Yogi | Komentáře u knih | Databáze knih

Yogi Yogi komentáře u knih

Manželé odvedle Manželé odvedle Shari Lapena

Díky týhle knize jsem se zase přesvědčila o tom, že dobrej příběh fakt nedělá všechno. Spisovatel musí taky umět trochu psát. A takovej pocit jsem z autorky teda neměla.
Možná je to jen překladem, ale první část mi přišla jako shluk nesmyslnejch dětskejch žvástů. Pak se to trochu zlepšilo, ale furt to byl takovej pubertální nepovedej slohovej blábol deváťáka ze základky. Fakt si stojim za tim, že jedno konkrétní jméno by se nemělo v nějakým krátkym odstavci vyskytovat ani dvakrát, natož třikrát a víckrát. Hned za sebou jdoucí věty typu "Anne sedí na pohoce. Anne chce zavolat mamince." - jo, a takový hlody tam vážně byly! - hrozně rušily a úplně mi zkazily požitek z celýho čtení. Žádný z postav jsem nefandila, všechny byly naprosto nezajímavý, plochý a daly by se popsat jediným slovem. I když čistě příběh mi nepřišel špatnej, přestože jsem oba aktéry odhadovala - stejně si ale myslím, že by se to dalo napsat daleko líp. Jakože DALEKO líp.
(A jen tak na okraj - marketing "světovejch bestsellerů" teda dělá divy, jen co je pravda.)

06.01.2019 3 z 5


Temné kouty Temné kouty Gillian Flynn

Byla jsem v poslední době tak přesycená rádoby tajemnejma příběhama s trapnejma postavama a hrozně "deep" zápletkama, ve kterejch všichni jen lžou - lhaní a utajování všeho možnýho je asi v dnešní době oblíbenej trend naší zakomplexovaný společnosti, co? Ale tady... tady slovo "lež" nabralo úplně novej směr a hlavně - hlavně - rozměr.
Já se teda bavila. Přímo královsky. Až do konce.
Začátek knihy mi nepřišel vůbec pomalej, ba naopak, krásně to udrželo tu správnou temnou atmosféru - mírně zmatenou a zkreslenou, protože Libby je přece zmatená a zkreslená a celej její život je zmatenej a zkreslenej.
Bavěj mě charaktery v knihách Flynnový, slušná přehlídka magorů, hezky vidno, do čeho nás společnost dotlačuje. V životě taky nepotkáváte jen dobrý, hodný lidi. Všichni jsme asi svym způsobem nějak zvrácený.
Tady byly postavy sice víceméně trochu stereotypní, takový, který v knize tohohle typu čekáte - mladej kluk snažící se zalíbit, co je zhrzenej životem se svejma otravnejma malejma sestrama, nečinná věcně uslzená matka, která si upíchla víc dětí, než může zvládnout, a k tomu její dobrodiná sestra, punk-rock drama queen dělající bordel, aby přilákala pozornost svejch rodičů, jelikož se cejtí blbě za to, že jim nestojí ani za flusanec na podlaze - přesto měly všechny tak perfektně vykreslenou a popsanou psychologii a jejich vyprávění bylo tak silný, že mi to vůbec nevadilo.
Líbilo se mi dobový zasazení (80.léta a Amerika? - no zkrátka paráda), prostředí (chudá rodina na farmě) a i celkově styl, hra se slovy, pohledy všech postav na věc, dvě časový linky i samotnej způsob vraždy.
Co na to vlastně ještě říct? Asi jen - tohle se teda sakra povedlo!

05.12.2018 5 z 5


Klub rváčů Klub rváčů Chuck Palahniuk

"Vědět víc o sebezničení..."
Stejnojmenný opěvovaný film v hlavní roli s mnou tolik milovaným Edwardem Nortonem naprosto zbožňuju. A co je tedy automatickou povinností knihovníka? Yeah, přečíst si i inkoustovou předlohu.
Palahniukovi krátký, úderný věty jsou něco, co sedí do mýho stylu a do mý hlavy jako puzzle - přesně to, co jsem poslední dobou potřebovala. Nefalšovaná syrovost, rvačky, krev, díry ve tváři a hlavní nejmenovaný protagonista, s nímž jistým zvláštním způsobem soucítím a jehož hněvu vůči světu naprosto rozumím. Durden se s ničím nepárá, balancuje na ostří nože samotného života a naschvál občas povyskočí, aby mu nemilosrdná čepel ještě víc zajela hluboko do masa. Nad všemi těmi absurdními myšlenkami Tylera kroutíte hlavou a říkáte si, to pro mě sakra neplatí... přestože ve skrytu duše víte, že to pravda je. Jsme jen hovna, nic víc.
"Když Tyler říkal, že jsme bezvýznamní a otroci dějin, bylo to přesně to, co jsem cítil."
Co je ještě neocenitelný - člověk jako já, který se zajímá o psychický poruchy, jejich průběh, stádia, příčiny a důsledky, musí vyzdvihnout vyobrazení šílené mysli postihnuté disociativní poruchou identity.
A jinak? Dle mého geniálně znázorněný odraz ubíjejícího stereotypu každýho dalšího dne a sžírajícího konzumního způsobu života, který ovlivňuje nás všechny.
"Jsem Joeovo Zlomené Srdce, protože se na mě Tyler vykašlal. Protože se na mě vykašlal můj otec. Ech, mohl bych pokračovat donekonečna."

27.01.2017 5 z 5


Koláčky a spiklenci Koláčky a spiklenci Theo Addair (p)

První díl byl hodně růžovoučký (nejen obálkou). Tady jsme dostali další, mnohem zajímavější a temnější vypravování, za což jsem hrozně ráda.
Při čtení jsem úplně tajila dech a taky - přestože prostě víte, jak to skončí, protože... no, může to snad končit jinak? - jsem byla napjatá jak proutek. Styl psaní se mi zdál mnohem vypilovanější a vymizely všechny ty menší problémky, nad kterýma jsem trochu tápala u jedničky, i když celkově nijak neškodily, samozřejmě - dialogy sedly a dobře jsem se v nich orientovala a jelikož se většina knihy odehrávala v Praze, nebylo tu tolik prostoru pro poangličťování, což mi umožnilo být k postavám ještě o malinko blíž, ztotožnit se s nima naplno a prožívat co prožívali oni sami - například starosti s přijímacíma zkouškama na vejšku nebo zvládání práce při škole. Potěšilo mě vysvětlení nesnadné minulosti Daniela. Snažila jsem si knížku šetřit, ale stránky se fakt otáčely samy a já musela pokračovat dál, až jsem málem nestihla vlak. Na konci jsem se culila jak idiot a měla jsem chuť to celý otočit zase zpátky na první kapitolu a číst znova a pak ještě jednou. Ty kluky chci oba domů. Nebo přinejmenším potřebuju nějakou další várku jejich příběhů (nejlépe nekonečnou, eh).

Moc děkuju za tuhle zkušenost. Naprosto nemůžu pochopit, že nebylo něco podobného napsaného dřív - takovýhle klenoty u nás postrádám a proto jsem si užila každou větu z toho. Každá hláška, každej povahovej rys postav, každá situace se mi strefila do vkusu tím nejkrásnějším možným způsobem. Prostě. Díky, díky, díky. A s Danim a Kotětem zas někdy při re-readingu a s Theem u jeho dalších počinů, těším se, fandím a posílám pozdravy! ^^

05.06.2019 5 z 5


Ostré předměty Ostré předměty Gillian Flynn

No, já teda nějak nevím. Musela jsem si knihu i seriál (na kterej jsem koukala během čtení... asi docela blbost, co?) nechat uležet v hlavě a trochu se tím probrat. Nepomohlo to. Pořád z toho mám dost nejasný pocity a rozporuplný dojmy. Co ale vím - rozhodně nejsou úplně pozitivní.
Tak v první řadě. Za mě určitě nejslabší kniha od týhle autorky. Temné kouty mi přišly super, Zmizelá už je v podstatě kult. Nedá se odepřít, že Flynnová má brilantní vypravěčskej styl, kterej mně osobně neskutečně sedí. Nehledě na to, že její detektivky-thrillery-říkejtesitomujakchcete jsou pojatý trochu jinačím, zajímavým způsobem - neřeší jen vraždy, ale i různý problémy sužující dnešní konzumní společnost. Ty její postavy jsou sice pošuci jeden vedle druhýho, zralý na psychárnu, totálně zavrženíhodný, a rozebrání jejich osobností by vydalo na dalších několik knih - ale to je právě to, co mě u týhle spisovatelky tak bere.
Ale tohle byl maličko přešlap. Slovo, který to dokáže perfektně vystihnout a který se mi po celou dobu čtení honilo hlavou, jako by to Camille taky měla vypálený na kůži, bylo "těžký". Ta kniha byla prostě těžká, dusivá. Všechny témata v ní obsažený. Natolik, že jsem z toho až občas nedokázala dejchat, a to jsem zvyklá na ledacos.
Navíc mi to přišlo celý chaotický a nesmyslný - hlavně krátký, počet stran tomu hrozně uškodil. To, co by potřebovalo vysvětlit mnohem víc, bylo zamlčený. A naopak z toho, co autorka vůbec nemusela rozvádět, byly najednou tři stránky popisů.
Ztrácela jsem se v postavách, vztazích i dialozích. Vlastně i v myšlenkách. A to vyprávění o děsivý párty náctiletejch bylo skoro až groteskní. Vážně si každej dospělej myslí, že to zrovna takhle vypadá, jo?
*(asi?) SPOILER: Amma působila jako takovej pokus o vytvoření Lolity 21. století se sadomaso sklonama. Camille hysterka. Skvělá byla až matka - alespoň jsem se dozvěděla o Münchhausenově syndromu - o tom jsem zatím teda neslyšela. Příběh Adory a Marian mě jako jedinej fakt bavil. //*
Zbytek úplně nefungoval. Konec moc nepřekvapil. Rušily trhliny ve vyšetřování, nedotažený dějový linky a nesmyslnosti okolo vražd, který člověka hned trkly, aniž by se nad tím nějak víc zamyslel. Na prvotinu možná super, ale v jiných měřítkách spíš o něco málo lepší průměr.

26.12.2018 3 z 5


Hledání Aljašky Hledání Aljašky John Green

"Hledání Aljašky" si mě získalo víc než "Hvězdy nám nepřály", a to na celé čáře. I když jsem sem tam měla chuť Aljašku pořádně proplesknout, ve výsledku mi ale nepřišla tak hrozná - její impulzivnost jsem si zamilovala a na konci stejně uronila slzu.
Občas jsem se hodně smála některým hláškám a Plukovník zůstane mojí srdcovou postavou. (Mimochodem, taky bych chtěla ochutnat burfrida. :D)

30.12.2014 5 z 5


Město nebeského ohně Město nebeského ohně Cassandra Clare (p)

Jakmile jsem zaklapla poslední díl Nástrojů smrti, cítila jsem se podivně prázdná, tíživě zoufalá a skoro až ztracená, což se mi po dokončení knížky stává málokdy. Ne proto, že by se mi to nelíbilo. Ne proto, že by to snad bylo špatně zakončený. Ale zkrátka proto, že už je to za mnou.

S touhle sérií jsem vyrostla - "Město z kostí" jsem objevila v knihovně úplnou náhodou asi tak před 6 lety, po nějakém čase se vrhla na další čtyři části a nedávno si vzpomněla na "Město nebeského ohně" - a tím tuhle úžasnou etapu uzavřela.
Snažila jsem se číst pomalu a vychutnávat si každou jednotlivou kapitolu, abych konec co nejvíc oddálila, ale posledních 200 stránek jsem musela vzít najednou, jinak bych si v přestávkách asi vytrhala všechny vlasy. A bylo to pro mě dílko přesně, jak má být - občas jsem se nahlas smála (Alec, Simon a pití krve), občas brečela (Simon a Ašmodaj), občas výskala nadšením (pozvánka na koncert Simonovy kapely).
Nástroje smrti budou mít v mým srdci speciální místo, protože jsem si svět lovců stínů absolutně zamilovala - runy, Spolek, Dohody, podsvěťany... Kdybych měla možnost odebrat se do jednoho konkrétního fantasy světa, neváhala bych ani minutu a vybrala si tenhle - taky kvůli postavám - Clary a Jace mi někdy lezli na nervy, ale Magnus, Alec, Izzy a Simon se mi budou opouštět dost těžko.

A navíc je to přesný příklad knižní série, na kterou bych chtěla úplně zapomenout - naprosto ji vytěsnit z hlavy - abych si celý ten příběh v budoucnu mohla přečíst znova a prožívat ho stejně jako poprvý...

08.07.2019 5 z 5


Padesát odstínů šedi Padesát odstínů šedi E. L. James (p)

Taková menší černobílá (nebo spíš šedobílá) nuda. Je vážně hodně znát, že toho autorka ještě moc nenapsala, a že to bylo dřív - co jsem tak pochopila - publikovaný jako nějaká internetová sranda. Tudíž netuším, jestli má být zrovna tohle kniha, která nutí čtrnáctiletý holky ke čtení, přestože nikdy předtím neotevřely ani časopis, a starší ženský si nad tím řešej nějaký svý dlouholetý neukojený touhy. Ten příběh ukazuje případ dost toxický "lásky", násilnickýho vztahu - o žádný BDSM tam fakt nejde, nebo alespoň tak to na mě působilo.
Nicméně, jako odpočinková četba to posloužilo, proti tomu nemůžu říct nic. Nepotřebujete to ani moc vnímat a stejně naprosto přesně víte, co se tam asi tak děje - na utahaný cesty ze školy nebo z práce ideální. Mám k tomu ale jednu poměrně stěžejní výhradu - na román koncipovanej jako erotickej je tam toho sexu docela málo. Brala bych to spíš jako klasickou romanťárnu, která občas trochu přitvrdí. Knihu jsem četla po Palahniukově Zalknutí - a ve srovnání s tím se o žádnym přelomovym románu fakt nemůžeme bavit.
Hodnotit hvězdičkama nechci, ale myslím si, že si to přinejmenším označení "odpad!" nezaslouží, protože člověk prostě občas nemá chuť na nic intelektuálně obohacujícího a přesně v takovym případě šáhne po věcech jako je tohle - proto se to píše a je to tak dobře.
(Ale stejně slovo BEJBY už nechci v životě vidět ani slyšet, děkuji pěkně.)

11.03.2019


Zmizelá Zmizelá Gillian Flynn

Všichni víme, že vztahy nejsou žádný peříčko. Nikdy to není úplně idylický a hlavně to nikdy není jednoduchý. Stýkání se s lidmi, tlachání s lidmi, milování lidí - to je náš každodenní chleba, tudíž nám to nepřijde jako nějaká překážka, ale ve skutečnosti je to jedna z nejtěžších věcí, se kterými se musíme vypořádat. Přece jenom - kdo nás dělá nejšťastnějšími a zároveň nejsmutnějšími, než právě další lidi?
Přesně o tomhle byla tahle kniha. Pro mě osobně byla Amyina psychopatie, precizně vypracovaný plán zmizení, vražda a postupy policie trochu upozaděný.
Důležitá byla perfektně vykreslená psychologie postav - to vždycky oceňuju. Promyšlený postavy. Podtrženo, sečteno. Za jedna.
A taky - neděláme to přece jenom pořád, že se před něčím schováváme? Neděláme se lepší před ostatními, protože nechceme ztratit tu svou pomyslnou dokonalost? Kolikrát a jak moc jsme "potrestali" lidi kolem nás za to, že nejsou dokonalými, nejsou takovými, jak jsme si je vysnili, jakými byli, jaký chceme, aby byli? Kolikrát jsme trestali jenom kvůli sobě, kvůli vlastní sobeckosti a egocentrizmu?

24.10.2016 5 z 5


Odpusť mi. Megan Odpusť mi. Megan Abbie Rushton

Well, úplně špatný to nebylo - musíte to prostě číst s tím, že je to YA a od toho se moc čekat nedá.
Co mě hrozně mrzelo byla délka knihy... Ani vám pomalu nedojde, co vám to právě uletělo pod rukama zpátky na poličku. Z celkem zajímavýho, ale už profláklýho tématu by se dalo ještě tolik vytěžit, víc to promyslet a rozepsat.
To by šlo zkousnout, nebejt těch plochejch a předvídatelnejch, klišoidních postav (holka outsider, bad boy, namyšlená nána a její splozenkyně, nezodpovědná matka ukrutně se snažící porozumět svý dcerce) a jejich chování přes celou knihu.
Musím ale vyzdvihnout originalitu toho, jak hlavní hrdinka nemluví (mimo ty její lesbický experimenty ještě :D). Zezačátku jsem s tím měla trochu problém. Je neuvěřitelný, jak je člověk zvyklej na normálně jednající protagonisty :D Rozhodně zvláštní zkušenost.

30.07.2016 3 z 5


Normální lidi Normální lidi Sally Rooney

"Normální lidi" jsou pro mě rozhodně zvláštní knihou, to se nedá popřít. Všude, kde jsem se pohybovala – na internetu, v knihkupectvích, po recenzích – jsem se setkávala jen se samou chválou a nekonečným opěvováním. Není pak divu, že jsem ji považovala za absolutní nutnost a s koupí ani na chvilku nezaváhala – něco takovýho přece musí zdobit mojí skromnou knihovničku! No… ale co dál? Co pak? Co z toho vlastně?
Popravdě… nic. Protože všechna ta sláva, ten hype, ty pozitivní ohlasy... kvůli čemu že to bylo? Připomeňte mi to, prosím. Jo, je pravda, že se to hezky četlo, což přikládám hlavně jednoduchým větám a nijak složitému formátu a podání, ale to, že se kniha dobře čte, ještě automaticky neznamená, že se jedná o dobrou knihu. After nebo Padesát odstínů se v rámci svýho žánru čtou taky celkem fajn, ale o nějakejch geniálních, přelomovejch románech se tady nemůžeme vůbec bavit. (A to radši ani ze srandy.)
"Normální lidi" jsou obdobnej případ – možná líp napsaný, možná o něco chytřejší, možná nedělaný pro takový masy, možná víc hipster, možná víc umělecký… ale ve svý podstatě se jedná pořád o tu stejnou pohádku, s těma samýma problémama. Chtěla jsem pochopit, co je na týhle knížce tak speciálního, a proto si pustila i seriál z roku 2020, kterej je podle ní natočenej. Doufala jsem, že mi to celkovej pocit z čtení trochu přibarví – a říkám to fakt nerada, ale tohle je pro mě jedna z mála výjimek, kdy je filmový zpracování o poznání lepší než samotná předloha. (Pravděpodobně hlavně díky představitelům Marianne a Connella v podání Daisy Edgar-Jones a Paula Mescala – ty jsou oba fakt famózní.) Ten seriál má zvláštní hutnou atmosféru, která se přetransformovává v jemnost a cit, a i když jsou tam některý momenty vyloženě nervy drásající, má to zvláštní, nezapomenutelnej šarm. V knize jsem něco takovýho nacházela jen těžko. A když nad tím víc přemýšlím, vím přesně, co mě na tom mrzelo.
Zaprvý: Délka. Podle mě tomu hrozně uškodila ta délka. "Normální lidi" jsou politováníhodně krátký – výtisk, kterej mám já, čítá jen asi 220 stran. A to je na témata, který se na tak malym rozsahu autorka snažila rozvést, strašně málo. Byla bych spokojenější, kdyby byla knížka delší, nevadilo by mi třeba i 100 stránek navíc, protože problémy, který se v ní vyskytujou (neschopnost komunikace, úzkosti, domácí násilí) by určitě stály za to prozkoumat víc do hloubky, odkrýt víc dopodrobna.
Zadruhý: Přeskoky v čase. Knížka dělá jednu zvláštní věc – přeskočí v čase dopředu, kde se stane něco zásadního, a v následující kapitole, když se pohled změní z jednoho protagonisty na druhýho, zpětně dovysvětlí, co se během toho dělo, co si ten konkrétní člověk myslel, co za tím vším vězelo. Fajn, zezačátku to bylo možná docela zajímavý, ale po nějaký době mě to spíš mátlo a nudilo, a vzhledem k tomu, že jsou jednotlivý "zvraty" z větší části jen tahaný, zbytečný, lehce zapomenutelný konflikty, se v tom začnete tak trochu (nebo i tak trochu víc) ztrácet.
No… a zatřetí: Postavy. Ach jo, ty postavy. Někde jsem četla, že psychologie postav v týhle knížce je přímo perfektně vykreslená. A tak se ptám... kde? Pro mě bylo vážně hrozně těžký vyznat se v jejich myšlenkovejch pochodech a hlavních motivacích. Možná měla autorka zvolit styl vyprávění v ich-formě místo v er-formě, bylo by to o poznání lepší. Ale takhle jsem měla vážně hodně velkej problém se s postavama sžít a pochopit jejich jednání. Například: Proč se na střední Marianne chovala tak odtažitě? Proč jí spolužáci neměli rádi? Proč Connellovi tolik záleželo na tom, aby nikdo nezjistil, že s Marianne spí? Proč se Marianne na vysoký tak rychle „otrkala“? Proč naopak Connell neměl na vysoký žádný přátele? Proč vlastně Mariannin bratr Mariannu tolik nenáviděl? Proč jí chtěl za každou cenu ublížit? Jeho jediná motivace byla fakt jen ta, že je "ten zlej" a Marianne je "ta divná"? I téma zármutku po ztrátě kamaráda, který vyústí až v depresi, je tu naznačený dost ledabyle a nedbale. A přitom zrovna to by byl dost zajímavej bod na přezkoumání… Nevím. Potenciál tahle kniha měla obrovskej, protože z ní přímo čpí takovej zvláštní melancholicko-nostalgickej podtón, kterej vás nutí zalézt někam do rohu pokoje, přikrejt se huňatou dekou a upíjet teplej čas, zatímco venku prší, ale zkrátka… tomu něco chybělo. A bohužel to "něco" nebylo tak malý, aby se to dalo přehlídnout nebo ignorovat.
Sečteno a podtrženo – rozmyslím se, jestli se mi bude chtít pustit do nějaký další knihy od Sally Rooney, protože "Normální lidi" mě, bohužel, opravdu zklamaly.

08.01.2022 3 z 5


Zavraždění JFK Zavraždění JFK Bill O'Reilly

John Fitzgerald Kennedy byl hodně - milující manžel, skvělý otec, inteligentní muž, takový trochu bohém, sympaťák a nadaný spisovatel. V pořadí čtvrtý a taky poslední americký prezident, na kterého byl spáchán atentát ve vládnoucím období, jeden z nejznámějších a nejvlivnějších úřadovníků za posledních 100 let.
Po zhlédnutí "Jackie" s Natalií Portman v hlavní roli jsem na 35. prezidenta USA chytla mírnou úchylku. A jsem na jednu stranu neskutečně ráda, že mě tahle kniha přinutila zamyslet se nad mým poblázněním. O Kennedym jsem toho ze začátku nevěděla moc - jen prvotní fakta, základní informace o atentátu, něco o Oswaldovi a o událostech, který se staly během let 60. - 63.
Tahle knížka mi ukázala, že prezidenti USA nejspíš nebyli žádní svatoušci a měli více než jednu nebo dvě stránky osobnosti. Občas jsem byla až znechucená Kennedyho myšlenkami o zneužívání oblíbenosti Jackie na kampaň či jeho milostnými hrátkami.
Líbí se mi, že je kniha psána jako příběh - hned se četla líp a člověk mnohem snadněji vstřebával všechny reálie. Ovšem, přesně kvůli takto zvolenému stylu bych čekala nějaký průběžný shrnutí v krátkých a jasných bodech, jelikož jsem se někdy trochu ztrácela.
Ocenila jsem vykreslený mapky prezidentovy kolony v Dallasu či znázornění Oswaldova útěku po vypálení všech třech ran. A naprosto mě uchvátily náhodný podobnosti mezi Lincolnem a Kennedym. Neuvěřitelný.
Rozhodně doporučuju přečíst, pokud se chcete dozvědět něco víc o americké historii, protože tu je i celkem dobře "populárně-naučeně" vyvedena studená válka a karibská krize, či počátky Vietnamu. Taky doporučuju, pokud se potřebujete něco přiučit z dějepisu, nebo Vás zkrátka téma Kennedyho a atentátu na něj zajímá.
Jsem ráda, že tu autor nevyzdvihuje a zbytečně nerozvádí žádný konspirační teorie. Jen poutavým jazykem píše holá fakta, a ty nutí čtenáře utvořit si vlastní názor na smrt slavného prezidenta Spojených států - bylo to ztřeštěné poblázněné jednání šíleného zabijáka Oswalda, nebo pečlivě promyšlený, zkonstruovaný krok odstranění?
To už se nikdy nedozvíme.
Avšak čelíme stále tomuto: 22.listopadu 1963 v Dallasu v Texasu byl zabit významný muž, který toho mohl ještě mnoho dokázat.

08.06.2017 5 z 5


Oba na konci zemřou Oba na konci zemřou Adam Silvera

No, já teda nějak nevím. Jsem trochu na rozpacích a tápu v tom, co pro mě měla tahle kniha představovat.
Námět se mi celkem zamlouval, ale nakonec jsem zjistila, že je mi vlastně dost nepříjemný číst o tom, jak všichni ti lidé umírají... Přišlo mi to celé mírně přitažené za vlasy - Hodina smrti, Poslední přítel, Jedinečná chvíle, aréna... Rufus a Mateo mi byli sympatičtí, ale možná díky rychlosti a přehnanosti, s jakou se seznámili a dali dohromady, mi dělalo problém se s nimi pořádně sžít, uvěřit jim, a to, že se jednalo o jejich poslední den před jistou smrtí, mi ztížilo se s nimi vůbec ztotožnit, protože něco takového si samozřejmě dokážu jen těžko představit - nehledě na fakt, že pocity umírajícího člověka tu nebyly nijak vyvedený (jakože chápu, známá aplikace, jsme prostě dál a víme, kdy umřeme, takže je smrt v tomhle jejich sci-fi světě asi vykládána jinak než tady v našem, ale stejně). Navíc autor přidal několik dalších charakterů a jmen, který se příběhem kluků jen tak mihly, a to mě osobně trochu mátlo a ztrácela jsem se.
Četlo se to rychle, když už jsem se do toho dostala, ale jinak jsem se většinu knihy vcelku nudila, což mě hrozně, ale vážně hrozně mrzelo. Donutila mě se zamyslet, jak bych strávila poslední den svého života, to jo, takže hlavní záměr to asi splnilo, o tom žádná. Ale s takovýmhle tahounem na emoce bych čekala, že budu na konci alespoň brečet, což se nestalo.
Vidím to tak na 3,5 hvězdičky a to hlavně díky částečný LGBT tématice.

Nicméně Silveru jakožto spisovatele opravdu nezavrhuju, a moc těším na knihu "Co když jsme to my?", kterou napsal spolu s Becky Albertalli, to bude pecka. :)

25.07.2019 3 z 5


Příliš mnoho Kateřin Příliš mnoho Kateřin John Green

Knížky od pana Greena mám ráda. Prostě mám. Nejspíš proto, že se jedná o odpočinkový dílka, u kterých nemusíte moc přemýšlet, ale zároveň to není taková ta klasická prvoplánová "když kluk potkal holku" teenage četba - a kolikrát je do toho zapojený i nějaký fajn dodatek, symbol nebo aspekt - jako poslední slova, přesmyčky, různé zajímavosti o slavných lidech - a to já fakt dokážu ocenit. Plus, nějaké postavy jsou prostě perfektní - ale většinou jsou to teda zrovna ty vedlejší.
"Příliš mnoho Kateřin" jsem se ale za poslední dva (ne-li dokonce tři) roky pokoušela přelouskat asi 6x a nikdy jsem je nedočetla. Pustila jsem se do knihy naplno až teprve ve chvíli, kdy po ruce nic lepšího nebylo. Konec se mi ale líbil, přestože byl samozřejmě dost předvídatelný. Na rozdíl od Hvězd nebo Aljašky to ve mně nezanechalo žádný větší odkaz a další den jsem skoro nevěděla, o co tam vlastně šlo. Jak už tu bylo několikrát zmíněno, znovu bych to zkrátka nečetla.

01.06.2019 3 z 5


Jak stvořit dívku Jak stvořit dívku Caitlin Moran

Knihu jsem dostala jen proto, že hlavní hrdinka je moje jmenovkyně.
Ze začátku jsem z ní byla nadšená - nejspíš proto, že jméno není jediný, co mám s Johannou společnýho. Její oční linky, bohémskou rodinu, články a rebelii jsem si fakt zamilovala. Ale čtení mi připadalo čím dál nudnější, a nezachránilo to ani to soft porno na konci.
Dlouho jsem váhala, co za hvězdičku dát, ale ať jsem to viděla z jakýhokoliv úhlu, na tu čtvrtou to pro mě nebylo.

03.03.2016 3 z 5


Skoro úplný seznam těch nejhorších nočních můr Skoro úplný seznam těch nejhorších nočních můr Krystal Sutherland

Moc jsem si přála, abych si tuhle knížku zamilovala. Fakt jsem si jí chtěla oblíbit, ale... nějak to nešlo. Prostě nešlo. Název se mi hrozně líbí (jo, přiznávám, z větší části jsem si knížku půjčila kvůli němu - a z menší části kvůli tomu, že když už jsem si ke čtení brala autorky prvotinu, "Lásku v prachu hvězd", tohle jsem tam přece jenom nechat nemohla). Obálka vypadá krásně - taky mě neskutečně zaujal úryvek na zadní straně - a navíc to téma! To téma je důležitý a silný a pro mě samotnou dost osobní a jsem ráda, když se o takových věcech mluví na rovinu, bez zbytečnejch příkras, rozebírá se to, stírá se stigma okolo psychickejch obtíží a mentálních poruch a tak. Miluju YA, ráda si přečtu knížky, který maj trochu hlubší, psychopatologickej háv - a vážně jsem doufala, že tohle mi padne přímo do noty, že to bude přesně můj šálek kávy - a že to snad bude lepší než "Láska v prachu hvězd", ale bohužel. Popravdě je to ještě tak o dvě třídy horší - a to "Láska v prachu hvězd" nebyla žádná velká hitparáda - nicméně, tady to všechno, co autorky prvotinu vyzdvihovalo a dělalo to z ní ještě pořád, i přes ty mouchy, kouzelný čtivo... tady to všechno tak nějak zmizelo. Nebyla v tom žádná propracovanější myšlenka, žádná větší idea, nemělo to žádnej větší filozofickej problém, nepřišlo mi to ani vtipný ani nápaditý, ztrácela jsem se v příběhu, spoustu věcí jsem nechápala, a tak nějak celý to vyznělo do ztracena... Za půl hodiny po dočtení už jsem polovinu knihy úplně zapomněla. Veškerý věci okolo postav (jejich psychický poruchy, jejich vzezření, jejich charakterový vlastnosti, povaha, jednání) byly tak hnaný do extrémů, že se z nich nakonec staly prostý karikatury - skoro bych řekla, že by to fungovalo spíš jako komiks, protože ty postavy měly takovej cartoon "drajv", kterej by v obrázkovym podání nabral úplně jinejch obrátek - ale kterej, pro svojí (i mojí) smůlu, v próze působil spíš chaoticky - rádoby zajímavě, "originálně", neuvěřitelně, a tak jako pohádkově - což si nejsem jistá, jestli byl záměr, ale vzhledem k tomu, že se o pohádku opravdu nejedná, to spíš byl neúmyslnej vedlejší efekt potřeby vykreslit postavy co nejvíc cool-super-edgy-quirky způsobem.
A je to škoda. Je to škoda, škoda, škoda a tisíckrát škoda. Hodnotila bych to tak na 2,5 hvězdičky.

17.10.2020 3 z 5


Láska v prachu hvězd Láska v prachu hvězd Krystal Sutherland

Od týhle knihy jsem nic neočekávala. Vážně nic. To, že se mi dostala pod ruku, byla spíš jen náhoda. A je to dobře, protože kdybych něco očekávala, asi by mě mrzelo ještě o něco víc, že jsem ve svý podstatě nic nedostala.
Původně jsem ji četla v angličtině a potom si půjčila i český překlad, když byl (po vydání filmu, kupodivu!) k mání v knihovně, abych do něj mohla nahlídnout - a můžu s čistým svědomím říct, že jestli si tuhle knížku chcete alespoň trochu užít, rozhodně si jí přečtěte v originálním znění. Vážně, dejte na mě. Nebudete litovat. (Nebo možná budete, ale určitě ne toho, že jste dali přednost angličtině před češtinou - a kdyby se vám to nakonec stejně nelíbilo, berte to tak, že jste se pocvičili, když nic jinýho, hohoho! :D)
Ale k věci - knížku jsem zahlídla v knihkupectví už asi rok zpátky, ale nezaujala mne natolik, abych si jí koupila nebo po ní jakkoliv pátrala dál. Připomněl mi jí až výše zmíněný film v hlavní roli s Austinem Abramsem (kterej mi mimochodem jako Henry sedne víc, než jak je "původní" Henry popsán v knize - tam může působit až trochu jako nevzhlednej emař, kdežto Abrams sedne na roli naivního, tupýho, děsně in-love středoškoláka, kterej hledá pravou lásku a nic než pravou lásku, jako... no, jako prdel na hrnec...) a s vynikající Lili Reinhart, pro kterou mám vyloženě zaláskovanou slabost, takže mi odpusťte to, co teď napíšu, ale svým způsobem za to nemůžu (vážně nemůžu!): PUSŤTE SI HO. Ten film si pusťte, protože z tohohle dílka dost elegantním způsobem vytáhnul to podstatný, moc hezky ho upravil a výsledná práce je až s podivem okouzlující - upřímně se mi to líbilo mnohem víc než třeba nedávný Všechny malé zázraky od Netflixu (přičemž mě Všechny malé zázraky jako kniha zaujala víc než Láska v prachu hvězd - jo, a mimochodem, ten překlad názvu je otřesnej).
Každopádně - stojí za to i knižní předloha? No, těžko říct.
Přečetla jsem to poměrně rychle, asi během dvou dnů, ale to je nejspíš tím, že je to ten typ knihy, u který můžete s klidem přeskočit pár řádků nebo vnímat určitý pasáže jen napůl - a nic se nestane, o nic nepřijdete. Postavy mi připadaly takový zvláštní, až moc přehnaně šílený, jako kdyby jim tam někdo permanentně podával LSD nebo jinou halucinogenní drogu. A neustálá potřeba nastrkat všude co nejvíc odkazů na filmy nebo filmový postavy nebo scény z filmů nebo citáty z filmů mi po chvilce přišla až směšně otravná. Jako já chápu, že tímhle způsobem chtěla nejspíš autorka ukázat, jak si Grace a Henry "sednou", ale nemuselo to bejt jako "pěst na oko" - já bych jim bejvala tu jejich chemii uvěřila i bez toho. Tohle mě totiž akorát znechutilo, protože... no nevím, už je to taky nějakej čas, kdy jsem byla považována za teenagera, ale já ani moje okolí se takhle nikdy nebavilo, a když jdu po ulici, rozhodně nepřemýšlím nad tím, že teď vypadám jako v tomhle prostřihu ve Star Wars a nebo že mám teď výraz Tyler z Klubu rváčů. Fakt jako ne.
Henry působil jako v pohodě hlavní hrdina, kterýho bych si mohla oblíbit, ale po několika stránkách pindání o tom, jak je Grace tohle a tamto a jak udělala tohle a tamto jsem měla chuť ho trochu proplesknout (což koneckonců chtěli udělat i jeho rodina a kamarádi, takže asi dobrý). Většinu knihy jsem se nudila a ty velký překvapení (minulost Grace a vysvětlení jejího podivnýho vzezření) ve finále nebyly vůbec velký překvapení, protože je velice rychle uhodnete - a navíc mi vadilo, že Henry skoro pořád popisuje Grace jako "heroinovou feťačku". (To jste si mohli odpustit, děkuju pěkně.)
Knížku by podle mého názoru udělalo mnohem zajímavější vyprávění Grace - třeba i přidaný k vyprávění Henryho. Takhle jsme kolem ní totiž většinu času chodili stejně jako Henry - po špičkách, jako duch, tak nějak vzdáleně, ne doopravdy - a mimo to "tajemství" jsme se o ní ve skutečnosti stejně nic nedozvěděli. Pokud se nám autorka snažila během knížky nenápadně namluvit, že Grace rozhodně rozhodně rozhodně NENÍ manic pixie dream girl, tak se to teda úspěšně nepovedlo, protože Grace rozhodně rozhodně rozhodně je typická manic pixie dream girl - figuruje tu jako schránka, oblak, ne reálná postava vytvořená jako katalyzátor pro Henryho ponaučení, přeměnu - a pak je vážně úplně jedno, jestli má květovaný šatičky a luční kvítí ve vlasech nebo jestli smrdí pižmem a šampón neviděla ani z vlaku.
Ale nechci jenom hanit - protože například scéna s Henrym a jeho sestrou na konci knihy je podle mě naprosto úžasná. A taky celý to (!!!) vyvrcholení není úplně padlý na hlavu, musím říct. Ukazuje nám, že nějací lidé pro nás nemají být osudovou láskou, ale spíš ukazatelem na cestách - mají nám dát lekci, mají nás provést důležitým momentem našeho života, poradit v určité životní etapě nebo pomoct s určitou situací, se kterou si nevíme rady. Protože nic se neděje náhodou. Všechno je věda - a ne magie, no ne?
"Jsi nevšedním shlukem atomů, Henry Pagi."
A to jsme nakonec všichni - nevšední shluk atomů.

Vidím to na tak 3,5 hvězdičky - s tím, že je to i přes to všechno, co jsem vypsala, pořád nadprůměrná a ne úplně hloupá young adult záležitost, ale v měřítku podobných novel (Všechny malé zázraky, Tíha vesmíru, apod.) je to přece jen o maličko slabší exemplář.

05.09.2020 3 z 5


Prohnaný Prohnaný Kevin Hearne

Zpočátku jsem se do knihy vůbec nemohla začíst, bylo to až úmorný - spousta divnejch názvů, co já jen těžko louskám, protože vesměs jde o irský slova a jména a irskou mytologii a božstva a s tím se přece jenom člověk nesetkává tak často jako s děsně probíranejma řeckejma a římskejma. Navíc, veškerý pozadí smyšlenýho světa a dalších reálií vyplývá tak nějak útržkovitě, z pár dialogů, a to já upřímně zas tolik nemusím, protože jakmile se jedná o příběh ne úplně profláklej (jako je HP nebo LOTR nebo ASoIaF), tak se zkrátka lehce ztratim, ale to je moje chyba. Občas tam třeba byly jména nějakejch potvor a najednou vůbec netušíte, kdo, kdy, co, jak, kde.
Ale celá moje rodina tuhle sérii zbožňuje, tak jsem vytrvala a nelituju. Po takových 150 stránkách se to přehoupne a krásně se to rozjede, vy se chytnete a to je prostor na to, začít si konečně užívat fajnově odlehčenej humornej styl psaní, kterej mi dost sedne, vtípky, co mě na těhle moderních fantasy, dělajících si legraci samy ze sebe, bavěj, a několik fakt dobrejch nápadů, včetně vlkodava Oberona, kterej furt loudí klobásu a vrtí ocasem a chová se vlastně jako úplně normální pes, co má za páníčka starýho druida a co umí "mluvit" - a k tomu si dovolím úryvek: "Tak co by sis dnes ráno dal k snídani?" "Klobásu." "To říkáš vždycky." "Protože mi vždycky chutná." "Klobásy už došly. Co takhle vepřová žebírka?" "Já ti nevím. Jedl je Čingischán?" "..." "Tak dobře. A nemohli bychom si potom podmanit třeba Sibiř?"
V nejbližší době se pustím do dalších dílů a doufám, že bude co nejdřív vydaný i zbytek série v češtině!

20.05.2019 4 z 5


Zabila jsem naše kočky, drahá Zabila jsem naše kočky, drahá Dorota Masłowska

Mě to bavilo. Četla jsem tu knihu dlouho, stejným útržkovitým a nesourodým stylem, jakým je napsaná, a možná to tomu jen přidalo.
Mám ráda tyhle sarkastický průpovídky, nekonečný toky myšlenek, trochu psycho postavy a dělání si srandu z kdečeho - a že dělaní si srandy z nekonečnýho konzumu a malicherností a prostostí dnešního světa, který považujeme za propastně neřešitelný a totálně nejvíc důležitý - to je prostě těsto na tisíce a tisíce koláčů.
A ještě ty slovní spojení! To mě na tom zaujaly nejvíc.
Jsem asi divná - ale Masłowska za mě teda jo.

17.10.2019 4 z 5


Cena nevinnosti Cena nevinnosti Rebecca James

Knihy tohohle typu - takový víceméně young adult s temnejma zápletkama, postupně se odkrývajícíma tajemstvíma z minulosti, psychickýma poruchama a sem tam s nějakou tou mrtvolou - mám hrozně ráda. "Cenu nevinnosti" jsem si chtěla přečíst hned po "Krásném zlu" (který mě totálně dostalo), a nevím, jestli je to tím, že jsem se k ní dostala po tolika letech a nebo tím, že jsem starší (i když, jinak mě, jak už jsem psala, podobný záležitosti furt táhnou, takže tím to asi nebude), ale zkrátka jsem se nebavila. Jo, četlo se to rychle, je to napsaný svižně a nikde to nijak výrazně nedrhne, ale příběh jsem hned odhadla, dokonce i ten údajně "překvapivý" konec. Mrzelo mě, že nebyla nijak víc vykreslená Annina nemoc, mohla tam ztropit ještě nějaký větší neštěstí, takhle mi tahle linka přišla skoro až prázdná. Ani to nebylo moc strašidelný, potenciál toho starýho obrovskýho baráku naprosto nevyužitej, to to mohlo udělat zajímavější. Jako oddechovka asi dobrý, ale větší intelektuální žrádlo bych v tom nehledala.

17.05.2019 3 z 5