Y2T komentáře u knih
Pěkný cestopis z jižních moří (dnes se spíš říká Oceánie). Nejen ve své době celkem ojedinělý. Jazyk je trochu šroubovaný, ale rozhodně pozitivně oceňuji, že autor jako přírodovědec dobře líčí tamní faunu a floru, je přesný v popisech (vzhledem k tehdejší úrovni poznatků) i v názvosloví (používá latinské názvy, takže není problém přesně identifikovat konkrétní druhy).
Autor nás zavade do britských a německých vod, konkrétně do zamí Tonga, (německá) Samoa a Fiji. Zejména v Tonga procestoval všechny souostroví. V ostatních spíše širší okolí hlavního města na hlavním ostrovu.
Když jsem četl zážitky typu "jedu na východ, a je zase včera", "jedu na západ, a po neděli je hned úterý" a úvahy jako "Když jsou 2 lidé v jednémlístnosti, kterou prochází 180. poledník, tak každý z nich má jiný den", a ještě lépe "pokud si jeden člověk lehne přesně na 180. poledník, hledí jedním okem do jednoho dne a druhým do jiného - a udělá li to na přelomu století, hledí jedním okem do 19. století a druhým už do 20. století" tak jsem si vzpomněl na Cimrmany a jejich banální "jdu na sever - a už jdu na jih".
Román z prostředí kolonií, kde malá skupinka expatů - manažerů zahraničních investorů, kteří sem přišla s vidinou tučných zisků trpí sociální izolací. Román byl napsán za velké krize a je zasazen právě do doby bublinové raketově rostoucí světové ekonomiky druhé poloviny 20. let XX. století a následného vystřízlivění po prasknutí bubliny. Trochu v rozporu s názvem je skoro celá kniha vlastně o tom, jak guma stoupá a vše se odehrává v této opojné jízdě všeobecného růstu gumy, a až úplně na konci se dočká čtenář v názvu slibovaného poklesu. Kniha by se tak úplně klidně mohla jmenovat "Guma stoupá" a byl by to název asi i výstižnější.
Autorka sama žila do svých 20 let v nizozemské východní indii, takže reálie jsou na výborné úrovni.
Z románu je dost cítit postoj autorky (a možná i jeho obhajoba), která se rozhodl opustit Nizozemskou východní indii, a nenechá na tamní bílé společnosti niť suchou, ale zároveň přichází to Evropy, kde by měl být teoreticky doma, ale nikdy tam nebyl a pro místní je exotický cizák. Kniha na jednu stranu věrně vystihuje znuděný osud lidí z velkoměst trčících kdesi v zapadákově, který byl opravdu v časech kolonií pro řadu tam vyslaných úředníků typický. Stejně, jako vyšší spotřeba piva. Na druhou stranu postavy kreslí dost černobíle, a orgie tam prezentované jsou také spíše uměleckou nadsázkou - respektive spíše vyjimkou než pravidlem (I když je pravda, že do kolonií se uchylovalo dost lidí, kterým byl domov příliš těsný, případně byli svým bližním doma nepohodlní - Heppy valley v Keni je známé dost).
Například v knize není žádný běloch, který by žil s místními a splynul nimi, což byla v koloniích zcela běžná sorta lidí. Ale asi by se nehodila do příběhu o jasně oddělené uzavřené komunitě. Samozřejmě je to právo autora románu si příběh vymyslet jaký chce, ale čtenář musí mít vždy na paměti, že nečte něčí alespoň relativně objektivní zážitky, ale čistou fikci, kde si autor sleduje šíření svého (světo)názoru prostřednictvím správného vyznění příběhu.
Každopádně mě kniha dost upozornila na značnou blízkost uzavřených komunit expatů z bohatších zemí kteří jsou v zemi svého pobytu ne proto, že by tam chtěli žít, ale kvůli práci. Je to dost jiná sorta lidí, než cizinci, kteří se zemi rozhodnou usadit proto, že tam chtějí žít, mají tam rodinu nebo se jim strašně líbí. Tihle lidé jsou často nešťastní, nespokojení a na takové lidi narazíte i dnes. Nejen v zemích třetího světa, ale i v ČR. Sociální izolace, nedostatek kulturního vyžití, absence hmotných prostředků pro obvyklý životní styl, včetně oblíbených potravin, jiné klima, a tím způsobené dušení strádání a celkový negativní postoj k svému pobytu jsou nadčasové téma. Kniha se soustředí právě na tyto aspekty, je tedy v tomto směru dost nadčasová. Celkově však prezentuje pobyt lidí v prostředí jiné, než své původní kultury dost negativně, což je celkem jednoznačně převládající poselství knihy, kdy příklady dobrého soužití se v ní vůbec nevyskytují a pouze jedna postava je alespoň neutrálně smířena s životem jaký žije. Přece jenom, realita nebývá nikdy tak jednobarevná a za celkovým vyzněním románu bych viděl spíše názory autorky, které jsou celkem jednostranné a snaží se obhájit či podpořit její vlastní pohled na život v Nizozemské východní indii. Neříkám, že tento pohled je bezdůvodný, ale přijde mi poněkud selektivní. Podobně, jako třeba propagandistická díla socialistického realismu - byť ne v takové míře.
Jinak z hlediska literárního je to celkem pěkná bezproblémová četba.
Celkem tuctový laický cestopis turisty. Popisuje podrobně plavbu z Evropy do Japonska s krátkou návštěvou mnoha přístavů, kde loď stavěla, a pak Tokyo, Yokohamu a pár turisticky nejoblíběnějších destinací v blízkém okolí (Hakkone, Nikko, Kamakura,...).
Zajmavé je to tak z hlediska soudobé cestovní kultury. Co ale odlišuje tuhle knihu od jiných dobových českých cestopisů, které jsou většinou kvalitnější, je že autor byl zámožný člověk a cestoval pouze první třídou, spal v hotelech v západním stylu atd. Většina ostatních tuzemských autorů cestopisů měla hluboko do kapsy a také toužila poznat místní mravy, a tak využívala služby nižších úrovní, jezdila nižší třídou, bydlela v levnějších japonských ubytovacích zařízeních, a maximálně si najala rikšu s jedním člověkem. Autor ale využíval v horách i 3 běžce, nebo i drožku. Celkově se jeho zkušenost a zážitek z Japonska tak mnohem víc blíží tomu, jak Japonsko v té době poznávaly stovky a tisíce turistů z bohatých zemí, zejména Ameriky (a částečně západní Evropy), kteří využívaly výlučně služeb určených pro západní turisty a na japonský život koukali pouze jako na kuriozitu.
Trochu mě zklamalo, že ačkoliv se o autorovi uvádí, že je ornitolog, tak o ptactvu se zmiňuje minimálně. Více se věnuje flóře, když navštívil cestou četné botanické zahrady, ale u toho mám poněkud podezření, že jím uváděné názvy rostlin jsou značně nepřesné, a používá označení pro rostliny jemu známé z Evropy, které se nevíce blíží rostlinám, které neznal.
Příjemně mě překvapilo, jakou pozornost věnoval měnám používaným v jednotlivých zemích kde zastavoval a jejich nákupu - kniha obsahuje i tabulku mnoha měn a dobových kurzů.
Cesta byla podniknuta od června do října 1909, s tím, že v Japonsku pobýval o trochu déle než 1 měsíc - konkrétně tam strávil srpen. Autorovi tehdy bylo 25 let. Data jsou v knize uváděna spíše příležitostně, takže návštěvu řady míst nelze datovat zcela přesně.
Asi nejzajímavější poznatek tak může přinést osobnost mladého autora, jehož rod žil po staletí na Moravě, považoval se jednoznačně za Rakušana (a považuje všechny poddané císaře za své krajany), knihu napsal krásnou dobovou češtinou. Vzhledem k tomu, že v té době neexistoval Ústav pro jazyk český, který by diktoval, které formy češtiny jsou ty jediné správné spisovné, byli si tehdy všechny dialekty rovny a v knize je tak dost výrazů typických pro okolí Zlína. Zejména nenucené "tož" je používáno často. (ono jde také o nejlepší překlad německého slova "tja", jenže od doby, co je tož v češtině nespisovné a tlačí se na jeho neužívání se musí tohle slovo překládat nějakým méně přesným výrazem - např. tak nebo tedy - nebo je prostě ignorováno - "tja" ve většině slovníků ani nenajdete).
Jedna ze 4 knih Václava Nováka o jeho cestě do Asie. je docela zajimavé, že se vydržel přes čtvrt století živit jako profesionální cestovatel a přitom za celý život podnikl pouze 2 cesty, a to do krajů, které již dávno před ním procestovali, poznali a popsali nesrovnatelně lépe jiní. Nicméně na knihéch z jeho cesty do Asie považuji za zajimavé to, že poisují celou cestu, přes řadu zemí, tedy nikoliv pouze známé země. Třeba o Japonsku vyšlo již před prací Nováka řada kvalitních knih v češtině, mnohé přímo od českých autorů. Naopak třeba u Barmy, Annamu, Kanbodže či Malajska jsou jeho cestopisy v češtině nejstarší mě známé.
Celá tatocesta byla dost poznamenána tím, že měl omezený rozpočet a hlavní cíl cesty byl objet co nejvíc míst a ofotografovat co nejvíc známých památek, aby měl pak co promítat na scvých přednáškách v Československu. Všude se tedy zdržel maximálně den či dva, takže jakákoliv znalost místního prostředí nepřichází v úvahu.
Zejména je třeba brát s rezervou, že za každým úsměvem jakékoliv ženy vidí, že by si s ním dala říct k intimnostem. To je ukázková neznalost místních mravů, kdy úsměv znamená třeba rozpaky v trapné situaci a spoustu jiných věcí, které autora ani nenapadnou. Ale co čekat od člověka, který se označoval za cestovatele a spisovate erotických povídek. Nějak své posluchače a čtenáře ke knihám lákat musel, aby si vydělal.
Jinak zrovna tuhle knihu považuji za docela zajimavou právě proto, že v ní uvedené země nejsou pojednány česky v dílech jiných autorů. Pro základní nástit dobré. Zajimavé jsou popisy dobové podoby míst.
Zejména mě zaujal popis Angkor Vat a okolní turistické infrastruktury.
Tahle kniha mě nijak nenadchla. Děj je jen omýlání stereotypů, kresba tuctová. Pro lidi znalé jen české školní verze dějin může být zajimavé, že jinde vidí něco jinak, ale Hetalia nejde nijak moc do hloubky a spíš než odlišný poled na dějiny (který má Japonsko, stejně jako sposta jiných zemí) v ní poznáte spíš autorovu neznalost podrobnějších detailů dějin Evropy. Představte si, že by Středoevropan napkreslil knihu vtipů o národních stereotypech a dějinách národů jihovýchodní Asie, subsaharské Afriky nebo jižní Ameriky. Tak asi tak je to výstižné, vtipné a přesné.
Asi tak nejzajimavější je tam postava japonska, která do značné míry přibližuje, jak se sebevnímají Japonci.
Docela mě překvapilo, že autor byl římskokatolický kněz - z knihy to není vůbec poznat a není tím nijak ovlivněna. Kniha je na slušné dobové úrovni a vyrovná se zahraniční obdobné literatuře.
Slušně zpracovaná knihy která snese srovnání s dobovou anglojazyčnou literaturou.
Pokud je mi známo, tak nejde o autentické zážitky autora, ale o beletrii v ichformě z jemu známého prostředí - tedy autor netvrdí, že by uvedené věci zažil. Pouze byl inspirován svým vlastním pobytem v číně k napsání této beletrie. Jistě ji lze chápat jako autentický doklad o tom, jak japonské angažmá v Číně vnímala v té době japonská veřejnost, která o dění tam měla nepochybně zájem a právě díky tomu se stala série knih tohoto autora o japonských vojácích tak populární, že se jednalo ve své době v japonsku o bestsellery s milionovými prodeji a překlady do desítek jazyků. Kniha ale prostě není vzpomínkami autora. Autor byl spisovatel, napsal řadu jiných knihy a tohle je jen jeden z jeho románů. Nelze určit, do jaké míry má cokoliv v knize uvedené nějaký reálný podklad.
Kniha není ani tak svědectvím, co se dělo v číně, ale spíš toho, jak to co se dělo v číně vnímala japonská veřejnost. Z tohoto pohledu stojí za přečtění. Jen člověk musí vědět, co čte.
Celkem dobře zpracované dějiny. Jako všeobecný úvod přehled postačující, nezabíhají do zbytečných podrobností, je to celkem čtivé.
Výtku bych měl k tomu, že v závěru uvedená tabulka událostí dle roků obsahuje i pár událostí v knize nepopsaných - člověk tak musí hledat jinde (zejména Matsukawa incident).
Knize bych vytknul snad to, že jde o takové ty klasické neosobní dějiny - přehled dat, politických a diplomatických událostí atd. Situací ve společnosti se v podstatě nezabývá. Pokud chcete vědět, v kterém roce vypukla válka, padla vláda, atd., zde se to dočtete. Pokud chcete vědět proč, a jak to vnímali aktéři i veřejnost, co je motivovalo atd., musíte hledat jinde. Ale to je u podobných knih celkem obvyklé, navíc by pak byl rozsah knihy úplně jiný.
Velmi zajimavá kniha plná zajimavých postřehů nejen o tehdejším Japonsku, ale i Rusku. Kniha dobře ukazuje pozici tehdejšího Ruska v Japonsku.
Jen překlad je někdy problematický. Někdy mi trochu trvalo, než mi došlo, co čím autor myslí. Přece jenom, jsem zvyklý spíše na literaturu západního původu a její celkem ustálenou terminologii. Japonské územní správní jednotky, které dnes běžně ornačujeme v češtine "prefektura" jsou v knize označovány jako "gubernije" (v jejich čele sakozřejmě stojí "gubernátor") a takových rusizmů je tam celkem dost. Asi nejdéle mi trvalo, než jsem pochopil, že termínem "vodka" označuje autor (a překladatel) jakoukoliv lihovinu včetně sake. Opravdu jsem se zpočátku divil, jak moc vodky se tam stále pilo:-D
Pokud je mi známo, tak nejde o autentické zážitky autora, ale o beletrii v ichformě z jemu známého prostředí - tedy autor netvrdí, že by uvedené věci zažil. Pouze byl inspirován svým vlastním pobytem v číně k napsání této beletrie. Jistě ji lze chápat jako autentický doklad o tom, jak japonské angažmá v Číně vnímala v té době japonská veřejnost, která o dění tam měla nepochybně zájem a právě díky tomu se stala série knih tohoto autora o japonských vojácích tak populární, že se jednalo ve své době v japonsku o bestsellery s milionovými prodeji a překlady do desítek jazyků. Kniha ale prostě není vzpomínkami autora. Autor byl spisovatel, napsal řadu jiných knihy a tohle je jen jeden z jeho románů. Nelze určit, do jaké míry má cokoliv v knize uvedené nějaký reálný podklad.
Kniha není ani tak svědectvím, co se dělo v číně, ale spíš toho, jak to co se dělo v číně vnímala japonská veřejnost. Z tohoto pohledu stojí za přečtění. Jen člověk musí vědět, co čte.
Zajimavé tvrzení jsem našel na ruské wikipedii, kde uvádí, že tyto knihy "...a vojáci" byly v Japonsku za války výrazně cenzurovány a podstatně zkracovány, po válce údajně vyšly plné texty. Nepovedlo se mi to zatím ověřit z jiných důvěryhodnějších zdrojů. Nicméně po válce už byl o ně výrazně nižší zájem.
Správný přepis jména autora je Hino Ashihei, nicméně skutečné původní jméno autora je Tamai Katsunori.
Překlad je celkem dobrý, ale místy trochu drhne. Např. věta "Stavěli ze sněhu darumy...." je pro většinu české populace asi nesrozumitelná. Co je Daruma najdete už i na české wikipedii, pro vysvětlenou dodávám, že sněhulák se japonsky řekne "yukidaruma" (yuki je sníh).
Tuhle knihu je dost těžké ohodnotit.
Rozhodně ji lze doporučit jako průvodce tím, jak korejci vidí sami sebe, respektive co je ve společnosti jižní koreje považováno za všeobecně správný pohled. Velmi to koresponduje s knihou Nejčistčí rasa. Pokud se někomu nezdá, jak si některé národy vylepšují oficiální historii, tak tady bude jen zírat (který jiný národ se může pochlubit 30 000 let historie ?). Nelze to brát, jako objektivní prezentaci korejské společnosti, ale rozhodně to lze brát jako reprezentativní subjektivní oficiální sebeprezentaci. Prostě jak se vidí korejci sami výlučně v pozitivním světle, či ještě spíše, jak by Korejci chtěli být viděni zbytkem světa. V tomhle ohledu je kniha velmi přínosná.
Kniha není zdaleka jen o obchodování, ale i o historii, společnosti, zvycích a mravech - prostě takový průvodce do společnosti.
Celkově je ale její úroveň spíše nevalná, je až zarážející, jak podivné představy může mít o zbytku světa vysokoškolský učitel, který byl minimálně jednou v zahraničí (USA). Kdykoliv píše o něčem za hranicemi Korejského poloostrova, je to zcela neuvěřitelné. Vlastně rozlišuje pouze jakýsi téměř jednolitý Západní(=bílý) svět, kde dle jeho představ panují velmi zvláštní mravy. Věděli jste například, že běloši nejprve maso a zeleninu nakrájí nožem v drženým v pravé ruce na malé kousky a následně celé jídlo sní vidličkou drženou v levé ruce? A že ostatní jídla jí rukama? A pozor, v kapitole o zdravení vyjímečně dojde i na slovany, o nichž se dozvíme, že se objímají a líbají.
Kromě bílého světa autor rozlišuje ještě Čínu a Japonsko. Zde se zjevně orientuje o něco málo lépe, ale stejně to není žádná sláva. Autor se ze všech sil snaží dokázat, že korejci jsou ve všem absolutně odlišní, a když už nemůže najít a zveličit alespoň nějakou odlišnost, tak podstrkává Číňanům a Japoncům alespoň zcela jiné motivy pro jejich chování. Myslím, že by se oboji dost divili a nebyli u většiny věcí příliš nadšeni.
Třeba z popisu stolování, a dlouhého rozboru rozdílů mezi zmíněnými třemi zeměmi člověk pochopí jen to, že korejské stolování je nesrovnatelně lepší, vyspělejší a také náročnější. Japonské a čínské znám, o korejském se budu muset informovat někde jinde, protože opravdu nevěřím, že by probíhalo tak, jak je popsáno v knize.
A tím se dostávám další slabině knihy. Spousta vět je zcela nicneříkajících, případně připouštějících více výkladů. Težko říct, do jaké míry je to chyba autora a do jaké překladatele, nicméně je nalezl jsem v knize několik velmi podivných věcí, u kterých bych řekl, že jde o překladatelovu hrubou neznalost dálněvýchodních reálií. Což by bylo i pochopitelné vzhledem k tomu, že jde o překlad z anglické verze knihy. O to víc mě překvapilo, že je v knize uvedeno, že prošla odbornou korekturou a kdo ji dělal. Domnívám se, že na mnoha místech šla práce odvést lépe.
Překladatel však zjevně řadu modelových příkladů adaptoval na české podmínky - nepředpokládám, že by v původním originále tři čtvrtiny situací zahrnovaly lidi ČR. Spíše nějaké univerzální západní bělochy, jejichž vlastnosti jsou přece zcela zaměnitelné. (v některých případech mi příjde uváděné chování českých osob v modelových situacích mírně nezvyklé a možná spíše odpovídá autorově představě o američanech)
Zajimavá drobnost je, jak autor pracuje s pro Evropana dosti pofidérním pojmem "rasa". Zatímco v úvodních kapitolách o historii vymezuje "korejskou rasu" oproti
"čínské rase" a "japonské rase" (ano toto dělení se ve východní asii někdy používá - co stát, to "rasa" a ti praví zapáleí vlastenci, kteř mají jedinou a nezpochybnitelnou pravdu.......no vlastně stejně jako v Evropě, akorát v Evropě se od WWII ve stejném smyslu říká místo "rasa" ještě ne tak zprofanované "národ"), tak v druhé půlce knihy, když porovnává společenské zvyky a formy komunikace pracuje s asijskou rasou zahrnující japonce, korejce i číňany a pracuje s východiskem, že jsou vlastně stejní, a pouze proti nim staví do kontrastu západní lidi (aby nedošlo k mílce - celé knize snad není zmínka o běloších, velmi korektně se používá termín lidé ze západu, což může být vzhledem ke geografické poloze Koreje skoro kdokoliv, nicméně míněni jsou tím dle kontextu jmenovitě lidé z USA, Evropy, Ruska, Jižní ameriky). Jiné regiony snad v knize zmíněny nejsou.
Na závěr bych ještě zmínil, že autor náruživě používá různé modelové příklady situací. Jsou dost zdlouhavé, a nic - moc se z nich člověk nedozví, jen velmi zdlouhavě a někdy dost pochybně prezentují předchozí krátká sdělaní. Např. když autor zmíní, že je lepší vytýkat nedostatky korejským podřízeným mezi dvěma očima, než před celým oddělením, tak následuje na několika stránkách modelový příklad a následně jeho rozbor, z něhož se dozvíme, že korejci jsou zcela jedineční a odlišní od jiných a je třeba s nimi tak jednat. Tohle si mohl ušetřit.
Na knize, stejně jako na ostatích z této cesty, je dost znát, že Václav novák v zemi dlouhodobě nepobýval, ale potřeboval jen získat materiál pro své další cestovatelské přednášky a proto si naplánoval několikaměsíční cestu, během které procestuje co možná nejvíc zemí, bez možnosti se v nich zorientovat a porozumět jim. Autor převážně jen objížděl známé turistické cíle, které si našel v průvodcích v evropě když plánoval cestu.
Často přespával v ubytovacích zařízeních, poskytujících i jiné služby, aby se neustále nad tím pozastavoval a zdůrazňoval, že jich ctnostně nevyužil.
Je důležité si uvědomit, že sám se považoval za cestovatele a autora erotických povídek. Cílem jeho cesty tedy bylo hlavně "ofotografovat" co nejvíc známých památek, aby měl co promítat na svých přednáškách a místo toho, aby se snažil místním porozumět má tendenci je vykreslovat jako co největší exoty, aby to mělo šťávu. A má tendenci prezentovat každý pohled či úsměv ženy jako vyzývavý a žádostivý, což je zcela mimo realitu a jen zdůrazňuje neznalost místních kultur.
Na druhou stranu stále není úplně špatné si ji přečíst, protože zachycuje, co autor viděl, byť to obvykle zcela špatně interpretuje, což lze ale ignorovat.V knize je celá řada fotografií, nicméně značně uměle strojených a pohlednicových. Což je ale pořád celkem zajimavé, protože moc jiných cestopisů v češtině z dané oblasti nevyšelo, a ani v jiných jazycích nebylo této oblasti popřáváno o moc víc pozornosti.
Z knihy je také velmi patrné silné levicové zaměření autora, a řadu věcí interpretuje dost ideologicky (v této knize je to výrazně nejsilnější). Je dobré vědět, že po únoru 1948 si již nezacestoval a jeho vydavatelská a spisovatelská kariéra byla ukončena.
Na knize, stejně jako na ostatích z této cesty, je dost znát, že Václav Novák v zemi dlouhodobě nepobýval, ale potřeboval jen získat materiál pro své další cestovatelské přednášky a proto si naplánoval několikaměsíční cestu, během které procestuje comožná nejvíc zemí. V japonsku se sice zdržel nejdéle, ale ani tak mu nijak neporozumněl, a jen objížděl profláknuté turistické cíle a přespával systematicky v ubytovacích zařízeních, poskytujících i jiné služby, aby se neustále nad tím pozastavoval a zdůrazňoval, že jich ctnostně nevyužil.
Je důležité si uvědomit, že sám se považoval za cestovatele a autora erotických povídek. Cílem jeho cesty tedy bylo hlavně ofotografovat co nejvíc známých památek, aby měl co promítat na svých přednáškách a místo toho, aby se snažil místním porozumět má tendenci je vykreslovat jako co největší exoty, aby to mělo šťávu. A má tendenci prezentovat každý pohled či úsměv ženy jako vyzývavý a žádostivý, což je zcela mimo realitu.
Asi nejlépe ilustuje totální nepochopení autora příhoda z knihy, kdy autor po týdnech přespávání v různých podnicích poskytujících i společnice na noc, označované v nich jako "onesan" (tj. dcera/starší sestra/mladá dívka - prostě děvče) zavítá do velkého tokijského obchodního domu, kde stejné zcela nevinné označení používají pro označení prodavaček, a autor zcela vážně dochází k závěru, že všechny tyto pracovnice jsou bývalé prostitutky, které se napravily.
Z hlediska pochopení japonska je kniha totálním ignorantstvím a existuje nespočet lepší dobové literatury, a to i české. Na druhou stranu stále není úplně špatné si ji přečíst, protože zachycuje, co autor viděl, byť to velmi často zcela špatně interpretuje, což lze ale ignorovat, a v knize je celá řada fotografií, nicméně značně uměle strojených a pohlednicových.
Excelentní kniha.
V češtině je na dané téma sice asi jediná, ale není třeba smutnit - je výborná i v porovnání s jinými anglojazyčnými knihami na dané téma - je velmi rozsáhlá a komplexní.
Jen je škoda, že podobná kniha zatím nevznikla o moderních japonských domech:-(
Na konci 19. století vznikla řada excelentních knih v angličtině o Japonsku, od cizinců., kteří byli po revoluci Meiji masově najímáni na modernizaci japonska a strávili tam mnoho let. Většina z nich je velmi nadčasová.
Slibný název knihy, dalo mi dost práce ji sehnat, ale četba pro mě byla dost zklamáním. Autor má informace jen z druhé ruky, jsou dost banální a nezajimavé.
Třeba i kniha "Japonské domy a vše co k nim patří" která je sice primárně zaměřena na něco jiného obsahuje i o zahradnictví v Japonsku více informací.
Kniha je výborně čtivá, a zároveň celkem kvalitně vědecky zpracovaná. Autor celek dobře vystihuje a vysvětluje podobnost severní koreje s japonskem před koncem WWII. Jisté prvky dobře identifikuje i z nacistického německa a fašistické Itálie, jakož i Číny a zemí východního bloku.
Velmi se mi líbí komparace KLDR s Jižní koreou a Japonskem, která je na slušné úrovni, a autor je nezvykle otevřený. Snad jen škoda, že nezmínil i některé další země východní a jihovýchodní Asie, protože mnohé mázory se po WWII objevovaly i v řadě dalších zemí, které spadaly do Velké východoasijské sféry spoječného rozkvětu (大東亜共栄圏), nebo byli cílem exportu jejich ideí (od Mandžuska po Indii). Ale chápu, že délka knihy by tím neúměrně narostla a je velmi náročné zpracovat takové množství dat.
Snad jen mu zcela unikla výrazná podobnost KLDR s různými sektami (např. Óm shinrikjo), které mají dost podobný modus operandi.
Na závěr bych jen upozornil, že kniha se zabývá čistě jen ideologií, jak vidí propaganda stát sama, a její obsah co se týče nacionalismu je sice celostátně platný, ale v mnohém je KLDR od konce zahraničích subvencí a hladomoru v 90. letech někde jinde a svět, který propaganda maluje může působit reálně v Pchjong Jangu, ale ne v severních provinciích. Pokud by tohle měla být Vaše první kniha o KLDR, doporučuji doplnit četbou vzpomínek nějakého uprchlíka. Např. "Abych přežila".
A také je docela zajimavé si to srovnat s jihokorejským výkladem dějin. V češtině je dostupná např. kniha "Jak obchodovat s Korejci". Mayers sice silnou podobnost naznačuje, nicméně konkrétních příkladů uvádí celkem málo. Ona je překvapivě velká.
Tahle kniha by měla být povinnou četbou pro západní naivní politiky snažící se dohodnout s vůdcem KLDR, aby si uvědomili, jak jsou jejich snahy o dohodu s KLDR vykládány v severní Koreji a jaké jsou reálné možnosti nějaké dohody a jejího dodržování.
Nezvykle otevřená výpověď o životě.
Velmi oceňuji aktuálnost knihy, kdy kniha končí v roce 2015, kdy vyšel nejen její anglický originál, ale i český překlad!
Kniha je rozdělená do 3 částí:
1) život v KLDR (DPRK) - zde je velmi obdobná jiným vzpomínkám uprchlíků z KLDR
2) v Číně - zde jsou zkušenosti autorky zase dost podobné jiným pamětem lidí z podsvětí, obchodu s bílým masem, ilegálním migrantům atd.
3) v jižní Koreji (ROK) - zde se to zas dost podobá zkušenostem lidí z východního bloku při konfrontaci s tržním hospodářstvím a demokracií.
Celkově nevidím důvod o knize jako celku pochybovat.
Co mě asi nejvíc překvalilo bylo, jaká je v současnosti na jihu nevraživost vůči uprchlíkům ze severu mezi běžnými lidmi - že nejsou populární jsem věděl dlouho, ale přijde mi, že se to zhoršuje. I když kniha v mnohém, byť možná nechtěně, přináší i náznaky odpovědi na to, proč.
Pokud někomu vrtá hlavou, jak se může udržet režim v KLDR u moci, pak doporučuji knihu "Nejčistší rasa".
PS: Oficiální přepis jména autorky by měl být "Bak Yeon-mi".
Doplnění 23/06/2021: Další postřehy autorky:
https://www.novinky.cz/zahranicni/svet/clanek/umlcovani-dobrovolna-cenzura-v-mnohem-se-to-na-skolach-v-usa-podoba-kldr-lici-prebehlice-40363878#dop_ab_variant=0&dop_source_zone_name=novinky.web.nexttoart&dop_req_id=ew7fYmwri1q-202106211426&dop_id=40363878
a originál z NY Post:
https://nypost.com/2021/06/14/north-korean-defector-slams-woke-us-schools/
a ještě explicitnější článek a video na FOX NEWS:
https://www.foxnews.com/us/north-korean-defector-ivy-league-nuts
Kniha je patrně v originále dvojdílná, a Slzy mé duše jsou pouze prvním dílem dvojdílného díla, jehož název by se snad dal přeložit "Teď chci být znovu dívkou". Ačkoliv autorka vydala několik knih, do angličtiny byla bohužel přeložena jen tato jedna, a to bohužel jen první díl. A z angličtiny následně i do češtiny (čímž někdy překlad trochu trpí).
Doufám, že někdy budu mít možnost přečíst si u druhou část "이제 여자가 되고 싶어요 제2부:꿈꾸는 허수아비".
Kniha je již starší (cca 1991) a autorka opustila KLDR ještě o několik let dříve, v době, před koncem zahraničních subencí a zhroucením hospodářství, navíc patřila minimálně ke střední třídě. Dnes je realita KLDR zas někde dost jinde. Nejen ekonomicky, ale i společensky - autorka zemi opustila, když byl režim u moci "jen" 42 let. Takže třeba její babička ještě pamatovala jiné časy (i když o tom nemluvila) Dnes je režim u moci 74 let, což v zemi kde se lidé průměrně dožívají jen něco málo přes 60 let znamená, že nikdo nic jiného ani nepamatuje.
Knihu bych nechápal jako 100% přesné objektivní svěděctví, což ze své podstaty ani být nemůže. Takovéto dílo musí vždy myslet i na ochranu některých jiných osob, autora, i know-how tajných služeb. Knihu chápu jako spíše soukromé svědectví v osobním rozměru, kde popisuje takové podmínky, za kterých by asi většina lidí konala stejně, a v rozměru osobních tragédií a bídy. V tomto směru nevidím na knize nic nedůvěryhodného.
Kniha, kterou autor napsal 2 roky před první zeměplochou - je to taková sci-fi zeměplocha. Celkem osvěžující dílko. Některé zeměplochy jsou dost upocené, dlouhé a poněku nudné, což bych o téhle knížce rozhodně neřekl.
Pro všechny příznivce zeměplochy a fantasy by to měla být povinná četba. Tahle kniha dokonale stírá žándové hranice mezi sci-fy a fantasy.