Zorka komentáře u knih
Kniha se mi velmi špatně hodnotí. Je psaná stylem literatury pro děti a mládež, ale tematikou mi tam tak úplně nesedí. Přestože vím, že i toto téma se dětem v praktickém životě nevyhýbá, rozhodně to není kniha, kterou bych jim chtěla doporučit. Jakkoli citlivě je téma zpracované, je o nevyhnutelném osudu, ke kterému nelze načíst žádné postupy a návody.
Jakkoli to zní divně, tato kniha mě v podstatě uklidnila. Uvědomila jsem si, že navzdory současné situaci i vládním opatřením si nemáme vlastně na co stěžovat. I když se cítíme hodně omezováni... Do smrti si budu pamatovat, jak v Koreji zamykají na noc kadibudky, aby jim sousedi nekradli tolik cenné výkaly. Přestože je to již několikáté kniha o životě v této zemi, v každé najdu nové, šokující informace. A vždycky se musím znovu ujistit, že je popisováno skutečně období 21. století.
Téma, které je stále aktuální a které by se mělo objevovat i v čítankách jako průřezové téma.
Když si člověk potřebuje vyčistit hlavu a nepřemýšlet u čtení, je to ta správná kniha.
Mnoho lidí má v souvislosti s duševními chorobami velké předsudky. A proto je knih, které je představují a popularizují, opravdu potřeba - abychom pochopili a měli pochopení. A abychom věděli, že duševně nemocní nejsou "blázni" - nemusíme se jich bát. Často to jsou velmi vzdělaní lidé (viz autorka), kteří jen občas potřebují naši toleranci a podporu - zejména pokud teprve hledají vhodnou léčbu. Právě ta je v případě duševních nemocí velmi důležitá. Přestože lidé vědí, že maniodepresivita existuje (koneckonců je skloňována s mnoha významnými osobami), málokdo ví o nemoci něco více. Tato kniha představuje bipolární poruchu velmi srozumitelně a poukazuje na to, jak je těžké nemoc přijmout a vypořádat se s ní. Autorce velký dík za otevřenost.
Od knihy jsem čekala trochu více, hlubší rozbory psychiky vrahů, rozbory jejich podnětů nebo popis jejich dětství. Z toho jsem našla ve Zpovědníkovi vrahů jen zlomek. Je to v podstatě životopis psychologa, který se v průběhu své praxe dostal od klasické psychologie až k soudnímu znalectví, které z něj udělalo "zpovědníka vrahů".
Kniha o lidských vztazích - o lásce, ale taky sobectví, lakotě, manipulaci, osamění, odvaze se vymanit i o tom, kam mohou vést dlouhodobě neutěšené vztahy v rodině. Kniha o přebírání vzorů z rodiny, o nedostatku komunikace, ale také o naději, že může být lépe, jen chtít...
Zajímavé informace, přesto si myslím, že k nim člověk nesmí přistupovat bezvýhradně. Permanentní opakování toho, že půst je lékem na téměř všechno, mi už zhruba v polovině knihy začínalo znít dogmaticky. Nicméně faktem je, že doba hojnosti vede k přejídání, a tak občasný půst jakožto přirozená očista zní zcela logicky. Neztotožňuji se s žádným extrémním řešením (a některé typy půstů mi už opravdu extrémní přijdou), přesto si podobné knihy ráda přečtu, a někdy se i nechám inspirovat, pokud v dané věci najdu smysl.
Rozklad jedné rodiny, kde zasáhl "démon alkohol". Plané sliby, lži, lehké vzestupy a tvrdé pády. A také dopad na děti...
Kniha, která poukazuje na to, že terorismu ze strany muslimských extremistů se musejí obávat i sami muslimové. Příběh rodiny, která se snažila žít pokrokově v prostředí, kde vládli Tálibánci, a která bojovala za vdělání dívek i přesto, že se sama stala terčem útoků. Chvíli mi trvalo, než jsem se prokousala popisem kultury, poté ale kniha nabrala spád a četla se velmi dobře.
Na jedné straně krása, exotika, motýli, na druhé vyvražďování, kácení deštných pralesů a likvidace přírody ve jménu rozvoje civilizace. Kniha s neotřelým tématem sice obsahuje komerční motivy, za přečtení ale rozhodně stojí. Je to ten typ knihy, kde hlavnímu hrdinovi odpustíte všechno, včetně zabíjení, a dokonce mu fandíte a přejete lepší život.
Příjemné odpočinkové čtení, z kterého je cítit láska k profesi - navzdory mnohdy tvrdé realitě spojené s prací veterinárního lékaře. Kniha je psána s lehkostí, vtipem, připomínkou tehdejší praxe a životního stylu yorkshirských farmářů. Je to má první kniha od J. Herriota, pokteré jsem sáhla v rámci čtenářské výzvy, a uznávám, že jakkoli je milá a zajímavá, v závěru jsem už měla pocit, že je to stále totéž dokola. Takže jedna kniha od tohoto autora prozatím stačí.
Kdo očekává detaily z války v Afghánistánu, bude zklamán. Tamní válka je totiž tichá - až do té doby, než přijde smrt. Nepřítel je neviditelný, a přesto zabíjí. Knížka se více než dění v bojových liniích věnuje psychice jednotlivých hrdinů. Jejich traumatům (rodinné války, oidipovská vazba na matku, panictví, anonymní láska přes internet apod.), jejich obavám, hledání životní cesty, pocitům osamění a touhou přeživších jít dál - a to i zcela neočekávanou cestou. Pomocí střípků jednotlivých životů se pomalu skládá mozaika, v níž některé kousky i po dočtení knihy chybí - jako by zůstaly v Afghánistánu. Život před a po misi není stejný. Pokud vůbec je... Protože tělo je zranitelné. Stejně jako duše.
Od Corinne Hofmann jsem četla jako první knihu Dívku s žirafím krkem. Chronologicky to vlastně bylo správně, protože je o autorčině dětství, které bylo svým způsobem taky hodně zvláštní. Ani rodiče neměli úplně standardní způsob života. Ne, že by mi to dalo úplně odpověď na to, proč se autorka zamilovala do pomalovaného divocha, ale z psychologického hlediska to může být určitým vysvětlením. Samotná kniha je pro mě ale spíše zklamáníma, zpracováním se mi líbila méně než výše zmiňovaná. Nicméně měla asi lepší medializaci, protože se o ní hovoří mnohem více. Téma zajímavé, některé scény monotónně opakované, literárně hodně průměrná. Ale pro srovnání kultur ok.
Přestože tento typ knih obvykle nečtu, přilákalo mě k přečtení to, že děj se odehrává v Rusku. A přečtení rozhodně nelituji. Autor je opravdu mistr zápletek a chvílemi jsem vlastně nevěděla, nakolik je děj skutečný a nakolik fikce. Rusko je země neomezených možností :-). Mimochodem - oceňuji přehled postav na začátku knihy, protože minimálně v první třetině jsem dohledávala, kdo je kdo.
Je nepochybné, že kniha má svou hodnotu. Jen po dočtení nějak nevím, jakou prvořadě. Tematicky je to dílo opravdu výjimečné. Zpracováním rovněž. Knihu tak zaměřenou na detail, kde i autonehoda, trvající zlomky sekund, je rozepsána na několik stran, jsem snad ještě nečetla. Často jsem měla pocit, že se děj nikam neposouvá...a skoro jsem měla obavy, aby se hlavní hrdina stihl do konce díla vůbec narodit. Stihl to. Sice až za polovinou knihy, ale ano. Hermafrodita oceňuji čtyřmi hvězdičkami pro jeho výjimečnost. Navzdory tomu ale vím, že se k němu rozhodně už vracet nebudu.
Cimrmanovské hlášky se staly součástí našeho života. Na výletě si sdělujeme, že "když to srovnáme s tím výletem na Kokořín...", v práci si o kolegovi špitáme, že "je zádumčivý", před obědem bychom občas snědli i Kratochvíla. A když si děti stěžují, rodičovsky jim radíme: "Ještě slovo, bačkoro, a zapíšu tě do deníku." Myslím, že Cimrman je fenomén, který nebude hned tak překonán. Tato kniha je milou vzpomínkou na uplynulých 50 let působení divadla, na společné zážitky a také na Ladislava Smoljaka, bez kterého Frištenský už nikdy nebude Frištenským...
Autorka promine, ale představuju si ji jako jednoho z těch "divných" hrdinů, o nichž píše. Jinak je pro mě totiž naprosto nepochopitelné, jak se dokáže vcítit do postavy posedlé bylinkářky z knihy Do tmy nebo do zvláštní dívky s mnoha tajemstvími. Koncentrace poněkud vyšinutých postav v knihách Anny Bolavé je opravdu veliká. A její knihy jsou bolavé...
Příběh, který člověk zná z tolika jiných knih, ale který ho vždycky zasáhne. To, že knihu napsala česká autorka, je samozřejmě věcí, která oslovení čtenáře ještě umocní.
Krásná kniha, která nekončí prvoplánovým happyendem. Zajímavá retrospekce života několika hrdinů, kterých se bolestivým způsobem dotkla válka. Za mě ano, stránky mi nechyběly ani nepřebývaly, a kde skončilo Moře plamenů, mi taky neuniklo.