Y2T komentáře u knih

Bohužel opakované negativní zkušenosti - děti, které se tmy nikdy před tím nebály, se po přečtení této knihy tmy bát začaly.

Knihu si patrně pan Hotový nadělil k 70. narozeninám. Věnuje se v ní zejména svému cestování.

Ačkoliv je jako autor knihy uveden pan Chalupa, je její velká většina vzpomínkami pana Hotového, a jen tu a tam doplněna nějakou banální vzpomínkou pana Chalupy. Podstatnou část z rozsahu 86 stran ukousne i předmluva, slovníček pojmů, vtipy o cestování atd., takže celkový rozsah textu o Jiřím Hotovém je výrazně kratší a to jen v malém formátu A5.

Slovníček pojmů je užitečný zejména pro později narozené, a dobře ukazuje extrémní restriktivní administrativní požadavky na cestování za komunizmu. Vtipy jsou dobré.

Mnoho lidí jistě překvapí, jak zvládl v dobách komunizmu cestovat do USA, západní, severní i jižní Evropy. Jen je škoda, že se více nerozepsal o stycích s StB. Stálo by to jistě za to již proto, že je uveden v Cibulkových seznamech jako agent a tajný spolupracovník Ludvík.

Kniha poměrně otevřeně popisuje různé podfuky pana Hotového, jakými se v USA dostával do drahých zábavních parků a podniků bez placení. Ne každému musí být tento chytrácký přístup sympatický.

Knihu lze rozhodně doporučit z hlediska problematiky migrace. Dnes, v době kdy značná část české veřejnosti zapomíná na smysl slov e/i-migrant, je rozhodně dobré si připomenout příběh českého migranta. Jednoho ze statisíců, kteří z naší vlasti utekli během 20. století. jeho příběh je navíc atypický nejen tím, jak komfortně utíkal, ale i tím, že ho v jeho vyhlédnuté cílové zemi odmítli a vyhostili. Četba celkem vede k zamyšlení a uvědomění, jak těžké je někdy oddělit ekonomického migranta od uprchlíka s právem na azyl.

Své podnikání líčí kuse, ale celkem otevřně, jak v BRD, tak v ČSFR/ČR, hlásí se k tomu, že byl první restituent v Brně a vzpomíná, jak s manželkou prodávali erotická videa ve firmě MULTIVIDEO, spol. s r. o atd. V knize jsem opravdu našel pouze zmínky o podnikání, v kterém figuroval přímo pan Hotový - o podnikání jeho manželky (např. firmě AMPHONE FILM, s.r.o. nebo AMPHONE-CONSULT spol. s r.o.) se v ní nedozvíte nic.

Je škoda, že v knize nedostala více prostoru činnost manžeky pana Hotového. Přece jenom, neznám jiného politického uprchlíka, který by se stal honorárním konzulem komunistické vlády, před kterou utekl. Alespoň, že její emigrace tam je popsána.

Knihu je těžké ohodnotit. Víc jak 2-3 hvězdičky bych jí nedal, ale vzhledem ke krátkému rozsahu stojí za přečtení. Byť možná vyvolá víc otázek, než na kolik odpoví. Slovníček pojmů sice působí pro většinu lidí z velké části jistě zbytečně, ale pro nejmladší čtenáře, případně pro čtenáře, kteří se do knihy pustí za pár desítek let, bude velmi užitečný.

Je zajímavé, že o knize není ani zmínka na oficiálních stránkách nakladatelství, bohužel se mi nepodařilo zjistit, v jakém počtu výtisků vyšla. Také jsem nepochopil, proč je jako autor uveden pan Chalupa, když je většina kniha psána jako přímé vzpomínky pana Hotového.

btw: pan Chalupa napsal i knihu o Martinu Pecinovi, jímž v té době vedený úřad ÚOHS sídli ve stejné ulici, jako hotel pana Hotového. Pan Chalupa dělal na ÚOHS tiskového mluvčího a vedocího odboru vnějších vztahů.

2 01.07.2019

Pokud si chcete hodně počíst o létání vrtulníkem, konkrétně s Huey, pak je to dobrá kniha.

Při četbě knihy jsem si mnohokrát vzpoměl na cimrmanovské "Otevřel si hospodu, ale chodili mu tam lidi." Autor se dobrovolně přilásil na pilotní kurz pro piloty do války ve Vietnamu, ale má problém s tím, že po něm střílí a že tam umírají lidé. Těžko říct co čekal. Války nejsou pěkné.
Je obecně škoda, že kniha pokrývá čistě období od odletu do Vietnamu po zpáteční cestu + navíc retrospektivně výcvil. Nedozvíme se skoro nic o životě autora před tím a potom.

Otázka je, jak moc je kniha autentická. Autor víceméně z každého měsíce vyberu jednu akci, kterou do detailů popíše, a o zbytku mlčí. Ten popis je tak detailní, až se mi zdá nedůvěryhodný. Působí spíše jako beletrie. Opravdu má čtenář věřit, že si po letech přesně pamatuje, kdo kdy si udělal který krok, a co si u toho myslel? Autor navíc na jednom místě v poznámce pod čarou přiznáví, že pouze 3 nebo 4 jména si pamatuje, a zbytek si vymyslel. Otázkou je, zda to tak nebylo i u spousty dalších věcí.

Je docela zajimavé si počíst třeba komentáře ke knize na Amazonu, nebo jinde v angličtině. I veteráni z vietnamu mají často připomínku, že kniha příliš pateticky heroizuje autora. Přitom jen dělal svou povinnost, jako dalšího půlmilionu američanů.
Zaujalo mě i to, že mu mnozí vytýkají, že je kniha špatně napsána - tady asi dost pomohl velmi volný český překlad, protože v češtině jde o poměrně pěkné čtivé literární dílo (ale překlad je patrně někdy dost volný), spíše je otázka, jak moc jde o literaturu faktu a jak moc o beletrii. Nemohl jsem se ubránit dojmmu, že autor by patrně dokázal vylíčit jako nesmírně nebezpečný a vzrušující zážitek i jízdu s autem.

Kniha mi trochu připomíná německé druhoválečné knihy líčící válku jako jedno velké dobrodružství.

Rozhodně bych knihu doporučil, pokud chcete pochopit, proč USA ve válce prohráli a utekli z ní (Vím, že řada lidí tento názor nesdílí, a argumentuje tím, že přece neprohráli žádnou bitvu. Ale pokud připustíme, že jde o válku opotřebovávací, a že americké náklady byly extrémní, a přispěli ke znehodnocení dolaru, pádu bretton-woodského systému a ekonomicky k ropné krizi, pak lze oprávněně dojít k závěru, že američané ztratili vůli pokračovat v opotřebovávací válce a tím ji prohráli).

Z knihy jsou velmi dobře zřejmé zásadní chyby amerického vedení: Kniha jednak zachycuje plně extrémní nehospodárnost v nákladech, kdy kvůli pár výstřelům z lesa startují vrtulníky, dále je z ní i vidět absurdita neustálého vyhledávání nepřítele a následného stahování z tvrdě dobitého území, kdy je akce považována za úspešnou, protože "narušila" zásobovací trasy nepřítele. Je zajímavé, že autor je dodnes, stejně jako techdejší velitelé, fascinován údernou silou letecké kavalérie a nedochází mu nákladnost a neefektivnost této strategie.

Druhou věcí, která je z knihy nepřehlédnutelná je ignorantství autora, hraničící místy až s rasismem. Obecně považuje každého vietnamce za nepřítele a chce ho vidět mrtvého.
Vůbec mu nedochází, že cílem celé války je zamezit šíření komunismu, čemuž je nutno zamezit tím, že se zajistí existence nekomunistického jižního Vietnamu. Při čtení knihy člověk pochopí význam politruka u útvaru. Podotýkám, že US Army měla třeba velmi kvalitně zpracovanou kapesního průvodce, kde vysvětlovali, o co v zemi jde, ale autor tím zůstal zcela nedotčen.
A tak, když rozstřílel člun s 53 vojáky jižního Vietnamu, ani na chvíli nezapochyboval, a bylo mu jasné, že ti "sráči" stejně dělají pro vietcong. Sice byli mimo svou určenou pozici a je lidskou přirozeností si své chyby omlouvat, ale absence jakékoliv pochybnosti je zarážející. Byť je typická pro lidi s průměrnou či nižší inteligencí.

Autor působí, že to celé chápe jako boj správných američanů proti zlým vietnamcům. To, že ne každý vietnamec je komunistický voják má velký problém pochopit. Částečně k tomu přizpívá nadprůměrná izolovanost jeho jednotky a služební vytíženost, takže přišel do styku s civilisty patrně o dost méně, než průměrný voják. V tomto směru americká armáda hrubě nezvládla svou roli.

Při čtení knihy jsem si vzpoměl na vzpomínky jiného veterána, který vzpomínal, jak potkali na hlídce vietnamské rybáře, kteří měli doklady v pořádku, ale většina jednotky je chtěla raději preventivně zastřelit. Nemohl jsem si odpustit myšlenku, jak by se zachoval Johnson.

Pro řadu vojáků byli civilní stránkou vietnamu alespoň dívky, nebo prostitutky či dealeři drog. Johnson byl za třičtvrtě roku jen párkrát u holiče, který na ně navíc při jedné ofenzívě zaútočil. Jeho vidění světa tedy lze sice pochopit, ale to nic nemění na jeho absurditě. Pokud by totiž neexistovali žádní nekomunističní vietnamci, proč by tam vlastně síly USA byly? A o správnosti jejich pobytu přitom nepochybuje. Není to žádný velký myslitel.

Krom toho celou knihu básní o ženách s "rovnýma" očima. A popis vzhledu bojovníka VC "neamerického vzhledu" mě také překvapil.

Vzhledem k výše uvedenému jsem během čtení knihy přemýšlel, jestli to autor myslí všechno vážně, nebo zda má jít o nějakou karikaturu na americkou účast ve vietnamu a její dehonestaci. Bohužel to patrně myslel vážně.

Kniha také dokumentuje tvrdou šikanu při výcviku ve státech.

1 25.06.2019

Obecně vidím 3 hlavní důvody proč knihu číst:
1) dozvíte se o vietnamské válce z jiného pohledu (jižního Viet-Namu)
2) dozvíte se o české emigraci v době komunizmu
3) dozvíte se o autorovi

Velkou většinu knihy tvoří reportáže, které autor tvořil pro české vysílání Hlasu ameriky v letech 1968-1974. Jsou v ní ale i dodatečné komentáře a příhody a životopis autora. Reportáže tam nejsou úplně všechny, autor vybral ze svých 410 reportáží jen 210 nejzajímavějších (1968-69;1969-5;1970-26;1971-7;1972-50;1973-45;1974-10). Vzhledem k tomu, že česká redakce Hlasu ameriky byla zrušena v roce 2004, a archiv pořadů nebyl zachován, jde o jedinečnou knihu.

V roce 1968 je tématem velké řady reportáží hospodářský pokrok a ekomomická pomoc USA, pak reakce vietnamců na okupaci Československa. Od listopadu 1968 do srpna 1970 je reportáží minimum, kvůli pobytu autora v Paříži kvůli mírovím jednáním. Od podpisu příměří jsou reportáže již jen o bojích. Zároveň ale začíná informovat o situaci v celé bývalé francouzské Indočíně, tedy i o Kambodže a Laosu.

Je otázka, jestli chápat reportáže jako propagandu. reportáže vychází ve velké většině z oficiálních údajů jižního Viet-namu. Tím pádem jsou vždy uváděny vysoké stráty komunistů a buď vágní označení mírných vládních ztrát, nebo jsou vybírány konflikty, kde se vládě dařillo, ačkoliv jinde ve stejnou dobu dopadla hůř ve větší bitvě. Na druhou stranu všechny informace které autor předkládá považuje sám za pravdivé, a patrně takové jsou. Často je ale realita mírně posunuta povinným pracovním optimizmem. Ofenzíva tet je tak v soukromé komunikaci autora horší než v oficiálních reportážích, nehraje si ale na to, že by dohoda o příměří k nějakému příměří vedla. Také jasně identifikoval ústupek USA při jednáních, kdy souhlasili s ponecháním vojska severního vietnamu na území jižního vietnamu, ačkoliv bylo dosti nepřímé.


Při čtení si člověk uvědomí, že některé věci mohou být jinak, než jak bývají dnes běžně prezentovány. V ČR je dodnes velmi živá verze historie vietnamské války vykládaná soudruhy z Hanoje a tomu odpovídající americké sebemrskačství. Velmi výjimečně dojde na výklady oslavující americkkou armádu, které nebylo dovoleno válu vyhrát a zradili ji zmanipulovaní voliči v USA. Ačkoliv autor sdílí poslední pohled, obraz, který plyne z jeho reportáží je poněkud jiný. Nejvíce mě zaujalo: Ofenzíva TED nebyla takový propadák, jak se běžně tvrdí. Boje trvaly měsíce i v Saigonu. Jarní ofenzíva nebyla poražena před stažením američanů, ale naopak američané se stahovali za každou cenu a nepřerušili stahování ani kvůli probíhající ofenzivě. Přitom při ní došlo k nasazení tanků, a to masivnímu. Z jarní ofenzivy , jejíž výsledek se stal základem "příměří" se jižní vietnam vlastně již nevzpamatoval. Často opakovaná tvrzení o tom, že američané se stáhli, když byla země vyčištěna od komunistů a bezpečná a vybudována obří vietnamská armáda, která pak svou válku prohrála jsou absurdní. Američané se stahovali během probíhající ofenzívy, kterou se povedlo bombardováním maximálně zastavit. Její výsledek se stal podkladem pro "příměří", během něhož boje naopak eskalovaly.

Při čtení knihy je dobré mít na paměti, že američané se zcela stáhli v roce 1973, během roku 1974 ukončili jakoukoliv ekonomickou pomoc a jižní vietnam s papírově 4. nejsilnějším letectvem na světě měl uzeměná letadla pro nedostatek náhradních dílů a paliva. V posledním roce války měl příděl munice na vojáka a týcen cca na 10 minut bojové činnosti. Oproti tomu v průběhu války bylo po Ho Či Minově stezce dopraveno na jih přes 1 700 000 tun materiálu, z tohotéměř polovina až v letech 1974–1975.

Kniha je v českém jazyce unikátní tím, že neprezentuje věci z pohledu soudruhů v Hanoji, případně američanů, ale z pohledu jižního vietnamu. A ten se nekdy dost rozcházel i s pohledem vlády USA či amerických vojáků.

16.06.2019

Kniha popisuje stav za pobytu autora (ruského lékaře)v letech 1895-1900. Kniha se věnuje zejména podrobně epidemiím různých nemocí (zejména moru) v Číně, podrobnému popisu jednotlivých nemocí a špatných higienických návyků. Dále též dost prostituci. A velmi okrajově i běžnému životu.
Obsahuje popis cesty z ruska do Číny před zprovozněním transsibiřské magistrály. A také krátkou zprávu o životě komunity Evropanů v Pekingu. Autor je v ní poněkud skeptický, ale je otázka, zda nejde spíš jen o osobní dojmy. V takto malých komunitách je celkem běžné, že se nově příchozím začnou brzy poněkud zajídat.

Na pár místech tam na člověka vykoukne takové to "Co je Ruské, to je Nejlepší" (ženy, samovar,....), ale je to opravdu jen párkrát, a autor nemá problém uznávat konkrétní zásluhy a dobré vlastnosti jakýchkoliv jiných národností.

Knihu je dost těžké ohodnotit hvězdičkami - pokud vás téma nezajimá, tak nemá moc smysl ji číst, respektive její pasáže s chorobopisy nakažených z průběhu jednotlivých epidemií. Kniha ale obsahuje dost podrobný popis metod čínské medicíny a většinou si nedělá iluze o její účinnosti, byť považuje její léky za hodné prozkoumání.

28.04.2019

Osobní vzpománky ruského lékaře na obléhání velvyslanectev. Kniha popisuje i pronásledování, vyvražďování a olupování čínských křesťanů a cizinců, vojenské výpravy k osvobození velvyslanectev a související události. Osobní a velmi podrobné vzpomínky jsou však právě na obranu velvyslanectev, a to zejména na dění na ruském a sousedním americkém a částečně bitském. Dění na velvyslanectích vzdálenějšíc jen o párset metrů, jako japonska či francie je již popsáno výrazě méně, o dění v ostatních částech Pekingu je ještě méně informac, protože to autor nezažil.

Autor na pár místech knihy projeví své přesvědčení, že Číňané mají raději rusy než jiné cizince, a pochopení pro čínskou frustraci a nenávist k cizincům, bez uvedení jakéhokoliv konkrétního důvodu, ve zbytku však zcela objektivně popisuje chování jednotlivých účastníků, jak evropanů, tak čínských úřadů atd.
Z dnešního pohledu je proto kniha poměrně zajimavá, protože už skoro sto let se tyto věci u nás vykládají spíše v čínské verzi, kde se lid spravedlivě bouří proti cizákům. Ačkoliv na pár místech něco takového autor obecně zmíní, v 95% knihy si můžete počíst svědeství o fanaticích s vymitými mozky věřícími ve svou nezranitelnost, o lůze olupující nevinné čínské křesťany a cizince a o bezradné a kličkující vládě, která se chová značně nečitelně.
Jak jinak označit situaci, kdy vládce není schopen (respektive ochoten) po několik měsíců zajistit bezpěčnost evropských velvyslanectví nacházejících se několik set metrů od jeho přísně střeženého paláce a nechává je na pospas mnoha tisícům ozbrojených bojovníků a profesionálních vojáků? Přitom se ovšem formálně snaží o udržení dobrých vztahů, v úředním věstníku vydává nařízení zakazující utoky, před každé velvyslanectví pošle jednoho neozbrojeného strážného, který si tam lehne na zem a střeží, a uprostřed nejtěžších bojů pošle obleženým dopis, že jim poslal vůz ledu, který bohužel kvůli vzbouřencům nedorazil, a když se přiblíží zahraniční vojsko, pošle i vůz melounů......formálně dokonalá zdvořilost, prakticky nulová pomoc, ponechání volné ruky lůze a čekání, jak se situace vyvine.

Mimojiné je zajimavé, jak z hlediska politické kultury se některé věci v číně mnoho nezměnili, a jistá sebestřednost a arogantní přehlížení ostatních je vlastní čínské politice i dnes. Je až neuvěřitelné, že jak jsou některé věci stále stejné. Třeba když Čínské vládě dojdou jakékoliv argumenty, a chce si obhájit neobhajitelné požadavky či kroky, tak překrucuje události vytáhne frázi o "zraňování citů čínského lidu". Tahle konkrétní formulace, která dnes zaznívá každou chvíli mě v knize opravdu překvapila.

Pokud se chcete rozšířit přehled o čínském chápání diplomacie a jednání s nečíňany, či málo loajálními číňany, jednoznačně doporučuji.

09.03.2019

Tenká propagandistická brožurka. Nejvíc mě na ní zaujalo, jak to autorovi politicky myslí. Šlo patrně o velmi uvědomělého soudruha, kterému to politicky myslí a vše vidí tím jediným správným stranickým úhlem pohledu.

Sun Jat Sen je představen jako extrémně schopný muž z chudých poměrů, který si nejprve uvědomil potřebu odstranit feudalismus a provedl buržoazní revoluci, aby po ní došel k poznání, že je třeba následovat příklad génia Lenina a jediným přítelem je sovětský svaz.

Asi nejvíc mě zaujala část líčící, jak v roce 1923 po setkání se sovětskými vyslanci dojde poznání podstaty imperialismu, a pochopí, že se musí opřít o dělníky a rolníky, a stačí jim rozkázat "Rozdrťte fašisty !" (sic!), a rozkaz je ihned proveden a reakce rozdrcena, a dělníci a rolníci ho "již nikdy nezklamou" (sic) (zemřel v březnu 1925).

Dobu a atmosféru vydání podtrhuje to, že cca 1/3 osob z edice kdo je kdo jsou Rusové, brožuru vytiskla tiskárna v Praze na Stalinově ulici a celá brožurka je hlavně oslavou komunismu a SSSR.

19.12.2018

Zajímavostí je, že na mapě na obálce knihy není Sachalin zakreslen jako součást SSSR. A to ani jeho severní část. Docela by mě zajimalo, jestli to mělo pro grafika nějaké následky.

Kniha je ze srpna 1950, takže je vydaná jen o něco víc než měsíc po vypuknutí války. Navíc jde převážně o překlad ruského textu neuvedeného stáří, doplněného o pár kapitol českým autorem.

Kniha je tuctovou propagandou, která si s fakty hlavu neláme. Je to takový ten sovětský "lidově-demokratický" přístup, kdy všechem demokratický lid jižní koreje podporuje severokorejskou vládu (ti co mají jiný názor nejsou demokrate, ale zaprodanci imperialismu), a pouze statkáři, zrádci, kolaboranti a žoldáci jsou proti. A některé z nich se povedlo odhalit i v orgánech KLDR.

Pokud se ale zajimate o severokorejsky rezim, pak zde muzete videt jeho alternativni historii (či snad mytologii) kratce po jejim zrodu, jeste moc nerozvinutou.

Vitejte ve svete boje demokracie proti agresi. Konkretne osvobozene lidove demokracie a americke imperialni agrese porobujici korejce a menici je v otroky dolaru. Ve svete, kde korejska valka zacala tim, ze velka, vyborne vycvicena armada zoldaku z jihu zautocila na mirumilovny sever, kde se dostala vsak maximalne 1-2 km za demarkacni caru, protože narazila na odpor lidu, ktery ji hnal daleko na jih. Ve svete, kde Kim Ir sen nestravil druhou světovou válu v SSSR v zazemi jako porucik armady SSSR, ale vedl tajny boj proti Japoncům v Koreji. V 16 letech již vedl 1000 bojovníků a v roce 1938 ve 26 letech již 30 000 bojovníků. Japonci byli tak zoufalí, že na něj na na střídačku vypisovali odměny, šířili dezinformace, že je mrtvý a nabízeli mu post JAPONSKÉHO GUVERNÉRA KOREJE!!! .

V knize se samozřejmě u všech jihokorejských politiků připomíná, co dělali za války, ale u severokorejských se o tom mlčí, nebo lže. Moc jsem nepochopil, proc kniha misto skuteckych zlocinu spachanych jihokorejskymi jednotkami, ktere ale nezminuje, resi ruzne okrajove nepokoje, ktere byli vysledkem provokaci mistnich komunistu a počty obětí nadsazené. Přitom o povstání na Čedžu a jeho potlačení tam nic není.

Nic převratného v knize neobjevíte, je to takový soupis komunistického pohledu na věc okořeněný pár absurdními poznámkami o výkonech Kim Ir Sena.

Četl jsem knihu označenou na začátku jako "Pravá tvář Japanu" a letopočtem 1945, na konci knihy je název totožný, nicméně je uveden letopočet 1946. Papírový přebal nebyl k dispozici, nicméně předpokládám, že jde o totožnou knihu a pravděpodobně i stejné vydání.

Hned úvod knihy, kde autor konstatuje, že se nám během války a před ní dostávalo zkresleného obrazu japonska z německé a před tím japonské propagandy a vytičuje za cíl podat nám stručná ale úplný obraz Japonska ve mě vzbudil značná očekávání. Bohužel zůstala převážně nenaplněna. Takže i přes tuto knížku i dnes zůstává český stereotyp (či chcete-li narrativ) o Japoncích ovlivněn silně Japonskou vlastní sebeprezentací a nacistickou propagandou, doplněnou o pár dalších vlivů.

V úvodu autor zmiňuje, že kniha je výsledkem pozorování vlastních a také jiných autorů. Bohužel nikde není uvedeno, co tím myslel, tedy jestli některé kapitoly napsal někdo jiný, dal mu k tomu podklady, nebo tím jen myslí, že někoho citoval.

Kniha, nebo alespoň její podstatná část, je patrně psána v době mezi kapitulací Německa a Japonska, což je jednoznačně zřejmé v několika kapitolách. Na druhou stranu na některých místech působí nejaskými vyjádřeními dojmem, že ani válka v evropě ještě není zkončena a jinde naopak jakoby už i v Asii zkončila.

Knize se moc nedaří udržet naplnit vytčený cíl a vykreslit skutečné Japonsko. V celé řadě věcí je stále zatížena výkladem nacistické propagandy prezentovaným 6 let v protektorátu a odhodlaných Japoncích, na některých místech je cítit i vliv americké protijaponské rasistické propagandy. Celkově má kniha velmi nevyrovnané kapitoly. Některé jsou velmi neosobní a jen přepisují různé statistiky, jiné jsou plné osobních postřehů. Některé jsou objektivní, jiné velmi suběktivní, závěrečná kapitola je velmi politicky angažovaná a autor nám jednoznačně odhaluje, že vidí věci z komunistického úhlu pohledu sociálního. V ostatních kapitolách jen věcně kritizuje sociální nerovnosti a nespravedlivý systém, jako řada dalších zahraničních autorů, ale v poslední kapitole se přímo revolučně odváže.

Někde v knize jsou poznatky věrné, jinde je autor dost mimo mísu.
Obecně je v knize spíš pár povrchních vlastních postřehů a hodně obecných povídání o zemi a statistik, které najdete v takřka každé dobové knižce o Japonsku, a nic se nestane, pokud tuhle knížku číst nebudete. O moc nepřijdete. Většina knihy není moc originální. Ale pár výjimek se najde.

Zaujala mě kapitola o financích, kde autor na rozdíl od ostatních dobových i pozdějších autorů jednak popisuje devalvaci jenu, ale na druhou stranu ji nepropojuje nijak se snahou vytlačit evropské a ameriské zboží z trhů(jak je běžně na západě interpretována), ale uvádí ji do souvislosti se ztrátou schopnosti centrální banky kryt tištěné bankovky zlatem (co vedlo k nutnosti tisku bankovek si lze snadno dovodit vzhledem k tomu, že tato nutnost postihla centrální banku v roce 1937, kdy výrazně vzrostly výdaje na armádní aktivity v číně a jejich financování se statrala významě právě centrální banka, k čemu uvádí i nějaká data).

Autor také správně identifikuje, že země není příliš rozivinutá a přes všechnu propagandu jde o chudý zemědělský stát. Na druhou stranu zaslepen svým politickým viděním vidí za vším zlem nerozlučnou kliku militaristů a velkokapitalistů a uniká mu, že ti druzí na stupňování válečných dobrodružství nijak nevydělávali a objektivně ji neprosazovali. Autor neměl znalosti z Japonské politiky, které máme dnes, zato měl tehdejší středoevropské růžové brýle pro komunizmus.

Přesto jeho kritika sociálních témat zůstává v lecčem aktuální i dnes, stejně jako fakt, že se o tom moc nemluví. V lecčem se mýlí, ale budiž autorovi omluvou, že v tom není sám. Emancipaci japonské ženy věští západní autoři neustále už od 19. století. Ne, že by se Japonská společnost za tu dobu nikam nepohnula ale tak nějak se míjí s očekáváními západních autorů, kteří mají vždy pocit, že to v japonsku dělají špatně a musí to tam brzy pochopit a začít dělat stejně jako na západě. Jenže jak se říká, když dva dělají totéž, není to totéž.Kniha nám napoví i něco o západní společnosti - třeba když porovnává mzdy, tak dochází k závěru, že mizerně jsou tam placení skoro všichni, ovšem pozastavuje se nad nízkámi platy střední třídy (univerzitní profesoři, vyšší důstojníci atd.) - z dnešního pohledu jsou jejich tehdejší platy na úrovni cca 4 násobku dělnických mezd dosti vysoké - zvláčtní jsou spíše jeho očekávání založená na znalosti Evropy a Ameriky, že by měly být třeba na sedminásobku. Zejména u člověka, který kritizuje neustále sociální nerovnost je to trochu překvapující.

V knize mě dost obtěžovali neustálé odbočky od tématu, kdy autor neustále přirovnává Japonsko k (nacistickému) Německu, v kapitole o školství pak úplně odbočil, neovládl se a začal líčit jak za války pracoval jako učitel v jazykové škole, kam chodili krom Čechů i Němci a poplive několik konkrétních německých dětí či studentů, jak jsou neschopné a pochlubí se, jak je vydusil. (Hrdinství, kterým by se člověk mohl pochlubit si představuji poněkud jinak, než jako bezdůvodnou šikanu žáčků kvůli jejich národnosti - lze pochopit, že byla válka, že se neovládl, ale nechápu, proč má autor potřebu tohle nám sdělovat v knize, kterou všichni čtou proto, aby se dozvěděli o Pravé tváži Japanu, a ne o Pravé tváři Karla Gama).

Asi největší pozitivum knihy je, že je tenká, takže její četbou neztratíte moc času. Dobových knih v češtnině o Japonsku je jen v řádu pár desítek, takže pokud si chcete rozšířit obzory o mentalitě jednoho českého středoškolského učitele krátce po porážce nacismu, tak s chutí do četby.

17.10.2018

Dobrá kniha. Oceňuji na ní její komplexnní a nezaujatý pohled. Navíc je i čtivě napsaná. Pro zájemce o toto téma to považuji za nejlepší knihu v českém jazyce.

1 24.09.2018

Kniha mě celkem zklamala. Koupil jsem tohoto průvodce, protože předchozí kniha z edice, kterou jsem měl byla velmi dobrá. Bohužel, základní problém vidím přímo v autorovi. Je to Brit, který Irsko velmi podrobně procestoval. Bohužel se po celou dobu dívá na Irsko očima Angličana, takže neustále vyvrací či potvrzuje vžité anglické předsudky o Irsku (které jinde ve světě lidé nemají a ani neznají), téměř na každé straně vám připoměne, že v Irsku není v hospodách zavírací hodina a proto je to země pití zaslíbená (což může přijít opravdu snad jen člověku svyklému na Anglii), předpoládá výbornou znalost irské kultury a literatury (jasně, kdo jiný, než angličané, kteří t mají za rohem a mají stejný jazyk by ji měl více znát...), v historii neustále zdůrazňuje vztahy s Anglií a místo toho, aby jasně označil hlavní místa, která stojí za to navštívit, tak zabředává do spousty pro většinu turistů poměrně málo zajmavých míst, které však mají vztah k nějaké historické události či osobě, o které mimo Irsko a Anglii skoro nikdo neslyšel.

Velmi svérázný je pak přístup k irské kuchyni, u které neustále naznačuje její mizernou kvalitu, ale opakovaně doporučuje Irsko jako turistickou destinaci kvůli tomu, že v poslední době tam otevřelo mnoho dobrých restaurací mezinárodní kuchyně. Opravdu nevidím důvod jet do Irska kvůli neirským restauracím. Navíc je to v rozporu s výchovnou velmi vágní stránkou o odpovědné turistice, kterou celá kniha začíná, a která je v ní poněkud nadbytečná (byl bych raději, kdyby byla kniha o stránku tenčí a o korunu levnější - zeména, když to sama kniha pak popírá).

Další probém je, že kniha už je dost zastaralá. Od vydání české verze uplynulo už 6 let, ale původní anglický originál je z roku 2004, přičemž posedních změn (které se patrně nepromítly všude) doznal při vydání v roce 2010. Setkáte se tak s dnes dost absurdně působícími neustálými narážkami na to, že Irové schválili Lisabnoskou smlouvu až na podruhé, jakou spoustu peněz dostávají z evropsé unie a že jsou málo loajální Evropané. Chápu, že v té době to tak autr viděl, ale v dnešní době od anglického autora působí takové výčitky poněkud nepatřičně.

Řečeo krátce, je to průvodce napsaný angličanem pro angličany. Všem ostatním by autor posloužil více, kdyby se více zaměřil na Irsko, místo na britské dojmy o něm. U průvodce vydaného National Geographic z Washington D.C. mě to dost překvapilo. Tam jsem čekal garantovanou kvalitu, případně maximálně pohled američana.

Jinak fotky jsou samozřejmě pěkné, ale to u National Geographic, jakož i řady jiných renomovaných průvodců, povžuji za samozřejmost.

07.06.2018

Krátká knížka o 84 stranách, která přibližuje běžné japonsko v první polovině 20. století, se zaměřením na postavení žen. Celkově není na knize nic mimořádného, ale rozhodně ji doporučuji k přečtení všem, kteří četli jakoukoliv snůžku nesmyslů o Japonsku a japonkách od Hlouchy, Lotiho, Nováka či jiných. Tato kniha by sama o sobě nebyla ničím mimořádným, mimořádnou jí činí právě mizerná úroveň většiny ostatních dobových knih o japonsku, které jsou zcela mimo realitu, co se žen v Japonsku týče.

Velmi mě potěšilo, že autorka jednoznačně dementuje existenci tzv. Japonských manželství, jak je líčí Loti, Hloucha a další, a jasně uvádí na pravou míru, že jde čistě o zištné prodejné společnice z okraje společnosti, jaké najdete po celém světě. A celkem dobře reálně líčí podstatu gejš. Jinak se samozřejmě věnuje z vělké většiny běžným ženám, ať již chudým či bohatým.

Kniha obsahuje dost informací o japonskách ženských hnutích, a něktreré věci jsou viděny z jejich pohledu, ale není to nijak zkreslující realitu.

Soudobou společnost japonska v knize autorka prezentuje velmi přesně, trochu horší je to tam, kde se zmiňuje o minulosti, kdy vychází z různých pramenů, často i oficiálních, a může to být poplatné tehdejšímu oficiálnímu státnímu výkladu dějin. To se týká zejména revoluce meiji a postavení císaře, který je prezentován jako moudrý vládce, který se při revoluci meiji ujmul znovu vlády, která mu patří. Jednak lze vidět revoluci meiji i v méně růžových barvách, a jednak dnes se naopak prezentuje, že císař byl jen nastrčenou loutkou bez skutečné moci, aby nebyl odpovědný za WWII. Tehdejší nekriticky přejatý oficiální pohled se tak dostává do rosporu s dnešním oficiálním pohledem.
Je tam jedna jasná faktická chyba - je tam tvrzeno, že Edo (tokyo) bylo před revolucí jen šogunovým hradem a císař po revoluci přesunul své sídlo z Kyota do Eda (které přejměnoval na tokyo) a založil tam moderní město. Ve skutečnosti mělo město Edo obklopující hrad šhoguna již o sto let dříve přes milion obyvatel. Císař město akorát přejmenoval a nastěhoval se do šhogunova sídla.

Ale to jsou všechno okrajové věci, které se netýkají tématu knihy - co se týče postavení japonských žen na začátku 20. století, je to dobrá kniha, bez nesmyslů a rozhodně stojí za přečtení.

2 02.06.2018

Je to lehká kniha na vážné téma. Celkově jedna z nejlepších knihy, které jsem v poslední době četl (ačkoliv s autorkou nesdílím některé názory a přístupy k životu, což je přirozené).

Kniha je psaná velmi lehce a úsměvně, ačkoliv líčí krátké historky načrtávající těžké osudy autorky, její rodiny i řady jiných Vietnamců, jak těch, co emigrovali, tak těch co zůstali. Dokonce trochu i těch, co přišli ze severu "osvobodit" jih a vymést kapitalistické pořádky. Čte se jedním dechem, a je obdivuhodné, jak mnoho informaci o krušných osudech se dá lehce předat v krátké úsměvné knížce. Kniha je dobrá jak po stránce obsahu, tak i nevšední formy. Navíc je psána pozitivně a bez jakékoliv zášti či trpkosti.

Kniha je složena z několika desítek velmi krátkých kapitol, většinou o délce jedné strany (některé mají jen pár řádů, jiné i 2 strany).

Knihu bych navíc vyzdvihl za ještě jednu skutečnost, která není zásluhou autorky, ale odrazem omezenosti informačních zdrojů v českém jazyce - v českojazyčném prostředí jde o zcela unikátní knihu díky tomu, že je psána z pohledu nekomunistických vietnamců. České povědomí o válkách v bývalé Francouzské indočíně je formováno komunistickým výkladem, který byl u nás prezendován 40 let a pouze po roce 1989 byl doplněn i knihami knihami amerických odpůrců války, nebo pár veteránů a zastánců. Pohled jihovietnamský či vietnamský nekomunistický u nás zcela absentuje. Stejně tak vietnamská imigrace u nás má zcela jiný základ než v zemích jako USA, Kanada či Francie. Tam utíkaly společenské elity jihu před pronásledováním, k nám šli kovaní soudruzi a nemajetní ze severu za ziskem.

Kniha dává nahlédnout do klidného života vyšší jihovietnamské společnosti, do osudu uprchlíků (čímž je nadčasová), i integrujících se imigrantů.

1 31.05.2018

(SPOILER) Do čtení knihy jsem se pustil, protože se jedná patrně po Madam Butterfly o druhé nejvíce veřejné mínění o Japonsku ovlivňující dílo v období přelomu 19. a 20. století. Řada z techdejších předsudků přetrvává zejména ve východní Evropě, která byla dlouhou dobu v izolaci, v mnohém dodnes.

Ačkoliv se často uvádí, že kniha je román, v zahraničí se uvádí, že jde o poloautobiografický román založený na deníku autora. Osobně na mě kniha působí plně autenticky, a tipl bych, že v ní toho autor mnoho nezměnil. Oběktivně lze doložit, že přejmenoval hlavní postavy a prodloužil svou tvrzenou délku pobytu ze skutečného 1 měsíce na 2,5 měsíce. Autentičnosti velké většiny scén by nasvědčovalo i jednání jednotlivých osob, které se chovají v souladu s kontextem japnského prostředí, ale autor toto jednání nechápe a mylně interpretuje. A také nezveřejňování plných jmen jeho druhů, které by to mohlo poškodit. Zdá se mi, že v knize je více autentického, než v mnohých jiných cestopisech, u nichž si autoři nárokují 100% pravdivost. Zde to působí spíše jako snaha vyhnout se případným polemikám o obsahu knihy - přece jenom, autor byl námořní důstojník, publikoval pod pseudonymem a veřejné mínění by nemuselo všechno strávit. Označíte-li to za román, o čemkoliv můžete prohlásit, že se to nestalo. Autor v knize realisticky vykreslil obchodní vztah bez citu s najatou společnicí. Podobné zážitky o mnoho let později přinesl i Josef Hloucha. Je zajimavé, že všichni, kteří knihu přepracovávali, ať již literárně či dramaticky, meli potřebu do ní dodávat milostný vztah, a to zejména ze strany Chrysantémy, což jde zcela proti autentickému vyznění tohoto díla a sklouzává to ke klišé stereotypů Madam Butterfly a Miss Saigon.

Autor(respeknive hlavní hrdina - příjmeme-li tvrzení, že jde o román) vychází ze zcela neotřesitelného rasového pohledu, kdy na Japonce hledí jako na ošklivé žluté opice bez mozku a bez ducha. Ačkoliv se setkává s uměním, lidmi, a situacemi, které by měli být způsobilé tento názor změnit, je v něm zcela neochvějný a maximálně připustí chvilkový náznak ducha u nějakého jedince. Rasové východisko je pevné a neotřesitelné. Za to ho kritizoval již po vydání knihy Félix Régamey.

Co se mi naopak na knize líbilo byl popis Nagasaki, který mi ho hezky připomněl. Nevím ale, jak moc bude pochopitelný pro lidi neznalé reálií. Vydání které jsem četl používá velmi zavádějící formulace, kdy např. bránu torii označuje jako "podloubí". Kdo neví o čem je řeč, nemá čanci si to představit. Nevím, zda jde o chybu autora či překladu. Každopádně kniha věnuje poměrně dost prostoru popisu zátoky a města, který je platný i dnes, byť je dost strojený a květnatý.

Druhá věc, která mě příjemně překvapila je skutečnost, že narozdíl od řady jiných si autor uvědomoval, že lidé se kterými se v přístavu stýká nejsou žádný výkvět společnosti, a že vyšší vrstvy vypadají jinak, než placené společnice, jejich zprostředkovatelé, a lidé okolo nich, doboví taxikáři (rikšové) atd.

Zvažuji, že si přečtu pár dalších děl autora, abych lépe pochopil jeho osobnost a styl a dokázel se lépe rozebrat v této knize.

Celkově mi nepřišlo, že by nějak výrazně ovlivnila vnímání Japonska, pokud, tak možná tím, že přispěla k rozšíření nesmyslných stereotypů, v které autor věřil. Neřekl bych, že se do obecného povědomí dostali jeho konkrétní osobní zkušenosti. To Madam Butterfly má v tomto nepochybně mnohem větší dopad, ačkoliv narozdíl od této knihy je realitě mnohem vzdálenější.

Děj: Námořní důstojník přijíždí bo blokádě Taiwanu do Nagasaki, kde bude loď opravována. Před zprostředkovatele si objedná placenou společnici na tuto dobu, při setkání s ní je ale nespokojen s jejím vzhledem a na radu přítele donutí k uzavření smlouvy její známou, která se jim oběma zamlouvá více. Ta mu činí společnost po celou dobu, nicméně jejich vztah je velmi neosobní, a Loti o ni nejeví zájem. Nedokáže ho zaujout ani žádná jiná japonská žena. Jeho příteli, který ho na Chrysanthému upozornil se se patrně líbí více, ale k ničemu nedojde, jelikož respektuje, že patří jeho příteli. Nakonec Loti zaplatí za služby a odjíždí k Pekingu.

Četl jsem české vydání z roku 1905.

1 29.05.2018

Autorka o Japonsku nevěděla před příjezdem skoro nic. Kniha je tedy plná ukázek její neznalosti, kdy například zcela mylně odhaduje původ různých potravin atd. Její hodnocení jídel jsou celkem zábavná. Části knihy, kde autorka čerpá jen ze svých dojmů jsou tak někdy až komické. Na druhou stranu v částech, kde vychází z výkladu svých japonských přátel je kniha velmi zajímavá a přesná. Tuto přesnost bohužel často sráží ona neznalost reálií (např. podrobný soupis výbavy nevěsty z různých společenských vrstev je dost znehodnocen tím, že autorka kdejaké japonské oblečení označuje jako kimono, takře není zřejmé, co a v jaké ceně je vlastně myšleno).

Velmi oceňuji, že na rozdíl od jiných českách cestovatelů nedělala z Japonska něco, čím není, jen aby vytvořila obrázek senzační exotiky. Také se narozdíl od nich netrávila velkou většinu času ve společnosti placených společnic, taxikářů (rikšů) a dalších nižších vrstev společnosti, ale naopak mezi kultivovanými a vzdělanými lidmi z vyšších vrstev. Nepřehlížela přitom ale ani život a starosti běžných pracujících lidí. V Tomto se kniha zásadně liší od knih řady jiných českých poněkud omezených cestovatelů. Neoznašoval bych to ale za pohled ženy (to je poněkud sexistické, i když chápu, že ve světle soudobých českých publikací o Japonsku to tak mohlo tehdy snadno působit). Je to pohled prostě normální, který mezi tuzemci měla třeba i Eliášová, či Nykl. A celá řada v Japonsku dlouhodobě žijících cizinců (anglofoní literatura o Japonsku byla i tehdy mnohem lepší).

U závěrečné části knihy o japonských zvycích by mě docela zajimalo, z čeho vycházela. Tipl bych to na nějaké japonské propagační letáky, ale na to je v nich pár nepřesností.

Na knize mě poněkud překvapil jazyk, jakým je napsaná. Jednak je na rok 1941 napsaná poměrně formálním a vté době již méně používaným spůsobem, a jednak celá řada popisů různých japonských reálií je velmi atypická. Tím, že autorka neznala japosko, ani účel řady věcí a ustálené překlady jejich označení, tak vymýšlí často vlastní květnaté české popisy a oznyčení. Ty jsou sice takřka vždy správné, ale zcela nezřetelné, takže podle popisu je v podstatě nemožné představit si pod nimi japonské reálie alespoň trochu blízko skutečnosti, pokud je neznáte.

2 16.05.2018

Stručná, ale velmi dobře zpracovaná publikace, představující nejlepší pojednání o Mandžuské otázce v češtině. Kniha obsahuje obecný úvod do otázky, od historie, jednotlivých zemí, politiku a ekonomiku, přes (tehdy) současnou situaci až po celkem rozsáhlý překlady dobových oficiálních dokumentů: Souhrn zpráv mezinárodní vyšetřovací komise Společnosti národů(který prezentuje čínské stanovisko), Vyjádření Japonské vlády k těmto zprávám a Prohlášení samostatnosti Mandžuska mandžuskou vládou. Kniha se snaží o nestranný pohled, což se jí celkem daří. Může sice působit trochu nudným diplomatickým jazykem, ale prezentuje nestranně stanoviska všech stran. Pozdější práce jsou vždy zatíženy jednak oficiálním pohledem, který byl v době napsání knihy považován v srdci Evropy právě za jediný správný, snahou naklonit si (či nerozhněvat) ten či onen stát a zejména vždy znalostí dalšího vývoje. Kniha Vám umožní přenést se do pohledu nestranného autora, který (stejně jako všichni jeho současníci včetně aktérů politiky na dálném východě) nevěděl, jak se věci dál vyvinou , kdo se s kým spojí (a zdiskredituje) a jak to na dlouhá desetiletí dopadne. A dějiny samozřejmě nekončí. Jen pro zajimavost bych podotkl, že v posledním desetiletí se objevil agilní termín "Vnější Mandžusko", který má potenciál se jednou zapsat do dějin.

Pro zájemce o otázku regionu doporučuji knihu "Boj o Tichý oceán".

Kniha je velmi čtivá, a výborně zprostředkuje autentické zážitky a duševní pochody aktéra. Knihu jsem četl již před lety a drobné nepřesnosti v následném textu nevylučuji, ale utkvěla mi v paměti velmi.

Pan Onoda měl opravdu dobré předpoklady pro to, vydžet nejdéle. Vyrostl v době, kdy válka byla v Japonsku považována za běžnou věc, a Japonsko bylo po mnoho desítek let zapojeno ve válkách ve východní Asii a i v době "míru" šla na obranu polovina státního rozpočtu.

Vysazení na ostrov bylo jeho první ostrou akcí, před níž strávil několik let v různých vojenských školách, kde absolvoval z válečných důvodů extrémě zkrácené a inzenzivní kurzy od rána do večera. Vše zakončené ultraintensivním kurzem kontrašpionáže.

těch třicet let bych rozdělil do tří etap,každá zhruba po 10 letech:
1) během prvních 10 let měl on i jeho společníci dost racionálních důvodů věřit, že válka pokračuje. Měli dost smůlu, že se stali náhodnými svědky Filipínského vojenského cvičení, které pokládali mylně za skutečnou bitvu a z toho důvodu nevěřili letákům o konci války. Zpráv něměli mnoho a šlo je snadno pokládat za propagandu. Dost pravděpodobně by dělala stejně mylné úsudky jako Onodova skupina vojáků i většina dalších lidí. Tvrdit, že mě by se něco takového stát nemohlo by bylo lží a pokrytectvím.
2) později měli rádio, měli dost informací o konci války a přes řadu přesvědčivých důkazů se snažili utvrzovat v objektivně značně nereálné představě o pokračování války. V této době již měl také Onoda jen jednoho společníka. Vzhledem k dlouhodobé isolaci a předchozím zážitkům z války lze toto jednání pochopit, ale to je tak vše. Pokud jste neprošli tím co autor, asi byste s jeho závěry nesouhlasili.
3) poslední třetinu svého "boje" byl již sám. Celé to působí spíš jako nedostatek odvahy připustit si realitu, a odvahy se vzdát. Ano - i ke vzdání se je třeba odvaha učinit rozhodnutí a neuposlechnout rozkaz, a také čelit tomu, co příjde. Čemuž se ovšem vyhýbal tím, že si realitu nepřipouštěl. Nebo se prostě bál vrátit. Zejména poslední roky je to velmi patrné. Setkání s japonským turistou tak není ani tak o tom, že by se dozvěděl, že válka skončila, ale o hledání cesty, jak z jeho situace ven.

Z knihy je také jednoznačný pokles bojové morálky, kdy ze začátku se opravdu snažili vykonávat vojenskou činnost, udžovat přehled o situaci a škodit nepříteli, což postupně zcela vymizelo a zaměřili se jen na svoje vlastní přežití.

Za podstatný detail který mohl ovlivnit Onodovo jednání považuji i to, že pan Onoda vlastně nesplnil rozkaz, s kterým byl původně na ostrůvek poslán (byť byl objektivně nereálný), sám při bojích nezahynul, a snažil se to kompenzovat (najít si omluvu) v záškodnické a zpravodajské činosti, kterou nikdy nebyl pověřen, ale sám si ji usmyslel.

Za zmínku stojí část vzpomínek na "sebevraždu" nemocných a raněných ve zdravotnickém stanu. Je možné, že to tak pan Onoda vnímal, ale nestranný pozorovatel by to mohl vidět značně jinak. Nelze ale očekávat, že bychom se v knize dočetli něco jiného, od autora je dostatečné, že tuto část alespoň zmínil tak, jak ji zmínil (nemusel o tom psát vůbec). Existuje řada vzpomínek civilistů z území ze kterých ustupovala japonská armáda, na to, jak je zfanatizovaní poddůstojníci nutili k sebevraždám, a kdo nechtěl, tomu "pomohli". Je zcela běžné, že se popisy těchto událostí těsně před příchodem američanů výrazně různí podle toho, jestli je popisují tito poddůstojníci, nebo přeživší. Mrtví už nemluví. A pan Onoda byl nadprůměrně proškolené nové koště. Nešlo by se divit, kdyby dobře metl.

V knize podává autor ucelený všeobecný přehled o Mandžusku. Sám autor tam strávil 2 roky v rámci Čsl. Legií, takže je se zemí obeznámen a kniha je slušným základem pro utvoření predstavy, jak to v Mandžusku tehdy vypadalo. Dočtete se o základech historie, geografii, obsáhle líčí hospodářský potenciál, neopomene dopravní ifrastrukturum běžnou realitu ulic, , divadel, hostin, oslavy nového roku, dozvíte se neco o ruské komunitě v Mandžusku, i o Čechoslovácích v mandžusku (jen v Charbině jich bylo více než 200!) a o poltice.

Tenká knížka(72 stran), jako všeobecký přehled rozhodně použitelná a dobrá. Česky toho o Mandžusku moc nevyšlo.
Zájemcům o Mandžusko první poloviny 20. století doporučuji knihy Viktora Mussika "Žlutí nastupují" a Aloise Rataje "Japonsko Mandžusko Čína".

Na konci této knihy je zeznam dalších připravovaných děl autora, který mimo jiné zahrnuje i "JAPONSKO-ČÍNSKÝ KONFLIKT (v tisku)". Bohužel jsem zatím tuto knihu nikde nenalezl, ani v katalozích knihoven, ani v antikvariátů, ani jakoukoliv zmínku o ní a je tedy dost pravděpodobné, že vůbec nevyšla. Na druhou stranu u publikací vydávaných vlastním nákladem v malém poštu kusů z této doby jsem se několikrát setkal s tím, že o nich není žádná zmínka v databázích ani na internetu a nemít v ruce jeden z nemnoha výtisků, nevěděl bych, že existuje. Pokud byste tedy někdo měli informace o existenci této knihy nebo alespoň rukopisu, napište je sem prosím, rád bych si ji přečetl.

20.04.2018

Knihu bych doporučil ke čtením snad leda lidem, kteří se chtějí něco dozvědět o Josefu Hlouchovi. A nebo o tom, jak dlouhý čas lze strávit v nějaké zemi, kolik peněz utratit a přesto nic nepochopit. O Japonsku a Japoncích toho totiž moc neříká. Pan Hloucha, který si vytvořil utkvělé značně zavádějící představy četbou evropských románů o Japonsku si do něj vyjel a považuje se za špičkového odborníka na Japonsko. Přitom nechápe zhola nic.
Japonsko se snaží poznávat tak, že se tam stýká s bílými cizinci, najme si na 3 měsíce placenou společnici a myslí si, že si dopřává pravý typický japonský život. Že je vedle jak ta jedle dávali najevo už jeho s Japonskem lépe obeznámení současníci (Letzl). Přirovnal bych to asi tak k představě turisty který přijede do Prahy, projde se po karlově mostě, koupí si prodejné děvče a pivo a bude mít pocit, že je nejpovolanější Bohemista.
Knihy jeho současníků Nykla či Eliášové jsou nesrovnatelně lepší. Bohužel jak tehdy, tak dnes jsou pro lidi v Čechách lákavější vybájené povídačky o exotech, než skutečnost. Takže i dnes propaguje Náprstkovo muzeum Hlouchu a Nováka, místo Nykla, Eliášové, Letzla či Mussika. Návštěvnost je přece důležitější než realita.

Kniha zahrnuje popis výstavy výzbroje a výstroje ukořistěné v Rusko-Japonské válce.

Výborná kniha o východní Asii. Autor cestoval nejprve po Číně, poté Koreji a až poté se dostal do Japonska. V důsledku toho, narozdíl od řady současníků, vidí věci nikoliv z Japonského úhlu pohledu, ale velmi výrazně z pročínského. Není to ale žádná tupá propaganda a rozhodně stojí za to si knihu přečíst. Autor je velmi bystrý pozorovatel. V dnešní době působí poněkud nezvykle název, který dnes zní poněkud neuctivě, ale autor kupodivu naopak narozdíl od většiny svých současníků netone v předsudcích vůči národům východní Asie, ale bere je jako úplně normální lidi.

doplnění: pokud si dobře vzpomínám, je v této knize zmíněné setkání s velmi zajimavou dámou z tajné služby Mandžuska, jejíž otec byl španělský diplomat. Bohužel se mi zatím o ní nepovedlo zjistit nic moc navíc - nalezl jsem jen vzpomínku jednoho japonského umělce, který pouze zmínil, že se s ní setkal. Lze tedy brát za potvrzené, že existovala.

1 19.04.2018