AlLois
přečtené 188
Pokrývač
2021,
Miloň Čepelka
Se vší úctou k oblíbenému Čepelkovi a k mnoha nesporným kvalitám, které jeho Pokrývač má - ať už pro vyzdvihované jazykové hrátky či některé příběhové momenty, především samotný nápad, který je shrnut již v titulu knihy, tak se obávám, že je to v jádru o velice prostý obraz z života a nic víc. Ne že by kniha ono víc slibovala, ale já si od trávení volného času literaturou slibuji víc. Cením pokrývačského řemesla, cením Řezníčkovo samotářství a nerozhodnost ve vztazích, cením frivolní umělecký pár, ale to je možná těch pár věcí, které mohu zmínit.... celý text
Babylon neboli Nutnost násilí
2024,
R. F. Kuang (p)
Vlastně jde o velmi příjemné a čtivé dílo. Alternativní historie 19. století a fantasy, kde "magie" stojí na sémantických rozporech mezi slovy cizích jazyků. Kritika kolonialismu. "Young adult" (asi) z vysokoškolského prostředí. Především překladatelská a jazyková část mi byla velmi blízká, užíval jsem si poznámky a zmínky jednotlivých slov z cizích jazyků (největší zastoupení má samozřejmě čínština). Knihu bych určitě doporučil, přesto mám ale minimálně dvě výtky, možná jen výtečky. V celé neskutečně objemné knize navzdory všem očekávání příliš děje není (netvrdím, že to ničemu neslouží, nicméně přijde mi to jako následek moderního grafomanského trendu žánrové literatury). Postkoloniální charakter knihy mi přijde až silně přímočarý, což je vidět na konci, kdy se tábory rozdělí na vykořisťované a ženy, a pak na bílé elity. Přiznám se, že by mě bavil větší rozpor na obou stranách, ostatně proto jsem si taky užil tu část, kdy se jistý Ind vzepře jistému nepravděpodobnému radikálovi - jehož osud byl především ke konci vymyšlen autorkou velmi dobře. Přijde mi, že je ke konci ponechán lehký prostor pro pokračování, které bych ocenil pouze v případě, že by navázalo nové téma a tuto velmi dobře uzavřenou kapitolu nechalo uzavřenou.... celý text
V plesových střevíčkách sibiřským sněhem
2005,
Sandra Kalniete
Sandra Kalniete jako velmi sympatická osobnost lotyšské politiky, která si prošla většinou velmi lákavých pozic, popisuje pohnutý příběh svojí rodiny během světových válek a okupace Lotyšska Sovětským svazem, což ji jednak vyznačuje jako ještě výjimečnější osobu, a jednak nabízí zajímavý a osobitý pohled na dějiny malého pobaltského národa. Autorka čerpá z rodinných kronik, korespondence a historických dokumentů, čímž činí V plesových střevíčkách sibiřským sněhem (či mnohem více vzrušující název Ar balles kurpēm Sibīrijas sniegos) de facto faktické dílo, přesto je však na mnoha stránkách znát umělecká licence - ať už popis pocitů postav, s nimiž se autorka ani potkat nemohla, tak taky (zcela úmyslně a pochopitelně) zabarvený popis vlastního dětství na Sibiři. Zajímavý popis diktatury Kārlise Ulmanise, čtivý osud Aleksandrse Kalnietise na úprku před sovětskými vojáky a pak jeho umučení (jehož detailní popis ani zdaleka nevypsal to nejhorší, co Sandra Kalniete z vězeňských dokumentů vyčíst nemohla) a samozřejmě má oblíbená část o tom, jak malou Sandru v jejich domečku v Torugu přijde navštívit děda Mráz, který až náramně připomínal babičku, která zrovna musela dát zvířatům, kterak jej holčička urazila, on utekl a už nikdy nepřišel - až později se mu dospělá Sandra Kalniete jako matka v Lotyšsku omluvila, že to tak nemyslela - a on jí odpustil. Cením jak bibliografické citace, které k tomuto žánru dle mého přísluší, a na závěr ediční poznámku talentovaného překladatele Michala Škrabala a sympatického vyučujícího Pavla Štolla o převodu proprií z lotyšštiny do češtiny. (less)... celý text
Obrázky z moderních československých dějin (1945–1989)
2016,
Jiří Černý
Jde o skvělou knížku, která stručně a jednoduše dovede seznámit se základními kapitoly našich moderních dějin. Kapitoly jsou zpracované přehledně a i přes jednoduchý text a množství obrázků jsou bohaté na informace. Myslím, že to vnímám jinak, jelikož jsem si v podstatě velkou část informací v knížce pouze zopakoval, ale zároveň si myslím, že pro (biligvní) děti na druhém stupni základní školy - kvůli kterým jsem to v prvé řadě četl - to ocení a pomůže jim to se s českými dějinami seznámit.... celý text
Účastníci zájezdu
2006,
Michal Viewegh
Navzdory mírné nechuti z četby ve veřejném vystupování velmi otravného člověka musím přiznat, že četba Účastníků zájezdu byla v některých momentem nepromarněným časem. Viewegh to sice nepřiznává, ba se tomu dokonce vysmívá, ale i touto knihou aspiruje do polí prázdného pojmu kvalitní literatura. Zde je tedy nutné zdůraznit, že dovede psát zábavně i zajímavě (shánění kondomů, Ignácova vojna proti papeži, některé postmoderní hříčky jako vypuštění Budějovičáků, snad i příběh Fidelia a vagíny etc. [zde se snažím vzpomenout na další]), což přijde vhod s ohledem na to, že sám ústy hlavní postavy tvrdí, že se snaží čtenáře především pobavit. Jsem si samozřejmě vědom, že by bylo pošetilé spojovat spisovatele Maxe na férovku se spisovatelem Michalem, nicméně si troufám tvrdit, že v mnoha pasážích knihy spisovatel Michal křičí, že je to on, kdo mluví, a kniha obecně působí, jako by empirický autor při jejím psaní soustavně onanoval - a zde nemluvím jen o karikaturních částech s Pamelou, ale mimo jiné o zbožšťování spisovatelské profese (kdy je Max populární myslitel, jehož si zvou do rozhovorů a všichni očekávají jeho další velké dílo) a o uplakaných částech, kde se špatně předstíraným nadhledem kope Viewegh do literární kritiky - především tyto části v knize působí rušivě a jakoby si chtěl spisovatel Michal vyřizovat účty, v čemž mu spisovatel Max servilně pomáhá. Účastníci zájezdu mají tedy velmi zajímavé části a v mnohém jsou též poctivým svědectvím doby, nicméně příjemná četba je narušena zraněným egem empirického autora a snahou o rádoby intelektuální pasáže, což se projevuje v citacích mnohem hodnotnějších autorů, než je sám Viewegh, a v prázdných postmoderních zamýšlení, typicky v podobě "tajemného" páru Košťálová a Petrescu. Pro toto si dovolím být stejně jako Max jízlivý a knize uděluji stejné hodnocení jako jsem dal naposledy Hotýlku od Mornštajnové, protože jsou to v jádru obě velmi prázdná díla, byť každé svým způsobem.... celý text
Hotýlek
2015,
Alena Mornštajnová
Mornštajnovou jsem poznal už dříve v podobě divadelní inscenace Hany, asi nejznámějšího autorčina díla (očividně hned po Lese v domě, lol), nicméně byl to právě Hotýlek, který se stal mým prvním knižním kontaktem s ní. Upřímně jsem zklamán. Autorka má vybroušený styl, úplně si ji dovedu představit, jak vyučuje nějaké tvůrčí psaní, ale také má neuvěřitelnou schopnost popsat zajímavé téma nudným způsobem a vyprávět román jako nudnou lekci dějepisu. Tomuto výrazně napomáhá naprosto bezbarvé vyjmenovávání jednotlivých událostí a skutečností v díle, když se jen tak bez emocí zmíní o průběhu sametové revoluce, nebo o tom, že byl někdo skoro znásilněn. V některých dílech může odosobněné vyprávění působit umělecky, zde je to spíše neschopnost nějak psát. Životní "sága" jedné československé rodiny by mohla být zajímavá, ale autorka mi nedala důvod se o onu rodinu jakkoliv zajímat, přitom popis obyčejného jsem si vychvaloval třeba u Hrabalových Postřižin nebo u Hamsunovy Matky Země. V závěru mi tak přišlo zajímavé snad jen prolog, který při zpětném pohledu položil čtenáři otázky, a užití Seifertovy básně Píseň o rodné zemi v názvu kapitol.... celý text
Muž na pokraji vzplanutí
2019,
Jiří Hájíček
Příjemný kontrast domácky založené první půlky a druhé vzdorné. Moc krásná obálka napomáhá atmosféře.
Medvědí román
1990,
Jiří Kratochvil
...ale vždycky bylo mi obtížné uvěřit jakýmkoli konstrukcím nebo příběhům, a má nedůvěra k příběhům a konstrukcím ve mně sedí pevně a hluboko a nezaplaším ji ani křikem, tleskáním a dupáním, takže román jako otevřený systém, román jako živý organismus - roste, žij a pohybuje se před očima čtenáře - a jeho výrazovými prostředky jsou například příběhové varianty a jakési, no jak to pojmenovat, cizelované improvizace? a tedy jako by jen za chůze náčrty, kdykoliv opravitelné, nehotové a posunovatelné, a dále hry s pořád obměňovanými a obnažovanými pravidly... on to přiznává - blbec!... celý text
Postřižiny
2009,
Bohumil Hrabal
Nechci myslet na to, jak moc je román autobiografický, protože za tohoto předpokladu by byla paní Kilianová, vlastně Hrabalová, blázen, který řeže psům ocasy a pouští do doktorů elektrody. Přes moji antipatii k Hrabalovi rád uznám, že se knížka příjemně čte, že prostředí prvorepublikového pivovarského města čiší romantikou a že mnohé scény jsou příjemnou kombinací dojemnosti a komičnosti, v čemž hádám vrcholí scéna na komíně a vlastně snad i každé Pepinovo slovo.... celý text
