ZuzziŠ komentáře u knih
Ó jak krásně starý Lombard píše!
Ó jak jiný je styl mladého Lombarda (smekám před autorem, takový řez!)
Čtvrtým dílem čekám na toho muže s ptačím jménem a on se tam objeví sedmdesát stránek před koncem...!
Achich ach, opravdu tohle autor zamýšlel? Opravdu tohle chtěl?
Nejdřív jsem se ocitla v pekle, pohlcená depresemi, vlastní nepatřičností, nedostatečností, zbytečností, zhnusená světem, minulostí. Skutečně lze věřit v Boha bez jeho lásky? Vždyť pak nezbývá nic než smrt!
Prásk - a přede mnou se rozprostřel svět Franze Kafky, povídky bez konce a se všemi konci. S konci na začátku, ve prostředek, spousta křižovatek a nutkavý pocit číst znovu a znovu to samé.
A závěr? Tak snadno snesitelná lehkost žití, tak snadno snesitelná chasidská radostnost, tak snadno snesitelný život (s celou tou tíhou smutných a veselých očích, starých jak izraelské otroctví).
Co s tím? Babo, raď!
Soubor povídek, fejetonků, kázáníček...jo, možná to je švihlej starej pán...ale možná to je to, oč tu běží.
Být si.
Používat argumenty od největšího k menšímu ad absurdum a ještě ve verších, to zvládne jenom frajer Neruda!
Tolik pravdy, lásky a krásy, to neunesli ani evangelisté, když psali...
"Dobrý den, Vy jste Irena Obermannová?"
"Vy jste napsalu tu Tajnou knihu? Ta má ty strašně špatné recenze, že?"
...
"Jenže já ji četla v době námluv."
Děkuju.
Když jsem tuto knihu četla v tom dětském věku, utkvěly mi v paměti dvě věci - že umřel ten zdravej a že ten nemocnej věděl, že umře,a tak napsal mamince dopis. Od té doby mě fascinuje to, že víte, že umřete (a vždycky mě to fascinovat bude, to je prostě silnej a velikej moment celé knihy!)
Nějaké fantasy boje a závěrečná sebevražda, na to jsem ani nepomyslela (jo, vlastně "pak šli dál, umřeli ještě jednou").
Ano, není to typická pohádka našeho normalizačního stylu, má to mnohem blíž k fantasy literatuře ("fantasy pro nejmenší"), a fantasy prostě kruté je.
Ale jsem na to asi už moc stará.
Ale táborová hra, táborová hra na to bude perfektní!
Jemné, tuze krásné...když se básník nostalgicky rozněžní, vznikne skvost.
(Co jsme jednou milovali, milovat budem dál)
Aneb jak donutit humanitně vzdělaného a vzdělávaného člověka přečíst si něco o fyzice - nemusí to být nijak skvěle literárně zvládnuto, hlavně že jsou tam zvířátka! Bajky! Podobenství! A konečně jsem pochopila tu Schrödingerovu kočku - je to strašně jednoduché! Buď hryžu sýr nebo současně hryžu sušenku!
Zhltla jsem to, neuvěřitelně lehce se to čte - přes všechny násilné i erotické pasáže. Neuvěřitelně lehce se čte o Ježíšovi.
Neuvěřitelně lehce se uvěří tomu příběhu, že i když člověk potká Ježíše, není hned všechno samo lepší, krásnější, že panujeme nad hříchem sami a on po nás dychtí.
Lehce přijímám tuto knihu o nesnesitelné tíži bytí.
Čtyři nebo pět? Čtyři nebo pět?
Proč váháš, ZuzziŠ, nad pěti hvězdičkami? Copak jsi nezažívala literární nirvánu a osvícení?
Ano, ano, ale....
Čtyři hvězdičky. Za rozvláčnost Ludvíkovu.
Bála jsem se, nemůže to skončit špatně, katastrofou, totlní apokalypsou...nemůže to tak skončit a neskončilo.
Spasení přichází skze lásku. Jeho oči to viděly a já odevzdávám, co jsem takto přijala.
Hnusná a odporná, zbavená života, toužící po usedavém pláči a smutku, po pláči a smutku. Už nikdy víc, už nikdy víc nechci tuto knihu vidět, nechci o ní mluvit, protože jsem ji dočetla, jsem hnusná a odporná zbavená života, toužící po usedavém pláči a smutku, tatam je radost ze života, z lásky a krásy.
(ach, kniha je to tedy dokonale napsaná, ale mohu ji doporučovat a uvrhnout tak další do stavu hniloby?)
Začala jsem číst a vtáhla se do děje, celou svou bytostí, celým svým nitrem, nadechla se a čas se ve slovech zastavil, neběžel kolem mě, byla jsem ve víru slov, a pak mě vždycky z časoprostorového vakua vytrhla tramvaj, která žila v jiném vesmíru, v jiné sféře stvoření, než já a která mě dovezla tam, kde jsem musela vystoupit, vydechla jsem a na rtech zůstala modlitba - Bože, daruj nám pokoj, krásu, lásku, naději, víru, touhu po věčnosti.
První půlku knížky jsem si říkala, kdo ví, jestli já tu pentalogii dočtu, vždyť přece nemám takové trápení ještě další dvě a půl knihy zapotřebí (evidentně je to díl od dílu horší...), a pak, ani nevím kdy a jak, ale - ta kniha se stala nádhernou!
Jak uchopit evangelium pro děti a být jim tudíž schopen něco předat?
Nico Ter Linden dává praktické rady snadno a rychle!
(a některá podobenství jsem konečně pochopila...ehm...)
Usmyslela jsem si, že si přečtu Hlavu XXII, a když jsem zjistila, kolik že to má stránek, zesinala jsem.
Jenomže těch stránek ta kniha může mít víc a víc a víc a nekonečně mnoho, protože je skvělá. Naprosto skvělá.
Na začátku byl vtip - stojím v knihovně, koukám na Camusovu knihu a říkám si, to by byla legrace, kdybych zrovna já četla Camuse!
A byl to vtip s tou nejlaskavější pointou - já se zamilovala.
Schválně jsem se ke knize vrátila - přece jenom, od dětství jsem urazila kus cesty - a dobře jsem udělala. Moc dobře jsem udělala ( :-) ).
Jak těžké je napsat komentář, když tuto knihu budu ještě nějaký ten pátek zpracovávat (jenomže když si někdo na databázi knih vede čtenářský deník, tak si prostě vede čtenářský deník!).
S něčím jsem souhlasila hned, s něčím budu po delším západe, něco možná nepřijmu nikdy - a největší část toho všeho jsem velmi pravděpodobně špatně pochopila, jenomže co se mnou, hříšnicí, jež nejčastěji hřeší hříchem ješitnosti?