Apo73 přečtené 1092

O češtině s Karlem Olivou 2022, Ivana Karásková

Na knize oceňuji, že je možné udělat o češtině odpočinkové, zábavné čtení. Pan Oliva je zábavný, chrlí jednu historku za druhou, vrší příklady jazykových zajímavostí a souvislostí, paní Karásková je evidentně připravená a úmyslně zaujímá pozici člověka, který si "věci pamatuje jen ze střední školy". Pokud se v rozhovoru mihne nějaký typ kritičnosti, pak je to spíše k nějakému jevu, který autorka předloží jako problém a ptá se, co na to zpovídaný. Pan Oliva naštěstí není militantní, a to ani staromilec ani progresivec, bere věci, jak jsou a jak si je jazyk přijal. Je pěkné si uvědomit, že jazyk je živoucí organismus, který vyrůstá spolu s národem v symbióze, ale zároveň se oba vzájemně ovlivňují a formují. Takže takovéhle čtení je pěkné pro vědomí, že čeština ještě neumřela a že je s ní vlastně většina věcí v pořádku. Tři hvězdičky dávám asi proto, že je to povrchové čtení, které se ani nechce j ničemu důležitému moc dobrat. Čtení na vánoční svátky mezi pracnou a sádelníčkem.... celý text

Zbořeno: Zaniklé pražské stavby 1990–2020 2021, Kateřina Bečková

Paní Kateřina Bečková už pro pražskou architekturu udělala opravdu moc. Všechny její knihy, včetně volné série Zaniklá Praha, je vždy skvělým shrnutím a uchováním podoby Prahy, ulic, čtvrtí, usedlostí, domů apod., jak vypadaly kdysi. Za tuto systematičnost by měla dostat od Prahy už nějaký metál. Kniha Zbořeno je trochu z jiného soudku - podle zcela jiného klíče vybírá příklady domů, které zmizely v posledních 30 letech: jsou to domy, které "zmizely tiše a nenápadně" (Vosátkovo pekařství, Obchodní dům Diamant...), byly klasicistními perlami, byly usedlostmi nebo domy na periferii (Buďánka, Nová Balabenka, Břevnovský mrakodrap, Kino Moskva), šlo o přeprodané (funkcionalistické) vily, byly to komplexy továren (Ringhofferovy, Kolbenka, Rustonka, Waltrovka, Auto Praga, Pragovka) nebo industriální jednotlivosti (sladovna Dejvice, České loděnice, Železniční dílny Holešovice, Automatická telefonní ústředna, Mazutová výtopna, Vozovna Hloubětín), nebo šlo o "obry" jako Vydavatelství Rudé Právo, Hotel Praha nebo Areál Transgas na Vinohradech. Poslední dvě kapitoly se týkají rekonstrukcí "domy za kulisou", tj. rekonstrukcí metodou totální demolice s ponecháním fasády (Hotel Kriváň, Cukrárna Myšák, Vozovna Smíchov...) a objektů, které ještě zbourané nejsou, ale jsou ohroženy, resp. už se k jejich demolici schyluje. Není to veselé čtení. Na druhé straně ale autorka v úvodní kapitole i latentně v celé knize představuje základní rysy problémů mezi majiteli, stavebními firmami a památkáři, což je poměrně komplexní a nejednoznačný problém. Mám ale pocit, že se paní Bečková není schopna oprostit od hodnocení, které někdy schová za "obyvatelé Prahy 6 se s tím nemohli smířit" apod. To ji trochu přisuzuje roli staromilkyně, která nepřipouští žádný vývoj a pokrok, přičemž nebýt toho, nestálo by dnes ani Karolinum. Myslím, že by knize velmi pomohlo (a to souhlasím zde s Anchie), kdyby u každé té stavby byla pro porovnání i fotografie současného stavu - aby si čtenář mohl také posoudit sám. Takhle je odkázán na popis, který se právě často citově zabarví. Tuto nedůslednost považuji za hlavní vadu knihy. (Zvlášť, když ve dvou případech to tam je - Myšák, s. 214, Vozovna Smíchov, s. 219). Jinak ale líčení příběhů jednotlivých staveb a jejich demolicí či přestaveb je velmi plastické - zejména kauza Transgasu a domů č. p. 1601 a 920 (Kancelářský dům a tiskárna) na rohu Václavského náměstí a Opletalovy ulice.... celý text

Smrt na Nilu 2004, Agatha Christie

Přiznám se, že je to moje první detektivka od Agathy Christie. A trochu se bojím, že i poslední. Abychom si rozuměli - rozumím jejímu čtenářskému úspěchu, je skutečně mistryně v zaplétání motivů a jejich postupném rozplétání, její Hercule Poirot je prostě figura na úrovni Sherlocka Holmese. Ale mám-li o textu mluvit jako o literatuře, zdráhám se. Jazyk je jednoduchoučký až banálňoučký, je to lehoučké čtení (nic proti tomu), přičemž během prvních 5 kapitol přivede na scénu tolik postav, že se v tom člověk téměř neorientuje. Bylo to pro mne vlastně z hlediska úrovně vyprávění trochu zklamání. (Filmové ztvárnění s P. Ustinovem si pamatuji a asi se mi líbilo, to nové od K. Branagha jsem ještě neviděl.) Nicméně uznávám, že je to vrchol odpočinkové literatury, pro všechny, co mají rádi detektivky to musí být majstrštyk. Jsem asi na jiný typ literatury, což jsem si právě potvrdil. Díky, Agatho!... celý text

Legenda Suchý 2016, Karel Hvížďala

Souhlasím s Iki1, že Hvížďala klouže po povrchu. Je zřejmé a přiznané, že je to jakýsi mezibilanční rozhovor, že už před tím vyšly dva a možná ještě za života Suchého dva vyjdou, ale to je přesně věc, která tomuto rozhovoru ubližuje. Probírá se Suchým jen některé věci, ale aby tam bylo všechno, tak se ptá na všechno, ale nestejně hluboce. Jeho neustálé otázky, kteří papaláši chodili do divadla jsou na hranici otravnosti. Dokonce tím dosahuje určitého paradoxu - on se Suchým mluví jako s neustále zakazovaným autorem, ale v odpovědích to vypadá, že to zas tak zlé se Suchým nebylo - samé večírky, zvláštní projekce amerických filmů na ministerstvu kultury, rozvážení šestsetrojkama apod. Historky tu vytvářejí představu celku, který ovšem není pravdivý. Naštěstí Suchý je natolik svébytná a originální osobnost, že zůstává svůj, ať se ho Hvížďala zeptá na cokoliv a tlačí ho do čehokoliv. To je asi můj největší zážitek - Suchý je prostě konzistentní celek, uvědomuje si svoje slabiny, dokáže s nadhledem sám sebe kritizovat, a i když to může být trochu póza, myslím, že mu je (vzhledem k tomu, co skutečně pro českou kulturu znamená) možné ji prominout. Suchý přinesl do českého divadla a hudby originální poetiku a dokázal rozvinout V+W. Ano, jako každý umělec je excentrik a egocentrik zároveň, muselo být těžké s ním v Semaforu prosazovat jiný typ humoru a divadla (Šimek, Grossman, Sobota, Krampol, Dvořák...), nakonec posledních 30 let je to skutečně divadlo jednoho muže a jedné ženy. (I v tomto partnerství je to originální dvojice.) Takže je to přelétavý a koncepčně naprosto neuchopený rozhovor, přičemž je důkazem, že osobnost zpovídaného může naprosto převálcovat dotazujícího, jakkoliv se mu dotazující snaží být partnerem, ale marně. Jako učebnice, jak koncipovat rozhovor, určitě (bohužel) sloužit nemůže. Je to jedna z mnoha rozhovorových knih, která vyniká jen zpovídaným. Ale on pan Suchý má taky 3 premiéry ročně, takže nemůže být všechno vybroušený diamant. A to se právě přihodilo i panu Hvížďalovi. Jakkoliv si ho v tomto žánru vážím.... celý text

Zápisky sedláka Josefa Dlaska. Měl jsem nestálé štěstí 2015, Alžběta Kulíšková

Josef Dlask byl hospodář na přelomu 18. a 19. století, který sice neměl žádné vyšší vzdělání a gramatika mu byla dost vzdálená, ale zato velmi dobře rozuměl přírodě, nejrůznějším znamením, předpovědím a politice, která se ho týkala. Za svůjj život zvelebil tzv. Dlaskův statek, který je dnes národní kulturní památkou a vřele ho doporučuju navštívit. (Za Turnovem směr Harrachov hned v Dolánkách doprava.) Zapisoval si všechno, co slyšel od rodičů, od lidí, a pak to, co mu přišlo jako důležité. Půvab jeho zápisků je v tom, že vedle sebe jsou velké a malé dějiny, ponejvíce o počasí a o úrodě, takové nepodstatnosti, jako že se oženil, tam jsou jen nepatrně - jednou zmínkou, že to byla středa a ani tam není jméno jeho ženy. Kromě toho si ale zapisoval i své sny, a pečlivě opisoval staré kroniky, dělal si (nebo pro děti) takové výtahy z toho, co mu přišlo prostě pro život nejdůležitější. Bohužel neznáme jeho podobu. Kniha, kterou uspořádala Alžběta Kulíšková, je půvabná - je to směs jeho autorských zápisků i přepisů a intepretací, doprovozené fotografickými doklady. Je to velmi pečlivá edice, opatřená poznámkami pod čarou (resp. na straně) a všem, kdo by chtěli nasát duch českého písmáka, vřele doporučuji. Níže uvádím několik kouzelných zápisů spíš pro ilustraci, a na konec ten, který si napsal o svém otci: - Byl robotní patent od Jozefa, císaře, první v Haliči prohlášen a také se české divadlo na Koňském trhu povolilo v češtině. (1786) - Dne 12. Juli byl sem křtěný v Turnově u s. Mikuláše. Dne 13. Juli dostali pramen dobré vody v naší studnici, vždycky řeč byla, že sem pramen přinesl sebou. (1782) - Toho roku přijal pan hrabě panství a šli jsme ho všicky lidi přivítat a dostali všicky po 1 žejdlíku piva. (1822) - Toho roku vycházela hvězda ocasatá od východu zimního a stála až na Turnov a šla až nad Prahu a chodila od října až konec listopadu. Snad to byla výstraha, smrt císaře ruského, neb umřel. (1825) - Hrubý kostel byl rozbořený za 4 neděle a také se grunty vyházely hluboký 6 loket, široký 5 i místem 6 loket a mnoho mrtvých těch a 2 cejnový truhly se našli. V nich byli páni z Rohosce. Vládli Malou Skalou, Semilema, Hrubou Skalou a nad Turnovem. Ležali tam 213 let. (1825) - Toho roku sem koupil od Kopala les a koštoval mne dohromady s outratami 520 zl w.w., pak zápis a krajská komis dohromady 63 zl., summa 583 zl w. w. (1929) - "Toho roku dne 2. března, masopustní pondělí večer, umřel František císař pán. Pak outerý večer se to juž v Turnově zvěděl - z Vídně za 24 hodin!" (1835) - Toho roku dne 28. srpna přijel císař pán v neděli na večer do města Jičína se svou paní od Hradce a tam mnoho tisíc lidu a 4000 párů koní na něj čekalo. Velká okrasa ve městě byla a na vrších na sta ohňů a z moždířů stříleli a kolik tisíc ran. Střelba na noc dlouho trvala. I na Táboře u kostela 3 ohně velký byly a také lomnickou stříkačku tam měli a množství vody stříkali a z moždířů stříleli, byly muziky, rozličné světla, rachejtly a s tisícero lampami. (1836) - Na svatého Tomáše 21. prosince se ledy hnaly a vzaly lávka vranovský a lišenský po půl noci. Pak dne 26. prosince na svatýho Štěpána se hnaly horský ledy. Když sem šel z kostela v 10 hodin, musel jsem svou ženu na druhou lávku přes louku skrze ledy přes vodu donýst na zádech. (1837) A když mu zemřel otec, napsal: "Dne 11. dubna zemřel můj milý otec Jozef Dlask. Byl starý 78 let. Hospodařil v tomto příbytku 30 let bohabojně, chvalitebně, opatrně, a opatrně, a tak mnoho při té živnosti zvelebil, stavení, maštele, chlív a světnici a studnici, vrata hoření a štatiji a zvonek na vratech s věžičkou, břehy opravil kamením, zahradu dolení stavěl, 1802 mostek první přes potok a lávku první přes Jizeru roku 1809." (1824) To mě až dojímá, musím říct, protože to je to, co po člověku zbyde. A toho věru není málo. A po jeho synovi zůstaly sice kusé, ale roztomilé vzpomínky na to, jak život rozhodně nebyl lehký.... celý text

Advent 2017, Gunnar Gunnarsson

Líbilo se mi to hodně, je to z rodu Adventu Jarmily Glazarové, Cizinec přichází od Mika Waltariho, Hordubal Karla Čapka, Bjornsonova Synnove ze Slunečního návrší a nebo Gionových knih (nejen Muž, který sázel stromy). Elegické, spjaté s přírodou, člověk se snaží přežít na horách v zimě a mrazu, rozmlouvá se zvířaty, je v harmonii s Bohem. Líbilo se mi, ale třeba trilogie Věčně zpívají lesy-Vane vítr z hor-Není jiné cesty od Trygveho Gulbranssena se mi líbilo víc. Asi je to taky tím, že ta elegičnost získává větší rozměr. Tento Advent zůstává jako takový mikrookamžik a než něco začne, už je konec.... celý text

Deníky: Svazek II. (1968–1989) 2008, Sándor Márai

Tak to byl tedy balvan. Vlastně jsme oba díly Máraiových deníků četl v průběhu celého roku a před tím mi asi 4 roky ležely na nočním stolku a nedokázal jsem se k nim dostat. Tušil jsem, že to nebude lehké čtení. A ono je i není. V podstatě to nejsou ani tak deníky jako zapisované myšlenky, úvahy, na jejich základě příliš Máraiův život rekonstruovat nelze, ale v druhém plánu trochu ano. Druhá várka je o to výživnější, že postupně mu odcházejí všichni blízcí a on zůstává neskonale sám. A přehodnocuje svůj vztah ke světu, vrací se k některým svým předchozím myšlenkám, a rozvíjí je, nebo opakuje v jiném kontextu. Márai považuje literaturu za výjimečnou energii, hnusí se mu konzumní svět (však ho jako emigrant v USA má denně na talíři), přitom zpátky do Maďarska se nikdy vrátit nechce, dokud tam budou ruské tanky. Kniha má v sobě spoustu rozporuplných energií, a je to určitě zážitek pro kohokoliv, kdo chce přemýšlet o světě. A pro ty, co mají rádi literaturu a berou ji vážně, by to měla být povinné čtení. Ale doporučuju hned po tom doporučuju něco veselejšího. Ty deníky se dotkly podstaty života. Myslím. A vybírám: - "Před rozhlasem a televizí "veřejné mínění" neexistovalo. Existovalo jen soukromé mínění malých kruhů, za něž bylo nutno nést, osobně, odpovědnost." (1970, s. 47) - "Osmnácté století odstranilo náboženství. Devatenácté století odstranilo Boha. Dvacáté století odstraní člověka." (1970, s. 53) - "Ještě nikdy neklesla duchovní a mravní úroveň určité civilizace tak hluboko jako za dnešních dob. Stačí se zastavit u kteréhokoliv novinového stánku a podívat se na titulní stránky časopisů; stačí otočit knoflíkem televize, vejít do kina, prohlédnout si tabuli hanby zvanou listina bestsellerů..." (1972, s. 65-66) - "Když Marx hlásal marxismus, zapomněl na člověka. Neexistuje autor, o kterém by se v uplynulých sto letech hovořilo víc než o Marxovi; může však být, že jen málokterého autora ve skutečnosti četlo tak málo lidí jako Marxe." (1972, s. 72) - "Televize, ta epidemie. Zažrala se do jejich životů jako opium. Nedovedou (Američané) už bez ní existovat, zvyšují si dávky." (1975, s. 111) - "Nakonec báseň, obraz, hudební dílo představují přinejmenším stejnou "energii" jako třeba gravitace nebo elektřina. Druhý zákon termodynamiky vyzařuje stejnou energii jako některý ze skvostů díla Beethovena či Michelangelova." (1975, s. 133) - "Představa krasoduchů o tom, co je poezie: když básník v každodenních jevech zahlédne cosi navíc, vizi. Toto pojetí je afektované, platonické. Poezie je to, když básník silou svých vizionářských schopností zahlédne v jevech skutečnost." (1975, a. 136) - "Ve Vídni. Barokní Balkán zalitý straussovskými valčíky, iluzí blahobytu, už poněkud žluklou šlehačkou zašlé civilizace." (1976, s. 154) - "Jak říkal kardinál Retz: "Ničemu lidé neuvěří tak ochotně jako tomu, čemu nerozumějí." Dogma - sekulární i klerikální - je dogmatem, jen dokud v ně lidé věří. Jakmile mu porozumí, dogma ztratí na síle. (1976, s. 158) - "...nad tím vším existuje ještě jeden, jiný "význam" psaného slova: totiž ten, že literatura v procesu podobném fotosyntéze vztah člověka a světa proměňuje. Jako se pod dotekem světla změní zetlelá hmota v organickou, tak i vše, co je ve vědomí strnulé a bez života, ožívá "pod dotykem" literatury, pod vlivem duchovní energie." (1976, s. 163) - "Aristokracie existuje vždy: v demokracii i v socialistických společnostech, protože aristokratem se člověk nerodí, nýbrž stává. Jenomže v ryčném barnumském lunaparku, tedy ve strkanici konzumního světa a uprostřed hysterického lidově demokratického dychtění po všem, co zakládá společenskou vážnost a obdiv, je obtížné pravého aristokrata rozpoznat. Vyznačuje se totiž tím, že nemá titul ani hodnost, je neviditelný, bez barvy a zápachu." (1977, s. 176) - "Madam, vy nemilujete počestnost. Vy pouze nemáte odvahu zhřešit." (1977, s. 183) - "Možná, že se spisovatel nebo kněz, žijící v represivním režimu, který netoleruje svobodu svědomí, dokáže vyrovnat s tím, že nesmí mluvit, že je umlčován. Ale může se stát, že nepřežije, je-li donucen promluvit a lhát." (1978, s. 191) - "Existuje ještě vůbec "čtenář"? Kde je mu konec? Občas mám pocit, že "čtenář" už vymizel a zůstali jen konzumenti knih. Při pomyšlení na to, že bych ještě přišel s nějakým dílem, se mi zdá, že by bylo načase podat si inzerát tohoto znění: "Pro chystaný román hledám zachovalého čtenáře. Zn. jen seriózně." (1979, s. 200) - "Vlastenci. Je pouze jeden druh vlastenectví: když člověk tam, kde právě žije, s plným zaujetím a s bezvýhradným nasazením dobře dělá svou práci. To má zpětný dopad na jeho vlast." (1979, s. 204) - "Proust chodil do společnosti asi jako zoolog do zoologické zahrady." (1983, s. 260) - "Spisovatel, který se pokusí psát i něco jiného, než čím krmí čtenáře velkoprůmyslníci konzumní literatury, je jako jednonohý člověk s protézou, který se pokouší přihlásit do maratonu na sto metrů." (1983, s. 267) - "V rádiu hlásí, že v Los Angeles "stávkuje 9000 spisovatelů". Tedy těch "spisovatelů", co dodávali "literaturu" rozhlasovým a televizním stanicím nebo filmařům; teď požadují nové smlouvy o honorářích.Lidstvo má z pekla štěstí, že za časů Homéra, Danta, Shakespeara a Goetha ještě neexistovaly odbory a že básnící nestávkovali, když jim vydavatel odmítl zvýšit řádkový honorář." (1985, s. 312) - "V literatuře není demokracie. Jsou jen sólisté. Spisovatel, který začne zpívat ve sboru, zjistí, že jeho hlas není mezi ostatními slyšet." (1985, s. 321) - "Když někdo žije déle, než se sluší, je v tom jistá bezohlednost. Jako když si hostitelé za zády hosta vymění pohled, kterým se ptají, kdy už se, proboha, zvedne." (1986, s. 345) - "Občas mi hlavou znějí slova umírajícího francouzského biskupa: "Neloučím se, jen se vydávám napřed." (1988, s. 373)... celý text

Axolotl (Z autorovy rukopisné pozůstalosti) 2022, Wolfgang Paalen

Je to malý klenot. Jednoduché, ale sevřené lineární vyprávění s jednou odbočkou do minulosti, které zaráží až tím, jak je to banální. Ale hlavní motiv, dvojakosti, rozdvojenosti, záměn, zrcadel apod. (abych tady nespoileroval) je nadmíru roztomilý, absurdní a až fantaskně strašidelný. A to vše je ještě usazeno do takového mystického láku odkazujícího k prastarým mexickým civilizacím, Indiánům. Autor má evidentně přístup ke světu, že je vše propojeno se vším, všichni máme nějakého dvojníka a když ne přímo dvojníka, tak jsou pevnou součástí jak tohoto světa, tak i toho zrcadlově otočeného. Škoda, že povídka není delší, unesla by určitě víc, ale jako vybroušená jednohubka moc pěkné. Ani jsem to nečekal. Kniha je jinak bibliofilie, vydal Spolek českých bibliofilů jako prémii pro své členy a vyšlo pouze 300, číslovaných výtisků. Jsem rád, že ho mám.... celý text

Dřevoryty staré i nové 1935, František Xaver Šalda

Myslím, že se docela nespravedlivě vůči F. X. Šaldovi vžilo, že jako autor nestojí za nic. (V oblasti kritiky se má všeobecně za to, že je to etalon, vzor a meta.) Soubor snad až příliš náhodně shrnutých povídek je skutečně svérázný, ale rozhodně nevypovídá o autorské nemohoucnosti geniálního kritika. Jeho přirovnání těchto povídek k dřevorytům je velmi trefné: "Proto jsem psal tyto povídky, v nichž jsem chtěl směstnat na nejmenší plochu co nejvíc životné dějovosti v bleskovém osvětlení. Právě tak si vede v podstatě kreslíř dřevorytu, který chce být víc než pouhý obratný technikář; dřevoryt ve vyšším smyslu je víc než technika: jest zvláštní zhuštěné a souhrnné vidění světa." A opravdu takto ty povídky Šalda napsal. To jsou pronikavé záblesky. Jsou to třeba jen naprosté jednotlivé okamžiky (Pokušení Pascalovo, Tchýní, Pán se vrátil, Dílo člověkovo), jsou to na malé ploše ale vyklenuté příběhy (Šustrprincel, Matka po duchu, Panenčin první rok), které jsou až strašidelné (Zamiloval se do domu, Postilion smrti). Ony záblesky, které se před čtenářem zjevují, mají řekl bych dvě základní charakteritiky: 1. jsou napsané velmi košatým archaickým jazykem, to je opravdu radost. (Příklad za všechny: "Byli to sekundáni jednoho českého gymnasia...zahlučeli vesele, jakmile se octli mimo dozor svého profesora: ze studentů pracně dresovaných vyloupli se rázem rozpustilí lehkomyslní hoši, kterými v pravdě byli." - Křestný dukátek, s. 31) 2. Všechny povídky spojuje strašná touha po vztazích, z nichž ani jeden není normální. Mají v sobě až něco perverzního, velmi často je to muž, který je zcela podřízen ženě ("Varbrvirčoft"), je ženou vysmíván a permanentně ponižován (Zamiloval se do domu, Psaníčko) nebo jsou to sestry, z nichž jedna je nemocná a je to tíha pro obě (Slunečné hříbě), nebo je to vztah obce k malému židovskému klukovi, který končí naprosto nechutně (Požáry). Jestli v úvodu Šalda také píše, jak tyhle příběhy slyšel, vypozoroval apod., myslím, že hodně vypovídají i o něm - jeho zoufalé hledání vztahu, jeho fyzické omezení apod., ta nekonečná osamocenost, myslím, že v povídkách to je zcela koncentrované. Takže zpět k začátku: Šalda možná není brilantní spisovatel, ale tyto povídky jsou koncentrovanými okamžiky, které dřevorytec Šalda zachytil krásným jazykem, ale jako celek nepřinášejí o životě žádnou, ano žádnou dobrou zprávu.... celý text

S Adrienou 2022, Jaromír Zemina

Citlivé, něžné, jemné. Jaromíra Zeminu pojilo s Adrienou Šimotovou a jejím mužem Jiřím Johnem celoživotní přátelství. Zemina uváděl téměř všechny jejich výstavy, Adrieniny zejména. Stal se doslova jejím vykladačem, ale také inspirátorem. A nyní, když už ani Jiří ani Adriena mezi námi nejsou, tak pan Zemina zavzpomínal na jejich vztah. Ale věcně, od výstavy k výstavě, je to vlastně taková rekapitulace nejen Adrieniny života a díla, ale také Zeminova přemýšlení o Adrieně, jeho promýšlení jejího vztahování se ke světu. A k umění. Je to vlastně katalog-dialog. Četl jsem to jako když člověk najednou nahlédne do studánky čisté vody, žádná faleš, upřímný cit a přitom žádný patos nebo vyplazený jazyk. Nehraje si to na nic, co to není. Civilní, ale hluboké. Klobouk dolu.... celý text

Kladivo na čarodějnice 2007, Václav Kaplický

VYNIKAJÍCÍ! Přistupoval jsem k národnímu umělci Kaplickému s obavou, a jsem unešen. Klasik rozvíjející tradici historického románu od Wintera a Jiráska, ale se schopností strhnout pozornost a intenzivně zaplétat smyčku losinských procesů až k nesnesení. Kdysi jsem viděl film (taky skvělý), ale už je to dávno a nepamatoval jsem si, jak to vlastně dopadne. (No dobře určitě ne, jsem si říkal.) A stržen vyprávěním jsem se nemohl skoro odtrhnout a těšil jsem se v koutku duše, že se to podaří nějak zvrátit, že to přeci není možné, že je nutné najít přímluvu u samotného císaře, že ďábla s tváří Bobliga je třeba zastavit! Kdybych mohl, sám napíšu knížeti Lichtensteinovi, ať s tím něco udělá! Chápu, že kniha fungovala na začátku 60. let jako paralela k nedávným politickým procesům, protože doznávání k tomu, co člověk neudělal, je jejich princip. Ponížení, mučení na hranu únosnosti, svědectví útrpných přiznání jako jediný důkaz - to všechno je zrůdné a sami jsme si to tady provozovali - ať už v 17. nebo ve 20. století. Václav Kaplický dokáže barvitě vylíčit situaci, gradovat ji a zaplést osudy postav tak, že naděje zůstává, i když směřuje k tragickému konci. A souhlasím s "witikem", že pokušitelé současného historického románu by se u něm mohli učit. Knihu dávám do knihovny jako jeden z velkých životních zážitků.... celý text

Příběhy z parní lázně 2000, Herbert T. Schwarz

Je to dost nesourodá knížka dost nesourodých příběhů. Klíč k tomu je samozřejmě ona parmí lázeň, v jejíž páře lze vyprávět cokoliv, ale nenašel jsem žádný jiný klíč. Ano, jde o erotické příběhy, ale vlastně ani ne, protože kromě prvního příběhu jsou spíš dost drastické (sodomie apod.). Takže pokud někdo čeká lechtivou četbu, tak se spíš nenabaží. Nechtěl jsem si ten zážitek zploštit tím, že bych knihu četl najednou, nechal jsem si na každý den jeden příběh. To doporučuju. Jednotlivé příběhy jsou chytré, je to obnažená životní moudrost. Jako celek knížka moc nefunguje, nemá gradaci, nikam nevede.... celý text

Memento 1990, Radek John

V polovině 80. let to musela být skutečná bomba. Způsob, jakým John otevírá téma, otevřeně, dramaticky, časově i tematicky vícevrstevnatě, to skutečně nemá srovnání s ničím, co tehdy mohlo vycházet jako oficiální literatura. (Například vedle perverzních melodramat jako Kozákova Adam a Eva.) A je vidět, že John se s problematikou feťáků a smažek, vlastně se subkulturou té doby velmi detailně seznámil, pronikl nejen do jejich argotu, ale i do psychologie. Střídání ich-formy a er-formy a fragmentace na menší kousky bez nároku na kapitoly z toho vytváří opravdu spletitost myšlenek a dějů. Stojí jako autor ale samozřejmě na té "druhé" straně, tj. společnosti, která těmto lidem padajícím na dno chce a dokonce i umí pomoci, ať už jsou to všechny dobrovolné nemocnice, léčebny dobrovolné i nedobrovolné, izolace a v případě odsouzení i kriminál, což jsou samozřejmě kruté a institucionální nástroje, u nichž se ale předpokládá, že by se člověk už k drogám nemusel dostat - jak ovšem i John ukazuje, ani tam to není problém. To je vlastně jediné, co mi malinko vadilo při čtení tohoto textu, který mě v pubertě minul a zřejmě by mocně zapůsobil: v dialozích a situacích s lékaři, dozorci, spoluvězni psychology apod. jemně proznívá didaktický tón. Ale to si myslím, že cítím dnes, kdy "perník" není dávno novinkou. Ale jinak se mi to líbilo, celou dobu jsem si říkal, škoda, že pan Radek John u té novinařiny a spisovatelství nezůstal. Odpustili bychom si Věci veřejné.... celý text

Na střeše je Mendelssohn 1960, Jiří Weil

Je to smutné čtení, ale na pět hvězdiček to není. Nejvíc na tom oceňuju, jak se Weilovi podařilo vylíčit atmosféru Prahy v době Protektorátu. Je vidět, že měl osobní zkušenosti s prací ve skladech se zabaveným židovským majetkem, znal dokonale hierarchii a vazby, kdo byl za co jak odpovědný, jak spolu souvisely jednotlivé protektorátní úřady a tato přesvědčivá znalost právě pomáhá vykreslit spletitost nacistického organismu rozloženého po Praze. Socha Mendelssona na střeše Rudolfina působí trochu jako krutá anekdota, a je také škoda, že po jejím odvyprávění se už k ní nevrací. (Zvlášť když se román tak jmenuje.) Jinak ale nabízí typologii různých situací, jaké asi člověk v době heydrichiády a také v Terezíně zažíval, takže i z tohoto hlediska je to poměrně plastické svědectví. Místy je to napsáno velmi dramaticky, ale povětšinou spíše schematicky a až didakticky, jakoby popis stačil. Ty postavy jsou velmi schematické a samozřejmost, s jakou mluví o tom, co se právě honí hlavou Heydrichovi a dalším nacistickým pohlavárům, by za normálních okolností mohla působit otřesně, ale nějak nepůsobí. Jako by tomu chyběla nějaká šťáva - co se třeba povedlo Platonovovi v Čevenguru (viz níže), který mne přivedl až k fascinaci. To se tady nekoná. Ale tím nechci knihu nějak hanět. Dokonce si myslím, že by byla dobrá jako čtení pro mladé lidi, které zajímá historie, je to přehledně napsáno a vazby postav i jejich postojů k životu jsou jasné. A ta detailnost líčení jak pražských reálií tak terezínských, vede k velké přesvědčivosti. A samozřejmě situaci, které se tam odehrávají, jsou naprosto otřesné.... celý text

Sběratel sněhu 2018, Jan Štifter

Tuhle knihu jsem začal číst třikrát a ne a ne se do ní začíst. Až mi to přišlo vůči autorovi, kterého osobně neznám, trapné. A tak jsem znovu sebral odvahu a knihu přečetl asi na tři zátahy. A byl jsem velmi mile překvapený. Štifterovi se podařilo vytvořit poměrně spletitý příběh o třech časových rovinách, v němž není nouze o historické souvislosti (např. chování Henlienovců a nebo kruté jednání českých občanů v Českých Budějovicích po válce apod.), a zejména se mu propojily osudy jeho postav a jejich dětí, a to jak živých, tak mrtvých. Štifterova síla je v detailu, umí vystavět situaci, umí ji včas ukončit (přerušit do jiné časové roviny), je dobré, jak některé ty vazby fungují. Už ale není tak silný v jazyce, kterým se snaží přiblížit různá tři historická období (jak lidé spolu mluví, jak uvažují...) - to jsem mu ve velké většině nevěřil a způsob, jakým líčil současnost, mě vlastně iritoval. Naložil si na sebe velmi těžký úkol. Pomáhají mu sice různé rekvizity, o nichž se mluví nebo jsou součástí situace, ale trochu to skřípe. A pak jsem se nesrovnal s názvem, který vůbec s příběhem nesouvisí. Sběratel sněhu tam sice je, ale není hlavním hrdinou (to nemá a ani nemůže mít hlavního hrdinu) a jeho "sběratelství" nemá v příběhu vůbec žádný podíl na dramatičnosti. Není to oblouk, který by někam vedl. Jistě, i Štifter je tady "sběratel" různých okamžiků z různých koutů historie, ale to je hodně slabé spojení. Zkrátka jsem rád, že jsem se nakonec přemohl, není to uhrančivé, není to strhující, je to poctivě odvyprávěný a domyšlený příběh v kulisách Českých Budějovic v průběhu 20. století. Chvílemi (kolem hlavní zápletky) je to chytlavé a zaplaťpámbu není to plytké a ploché, jako je např. dílo paní Morštajnové. Zkusím autorovu další knihu.... celý text

Praha - zahrady a parky 2016, Božena Pacáková - Hošťálková

Této reprezentativní knize by se chtělo a slušelo dát 100%. Autorka je odbornice na slovo vzatá, věnuje se tématu celý život, kniha je vzdušně zalomená, je radost jí listovat i číst. Paní Pacáková-Hošťálková dokáže v "tak akorátní" míře kombinovat historii, pohled architekta, kunsthistorika a dendrologa, že je to téměř ukázkové. Mapky, které ukazují vzájemné pozice různých parků a zahrad ve vztahu k Pražskému hradu a nebo k sobě navzájem, jsou úplně novou dimenzí, kterou člověk ani nečeká, a konečná mapka téměř turistická je vítaným doplněním. Nemůžu knize dát ale 100%, protože fotografie jsou naprosto nejslabší část knihy. Působí to, jako kdyby si nakladatelství vzpomnělo vydat knihu rychle na jaře a tak poslala fotografa, aby "ty zahrady a parky rychle obešel", ať je počasí jakékoliv. U takovýchto skvostů zkrátka fotograf nepořídil až na výjimky žádnou pěknou fotku, která by byla v sobě nesla jakoukoliv atmosféru kromě smutného podzimu. Nic proti smutné atmosféře podzimu nemám, ale tady je to skoro všude a typickým příkladem je chabá fotka na titulní stranu, která ještě navíc "padá" nalevo. Takže být nakladatelem, rok s knihou počkám a nechám fotografa, ať si ty atmosféry vyčeká. To je velká škoda.... celý text

Deníky: Svazek I. (1943–1967) 2008, Sándor Márai

Otisk Evropy. Vrcholný intelektuál Sándor Márai přemýšlí o světě, který se mezi tím jeho životem přežene, a to zde od druhé světové války, kdy deník začíná, přes politické převraty v Maďarsku, až po období emigrace v Itálii nebo USA. Čtenář jde s ním a z jeho postřehů, záznamů, zachycených mikropříběhů nebo jen zvolání si domýšlíme, co dělal a kde, až pak přijdeme na to, že to není důležité. Procházíme se po krajině jeho myšlení, sledujeme impulsy, které toto myšlení ovlivňuje, jsme uprostřed války, kde se hroutí jeho dům s celou jeho knihovnou, jsme v zemi, jehož součástí kultury Márai je, ale mění se v sovětského vazala, vidíme popravy i všechny osobnostní a mravní přemety na všech frontách. Jsme v Itálii a ve Španělsku a pak i v USA, kde se Márai zabydluje, stává se občanem USA a získává odstup a nadhled nejen na sebe, ale i na celou Evropu. Prakticismus Ameriky ho vede k ještě většímu cynismu a emigrantskému stesku. Z první části deníku vane deziluze ze světa, s nemožnosti jednotlivce něco změnit, z absolutního pomatení hodnot, ke kterým by měl spisovatel svým dílem pomáhat...Minimálně se dozvídáme o jeho osobním životě - chybí tam téměř jeho žena (snad je to "L."), je tam jeho syn János, který pak v narukuje na Aljašku. Deníky jsou záplavou postřehů, komentářů, vlastně dialogů s jinými spisovateli (jak si Márai přete nějakou knihu, snaží se vyhmátnout podstatu pro něj důležitou) a také se sebou. Ano, není to odpočinkové čtení. Ale je to komplexní svědectví o světě poloviny a druhé poloviny 20. století, které je citlivé, chytré - a lze s ním v mnohých soudech naprosto nesouhlasit. A když člověk pronikne do jeho životního pocitu, já bych takový mít opravdu nechtěl. Muselo být těžké žít sám se sebou. Přečtu si i druhý díl, ale musím to něčím proložit, abych se utvrdil, že život není tak těžký. Ukázky, které zaujaly mě: - "Svět se odehrává i ve mně, nejenom v prostoru a čase. Také já jsem objem." (1943, s. 31) - "Člověk, ta epidemie." (1944, s. 75) - "Nenávidím, tedy jsem." (1944, s. 88) - "Hledět na své tělo jako na živočicha." (1944, s. 139) - "Všechno se rozpadá. Stát neexistuje. Nedodržuje se dané ani psané slovo, nejsou zákony, které by platily. Za peníze se dá zařídit všechno, dostat lidi do vězení i dostat je z vězení. Těch pár "zábran", které dosud zajišťovaly ve veřejném životě kázeň, bylo prolomeno." (1945, s. 191) - "Zjišťuji, že spisovatel ztrácí na spisovatelské a mravní váze právě tolik, kolik váží jím zastávaná politická funkce." (1945, s. 190) - "Kdybych jednou postavil pomník svým někdejším láskám, byl by to něco jako pomník Neznámého vojína. Hezký, velký bílý kámen..., a neví se, kdo pod ním spočívá. Jisté je, že to není ani Julinka ani Mařenka. Spočívá pod ním vášeň." (1946, s. 201) - "Opravdový spisovatel, pokud je gentleman, nakonec už čte pokud možno jen slovníky." (1946, s. 200) - "Osamělost je velký úkol a má nesporně výchovnou sílu. Ale osamělost má cenu jen tehdy, je-li bezvýhradná. Osamělost je jako panenství: nelze ji občas přerušit." (1947, s. 235) - "Poledník hlásí, že popravy bylo nutno odložit, protože kati stávkovali. Za jednu popravu dostávají deset forintů, což se jim zdá málo a do budoucna požadují za každé pověšení patnáct forintů. Je nesporné, že životní náklady v posledních měsících stouply. Marná sláva, je třeba konečně vynalézt křesťanství." (1947, s. 216) - "Evropská města nevytvořili králové ani biskupové, žádní představitelé feudalismu, nevytvořili je ani humanisté, a dokonce ani cechy, ale obchodníci." (1948, s. 224) - "Opravdové velké činy života nejsou většinou činy hrdinské, ale piplačky." (1949, s. 243) - "Dnes je mi padesát let. Během těch padesáti let jsem hodně žil a hodně pracoval. Moje zkušenost mi říká, že lidský život bez fantazie nemá smysl; ale fantazii je třeba naučit logice, jedině tak se stane tvůrčí silou." (1950, s. 265) - "Po padesátce, když vzpomínáme na sex, vidíme jakýsi hromadný hrob, v němž leží nohy, paže a jiné části těla. Obličeje jsou v té vzpomínkové mase vzácné." (1951, s. 283) - "Už nikdy v životě si nekoupím nemovitost: pochopil jsem totiž, že jsem movitý." (1951, s. 293) - "Ve výloze jednoho newyorského knihkupectví je kniha s titulem: Practical mysticism. To je Amerika." (1958, s. 375) - "Dopis z Pešti. Pisatel bych chtěl "emigrovat do Vídně". To by bylo něco , jako když se někdo uraženě přestěhuje z domu svých rodičů, kde se mluví maďarsky, do domu svých prarodičů, kde se mluví ještě německy." (1960, s. 391) - "Slon je to nejkrutější zvíře: protože nezapomíná." (1961, s. 415) - "V literatuře - stejně jako v životě - je opravdu zákeřným a nebezpečným jevem plebejec. Ne sedlák, ten se jen tak tváří. Ne proletář, ten to jen předstírá. Ne měšťák, ten si jen hraje na intelektuála. Je to vždycky jen plebejec, kdo si navlékne dobový třídní kostým a - s kloboukem v ruce s přívětivým úsměvem - žádá svůj podíl." (1964, s. 463) - "V době televize jsou prezidentské volby akcí připomínající veřejný život v době Periklově, kdy Řekové z blízkých bydlišť ostrovního světa pospíchali do Polis, aby tam osobně, technikou z očí do očí, volili hlavu státu." (1964, s. 466) - "Věčným omylem náboženství je - snad na to jich většina chátrá -, že spojují morální imperativ s představou nadpřirozena. Nadpřirozeno nemá morálku." (1966, s. 497) - "Boží génius nebyl absolutní tehdy, když stvořil svět, ale když vynalezl smrt." (1966, s. 491) - "To, co se v sovětském světě uskutečnilo, není úspěchem komunistického systému, ale vzniklo navzdory všem jeho vnitřním překážkám..." (1967, s. 501)... celý text

Muž sedmi sester 1999, Jaroslav Havlíček

"Konečně to prasklo. V nepopsatelném chaosu, který potom vznikl, je těžko se vyznat. Efekty byly více zvukové než slovní, a tak ten, kdo byl by chtěl onen kritický den reprodukovat co nejvěrněji, musil by to učiniti cestou hudební, a to ještě nejspíše jen orchestrální." Nádhera! Jakkoliv je to pro Havlíčka netypická próza, je to vlastně jen nevázaný, ale do mistrovského detailu domyšlený žert (o morálce se tu bavit nebudeme) , je to slovní ekvilibristika, která mě několikrát donutila se srdečně zasmát, někdy jsem měl záchvaty až k slzám. To už se mi dlouho nestalo. Ta naprostá drzost, nehoráznost a otevřenost, samozřejmě nekorektnost, je dokonalá. Líčení erotických scén by si samo o sobě zasloužilo analýzu, je to radost (českého) jazyka a jeho erupce (jazyka). Nedávám tomu všechny hvězdy, protože samozřejmě v porovnání s Neviditelným nebo Petrolejovými lampami je to opravdu "jen" legrácka, ale její provedení je stoprocentní. Není to ale samozřejmě pro upjaté škarohlídy - je to pro čtenáře hedonisty. Takže jsem to vzal všema deseti.... celý text

Letní světlo, a pak přijde noc 2022, Jón Kalman Stefánsson

Tahle kniha není pro ty, co mají rádi dramatický oblouk přes celý text a vyprávění souvislého děje. Stéfánssonův text je roztříštěný do stovek malých příběhů, některé jsou obraženy jen v jedné větě, jakoby mimochodem při vyprávění o něčem jiném, některé jsou celou kapitolou a přitom v této roztříštěnosti čtenář vůbec nemá pocit, že by všechno spolu nějak nesouviselo. Atmosféra malé islandské vesnice, kde se všichni navzájem znají a kde se vyvíjejí jejich vztahy, je dána časovým usazením do 90. let 20. století, ale hlavně širokou okolní krajinou, kam je všude daleko. Styl vyprávění je nesmírně zábavný, autor trousí různé životní pravdy také jakoby mimochodem, a přitom jde o ty nejvážnější věci života a smrti. Takže tahle rozvernost psaní jen podtrhuje určitou melancholii a možná až tragičnost, kterou je vesnice a její obyvatelé prostoupena. Nečetl jsem nikdy žádného jiného islandského autora a tak nevím, jestli je to "podobný" nekonečně cynicko-melancholický humor, jako mají třeba Finové, tj. jestli jde o nějaký "severský" typ humoru, ale skoro se mi to tak zdá. (Takový Arto Paasilinna je Stefánssonovi velmi blízký.) Brilantně napsané, vypozorované a hlavně nesmírně trefně pojmenované situace a stavy a životní pravdy, které takhle obnažené a s dávkou cynismu mají velkou intenzitu. Krása! Mám štěstí, že mě v životě potkávají takového knihy!... celý text

Poetistická próza 2002, Vladislav Vančura

Je to velmi záslužný svazek ještě záslužnější edice Česká knižnice, která prezentuje v novém a komentovaném vydání českou klasiku. Jako vždycky by mohla vznikat diskuse, které dílo tam patří a které ne (a předpokládám, že taková diskuse v redakčním kruhu edice probíhala). Co tam ale určitě patří, je soubor 9 textů, z nichž 5 napsal Vladislav Vančura, 3 Karel Konrád a jeden Jaroslav Jan Paulík. Autorům souboru se podařilo vystihnout určitou esenci poetismu a to v jeho prozaistické linii - poetismus si spojujeme zejména s poezií, a tady je reprezentační konvolut postupů a způsobů, jak poetismus pronikal do narace prozaistických vypravěčů. Mají skutečně společné to, že ani jeden z příběhů není vyprávěn "normálně", "tradičně", je to nejrůznějším způsobem vedený volný sled jakoby volných obrazů, jejichž postupným skládáním nakonec vznikne buď přeci jakás takás dějová linka a nebo ještě lépe určitý komplexní pocit, o který poetismu šlo nejvíce. Smutek, radost ze života, hravost, bezcílná cesta (jako Hackenschmiedův snímek Bezúčelná procházka)... Za všechny: "Černá krajina, zelené nebe bez hvězd. Krajina velkého ticha, tucho, které zpívá." Nebo: "A koleje, ubíhající zpod vozu, dvě lesklé linky, které ukazují směr lidskému osudu." (Arizona) Každý z textů je prodchnut více či méně originálními příměry, úvahami, většinou s nadsázkou: "Láska je jako lehká atletika. Ovšem, počítaje v to i objímání. V této sekci sportu se takořka denně překonává celá řada dosavadních rekordů; mnoho záleží na úpravě terénu. Nejlepší jsou kryté dvorce." (Rinaldino). "Dámy a pánové! Víte, co je to samota? Nejdelší tunel na světě a nejhlubší kruhy pod očima." (Robinsonáda). Je to nesmírně osvěžující, i když ne lehké čtení. K Vančurovu Rozmarnému létu jsem se vyjádřil jinde (četl jsem ho jako samostatnou knihu), stejně jako u Konrádovy Robinsonády, Rinaldina a Dinah. Stručně zopakuji, že zejména Konrád byl pro mě milý objev, jeho hravost, humor, nadsázka a schopnost nejpřímočařejším způsobem vystavět emoci, a přitom nebýt trapný nebo dětinský, je fascinující. V soboru je pro mne ale objev málo známý autor J. J. Paulík (generačně taky starší než předchozí dva), jehož Arizona podle mne je zásadní dílo "trampské" literatury. Trampský svět a reálie, vzory "divokého západu", propletené s popkulturními reprezentacemi (krásná kapitola o demolici kina Rudý gentleman) jsou mu nástrojem vyjádření nejobecnější touhy po svobodě, po čistotě ve vztazích, po dobrodružství. Zaujalo mě to i když nejsem ani tramp ani odchovanec Foglara, četl jsem to jako obecnou zprávu o přístupu k životu a ke světu, který ovšem v tomto textu zároveň končí a umírá. Shrnuto - pěkný soubor velmi různorodých textů, z nichž Konrád se pro mě ukázal jako klasik poetismu a Paulík jako objev.... celý text