Y2T komentáře u knih

Na základní problém knihy narazíte již na začátku, kde je pokus o vymezení, čím se bude kniha zabývat. V rozporu s názvem to ale nejsou lidé s vysokou inteligencí, ale tzv. "nadaní", pod což zahrnuje jednak většinu lidí s IQ nad 130, a pak dále kohokoliv s jakýmkoliv talentem na umění či sport. A zde je problém - jednak vůbec nikde nesdělí, kdo jsou to ti lidé s IQ přes 130, kteří dle ní nadaní nejsou, a také velmi extensivně přibírá do skupiny nadaných kohokoliv, kdo exceluje v kultuře, vaření či sportu. Na jednu stranu to jsou mnohdy lidé schopní a výjimeční, na druhou ale nějaký talent lze nalézt u značné části populace, rozhodně u více, než u uváděných cca 2%, které autorka označuje jako nadané - což zhruba odpovídá výskytu lidí s IQ nad 130. Zejména u těch sportovců mi to přijde jako jednoznačný krok vedle. Někteří z nich samozřejmě jsou vysoce inteligentní, ale inteligence nemá u většiny sportů jakýkoliv vztah ke sportovnímu talentu. Možná spíše naopak, jelikož odvádí pozornost jinam. Je-li definice takto široce otevřená, pak nechápu, proč do ní nezahrne i lidi vynikající i v jiných činnostech, jako například řemeslníky.

Tyto Nadané lidi dále dělí na lamarické (zjednodušeně jde o inteligentní, schopné a úspěšné lidi) a komplexní, kteří jsou méně inteligentní (uvádí autorka), mají ředu problémů a bývají neúspěšní. Kniha se pak patrně věnuje téměř výhradně jim, ačkoliv jen na málo místech to zmíní. Věnuje se tedy jen velmi úzké skupině dospělých. kteří se vyznačují spíš psychickými problémy, než vysokou inteligencí. Kteří řeší existencionální otázky, mají problém fungovat v běžném životě, jsou neúspěšní a cítí se izolovaní. A dále dětem s poruchami soustředění, učení, chování atd. Obě tyto skupiny automaticky ztotožňuje s nadanými lidmi, a u většiny svých tvrzení mezi ně dává rovnítko. Zároveň tvrdí, že tito lidé myslí více druhou polovinou mozku a spoustu dalších věcí.
Koncept lidí s "dvojí vyjímečností", kteří jsou zároveň komplexní, a tedy považováni za nadané a tedy vysoce inteligentní (ale v IQ testech neúspešní, schopní pouze v některých oblastech), ale zároveň mentálně hedikepovaní se mi už jeví poněkud překombinovaný.

Každý člověk je jiný, je třeba to respektvat a snažit se ho maximálně rozvíjet, ale zdá se mi poněkud umělé snažit se kde koho nacpat mezi "lidí s vysokou inteligencí", když zároveň trvá na tom, že jich má být jen 2(až 5)%.

Kniha je kombinací velkého množství nepodložených tvrzení, většinou ničím neozdrojovaných, případně často zcela mylně interpretovaných. Někdy je sice uveden zdroj, ale je vytrženo z kontextu jen několik slov a mylně interpretováno, jindy není uveden žádný zdroj, nejčastěji je však ničím nepodložené tvrzení doplněno citací údajného nadaného (kterého ani neumí autorka definovat) a jeho křestním jménem a věkem, které má tvrzení dodat na důvěryhodnosti a myšlenka je generalizována na všechny "nadané".

Takto nevypadá ani seriosní vědecká práce, ani populárně naučná literatura. Kniha mi připomíná způsobem, jakým servíruje jako nezpochybnitelné pravdy své často prokazatelně mylné názory, spíše jako text nějakého náboženského/politického vůdce, či motivačního speakera, jehož cílem je hlavně podbízet se svým čtenářům.

Autorka v průběhu knihy ukáže, že se cítí být odbornice na celou škálu oborů mimo své vzdělání. Od mnoha oborů medicíny, přes psychologii a filozofii až po kvantovou fyziku.

Jelikož se necítím být odborníkem na všechny obory, nemohu řadu tvrzení vyvrátit, avšak u mnoha mám velmi důvodné pochyby, a u mnoha jde naopak o tak obecná tvrzení, že platí minimálně pro polovinu lidstva.

Za všechny bych uvedl pár jasných a snadno vyvratitelných příkladů toho nejhoršího z knihy:
-Představa autorky, že nadané dítě již na porodním sále zkoumavě probodává matku svým pohledem, či snad zkoumá, zda se o něj dokáže postarat je zcela absurdní. K doložení nezpochybnitelné pravdivosti autorce stačí citace jakési Heleny, kterou první pohled jejího dítěte naštval. Podotýkám, že v prvních měsících života je něco takového absurdní. Ve chvíli, kdy dítě vyjde z absolutní tmy na svět, tak není (a ještě řadu dalších měsíců) schopné zaostřit na předměty, vidí jen světlo, pak barevné skvrny a postupně se učí zaostřovat a vnímat i vzdálenější předměty (proto mají děti na hraní hrazdičky). A to rozhodně ne ihned po porodu. Nicméně dle autorky je to jedna z věcí, kterou nadaní prostě dělají - takže asi nadaným není nikdo.
-Tvrzení, že kvantová fyzika prokázala, že inteligence je všude, takže ji lze vlastně najít v každém, autorka samozřejmě ničím nepodkládá (není se co divit)
-Vyvozovat z Descartova "Myslím tedy jsem", že rozum je vším a emoce jsou podřadné je absolutní nesmysl a hledání v ní nečeho, co v ní není.
-vysokou inteligenci klade opakovaně na roveň (tj. dává mezi ně rovnítko) s rychlostí vnímání a uvažování, extrémní důraz klade na zpracovávání několika myšlenek na jednou a neschopností se soustředit. Většina lidí s vysokým IQ je překvapivě normálnější, než si autorka představuje.

Stručně shrnuto, autorka plete páté přes deváté a je to pěkná slátanina. V názvu slibuje, že se bude zabývat vysokou inteligencí, to následně redukuje na přecitlivělé lidi neschopné se soustředit (a bez ohledu na IQ), a přisuzuje jim zcela nahodile různé vlastnosti, obvykle zcela nepodloženě a mnohdy opakovaně prokazatelně mylně. Bylo by lepší tu knihu nazvat "život s psychickými problémy".
Tento přístup lze vidět i v některých dílech jiných autorů, ale ti se alespoň nesnaží tvářit, že rozumí všemu od přírodních věd po filozofii. Některé postřehy a rady v knize nejsou špatné, ale jde spíš o banální věci-např. že nemá smysl se snažit zalíbit všem, že je třeba se naučit sklidnit a soustředit, mít zdravé sebevědomí atd.

S touto knihou a trochou snahy v sobě každý najde čověka s vysokou inteligencí. Jen musí umět nemyslet na to, že to dokáží i všichni ostatní a kde je těch zbylých 98%.

Velmi stručná knížka. Sice v ní neobjevíte nic převratně nového, ale vzhledem k tomu, že je velmi stručná, tak celkem stojí za to si vyhradit čas na její přečtení. Myslím, že ten anglický název originálu je výstižnější "You Can´t Win a Fight with Your Client ".
Obecně se to dá ale vztáhnou na mnohem širší spektrum vztahů, než jen mezi 2 soukromými spolešnostmi. Stejně tak lze dle knihy postupovat ve vztazích uvnitř velké korporace s interním klientem, s nadřízeným, ale i státní správa tam může nají inspiraci, jak se chovat ve vztahu k občanům.

Pár dobrých postřehů v té knize je. Asi jsem se nedozvěděl nic nového, ale je někdy dobré si věci zopakovat a utřídit. A znám v ČR hodně lidí, kteří by potřebovali se naučit podle této knihy postupovat. Ale nedělám si iluze , že by pomohlo, pokud by si jen přečetli tuto knihu. Profesionální vztahy jsou běh na dlouhou trať.

11.11.2017

Pěkná čtivá kniha plná zajímavých osudů.
Pozitivně hodnotím, celkem věcný a objektivní přístup autora, kdy kriticky hledí nejen na samotné generály, ale i prezidenty Masaryka, Beneše a další. Kniha nezamlčuje problémy, které v legiích byly (vzpoury atd.) a vykresluje celkem poctivě realitu legií, které byly poslepované z panslavistů, rusofilů, zverbovaných zajatců, oportunistů....a prolezlé komunistickou propagandou (což příliš nezdůrazňuje) a de facto jediné, na čem se byli schopni sjednotit bylo, že po dobu velké války nechtěli padnout do rakouského zajetí (kde by je za zradu popravili) a že po ní chtěli domů.

V dost absurdním kontrastu k tomu však autor s velkým patosem stále dokola oslavuje legionářskou myšlenku, ducha, tradici a podobné nejasné pojmy. Vzhledem k neutěšené realitě legií, kterou autor nepopírá, a velmi kritickému pohledu na politiky mi poněkud uniká, v čem ji vlastně spatřuje, a co že má ten patos oslavovat.

Řekl bych, že minimálně v případě aféry generála Gajdy je autor až příliš kritický k Masarykovi. Nepřijde mi nic tak nepochopitelného na tom, že totožné skutečnosti nepovažoval Masaryk za důvod k odvolání vysoce úspěšného velitele uprostřed války, ale považoval je za překážku jeho dosazení do čela armády v době míru. Pohoršování se nad tím mi přijde poněkud zbytečné a mám za to, že obě rozhodnutí lze chápat nejen jako pochopitelná, ale patrně i rozumná a správná.

06.11.2017

Již na začátku knihy člověka zarazí členění obsahu kde se skví "Americká válka"a hned následující poděkování autorů Vietnamské státní univerzitě v Ho či Minově městě a Minzu university of China v Pekingu, kam se autoři vypravili načerpat podklady pro své dílo. Dobře vás to připraví na to, co člověka v knize čeká.....a možná víc, než to co v knize je mi na ní vadilo to, co v ní není. Spousta událostí v podání této knihy vypadá zcela jinak.......tak, že by srdce soudruhů v Hanoji jistě radostně zaplesala.

Úroveň zpracování seriozní vědecké práce, uvádějící správně zdroje a pracující kriticky s informacemi si představuji jinak.

Dějiny Vietnamu od Hlavaté a kol. z NLN mě tedy přišly nesrovnatelně lepší. Knihy Ladislava Kudrny jsou sice jen o první indočínské válce, ale výborně zpracované.

btw: dle členění knihy je součástí "americké války" celý boj komunistů proti jižnému vietnamu, nikoliv pouze bojové aktivity amerických vojáků. Je tak do ní zahrnuto celé období války včetně roku 1975, ačkoliv poslední američtí vojáci se stáhli začátkem roku 1973 (ostatní zahraniční spojenci ze SEATO již dříve), a krátce nato USA ukončili vojenskou, materiálni i ekonomickou pomoc. V posledním období války tak je již velmi zvláštní hovožit o "Americké válce", přesto je i toto období do Americké války zahrnuto přesně v souladu s oficiální interpretací vietnamských komunistů, pro které je toto členění optimální, protože nenaznačuje, že by snad proti komunistické invazi bojovali sami Vietnamci o své vůli.

Více informací jsem vzhledem k omezenému rozsahu vložil do rubriky rezence.

Jedna z nejlepších knih o Japonsku, jakou jsem kdy četl. Osobně ji jednoznačně doporučuji, jako úvod do tématu Japonska pro lidi, kteří s ním zatím nepřišli do styku.
Velmi oceňuji, že autor, narozdíl od řady jiných, prezentuje obyčejné všední Japonsko. Prostě všední svět, v kterém žijí běžní Japonci. Nevnáší tam různé hluboko zakořeněné pro či proti japonské předsudky, nedělá z nich exoty, zrůdy ani supermany. Prostě úplně normální povídání o Japonsku. V malé brožuře pokryje historii, všední život, cestování i kulturu.

06.09.2017

Tuto knihu rozhodně stojí za to si přečíst. Není to hloupá propaganda, ale autor naopak přesvědčivě a racionálně argumentuje, a to s výbornou znalostí věcí. Je z období, po Mnichovu, kdy zhrzený Moravec, který se cítil podvedený a opuštěný Benešem absolvoval agitační turné po Německé říši, k níž získal sympatie. Knihu psal v době platnosti paktu Molotov Ribentrop a z pozdějšího pohledu je dost absurdní, jak vychvaluje jedním dechem nacistické Německo a komunistické Rusko, a chválí je jako "nedemokratické stystémy", které staví do protikladu k prohnilým neschopným západním demokraciím. Dobře to ilustruje jeden z neduhů diktatur - totiž skutečnost, že jsou schopny velmi rychle otočit v názoru o 180°, čímž působí poněkud nekonzistentně. Demokratické společnosti by takový názorový veletoč trval několik let, a nepůsobil by tedy tak podivně.
Kniha je psaná ještě před útokem na SSSR, a také před vstupem Moravce do protektorátní politiky.

V knize je celkem pěkný rozbor situace před Mnichovem, a také útoku na Polsko. Velmi zajimavé jsou údaje o obranných přípravách první republiky a astronomických sumách, které na to po celou dobu své existence vynakládala.

Z dnešního pohledu stojí za povšimnutí i to, že protektorátní politici se považovali za legitimní následníky Masaryka, a neváhali se na něj odvolávat. Beneš zbaběle utekl a oni zachraňovali, co se dalo - prezentovali se jen jako realisté.

Kniha je zajímavá, ale rozhodně bych ji neřadil do knih, které je třeba číst. Pokud tedy nemáte velký zájem o východní Asii nebo expanzi ruského carského imperialismu do Číny.

Kniha zahrnuje zápisky z cesty, kterou autor, ruský carský důstojník, podnikl na přelomu let 1901 a 1902 po Číně, Japonsku a Indii, s krátkými zastávkami ve významných přístavech Saigon, Singapour atd.

Autor se všude zaměřoval na všechny přítomné vojenské posádky, zejména se věnuje jízdním oddílům. V knize jsou zejména pěkně a velmi podrobně popsané koncese v Tianjin a Hankou.

Kniha vznikla v poměrně krátkém období vrcholného pronikání ruského impéria na dálný východ, v době, kdy Rusko mezi lety 1898 a 1904 drželo rozsáhlé koncese opravňujísí jej k vybudování železnic v Manžusku (dnes severovchodní Čína), měst, zřízení vojenských základen, mělo přístavy Port Arthur a Dálny na Kvantungském poloostrově atd. A za ohroných nákladů zde prbíhala výstavba této železnice a další infrastruktury.
V knize tak zjistíte, jak vypadala dovolená ruské mandžuské honorace v Japonsku (Nagasaki byo velmi oblíbené, jelikož tam až do získání Port arturu zimovala ruská pacifická flotila).

Autor v podstatě celou svou cestu věnoval snaze o získání představ o schopnostech vojáků různých zemí, s tím, že největší pozornost věnoval právě Japonsku. Japonské schopnosti zjevně podceňoval.
Ačkoliv se autor zjevně považuje za velmi racionálně a objektivně kriticky myslícího člověka, a např. při kritice výkonů fakírů tak opravdu postupuje, k hodnocení schopností různých armád přistupuje zjevně dost neobjektivně. Vždy a za všech okolností hodnotí nejlépe ruské vojáky, a pozitivních slov má již jen pro franocuzské (v té době jediní spojenci Ruského impéria). O všech ostatních se vyjadřuje se značným despektem, a o asiských vojeských útvarech až s rasovými předsudky. Zejména Japonce značně podceňuje.

Celkově je kniha zjevně určena ruskému čtenáři (a její český překlad rusofilním panslavistickým Čechům). Autor tak před námi načrtává svět, kde ruští vojáci morálně všechny ostatní převyšují, jsou jediní které domorodci v Asii obdivují, zatímco západními národy pohrdají a ruským obchodníkům a vojákům patří budoucnost v celé Asii. Zatímco angličtí či američtí námořníci se odporně opilí plazí motají po nábřežích, obtěžují místní obyvatele a ti je častují odsuzujícími pohledy, Ruští vojáci nepijí buď vůbec, a nebo jen s mírou, a místní lidé obdivují jejich elegantní vratký krok.

Kniha není žádnou bezduchou agitkou, je plná věcných informací a stojí za to, si ji přečíst, ale ten správný světonázor o nadřazenosti ruského impéria, jehož vojákům není rovno, ji prostě prostupuje celou. Kritika ostatních národů může být někdy oprávněná, ale je to psána v klasickém duchu propagandy: u ostatních vypíchneme vše špatné, u našich o tom špatném nebudem mluvit a budeme mluvit jen o tom dobrém.

Snad jediná kritika na vlast tak míří za skutečnost, že vojáci všech ostatních armád se na posádkách v Asii střídají v pravidelných ročních cyklech, zatímco Rusové jsou tam umísťováni na neurčito s nejistým výhledem, kdy jen důstojníci mají výhled, že po 5 letech dostanou dovolenou a po 7 se vrátí. Což nebylo pro morálku mužstva dobré.

Autor procestoval obvyklá místa ve východní a jihovýchodní Asii, které navštěvoval v podstatě skoro kažný tehdejší cestovatel, z toho pohledu není důvod knihu číst. Pokud ale chcete vědět, jaký pohled na to měli rusové, a vidět věci z jiného úhlu pohledu, z kterého je dokáže vidět (velko)ruský vlastenec, pak stojí kniha za přečtění.

Kniha vás zavede do světa dekoltovaných žen, džigitujících vojáků, (ne)džigit ruských důstojníků, zhýčkaných gentlemanů, bakšiše a to vše krátce před tou první velkou válkou. Do světa globalizovaného, do období, na které zpětně hledíme jako na období míru, kdy ale různé "lokální" války (sino-japonská, rusko-japonská, boxerské povstání, ....) měnili situaci katždých pár let.

02.09.2017

Nejpodrobnější průvodce Japonskem, který je k dispozici v českém Jazyce. Spousta textu malým písmem na tenkém papíře a bez obrázků. Pokud chcete zjistit informace o jakémkoliv konkrétním místě v Japonsku, je dobrá volba podívat se nejdřív do něj. Pokud si ale chcete jen počíst, budete se asi nudit, a na cesty do batohu je zas moc velký a brzy by se zničil.

Každopádně hodnotím tento vydavatelský počin pozitivně a nelituji, že jsem si ho koupil. I takovýchto průvodců je nám třeba :-)

to Skylar27: To je právě ten problém, že nic lepšího není. V češtině je rozhodně nejpodrobnější průvodce z edice " Rough Guides", ale je tam přes třinácet stran textu malým písmem a málo obrázků. Pokud hledáte informace o nějakém konkrétním místě v klidu domova, tak je dobrý. Ale pokud si jen chcete počíst o zemi, nebo naopak ho přibalit do batohu, tak se moc nehodí. Četba je nudná a je veliký a na tenkém papíře. Proto cestuji právě s DK průvodcem (jak jsem psal, NG je velmi podobný, možná i s trochu lepším textem, ale mě opravdu vyhovují v DK ty mapy a nákresy).
Na Váš dotaz v češtině mohu doporučit pouze "Rough Guides", jen ten je podrobnější, je to sice nuda, ale pokud jedete na nějaké místo v Japonsku, Rough Guides vám dá nejdetailnější informace o okolí.

Pokud jste doma, tak doporučuji hledat na internetu (spíše anglicky), pokud chcete jet do Japonska, tak jednoznačně doporučuji navštívit v každém městě jako první místo informační centrum. Dostanete zdarma mapu a spoustu materiálů v angličtině, co je v okolí.

Šlo spíš o takový obecný povzdech. Jedinná publikace, která mě opravdu nadchla tím, že pojednávala nezvyklá místa bylo "Věčné Japonsko", ale to jsou spíš vzpomínky z cest, navíc před 100 lety.

Jak jsem psal, tak opravdu všechny zahraniční průvodce jsousi podobné jak vejce vejci (i anglojazyčné). A japonské průvodce se zaměřují téměř jen na gastronomii, což je tam velmi oblíbené, a v podstatě každé město má nějakou specialitu, o které tvrdí, že ji dělají jinak nebo nejlépe. Necméně většina zahraničních turistů má problém toto docenit a rozdíl v jedné igredianci stejného jídla, jaké můžou koupit všude jinde je asi nebude motivovat jet přes půl Japonska. Takže osobně spoléhám na to, co mi někdo doporučí, o čem někde najdu zmínku a zaujme mě to.
Např. bych chtěl příště navštívit Heiwadai tower.

Řada zajimavých věcí v těch průvodcích i je, ale jen jako drobná zmínka a ztrácí se mezi jinými zcela nudnými věcmi. Prostě jen někdo opisoval telefoní seznam - např. muzeum mečů v tokiu je velmi dobré, ale jsou o něm v průvodcích maximálně 3 řádky, což je stejně jako o mizerném muzeu řemesel, kde není nic.

Obecně věci v Tokiu jsou vždy pojednány velmi podrobně a ty méně popsané často nejsou moc zajimavé, naopak na venkově autoři považují za nepodstatné kde co, třeba i celá statisícová města. Což je trochu škoda i s ohledem na to, že celé Tokio a okolí lehlo popolem v roce 1923 a znovu za války. Navíc je to velkoměsto, které se dost podobá jiným.

Mě spíš baví poznávat kraje, ke kterým mám nějaký vztah, než obrážet jen průvodcem doporučená místa.

Dost mě překvapilo, že třeba v Nagasaki jsou skoro všichni turisté japonské školní výlety z okolí. Cizinců je tam jen pár, prostě proto, že všichni se jedou podívat do Hirošimy, protože je to blíž. Přitom Nagasaki má velmi zajimavou historii a spoustu zachovalých památek.

Mě třeba docela zajimají věci spojené s obdobím Meiji, které jsou vysoce atraktivní pro japonské domácí turisty. Pro zahraniční turisty jsou ale většinou dost nudné, protože to pro ně nění nic zvláštního, takže je v zahraničních průvodcích nenajdete (např. Otaru). Ten povzdech že ignorují venkov se týká zejména přírody, protože zahraniční průvodce prostě předpokládají, že každý turista bude chtít lézt např. na Fuji. Ale kdo by chtěl lézt na Aso, nebo Kirišimu? Když je to tisíc kilometrů daleko od Tokia, a nejsou tak známé. A známé nejsou právě jen proto, že jsou daleko. Přitom jsou to možná i zajimavější místa, s bohatou mytologií a krásným okolím, a méně přelidněná.
Ono jsou to spojené nádoby a je těžké říct, co je příčina a co následek. Jestli tam lidé nejezdí proto, že to není v průvodcích, nebo to není v průvodcích proto, že tam lidé nejezdí. Určitě tam nejezdí zahraniční turisté proto, že je to daleko od mezinárodního letiště v Tokiu. Na druhou stranu osobně od průvodce očekávám právě to, že mi doporučí objektivně zajimavá místa, a ne nejbližší horu na dohled od letiště (omlouvám se hoře Fuji, ale i jiné hory jsou krásné).

Je to tak s průvodci po celém světě. Píše se do nich o tom, co lidé navštěvují, a lidé navštěvují to, o čem se píše v průvodcích. A pro autory průvodců bývá lákavější přidat tip na nějakou uličku v hlavním městě, kde je nějaký zajimavý obchod, než na celé město, které je 1000 kilometrů daleko.

3 25.08.2017

Jeden z nejlepších průvodců Japonskem v českém Jazyce, navíc s krásnými fotografiemi. Lze jen Doporučit.

Malý, stručný a levný průvodce. Bohužel ale také plný věcných chyb - v průměru tak 1 až 2 nesmysly na stránku, což je vzhledem k miniaturnímu formátu knížky, a skutečnosti, že polovinu stránky zabírají fotografie, takřka neuvěřitelné. Rozhodně bych ho nedoporučoval k plánovaní cesty.

Velmi dobrý průvodce Japonskem. Rád ho lidem doporučuji. Obdobně dobrý je v češtině jen průvodce ze série National Geographic, ale ten je založen na fotograciích, zatímco průvodce od DK (Dorling Kindersley) mají mnohem více map a schématických náhresů míst s popisy, což mi osobně více vyhovuje.

Je bohatě ilustrovaný, praktický a čtivý. Negativně hodnotím snad jen to, že se příliš zaměřuje na oblasti Kantō(okolí Tokia) a Kansai(Okolí Kyota a Osaky). Ostatní ostrovy (Kyoushou, Shikoku, Hokkaido a Okinawa)jsou pojednány jen stručně.
Dozvíte se tak podrobně o uličkách v okolí jednotlivých zastávek linky Yamanote v Tokiu, ale o venkově vám moc tipů nedají, což je škoda, protože spousta míst je krásných a zajimavých - jen nejsou tak blízko velkých mezinárodních letišť. Pokud chcete poznat skutečné Japonsko, doporučuji procestovat i jiná místa, než známé destinace uvedené ve všech průvodcích. Ještě bych podotkl, že všechny zahranižní průvodce doporučují ta samá místa. Přitom Japonští turisté jezdí často dodestinací, které v zahraničních průvodcích nenajdete (napr. Otaru). A japonské průvodce připomínají průvodce po místních kulinářských specialitách.

3 22.08.2017

Tuhle knihu je poněkud těžší sehnat. Vzhledem k tomu, že autorem je známý
německý japanolog, tak jsem se na ni dost těšil. Bohužel obsahem je to ale v podstatě zcela tuctová dobová populárně naučná kniha o Japonsku, jakých vyšla řada. není na ní vůbec nic zajímavého. Snad kromě toho, že asi kvůli obalu ji v antikvariátech prodávají obvykle nehorázně draho. Kdybych ji nečetl, o nic bych nepřišel. Věhlas a schopnosti autora se do obsahu knihy nijak nepromítly, a je to jen tuctová tenká knížka představující Japonsko.

Jde hlavně o svědectví z okraje společnosti, o životě mezi feťáky, gemblery, lichváři, "kontroverzními podnikately", "zábavních podnicích", o finanční negramotnosti, pokusech o sebevraždu, umírání, abstinenčních příznacích, promiskuitě a závislostech. A také si nelze nevšimnout poněkud narušeného vztahu autorky k mužům a problémům s rodiným, citovým a sexuálním životem(ty poslední si neuvědomuje). Vše se to dost podobá podobným příběhům z celého světa z okraje společnosti a podsvětí. Jakuza v tom nehraje zásadnější roli, spíše je to o osobních problémnech nevyrovnané dívky z nefunkční rodiny a jakuza je jen prostředím a pozadím, a to jen její (nej)nižší úrovně. Stejně, jako samota a chudoba v přelidněných bohatých velkoměstech. Kniha je prostě o životě těch, o kterých se běžně nemluví a tom, o čem se nemluví.

Kniha je v mnoha pasážích značně naturalistická. Těžko říct, jestli byla autorka někdy bystrá, ale po letech fetování není.

Není to příjemné čtení.

Kniha s lehkostí a humorem prezentuje oficiální verzi českých dějin, která se učí ve škole - a tu a tam i ukazuje, že to vlastně třeba bylo úplně jinak. Jednoznačně doporučuji dětem, cizincům, kteří se potřebují seznámit s verzí dějin, v kterou věří oběti českého školství, stejně, jako pro každého, kdo si chce dějiny trochu zopakovat a pobavit se. Vznikl podle toho i výborný televizní seriál, který je ale trochu jiný - je detailnější, ale kontroverzní věci jsou v něm sice často jen nakreslené, ale nekomentované - v tomto je leporelo přímější.

2 27.07.2017

Velmi poučné. Zajímavé je mimo jiné, jak aktivní byli čeští četníci, zejména co se cikánské otázky týče. A také to, že zatímco na dokumentech vznikajících na úrovni opcí se rozlišovalo, kdo je spořádaný občan a kdo ne, tak na úrovni okresu již vládla kolektivní vina, bez ohledu na to, že polovina cikánů byla bezproblémová.
Články z českého časopisu Árijský útok připomínají až nepříjemně rétoriku řady dnešních šiřitelů nenávisti.
Dost mě také překvapilo, jak byli rozsáhle využívány židovské obce pro administraci "vysídlení", a jaká administrativní zátěž s tím byla spojena.
Na nařízeních postupně stahujících smyčku kolem židů je dobře vidět, jak v prvním z nich se protektorátní úřady snaží tvářit, že vlastně jim jde jen o zachování veřejného pořádku a oddělení (a snad i ochranu židů), zatímco v dalších se již o nic takového nesnaží a mnohé nelze vykládat jinak, než jako vedené jediným motivem - ještě víc ztížit život židům - jelikož žádný jiný efekt mít nemohou.

27.07.2017

Označení reportážní román je poněkud zavádějící.
Vzhledem k omezené kapacitě komentářů jsem to podrobně rozepsal v recenzi.

Knížka je tenká, zajimavá a poučná, takže rozhodně stojí za přečtení. Většinou se uveřejňují spíše vzpomínky lidí, kteří přežili koncentrační tábory, zde jde o vzpomínky z rodiny, která měla dost předvídavosti, prostředků, kontaktů a štěstí, aby se tomuto osudu vyhnula.
Navíc podrobně popisuje, jak to probíhalo administrativně i finančně, a jak se převáděli transfery majeteku a kolik procent stály, kdo je podvedl a také váhání a těžké rozhodování jestli a kam vycestovat, a jestli ještě nepočkat. Dokonce včetně jednoho návratu do Protektorátu. Vzpomínky paní Votické se tím liší od většiny běžně prezentovaných životních příběhů. Její manžel byl zámožný muž s dobrými kontakty a přehledem, takže se jim povedlo přežít válku relativně slušně, nicméně stálo je to všechen majetek.

Vzpomínky také dobře ilustrují 2 málo známé fakty o holokaustu:
1) až do roku 1941 nebránilo německo a protektorát židům ve vystěhování, ale problém byl, že je nikdo nechtěl příjmout.
2)posedlost likvidací židů byla záležitostí vedení NSDAP, kterou řada jejich spojenců nestílela. I někteří evropští spojenci Německa (např. Finsko, Francie, Maďarsko) odmítali vydat své občany a někteří i uprchlíky k likvidaci. Židé na území pod Japonskou kontrolou měli narozdíl od těch ve většině Evropy to štěstí, že byli mimo dosah možné projekce síly vedení německých národních socialistů.

Stojí za zmínku vzpomínka na to, že Japonsko akceptovalo fakticky pasy zaniklé ČSR v době protektorátu.

V knize jsou sice stížnosti na těžký osud, nicméně autorka velmi objektivně uznává, že se měli lépe, než židé v Evropě, a i než běžní lidé v Číně.

Drobnou zajimavostí je vzpomínka na to, že v ghettu v Šanghaji byla 1/3 lékařů, takže byli opravdu levní a snadno k sehnání.

13.07.2017

Velmi zajmavá kniha - autentické svědectví o velkém zemětřesení v Kanto v roce 1923, jak probíhala skáza města požáry, jak se lidé chovali v následujících dnech, kdy zcela zmizela státní autorita, o evakuaci ciziců, vztazích mezi nimi i bezcitných fanatických šiřitelích křesťanství atd.
Na knize velmi oceňuji, že autorka je na jednu stranu ze svých dřívějších pobytů znalá Japonského prostředí, a nemá k němu žádný negativní vztah, na druhou stranu je velmi objektivní. Nenašel jsem zatím žádný detailnější ani objektivnější záznam událostí. Bohužel dnes je tendence je vykládat značně tendenčně, podle toho, kdo je vykládá.
Pro autorku asi nebylo příliš příjemné muset vyhledat pomoc na Československém velvyslanectví, kde před tím působila a neodcházela odtud v dobrém.

Její svědectví o bezcitném přístupu a náboženském fanatismu šiřitelů křesťanství je dobrým podkladem pro pochopení, proč například ještě dnes propaganda Severní koree dělá z misionářů jedny z největších nestvůr.

Autorka popisuje své zážitky z bezvládí které zavládlo po zemětřesení, v němž se rozmáhají agresivní xenofobní nálady a fámy a kriminální lůzou vedené násilné skupiny které linčují a zabíjejí cizince. Autorka tak popisuje, jak kvůli zhoršující se bezpečnostvní situaci musela pěšky vyrazit do Tokia.

28.06.2017

Na knihu jsem se velmi těšil, protože je na téma, které mě velmi zajimá. Bohužel jako celek mě spíše dost zklamala. Kniha má velmi široký záběr, což vede k tomu, že u ničeho se nejde do hloubky. Navíc na mě působila značně selektivně, dojmem, že autor tahá nahodile z rukávu různé neozdrojovaná tvrzení a z nich si staví obraz, jaký se mu hodí.

Poněkud příliž se věnuje Alžírsku a francouzským koloniím vůbec.

18.06.2017