Y2T komentáře u knih

Sovětská propaganda, ale zároveň překvapivě kvalitně zpracovaná kniha pojednávající zejména o boji o moc v Číně v první polovině 20. století.

Sice se to v ní jen hemží "agresivními imperialisty" a podobnými výrazy, a každému z nich se podsouvá, že vše co koná, koná s hlavním cílem poškodit SSSR, ale z hlediska popisu událostí a situace totálního rozkladu v Číně za desítky let trvající občanské války a neefektivní snahy různých světových politiků nastolit mír střídavou podporou rozličných čínských hnutí, je to výborná kniha. Používané politické a diplomatické fráze, i ekonomické a vojenské prostředky působí velmi soudobě. Samozřejmě jakákoliv role SSSR je zamlčena. Sovětskou okupaci pobaltí zvládnou eufemisticky označit za uzavření smlouvy o přátelství atd. Celkově ale nejde o propagandistický blábol, jako většina tehdejší podobné literatury, ale o kvalitně a detailně napsané dílo, které má hlavu a patu a prezentuje sovětský úhel pohledu, který není v mnohémo nic méně neobjektivní, než úhel pohledu kterékoliv z jiných zemí. Informace nevhodné pro SSSR však buď uvádí v pro ně příznivém světle, bez jakéhokoliv důvodu je neuvádí nebo je uvádí v irelevantním kontextu. Je to dost nápadné v kontrastu s tím, jak v jiných ohledech je kniha precizně zpracována.
Kniha například bystře upozorňuje, na podstatu územních sporů mezi Čínou a Japonskem na Okinavu, ale vůbec je nezmiňuje u Sachalinu (Karafuta). Obdobně vymezení termínu "Japonské kolonie" jak je v knize použit působí, že vzniklo až ex post po druhé světové válce a autor za kolonie označuje jakékoliv území, které se rozhodl někdo jiný nárokovat, respektive za Japonsko ve smyslu Jaltské konference považuje jen 4 hlavní ostrovy. V Kapitole o vystěhovalectví tak podrobně rozebírá japonské "vystěhovalectví" mimojiné do "kolonií", které ovšem z Japonského pohledu nebyly žádným vystěhovalectvím do kolonií, ale jen přesunem v rámci Japonska, jehož byla dotčená území nedílnou součástí. Přitom u většiny z nich byly součástí japonska na základě mezinárodně všeobecně uznanávaných smluv, které nikdo před koncem WWII nezpochybňoval(str. 266).



Kniha je psána překvapivě komplikovaným jazykem. Termíny jako "půl druhého sta tisíc osob" patří k těm jednodužším a srozumitelnějším.

Je vemi zajímavé, že metody i diplomatická vyjádření západního světa jsou i dnes velmi podobné. A postupy, kterými se Japonsko snažilo získat vliv před válkou v jihovýchodní Asii jsou takřka totožné s těmi, které dnes uplatňuje Čína. Až na to, že ta je uplatňuje v mnohem větším množství států, některé i v ČR.

Jediná trochu srovnatelná kniha mě napadá "Žlutí nastupují".

1 04.01.2017

Výborně zpracovaná a napsaná kniha.

1 03.01.2017

Kniha je jen fikce spisovatele, který si chytře spočítal, že v době války ve Vietnamu se takováto kniha bude dobře prodávat, bez ohledu na obsah. Nejde o skutečnost, ale beletrii.

Kdo si chce přečíst seriozní literaturu faktu, může sáhnout po dvou výtečných knihách českého historika Kudrny, která vychází zejména z výslechů českých zajatců a přeběhlíků z cizinecké legie prováděných StB, ale i z archivů Legie, rozhovorů s žijícími veterány atd.

Jde o zápisky rozhovorů 2 profesorů práva na téma mezinárodního práva trestního, z nichž jeden byl soudcem tohoto tribunálu. Kniha je velmi čtivá a i laikovi dobře a kvalitně přiblíží tokijský tribunál, včetně všech jeho problémů, z nichž sice většinu obhajuje, ale otevřeně o nich mluví, uvědomuje si je, a snaží se vysvětlit, proč došel v době konání ke stanovisku, k jakému došel, a osvětluje i cesty, po kterých se ubíraly myšlenkové postupy ostatních soudců. Otevřeně mluví o tom, co jednání tribunálu předcházelo, jak probíhal, ale také co následovalo. A jakými procesními pravidly se řídil. A vysvětlí, proč se raději nepublikovaly zápisy z jeho jednání. Kniha pomůže pochopit, že Tokijský tribunál nebyl zdaleka jen východní obdobou Norimberského. Zatímco ten Norimberský se mohl dobře opřít o holocaust, v tokijském procesu to tak jednoduché a jednoznačné nebylo a bylo třeba už na začátku jinak formulovat jeho statut, protože mnohé činy jím trestané by podle norimberského tribunálu nebyly vůbec trestné. Čtenáře také jistě překvapí fakt, že soudci nebyli v názorech vůbec jednotní - samotný rozsudek byl u některých obžalovaných přijat jen nejtěsnější možnou většinou. Poměrně známý je odmítavý postoj indického soudce, který neviděl rozdíl mezi činností spojenců a Japonska. Röling se s tímto pro sebe vypořádává formálně procesně právně tím, že působnost tribunálu se vztahuje pouze na japonské pachatele, a jinými se nejsou oprávněni zabývat (což je typicky pozitivně právní myšlenka). Čtenáře jistě překvapí postup sovětského soudce, který odmítl podpořit trest smrti s odůvodněním, že momentálně je jeho výkon v SSSR pozastaven.

Konečně jsem pochopil, na základě jakých úvah byli někteří z obviněných odsouzeni, a jak se tribunál rozhodoval o trestech.

Knihu doporučuji všem zájemcům o východoasijskou válku, stejně jako o mezinárodní trestní právo. Výtku vůči Rölingovi mám pouze za to, že zatímco s realitou válečného Japonska, stavu země, armády i vztahy ve vedení je dle mého názoru velmi dobře obeznámen a uvádí i zdroje svých informací, tak velmi často hovoří v různých paralelách velmi kriticky o válce ve Vietnamu, kde uvádí spousty neurčitých a nepodložených tvrzení, s kterými jsem se nikde nesetkal. Zatímco tokiským procesem strávil roky na plný úvazek, Vietnamskou otázku znal zjevně jen z povrchního antiamerického podání západních novinářů.

Druhou připomínku bych měl k tomu, že ačkoliv se snaží zastávat práva rozvojových zemí, stejně na vše hledí optikou člověka z malé západoevropské země, která bývala koloniální mocností. Je vždy přítomen tam jistý europocentrismus.

3 22.12.2016

Kniha sice pracuje s reálnými informacemi, ale tyto vytrhává z kontextu a účelově je selektivně prezentuje tak, aby vytvořila maximálně negativní obraz Japonska.

Jak je to s objektivitou knihy napovídá i skutečnost, že ji vydalo v roce 1961 Naše Vojsko, což se přihodilo jen málokteré knize ze západu a zařadila se tak po bok knih z per spolehlivých sovětských spisovatelů.

Pro zvídavé čtenáře doporučuji zejména velmi profesionálně nepodjatě napsanou knihu nizozemského soudce tokijského tribunálu Rölinga "Tokijský proces", nebo . např. knihu Viktora Mussika "Žlutí nastupují" z roku 1936, jejíž autor prezentuje věci z čínského pohledu a k Japonsku je značně kritický, ale neignoruje okolní realitu.

Autor je velmi horlivý italský fašistický (italský fašistický,nikoliv německý nacistický) novinář/spisovatel, který vidí všechno politicky. Vše vidí v absurdním pohledu fanatické propagandy typu "co na tom, že nemají ropu, ocel, oblečení a potraviny - dokud mají odhodlání, tak jsou neporazitelní!" Kniha je nesmyslný politický blábol, o Japonsku se tam nic moc nedozvíte, spíš o užvaněné italské fašistické propagandě. Za zmínku stojí, že autora, jako oficiálního hosta a novináře ze spřátelené země provedli s průvodci mnoha místy, kam jiní cizinci nesměli. A autor je ukecaný chlubil a napsal i věci, které by patrně tehdy byly hodnoceny jako vojenské tajemství (stavy jednotek atd.). Za zmínku stojí autorova návštěva místa nedávného střetnutí Japonska se SSSR, v ČR známá v sovětské oficiální verzi pod názvem "Bitwa u jezera Chasan", s ní spojené popisy bojiště a také prezentace japonského úhlu pohledu. V ČR, kde je hluboce zakořeněna sovětská interpretace je to jistě nevšední čtení.

19.10.2016

Snad nejlepší kniha o Japonsku v českém jazyce. Sice trochu staršího data, ale výborná. Autor ji psal až po s mnohaletým odstupem, takže ačkoliv je vydána v roce 1939, popisuje zkušenosti autora z jeho sedmiletého pobytu v Japonsku před první světovou válkou. Autor se velmi rychle naučil Japonsky, a zejména jako reportér japonsky psaného motoristického magazínu procestoval zemi.

Osobně je mi velmi blízký přístup autora, který na rozdíl od řady jiných se nesnaží vykreslit čtenářsky atraktivní obraz zcela jiné a exotické země, ale naopak vidí podobnosti a paralely s naší společností. Jde o mimořádně bystrého pozorovatele.

Za velmi zajimavé považuji zážitky z jeho putování po odlehlém venkově, kde navštívil mimo jiné lázně léčící sifilidu (nikoliv jako pacient, ale jako turista). To je věc, kterou vě většině podobných publikací nenajdete. Pro českého čtenáře může být také zajimavé nezvykle otevřené líčení malé české komunity v Japonsku. Řada ze zmíněných osob je poměrně známá a mnozí teké publikovali knihy o japonsku a lze tak porovnat některé věci s jejich líčením.

Za pozornost stojí i vpravdě mimořádná osobnost autora, škoda, že jinak zcela neznámá - opravdu nevidím důvod vymýšlet si nějaké fiktivní Járy Cimrmany, když máme A.R. Nykla.

Dodatečná oprava: Nově byl vydán Nykluv životopis, spolu s dalšími texty o Japonsku a komparací s jeho deníky a korespondencí. Poněkud snížil mé mínění o Nyklovi, nicméně i tak jde o zajimavou a pozoruhodnou osobnost a oboje rozhodně stojí za přečtení. Texty v Japonsku do japonského časopisu Jidosha psal pouze anglicky, do japonštiny je nechával překládat rodilým Japoncem. V rámci českojazyčné literatury o Japonsku, (která byla a bohužel i většinou je spíše nevalné kvality) jde ale i tak stále o jedno z nejlepších děl.

5 18.10.2016

Kniha je svědectvím o osobní zkušenosti jednoho člověka s prací v konkrétní velké japonské korporaci. Čte se výborně, je pěkně napsaná se snalostí místních reálií a i celkem s dobrou vůlí a nadhledem.

Rozhodně bych ji nesrovnával s knihou Strach a chvění, což je beletrie - tedy nikoliv svědectví o skutečnosti, ale autorovo uměleké dílo líčící cíleně fiktivní utrpení.

Knihu rozhodně vřele doporučuji k přečtení. Snad jen s tou připomínkou, aby z ní lidé nedělali ukvapené závěry. Líčí opravdu pouze zkušenost jednoho člověka, jeho pohledem a navíc z poměrně specifickéh prostředí velké korporace. Řada věcí v knize líčená tak není zdaleka typická pro ostatní japonské společnosti, zejména ty menší, ale naopak řada je všcí podobná jiným velkým korporacím po světě.

Překlad by mohl být trochu lepší, ale v rámci toho, co je obvyklé v ČR mezi knihami s tématikou dálného východu je celkem kvalitní. Největší výtku bych tak měl paradoxně k překladu názvu a podtitulu. Přeložit název "The Blue-Eyed Salaryman: From World Traveller to Lifer at Mitsubishi" jako "Modrooký zaměstnanec japonské firmy - Váženým doživotním hostem Mitsubishi" je velmi zavádějící. Myslím, že salarymana v názvu mohli nechat - i v angličtině je to cizí slovo, které se použív pouze ve spojitosti s japonskem. Hlavní chyba je ale překlad podtitulu - český překlad znamená něco úplně jiného. Anglický název poukazuje na to, že ze světoběžníka se stal usedlý zaměstnanec s definitivou. Český muví o váženém hostu, což je zcela mimo, protože autor sám se naopak velmi vyhraňuje proti cizincům, kteří jsou v japonských firmách jen na ozdobu a nic nedělají a v celé knize lýčí, jak musel pracovat stejně, nebo víc, než Japonci. Ani o hostovi, ani o váženosti nemůže být ani řeč. A s tou doživotností to také není tak žhavé, jak se dočtete (vlastně jde jen o smlouvu na dobu neurčitou, jen v japonsku je zvyk tomu říkat jinak, protože dřív se to většinou vzhledem k nízké fluktuaci rovnalo doživotnímu zaměstnání. Ty časy jsou pryč a bylo by na místě nepřekládat to otrocky doslovně). Ten podtitul je zcela nesmyslný.
Druhou výtku mám k překladateli za to že kdykoliv je v knize zmíněn nějaký překlad něčeho mezi angličtinou a japonštinou, přeložil anglická slova do češtiny. Tím zcela zmizela podstata textu. Když například autor popisuje diskusi o překladu, zda je laserový paprsek "vykmitáván" "vyzařován" i "emitován", bylo by pro čtenáře rozhodně lepší, pokud by anglická slova ponechal alespoň v poznámce. Překladatel však anglické termíny (narozdíl od japonských) přeložil, takže si tenář vůbec nemůže udělat úsudek o tom, jak moc dobrý či podivný to byl překlad. Původní termíny mohl uvést překladatel alespoň do poznámky. Odstranil tak z knihy podstatu sdělení a nechal tam jen rozhoření autora nad nesprávností překladu.

1 22.09.2016

Knihu bych obecně rozdělil do několika částí:
1) líčení života T.O., než poznal Večerníčka
2)budování PR T.O. za pomoci Večerníčka
3)recepty

První části musím vytknout zejména velmi mizerně odvedenou práci autora. Mohu říct, že jsem se s tak nekvalitním textem od duševně zdravého člověka ještě nesetkal. I slohové práce na základní škole jsou proti tomu vysoce kvalitní literatura.

Tato část působí, jako by si ji po sobě autor ani jednou nepřečetl, natož, aby korekturu, revizi či připomínkování prováděl někdo jiný. Autor zcela běžně míchá údaje jedné osoby a druhé, skáče zcela nepřehledně od tématu k tématu, řada vět a odstavců je úplný guláš, jehož smysl nelze vůbec rozšifrovat. Někde je uprostřed textu věta přímé řeči, která působí jednoznačně jako citace někoho, ale uvozovky jsou jen na konci a vůbec není zřejmé, zda jde o výrok Okamury, zmatený projev autora, či citaci někoho dalšího.....a tak by šlo pokračovat. Autorovi se nedaří udržet myšlenku, skáče zmatečně od tématu k tématu a i při nejvyšší snaze je většinou nemožné zjistit, co tím vlastně chtěl autor říci. Např. Životopis pátera Armbrustera působí jako doslova opsaný z inernet (https://www.phil.muni.cz/fil/scf/komplet/armbrs.html), navíc autor směle konstatuje, že páter spoluzakládal univerzitu Sophia, aby o pár řádků dál konstatoval, že o několik let dříve na ní studoval - pro pořádek dodávám, že univerzita byla založena 1913, tedy 8 let před narozením Ambrustera. Stejně tak tvrzení, že seppuku (rozříznutí břicha - harakiri) je dodnes mezi významnými lidmi běžné při selhání mě značně udivilo. Posední případ se odehrál před 46 lety, a i tehdy všechny v Japonsku překvapil. Také mě překvapil citát T.O., v kterém tvrdí, že svět má 5 mld lidí - to je údaj starý v době vydání knihy 23 let- tehdy to bylo už skoro o 2 mld více. A takových věcí je plná, na každé (krátké stránce) několik. Kniha se dostává často do rozpuru i s jinými rozhovory T.O. například jako výmluvu, proč nemá T.O. vysokoškolské vzdělání zde používají, že neměla rodina peníze - ačkoliv o cca 2 stránky dříve zdůrazňují, jak báječně bohatá byla jeho japonská rodina a o půl stránky později se dozvíte, že starší i mladší bratr absolvovali každý 2! vysoké školy v ČR (tedy zdarma).
První část knihy je mučením čtenáře, a působí neuvěřitelně, co si někdo troufne (bez ohledu na obsah) lidem předkládat a na co plýtvá papír. Nechápu, že si se sepsáním knihy nedali alespoň trochu víc práce, respektive, že tím nebyl pověřen někdo alespoň trochu schopnější. Každopádně u celé knihy doporučuji dobře počítat všechna uváděná data, a doby - dozvíte se i pár zajimavých věcí (nejen to, že to někdy autorům vůbec nesedí).

U seriozní životopisné publikace bych čekal, že si autor ověří prezentovaná tvrzení. Toto jsou jen velmi chabě a zmatečně nakupené citace a věty bezmezného obdivu. Navíc často věcně chybné.

Vedle toho působí leckdy velmi svérázný, flexibilní a kreativní výklad historických faktů a reálií z ČR i Japonska jako detail. Snad jediným světlým bodem knihy je, že při popisech Japonska se drželi autoři (ve srovnání s jinými výroky T. O.) relativně při zemi, i tak ale nemohu doporučit knihu jako zdroj informací o Japonsku.

Samozřejmě samotný životopisný obsah je, jako v každé PR životopisné publikaci, jen obtížně přezkoumatelný. Ale některé věci působí přinejmenším zvláštně a stálo by za to některá atypická tvrzení alespoň trochu podložit a rozvést, případně uvést do kontextu. Bylo by pěkné, pokud by autor předvedl alespoň trochu kritického myšlení....nebo se alespoň snažil, aby tak vypadal. Kniha je jen shlukem neuspořádaných pochybných nekritických obdivných tvrzení, která bohužel pro čtenáře autor neumí ani uspořádat do vět, které by měly hlavu a patu. Každý se může jen dohadovat, zda je to dáno schopnostmi autora, nebo "jen" nedostatkem jeho snahy, pracovitosti a ochoty si text po sobě alespoň jednou přečíst.

ad 2)část líčící, jak se T.O. začal za vydatné pomoci Večerníčka zviditelňovat je informačně mnohem zajimavější, a je až s podivem, k jakým věcem se pánové bezelstně přiznávají. někdo by totiž v systematickém podplácení novinářů bezplatnými návštěvami restaurací T.O. a jeho lobbyingu u politiků mohl snadno spatřovat i závadnou činnost.

ad3) kuchařské recepty - po přečtení této části jsem si vzpomněl na upřimný údiv a šok několika japonců, kteří viděli některé televizní vaření T.O., a nechápali, jak někdo s něčím takovým má odvahu a drzost si stoupnout před kameru, .... a taky, že ho tam někdo pustí. (to druhé vysvětluje předchozí část knihy).
Obecně jde o extrémně jednoduché recepty, zejména recept na instatní kari mě opravdu překvapil - když se chce v japonsku ukázat, že někdo neumí vařit, tak vaří většinou právě japonské instantní kari. Obecně mám k receptům hlavně tu připomínku, že málo pracují s čerstvými surovinami, a naopak uvádí příliš dlouhotrvanlivých polotovarů a instantních prvků. A spousty položek uvádí, že mají být "japonské", ačkoliv nejde o nějakou japonskou zvláštnost a stejně dobře mohou posloužit suroviny korejské či z jiné okolní země. Japonská kuchyně je založena hodně na čerstvé zelěnině - bohužel, T.O. nemá zeleninu, ale obchod s japonskými potravinami, a tam má zejména dlouhotrvanlivé výrobky. Podle toho pak recepty vypadají.

Na závěr bych podotkl, že kniha vyšla v roce 2010, tedy pár let před tím, než se T.O. pustil do politiky na krajní pravici. Kniha je z doby, kdy se snažil prezentovat jako pravicový liberální demokrat se sociálním cítěním - prostě ideální oblíbenec všech. Dokonce je v knize silně antikomunistický.

Mimo jiné mě dost zaujalo, že v knize je opakovaně zastáván postoj ublíženého, který trpí rasovou diskrimninací a předsudky v Japonsku i ČR, ostatní mu háží klacky pod nohy, zakazují mu zaměstnávat cizince místo Čechů atd.

Ještě mne dost překvapilo, že ačkoliv se T.O. hlásí k tomu, že má moravské kořeny, v knize používá on, i pan Večerníček termín "Čechy" pro celou Česku republiku.

Myslím, že jsem celkem otrlý čtenář, ale z téhle knihy mi bylo opravdu na nic.

Kniha je plná autentických svědectví o utrpení civilistů, a to od pamětníků ze všech stran konfliktu. Kniha rozhodně stojí za přečtění, i když vás asi na několik dní připraví o klidné spaní. Zjistíte, jak se lidé chovají v mezních situacích a co všechno je lidské. Kniha popisuje utrpení civilistů od Východního Pruska, přes Pomořany, Slezsko až po Sudety. Líčí zločiny nejen rudé armády, ale i polských partizánů, českých gardistů a funkcionářů NSDAP. Musím říct, že jsem si o české národní gardě paradoxně celkem vylepšíl mínění, protože z uváděných popisů plyne, že narozdíl od bezmezného krvelačného řádění rudé armády a polských partizánů, cílili ve velké většině na aktivní nacisty a jiné osoby spřízněné s nacionálně socialistickým režimem, byť jen regionálního významu. Ani ty popisy mučení už po přečtění předchozích svědectví o řádění rudé armády a poslkých partizánů nezní nijak extréme.

Kniha je celkově k rudé armádě dost tolerantní a neustále připomíná, že tomu předcházelo dění na východní frontě. Naopak nulovou toleranci má vůči funkcionářům NSDAP, kteří zakázali pod trestem smrti evakuaci civilního obyvatelstva a přitom sami měli k útěku připraveny soukromé lodě a letadla. K tématu vlčích dětí vyšla i samostatná kniha jiné autorky "Vlčí dítě".

3 17.08.2016

Nasmál jsem se u toho víc, než u samotných Černých baronů.
Vzhledem k tomu, že se při četbě knihy hodí znalost černých baronů, tak bych doporučoval přečíst si nejdříve ty.

1 18.04.2016

Tahle knížka je prostě jiná než Černí baroni, nebo Říkali mu Terazky - u těch se člověk smíchy za břicho popadá. Tahle je jen úsměvná, zato je to dokonalý průvodce totalitním systémem strachu a teroru, z pohledu běžného malého člověka - a přitom stále psaný zlehka a nevážně. Tahle kniha výborně ukazuje fungování totalitních režimů založené na strachu, protekci, udavačství, aniž by k tomu potřebovala fiktivné či samozvané bezchybné superčisté hrdiny a mučedníky. Je to kniha o obyčejných lidech. Klidně by z toho mohli udělat povinnou četbu - bylo by to přínosnější, než třeba návštěva kina s Tmavomodrým světem plným patosu. Rozhodně je mnohem blíže realitě, a přitom veselejší.

3 18.04.2016

Kniha rozhodně stojí za přečtení. Ačkoliv jde o populárně historickou publikaci, vzniklou v souvislosti s tvorbou TV dokumentů, je opravdu dobře a poctivě zpracována. V čtivé a celkem krátké knize prezentuje dobový společenský vývoj, a to jak v Německu, tak koloniích. Navíc poměrně objektivně. K tomu bych měl jen jednu výtku - u genocidy Hererů uvádí pro Německo o dost příznivější nižší čísla než anglojazyčné zdroje. Anglická literatura tradičně uvádí, že z 80-100 tisíc přežili 2. V této knize je nejvyšší odhad počtu Hererů tuším 60 tisíc, ale jsou tam i bez zdrojů informace uvedené výrazně nižší odhady, dokonce i jen 26.000. Naopak počet přeživších je uváděn až na 12.000, u toho je alespoň uvedeno, že 2000 jsou jen početěch, kteří uprchli do anglických kolonií, a ten rozdíl navíc jsou ti co uprchli jinam, nebo přežili genocidu v Namibii. Je zajímavé, jak i tehdy se údaji v různých zemých pružně pracovalo, podle toho, co se komu hodilo, a ten rozdíl v interpretaci událostí přetrvává dodnes. Některá čísla uváděná v knize jsou ale až příliš extrémní (což autor nezapírá), jen neuvádí, odkud je vzal.
Až na toto je ale kniha zpracována velmi poctivě a nestranně.

Bohužel se věnuje jen Namibii, Tanzanii a tichomoří. Další německé kolonie Togo a kamerun v ní nejsou zahrnuty.

A je třeba ocenit i kvalitní grafické a materiálové zpracování knihy a dobrou cenu.

Na knize mě zaujalo ještě pár věcí, které se netákají přímo německých kolonií, ale spíše obecně politiky a kolonializmu. Kniha otevřeně popisuje, jak se z Bismarka, který odmítal kolonie jako drahý nesmysl (o který v případě války s angliíí hned přijdou), stal Bismark budující koloniální říši. Stačily vyhlídky na blížící se volby, které asi nevyhraje, a najednou se téma kolonií hodilo. Co na tom, že je to pořád stejný nesmysl, hlavně že vyhraje volby. Mnozí tak přemýší i dnes. A na voliče to zabírá úplně stejně jako před lety. Z knihy si člověk uvědomí, že Německo přišlo tak snadno ke "koloniální říši" díky tomu, že všem ostatním velmocem nabídlo slušný podíl na porcování medvěda - tedy Afriky. Bez ohledu na místní obyvatele a státy (a bez jejich vědomí) si na Berlínské konferenci Evropské země rozdělili Afriku hranicemi, jak se jim hodilo, a s těmito hranicemi se Africké země trápí do dnes. A pak se každý z účastníků jal dobývat svou část Afriky. Do čela se postavila skupina dobrodruhů, kteří toužili dosahovat velkých zisků, ale extrémní náklady na zajištění bezpečnosti v kolonii, kterou jejich honba za zisky dál podkopávala, musela nakonec nést Evropská mocnost. je to vzorec privatizace zisků a socializace ztrát opakující se v koloniích všude po světě. V okamžiku, kdy by kolonie nebyla závislá na mateřském státě, přicházelo volání po samostatnosti. Tenhle problém Němci neměli, protože s vyjímkou maličného Toga byli všechny jejich kolonie vždy ztrátové.

Kniha dobře ilustruje problémy kolonialismu společné řadě jiných koloniálních. Vzhledem k tomu, že tohle téma se v českých školách vůbec neučí, jednoznačně doporučuji knihu k rozšíření si obzorů.

1 14.04.2016

Knihu je mi trochu těžké hodnotit. Na jednu stranu je plná zcela nesmyslných údajů (jak zcela nesporných historických dat či geografických, tak různých hodně zavádějících překladů z japonštiny). A to opravdu v neuvěřitelném množství. Na druhou stranu autor překvapivě dobře (tj. s přivřenýma očima v porovnání s ostatními knihami na českém trhu) popisuje japonskou společnost a některé principy jejího fungování. I když z daleka ne se vším souhlasím a řada věcí je dle mého jen povrchní, je to v tomto směru celkem povedená kniha. Zejména v porovnání s krátkým rozsahem, a lehkostí vyprávění to překvapí. V lecčem je i výstižnější, než Japonsko za zrcadlem.

Doplnění: Knihu jsem po delší době znovu otevřel a pár věcí bych doplnil. Přišla mi i lepší, ale zase jsem si uvědomil, že už je dost zastaralá. Od vydání originálu již uplynulo čtvrtstoletí. A kniha v mnohém popisuje spíše stav společnosti a reálie z osmdesátých let, než z doby vydání. A to už se bavíme o realitě 40 let zpět. Kniha na jednu stranu dost zmiňuje třeba sektu Oumu Shinrikyō, ale na druhou z dnešního pohledu nedoceňuje význam a dopad prasknutí ekonomické bubliny na přelomu 80. a 90. let, který nastolil nové trendy, které pokračují dodnes. S líčením reálií týkajících se jak života Japonců. tak cizinců v Japonsku je vidět, že autor vycházel ze stavu v 80. letech v hustě osídlených oblastech Kanto a Kansai. Odlehlejší lokality jako Kjůšů, Hokkaidó nebo sever Honšů zjevně moc nezná. Nastává tak poněkud zvláštní situace, kdy mnohé věci, které označuje již za zaniklé se dodnes udržují v rozsáhlých oblastech Japonska (a to nemluvím o horských vesničkách, ale i statisícových městech v odlehlejších prefekturách, a naopak, kdy sociální realita popisovaná jako nový stav, kdy vycházel z toho co bylo ve velkých městských aglomeracích, již dávno patří minulosti. A to nejen v důsledku ekonomických změn, a společenských, ale výrazně i v důsledku demografických změn. A ty jsou opravdu zásadní - od roku 1973 do roku 2003 se propadla porodnost o 40%, od roku 1972 se neustále propadá počet uzavřených manželství, od roku 1989 se během 14 let počet rozvodů zdvojnásobil.....Samotná oblast okolo Tokia dnes představuje 30% celkové populace Japonska (a oblast Kansai okolo Osaky dalších 20%). Metropolitní oblasti Tokia generuje 43% HDP a každý rok díky vnitřní migraci přibude cca 130 tisíc nových obyvatel. A úměrně tomu se vylidňuje venkov. Do Tokia přicházejí lidé v produktivním věku. Část už má rodiny na venkově, kterým posílá peníze, ti kteří jsou do Tokia jako svobodní a bezdětní tak také často končí. Tokyo má nejnižší porodnost v Japonsku. Ta je nízká všude vyjma jihozápadních prefektur. Všude vyjma pár největších měst není práce, populace vymírá a tomu odpovídají vyklesané ceny nemovitostí. Autor knihy ale tohle vůbec nereflektoval (i když to byly již probíhající trendy, ale jejich dopad ještě nebyl vidět) a předkládá nám obraz Japonska 70. a 80. let, mířícího stále vyš a výš (to nemíním jako kritiku, ale jen konstatování - neuvědomoval si, jaké zásadní změny právě probíhají ve společnosti, a spíš popisoval co sám zažil během 12 let v Japonsku). Taky tam není zahrnutý prudký nárůst počtu cizinců od 90. let v Tokiu, kdy přestalo platit, že co cizinec, to movitý člověk.

2 12.04.2016

Nekritické nadšení rozhodně nesdílím. I když uznávám, že kniha v té české bídě, co se knih o Japonsku týče patří k nadprůměru. Uroveň kapitol se postupně zlepšuje, a zatímco ze začátku je většina úsudků autora nepřesná, či přímo chybná, zejména poslední 3 kapitoly jsou v obecné rovině celkem výstižné, ačkoliv i ony obsahují řadu nesmyslů.

Kniha je bohužel postavená na tom, že autor porovnává svůj britský svět a do protikladu staví japonský svět. V podstatě zcela nepodloženě a náhodně pak generalizuje, když dochází k názorům, že jedni nebo druzí jsou v tom či onom světově unikátní. Je zřejmá hrubá neznalost okolních asijských zemí, i zbytku světa (dokonce i Evropy). Za chybné považuji již základní východisko, že Japonsko pozná z diskusí s japonskými profesory a z oficiálních pramenů. Jistě to není špatný zdroj informací, a mnozí z nich se i velmi snažili, ale je to stále velmi jednostranný pohled, zatížený tím, že jsou věci o kterých mu neřeknou, a které si mnohdy ani sami neuvědomují. Mezi nadprůměrné části knihy tak patří řada citátů děl z 19. století, jejichž autoři v japonsku strávili delší dobu a mnohé postřehy jsou nadčasové. Je škoda, že autor nevyužil širší základnu imformací ke komparaci. Určitě by prospělo, pokud by se seznámil s kulturami i jiných zemí světa, než japonska a anglie (a třetí zemí, s kterou někdy porovnává je Nepál) - zjistil by, že řada věcí je v jiných zemích asie podobná, či částečně podobná, a v lecčem je podobný třeba i tradiční evropský venkov. Stejně tak by bylo přínosné zahrnout mezi zdroje informací i cizince z různých kultur žijící dlouhodobě v Japonsku a naopak Japonce, kteří již dlouhodobě žijí v zahraničí. V rámci japonska rozhodně existuje i celá řada jiných společenských skupin, než právě profesoři v Tokiu, a mnozí vidí řadu věcí jinak. Autor se mohl alespoň seznámit s venkovem.Stejně tak je zajimavý i pohled sousedních zemí (i minulých) na Japonsko.

Autor nedokáže překročit svůj stín a zůstává značně etnocentrický. Navíc jeho vidění západního světa bude patrně většině lidí v ČR vzdálené - autor je zjevně silně věřící křesťan, dříve narozený, s dosti přísnou a studenou výchovou v dětství. A představuje si takto celý nejaponský svět.

Také není schopen oprostit se od svého monoteistického pohledu na věc, ač se o to snaží.
Bohužel, nepatří mezi lidi, kteří hledají podobnosti a paralely mezi společnostmi, ale naopak inklinuje k ukvapeným závěrům o obřích rozdílech.

Kniha je značně nevyrovnaná, obsahuje celou spoustu citací různých zdrojů a lidí, kdy některé postřehy jsou brilantní a jiné zcela zcestné. Je to tak půl na půl, víc nesmyslů je na začátku, míň na konci. Kniha je dobrá k zamyšlení pro lidi, kteří s japonci již mají dost zkušeností, aby dokázali kritickým myšlením oddělit zrno od plev. Takoví ji ale zase ani moc číst nepotřebují.

Více informací viz můj článek v rubrice recenze.

4 10.02.2016