku s civilisty patrně o dost méně, než průměrný voják. V tomto směru americká armáda hrubě nezvládla svou roli.

Při čtení knihy jsem si vzpoměl na vzpomínky jiného veterána, který vzpomínal, jak potkali na hlídce vietnamské rybáře, kteří měli doklady v pořádku, ale většina jednotky je chtěla raději preventivně zastřelit. Nemohl jsem si odpustit myšlenku, jak by se zachoval Johnson.

Pro řadu vojáků byli civilní stránkou vietnamu alespoň dívky, nebo prostitutky či dealeři drog. Johnson byl za třičtvrtě roku jen párkrát u holiče, který na ně navíc při jedné ofenzívě zaútočil. Jeho vidění světa tedy lze sice pochopit, ale to nic nemění na jeho absurditě. Pokud by totiž neexistovali žádní nekomunističní vietnamci, proč by tam vlastně síly USA byly? A o správnosti jejich pobytu přitom nepochybuje. Není to žádný velký myslitel.

Krom toho celou knihu básní o ženách s "rovnýma" očima. A popis vzhledu bojovníka VC "neamerického vzhledu" mě také překvapil.

Vzhledem k výše uvedenému jsem během čtení knihy přemýšlel, jestli to autor myslí všechno vážně, nebo zda má jít o nějakou karikaturu na americkou účast ve vietnamu a její dehonestaci. Bohužel to patrně myslel vážně.

Kniha také dokumentuje tvrdou šikanu při výcviku ve státech.

1 25.06.2019

Dobrá kniha. Oceňuji na ní její komplexnní a nezaujatý pohled. Navíc je i čtivě napsaná. Pro zájemce o toto téma to považuji za nejlepší knihu v českém jazyce.

1 24.09.2018

Je to lehká kniha na vážné téma. Celkově jedna z nejlepších knihy, které jsem v poslední době četl (ačkoliv s autorkou nesdílím některé názory a přístupy k životu, což je přirozené).

Kniha je psaná velmi lehce a úsměvně, ačkoliv líčí krátké historky načrtávající těžké osudy autorky, její rodiny i řady jiných Vietnamců, jak těch, co emigrovali, tak těch co zůstali. Dokonce trochu i těch, co přišli ze severu "osvobodit" jih a vymést kapitalistické pořádky. Čte se jedním dechem, a je obdivuhodné, jak mnoho informaci o krušných osudech se dá lehce předat v krátké úsměvné knížce. Kniha je dobrá jak po stránce obsahu, tak i nevšední formy. Navíc je psána pozitivně a bez jakékoliv zášti či trpkosti.

Kniha je složena z několika desítek velmi krátkých kapitol, většinou o délce jedné strany (některé mají jen pár řádů, jiné i 2 strany).

Knihu bych navíc vyzdvihl za ještě jednu skutečnost, která není zásluhou autorky, ale odrazem omezenosti informačních zdrojů v českém jazyce - v českojazyčném prostředí jde o zcela unikátní knihu díky tomu, že je psána z pohledu nekomunistických vietnamců. České povědomí o válkách v bývalé Francouzské indočíně je formováno komunistickým výkladem, který byl u nás prezendován 40 let a pouze po roce 1989 byl doplněn i knihami knihami amerických odpůrců války, nebo pár veteránů a zastánců. Pohled jihovietnamský či vietnamský nekomunistický u nás zcela absentuje. Stejně tak vietnamská imigrace u nás má zcela jiný základ než v zemích jako USA, Kanada či Francie. Tam utíkaly společenské elity jihu před pronásledováním, k nám šli kovaní soudruzi a nemajetní ze severu za ziskem.

Kniha dává nahlédnout do klidného života vyšší jihovietnamské společnosti, do osudu uprchlíků (čímž je nadčasová), i integrujících se imigrantů.

1 31.05.2018