Y2T komentáře u knih

Musím přiznat, že ačkoliv má kniha jen 110 stran textu, tak mi její přečtení dost trvalo. A to zdaleka nejen proto, že je psaná poměrně drobným písmem. Kniha snad neprošla žádnou korekturou, je v ní opravdu hodně gramaticky prapodivných vět. Navíc by klidně mohla být třetinová, protože těch nemnoho informací, které k Rose Hof jsou se v ní neustále opakuje dokola, a se spoustou obecného mlácení prázdné slámy, kdy se autor stále dokola zamýšlí nad tím, co si asi mohla myslet R.H., a opakuje stereotypy o postavení žen v té době. Tyhle pasáže jsou dost na začátku knihy, a málem jsem ji kvůli nim odložil nedočtenou. Ale to by byla škoda, protože kniha obsahuje i řadu zajímavých informací o R.H. - cenným zdrojem jsou zejména citáty z korespondence. Je škoda, že jich kniha neobsahuje více, případně nejlépe celé přepisy a reprodukce dopisů, protože jde v podstatě o jediné autentické prameny, a autorovy domněnky a dohady mě zdaleka tolik nezaujaly, zejména když má problém udržet myšlenku a často se opakuje.
Je ale velmi zajímavé sledovat paní Rosa Hof (AKA Rosa Holub - Rosa Holubová - Růžena Holubovou) i jejího chotě, jak se vyvíjí jejich vztah Čechám, národnosti, státní příslušnosti....tedy ze se můžeme spíše jen dohadovat, ale je zřejmé, že to češství chápali jinak, než se to začalo vykládat od WWI, a že se do konceptu první republiky moc nehodili. Tím spíš je s podivem, že paní R.H: získala kromě rakouské i československou penzi. A ještě více mě zaujalo, že až v této souvislosti dvě desetiletí po manželově smrti se začala označovat jako Růžena (a začala najednou psát dopisy dokonalou češtinou, ale zcela jiným a výrazně méně vypsaným rukopisem:)

20.02.2022

Skvělá kniha.
-Velmi se mi na ní líbilo, že na rozdíl od jiných publikací není zaměřena na historii konkrétní městské části tisíc let zpět, ale zabývá se jen obdobím posledních max. 150 let, což je období, které stále relevantně ovlivňuje naši přítomnost.
-musím ocenit výborný výběr spousty fotografií dokumentujících vývoj města v okolí tramvajových tratí po celém městě. Jen je škoda, že vzhledem k velkému počtu fotografií jsou v tak malém formátu, že mnohé v textu popisované detaily na nich ani nejsou rozpoznatelné.
-kniha mi pomohla pochopit spoustu zdánlivých nelogičností a špatných rozhodnutí, ať již šlo o zrušení trati do Líšně či různé demolice atd. Ve své době obvykle dávaly smysl.

V čem má kniha rezervy:
- V textu je dost faktických chyb, a to zejména u popisů fotografií. Mezi nejabsurdnější patří určitě popisek fotky kamenného viaduktu nádraží na Křenovu ulici, který jej označuje za dávno zbouraný, a fotka tramvaje ve smyčce starý Lískovec před supermarkerem Delvita datovaná popiskem do roku 1984!

Rozhodně stojí za to si při čtení knihy vzít k ruce historické plány Brna a stará ortofota, které lze oboje najít na internetu.

Kniha věnuje opravdu mimořádnou péči lince 1, která je dokumentována velmi podrobně a zabírá 1/4 knihy. V některých chvílích autor popisuje i lokality stovky metrů od dané trati a podrobné dějiny okolo stojících budov a institucí a zahrne do vyprávění historii celé MČ, a jindy některé úseky tratí zcela přeskočí, s tím že sotva letmo zmíní tratí jsou popsány mnohem méně (např. ulice Táborská). Na některých úsecích to bohužel působí tak, že už chtěl mít autor hlavně Brzy dopsáno.

Krom toho kniha v podstatě vynechává městské části, kam tramvaj nejezdí buď vůbec, nebo jen okrajově (což je zhruba polovina městských částí).

Každopádně jako celek je kniha výborným průvodcem. Pomohla mi pochopit vznik dnešní podoby Mendlova náměstí, Staré Osady a řady jiných míst, na které je dnes smutný pohled. Zároveň mě překvapilo, kolik tratí bylo zrušeno nebo zkráceno. A hlavně mě to donutilo vzít si do ruky historické mapy a ortofota, kde jsem narazil na spoustu dalších souvislostí. Což vřele doporučuji, protože pochopit umístnění některých oběktů podle popisu v knize je často těžší, a sem tam i nemožné. A člověk narazí na to, že autor se občas mýlí (např. že vytyčení ulice Úvoz v její horní části proběhlo mnohem dříve, a než došlo k odtěžení svahu a zástavbě tohoto území )

Člověk si při čtení knihy uvědomí, jak moc jizev na tváři města způsobilo 20. století, revolučními změnami z let 1918,1939,1945,1948,1968,1989, atd., které činily některé objekty zbytečnými či přímo nežádoucími a naopak stanovovaly nové priority a úkoly a nové, mnohdy bezohledné cesty k jejich dosažení. I dnes tak město častokráte se svými projekty navazuje na plány z minulosti, které z rozličných důvodů nebyly doposud realizovány.

Při četbě mě ještě zarazilo, jaké bylo tempo výstavby mnoha funkcionalistických budov. Docela by mě zajímalo, u kolika z nich si k tomu tehdy dopomohli nežádoucími aditivy.

-Autorem není ministerský předseda, ale jeho jmenovec.
-Kniha ještě nezahrnuje v době COVIDU přijatý plán na zásadní rozšíření tramvajových a vlakových tratí v Brně.

1 16.01.2022

Kniha mě velmi příjemně překvapila. Na rozdíl od jiných naučných knih pro děti je věcně správná, přesná a informačně bohatá, a přitom stále dětem srozumitelná. I dospělý si v tom slušně počte. A přitom je to stále přiměřené dětskému čtenáři. Je to úplně něco jiného, než jiná dílka na podobné téma obsahující spousty nesmyslů, chyb a nepřesností. Za mě jednoznačně palec nahoru. Něco takového se v českých knihkupectvích často nepotká.

1 13.12.2021

Moc mě to nenadchlo, ale číst se to dá a nejmenší fanoušky Minecraftu to baví. U CG komixů mám vždy takový divný pocit, že si někdo šetří práci až příliš.

Zamrzí, že v ačkoliv jde vlastně o první díl, tak v češtině jde také o díl jediný. Konec volá po pokračování dobrodružství, které pro českého čtenáře nepřišlo.
V originále na to navazuje kniha "The Big Book of Graphic Novels for Minecrafters ", která obsahuje další 3 dobrodružství Alex.

oprava: tak další díly v češtině vyšly, ale nenašel jsem je původně, protože mají uváděnou jinou autorku i ilustrátora. Následují Pomsta nemrtvých mnichů, Proroctví náhrdelníku a Bitva o dračí chrám od Cara J. Stevens.

13.12.2021

Nesdílím všeobecné nadšení z této knihy. Na rovinu mi přišla málo autentická a upřímná. Ačkoliv autor v předmluvě tvrdí, že vycházel čistě ze svých poznámek, a nic si nedomyslel, mám v tomto směru značné pochyby.
-Už jenom to, že v prosinci 1942 přišel o svůj zápisník, a vše si zpětně zapisoval až při léčbě zranění na přelomu let 1942/1943 ve mě vyvolává nedůvěru, jestli si opravdu mohl vše pamatovat na den přesně, jak uvádí.
-V pozdější době si pak vedl jen kusé záznamy na lístečcích, a je dost nepravděpodobné, že by si tam přesně zapisoval různé úvahy. V tomto směru, i když se kniha tváří jako deník jednadvacetiletého vojáka mám spíš podezření, že jde o úvahy sedmdesátiletého seniora.
-Mohu působit jako přísný puntíčkář, ale je to zcela zásadní zejména, když se autor snaží čtenáři namluvit, že věřící voják viděl ve snu Sviňovu smrt noc před tím, než zemřel, že Káťa předpověděla přesně kteří přežijí, a kteří se dnes z akce nevrátí, věděla kdo padl (což by šlo celkem snadno vysvětlit informacemi od zdravotníků), atd. Takových ezoterických nesmyslných narážek předpovídání smrti je tam spousta. A u toho je zcela zásadní, jestli autorovi náhodou neselhává paměť, a neposouvá si události o nějaký ten den jinam. Známe koneckonců i poruchy paměti jako Deja-vu.
-samostatnou kapitolou je pak autorovo přesvědčení, že dokáže vycítit, kdy bude raněn - zde je otázka, zda nezaměňuje příčinu a důsledek, a nejde o sebenaplňující se proroctví, kdy v důsledku únavy byl méně opatrný.
-z knihy nepřímo plyne, že autor byl vedoucím Hitlerjugend, ale přitom se celou dobu tváří, jako by byl zcela apolitický, a jen jako voják.
-je až zarážející, jak v knize chybí zmínky o civilním obyvatelstvu, vyjma pár děvčat.
-autor je až nesnesitelně sebestředný. Extrémní je jeho fňukání nad tím, že mu zlí Češi sebrali sůl a boty, které si před tím sám ukradl při rabování armádního skladu. Když to člověk porovná s tím, že jiní zajatci sovětů skončili v Rusku na 5-10 let nucených prací, a to nejen váleční zajatci (ti od Stalingradu měli úmrtnost 95%), ale třeba i masově unášené německé ženy a děti (odvlékali do SSSR na práci i děti mladší 15 let), tak jeho stížnosti působí absurdně.
-kniha neobstojí ani ve srovnání s jinými vzpomínkami veteránů - např. Dobrovolníkem v SS divizi Charlemagne, Exodus - osud vyhnanců, nebo archivy Paměti národa. Autor záměrně vynechává jakékoliv své názory (vyjma pochyb o smyslu války ke konci), či pohnutky (např. k absolvování řidičského kurzu)) Autor nezmíní ani osud své matky, ani nikoho z přátel, kteří absolvovali útěk Východního Pruska.
-Dost divně působí, jak mu přijde normální, donutit náhodného ruského civilistu vypít vodu, o které si myslí, že může být otrávená, ale sám se lituje kvůli neosolenému jídlu, botám a pár dnům internace v lázeňském hotelu.
-je zajímavé, jak má autor na konci potřebu hodnotit americké vojáky jako horší a méně schopné, kteří vyhráli jen díky lepšímu vybavení. Přitom se s nimi nikdy v boji nesetkal (a např. jejich nasazení na Corregidoru bylo výborné). Zavání to přetrvávajícím německým nacionalismem, kdy Němci jsou chápáni jako lepší a šikovnější. Také je tam zřejmá antipatie k Čechům. Vůbec si neuvědomuje, že stejně jako Rusové či Poláci také trpěli - i když třeba méně.
-Vůbec nerozlišuje jednotlivé sovětské nebo československé národnosti. Ne každý ze sovětského svazu je Rus. Za celou dobu nezmíní, že v Rusku byla krvavá diktatura, ačkoliv to byla pravda, a německá propaganda to neopomíjela zdůrazňovat. Je totální ignorant i ve vztahu k osudu ostatních národností. Nemá žádné obavy o civilní obyvatelstvo území, ze kterého se stahují, a má pocit, že rudá armáda jsou "jejich".
-celá kniha jen přiživuje absurdní mýtus statečného a v boji nadlidského německého vojáka, který tu vytvářela nejprve nacistická propaganda a poté na něj pružně navázala propaganda komunistická, která vyzdvihla, že Sověty neporazí ani tak schopní Němci. Reálně byly ztráty rudé armády jen cca 2x vyšší, než Osy. Z knihy to působí úplně jinak, jako by měli Sověti ztráty vyšší o několik řádů. A tím se dostávám i k autorovu věčnému přehánění, kdy neustále líčí, jak všude vybuchují granáty v palbě, kterou nemůže nikdo přežít, ovšem reálně ji polovina vojáků přežije. V zásadě nikdy nic nekvantifikuje, např. ani hloubku zranění či střepiny, nebo počty, ale sděluje jen nejasné dojmy o husté, veliké smrtící palbě atd., případně o velkých či malých střepinách. Jde spíše jen o takové dojmy, jde o jakýsi impresionismus slova.....ale na sdělování stále stejných pocitů je ta kniha poněkud příliš dlouhá. Uznávám, že je to napsané čtivě, ale informačně to moc bohaté není. Jen ve smyslu, kdy a kde byl.
-nevím, proč se tolik naváží do "zázračných zbraní" - atomová bomba sice nepřišlo, ale i tak se v posledních 2 letech války povedlo reálně nasadit spoustu zbraní, které kdyby přišli dříve, mohli změnit průběh války - např. panzerschreck, panzerfaust, sturmgewehr 44, trysková či raketová letadla.
-zarazilo mě, jak uvádí se 1. května dozvěděl Hitlerově sebevraždě a co si tehdy myslel. Přitom 1. Května bylo zveřejněno, že vůdce padl v boji. Co se s ním stalo se tehdy rozhodně nevědělo. A tak bych chápal celou knihu. Autorovi selhává paměť a promítá si své pozdější informace a názory do tehdejší doby. Tak působí i snové boží kázání, kde mu ohledně vinny za válku Bůh během transportu v horečkách od Stalingradu sdělí v podstatě to, k čemu došly až poválečné politická špičky a tribunály na mnoha jednáních.

Vlastně celou dobu se zaobírá jen sám sebou a svým strachem o život. A nemyslí dál, než na své kumpány. Otázka je, zda je to upřímná neschopnost, nebo účelová slepota, a snaha glorifikovat sebe a ostatní německé vojáky, omluvit prohranou válku a přitom se nijak veřejně nehlásit k národnímu socializmu.

1 13.12.2021

Na rozdíl od prvního dílu tato kniha není v podstatě humorná. Je jen líčením rudého teroru, a celá se utápí v alkoholu. Člověk si pak říká, proč radši nečíst příběhy skutečných lidí. Na stránkách paměti národa jich najdete spousty. Nějak zásadně mě nemrzí, že autor nenapsal další pokračování.

I když uznávám, že kniha může být přínosná v pochopení toho, jak se lidé museli přizpůsobovat nové době, jak se ohýbaly páteře, lámaly charaktery a dělaly kompromisy. Celkem trefně autor vystihl, že takovýto tlak byl mnohem větší na lidi ze střední třídy, než na dělníky.

A na lidi s rodinami, než na bezdětné. A také se rabovalo, kradlo, vraždilo a udávalo. Drtivá většina lidí takové věci ze svých vzpomínek vynechává. A také líčí celkem věcně dobu. Z oficiálních statistik by se mohlo zdát, že za komunismu zemřelo jen pár set lidí při politických procesech. Ale reálně těch lidí bylo mnohem víc, jen se falšovali příčiny úmrtí, nebo se před smrtí propouštěli z věznic.

btw: Cholévka byl vlastně takový průkopník inkluze na gymnáziích. Je zajímavé si to srovnat s dneškem, kdy mají jedinci, kterým rodiče vyřídí v PPP papíry potvrzující diagnostikované poruchy učení, prodloužený čas na přijímací zkoušky až o 100%...i s ohledem na to, že ty zkoušky jsou částečně konstruované ne na tom, že otázky nejsou zas tak obtížné, ale je problém je stihnout v časovém limitu. I na školy, kam se bere jen 5-10% nejlepších se tak dostávají jedinci, kteří vzbuzují oprávněně rozpaky pedagogů.

1 14.10.2021

Celkem lehká a zábavná četba. Rozhodně doporučuji. I když nějaké připomínky bych k ní měl. Poněkud schizofrenní je vztah k operetě (komické opeře/zpěvohře), kdy na jednu stranu ji autor zesměšňuje za nepravděpodobné a přepjaté jednání, ale sám se dopouští stejného. Proč by se lidé nemohli těšit nereálným světem operety, ale mohou se těšit stejně nereálným světem této knihy? Logiku v tom nevidím, ale při čtení knihy mi to nějak zásadně nevadilo, spíš mě mrzelo, že kniha je příliš krátká a zápletku nenechává pořádně gradovat. Fantóm Ludva si vlastně zas tak moc nezafantómuje a je v nejlepším utnut. Zbytek knihy, kde jsou jen zmatky z neschopnosti nekompetentních lidí je poměrně nudný a zdlouhavý, Naštěstí rozsahem není zas tak dlouhý. Potenciál knihy se mi zdá trochu nevyužitý a zbytečně předčasně utnutý (v tomto bych to trochu přirovnal ke knize "Kluci, hurá za ním"). Také způsob komunikace mezi Ludvou a Lolinkou je až poněkud příliš přehnaný a nepříjemný. Člověk marně přemýšlí, co by ty dva drželo spolu.

Poznámka k 1. vydání z roku 1945: Na začátku a konci knihy je značně politicky aktivistické doprovodné slovo nakladatele J. Dolejšího. Vyzdvihuje tam záslužnost tepání nešvarů úpadkového žánru operety.

Nejšťavnatější závěrečnou část zacituji: "Tentokrát pak je zásluha satyry násobena snahou vysvětlit lidu, který se konečně dostal ke svým právům a který shlédl na jevišti hloupou věc, PROČ byla ta věc hloupá, a proč je třeba generální čistky v záležitosti tak důležité, jakou je lidová zábava."

Velmi rád bych se někdy dozvěděl, jestli oním J. Dolejším, byl pan Josef Dolejší, nakladatel textů operet, muzikálů a dobových romantických komedií. A také jak dopadl v následujících letech. A jaké byli jeho motivy k tomuto volání po čistce, a jak byl spokojen s novými poměry, které přišly. Nebo zda si jen snažil vylepšit pozici v nadcházející době, kdy pod záminkou trestání kolaborantů probíhaly čistky v kultuře, a kde se odstraňovali politicky nepohodlní lidé, likvidovali úspěšné kariéry i vyřizovali osobní účty.

Podotýkám, že pan Fiker v románu nijak radikální není, a ač operetu kritizuje neustále, alespoň forma a obsah kritiky jsou vcelku přijatelné, a románem uváděné poměry a nešvary lze snadno vztáhnout i na dnešní muzikálovou tvorbu v Praze. Jen pan nakladatel si zjevně osvojil slovník nových politických poměrů.

03.10.2021

Kvalitní a velmi poctivě zpracovaná kniha, určená zejména pro lidi, kteří prošli českým školstvím, jehož osnovy se dějinám Moravy příliš nevěnují. Tato kniha výborně vyplňuje tato bílá místa. Pro mnohé to bude čtení značně překvapující. Zároveň je třeba říct, že kniha je čtivá, jde o podařenou moderní učebnici dějepisu, a je třeba zejména ocenit, že kniha je opravdu poctivě zpracovaná tak, aby jí nabylo možno cokoliv vytknout nebo ji přistihnout při nějaké nepřesnosti.

Za pozornost rozhodně stojí i doprovodná publikace s přílohami "PROBA FIDES MORAVORUM" - na kterou s ohledem na to, že má jiného autora, ne každý čtenář narazí (cca 300 Kč).

Jde o první díl, koncem roku 2021 měl být vydaný i druhý díl "Moderní dějiny Moravy po roce 1860“, k čemuž zatím nedošlo. Kniha má poněkud atypickou cenotvorbu, kdy v současné době pro školní účely se dá za koupit ve větším objemu za cca 140Kč, pro individuální za cca 270 Kč, a kromě brožované existuje i verze v pevné vazbě, která vyjde na cca 430 Kč. Bohužel dostupnost knihy je značně omezená, reálně na cca 2 e-shopy (z nichž jeden nenabízí ani doprovodnou knihu a vázanou verzi, ale zase nabízí sníženou cenu pro vzdělávací účely). Pozor, ani jeden z nich není na Heurece, tam je jen dumknihy.cz, kde se kniha ukazuje jako nedostupná, ale když dáte hledat název přes google vyhledávání, tak se vám objeví 2 výše zmíněné e-shopy, které knihu stále mají.

28.09.2021

(SPOILER) Kniha je v současné době asi nejlepším zdrojem informací o Joe Hlouchovi. Ničím mě ale výrazně nepřekvapila, leda tím, jak moc se můj dojem z Hlouchy získaný četbou jeho knih shoduje s obrazem, který podává tato kniha (viz můj komentář u knihy "Moje paní Chrysanthema").

Kniha má k Hlouchovi přiměřeně kritický přístup. Je škoda, že některé domněnky nejsou ničím konkrétním podkládány - nová pro mne byla např. zmínka o jeho zálibě v mužích v uniformě. Na druhou stranu by mnohé i vysvětlovala. Knihu bylo vzhledem k nákladu pouhých 500 kusů trochu těžší sehnat. Je škoda, že v obrazové části je jen velmi malá část sbírky, a jen minimum z předmětů zmiňovaných v textové části knihy.

Že je Hloucha kulturní ignorant jsem tušil již po přečtení jeho první knihy, a potvrdily mi to citace z jeho deníků na adresu B.M. Eliášové, takže skutečnost, že 90% jeho sbírky dřevotisků jsou jen novodobé kopie či patisky mě moc nepřekvapila. Velmi rád bych ale věděl, čím byl živ. Jestli stále z dědictví, nebo zvládal nacházet dost ještě naivnějších movitých kupců pro předměty ze své sbírky.
V jistém smyslu mi Joe Hloucha připomíná jiné prodavače exotismu, jako V. A. Nováka nebo Daniela (Ne)Konečného. Nezajímá ho, jak věci jsou a proč, protože realita je tak nudná, cílem je jen udělat ohromnou exotickou šou pro neinformované masy.

Rozhodně nejzajímavější částí jsou přetištění korespondence se Sigismundem Bouškou a dalšími.

Kniha mě ale (v kombinaci s pár dalšími, které jsem četl v poslední době) přiměla k zamyšlení, jak nakládali sběratelé se svými sbírkami, jaká měli očekávání a jak to dopadlo - např.:
1)Hloucha si patrně přál, aby jeho sbírka byla vystavena jako celek, a přenechal ji Náprstkovu muzeu výměnou za důchod, který si moc neužil, ale sbírka skončila rozdělena do různých fondů a je očím veřejnosti skryta a jen tu a tam z ní vyberou předměty do nějaké krátkodobé výstavy o Japonsku.
2)R. A. Nykl věnoval svou pozůstalost Náprstkovu muzeu i s penězi na zaměstnání pracovníka, který ji setřídí a zpracuje. Místo toho zůstala ve zcela nepřístupném depozitáři dalších 50 let, než se jí začal věnovat první člověk. Placený z evropských fondů, protože peníze, které museum dostalo skončili kdoví kde.
3)Emil Holub chtěl nezištně věnovat sbírky Národnímu museu v Praze, ale to ho odmítlo (snad z osobních důvodů). Tak je rozdal po pár kusech do stovek institucí, čímž sbírka přestala existovat.
4)Rosa Hoff/Růžena Holubová odkázala zbytek Holubovi pozůstalosti městu Holice, které mu během pouhých osmi let postavilo museum. Je vhodné zmínit, že Emil Holub věnoval předtím městu svůj rodný dům jako pozemek na stavbu školy.
5)Sigismund Bouška věnoval své rozsáhlé kvalitní sbírky Umělecko-průmyslovému museu - vystaveny nejsou a kde jsou nevím. Na svět se asi podívají méně často, než mizerné sbírky Hlouchovy. Přitom si přál, aby byly přístupné českým lidem.

....chápu, že nelze vystavovat vše, ale trochu to budí dojem, že odkázat věci některým velkým institucím není zajištěním jejich cesty do výstavních síní, ale spíše do zapomnění v depozitářích.

1 19.09.2021

(SPOILER) Brožura prodávaná v muzeu Emila Holuba v Holicích, představuje stručný úvod do Života Emiliana Carla Johanna Holuba a jeho ženy Rosy Hoff. Má jen mírně kritický přístup k charakterovým rysům Dr. Holuba, i k dobové české společnosti, jež ho přiměly k přestěhování do Vídně. Celkově ale jen opakuje zažitý stereotyp MIMOŘÁDNÉHO ČESKÉHO VĚDCE a VÝBORNÉHO studenta, a snaží se ho uchránit před vší kritikou a kontroverzí, aby bylo možno umístit si dokonalého Dr. Holuba na český národní Pantheon. Avšak každé z tučně napsaných slov je ve skutečnosti více než sporné. Kniha tak buď taktně zamlží, a mnohem častěji zcela zatají mnohé z Holubova života.

V této knize nepadne ani slovo o Bertě Novákové, se kterou měl 12 let známost a která pro něj po celou dobu nezištně pracovala a 7 let od zasnoubení čekala, než se vrátí ze své "dvouleté" cesty do Afriky, aby pak dostala košem. Ani slovo o skandálu s tím spojeným. Ani slovo o bečuánské dětské "služce" Belle, kterou Holub přivezl do Evropy, evidoval ji v seznamu inventáře, a proti její vůli ji odvezl po 4 letech poté co se naučila česky a německy zpět do Afriky a vrátil ji majitelce. Jen velmi kusé informace o vztahu se 14 letou Rosou Hoff a jejím otcem mezi lety 1879 - 1883 a nic o okolnostech jejich svatby. A také extrémně zamlžený průběh Holubových středoškolských studií, kdy je před čtenářem umně skryt fakt, že chodil na německé gymnázium, kde hned v primě propadl ze 2 předmětů a měl problémy s němčinou, a na českou školu na venkově přestoupil právě z tohoto důvodu, aby si tam zopakoval ročník. Že psal své první české snoubence dopisy německy. Že s českou verzí cestopisů mu musel pomáhat Jindřich Metelka, což se ovšem taktně připisovalo tomu, že česky v Africe zapomněl.

Zajímavé je, že kniha přejímá nekriticky narativ XIX. století ve vztahu k Africe. V západní Evropě a zejména Africe samotné by autor asi za to schytal značnou kritiku. Neříkám, že to je nutně špatně, ale co mě zarazilo bylo, že z mnoha desítek vyznamenání a řádů které Dr. Holub dostal, je v knize přetištěno jediné - listina od belgického krále Leopolda II. A ještě je dáváno do kontrastu, že v Praze nenašel žádnou podporu a ocenění, a ve Vídni málo. Jasně, že Leopold II. měl o něj zájem - vždyť je to ten pán, co si jen pár let na to udělal z konga osobní kolonii, kterou vykořisťoval krutým terorem, který je dnes u nás zcela neznámý a nepředstavitelný. Kongo opravdu nebyla žádná fešácká anglická kolonie. Za 20 let jeho vlády vyvraždili většino obyvatelstva. Nestíhals plnit normu daní na odevzdání kaučuku? Tak ti královi lidé z anglo-belgické společnosti zabili a snědli dceru a nechali ti z ní jen useknuté dlaně a chodidla. Leopold II. se může směle řadit mezi největší masové vrahy 19. a 20. století. Bylo to moc i na současníky, a tak byl po dvaceti letech donucen svou soukromou kolonii odprodat belgické vládě, což přineslo jisté zlepšení. Na koloniální minulosti obecně nevidím nic a priori negativního, ale najít ve světě kohokoliv, kdo by se jen vzdáleně blížil Leopoldovi II. je docela těžké. Diplomem od tohoto pána bych se opravdu nechlubil, a jeho zájem bych asi nestavěl na piedestal v kontrastu s nezájmem c. a k monarchie. Císař navíc na závěr Holubova života udělal velmi štědré gesto s jeho mimořádnou penzí.

Rozhodně doporučuji zakoupit při návštěvě musea spíše trochu dražší a větší publikaci "Dr. Emil Holub 7.10.1847–21.2.1902", která se sice vyhýbá nejskandálnějším informacím, ale dává mnohem lepší přehled o celkové osobnosti Holuba, a ukáže vám lépe, kam zaměřit pozornost. Je docela zajímavé přečíst si obě brožury a porovnat, jak pomocí stejných fotografií, informací a citací lze vykládat zcela odlišné příběhy. Kupodivu i ty doslovné citace stejného zdroje se mohou lišit a dají se jinak interpretovat.

Holuba dnes lidé znají jen z učebnic, či z pop-kulturních odkazů u Cimrmanů či Tří sester. Tato představa o něm je značně zkreslená, ale tato kniha vám od ní nepomůže.

Člověk si chtě nechtě položí otázku, jaký to byl člověk, jakých schopností, jakou měl osobnost a charakter, jak se choval ke svému okolí, či jaký by měl pocit, kdyby si chtěl vzít jeho dceru. A zda není veliký geniální český vědec a cestovatel Emil Holub spíše iluzí.

30.08.2021

Trochu jiná kniha pro děti, ale proč ne - tak polovině dětí se to líbí, ale některé to dost nudí. Mě se líbilo, že děj jde velmi rychle kupředu. U dětských knih to je celkem netypické. Je z ní dost cítit doba kolonialismu, takže celkem čekám, kdy bude podrobena zdrcující politické kritice.
Je škoda, že česky nevyšla celá série.
btw: Jásemtytam je anglicky "Pushmi-Pullyu" a naopak Dr. Dolittel byl ve dvacátých letech překládán jako Máloděl.

26.08.2021

Kniha mě dost zklamala. První cca 3/4 mi přišly dost mimo, a zejména pro začínající investory až nebezpečné. Poslední 1/4 je lepší, a snad i je dobré si ji přečíst, ale Ameriku v ní rozhodně neobjevíte. Jinak knize moc nepomáhá překlad, který místy patrně obsahuje logické chyby a nerespektuje obvyklé ekonomické české názvosloví. Taky uváděné příklady mi přišly dost extrémní a styl psaní až poněkud manipulativní, aby donutil čtenáře souhlasit bez výhrad s předkládanými názory. Ačkoliv ty si samy někdy protiřečí. Neumím posoudit, do jaké míry autor trhu rozumí, a jen myšlenky né moc šťastně formuloval, a do jaké míry jde jen o tlučení prázdné slámy ve snaze vytáhnout z lidí peníze za knihu.
Na rozdíl od autora si nemyslím, že vůbec nic nelze předvídat, ani že gembling je stejný jako investování. Ale kniha mi snad pomohla lépe nahlédnout do mysli lidí, kteří se snaží zbohatnout na dailytradingu s vysokou pákou, s shortováním či podobných hazardérů, kteří to zkouší v hernách. Celkem mě překvapilo, jak často autor zabrousil do vod sběratelskách (starožitnosti, filatelistika, umění), ale nic se o nich nedozvíte. Kniha by mohla svádět k nezdravému fatalismu, že je jedno do čeho investujete, protože všechno může jít nahoru nebo dolů, a tím k rezignaci na přiměřenou opatrnost. Není mi blízká představa chápání hazardních her jako investice. Jsem názoru, že co je dělí je právě míra rizika a jakás-takás předvídatelnost, kdy vidíme alespoň trochu o krok či dva před sebe.

Rozhodně to není kniha, o které bych řekl, že by měla patřit do povinné četby. Spíše bych řekl, že pokud se tématem zabýváte, a nemáte zrovna co jiného na práci, není špatné si ji přečíst, pokud se jí nebudete snažit doslovně řídit. Začínající investory bych před ní naopak spíše varoval.

Pokud si přečtete historii burzovních bublin a krizí za posledních pár set let, nebo vzpomínky nějakého velmi starého úspěšného investora, případně dobový tisk z minulých krizí, pravděpodobně vám to dá víc. Lidé jsou alespoň částečně předvídatelní, a v některých oblastech i docela dobře - proto existují behaviorální vědy, nebo třeba marketing.

26.08.2021

Kniha, ke které stojí za to se znovu vrátit. Uvědomil jsem si, že znám pár lidí, kteří ji evidentně četli, a snaží se jí řídit. Nicméně i některým z nich by prospělo přečíst si ji znovu, aby si připomněli, že chvála musí být upřímná a za skutečné věci a že pozornost si zaslouží každý.

Nečekejte, že uváděné postupy zaberou na každého, nicméně u většiny lidí trochu zlepší situaci a u některých udělají zázraky. Chce to jen spoustu trpělivosti a sebeovládání.

S chutí bych navrhl zahrnutí této knihy do povinné četby, jelikož nepochybně je užitečnější než Babička Boženy Panklové, Lidé na Křižovatce Marije Pujmanové, či Říkaly mi Leny Zdeňky Bezděkové dohromady (tyto věci se kupodivu na některých školách stále čtou). Někdy ji rozhodně doporučím dětem. Jen nevím, jestli se k tomu, aby ji člověk ocenil a pochopil, a neměl dojem , že jde jen o lacinou příručku lhaní a pochlebování, nemusí nejdřív nějaký ten rok otrkat a spálit v pracovním životě.

U některých příběhů jsem nicméně měl pochyby o jejich autentičnosti.

Na konci vydání, které jsem četl, je reklama na český Dale Carnegie institut, ale ten již zjevně nefunguje.

Je zajímavé, že kniha patrně vyšla ve 3 různých verzích: nejmenší je Malé vydání s 256 stranami, ale jsou i verze s 343 nebo 614 stranami. Kniha je míněna jako pokročilejší učebnice a podklad k procvičování a konversaci. Nejde tedy o příručku "konversace" v dnešním smyslu, ve formě "ready-made" instantních vět, které bez znalosti jazyka přečtete. Vět v přímé řeči je v ní jen nepatrně. Z dnešního pohledu by se spíše jednalo o knihu reálií či miniaturní jazykový korpus. Kniha je dnes velmi zajímavá už tím, že hezky uvádí do dobových reálií a všedních věcí. Jde i o vhodnou pomůcku k učení se čtení "šwabachu", protože text je psán v něm jen v němčině a čtením v české verzi si lze dobře porovnat text a poznat znaky. Kniha je trochu jak dnešní knihy dvoujazyčného čtení.

Na textu je dobře vidět, jak se čeština za posledních 100 let proměnila mnohem víc, než němčina. Kniha pomůže pomůže pochopit dobový význam řady českých slov, a to buď přes kontext, nebo německou verzi. Jen ty věty jsou mnohdy poněkud méně prakticky použitelné, ale to ani nebyl cíl autora.

Autor napsal i extrémně rozsáhlý "Encyklopedický" slovník, který má přes 6000 stran, a zachycuje opravdu velmi široké množství slovních spojení. Dá se najít i on-line, a pokud jste někdy s překladem v koncích, lze zkusit nahlédnout do něj.

btw: Už od dob první republiky je se stále masovější dostupností vzdělání široce rozšířené pohoršování se nad stále klesající kvalitou studentů středních (a dnes i vysokých) škol. Nikdo si ale kupodivu nestěžuje, že úplně stejně klesá i úroveň středoškolských pedagogů. Bývaly doby, kdy středoškolský profesor byl vážený a vzdělaný člověk, a především člověk s vědeckými výsledky a řadou publikací, který by hravě strčili do kapsy většinu dnešních vysokoškolských pedagogů. Autor této knihy je jedním z nich. Dnes takové najdete stěží.

15.06.2021

Politická propaganda pro nejmenší. Klidně bych to zařadil mezi perly tohoto žánru z per spisovatelů národně socialistických nebo komunistických. Tentokrát se jede na vlně feministického LGTB+ orientovaného progresivismu v duchu USA a ultralevicových hnutí v Evropě.

Toto tedy dětem číst opravdu nebudu. Děvčátka určitě nemusí poslouchat jen nudné pohádky, kde vždy krásnou princeznu zachrání princ, kterého si okamžitě bez řečí vezmou za muže, ale tahle kniha je docela obskurní bizarnost.

Výhrady mám už k samotnému výběru osobností, kde je několik opravdových osobností s velkým O, hodných respektu, řada žen které se někdy něčemu vzepřely (ale dětem se zamlčí, jak na to mnohdy šeredně doplatily), ale pak řada výstřednic, které jsou spíše vzorem asociálního chování a většina lidí asi nebude chtít dávat dětem takovéto vzory. Úplnou kuriozitou je pak jediný chlapec v knize, který se tam dostal jen díky tomu, že mu rodiče v 6 letech při nástupu do školy vyřídili uznání toho, že je transgender a vymohli právo chodit na jakékoliv záchodky, které bude chtít. To opravdu není žádná inspirující zásluha.

Obecně jsou jednostránkové životopisy velmi kusé a neúplné. Dětem se zamlčuje, že mnohé předkládané "hrdinky" na svou statečnost velmi doplatili, nebo naopak, proč si dané jednání mohli dovolit. Např. u Aun Schan Su Ťij nenajdete ani zmínku o tom, proč si mohla dovolit prudit celé roky brutální vojenskou chuntu, která vraždí lidi po tisících, a dostala jen domácí vězení (chybí tam skutečnost, že je dcera národního hrdiny generála Aun Schan, kterého chunta velebí). Stejně tak tam není ani zmínka o tom, čeho všeho se dopouštěla Barma pod jejím vedením (např. masakry Rohingů).
Kniha mi přijde jako účelové obelhávání dětí. Je zcela zbytečné vtahovat děti tak brzy do krvavého světa dospělých. Preferuji s tím počkat na věk 10+ a pak si už říct taky více souvislostí a informací a po pravdě. Psát na základě reálných životů nereálné pohádky není cesta k pravdě, ale k vymývání mozků propagandou, což vede jen k vzájemnému nepochopení a konfliktům. Jak známo, cesta do pekel je dlážděna dobrými úmysly. I když i o těch by šlo v případě této knihy pochybovat. Spíše připomíná snahu komunistické literatury infiltrovat dětské hlavičky co nejdříve. Člověku se vybaví, jak za komunismu ve školkách vykládali dětem např. že car byl zlý a bral dětem hračky, nebo jak na děti cílil německý národní socialismus.......vždyť přece účel světí prostředky....

Výtvarná stránka mě také nijak neohromila. Část lidí má pocit, že když je to pro děti, tak tam lze dát cokoliv. Patrně i při výběru ilustrací byl rozhodující spíše správný kádrový profil, než výtvarná kvalita.

btw: pro zajímavost si zkuste představit, jak by vypadala obdobná kniha "pro malé rebely", plná podobných příběhů a ilustrovaná umělci vybranými hlavně na základě toho, že mají ten správný gender, tedy že se identifikují jako muži. Otázka také je, co je na tomhle přístupu vůbec dneska "rebelského", a jestli nevyžaduje dnes větší odvahu se mu spíše vzepřít a uhájit si právo na to, žít svůj život dle svého a jakkoliv, pokud tím nepoškozujeme ostatní, tedy třeba i konzervativně, než jít s mediálním mainstreamem a akceptovat automaticky bezmyšlenkovitě narativy této knihy. Přál bych si, aby nikdo, tedy ani ženy, nemusel čelit opovržení či přehlížení společnosti za to, že se věnuje rodině a dětem a nečelili pohrdání za to, že se nerealizuje různými aktivistickými klikami požadovaným způsobem. Což bohužel dnes není samozřejmostí. Lidí, kteří vnucovali ostatním svůj jediný správný názor bylo už víc než dost.

Abych knize nekřivdil - může dávat smysl pokud se dostane do ruky např. dětem z nějaké uzavřené chudé komunity, žijícím vlastním životem, kde ženy nedosahují vzdělání, a kolem 15 otěhotní. Nicméně nepovažuji za pravděpodobné, že zrovna takovým dětem ji rodiče koupí. Teoreticky se k ní mohou dostat ve školní knihovně. Ale mám obavu, že velká většina výtisků spíše bude sloužit spíš ke stresování dětí, které by tu knihu vůbec nepotřebovaly.

U knihy je uvedeno špatně datum vydání. První vydání vydání (které mám) je z roku 1914, a druhé přepracované až z roku 1922.

Na rozdíl od známého rozsáhlého Společenského katechismu je tato knížka pouze základním úvodem do slušného chování pro mládež středoškolskou. Díky tomu jsou v ní podrobně vysvětleny i věci, které se jinak považovaly za samozřejmé a v rozsáhlejších knihách se nevysvětlovaly. Pro dnešního čtenáře je to výborný úvod do tehdejší etikety. Část z pravidel je nadčasová.

Při čtení mě upoutalo hned několik věcí:
1) Hodně mne překvapilo, jak rozsáhle si autor v knize dost ventiluje své společenské a politické postoje. Zavrhuje mnohé zvyky typické pro starou aristokracii, Němce a i Čechy nedostatečně národně uvědomělé, zejména se ale neustále opakují výlevy českého nacionalismu ve stylu "Není slušným člověkem, kdo není českým vlastencem" (není to doslovný citát, ale parafráze myšlenky, která se tam v různých šroubovaných mnohokráte opakuje - přečtěte sami a posuďte). Zejména k závěru je nějaký takový výlev na skoro každé straně. Je evidentní, že si vůbec nepřipouštěl, že by knihu mohly číst i lidé jiné národnosti, a že jim bude připadat nikoliv, jako odborník na slušné chování, ale jako arogantní a velmi nevychovaný člověk. Kniha je celkem jednoznačně orientována na vyšší střední a vyšší vrstvy slovanskojazyčného obyvatelstva v Čechách.
2)některé ze zvyků, které označuje autor za zastaralé již tehdy, se i dnes běžně používají (např. přát před jídlem "dobrou chuť")
3) zaujalo mne, jak podrobná byla pravidla pro navštěvování, návštěvní dny, opětování návštěv, děkování za pozvání, visitky (nikoliv obchodní, ale návštěvní karty), a jaký význam se tomu přikládal. Je zjevné, že čtenářstvo mělo dostatek času pro společenský život a dostatek prostředků pro udržování rozsáhlého šatníku. A naopak jak mizerná byla hygiena a zvyky části společnosti - některé z věcí, které autor odsuzuje (ale tím dosvědčuje, že se děly nikoliv jen výjimečně) jsem v životě neviděl - například plivání na podlahu v kostele či ve škole, odhazování odpadků na zem ve škole a jiné. Kniha tak přináší obraz společnosti s obrovskými sociálními a společenskými rozdíly. Je určena nejen příslušníkům těch vyšších vrstev, ale okrajově počítá i se studenty z chudších vrstev, snažících se v krysím závodě života dostat díky vzdělání nahoru.
4) třeba poznámky k honbě za módou a chováním mládeže jsou celkem nadčasové, a platné i dnes. I když nesdílím autorovo východisko, že jde o nedostatek slušného chování a lze se mu snadno přiučit. Osobně jsem spíše názoru, že jde o vlastnosti osobnostní a lze je spíše jen zamaskovat přetvářkou.

Vzhledem k tomu, že je knížka tenká, ji doporučuji k přečtení. Je to pěkný úvod do tehdejších mravů, který pomůže lépe porozumět té době, např. při sledování archivních filmů lépe poznáte slušné řádné uklonění od podlézavého hrbení se, nebo se dozvíte, jak se chovat na letním bytě.

btw: týhoden (2. p. téhodne) je archaismus pro "týden"
btw2:pokud byste chtěli si porovnat autentické vzpomínky člověka, který žil ve společnosti podobné, jaké je určena kniha, pak doporučuji memoáry Fritze Beera "... a tys na Němce střílel, dědo?", Aloise Rycharda Nykla "Padesát let cest jazykozpytce". Uvidíte, že mnohé věci ve skutečnosti byly často jinak, jen se o tom nepsalo a nemluvilo (uvedené knihy doporučuji právě pro jejich vysokou míru pravdomluvnosti a (sebe)kritičnosti). Naopak mezi dobové zbohatlíky vás zavede "Zajíc s jantarovýma očima".

1 14.04.2021

Knihu vřele doporučuji, zejména pro náhled na to, jak se z Čechů (Bohemian) a Slováků stali Čechoslováci, jak se z váhajícího intelektuála Masaryka stal geniální neomylný vůdce Čechoslováků, jak se vyběhlo s Němci, Maďary, Slováky, obyvateli Moravy, Poláky a řadou dalších, a jak si funkcionáři kteří vedli odboj z bezpečné vzdálenosti hezky rozdělovali trafiky v nové ČSR. Kniha také ukazuje dobrý vhled do americké presidenské volební kampaně a jejích praktik. Mnohé věci jsou stále stejné. Více jsem vzhledem k osahu popsal v recenzi.

14.04.2021

Knihu jsem vůbec neznal a příjemně mě překvapila. Kapitoly jsou krátké, srozumitelné, psané příjemným stylem pro děti. Vyzdvihnout je třeba zejména to, že kniha není nijak výrazně poplatná době. Reálie jsou poměrně nadčasové a není v ní politický výchova, ani se to tam nehemží soudruhy a soudružkami.

V tomto ohledu bylo v knize jen pár míst, kde jsem si říkal, že je mírně poplatná době vzniku. Konkrétně u neustálého zmiňování továren kolem trati (což je ale faktická reálie, dnes již trochu zastaralá), otci dívky, který je jeřábníkem v továrně (je to v jistém smyslu poplatné době, podobně, jako dnes je každý druhý tatínek v tvorbě pro děti IT inženýr, tak tehdy byl každý druhý tatínek dělník v továrně), a v příběhu o lakotě, kde je ovšem lakota dostatečně přehnaná, aby šlo dětem vysvětlit i v dnešní době, co je na postupu onoho lakomce špatně. Snad jen nepovažuji za vhodné ohrnovat nos nad zatahování závěsů před otevíráním truhly s penězi - je to docela dobrý návyk, a je škoda ho v knize stigmatizovat a nepřímo dehonestovat spojováním s negativními konotacemi.

Každopádně kniha je příjemná, milá a pohodová a lze ji vřele doporučit. Rozhodně se nemusíte bát, že budete muset na každé stránce vysvětlovat nějaké dětem nepochopitelné dobové reálie či ideologie.

2 09.04.2021

(SPOILER) Knihu je obtížené jakkoliv hodnotit, nicméně ji jistě lze doporučit ke čtení. Kniha má 2 části, které byly patrně původně samostatnými knihami, a velmi se proto liší.

První část zachycuje důvody autorova vstupu do SS, výcvik (včetně pobytu v Čechách) , bojové nasazení a zajetí. Tato část velmi dobře ilustruje realitu SS na konci války, kdy se jednalo o mnohonárodnostní jednotky z celé Evropy, jež zahrnovala lidi, kteří se v ní octli velmi pestrými způsoby (více či méně dobrovolně a se značně různými původy, přístupy a motivy - navíc divize Charle Magne byla prý v tomto směru mimořádná). Kniha velmi dobře zachycuje zhroucení východní fronty na jaře 1945 a bourá stereotypy o německé výborné obraně, které u nás živila nejprve propaganda národně socialistická a poté i komunistická, a ukazuje zmatek zhroucení fronty (nasazení na zimní frontu jen s pistolí okamžitý 60km pěší ústup - z jiného úhlu tyto zmatky zachycuje také kniha Exodus: Osud vyhnanců). Zajímavou vzpomínku věnuje i dnes zapomenuté Pétainově exilové vládě na sklonku války. Mnohé jistě dojme vzpomínka na to, jak zachránil s nasazením života malou holčičku. O žádných zločinech se nikoliv překvapivě ani nezmiňuje, nicméně vzhledem k velmi krátké době nasazení, a navíc jen na německé půdě, není ani moc důvod se domnívat, že se by se musel něčeho dopustit. Za zmínku z českého pohledu rozhodně stojí, jak autorovi přátelé před odjezdem na frontu nabízeli možnost očistit se od kolaborace symbolickým zapojením do povstání v Paříži. Srovnání s Pražským povstáním se přímo vnucuje.

Druhá kniha je zcela jiná - zachycuje poválečné věznění, soud a žalář. Autorem volený slovník - termín "politický vězeň" bude pro mnohé jistě kontroverzní, ale je dobře, že autor nutí čtenáře k zamyšlení. Poskytuje jistou reflexi poválečnému vývoji, kdy soudci, kteří sami trestali za války partyzány posílají do vězení druhoválečné francouzské elity za kolaboraci. Mnohé úvahy přimějí k porovnání s vývojem ve střední Evropě. Druhá kniha je tedy myšlenkově a dějinně zajímavá, ale z hlediska literárního značně nudná.

Kniha je zajímavým úvodem do otázky druhoválečné spolupráce nejen Francouzů s německým nacistickým režimem, motivy a způsoby, jakož i zajímavým svědectvím o způsobu vyrovnávání se s válečnou minulostí.

Rozhodně zajímavým tvrzením autora, příslušníka SS bez tetování, je, že se ho snažili ke spolupráci po válce naverbovat jako zajatce Sověti, a také, že do vězení odsouzených kolaborantů přijela verbovat cizinecká legie do Indočíny. A pro legii jistě nečekaný postoj těchto trestanců.

Pro úplnost bych jen doplnil, že za zmínku stojí i osudy autora po druhé světové válce, kdy prý vedl novinářskou agenturu Beta Press zaměřenou na zprávy v Jižní Americe, a to údajně s podporou CIA a s protikomunistickou orientací. Krátce před smrtí v roce 2003 vydal ještě jednu knihu vzpomínek "Le Rêveur blessé", která doposud česky nevyšla.

(SPOILER) Na knihu mě upozornil skeč Josefa Spejbla a jeho syna Hurvínka "Ukolébavka" (Hurvínkovo trápení se školou), kde je kniha prezentována jako nervák a krvák. Bohužel jsem jim nevěřil a myslel jsem, že jen vytrhli pár vět z kontextu. Nebylo tomu tak. Pod líbivým hávem poetického jazyka a venkovské idyly, plného dětem blízkého opakování ustálených spojení se skrývá kniha, která trumfne snadno všechny vyvražďovací horory jako Pátek třináctého. V 11 kapitolách na Vás čeká rovných 20 mrtvol, většina dětských. Tuhle knihu nepřežije nikdo. Zemřou VŠICHNI!!!

Tento výplod bigotního faráře je opravdu podivný. A to i jako učební pomůcka, jako která měly příběhy původně sloužit.

Plně se ztotožňuji s níže uvedeným názorem, že nelze najít rozdíl, mezi neposlušnou smrtí koťátek a poslušnou smrtí broučků. Taktéž se mi nepovedlo rozšifrovat, jestli si broučci svou smrt něčím zasloužili (např. Janinka jim radila aby se starali jen sebe, a broučci pak darovali dřevo jiným broučkům - nedozvíme se, zda zmrzli proto, že darovali dřevo, ale nepředpokládám to).

Tím fatalismem, kdy jedinec nemá šanci cokoliv změnit (jako by snad možnost něco změnit nebyla také boží vůlí, ale protivením se jí) a absolutním důrazem na poslušnost, a odevzdání se boží vůli, která sama rozhoduje, kdy čí čas nadešel, je krvelačný Karafiát nesmírně podobný učení sekty Óm šinrikjó, jejíž vůdce zašel jen o kousíček dál, prohlásil se za inkarnaci božstva oprávněného rozhodovat o tom, kdy čí čas nadešel a vysvětlil svým poslušným ovečkám, že čas toho či onoho človíčka již nadešel a nelze ho nechat v tom hlubokém neštěstí, kdy by se svým životem protivil boží vůli a je třeba mu pomoci následovat cestu svého osudu. Ve víře vlažnější lidé tomu ale říkají vražda.

Podivné je i Karafiátovo názvosloví brouků, kdy sameček světlušky = "brouček", samička světlušky = "beruška", Slunéčko sedmitečné = "verunka".
Jinak je třeba říct, že kniha má i jiná značně pochybná místa, a to nejen z dnešního, ale i tehdejšího pohledu, a dokonce i z pohledu věřících. Pomineme-li biologický nesmysl s tím, že broučkovi doroste křidélko, je třeba se zamyslet nad tím, proč se nesměl Brouček zajímat o Verunku. Jistě, je to jiný živočišný druh, ale vůbec není jasné, stavěl-li karafiát takovýto vztah jako nežádoucí proto, že má reprezentovat jiný živočišný druh (tedy by šlo o zoofilii), nebo jinou rasu, národnost či kastu. Všichni broučci různých druhů totiž žijí spolu a baví se stejnou řečí. Proč tedy bránil broučkovi, ve štěstí a tvrdě ho postihl? Stejně tak je podivné, proč si Beruška musí vzít neposlušného broučka kterého nechce ona, ani její otec, když by se jí líbil brouček z roští. Chápu, že dříve nebylo vždy zvykem, aby ženy si namlouvaly muže, a ani dnes nikdo nechce zůstat na ocet, ale ani nepočkat, jestli se neobjeví někdo lepší a brát si hned prvního který projeví zájem, to by asi i dříve udělal málokdo. Dětem také dnes nejde pochopit, proč Verunek, který Broučkovi bez varování ošklivě ublíží na zdraví je podáván kladně, zatímco nic netušící oběť - brouček, záporně. Verunka nestihne žádný trest, jelikož má na Verunku patrně vlastnické právo, oběť jeho násilí se pak stydí říct, co se jí stalo. O podivném způsobu rozmnožování světlušek asi ani nemá smysl psát. A dost zvláštní je také důsledné rozlišování berušek panen a ostatních prostřednictvím jiné barvy chudobky. Zejména v kombinaci s tím podivným průběhem rození dětí to působí značně podivně.

Stejně tak jsem nepochopil, proč musí broučci svítit vždy na stejném místě a broučkova úvaha, že je jedno kde svítí je neposlušností.

Celkově vzato, jazyk a sloh jsou velmi pěkné, ale halí do sebe knihu nejen velmi konzervativní, ale až nábožensky fanatickou, kde z vůle boží se umírá jak na běžícím páse a děti se mají naučit, že je to tak správné a tak to má být. Chtít něco jiného by byla neposlušnost, a ta se trestá!

9 05.02.2021