Yalka komentáře u knih

Cyrus Smith for president!

15 02.01.2013

(SPOILER) Ikaboga bych osobně nedala číst žádným dětem. (Vycházím z vlastní zkušenosti, co se za pohádky mi líbilo jako dítěti.) Začátek je nudný a popisný, vlastně i zbytek knihy je spíš popisný, přímých řečí je tam pomálu. Se čtením jsem se na rok zasekla v močálu, dočetla jen díky tomu, že se mi do ruky dostal výtisk v češtině. Tohle napsala autorka tak čtivého HP? Jakmile skončí popisná část, hromadí Rowlingová jednu smrt za druhou, pokud postavy mají štěstí a nezemřou, tak jsou od sebe roky odloučení (děti od rodičů). Je to velmi depresivní (až na tu lady v knihovně a hlavně cukrářku ve vězení aneb girl power, obě potěšily). No a ta část, která by nám umožnila se vzpamatovat a prožít si happy end a následnou obnovu Přehršlánie, mi přišla naopak moc krátká (co teprve mladším čtenářům?). Depresivní část tvoří 2/3 délky knihy. Taky škoda, že v celé knize je tak málo originálních nápadů (nahrobení), jsem od autorky rozmazlená, HP je nápady naopak přecpaný, tohle bylo zklamání. Oblíbené postavy: cukrářka a ten hlavní lord záporák Machiavelli, musela jsem chtě nechtě obdivovat, jak si poradil v celé řadě pro něho kritických situací. Kdyby si založil konto ve Švýcarsku, mohl být za vodou :-)

14 06.06.2021

Je zvláštní kolik oblíbených ba kultovních anglicky psaných dětských knih je u nás prakticky neznámých (např. Peter Pan, Čaroděj ze země Oz, Králíček Petr (celá série) od B. Potterové, Malý bílý koníček od E. Goudgeové nebo Malá princezna od F. H. Burnettové). Jednou z nich jsou i Malé ženy L. M. Alcottové. Některé z nich dokonce dosud ani česky nevyšly nebo vyšly jen s osekaným textem a je známá spíš jejich filmová či televizní podoba. Zajímalo by mě, proč to tak je...

No ale teď k Malým ženám: čtení jsem si moc užívala, hlavně první polovinu (tím myslím úplně původní "Malé ženy" a ne ty různé přílepky). Cítila jsem velkou spřízněnost s autorkou, stejně jako třeba s Charlesem Dickensem, když jsem četla Malou Dorritku. I když uplynulo tolik času a doba se tak změnila, tak popisované postavy s jejich různými dobrými a špatnými vlastnostmi mi přišly jako známí lidé z mého okolí. Nevím jak vás, ale mě to vždycky udiví. To co je v dané době "normální" se přece dost radikálně proměňuje, tak jak je možné, že mi ti lidé jsou tak blízcí? Dělá mi to radost, zvlášť když vím, že Malé ženy jsou autentické vzpomínky Alcottové z dětství (i když pro knihu zidealizované).
Připadá mi, že pro američany to je pravý poklad, že mají takovou knížku (a můžou nad ní uvažovat o tom, co se od té doby změnilo a co naopak ne). Nevzpomínám si na analogickou četbu pro dívky v češtině. Alcottová totiž píše o úplně obyčejných radostech a starostech dívek ze středostavovské rodiny (zároveň propaguje středostavovské a křesťanské ideály). U nás si vybavuju dětské hrdiny z té doby (to myslím knížky, které přežily do dnešních časů) spíš z té nejchudší vrstvy (kde je ideálem srovnat děti do latě a naučit je poslouchat).

Nebo vás napadá česká knížka odehrávající se v 19. století, kde by se dívky úplně přirozeně bavily tím, že by pěstovaly zábavy jako vlastní divadlo, noviny, debatní kroužek, hudba a učily se cizí jazyky?

Přitom jejich rodina zchudla, a ony se musí dost ohánět. To jaké práce byly pro dívky jejich postavení přijatelné, a další stovky reálií v knížce obsažených, to je už samo o sobě zajímavé čtení. Ale mně se na knize a filozofii autorky hlavně líbilo, že každý měl v rodině a v životě svůj prostor (např. úzkostná Betsy nebyla nucená chodit do školy, osobitá Jo dostávala přesně tolik volnosti, kolik potřebovala a mohla bych pokračovat...).

Právě tahle velká vnitřní i vnější svoboda, která z knížky dýchá, mě nejvíc dostávala a přišla mi navýsost moderní.

(Postavila bych to do protikladu k Řídících Márince od F. Háje, viz můj komentář u prvního dílu Márinky. Snad by se tyhle knihy daly aspoň trochu srovnat, obě jsou pro dívky a Márinka také obsahuje autentické vzpomínky ze života dívky z chudé středostavovské a upřímně křesťanské rodiny, obě autorky se daly na spisovatelskou dráhu, mezi datem narození Alcottové a Wagnerové je rozdíl 45 roků. Mimochodem Márinka mi přijde dost podobná Jo Marchové. Jen je Márinka v knížkách mladší než holky Marchovy, v tomto moje srovnání trochu pokulhává:
http://www.databazeknih.cz/knihy/ridicich-marinka-1-dil-29645 )
Márinka přesně tu svobodu a prostor, které zažívají i přes přísnost rodičů holky Marchovy, doma nemá.

Druhý díl se zvrhnul už jen na postupné vyvdání hrdinek (jen ta část, jak se málem sobě odcizili Meg a John, ta mi přišla dobrá. A ještě se mi líbilo, jak dospěla a zmoudřela princeznička Amy). Zkoušela jsem i třetí díl (Little Men), ale nedala jsem to. Je to ještě o hodně horší zážitek než díl druhý, jakoby úplně jiná kniha od jiné autorky.

Nechutný začátek mě přiměl několikrát knihu odložit a přemýšlet, proč vlastně čtu tenhle typ literatury. Nicméně, když jsem se přes něj konečně dostala, nelitovala jsem. Příběh je perfektně zamotaný, na konci ale vše zapadne do sebe jak má (na rozdíl od děje Sněhuláka a dalších dle mě až moc vykonstruovaných zápletek od Jo Nesbøa). A právě pro tohle závěrečné rozuzlení, kdy si můžu spočítat, kolikrát mě autor vodil za nos, kolikrát jsem se nechala a kolikrát ne, mě tyhle knihy baví. Celou knihu jsem přemýšlela, jak by jen jednotlivé průběžné monology pachatele mohly zapadnout do sebe, proč je tam tolik informací o zdánlivě nedůležitých vedlejších postavách a co se vlastně bude dít na zbývajících 50 %, 40 %, 30 %, ... stránek. Teorii jsem měla, ale byla jsem zcela vedle :-). Ráda bych napsala víc, ale to bych spoilerovala. Pro mě 100 %.

14 06.12.2014

Skvělé, ale pro mě nikoli nejlepší od Nesbøa (mně se zatím nejvíc líbily příběhy Spasitel a Červenka). Pro mě 90 %.

Co mi vadilo:
– Znám už autorův styl, dávám si pozor na prolog, na data, na detaily a zejména na to, jestli je u postav zmíněno jméno nebo jen přezdívka či něco obecného (chlapec apod.). Na základě prologu bylo tentokrát jasné minimálně to, kdo určitě vrahem nebude. Takže jednu z odboček v druhé půlce knihy jsem autorovi dost zazlívala.
– Další věc, za kterou ale nemůže autor: ebook, který jsem si koupila, končí na 93 %, zbytek je nějaká reklama. Takže představa spousty stránek, které jsou ještě přede mnou, vzala naráz za své. To naštve :-)
– Pár věcí jsem asi v knize správně nepochopila, napsala jsem to hned vedle (na stránku diskuse u této knihy). Budu vděčná za objasnění.

P. S.: Po neustálých narážkách v téhle knize mám chuť napsat autorovi, že se nemusí Norsko až tak srážet. A že od dětství vím dost o Heyerdahlovi i Amundsenovi, zatímco Quisling mi nějak unikal a znám ho až teď, co čtu knížky o Harrym. Ale rozhodně jsou tyhle reflexe v knížkách zajímavé zpestření, v tomhle dílu např. i neustálé srandičky okolo vztahu měst Oslo a Bergen.

13 16.02.2013

Nádherná kniha, silný příběh, velmi citlivě zpracovaný. Knížku jsem četla jako dítě tolikrát, že jsem ji snad uměla nazpaměť.
"Mlčím, neumím říci: maminko."

13 02.01.2013

Přečetla jsem naráz všechny díly (originál v angličtině), užila jsem si to, ale upřímně, obrovský humbuk kolem tohoto dílka nyní po přečtení vůbec nechápu. Kvůli určité frustraci, ze které jsem se rozhodla vypsat, je můj komentář dlouhý, tak jak je dlouhý :-)

Pár slovy by se to dalo charakterizovat jako prostinká klišovitá a rozvláčná erotická harlekýnka, která nějakou neuvěřitelnou náhodou získala celosvětovou popularitu.
(Nicméně nemyslete si, že se tak stalo vlivem drahé mediální kampaně, zde šlo v první fázi o čistý virální marketing a to je na celé věci opravdu zajímavé.)

I přes explicitní sexuální scény jde celkově o dost konzervativní příběh primárně o sbližování dvou zamilovaných lidí, kteří budují svůj vztah a vzájemně si vymezují hranice. Co jsem nečekala: ty údajně strašlivě skandální erotické Fifty Shades propagují rodinné hodnoty (dalo by se poukázat na řadu pasáží), věřili byste tomu? Označení "mummy porn" je skutečně výstižné až geniální.
Aspekt, na kterém autorka ulpívala a působil vyloženě směšně: veškerý ten miliardářský humbuk. Jachty, auta, oblečení… Děsný.
Při čtení jsem často myslela na tento citát ze Saturnina (o chudých dívkách a milionářích): „Nakonec se trapná situace rozuzlí. Zjistí se, že ten mladý muž dělal průvodčího jen ze sportu a ve skutečnosti je majitelem státních drah. No proto, řeknou si čtenářky a jsou spokojeny. Jinak by jim nesouhlasila ta čirá blaženost, která se rozlije na posledních stránkách románu, protože: já mám také železničáře a řeknu vám, že to není žádná slast.“
Jo a ještě mě štvalo: proč se Christian tak ohání ekologií, když za sebou zanechává uhlíkovou stopu jako hrom?

POZOR DÁLE SPOILERY K CELÉ TRILOGII
Oba hlavní hrdinové jsou (pro mě nečekaně) po celou dobu ultimátní slušňáci, vždy zodpovědní (žádná nevěra, žádné drogy, žádné nezodpovědnosti a to ani v sexu, on nakonec i seznam Christianových „hard limits“ je výmluvný). Jen ty jeho tendence ke kontrole svého okolí jsou děsivé (ne, nemyslím sex), jinak je to, dá se říct, miláček. Naprostá většina textu je o Anastázii a Christianovi a vývoji jejich vztahu, místy skoro minutu po minutě.
Je tam pár dobrých vedlejších postav (moji oblíbenci byli např. Taylor, Kate, Ray), ale bohužel se jim autorka takřka nevěnuje a většina z nich je dost plakátovitá. Pokud nepočítáme jednoho záporáka a jednu záporačku jsou tam všichni nereálně milí, vyrovnaní, sympatičtí, příjemní, přátelští a slouží zhusta jen jako křoví hlavním protagonistům.
Příběh je natahovaný, působí často dojmem telenovely (pomalost plynutí času je až neuvěřitelná), spousta věcí se opakuje. Sexuální scény budete ke konci jen přelétávat očima nebo úplně přeskakovat, to mi věřte. Opět: co je moc...
Forma je celkově příšerně slabá.
Přesto se to čte rychle, stránky mizí jedna za druhou.
Měla jsem ráda myšlenkové pochody Anastázie, její vnitřní bohyně vs. její svědomí.
Svižné jsou emailové výměny mezi hlavními hrdiny. Ty jsem milovala.
Je tam řada hezky a vtipně napsaných pasáží, které si užijete právě proto, že jste s hrdiny tak dlouho a jsou to takříkajíc vaši staří známí (např. na konci třetího dílu jsou bonusy, mezi kterými vyniká seznamovací scéna z dílu prvního, napsaná pro změnu z pohledu Christina).
Hodně lidí se v komentářích zmiňuje, že Anastázie jim lezla na nervy, chápu to, ale já ji mám docela ráda, protože je taková antihrdinka a taky kvůli její lásce ke knihám (tohle nezmiňuje snad nikdo, ale u mě za to měla velké plus).
Spousta věcí v chování postav mi přišla neamerických (např. neříkejte mi, že by Jack Hyde nebo taky např. ten „blonďatý obr“ (viz mejdan v Aspenu) nezažalovali Christiana, říká se že Američané jsou hodně religiózní, po tom není v knihách ani stopa, přišlo mi taky nepravděpodobné, že Anastázie umí vařit, no možná vnímám Američany moc stereotypně). Neamerická je prý i slovní zásoba, ale to píšu jen tak pro zajímavost, v českém překladu to nehraje roli. Toto všechno je dané snad tím, že příběh byl původně fanfiction k sérii Twilight a proto je zasazený do USA. Myslím, že autorka ho měla raději při přepisování přestěhovat k sobě domů do Británie, asi by ty reálie pak lépe ukočírovala.
Štvalo mě nadužívání klišovitých situací, milionkrát provařených.
Neorganické mi přišlo zařazení záporáka a labilní dívky od druhého dílu. Haha, říkala jsem si, ti tam jsou jen proto, aby se něco dělo. Když už je autorka nepotřebuje, až moc snadno se jich zbaví. No ale zase na druhou stranu, je sporné, jestli je to lepší než žádný děj v dílu prvním…
Štvala mě tendence autorky všechny možné dvojice na konci cpát do chomoutu.
Trpěla jsem tím, že z původně motoricky nešikovné hrdinky se později vyloupne: ostřílená hráčka biliáru, zkušená řidička, která ráda riskuje atd. To mi přišlo nelogické (vč. toho, že stříhala Raye, když nešikovná, tak nešikovná, ne?)
KONEC SPOILERŮ

Celkově: nepovažuju to za ztracený čas, jako relax můžu doporučit. Je to návykové čtení, cosi vás stále nutí otáčet na další a další stránku (nejsem v tom sama, ověřeno při čtení různých reakcí na internetu).
Moje celkové hodnocení celé trilogie: 35 %, jednotlivé díly: 40 %, 50 %, 20 %.

13 01.01.2013

Jedna z nejsilnějších knih, jakou jsem kdy četla. Okamžitě si získala místo v mé TOP 10.

12 04.01.2013

Můj nejoblíbenější příběh o Ferdovi. Hrozně jsem to hltala a docela hodně si to pamatuju (vč. některých sugestivních ilustrací).
Mravenčí outsideři porazí vycvičené bojové mravence-otrokáře. Půjčovala jsem si to v knihovně stále dokola... :-)

12 02.01.2013

Vilma Kadlečková udržuje v tomhle příběhu stále neuvěřitelně vysokou laťku. Po kapkách nám dávkuje odhalení některých záhad z minulých dílů, přidá pár záhad nových (co to vlastně odhalila Julie Lothová?), ale co přesně se stalo před čtyřmi roky mezi Lucasem a loděmi, co to vlastně tam venku začalo, kdo má nyní u sebe Akkütlixův klíč, jaké jsou záměry Aš~šáda, to si pochopitelně nechává na poslední díl. Čtvrtý díl mi přišel lehce nepřehledný (stejně jako druhý), proměna Pinky nevěrohodná, pár věcí nelogických (což nemusí být nutně autorčina chyba, že...). Nicméně už se moc a moc těším, jak si to dám před vyjitím posledního dílu celé znovu a pak to završím Hlasy a hvězdami.

11 02.01.2015

Je zvláštní kolik oblíbených ba kultovních anglicky psaných dětských knih je u nás prakticky neznámých (např. Peter Pan, Čaroděj ze země Oz, Králíček Petr (celá série) od B. Potterové, Malý bílý koníček od E. Goudgeové nebo Malá princezna od F. H. Burnettové). Jednou z nich jsou i Malé ženy L. M. Alcottové. Některé z nich dokonce dosud ani česky nevyšly nebo vyšly jen s osekaným textem a je známá spíš jejich filmová či televizní podoba. Zajímalo by mě, proč to tak je...

No ale teď k Malým ženám: čtení jsem si moc užívala, hlavně první polovinu (tím myslím úplně původní "Malé ženy" a ne ty různé přílepky). Cítila jsem velkou spřízněnost s autorkou, stejně jako třeba s Charlesem Dickensem, když jsem četla Malou Dorritku. I když uplynulo tolik času a doba se tak změnila, tak popisované postavy s jejich různými dobrými a špatnými vlastnostmi mi přišly jako známí lidé z mého okolí. Nevím jak vás, ale mě to vždycky udiví. To co je v dané době "normální" se přece dost radikálně proměňuje, tak jak je možné, že mi ti lidé jsou tak blízcí? Dělá mi to radost, zvlášť když vím, že Malé ženy jsou autentické vzpomínky Alcottové z dětství (i když pro knihu zidealizované).
Připadá mi, že pro američany to je pravý poklad, že mají takovou knížku (a můžou nad ní uvažovat o tom, co se od té doby změnilo a co naopak ne). Nevzpomínám si na analogickou četbu pro dívky v češtině. Alcottová totiž píše o úplně obyčejných radostech a starostech dívek ze středostavovské rodiny (zároveň propaguje středostavovské a křesťanské ideály). U nás si vybavuju dětské hrdiny z té doby (to myslím knížky, které přežily do dnešních časů) spíš z té nejchudší vrstvy (kde je ideálem srovnat děti do latě a naučit je poslouchat). Nebo vás napadá česká knížka odehrávající se v 19. století, kde by se dívky úplně přirozeně bavily tím, že by pěstovaly zábavy jako vlastní divadlo, noviny, debatní kroužek, hudba a učily se cizí jazyky? Přitom jejich rodina zchudla, a ony se musí dost ohánět. To jaké práce byly pro dívky jejich postavení přijatelné, a další stovky reálií v knížce obsažených, to je už samo o sobě zajímavé čtení. Ale mně se na knize a filozofii autorky hlavně líbilo, že každý měl v rodině a v životě svůj prostor (např. úzkostná Betsy nebyla nucená chodit do školy, osobitá Jo dostávala přesně tolik volnosti, kolik potřebovala a mohla bych pokračovat...).

Právě tahle velká vnitřní i vnější svoboda, která z knížky dýchá, mě nejvíc dostávala a přišla mi navýsost moderní.

(Postavila bych to do protikladu k Řídících Márince od F. Háje, viz můj komentář u prvního dílu Máriny. Snad by se tyhle knihy daly aspoň trochu srovnat, obě jsou pro dívky a Márinka také obsahuje autentické vzpomínky ze života dívky z chudé středostavovské a upřímně křesťanské rodiny, obě autorky se daly na spisovatelskou dráhu, mezi datem narození Alcottové a Wagnerové je rozdíl 45 roků. Mimochodem Márinka mi přijde dost podobná Jo Marchové. Jen je Márinka v knížkách mladší než holky Marchovy, v tomto moje srovnání pokulhává:
http://www.databazeknih.cz/knihy/ridicich-marinka-1-dil-29645 )

Druhý díl se zvrhnul už jen na postupné vyvdání hrdinek (jen ta část, jak se málem sobě odcizili Meg a John, ta mi přišla dobrá. A ještě se mi líbilo, jak dospěla a zmoudřela princeznička Amy). Zkoušela jsem i třetí díl (Little Men), ale nedala jsem to. Je to ještě o hodně horší zážitek než díl druhý, jakoby úplně jiná kniha od jiné autorky.

Jedna z nejoblíbenější knížek mého dětství. Jak jsem jen na ni mohla zapomenout?
V určitém věku jsem na ní strašně ujížděla. Teď se mi to vybavuje:
"Jakou máš oblíbenou knihu? Mně se strašně libí Příhody Řeka Melikla."
"Me-li-co???"
"No tak nic..." :-)

11 13.07.2013

Ze začátku jsem se do čtení poměrně dost nutila. Bavilo mě na tom jen hledat paralely a naopak rozdíly mezi Watfordem a Bradavicemi, to se Rainbow opravdu povedlo. Její kouzelnický svět je v mnoha aspektech zajímavější než ten, který vytvořila Rowlingová. Třeba úryvky z popkulturních děl jako kouzla, to mě opakovaně dostávalo (These are not the droids you're looking for). Proboha, proč tu tolik lidí v komentářích kritizuje, že jde o plagiát Harryho Pottera, to si neumí zjistit základní informace? Připadalo mi to ale dost nudně napsané, ačkoli knížky od Rainbow se mi zatím všechny (až na utahanou Landline) opravdu hodně líbily.
Ovšem od příchodu Baze na scénu a hlavně od zvratu v knize, mě příběh úplně pohltil. Uvažuju, že si ho ještě někdy přečtu a taky si musím znovu přečíst Fangirl. Tam jsem (stydím se přiznat) úryvky o Simonovi a Bazovi většinou přeskakovala.

10 20.01.2018

Četla jsem mockrát dokola. Nejraději jsem měla flashbacky.

10 30.12.2016

Celá trilogie se velmi příjemně četla, opravdu jsem si ji užila. Fotky byly jako třešničky na dortu. Nejvíc se mi kupodivu líbil druhý díl (často označovaný za zdlouhavý). S dětmi na cestě mi bylo prostě fajn. Třetí díl, kde jeden deus ex machina střídá druhého, mě až tak neoslovil. Navíc zůstalo dost nedořešených a nevysvětlených věcí. P. S. Doufám, že se mi podivní nevysmějí, ale myslím, že jsem před pár lety navštívila knihovnu duší. Úplně stejné výklenky vyhloubené ve vápenci jsem viděla ve Francii. Šlo o holubník nad zámkem v La Roche-Guyon.

10 27.10.2016

Úžasná kniha. Krásná. Něžná. Smutná. Jdoucí až na dřeň. Nepředvídatelná.
(PS: Z Omahy (Nebraska) do St Paul (Minnesota) je to asi 630 km.)
(PS2: Mně se 80. léta za železnou oponou zdály strašný, je zajímavé to srovnat s USA)

10 07.11.2014

Začátek ještě lepší než u Haddonova Podivného případu se psem (kde má hlavní hrdina také Aspergerův syndrom). V druhé půlce mi přišlo, že je to bylo lehce nepřehledné a ztratilo se tempo. Takže u mě "pes" vítězí. Nicméně: skvěle se čte, oplývá nezapomenutelnými hláškami a situacemi. Můžu jen a jen doporučit.

10 02.05.2014

Udělala jsem v případě této knihy velkou výjimku: napřed jsem se podívala na televizní zpracování (v době, kdy jsem knihy četla, byly už na světě první tři řady seriálu) a pak až jsem si koupila knihy. Kupodivu musím říct, že toho nelituju. První řada seriálu je dokonalá. Zorientovat se v desítkách postav a užít si jejich vývoj (to, jak postupně autor dávkuje informace a objasňuje nám motivace postav, je prostě geniální) je díky seriálu snazší. Díky tomu můžu číst knížky v angličtině, jinak bych se neodvážila. Díky dokonalému castingu má seriál (oproti knihám) tu výhodu, že se postavám lépe a rychleji dostanete pod kůži. Jelikož už nemůžu ležet celé hodiny v knihách a přečtení mi trvalo několik měsíců, tak "pomoc" od seriálu oceňuju.
Geniální je, že člověk fandí postupně skoro všem postavám, i když proti sobě "hrají o trůny".
V prvním dílu mi vyhovovala jeho "normálnost". Jsem zvědavá, jak postupně bude přibývat fantasy prvků a jak se s tím kniha i seriál vyrovnají. Příběh Daenerys Targaryen mi přijde oproti zbytku knihy tak nějak mimo. Pohádkovost jak z Tisíce a jedné noci hodně kontrastuje se zbytkem děje. A vůbec: u Daenerys jsem se ještě nerozhodla, jestli jí fandím nebo ne. To je jak na roller-coasteru :-) Herečka to zatím, dle mě, ustála výborně... no jsem zvědavá, kam se její linie vyvine...

10 19.01.2014

Úžasný kreativní (přitom jednoduchý) nápad. Knížku pravidelně kupuju jako dárek pro čerstvé absolventy 1. třídy. Zatím vždy měla úspěch :-)

10 13.07.2013

Soudce Ti s Ma Žungem na Rajském ostrově vyšetřují několik záhadných úmrtí.
Van Gulik přivádí znovu na scénu soudce Lua z minulého příběhu. Luo je snad ve všech ohledech opakem seriózního, čestného, pracovitého suchara Ti a van Gulik si vychutnává všechny scény s ním. Evidentně, když už takovou pěknou postavu stvořil, nechtěl se s ní hned tak rozloučit :-)
Moji oblíbenci ale byli hlavně hláškující security boys Krab a Rak.

10 14.03.2013