Y2T komentáře u knih

Katalog k výstavě. Obsahuje nejen informace z výstavy, ale i všech souvisejících přednášek. Na těch zaznělo i pár domněnek či osobních informací k pochopení B.M.E. navíc, ale vše objektivně doložitelné je v této knížce. Snad jen v ní vůbec není zmíněno jméno Šlapanického učitele Eliášové, což je trochu škoda.
Vzhledem k malé pozornosti, které Eliášová požívá, hodnotím výstavu i katalog jednoznačně pozitivně. S ohledem na skromný rozsah výstavy je katalog příjemně překvapivě rozsáhlý. V knize se objevují některé informace k Eliášové poprvé, a to zejména na základě výzkumů pana Bruny v Japonsku, ale i díky práci jeho jihomoravských kolegyň v Brně, které v roce 2020 objevili nové doposud neznámé informace ke školní docházce Eliášové.

Kniha obsahuje i přehled a obsah všech literárních děl Eliášové.

V knize mě zaujala a velmi se mi líbila věta "...osvětovou činnost provozovala napříč celým Českem a Moravou". Nevím, zda jde o překlep, nebo úmysl, ale jde o zajímavý přístup, který jistě potěší všechny, kteří se nedomnívají, že by Zlín byl "východočeské město", i ty, kteří si uvědomují, že až do cca. poloviny první světové války neexistoval pojem Čechoslovák, a používalo se pouze termínů Češi (angl. Bohemian, taktéž jazyk byl označovaný jako Bohemian, tedy pouze ve vztahu k Čechám), a někdy též poněkud obskurního termínu Čechoslovan (který ale neodkazoval na Slováky, ale čistě na slovansky hovořící obyvatele Čech a zdůrazňoval jejich náležení mezi Slovany, a jenž po velké válce vymizel).
Slovansky hovořící Moravané nebyly často rokem 1914 obvykle chápáni jako Češi - je tedy na místě položit otázku, zda nebyla Eliášová první Moravskou cestovatelkou kolem světa :-D
Tato zmínka může působit hnidopišsky, protože sama Eliášová se k Československu po válce hlásila, ale může být překvapivě aktuální u jiných tehdejších občanů Rakouska Uherska, kteří navštívili Japonsko. Např. Jan Letzel byl dle tvrzení A. R. Nykla loajální Rakousku a byl spíše Rakušanem než Čechem (viděno z pohledu Nyklovy extrémě nacionalistické české pozice), a k Československu se přihlásil až po válce. Dalším případem je i Josef Seilern, rodák z Lešné u Zlína (tamtéž i zesnul), který podnikl svoji cestu v roce 1909 a vydal o ni knihu v krásném jazyce východní Moravy. Přesto je v ČR dnes zcela zapomenut pro svůj šlechtický původ a z něho vyplývající řazení k rakouské šlechtě. V ČR o něm nenajdete zmínky a mezi české cestovatele řazen není, v německojazyčném prostředí zas narazíte pouze na jeho vědecké práce, ale nikoliv na zmínky o jeho českým jazykem psaném cestopise z Japonska.

01.02.2021

Sice to není sbírka humorných příhod u kterých byste řvali smíchy, jako Študáci a kantoři, ale zase je to asi nejlepší studie na téma českého školství, která je bohužel stále v mnohém platná, a navíc psána úsměvně. I pro dnešní dobu je určitě aktuální poznámka autora, že nářkům na klesající úroveň středoškoláků, ač jsou pravdivé, není třeba přikládat nějakou váhu, protože je to jen výsledek toho, že na střední školy už nechodí jen pár nejlepších, ale většina dětí, a to je jako celek správné a přínosné. Jen se to dnes posunulo až na VŠ. Také mi kniha pomohla pochopit, proč dřív mívaly školy tak široké kabinetní sbírky, které jsou dnes akorát tak v museích a dnešní učitelé by si s nimi nevěděli rady. V této knize byl ale autor vůči učitelům velmi měkký, a v podstatě je celou dobu jen omlouvá a chápe. Až bych řekl, že některé věci zamlčuje. Docela by mě zajímalo, jestli se tehdy nevyskytovaly dnes nejčastější typy učitelů - totiž lenoši a hlupáci. V knize mi znatelně chyběli. Značná část studentů jde totiž na pajdák proto, že je 1) jinam nevzaly (respektive je jinde vyhodili) 2) snadno se to studuje 3) Mají krátkou pracovní dobu 4) mají dlouhé prázdniny

Je mi jasné, že učitelé mnozí s tím budou do krve nesouhlasit, ale ať si každý sáhne do svědomí, a jestli není takový zrovna on sám, tak jestli nezná ve svém okolí někoho, kdo takovou motivaci k cestě na pajdák neměl. Znám takových lidí dost. A pak jsou ještě zrůdy, které šly na učitele jen proto, aby měly moc a mohly dávat pětky. I takové znám.

V čem podle mne uhodil autor absolutně hřebíček na hlavičku je posedlost tuzemského školství zkouškami a získáváním papírů, místo schopností. Dnes se to realizuje zavedením státní maturity, jednotnými přijímačkami, jazykovými certifikáty nebo neustále se v průběhu posledních 20 let vracejícími nápady na zavedení přijímací zkoušky mezi kvartou a kvintou. Přitom lidem vůbec nedochází, že třeba maturita je čistě středoevropská záležitost, a většina světa žije zcela spokojeně bez ní, protože za studenta mluví mnohem lépe známky nasbírané v průběhu všech let studia, než to, jestli měl štěstí na otázku při maturitě.

A také není třeba ztrácet polovinu (nebo i 2/3) každé vyučovací hodiny zkoušením. Perfektně je to vidět na dnešní on-line výuce, kdy učitelé sice nezvládají děti naučit co je v osnovách, ale zato je zvládají známkovat a snižovat známku za každé opomenutí při vypracovávání otázek či zaslání špatného souboru. Přitom sami mají nepořádek v tom, které práce jim byly odevzdány a nemají problém klasifikovat nedostatečnou studenta, který svou práci odevzdal již 2x a psát rodičům vzkazy plné vykřičníků. Úroveň dnešních kantorů není bohužel lepší než tehdy.

Výborná nadčasová kniha o studentech a učitelích v českém prostředí. Za těch 100 let se toho moc nezměnilo. Jen ten jazyk je již jaksi obtížně srozumitelný, ale záchvatům smíchu se neubráníte. Při čtení knihy jsem pochopil, proč z ní vycházející film Škola základ života je spíše jen sbírka anekdot bez děje. Protože tato kniha je taková - není v ní žádný žádný příběh o školním časopise, slohové práci Co se mi nelíbí na střední škole, ani o vylučování studendů a středoškolských hrách. Ani ty postavy. Ale některé z toho jsou zmíněny v další knize Cesta do hlubin študákovy duše.

Oceňuji výborný jazyk, jakým je kniha psána, kdy jde o kombinaci záměrně již tehdy velmi archaické a škrobené mluvy učitelovy a extrémně hovorových a nespisovných výrazů studentů. Vzniká tím výborný kontrast, který ale dnes může části lidí trochu unikat a kniha jim být jen hůře srozumitelná.

5 23.01.2021

První 3 kapitoly jsou vynikající a dal bych za ně klidně i 5 hvězdiček. Výborně vygradovaná hra se slovy blížící se směsici frašky a absurdního dramatu. Pak se ale styl náhle zcela změní, a jde o celkem unylé povídání, které je spíše jen místy úsměvné, ale rozhodně se člověk už za břicho nepopadá. Navíc má být evidentně výchovné, takže se děti dozvědí co dělat při nálezu nevybuchlé munice, že mají sbírat lesní byliny do výkupu, že nemají rozdělávat oheň v lese, že nemají pít na třešně vodu atd. Dojde i na dobové reálie jako je soudruh příslušník VB.

Řada věcí tam také dost logicky nesedí - už jen to, že odjedou na prázdniny do hotelu, jsou tam skoro celé prázdniny - kdo si to mohl dovolit v ČSSR? Přitom řada příběhů do toho moc nesedí - kdo by třeba na hotelovém pokoji nakládal utopence s cibulí? Hodně je to poznat na příhodě z konce knihy, kde Hurvínek jí třešně, ale hned v další kapitole je babí léto a následně konec prázdnin. Přitom třešně jsou v červnu, babí léto až v září a konec prázdnin už v srpnu.

A také mi dost nesedla předmluva, kde se mluví o tom, jak je Spejbl hloupá karikatura maloměšťáka, co se do všeho plete. Přišla mi nadbytečná a přehnaně politicky aktivní.

Po prvních 3 kapitolách jsem se do Houbohled za Máničkou upřímně těšil, ale má očekávání zůstala dosti nenaplněna.

1 27.12.2020

Doporučuji přečíst nejen komixy, ale i text - v této knize je dost crazy a docela povedený. V jiiných knihách o Vavřincovi je o poznání nudnější.

3 12.12.2020

Pozitiva:
-v knize je přetištěno mnoho dobového materiálu (je na něm dost poznat, že je psán podle předem daných politických zadání - zejména využívat antisemitismus, který existoval i v předválečné ČSR)
-v knize jsou krátké životopisy aktérů
Negativa:
-nechápu logiku výběru přetištěných scénářů skečů, kdy v textu autorem, i v dobových přetištěných novinových článcích neustále zmiňované skeče Rudá nemoc, Obchod je obchod, Atentáty na dobírku či Jeli tudy komedianti v knize vůbec nejsou obsaženy, zato je tam řada scénářů zcela nekomentovaných a nedůležitých.
-Autor u životopisů osob vychází téměř výchradně z novinových článků a spisů poválečných soudů. u osob, které po válce zmizely z veřejného života se tak zmohl obvykle pouze na konstatování, že nejsou známy žádné informace o poválečném osudu. Což by u mnohých znich neměl být problém vypátrat, kdyby se o to pokusil.
-Zaráží mě lehkost, s jakou autor soudí jednotlivé osoby. U lidí, kteří prokazatelně čelili silnému nátlaku neváhá odsuzovat jejich činy (např. p. Voborský) a naopak u řady méně zdokomumentovaných lidí, u kterých nemá žádné informace o tom, že by nějakému nátlaku čelili, je takřka omlouvá tím, že nějakému nátlaku čelit mohli. Je to dost něpochopitelný přístup, kdy vlastně všichni končí jako trochu vinní, bez ohledu na to, že někdo čelil reálně extrémnímu vydírání, jiný chtěl jen peníze a další to dělal z politického přesvědčení.
-Autor si měl poslechnout i exilové vysílání V+W. Zjistil by, že bylo podobně primitivně propagandisticky pokleslé. Už z něj šlo vytušit, že po válce se budou lidé kteří žili v protektorátu dělit na ty co válku nepřežili, kteří budou uznáni za hrdinné odbojáře, a ty co přežili, kteří budou čelit obviněním z kolaborace třeba jen proto, že dělali nadále svou práci. A pak na vládnoucí elitu exulantů. Veršíky typu "Hácha, Hitleruv brácha, v krvi se máchá..." jsou zcela stejně ubohé jako protektorátní skeče a také jsou jejich autoři nepřímo zodpovědni za smrt nevinných. Také by v nich slyšel hlásání nenávisti ke všemu germánskému. A kdyby se podíval třeba na protijaponskou propagandu z USA, tak by zjistil, že má stejný obludný rasový rozměr, jako Německá protižidovská propaganda.
-Poslední, ale zcela zásadní výtka je absolutní nepochopení složitosti doby. Autor má přístup na úrovni poválečného lidového soudu, kdy jakoukoliv nelichotivou poznámku na adresu E. Beneše okamžitě odsuzuje jako "oplzlou", nechutnou, vlastizrádnou atd. Jako by mu vůbec nebyla známa složitost doby, a kontroverznost jednání E. Beneše, který nejprve vedl Československo ostře konfrontačním protiněmeckým kurzem, aby následně utekl, a nechal národ i jeho představitele postavené před nutnost spolupráce s Německem, ještě uznal prezidenta Háchu, aby si pak následně o 21 měsíců později po napadení SSSR v Londýně vzpomněl, že Československo nikdy nezaniklo, a on je jeho prezidentem. Tím udělal ze všech politiků, státních zaměstanců, ale i jiných významných osobností v protektorátě zločince, a zcela je vyloučil z poválečného politického vývoje. Zároveň velmi rychle eliminoval z exilových struktur nekomunisty jako Lva Prchalu, Sergeje Ingra či Milana Hodžu a zavedl absolutní orientaci na sovětský svaz, kterou stvrdil smlouvou v roce 1943. Vše završil v roce 1945 Košickým vládním programem, který zakázal pravicovou opozici a přinesl znárodňování. Tím byla otevřena cesta k eliminaci pravicové demokratické opozice v letech 1945-1948 pod záminkou obvinění z kolaborace v době protektorátu a totálnímu ovládnutí politického prostoru komunisty. Bohužel, politické procesy nezačaly až po vítězném únoru. Autor by se měl seznámit i s osudem Vojty Beneše, poslance, kterého bratrova prokomunistická politika vyhnala do exilu.

Pro srovnání je dobré si uvědomit, že takzvaně vítězné Československo pod vedením Beneše dopadlo mnohem hůře, než prohitlerovské Finsko, Španělsko či Portugalsko. Protektorátní politici byli tím, že pozbyli uznání spojenců, zcela odstavena od jakékoliv možnosti vyjednávání podmínek a Benešova exilová vláda byla tak závislá na podpoře komunistů, že po anexi Podkarpatské Rusi sověty v roce 1944 se zmohla jen na zavedení cenzurního zákazu používání označení Podkarpatská Rus. A tyto nechutnosti pan autor zjevně nevidí.

Posměšky protektorátní propagandy na adresu Beneše, že národ opustil a nezáleží mu na jeho osudu, hlavně že on získá zpět funci, třebas jako sovětský gubernátor, bohužel nemohu hodnotit s autorem jako oplzlou propagandu, ale spíše jako celkem trefnou předpověď budoucího vývoje.

Zajimavosti:
-kniha se vyprodávala v levných knihách za 69Kč
-Autor knihy napsal v roce 2016 rozhlasovou hru na téma tvorby skečů, kde rozsáhle využívá originální texty a písně skečů (právě ty neuveřejněné výše uvedené jako Rudá nemoc a Jeli tudy komedianti), prokládá to krátkými smyšlenými dialogy, kde bez důkazů některé osoby stylizuje do rolí podporovatelů odboje a vlastenců a jiné do rolí úlisných kolaborantů vyhledávajících prostitutky. Dost absurdní je důraz autora ve scénáři na komolení české výslovnosti přehnanými německými výrazy a přízvukem - je to zcela stejný výrazový prostředek, jaký používaly původní skeče ve vztahu k židům. Postavy záměrně komolí českou výslovnost, používají německá slova, ale zcela nepřirozeně tak, že německy používají pouze jednoslovné krátké proklamace, aby tomu český posluchač rozuměl. Radek Žitný si tak napsal vlastně ještě jedenu stejně pokleslo rozhlasovou hru, kde místo vykrádání V+W+J vykrádá ErJé a Opluštila a místo o židy se zcela stejným způsobem otírá o Němce, až na to, že se ani nepokouší o vtip a nepřináší do ní vůbec žádnou vlastní kreativitu, jen rozsáhle opisuje. 90% textu jsou jen přetištěné skeče, zarámované pár slovy. Zajímavé je, že ve hře tvrdí, že ErJé se stal po Válce v USA bohatým podnikatelem. Staví to tam jako fakt, přičemž v knize o tom není ani zmínka, a jiné prameny k tomu také nejsou.

12.12.2020

Lepší, než druhá kniha, ale i tak mě to kdoví jak nenadchlo. Kniha je zase nastavovaná pražskými pověstmi a Babičkou B. Němcové, zas je v ní vlastenecky orientovaná indoktrinace dětí, tentokrát v podobě glorifikace Boženy Němcové a Karla IV. Ale je tam toho méně, než v 2. knize, a zase je tam alespoň něco o etiketě, i když většina dětí nemá na rozdíl od Viktorky dědečky, co se setkali s anglickou královnou.

Moc mi nesedla struktura knihy, kde se střídají krátké 2 stránkové kapitoly ze života Viktorky-školačky, s 10 stránkovými poučnými příběhy. Kapitoly je tedy vždy třeba číst minimálně po dvou.

Navíc v první polovině knihy autora zjevně posedla potřeba probrat chudobu, sociální znevýhodnění, atd. Kdy jsou tam 2 příběhy o chudých a 1 o uprchlících z Ukrajiny. Jednak bych tomu vytkl, že příběhy nevedou děti k tomu, aby se samy snažili si pomoci, ale ukazují, že pasivita stačí a potřebným bude pomoženo bohatými. A za druhé jsou příběhy plné nelogičností a věcných chyb. Přijde mi podivné, když holčička, jejíž rodiče nemají peníze na to, aby jí zaplatily hodiny baletu, což není nijak nákladné, umí výborně lyžovat. Ví autor kolik stojí lyžařská výbava, vleky, pobyt na horách a že dítěti které roste se to kupuje neustále dokola? Balet vyjde rozhodně levněji. Obdobně je zvláštní, když dostanou do 1 třídy hned 3 uprchlíky před válkou na východní Ukrajině, kteří prý rok žily ve sklepích. Takových lidí zas není tolik, protože fronta se pohybovala a tam kde se ustálila, tak odtud lidé utíkali pryč (žádná oblast nebyla obklíčena).

Kniha obsahuje více textu a její čtení trvá o něco déle než u předchozí.

Kdyby zůstalo jen u první knihy, bylo by to lepší. 2. a 3. kniha působí jako nastavovaná kaše, jsou málo o etiketě, zato hodně vychovávají politicky, a dětem, které nejsou z Prahy a stejné sociální bubliny jakou autor budou dosti vzdálené. Je to v nich samá Praha, staré pověsti české, čeští obrozenci atd. Navíc se postupně stále více vykresluje rodinné prostředí Viktorky, jako jedináčka, na kterého rodiče nemají čas a vynahrazují mu to pořádáním oslav v restauracích atd. Knížka bude svou realitou bohužel řadě čtenářů velmi vzdálena. Odráží možná okolí autora, ale ne svět většiny česky mluvících dětí. Svým přístupem jsou mi mnohem bližší a sympatičtější knihy A. Popprová S Luckou, Jendou a Martínkem - také odehrávají v Praze, ale ten způsob vyprávění je úplně jiný. Je to prostě jen místo kde žijí, ale důležitá je rodina. U Viktorky to působí obráceně.

1 27.11.2020

Sada prvních 3 knih o Dědečkovi a Viktorce (zatím poslední 4. kniha "Dědečku, vyprávěj o světě" sadě není, neb vyšla až později). Osobně musím říct, že kdyby zůstalo jen u první knihy, bylo by to lepší. Další knihy působí jako nastavovaná kaše, jsou málo o etiketě, zato hodně vychovávají politicky (samá Praha, staré pověsti české, čeští obrozenci atd.). Navíc se postupně stále více vykresluje rodinné prostředí Viktorky, jako jedináčka, na kterého rodiče nemají čas a vynahrazují mu to pořádáním oslav v restauracích atd. Knížka bude svou realitou bohužel řadě čtenářů velmi vzdálena. Odráží možná sociální bublinu autora. Svým přístupem jsou mi mnohem bližší a sympatičtější knihy A. Popprová S Luckou, Jendou a Martínkem - také odehrávají v Praze, ale ten způsob vyprávění je úplně jiný.

Oproti prvnímu dílu výrazně slabší. Dětem se to sice také líbí, ale o slušném chování se tam toho moc nedozví, zato je tam krmí pražskými pověstmi a reáliemi, politickou a nacionalistickou výchovou o obrozencích a národním divadle a motají jim hlavu nesmysly o vajíčkách v maltě. Také se tlučou dětem do hlavy nesmysly o financování národního divadla ze sbírky do kasiček (drtivou většinu dal stát, císařská rodina a šlechta). A je to tam samé "viď".

Navíc se dozvíme, že Viktorčini rodiče se nikdy nevzali, ale žijí spolu jako druh a družka na hromádce a o dítě se moc nestarají a nechávají ji neustále u prarodičů, protože před dítětem a rodinou upřednostňují práci. Zato jí platí okázalé oslavy v restauraci.

Tohle není kniha pro všechny děti které rozumí česky, ale jen pro pár procent z nich, těch co žijící v Praze. Každý si musí zvážit, zda považuje svět, který kniha prezentuje za normální obrázek světa, jaký chce předkládat svým dětem.

2 17.11.2020

Jako úvod do slušného chování pro děti to lze vřele doporučit. Děti poslouchání baví, a věci si zapamatují, i když z toho některé mají legraci. Velmi pozitivně hodnotím i přiložené CD v ceně, i když čtení děti baví víc. Ke knížce bych měl jen pár výtek:
1) někdy je až přehnaně formální (opravdu si nelze naklonit misku s polévkou v restauraci? U obědu s anglickou královnou to pochopím, ale drtivá většina českých restaurací je spíše na úrovni jídelen a naklonění talíře mi přijde zcela v pořádku, spíše by bylo podivné to neudělat)
2) je škoda, že kresby jsou provedeny tak, že vyobrazené postavy drží příbory dost podivně. Čekal bych kresbu, která doprovodí slovní výklad, jak se má správně držet příbor, a ne jakési podivné úchopy.
3) kniha motá dětem hlavu ohledně fungování poštovních holubů. Holub vždy letí jen k sobě domů do holubníku. Nikoliv na adresu, kterou mu řeknete.
4)U japonského spolužáka jménem Kenta je poněkud nepřesně zmíněno, jaký je význam jména. V knize uvedená informace se sice dá najít na anglických webech, ale japonská jména nemají jeden ustálený význam, ale záleží na použitých znacích, a podle toho mohou mít stejné slabiky různý význam. Nemělo by se tedy mluvit o významu jména obecně, ale o významu jména konkrétního chlapce. A je trochu škoda, že Kenta je nakreslen jako jediný z celé knihy s jinýma očima. Vzhledem k extrémní míře stylizace knihy, kdy kolečkové oči postav opravdu neodpovídají realitě je až s podivem, jakou měl ilustrátor potřebu u Kenta výrazně zdůraznit tak drobnou fyzickou odlišnost jakou je kožní řasa zakrývající vnitřní koutek. V řadě zemí by to bylo chápáno jako velmi nevhodné, stereotypní, až karikaturní zobrazení Asijce s rasovým podtextem. Vím, že je to v české kultuře notoricky vžité a třeba ČT přijde jako skvělý nápad dělat v Kouzelné školce Yellow face, ale zrovna v takto upjaté knize o slušném chování mi přijde dost překvapivé.

1 17.11.2020

Jedna z prvních knih autora, který svůj raketový vzestup zažil v době německého národního socialismu, kdy se těšil politické podpoře od německých národních socialistů, kteří některé jeho knihy zařadili jako povinnou četbu na školy a zároveň byl od r. 1940 členem NSDAP.

V knize vystupuje jako mírumilovný technokrat. Je třeba říct, že nejde o nějakou tupou agitku zaměřenou na fanatické nacisty, ale naopak o knihu pro "mlčící (a myslící) většinu". Té podsouvá obrázek světa, kde jen velmoci a magnáti brutálně bojují o moc a peníze. Ne, že by se o peníze nikdy nebojovalo, ale Zischka spřádá různé konspirační teorie, tvrdí co všechno mu kdo svěřil, a řada informací působí nanejvýš nedůvěryhodně. Zkoušel jsem ty nejskandálnější dohledat, a.....řada věcí nebyla patrně tak skandální, jak se autor tváří a odehrála se patrně poněkud jinak. Právě tyto pasáže jsou často stavěné na tom, že mu někdo něco "prozradil". Tedy agentura JPP(jedna paní povídala). Je tam i několik antisemitských úletů, kdy opakuje dokola u někoho, že je "malý židáček" Patrně mu to přišlo zcela běžné - byl přece rok 1934.

Kniha ze všeho nejvíc připomíná žurnalistiku dnešních proruských webů. Autor něco reálně zajímavého viděl, a nějaká čísla má, ale pracuje s nimi zcela volně tak, aby vytvořil obrázek, jaký vyhovuje jeho cíli. Tedy líčí např. utrpení dělníků na anglosaských ropných polích a přitom úplně zamlčí utrpení lidí pracujících na německém umělém benzínu (tedy čtenář se má dojímat nad dobře placenými dělníky kteří riskují pro vysoké platy, ale vůbec se neřeší horníci, pracovníci továren na syntetický benzín, ... a to zdaleka né každý pod vládou národních socialistů pracoval dobrovolně a přežil to).

Nedivím se, že po válce byl ve Španělsku, kde žil, na nátlak spojenců internován a měl zákaz publikace. Spíš je s podivem, že se mu povedlo vrátit se do SRN a stát se znovu obecně přijímaným autorem. Přitom si ohýbal realitu, jak se mu hodilo a jeho knihy se německým národním socialistům náramně hodily. A možná není úplně od věci přečíst si je i dnes, protože řada politiků dnes vidí svět zas poněkud podobně jako boj o suroviny, nebo to tak alespoň prezentuje svým poddaným.

Zásadní problém s knihou je, že nelze vůbec rozlišit, kde končí realita a kde začíná bohapustá fikce a fakenews. Působí značně nedůvěryhodně, jaká všechna tajemství mu prý kdo svěřil a on je vykládá čtenáři . Spíš to působí jako konspirační teorie.

Pro přehled ropných magnátů to není úplně špatné, ale opravdu jen jako jmenný přehled - protože je těžko říct, co je pravda a co ne.

Není bez zajímavosti, že v roce 2018 vyšla v češtině první Zischkova kniha od konce druhé světové války, a byla to pod novým názvem "Ropa" právě tato kniha.

Doplnění: jinak autor v knize straší čtenáře tím, že v roce 1940 dojdou USA ropné zásoby a brzy dojdou i světové.......patrně takové katastrofické vize vždy táhly čtenáře. V jiné své knize autor straší nedostatkem potravin, protože lidí jsou již 2 miliardy! ........je prospěšné si tyto knihy přečíst, aby si člověk mohl lépe formlulovat názor na různé dnešní alarmisty, kteří straší tím, že nebudou potraviny pro 8, 9 či 10 miliard lidí, že dojde ropa, atd. A také se vždy tyto názory hodily různým politikům, jako vědecký základ dokládající nutnost a oprávněnost jejich kroků.

1 14.11.2020

Jedna z mála učebnic němčiny pro děti z prvního stupně ZŠ. Učebnice je slušně zpracovaná, průvodní text je česky a je to psánu pro české rodilé mluvčí, které upozorňuje na odlišnosti němčiny od češtiny. Viděl jsem i lepší učebnice jazyků, ale učebnic němčiny pro první stupeň moc není a tato není rozhodně špatná, takže nakonec je to dobrá volba.
Velmi negativně hodnotím obchodní model, kdy učebnice a pracovní sešit jsou celkem levné, ale CD, které je pro výuku nepostradatelné, je velmi drahé. Levně se dají sehnat leda MC, což je ale zrovna pro výuku jazyků velmi nevhodné kvůli obtížnému hledání začátků jednotlivých nahrávek.
Dnes už je běžnější, že nahrávky jsou volně v MP3 na internetu, nebo případně, že má každá učebnice jazyka v ceně vlastní CD. Jedno CD u učitele je velmi omezující. Navíc němčinu dnes učí na 1. stupni jen minimum ZŠ, a pokud se podle této učebnice učí děti soukromě, musí si také nutně CD koupit, což cenovou dostupnost učebnice výrazně snižuje.

Myslím, že nakladatel by udělal lépe, kdyby nahrávky zveřejnil - sice by neprodal CD, ale těch nebude velký prodej, zato by mohl motivovat výrazně více lidí ke koupi učebnice a výuce dle ní. A kdyby učebnici i pracovní sešit zdražil o 10Kč, tak má cenu CD na jedné školní třídě bohatě zaplacenou.

Kniha o zacházení s penězi pro každého. Jakékoliv základy ekonomie nejsou třeba, dá se to číst dětem, pochopí to i podprůměrně inteligentní lidé.....v tom je silná stránka téhle knihy. Je opravdu pro každého. A přitom to má hlavu a patu a něco si z toho odnesou. V Japonsku z toho udělali i komiks, ale není třeba litovat, že česky je jen knížka, i ta je dost srozumitelná a názorná.

Nejlepší je jednoznačně hned první kapitola. Pak už se to trochu opakuje, ale i tam je ještě pár dobrých myšlenek, takže není špatné si přečíst tuto knížku celou. Hlavní výtku bych z dnešního pohledu měl k tomu, že hledí na peníze jako na absolutní a neměnnou hodnotu a nepočítá s inflací, a systémem částečných rezerv. Také nepočítá s daněmi, přerozdělováním, a moc nezdůrazňuje nutnost diversifikace atd.

3 12.10.2020

Tak ona autorka napsala 2 pokračování - jen si to lidé v ČR neuvědomují, protože se tu všechny 3 knihy vydávají v jednom svazku, a knihy jsou v něm označeny jen jako části. Název 2. a 3. knihy je přeměněn na název jejich úvodní kapitoly. Zároveň je tím poněkud upozaděn fakt, že jednotlivé části se neodehrávají zajednou, ale s poměrně velkým časovým odstupem. Na začátku první knihy z roku 1947 je Lise a Anne 7, Bossovi a Olemu 8, Lassovi a Brittě 9 let. Děj odehrává od začátku léta do Vánoc. V druhé z roku 1949 sledujeme děti od Vánoc do podzimu a v průběhu knihy se narodí se Kerstin. Na začátku třetí knihy už má Lisa 9 let a Kerstin je 1,5 roku (A Britta a Bosse tedy 11 let).

Tok času je v české verzi možná i trochu upozaděn ilustracemi Heleny Zmatlíkové, kde děti působí stále stejně staré. Slovensky naopak kniha vyšla jako 3 samostatné svazky s originálními ilustracemi Ingrid Vang Nyman.

Mezi 2. a 3. knihou je také docela překvapivě různé informace o děvečce Agdě. V 2. díle se zmiňuje, že se líbí čeledínovi Oskarovi, zatímco v třetím, že má kompletní zubní protézu. O věku není nikde zmínka.

Kniha celkem o ničem, což více méně přiznává i na začátku autor. Snaží se rozebrat různé zločiny zachycené v umění. Osobně to považuji za zcela zbytečné mlácení prázdné slámy, jelikož se nejedná o reální lidi, ale výtvory něčí fantazie, a nějak úmyslně vykreslené.

Jen na str. 57 je trefná a nadčasová vzpomínka na úvahy Josepha De Maistre, která je sice banální, ale i dnes by řadě lidí prospělo si ji přečíst. Stručně řečeno: Při pohledu na krásnou noční oblohu, a lidi jsoucí s divadel, kteří se na ni ani nepodívají ho napadne, že kdyby byl vládce, nařídil by každou noc udeřit na zvon a přinutil by poddané vystrčit hlavu z okna a podívat se na krásu oblohy. Ale rozum mu již našeptává, že by měl dát výjimku za nocí deštivých, kdy není nic vidět....a pak také za nocí chladných, aby se lidé nenachladili (pozn. tehdy před cca 200 lety nebyla antibiotika, takže kdejaká nemoc mohla končit tragicky), ....poznává, že bude třeba sepsat pravidla, za jakého počasí a teploty se pozorovat nebe nebude, ....rozum dále našeptává, že by vy měli výjimku dostat i nemocní, aby se jim nezhoršil zdravotní stav, a další výjimku by měli mít slepci, kteří stejně nic vidět nemohou......a končí tím, že by to odložil na neurčito, protože poznává, co všechno je třeba uvážit, nežli se zavede nějaký zákon.

Bylo by docela fajn zařadit tuhle kratičkou úvahu do výuky škol (občanská neuka nebo ZSV), protože tu většinalidí naivně věří, že cokoliv se dá vyřešit zákonem, a volají vždy hned po nových zákonech kvůli jakékoliv banalitě. A mnozí politici, ve snaze vypadat akčně, vydávají nepromyšlené zákony a nařízení, nad kterými se nikdo ani na chvilku nezamyslel.

25.09.2020

Podrobné hodnocení knihy jsem kvůli rozsahu vložil do recenzí, jelikož z ní mám dost rozporuplnné pocity, které nelze vyjádřit stručně. Tady bych jen pro všechny upozornil, že v roce 2018 autor část sbírky rozprodal v aukci, a že napsal také několik dalších knih. také vyšla samostatná kniha o paláci Ephrussi ve Vídni. Jen tyto knihy nebyly přeloženy do češtiny.
A lidem se zájmem o osudy židů ze střední a vyšší třídy bych doporučil knihy "Zachráněna v šanghaském ghetu" a "... a tys na Němce střílel, dědo?". Jde o paměti samotných účastníků, takže jsou mnohem autentičtější a v neposlední řadě jsou mnohem kratší. Tuto knihu doporučuji spíše zájemcům o atmosféru Paříže a Vídně přelomu století a milovníkům impresionismu a jiných dobových výtvarných směrů.
A ještě doporučuji dohledávat všechny budovy a umělecká díla. Líčení autora je často dost zavádějící. Třeba palác Ephrussi ve Vídni je o dost menší, než se může z knihy zdát (podrobně viz recenze).

1 07.09.2020

Kniha mě velmi zklamala. Už na začátku mne zarazilo, že ji recenzoval pan Skřivan, a podle toho i vypadala.

Obecně kniha prezentuje klasický korejský ultranacionalistický pohled, kdy Korejci jsou jen oběti, a o korejských přešlapech se mlčí. Kupodivu jsou tam celkem rozebrány masové popravy odpůrců jihokorejského režimu po vypuknutí války. Zato o historii KLDR tam nenajdete skoro ani slovo. Autorka mě zcela odrovnala shrnutím celého uchopení moci Kim Ir Senem na severu v KLDR do konstatování, že díky postavení oblíbeného partyzána, se mu povedlo konsolidovat moc. Kdyby projevila i jen minimální snahu, o ověření severokorejské mytologie, zjistila by, že strávil válku v SSSR, a moci se chopil díky tomu, že byl jako důstojník rudé armády dosazen do jejího čela. A zjistila by, že to také nebylo tak úplně jednoduché. Sověti se nejprve snažili na svou stranu přetáhnout uznávaného Cho Man-sik a až po neúspěchu se ho rozhodli nahradit neznámým Kim Ir Senem, jehož předností byly roky armádě v SSSR. Místo toho šíří nesmysly převzaté z komunistické propagandy o tom, že na severu byli kolaboranti potrestáni, zatímco na jihu ne. V tomto směru jednoznačně doporučuji spíše knihu "Nejčistší rasa", která mnohem lépe vystihuje severokorejské poměry, ale nešetří ani jih. Ani jméno severokorejského komunisty Pak Hon-yong popraveného Kim Ir Senem není zmíněno. O severní Koreji tam totiž není skoro nic.

Rozhodně stojí zato doplnit četbu téhle knihy tím, že se seznámíte s činností Korejců v celé východní Asii. Číňané je vidí jako japonské spolupachatele. Stejně tak podstatnou část tzv. japonských válečných zločinů na zajatcích v zajateckých táborech páchali dle vzpomínek zajatců etničtí Korejci. A není bez zajímavosti, že ačkoliv byl jihokorejský kontingent v Jižním Viet-Namu 10x menší, než americký, spáchal mnohem více masakrů civilního obyvatelstva (USA mají na kontě v podstatě jen jeden velký z My Lai, zatímco Korejští vojáci mnoho a s celkově výrazně vyšším počtem obětí).

Za zásadní problém knihy bych označil, že jde jen popis jednotlivých období dějin Koreje na základě slepého čerpání z jiných dříve vydaných českých a anglojazyčných publikací. A v podstatě zcela náhodného - co zrovna přišlo autorce pod ruku. V začátku knihy tak je opravdu masivně čerpáno ze Zischky a Janoše, kteří mají celkem velké pochopení pro Japonsko. Naopak v kapitolách kde se čerpá ve velkém z korejských autorů nenechá autorka na Japonsku niť suchou - rozhodně by autorce prospělo, kdyby se jednak seznámila s dějinami kolonialismu a imperialismu v jiných zemích, aby měla s čím porovnávat, a kdyby si zkoušela převést svá tvrzení na jiné země. Uvědomila by si, že některé věci, které Japonsku vyčítá (např. že hned po anexi Koreje nebylo dost škol pro všechny korejské děti, a že do nich chodil vyšší podíl Japonců (což bylo vzhledem ke vzdělanostní úrovni jejich rodin přirozené)), byly nejen zcela samozřejmé i v jiných koloniích (Francie, Anglie, Rusko,...)ale daly by se třeba stoprocentně převést i na postup Československa na Podkarpatské Rusi a šlo by to i dnes uplatnit v rámci ČR na rozdíly mezi Prahou a periferiemi nebo Moskvou a Sibiří. Opravdu je absurdní očekávat, že v zemi, kde není běžná ani základní škola, tak se najednou otevře spousta vysokých škol, které se ze dne na den naplní místními studenty. Stejně tak je absurdní vyčítat někomu, že děti kvalifikovaných pracovníků vyslaných do Koreje z Japonska chodily do škol. To je tam snad rodiče neměli posílat, aby bylo zastoupení japonských a korejských studentů ve školách přiměřené? Podivná je také výtka, že japonský rolník mohl prodat svá pole na ostrovech a koupit si větší výměru v Koreji. Tak to funguje všude, že na periferii je levněji.

Práce s dobovými prameny je mizivá. Kniha jen recykluje jiné již vyšlé publikace, a automaticky jsou přebírány i pohledy na celá období korejských dějin, a to z různých publikací s různými pohledy bez vlastního úsudku. Díky tomu je kniha značně zmatená.

Z poválečného vývoje se kniha důkladně věnuje pouze praní špinavého prádla jižní Koreje. Je škoda, že si autorka nedala práci zmapovat více osudy Korejců v KLDR, na Sachalinu, v ČLR a kontinentálním SSSR. Třeba by si uvědomila absurditu toho, když Kim Ir Sen, který zotročil Korejce požaduje od Japonska omluvy a vyplacení kompenzací za to, jak jednalo s Korejci (přes všechny hrůzy lépe, než Kim Ir Sen sám) - a neměla by třeba tak moc za zlé japonským politikům, že netoužili se právě KLDR tolik omlouvat.

Kniha se také moc nevěnuje tématu Korejců v Japonsku. Respektive marginalizuje skutečnost, že 2/3 z nic se hlásily ke KLDR, a vydává to jen za výraz nesouhlasu s Jihem. Donekonečna omílá diskriminaci těchto nejižních Korejců, ale nijak nevěnuje pozornost tomu, že Japonsko má nikoliv neoprávněný pocit, že pro ně dělá třeba ve školství víc než dost, když jim umožňuje provozovat v Japonsku severokorejské školy, kde mají vyvěšené ve třídách portréty svých vůdců. Tito Korejci si ještě stěžují, že jim takto dosažené vzdělání odmítají v Japonsku uznávat.
Také není v knize skoro nic o rozsáhlé ilegální severokorejské činnosti v Japonsku, např. tam chybí zmínka o Bitvě Amami-Ōshima z roku 2001. Také tam není zmínka o rozsáhlém pašování embargovaného zboží z Japonska do KLDR. Přitom máme i v ČR svědectví, že KLDR platila ČSSR své závazky japonskými technologickými výrobky, které se nesměly do komunistických zemí vyvážet.

Je škoda, že se autorka neseznámila s dějinami i okolních zemí a národů, a jen slepě přepsala korejskou verzi. Také, že se zaměřila jen na jižní Koreu a nedala si práci s dohledáním informací o KLDR. Je jich překvapivě dost, jen je práce je vyhledat. A je škoda, že se neseznámila s dějinami kolonizací, anexí, imperialismem a integrací v jiných částech světa. Zjistila by, že to bylo často podobné.
Mezi hrubé chyby patří i směšování Korejských ženských dobrovolnických pracovních jednotek s "utěšitelkami", ačkoliv šlo o úplně o něco jiného.

3 13.08.2020

Autor srozumitelně líčí své pohnutky k emigraci a boji proti komunismu. Předpokládám, že filmem, na který v Praze chodil byl patrně československý Černý prapor.

Velmi autentická a naturalistická kniha. Výborně a detailně posaná služba v armádě. Od výcviku až po to, že když na patrole potkali vietnamské rybáře, kteří měli všechny doklady zcela v pořádku, chtěla je část vystresovaných vojáků zastřelit. Dobře to ilustruje, že US měly problém vysvětlit řadě vojáků, proč tam jsou, a že jejich úkolem je Vietnamce osvobodit, ne porazit. Patrně to bylo stíženo i intenzivním nasazením vojáků, kdy cca 1/2 dní byli v boji. Kniha líčí nadstandardně mnoho, včetně prostituce, drog a chození týden po jungli v pokálené uniformě, když dostane průjem. A úvah o sebevraždě po návratu.

2 03.06.2020

Kniha ve mě vzbudila celkem rozporuplné pocity. V některých smerěch je výborná, v jiných ne. Kniha je dosti poznamenaná tím, že je určena pro čtenáře ze spojených států. Bohužel, ačkoliv autor otevřeně přiznává, že podpora komunistické Číny byla chyba, přesto kniha svým vyzněním budí jaksi dojem, že US byli oklamány, a jsou tedy jen pasivní obětí predátorské Číny, a nikoliv, že šlo o jejich vlastní hloupost, ziskuchtivost, neznalost, naivitu či nedej bože o podcenění číny založené na předsudcích. Zásadní otázkou je, proč po roce 1989, zhroucení východního bloku a masakru na Tiananmen spojené státy místo aby na čínu komunistickou čínu přitlačily, tak jí šly na ruku, pomohly jim do světové obchodní organizace a vybudovaly z ní velmoc. Autor je příliš zbabělý, než aby is přiznal, že se americké elity nechaly koupit a zmanipulovat a přehlížely nebezpečí. Místo toho maluje obrázek o naivně pomáhajících američanech.

Autor klade poměrně malý důraz na problémy jako je komunismus, diktatura, vměšování se do vnitřních záležitostí jiných suveréních států, poršování lidských práv, okupace cizího území, korumpování představitelů cizích zemí, ale za nejzásadnější problém považuje ochranu vlastního trhu rudé Číny, odlišný přístup k právům duševního vlastnictví a agresivní politiku na zahraničních trzích. Chápu, že je to to, co dnes Spojené stýty bolí ekonomicky, ale autor bohužel zcela ignoruje fakt, že řada věcí, které v tomto ohledu ČLR vytýká ve větší či menší míře dělají i dobří američtí spojenci z NATO a EU, Japonsko, Korejská republika....a nakonec částečně i samy Spojené státy. Dost podobné nevraživé texty o ekonomice bývaly v USA psány i na adresu Japonska, dokud se mu ekonomicky dařilo -a to nejen pře WWII, ale i v 60. - 80. letech. Autorovi evidentně nedochází, že ne všude na světě je pojetí svobodného trhu stejné jako v USA. Třeba hořekování na nízký počet bank v číně v porovnáním s USA bude pro českého čtenáře působit dost cize, jelikož v USA je počet bank z jeho pohledu absurdně vysoký. Tento přístup může sice nabudit americký patriotismus a nevraživost vůči číně, ale také může zbytečně zvětšovat vzdálenost mezi USA a jeho spojenci, kteří mohou mít obavy z toho, že sami dělají některé podobné věci a naopak je může znervózňovat laxní přístup USA k expanzionismu a imperiálním ambicím Pekingu, jakož i k pronásledování demokratů, muslimů, křesťanů a řady dalších.

Celé to částečně působí spíš jako protičínský pamflet pro čtenáře ze spojených států, než seriozní rozbor a v jistém smyslu snaha vysvětlit, jak mohl státní aparát v posledních 30 letech ve vztahu ke komunistické Číně tak zásadně selhat. Rozhodně je zajimavé si přešíst, kolik různé podpory USA do ČLR napumpovaly.

Pro českého čtenáře tam jistě bude zajimavý popis prostředků, jakými ČLR ovlivňuje americkou politickou scénu - v ČR jsme dnes svědky stejných metod, ale v USA byly dříve, ve větším rozsahu a jsou tak již podrobně popsány.

Je škoda, že autor neustále používá slovo asertivita místo vhodnějšího "agresivita".

Celkově pro mě bylo dost tristní zjištění, že americkou politiku k číně formovali lidé jako Autor knihy, zaměření jednostraně na komunistickou Čínu. Ten v knize prezentovaný přístup, jak vše věřili oficiálním reprezentantům čínské vlády je zcela neuvěřitelný. Je možné, aby takovýmto způsobem dlouhodobě selhávalo zpravodajství a analytika zpravodajských agentur, ministerstva zahraničí i pentagonu, kteří jindy podávají velmi kvalitní výsledky?

Osobně se domnívám, že autor by měl svou pozornost zaměřit na studium okolích zemí z podobného civilizačního okruhu. Dějiny zemí jako jsou Japonsko, Korea, Taiwan, Vietnam, aj. by mu jednak pomohli pochopit více způsob myšlení, a jednak by si mohl všimnout, že komunistická Čína se vydala velmi podobnou cestou, jako šlo kdysi Japonsko. Vůbec nechápu, proč si není schopen připustit, že nechápe čínský způsob uvažování a nezajimá se o to, co si o Číně a jejích plánech myslí na Taiwanu, v Koreji či Japonsku. Tam mohou totiž mnohé věci pochopit lépe.

Autor se teké dost fixuje na představu 100 letého maratonu, který má mít právě 100 let a má se tak běžet ještě cca 35 let od vydání knihy. Jenže od vydání knihy se řada postupů číny zrychlila a věci které čekal za desítky let tu máme již dnes.
Kniha je již pár let stará, a nezachycuje poslední vývoj, kdy Čína ztrácí trpělivost a mění přístup, a kdy se spekuluje o tom, že stávající vůdce získal od veení komunistické strany svůj mandát doživotně výměnou za to, že vše urychlí a že v něm onen maraton dokončí.

3 03.06.2020

Dobrá dobová kniha na téma Japonsko. Je dobře napsaná, nejsou v ní nesmysly, je v ní spousta zajimavých informací, jen se nemusí každému líbit, že se na některé věci dívá spíše z japonského úhlu pohledu před WWII. Ten úhel pohledu byl tehdy ovšem běžně přijímán i na západě, a démonizován začal být až později.

03.06.2020