Adele.
přečtené 202
Proces
2016,
Franz Kafka
Přečteno v rámci povinné četby – hodnocení hvězdičkami tedy zmírněno :) Na knihu jsem po přečtení Proměny pohlížela poměrně skepticky, opět se zde totiž objevovala, pro Kafku vlastně typická, nezaujatost a lhostejnost k osudu hlavního hrdiny. Ten byl také celou dobu – i v napjatých a vyhrocených situacích – dost v klidu a často se choval nelogicky. Co mělo znamenat to dostaveníčko s Leny? Strýc mu domluvil advokáta a oba mu chtěli skutečně pomoct, ale on ukázal naprostý nezájem co se jeho věci týkalo. Nejvíce mi ale asi připadala zvláštní ta samozřejmost, se kterou byl děj podáván. Není divné, že by nikdo (ani K. samotný) neřešil, že je ve skutečnosti doopravdy nevinný? Ano, udělal pár pokusů o vlastní obhajobu, ale proč tomu procesu vlastně přikládal takový význam, když ho nikdo do ničeho nenutil a on nic špatného neudělal? Proč vůbec přijal „hru“ soudců a začal se v procesu tolik angažovat? A proč potom tak potupně a zaslepeně „přijal svůj osud“, který mu nadiktovali a dokonce uvažoval, že jim s jeho likvidací pomůže? Musím ovšem říct, že atmosféra byla dost silně vylíčena. Zřetelně jsem z knihy cítila ten nepříjemný neklid a strach. Strach z něčeho většího, kdy K. čelí soudu a neznámému procesu, o kterém vlastně nic neví. Ten pocit, že proti té obrovské neznámé síle nemá samotný jednotlivec vůbec šanci vyhrát. Moc soudu byla podle mě přesto přeceňovaná, protože na K. ve skutečnosti neměli žádnou páku – dva hlídače, kteří mu přišli na začátku zatčení oznámit, mohl za mě úplně klidně z bytu vyhodit a dál se tím nezatěžovat.... celý text
R. U. R.
2021,
Karel Čapek
Přečteno v rámci povinné četby, takže hodnoceno jinak, než mé oblíbené žánry :) R.U.R. je velmi čtená kniha, lidé ji obdivují za ta varování, která nese, a říkají, že opravdu stojí za přečtení. Já s nimi můžu jen souhlasit. Příběh byl čtivý, srozumitelný, nikde nebyl zbytečně natahovaný a šlo se přímo k věci. I když je to drama, četlo se mi dobře, rychle mě vtáhlo do děje a nutilo číst dál, dozvědět se, jak to celé dopadne. Kromě důležitého poselství o nebezpečí našich vlastních vynálezů a technického pokroku jako takového autor rozebírá i podstatu člověka. Děsivé je, že to bylo tak výstižné a přesné, že jsem nás v tom skutečně poznala. Musím říct, že nejvíce mě zasáhl pesimistický konec lidstva. Jak se to poslední přeživší na ostrově ze začátku snažili zachránit, vysmlouvat pro sebe svobodu, zkusit před osudem uprchnout… Postupně se ale jejich naděje vytrácela a všichni pochopili, že jdou na smrt, že se dostali do bodu, odkud už není návratu. Na samém konci mi bylo opravdu líto Alquista, jak bez ostatních lidí neměl vůli dál žít, jak se o sebe nestaral a v podstatě čekal na smrt – jak viděl, že sám nic nezmůže a na světě už nezbyl nikdo, kdo by mu doopravdy rozuměl.... celý text
Proměna
2007,
Franz Kafka
Přečteno v rámci povinné četby, takže je hodnocení jiné, než u knih, které bych četla z vlastního zájmu :) Celá tato kniha na mě působila velmi depresivně. Ze začátku jsem na to ale pohlížela značně skepticky – hlavně asi kvůli Řehořově apatickému postoji k jeho přeměně a pozdějšímu nelogickému chování rodiny, které podle mě vůbec neodpovídalo situaci. Přes to, když se mi podařilo prostě vzít ten fakt, že autor vše popisuje s naprostou samozřejmostí a lhostejností k osudu vlastního hlavního hrdiny, začala jsem více vnímat poselství, které kniha má. Na konci jsem se nedokázala ubránit pocitu, že je rodina sobecká, když ani netruchlila za Řehořovu smrt a nikdy už nad ním nepřemýšlela jako nad jejich právoplatným členem. Na druhou stranu vlastně nikdo z nich netušil, že má hmyz stále Řehořovu mysl a duši, nikdo nepochopil jeho chování – vymyšlené stále ještě člověkem. Přesto bych řekla, že to dobře znázorňuje nevděčnost mnohých lidí a dokazuje to, jak snadno jsou schopni druhého zavrhnout, když jim přestane být užitečný.... celý text
Dobrý voják Švejk před válkou a jiné podivné historky
1957,
Jaroslav Hašek
Tato kniha mě nijak zvlášť neoslovila. Postrádalo to pro mě napětí, výrazný děj se zajímavou zápletkou nebo prostě něco, co by mě motivovalo číst dál. Na druhou stranu musím říct, že některé pasáže byly opravdu vtipné a satirické komentáře Švejka mě dokázaly pobavit. Připadalo mi ale, že v průběhu děje ztrácely svou originalitu a všechny motivy i historky se moc opakovaly, takže jsem se musela nutit knihu dočíst. Postava Švejka jako taková mi ale byla povětšinu knihy sympatická a věřím, že si najde své oblíbence, kteří v knihách úplně nevyžadují rafinovaný děj a s chutí si přečtou všechny čtyři díly.... celý text
Na západní frontě klid
2015,
Erich Maria Remarque (p)
Kniha přečtena v rámci povinné četby, hodnocena jinak než mnou vybrané knihy :) V této knize se autorovi podařilo naprosto přesně a surově popsat hrůzy války. Jak sám podotýká hned na začátku, knihu by se dalo označit jako svědectví, takovou zpověď všech ztracených vojáků. Popisy a celkově atmosféra knihy pro mě byly strhující. Bylo mi tak líto mladých chlapců, které válka naprosto zničila. V jejich věku by se takovými věcmi vůbec neměli zabývat, mohli by být skoro mými vrstevníky! Neměli by přeci vidět tolik krutosti a smrti, neměli by zabíjet s nacvičenou lhostejností a být neustále pod tak neuvěřitelným tlakem – neustále v nejistotě, co přijde v další minutě, jestli budou v další minutě vůbec naživu. Zároveň mě hluboce zasáhla bolest z nepochopení a nuceného odloučení od rodiny, kdy Pavel sice přišel na dovolenou domů a byl se svými blízkými, ale bylo to, jakoby byl od nich stále na míle vzdálený – nikdo mu nerozuměl, byl někdo úplně jiný, za tak krátkou dobu a v tak strašlivých podmínkách dospěl. Jeho prvním zaměstnáním po studiu bylo zabíjení. Kam se tedy měl on a jeho přátelé vrátit, když nic jiného neznali? Vše bylo popsáno s ledovým odstupem, příběh se stával čím dál tím více temným a nasyceným tak nesnesitelným zoufalstvím, že mě z toho doslova mrazilo. Myslím, že by si tuto knihu měli přečíst všichni diktátoři, kteří se dobrovolně zapojili do války, kteří do války poslali své lidi. Protože je tak strašně nespravedlivé, že za nenávist pár výše postavených lidí musí umírat a tolik trpět zbytek národa. Že to vlastně na obou stranách vždycky odnesou ti nevinní.... celý text
Krysař
2021,
Viktor Dyk
Kniha přečtena v rámci povinné četby, takže ji hodnotím jinak, než mnou vybrané fantasy či YA :) Dílo mě velmi zaujalo, upřímně jsem nečekala, jak moc se mi může líbit kniha napsaná tak dávno. Díky svižnému spádu a zajímavému ději se to četlo v podstatě samo. Ze všech těch vznešených popisů tajemného prostředí i tajemné osobnosti hlavní postavy mi navíc úplně běhal mráz po zádech. Pochmurná, mrazivá atmosféra tu byla opravdu bravurně popsaná a naprosto mě uchvátila. Líbila se mi i samotná postava krysaře. Nedělal hloupé chyby (jak to má ve zvyku většina hlavních postav), a i když jsem o něm vlastně moc nevěděla, dovedla jsem se do něj velmi rychle vcítit a fandila jsem mu v boji za svou lásku, proti zkaženosti města. Bylo mi líto krysařova krutého osudu, že ho lidé nepřijímají a on musí žít osaměle. Ve městech, která krysař navštívil, se nikdy zbytečně nezdržoval, ale po setkání s Agnes se rozhodl v Hammeln zůstat déle, možná získal i naději, že je možné se někde usadit a žít mezi normálními lidmi. Jeho osudem ale bylo zůstat tím, kým byl – krysařem, kterého „lidé vidí rádi přicházet, ale ještě raději odcházet“. Proto mi možná ten konec připadal správný. Sice byl smutný a dalo by se říct, že to celé skončilo špatně, ale je otázka, jestli to opravdu končilo špatně. Jestli to tak prostě nemělo být. Dle mého názoru je Krysař silný příběh silného muže s nevšední mocí, který po zradě a ztrátě milované osoby bere osud do vlastních rukou – a i když umírá sám, přesně tak, jak dlouhý čas žil, neumírá osaměle. Až do poslední chvíle totiž vzpomíná na Agnes a věří, že na něj, někde v zemi sedmihradské, bude čekat.... celý text
Netvoři a krásky
2022,
Soman Chainani
Kniha mě upřímně opravdu zklamala. Těšila jsem se na zajímavé zpracování klasických pohádek, které budou nápadité a bude mi z nich běhat mráz po zádech, ale bohužel to tak vůbec nedopadlo. Ano, bylo to nové zpracování klasických pohádek, ale moc originální nebyly... nebo možná byly originální až moc. Opravdu podporuju feminismus i LGBT komunitu, ale tady nebyla pohádka, kde by to nehrálo naprosto zásadní roli. V podstatě se zde neřešilo žádné jiné téma a každá hlavní postava pod jednu z kategorií kategoricky zapadala... Přesto ale musím říct, že se mi některé líbily a představovaly pro mě příjemné odpolední odreagování :)... celý text
Maryša
2020,
Vilém Mrštík
Přečteno jako povinná četba k maturitě - takže opět hodnocení jiné, než u mých oblíbených žánrů. Musím ale říct, že se mi Maryša líbila. Vlastně mě to až překvapilo bylo to krátké, napínavé, děj plynul svižně a oproti jiným realistickým dílům, které jsem četla (jako Otec Goriot nebo Zločin a trest), to bylo bez zbytečných popisů. Sice pro mě byly, kvůli použitému nářečí, některé pasáže obtížně srozumitelné a dramata celkově se mi čtou hůře než klasické romány, ale téma mě bavilo a možnost to celé zhlédnout i v hrané formě mi pomohla si to celé ještě lépe představit. Poměrně se mnou otřáslo, že to takhle v minulosti skutečně fungovalo že měly dívky domluvené sňatky klidně s naprosto nevhodnými manželi, nemohly k tomu nic říct a měly tak zničený celý život. Navíc byly v podstatě bezbranné vůči domácímu násilí. Smutné bylo i to, jak se Maryša vlivem nešťastného manželství změnila z veselé dívky se stala zatrpklá nevlastní matka a hospodyně tyrana, která nesnáší svět. Líbilo se mi, jak ze začátku bojovala za svou lásku, a i když si musela vzít Vávru, na Francka nezapomněla Zároveň si dokázala udržet svoji hrdost a nepodlehnout prosbám sobeckého otce. Trochu mi ale vadil její nepromyšlený čin s otrávením Vávry, vždyť chtěla utéct s Franckem a přiznáním se si svůj život ještě více zkomplikovala. Francka jsem si oblíbila. I přes nesouhlas okolí se Maryši nevzdal a chtěl ji vytáhnout ze špatných podmínek. Jako jeden z mála chápal, že štěstí nezávisí na bohatství a to, že je Vávra bohatý ještě neznamená, že s ním bude Maryša spokojená. Na druhou stranu nebral v potaz pocity Maryši a svým neuváženým chováním ještě zhoršoval její pověst. I když to s ní myslel dobře, ani se nezeptal, jak to skutečně chce ona. Celé drama jasně upozorňuje na nerovnoprávnost mužů a žen v tehdejší společnosti a vybízí ženy k svobodnému rozhodování o svém životě. S Maryšou skutečně všichni celou dobu zacházeli jako s majetkem a ne jako se svobodnou bytostí. Ona se ale nakonec rozhodne sama za sebe a svůj život tak konečně vezme do svých rukou. Konec dramatu je nejasný a já se musím ptát, co se s Maryšou dál stane Půjde do vězení a její láska k Franckovi tak zůstane nenaplněná? Jak se k této situaci vůbec postaví sám Francek a její rodina?... celý text
Zločin a trest
1958,
Fjodor Michajlovič Dostojevskij
Přečteno v rámci povinné četby... jinak bych se k tomu asi nedostala - a nemyslela jsem si, že to řeknu, ale byla by to škoda. Zločin a trest je rozhodně kniha hodná zamyšlení autor nám předkládá velmi zajímavý pohled na celou problematiku vraždy a nechává nás se pozastavit nad činy a myšlením vraha. Dílo je celkově nadčasové a určitě je dobré ho znát. Občas to ale bylo zbytečně dlouhé, některé pasáže mi připadaly přehnaně popisné a často se pořád dokola opakovalo a řešilo to samé. Měla jsem problém se zorientovat i ve jménech, kterých tam bylo vzhledem k rozsáhlosti díla opravdu hodně, byla pro mě, pravděpodobně kvůli neznámému jazyku, příliš podobná a nějakou dobu jsem tak vůbec nevěděla, kdo je kdo. Během čtení zvlášť nezajímavých pasáží jsem se nemohla zbavit pocitu, že jsem uvězněná v hlavě psychicky labilního člověka a jenom se přes jeho sáhodlouhé, zmatené vnitřní monology a jeho zvláštní uvažování snažím pochopit jeho motivy navíc jsem kvůli jeho často nepromyšleným činům pouze čekala, než bude odhalen. Ke svému okolí Raskolnikov přistupoval s naprosto neoprávněnou pasivitou a tvrdostí, ke svým přátelům a rodině, která v něj vždy věřila a podpořila ho, se choval s neúctou a bezohledně. Byl mi celkově dost nesympatický, už jenom jeho teorie o nadřazených a podřazených lidech a vůbec připuštění té myšlenky, že by mohl mít právo někoho zabít Na druhou stranu jsem si oblíbila Raskolnikovu rodinu, jeho matku a sestru, které byly schopné se pro něj obětovat podobně jako Soňa, která se ho i přes jeho nevhodné, místy dokonce hrubé chování rozhodla následovat na nehostinnou Sibiř odpykávat jeho čin a odejít tak od svého domova a dosavadního života. I přes bezútěšně pochmurný děj nás na konci knihy překvapí nečekaně optimistický zvrat Raskolnikov si připustí svou lásku k Soně, úplně se promění, uzná svou vinu a najde opět sám sebe. V současné době jsme zvyklí na rychlý spád děje filmů, knížek i celého života, takže ano, kniha pro mě byla zdlouhavá, ale zároveň jsem ráda, že jsem se s tímto dílem seznámila a mohla díky všem popisům plně vnímat propracovanou psychiku zločince a uvědomit si, že i oni mohou mít svědomí.... celý text
Otec Goriot
2006,
Honoré de Balzac
Tuto knihu jsem měla jako povinnou četbu do školy - takže jsem vlastně nečekala nic světoborného a upřímně jsem se moc nespletla... Ale je to knížka z roku 1835, takže se to nemůže hodnotit stejně, jako moje oblíbená novodobá YA - proto 3 hvězdičky. Otec Goriot je kniha plná ponaučení a důvodů k zamyšlení popis zkažených lidí, jak chudých, tak bohatých, kontrasty ve způsobech jejich života a skutečnost, že je všechno o penězích. Nelíbilo se mi ani postavení žen v tehdejší společnosti například se zde několikrát zmínilo, že jsou ženy šťastné, když mohou trpět pro muže, že jim mají obětovat své peníze, svůj život. Musím ale říct, že je zde úplně úžasně popsáno, jak Evžen přichází o svoje ideály, jak mu postupně dochází, že obstojí jenom tehdy, začne-li se chovat stejně zkaženě, jako celá společnost. Děj se mi ale zdál zbytečně vleklý. Zdlouhavé popisy naprosto nezajímavých detailů, činností jako je pití čaje nebo dialogů neposouvajících děj. Ani se mi nechtělo číst posledních sto stránek o tom, jak Goriot umírá. Je zajímavé, že i přesto měl snad nejvíce energie právě on, ostatní postavy byly znuděné buďto zhýralým životem, nekonečnou chudobou nebo každodenním stereotypem. Otce Goriota mi bylo hrozně líto. Na jednu stranu si za to asi částečně mohl sám, tím, jak dcery vychovával, se nedalo čekat nic moc jiného, ale v dospělosti by už měl být každý zodpovědný za svoje chování a on jim dal celý svůj život, všechny své peníze, ztratil kvůli nim nejen životní úroveň, svou důstojnost, ale i společenské postavení. Delfína vypadala, že ho má ráda, ale na konci se ukázalo, že i to byla iluze, protože ani jedna z nich se s ním nepřišla rozloučit ke smrtelné posteli a jako vrchol jejich bezohlednosti mi připadá, že se neukázaly ani na jeho pohřbu. Bylo smutné, že i obyvatelé penzionu, ve kterém otec Goriot žil, se k němu bezdůvodně chovali naprosto nevhodně, šikanovali ho a zesměšňovali. Špatné chování svých dcer si Goriot ve své zaslepenosti připustil až na konci knihy. A nejhorší na tom celém bylo, že byl z celého příběhu jediný, kdo někoho miloval víc než své peníze.... celý text
