Zelený_Drak komentáře u knih

Trochu vleklé, celkem předvídatelné, dost jednoduché... běžný rozjezdový díl s překvapením na konci. Bylo to vlastně docela slušně napsané. Jako akční fantasy pro starší děti a lidi, kteří moc nečtou, je to vcelku dobrá kniha. I něco humoru mezi "kladnými" hrdiny tam je a příběh si docela dokázal udržet moji pozornost. Kdybych knihu četla mladší, určitě bych si ji užila víc. Ze všech umělých rigidních dračákových/herních amerických světů se mi zatím Forgotten Realms líbí nejvíc (DragonLance a DragonRealm už mi nesmí přes práh), i když to není můj šálek fantasy. Ale ještě jsem nečetla nic přímo s Dritzzem, zatím jen tohle a Drowovu dceru (ta mi tedy přišla horší). To je možná důvod, proč mi byl Erevis Cale celou dobu úplně ukradený. Vypadá to, že autor trochu počítá s tím, že čtenář fandí hrdinovi předem, protože už o něm něco ví a ne, že o něm čte poprvé (možná příběhově tedy předcházely i nějaké knihy přímo od Kempa, na které jsem nenarazila). Po dočtení ve mně kniha nezanechala žádný zvláštní dojem, asi si přečtu pokračování, ale vracet se k sérii nebudu. To, co vychvaluje na knize třeba Gordonlord jsou z velké části věci, které mě na ní nudí. Tohle podle mě není "klasické fantasy", tohle je "generické fantasy". Čistě konzumní DnD zábava s kouzelnými koulemi a všelijakou fantasy havětí.

2 22.11.2020

Na to, že to je DragonLance, je většina povídek docela dobře napsaná. Z toho světa jedna z těch lepších knížek. Bohužel, je to samozřejmě spíš doplněk. Pár příběhů pro fanoušky. Pro někoho, kdo do DL není zažraný se vytrácí ta přidaná hodnota v podobě dalšího setkání s oblíbenými postavami a zůstávají vcelku obyčejné fantasy povídky. Nejvíce se mi líbily povídky Vyhnanci a Srdce Zlatoluny. Neoslovily mě Honba osudu, Podle instrukce, Stříbro a ocel a Z tužeb po válce a po konci války. Ostatní povídky mi zapadly do kategorie "neurazí, nenadchne". Vcelku příjemně četly, ale nebylo v nich nic, co bych si zapamatovala.

04.11.2020

(SPOILER) Červené knihovně jsem se vždy vyhýbala. Nikdy jsem nebyla přiliš zvědavá na sladké výlevy hlavních hrdinek, rozplývajících se nad chrabrými rytíři bez bázně a hany. Stejně bylo vždycky i bez čtení jasné, jak to skončí. Dodnes jsem tedy asi četla jen dvě knihy, které by se daly přiřadit do této kategorie, Hot Boys a Cizinku. Z těchto dvou jednoznačně vyhrála Cizinka. Zřejmě dost pomohlo, že jsem nejdřív viděla seriál (který už se taky změnil ve slušnou telenovelu). Text není tak dobrý v popisech a líčení prostředí a celkově mě úrověň slohu trochu zklamala, ale na druhou stranu... Čekala jsem červenou knihovnu, kde se hrdinka (v jejímž manželství došlo k velkému odcizení) ocitne dvě století v minulosti (je to válečná zdravotnice, jasně že z toho neomdlí, viděla horší věci) z donucení provdá za krásného mladšího Skota a budou spolu souložit až do zázračného otěhotnění. A přesně to kniha doručila. Takže nevím, kdo může být s čím vyloženě nespokojen. Historický román jsem od toho skutečně nečekala. Důvod, proč hodnotím knihu poměrně vysoko, i když má spoustu rozvleklých nudných pasáží, je "Black Jack" Randall a jeho (dovršená) posedlost Jamesem Fraserem. Ze seriálu jsem věděla, co mám čekat, ale nevěděla jsem, jak věrně se seriál držel předlohy z roku 1991. Kvůli tomuhle si knihu nejspíš i nechám. Je to ostatně zatím nejlepší (z obou) knih tohoto žánru, které jsem přečetla. Ale další díly číst nebudu. Jedině, kdyby vyšly jako audioknihy, pak bych asi dala dalším dílům šanci. K žehlení ideální (naštěstí ale nežehlím).

5 25.10.2020

Opět skvělý detektivní příběh. Bohužel, platí to, co jsem psala u 9 draků. Vůbec mi povahově nesedí hlavní hrdina. Kdybych neměla co číst, tak bych se dalším dílům této série nebránila, protože napsané je to velmi dobře a zápletky jsou docela chytré (tahle mě bavila mnohem víc než ta v 9 dracích). Ale kvůli Boshovi nemám potřebu další díly vyloženě vyhledávat.

25.10.2020

Druhý díl mě trochu zklamal. Četl se mi sice stejně dobře jako díl první, ale základ příběhu je stejný (za to ubírám hvězdičku) a já četla oba díly hned po sobě a podobnosti trochu kazily zábavu. Postavy se dále vyvíjejí a poodhaluje se více z hlavního příběhu a po této stránce je to fajn, ale dohromady je to prostě "jen další díl". Pořád mě to bavilo, ale do třetího dílu jsem se neměla potřebu pustit hned. (Hlavně asi proto, že jsem si všimla, že poslední tři díly série pak mají být o nových postavách, které se zde objevily a zatím mě vůbec nezaujaly. To mě na nějakou dobu od pokračování v sérii odradilo.)

25.10.2020

Dhampir je dobrá upířina pro mladší čtenáře, která neurazí ani dospělé. Je pravda, že když má člověk načteno, tak musí nutně přemýšlet, zda autoři chtěli vytvořit dvojici ústředních hrdinů podle Geralta a Yennefer nebo jestli jde o jejich alter ega nebo postavy ze hry na hrdiny... Ovšem ani jeden z hrdinů mě neiritoval a pro oba je zjevně připraven vlastní příběh, který bude postupně rozkrýván, i když Magiera zatím hraje první housle. Nejvíc se mi líbil ten začátek a vůbec celá ta myšlenka, toho, jak se tito dva lovci stali lovci. Také záporáci mají aspoň trochu propracované příběhy. Tato celkem obyčejná kniha s dosti ohraným příběhem se proto velmi dobře četla.

Po přečtení druhého dílu ovšem doporučuji nedělat tu chybu, že si ho člověk přečte rovnou po prvním. Základ příběhu je stejný, takže je lepší nejprve trochu pozapomenout jedničku.

3 25.10.2020

Hvězdičky za krásné ilustrace. Text sám není příliš nápaditý ani příliš obsažný, ale člověk tak nějak dostane od knihy to, co od ní čeká. Tedy obrázkovou knížku pro děti s jednoduchým textem. Překlad je bohužel strašný. Je vidět, že Drobek úplně kašle na kvalitu, toho, co pouští do světa, což je u knih pro děti ještě horší než u knih pro dospělé. Pak mají děti umět česky, když ani v knížkách nejsou věty, které by měly hlavu a patu. A to se cena nové knihy mimo akci aktuálně pohybuje od 280,- do 399,-. Normálně by to měli stáhnout z prodeje, spálit, opravit a vydat znova.
"Naučte je, že se můžou smrkat třeba do velkého listu." (vysmrkat)
"Draci se cítí nejvíc v pohodě, když svou kořist nahání ve vzduchu, i když už je čas k jídlu a nemají jinou možnost, než slétnout zpět na zem." (Vyzývám překladatele, aby přeložil svůj překlad, protože tahle věta nemá hlavu ani patu.)
"Oblečení a chránění" (Oblečení a chrániče)
"Vejce všech možností" (Různorodost vajec)
Jak se v tom má dítě vyznat? Knihu vůbec nedoporučuji kupovat česky. Za podobnou cenu ji člověk sežene anglicky. V angličtině bude pro větší děti skvělým začátkem pro čtení v angličtině (krátké jednoduché texty). V českém překladu je, bohužel, matoucí.

2 25.10.2020

Zkoušela jsem nejprve číst Wolkerovu prózu (Mladistvé práce prózou) a přišel mi arogantní. Talentovaný, chytrý, ale nezapamatovatelný, vypisující jen sebe a nic víc. Přešla jsem tedy k poezii. Pro začátek v podobě tohoto výboru. Jako básník mě Wolker nezaujal vůbec. Hvězdička za témata a za prózu ("O milionáři, který ukradl slunce" je docela povedená moderní pohádka, která ukazuje Wolkerovy kvality v době, kdy již trochu dozrál). Na ukázku vybírám jedinou báseň, která mi přišla zapamatovatelná.

------------------------------------------
Balada o nenarozeném dítěti
------------------------------------------
Nejdřív se na sebe usmáli,
potom se do sebe zamilovali
u lucerny na nábřeží,
kde voda běží a běží
a lidé stojí, jako by odrazem světel na ni byli.
Nakonec se spolu políbili.

Milenci jsou lidé bohatí,
pokladů mají, že jich nelze vypočítati:
ruce, oči, prsa a ústa.

„Za město, má milá,
vede cestička bílá
a za městem hluboko v obilí
se zelené meze zrodily.
Tam poklady své spočítáme,
tam si je věrně odevzdáme,
aby nám neshořely
nebo neodletěly
jako ptáci
ohniváci.“

Za město šli a večer už byl,
o lásku nadarmo nikdo neprosil;
i mladí se smějí milovat,
i chudí se smějí milovat,
z lásky se člověk narodil,
za město šli a večer už byl.

Zprvu se bránila,
zprvu se bála,
nakonec se ale přece odevzdala.

Proč bych mu tělo své nedala,
tělo své z krve a života,
když jsem mu srdce už dala,
své srdce z krve a života?

Láska je žena a muž,
láska je chleba a nůž.
Rozřízl jsem tě, milá má,
krev teče mýma rukama
z pecnu bílého.

Když nohy domů se vracely,
daleko bylo od dveří k posteli,
když noc hoří, peřiny nehřejí,
té noci na srdci se jí
dětská ústa narodila.
Té noci plakaly čtyři holé stěny,
že těžko, těžko bude dát
hladovým ústům krajíc ukrojený.

Měsíc nad městem svítící
se třikrát naplnil a dvakrát has,
když potřetí hasl nad černou ulicí,
dětská ústa k srdci promluvila:
Maminko milá,
já jsem láska,
která by se ráda narodila!

Když to slyšela,
k milému běžela.
Pokojík jeho byl smutný a studený
jak těžká hlava mezi slabými rameny.

Když se to oba dověděli,
na pelest sedli.
Tiší byli, bledí byli,
k lásce a zabití sbírali síly.

„Dnes
naše srdce, milá má,
a ostatních srdcí tisíce
jsou jenom na půltu hospodské sklenice.
Stačí se zpíti zahořklým rtům.
Nalili krev jsme a vypili rum.
Statisíce lidí se milovalo,
žádné dítě se nenarodilo z nich,
— ni naše se nesmí narodit.
To není hřích,
to je jen bída.“

Slunce už nesvítí,
hvězdy už nezáří,
odešli k lékaři,
milenci dva.

Tam nevede cesta bílá a měkká,
tam se jde po schodech z kamene
a v čekárně se čeká,
dlouho a dlouho se čeká,
až dveře strašlivě zavřené
se otevrou pohledem žlutým a kosým
a řeknou: Prosím!

Lékař měl ruce z karbolu
a slova z ledu:
„Nemocné ženy léčit nedovedu,
spravuji jenom zlámané věci.“
Bluzičku svlékl,
prsty jí na prsa bubnoval
smuteční pochod.

Ó ženo,
slyšíš ten hlas,
co na prsou hořel ti?
Teď naposled zakřičel ještě.
Teď zhas.

On zatím stál,
u dveří, na prahu pokoje stál.
Však oči jej zradily a nestály s ním,
křečovitě kráčely za její bolestí,
za její bolestí, za vozem pohřebním,
kola skřípěla, podzimní vítr vál.
Udělal jsem to já?
Já jsem to udělal.

„Podej mi, můj milý, ruku,
až půjdem po schodech dolů.
Už nejsem statečná a budu plakati,
že z bohatství všeho
mně v kapse zbyla jen lahvička eumenolu,
že jsem jen rána
mrtvýma rukama dítěte zobjímaná.

Já nejsem žena,
já jsem hrob.
Dvě oči na mně stojí jak dvě svíčky,
co na podzim hoří za dušičky,
a nikdo se nade mnou nemodlí.
I žena chce svět lepší a jinačí
a žena jen pláče, když ruce na to jí nestačí“

Večer
mnoho milenců smutných je,
že to, co žít mohlo, nežije,
a mnozí ani smutní nejsou,
protože to nedovedou.

Slunce na zemi svítilo
a stromy zůstaly lysé,
lidé se na zemi milují
a láska nenarodí se.

Nenarodí se?

20.10.2020

První část Deváté vlny, to je Viktor Dyk, tak jak ho znám i jak jsem ho ještě neznala. Druhá část o literátech působí místy trochu nuceně, třetí ale opět sbírku jako celek táhne nahoru.

Přijde mi zvláštní, když někdo kritizuje či nechápe vlastenecky a nacionálně orientované motivy básní u autorů Dykovy doby. To si myslí, že i tehdy šlo nutně jen o prázdné hospodské tlachání? Vždyť Dyk za svoji tvorbu rok seděl ve Vídni. Nebo o vojácích, o válce... vzhledem k tomu, že autor zažil 1. světovou, bylo by zvláštní, kdyby se to do jeho díla nijak nepromítlo.

----------------------------
Dluh chce se splatit
----------------------------
Co máme, máme; kdož to jasně cítí,
že přijde den, kdy nebudem’ to míti?
Tak mnoho cest je, tolik volá hlasů.
Pro matku dítě nemá dosti času.
Co činí matka, je tak samozřejmé.
Povinnost k díku s nás tak ráda sejme.
Vždy říkáme si: Vzpomeneme jednou.
A potom v chvíli mrazivou a bědnou
zavrou se oči matky, tolik bdělé.
Dluh chce se platit. Není věřitele.

---------
Elegie
---------
Po dnech dešťů, po dnech černých mračen
přišel slunce jas.
Větřík vane, dobrý tak a vlídný
jako matčin vzkaz.

Matčin vzkaz z jiného přišlý světa,
z dálky přišlý sem.
V umírání nahradí se věta
stiskem, pohledem.

Obraz čistý, modrá obloha je,
krásou půjdeme.
Ale něco nedoplakaného
drtí srdce mé!

-----------------------
Neobratné ruce
-----------------------
„Přemýšlejte o tom, jak udělat co nejmenší bolest!“
To byla slova matčina na smrtelném loži.
Usmívala se při nich. Sama přemýšlela
o neobratnosti těžkopádných lidských rukou,
jež chtějí pomoci, a při tom ublíží.

Přemýšlím o tom. Avšak ruce
jsou, jako byly, neobratné.
Slovo je neobratné jako pohled.
Bolest není menší, kde bych chtěl.
Pomoci chtěl bych, nepomohu.

Přemýšlím tiše v marné muce
o neobratné lidské ruce.

-----------------------------------
To není náhlá katastrofa
-----------------------------------
To není náhlá katastrofa,
to není vichr, jenž se zdvih’,
to není orel, který klofá
do útrob Prometheových…

To věci marné jsou a plané
a vůbec prosté tragiky.
A srdce hyne, ubodané
ne mečem, ale špendlíky.

-----------------
Rožďalovice
-----------------
Při pohřbu babiččině návštěva jen krátká.
Prošel jsem síněmi, v nichž hrávala si matka,
prošli jsme městečkem, stanuli u kostela.
Se slabým úsměvem se matka zahleděla,
v své žijíc vzpomínce, a ukázala: „Lesy…!“

Tehdy jsem říkal si, jak často říkáme si,
že v kraj ten přijdu sem a po matčině boku
hledati v lesích těch dozněvších stopy kroků.
To často řeknem si, však pokdy nikdy není.
Je denní starost vždy, je vždycky úkol denní.
Kraj, jímž jsem projít chtěl, dnes vidím pouze z vlaku.
Propadlo srdce podivnému tlaku.

Přešla zas léta, matka mrtva zatím,
chtěl bych se vrátit, ale nenavrátím.
Jediné slovo svírá mne a děsí,
tam před kostelem vyslovené: „Lesy…!“

--------
Ticho
--------
Ani stéblo nepohne se,
velké ticho nad vodami.
Ticho nade stromy v lese.
Byli s námi, a jsme sami.

Nezavolá, nezaprosí
nikdo slovy horoucími.
Vyschlá krůpěj ranní rosy.
Nejsme s nimi; budem’ s nimi!

-------------------------
Poslední kapitola
-------------------------
S poslední řádkou románu
jde na autora chvíle měkká,
když strčil smrti za bránu,
jak káže nutnost, svého reka.

„Akt poslední je krvavý,“
tak možno čísti u Pascala.
Chvíle, jež reka popraví,
autora kusu smutek stála.

I když je autor ještě mlád,
psát slůvko konec trochu bolí.
Oč větší smutek pozděj’ pad’
ze závěrečné kapitoly!

Ó, Tvůrče, neznáš tento bol,
člověk-li mře, Tvé dílo zdejší?
Či, vezmu-li to kol a kol,
je autor Boha soucitnější?

***
...
Vzpomínám tiše si na smích, jenž zníval kdys.
Denně se propadá nějaká Atlantis,
nad zemí někdejší se brázdí vlny moře,
jež smetou úsměvy, jež smetou jas i hoře.
Denně se propadá svět nějaký a vzniká.
Kde jinde žili by mrtví než u básníka?
(24. XII.)

***

...
Stín dávný přišel, ke mně sed’,
co na lem temný civím.
Je možno mrtvým povědět,
co neřekli jsme živým?
...
(3. VI. 1928)

***

...
Když přáno dojít v zaslíbenou zem,
tu, které mrtví ani neuzřeli,
ač pro ni žili, pro ni krváceli,
dědictví jejich vydat nemůžem.
Nám nepatří: cit mrtvých tvoří vroucí.
Nám nepatři: je odkaz pro budoucí!
...
(List z kroniky)

***

...
Povinnost konat! Jaká je to svízel!
Jít odhodlaně, když dán povel, v noc!
Tam bít se, zbytek naděje kde zmizel.
Nečekat na pomoc.

Povinnost konat! Jak to slovo mrazí,
když zahalen v něm příliš hořký hrot.
Sejeme, ale símě nevychází.
Pracujem. Kde je práce plod?

Bez hlesu konat posláni své, úkol,
svou všední práci povinnou.
Nečekat vděku, bahno vidět vůkol
a zůstat hrdinou!
...
(Neznámí hrdinové)

***

...
Je život všestranný a dravý,
života tempo překotné.
Je péče o fyzické zdraví,
nám uniká jen nehmotné,

požitku unášejí vlny,
rekordů ve všem doba dnes.
Čím víc však křičí: život plný!
tím více roste z prázdna děs.

Ti, kteří mluví stejnou řeči,
kdes mizejí si v daleku,
a propastí je denně větší
pouť od člověka k člověku.

Není-li vzkříšení jen slovo,
jak skeptik miní otrlý,
šeptání slyšte básníkovo:
Čas živé křísit, umrlí!
...
(Vzkříšení)

4 19.10.2020

Toto už byla tvorba Viktora Dyka tak, jak jsem na ni zvyklá. Vyzrálejší a blíž jeho rozsáhlejším dílům. Vybírám pár ukázek.

------------------------------
Pohádka z roku 1915
------------------------------
Kdo může říci, budoucnost co chystá?
Tož nutno časem přizpůsobit plán.
Jež ovšem pravda, Růženka že čistá
o princi snila, jenž zval se Charmant.

Leč než ten příjde nutno spáti v trní.
Je dlouhý den, však mnohem delší rok.
A která ctnost svým časem nezakrní,
když neslyšeti stále princův krok?

Růženka hledí denně nervosněji.
Oh, čekat, čekat! Sudba zoufalá.
Tož raději se poddá čaroději,
než nadarmo by prince čekala.

----------
Dojem
----------
Ještěrka by se v slunci protáhla.
Dnes jako včera hoří vše a svítí.
Nad vodou těla žárem osmahlá
zdají se volat: je to rozkoš žíti!

Vidíte plynout loďku obratnou.
Tam u břehu si nohy máchá děcko.
Proráží tunel skálu památnou.
Buďte jen klidni: člověk může všecko.

Dva milenci se k sobě přitisknou
a dvoje oči do sebe se hrouží.
Ty dvoje oči jedním zablýsknou:
Bez konce láska. Touha nedotouží.

Dům vyzdobený květy. Nemluví
veselá okna o přízraku skonu.
Zde dobře je jak děcku u chůvy.
Jas, klid je ve všem: v barvách jako v tónu.

Vstup jako jindy. Jdete po schodech.
Celkový obraz k idyle je mělký.
Neslyšet výkřik, nezarazí vzdech.
Bílé a klidné ošetřovatelky.

Chodba jako jindy. Plna světla je.
A plno slunce. Chvíle je to řídká.
Pastýřská chvíle: zvučte, šalmaje!
Hledíte maně prázdná na nosítka…

Ticho jako jindy. Vše věc nevinná.
Ni maličkost se v kosmu nepohnula.
Zrak od čísla se k číslu upíná.
Hledáte maně: čtyři, šest a nula!

Jste u cíle. Tu náhle zamrazí.
Smrt jako by to ruku na vás kladla.
Z dveří, v něž jdete, žena vychází
a zkrvácená nese prostěradla.

A není třeba slov ni výkladu
k té výmluvné, snad tím že němé scéně.
Hledal jste druha, našel záhadu.
O smutek více. O život méně.

***
...
Pod stromy starými jdu, kráčím po potoce.
Let dvaadvacet! A v tom každém roce
trpěti bylo poznova.
Trpěl jsem hříchem svým a trpěl svojí ctností.
Leč kdybych škrtl něco z minulosti,
zřítila by se budova.
...
Já nermoutím se v srpnovém tom klidu,
na chmuru dalekou-li vzpomenu a bídu,
na vše, co jaro dusilo.
Zřím směšné bubáky, již plašili sen čistý.
A bez hořkosti pravím s fatalisty:
Co bylo, býti musilo!

Snad mohla jinou býti moje mladost.
Všem touhám mohla učiniti za dost,
víc rozkoše dát, víc objetí.
Vše mohlo jíti úsměvnějším chodem.
Co bylo květem, včas by bylo plodem.
Leč což je méně trpěti?
...
Kupředu, lodi má! Ať kamkoli tě vedu,
já překonal jsem onu kapku jedu,
jež tenkrát v srdci zůstala.
Boj byl to po leta, bol na smrt byl to těžký.
Včerejšky zjitřena a poraněna dnešky
má láska vzrůstala.

Kupředu, lodi má! A ne už pouze moje.
Ne mé jsou bolesti, ne mé už pouze boje.
Ne můj už tento smír.
Kupředu, lodi má! A k mojí ne, k všech spáse.
Ať bouře zvedne se, ať orkán rozpoutá se,
ku předu přes ten vír!
...
(Cestou podél potoka)

2 09.10.2020

Kruh se zavírá. Po pauze v podobě invaze z jiného světa se Jig vrací k řešení problémů ze svého světa. Nová dvojice královských sourozenců se chystá postavit armádě orky Billy Krvavé. Proti magickému meči Billy by ale rádi postavili Hůl stvoření. A tak Jigovi už zase komplikují život lidé.

Dobré zakončení příběhu. Popravdě řečeno doufám, že po více než deseti letech už nehrozí, že by se k němu autor vrátil. Takhle to bylo tak akorát. Doporučuji sérii pro začínající čtenáře fantasy ve věku 9 až 15 let (podle toho, jak moc ten čtenář čte), starší nebo sečtělejší čtenáři už v tom spíš uvidí ty nedostatky, které Hinesova tvorba má. A pro hráče klasického dračího doupěte, kteří ocení příjemnou parodii.

04.10.2020

Autor zvládl připravit nové dobrodružství bez lidí vcelku důstojně. Nové postavy jsou možná dokonce lepší než původní, protože tam, kde jsou postavy z prvního dílu jen "standardní postavy dobrodruhů pro dračák" jsou už potvory z příručky pána jeskyně ve druhém díle plastičtější. Tlustá goblinská kouzelnice, která neumí čarovat, hobgoblin s pro hobgoblina velmi nebezpečnou fóbií, drakobijce přisleplý skrček Jig, goblinská chůva a velký tupý goblin chtějí zjistit, kdo ohrožuje troly... Myslím, že koho bavila jednička, toho bude dvojka bavit taky, když nebude knihy číst hned po sobě.

04.10.2020

Jim Hines asi nebude autorem, jehož díla by se četla ještě za 100 let, ale jeho tvorba pro odrostlejší děti a mládež není vůbec špatná. Svět Goblina vychází z tradičního Dračího doupěte a je možně, že čtěnářům, kteří ho nikdy nehráli nebo nemají všeobecný přehled nejen ve fantasy knihách ale i jiných fantasy záležitostech bude připadat příliš umělý a rigidní. To totiž dračákové světy zpravidla jsou. Jako parodie je to ovšem příjemná četba nejen pro znalé všech okolností a někdy ve 14 nebo 15, když jsme Goblina četli poprvé, jsme mu všichni rádi odpustili stylistické i vypravěčské nedostatky. I teď, o více než 10 let později, mě Jigův příběh bavil. Ze všech tří dílů považuji tento za nejzdařilejší a nejvtipnější, ale dvojka a trojka jsou pozadu jen o půl kroku a snadno si umím představit, že někomu naopak sednou lépe.

Mág, bojovník, kněz a zlodějka se vypraví za pokladem. Přepadnou je goblini, nad kterými hravě zvítězí a ještě získají cenného zajatce, který je zcela jistě dovede k drakovi, protože, když je místní, musí vědět, kde je dračí sluj, že? Jig ví akorát tak... Akorát tak to, že bude lepší jim neprozrazovat, že nemá nejmenší tušení, kam je vést, aby se ho nezbavili hned.

2 22.09.2020

Jsem zvyklá na Dykovu pozdější tvorbu, která jeho básnické začátky zastíní. Navíc preferuji delší epické básně, takže u mě těžko může něco z autorovy tvorby předčit Milou sedmi loupežníků a Tři (a celkově Buřiče). Přesto jsou už v první sbírce poměrně dobře vidět, co plně vykrystalizovalo až později. Zároveň jde ale ještě jen o takovou planou dekadenci a bezzubé kousání. Vybírám tři básně.

----------
Otázky
----------
Já k svému duchu kdysi děl:
„Co toužil bys a co bys chtěl?“

„Řešiti temné problémy,
záhady všechny na zemi!“

Já k svému citu kdysi děl:
„Co toužil bys a co bys chtěl?“

„Jmout všecku lásku v objetí
a všecku krásu vypěti!“

„A co chce tělo počíti?“
To dělo: „Já chci zemříti!“

-------------
Pohádka
-------------
Jdou udušené sny, zkrocené záchvaty;
jdou lesklé vidiny, jež nikdy nejaty…

A bledé tolik jsou, jak mor by na ně dých’,
jak dole mrtvoly v jezerech zelených.

Tam na dně hnijí teď — a zhyzděná jich líc…
My mnoho cítili a neřekli jsme nic. —

Až bude smutno nám, tam k jezeru jen pojď,
my tiše sedneme a rozvážeme loď.

(A divno bude nám po vodách těchto plout!)
Pochodně dohasly, a nelze dohlédnout

jen v svitu měsíce, jenž čistý, nejatý,
na lesklé vidiny, zkrocené záchvaty. —

------------------------------------------------------------
Ballada z r. 1896 na látku ctihodně starou
------------------------------------------------------------
Jsme všichni lidé křehcí.
Však odpuštění nechci!

Ovšem, jste rozumná, zbožná,
ctnostná i skromná; nu, možná.
— Kdo se to chechtá tak z šera?! —
Eh, jak to bylo jen včera?

Jsme všichni lidé křehcí.
A ublížit Vám nechci!

My šli jsme samotni spolu.
— Dejte ten závoj dolů! —
Těch slov, v nichž žár tak sálá!
A Vy jste poslouchala…

Jsme všichni lidé křehcí.
A dvakrát mluvit nechci!

Ah! Pak ta historka šerá.
Jak dále bylo to včera?
Vy z jeho — kdo to jen věří? —
jste večer vyšla dveří.

Byl přítel můj. Jsme křehcí.
A urážet ho nechci!

Jen jedno řek’ jsem slovo.
(Neslušné, přiznávám, slovo!)
Víte, co spadnuvší modla?!
Eh, časem i ctnost je podlá!

Jsme všichni lidé křehcí.
Já odpuštění nechci!

Nyní jsme hotovi… Skoro!
Snad ještě lecos je choro…
— Byla jste cudná a zbožná,
a já Vás urazil, možná! —

Jsme už tak někdy křehcí:
Však odpuštění nechci!

2 15.09.2020

Povídkou Pan učitel jsem se dlouho prokousávala. Chápu smysl jejího sepsání, ale oceňuji, že jsem takto mohla nahlédnout na pokrokové názory Boženy Němcové, ale číst mě to nebavilo a už bych to podruhé opravdu nečetla.

I u povídky Chudí lidé mi trvalo, než jsem se začetla. Tato povídka mě bavila víc, ale zase je to vlastně skoro taková národopisná idyla. Přitom má v sobě příběh motivů, že by se to dalo rozepsat do románu. Jakub, Mánek, Martoňovi, kupecká rodina, u níž je vypravěčka ubytovaná... Všude spousta příběhů. Škoda, že Němcové leželo na srdci národní obrození a raději se neopřela na plno do realismu, mohli jsme v ní mít mnohem větší autorku.

To Dobrého člověka jsem přečetla raz dva, to byla pěkná i když ničím výjimečná romantická povídka. Čtenář od začátku ví, jak to musí dopadnout, ale pěkně to odsýpá a když tam autorka netlačí všechen tak národopis tak na sílu jako jinde, je najednou i ten zajímavý.

Divá Bára byla asi jediná povídka Boženy Němcové, kterou jsem měla na svém dlouhodobém seznamu a chápu proč jde o tak oblíbený příběh. Vůbec by mi nevadilo, kdyby byl delší, Němcová opět námět plně nevytěžila. Přesto se nemohu ubránit až přehnanému hodnocení. Pro českou literaturu snad udělala vlastní tvorbou Božena Němcová nejvíce právě tím, že napsala krátkou povídku o archetypu divošky. Jistě, i Báru čeká svatba, ale bere si vlastně lesního muže, někoho, kdo se k ní výborně hodí. Kdyby to byl pozdější příběh, byla by možná Bára milovala jen Elišku. A kdyby byl dnešní byla by Bára na autistickém spektru. Určitě se chci podívat na film z roku 1949.
Bára obdivující bouřku, kterou pověrčiví lidé považují za boží hněv: „... tam stálo, že se nemáme bouřky bát co hněvu božího, že máme v ní obdivovat mocnost boží. Pan farář vždy káže, že je Bůh nanejvýš dobrotivý, pouhá láska, kterak by to bylo, aby se na nás tak často hněval. Já miluju pánaboha, a proto se nebojím jeho posla.“

Poslední povídku, Chyže pod horami, jsem už letos četla jinde a neoslovila mě, proto jsem se k ní už nevracela.

1 11.09.2020

Detektivkám moc neholduji, ale od Connellyho mám doma tři z doby, kdy jsem nepohrdla příležitostí koupit v angličtině víceméně cokoliv. Takže mě příjemně překvapilo, když jsem zjistila, že mám v knihovně díla jakéhosi oceněného autora, který se mi bude hodit do výzvy. Začala jsem tímto dílem a musím uznat, že se to opravdu dobře čte. Jenže mi moc není sympatický detektiv Harry Bosh, což vedlo k tomu, že jsem od knihy odcházela častěji než by odpovídalo zpracování. Neřekla bych, že požaduji dokonalé hrdiny, ale když si hrdina podělává spoustu věcí sám a navzdory dobrým radám ostatních, není vždycky úplně snadné mu fandit. Myslím, že bychom si s Harrym moc nerozuměli, kvůli té jeho netrpělivosti a potřebě být pořád v pohybu. Přiznávám ale body autorovi za dobře napsanou postavu. Příběh se mi líbil a hlavně se mi líbilo rozuzlení, které mi nepřišlo nijak zvlášť průhledné. Neměla jsem ale chuť hned pokračovat dalším dílem a ani zatím nemám pocit, že bych si nutně musela přečíst celou sérii. Ty zbylé dvě knihy, které mám doma, ale určitě přečtu.

10.09.2020

Už delší dobu jsem si chtěla přečíst nějakou Verneovku. Jako dítě jsem četla jen dvě. Dvacet tisíc mil pod mořem a Vynález zkázy a pamatuji si z toho dohromady jen to, že v první knize byly dlouhé seznamy rybiček a v druhé jakási bomba. Tak jsem v rámci výzvy přečetla Pět neděl v balóně, i když doma mi tedy leží řada jiných. Bylo to nudnější než jak si Verneovky pamatuju, ale zjistila jsem, že jde o první Verneovu knihu vůbec. Přišla mi velmi prvoplánově edukativní a chápu, že nakladatel požadoval přidání akce. Dobře to vyjádřil uživatel Yokolobuna: "Bohužel se mi nepovedlo nadchnout pro pasáže, kde autor prostřednictvím svých postav vypisuje, komu se povedlo objevit jakou louži v Africe a jak jí pojmenoval." Zároveň si ale umím představit, že v době vzniku to bylo něco vcelku jedinečného.

Bylo zvláštní číst knihu zastaralou hned 2x, protože Verneův text byl doplněn socialistickými a budovatelskými komentáři překladatele (nic strašného, ale tehdejší optimistický názor na zemědělství v Evropě byl realitě vzdálenější než ten Verneův). Dneska by si nikdo nedovolil vydat něco, kde kladní hrdinové přirovnávají černochy k opicím a ďáblům a neváhají tu a tam nějakého zastřelit. Doufám, že kvůli tomu knihu nikdo nezakáže, vidím v tom literární dokumentaci toho, co bylo v době vydání považováno za přijatelné. Zajímavé je, že pro překladatele to zřejmě nebylo nic hodného pozornosti, protože se v komentářích nijak nevyjádřil. Podobně bezostyšné střílení zvířat a lovecký um už dnes asi nevzbudí obdiv jako dřív.

Protože v pěti nedělích v balóně nejsou žádné ženy kromě hospodyně Richarda Kennedyho, budu si zřejmě muset těch Verneovek přečíst víc. Četla jsem, že Verne napsal na svou dobu řadu značně emancipovaných hrdinek. Už v první knize věnoval pár řádků vyprávění o jakési dobrodružce, která se měla zabít při létání balónem (neověřovala jsem, zda šlo o skutečnou osobu), takže na tom asi něco bude.

Jinak se mi líbily technické popisy balónu (tedy hlavně to, že autor dokázal vše vcelku dobře popsat, u dnešních autorů sci-fi mi občas detailnější popis chybí) a občasný humor, kterého bych si v dětském věku asi nevšimla, ale samotný přelet Afriky mě moc nezajímal. Zdaleka nejvíc mě na něm zaujalo, že aby něco bylo objeveno, musí to objevit Evropan. K této vlaštovce sci-fi se už asi nevrátím.

5 07.09.2020

Hned na začátku u prohlídky líhní mi došlo, jak stará ta kniha musí být. Bylo jasné, že je o hodně starší než objev struktury DNA. Vzhledem k tomu, že jde o dílo z počátku 30. let 20. století, překvapila mě odborná přesnost. Tak jsem zjistila, že autor měl bratra biologa. Kdepak pozdější Orwell, tohle mě bavilo mnohem víc a přišlo mi to i výstižnější. Zároveň tím, jak je kniha stará, bezděčně podtrhuje, jak moc se jedná o společnost, kde se prosadil mužský přístup k... civilizaci. Společnost jako perfektně fungující stroj. Na všechno je prášek. Všechno se dá naplánovat. Všechno je pod kontrolou. Všechno se dá opravit. Co se nedá opravit, dá se aspoň nějak zužitkovat. V knize není snad ani jediná žena alfa. Všechny ženy jsou přinejlepším bety a nijak se nepodílí na řízení stroje. To je výborné. Viděla jsem nedlouho po dočtení první díl seriálu a tam to úplně pokazili. Kdybych na knihu narazila o několik let dřív, asi bych z ní byla úplně nadšená. Dnes už mi tam k dokonalosti něco chybělo. Ale stejně si ji někdy budu muset přečíst ještě jednou.

8 05.09.2020

Knihu jsem zachránila od popelnic a aspoň rok mi nepovšimnutá ležela doma (což u mě není nijak dlouhá doba), aby mě následně nadchla ve své audiopodobě. O co se Lewis v (podle mého mínění nepříliš povedených) Letopisech Narnie urputně snažil, totiž o chytrý příběh pro děti s poučením, to se Ursule Le Guin později podařilo na menším prostoru a s větší elegancí. Kniha mě zaujala jakmile se Ged vydal na cestu a pak už mě zájem neopustil. Je, pravda, napsaná velmi stručně a to je i důvod, proč dávám jen čtyři hvězdičky, ale vezmu-li v potaz, kdy byla kniha napsána a pro jakou věkovou kategorii je určena, nejde to autorce zase až tolik vyčítat. Přijde mi úplně mimo srovnávat dětskou knihu z konce 60. let s tvorbou současných autorů fantasy pro dospělé. Kdyby mi bylo 12 let, moje nadšení pro Čaroděje Zeměmoří by neznalo mezí. Chtěla jsem si vypsat všechny skvělé kousky, ale bylo jich tolik, že jsem to brzy vzdala. Určitě knihu budu číst znovu a přečtu si i další díly Zeměmoří.

"Promáčený a rozmrzelý Ged se skrčil mezi keře, z nichž crčela voda, přemítal, k čemu je moc, když je člověk příliš moudrý, než aby ji použil, a litoval, že se raději nedal do učení k tomu starému počasníkovi z údolí -- to by aspoň spal v suchu."

9 05.09.2020

Od knihy jsem nic nečekala. Se staršími sci-fi od málo známých autorů mám zkušenosti spíš negativní. V lepším případě neutrální. Virtuální dívka mě ale velmi příjemně překvapila. Měla jsem potřebu ve čtení pokračovat a vracet se k němu, i když se v knize vlastně nic moc dramatického nedělo. Autorka totiž výborně pracuje s charaktery. Každá postava má v knize význam a její chování je velmi uvěřitelné. Strašně mě bavila nejen autorčina práce s hlavní hrdinkou Maggie, která se ze složitého programu vyvíjí v ještě složitější bytost. Umělý člověk není nijak nová myšlenka, ale stále ji lze pojmout zajímavě. Bavila mě i práce s postavou jejího stvořitele Arnolda. Osamělý muž, který si sestavuje robotickou partnerku byl v roce 1993 možná ještě sci-fi, ale dnes už běhá po světě dost mužů, kteří se se svou robotkou i oženili. Pravda, zatím asi žádná není jako Maggie. Ale kdo ví? Možná i takové přinese budoucnost. Knihu si jako jednu z mála starších sci-fi nechávám v knihotéce.

03.09.2020