Apo73 přečtené 1096

Pionýři, malované děti? - Pionýrská organizace ČSM a dětský kolektiv (1949–1968) 2022, Jiří Knapík

Jiří Knapík (s Martinem Francem) jsou značkou kvality. Tato souhrnná práce o Pionýrské organizaci, kterou inicioval J. Knapík a spolu s týmem ji přes tři roky dával dohromady, je klasickou ukázkou, co má v historiografii smysl - mapovat určité jevy, polemizovat s nimi, ale na základě snesených faktů, otevřít všechny archivy, které jenom jdou a pokusit se téma "rozřezat" na jednotlivé pláty a "rozbít" na prvočinitele. To se tady opět povedlo.... celý text

Waverley aneb Před šedesáti lety 1962, Walter Scott

Pokud tento román byl průkopníkem v romantickém historickém románu (jak píše v doslovu Radoslav Nenadál), pak klobouk dolu! Pak je to dílo hledačské, ještě se znaky neumělosti v uchopení děje, jeho dynamiky, vykreslení postav a jejich vzájemných vztahů. Je pravda, že jsem se velmi obával, že text bude zatížen množstvím popisů krás přírody nebo až etnografických popisů různých zvyků či skotských krojů, ale nebylo zde ničeho. Jak ostatně sám autor píše (vede takový otevřený dialog se čtenářem celou dobu), chtěl vykreslit atmosféru a základní typologii "před šedesáti lety", a to tak, že mixoval reálné historky, které mu pamětníci řekli, s vlastními autobiografickými prvky (hlavní hrdina) a snahou pomocí typizace vykreslit atmosféru a situaci Skotska, které v jeho době už neexistovalo. (Po potlačení jakobitského povstání se Angličané se Skoty vyrovnali téměř vyhlazením - tedy národní kultury určitě) V tom je to skutečné průkopnické dílo romantismu - zachycuje svět, který už není a ve kterém je nesmírně silná touha po svobodě, rozháraný hrdina, zmítaný vztahem ke dvěma králům i dvěma ženám, se všemi ctnostmi středního šlechtice i vojáka, který ale není bez citu a dokáže propadnout boji za "správnou věc". Budu si muset přečíst Srdce Edinburku, které se obecně označuje za Scottovo vrcholné dílo z jeho řady skotských románů. Snad v něm už lépe uchopil jednání postav a dějovou linku, zejména tak, aby byla semknutější a přehlednější. Někdy si člověk říká, jestli je dobře, když člověk zamkne nedokončený rukopis ve stole a najde ho po letech (jak se stalo právě Scottovi s tímto románem), jestli by ho neměl nechat být - jako by prozřetelnost chtěla, aby vydán nebyl. Na druhou stranu mu tento román udělal popularitu (byť byl v anonymitě - obával se ho podepsat!), a když na sebe strhl pozornost, tak se rozepsal a začal chrlit další. Uznávám, že jde o Scottovu prvotinu a že to zahýbalo tehdejším literárním niveau a že jde o přechodové dílo mezi poezií, ve které se Scott nemohl rovnat lordu Byronovi a jeho půdou romantického prozaického historického románu. Pro ilustraci roztomilosti, s jakou je text napsán, malou ukázku: "Připomněl bych čtenáři, jak padá kámen skutálený toulavým žákem (sám jsem za svých mladších let v této hře vynikal); napřed se pohybuje pomalu a uhýbá sebemenší překážce, ale když se rozeběhne a blíží se k cíli, rachotí, až se za nám práší, pokaždé poskočí o sáh a žene se přes křoví a příkop, jak yorkshirský lovec, nejšíleněji letí, když je nejblíže místu určení, kde zůstane navěky ležet. Takový průběh má také vyprávění, které právě čtete. První příhody jsou vylíčeny důkladně, aby ses, milý čtenáři, seznámil s každou postavou raději z děje než nudnější cestou přímého popisu; ale když se příběh blíží ke konci, rychle se přenášíme přes události velevýznamné, které jsi v obraznosti své stejně uhodl předem, a přenecháme ti, aby sis domyslil věci, jejichž vyprávěním bychom jen napínali tvou trpělivost...."... celý text

Valdštejnský palác v Praze 2002, Jiří Kropáček

Reprezentativní kniha o jednom z unikátních historických komplexů budov v Praze. Plná technicky dokonalých ale popisných fotografií (ani jedna se nesnaží o atmosféru nebo nějakou uměleckou reflexi), celků ze všech stran, místností (opět bez atmosféry), a stavebně historických detailů. Jednotlivé kapitoly líčí nejen život Albrechta z Valdštejna, ale také jeho architektonické vize, pokouší se proniknout do inspiračních zdrojů, které asi měl, jaké věci mohl ve své době už v Evropě vidět, co mohl číst, a pak následuje superdetailní popis architektonického řešení, výzdoby, zahrady, soch, reliéfů apod., včetně restaurátorské práce v minulosti i nyní - s přestavbou pro Senát ČR. Zkrátka když Valdštejnův komplex, tak komplexní kniha. Pokus člověk ale není kunsthistorik nebo historik architektury, aby měl pocit, že tuto knihu musí nutně mít doma (zabere v knihovně dost místa), tak si myslím, že je to kniha příliš detailní, příliš podrobná a jakoby nevěděla, jestli je reprezentativní nebo komplexním popisem. Chtělo by to k ní pandand s nějakými emočnějšími fotkami, užší a s vypíchnutím tohoto podstatného - zde se člověk brodí detaily a je to škoda. Takovou bych do své knihovny bral, tuhle pošlu dál.... celý text

Synáček 1981, Jaroslav Havlíček

Není to Havlíčkova nejsilnější kniha, ale je v ní Havlíček celý. Psychologická sonda do života polosirotka, který neumí jednat se svým okolím, neví, co se sebou, a když se pak upne na jedno přátelství, jeho proměnu bere jako zradu na celém životě. A pak je tam samozřejmě rovina mužsko-ženská, rovina obětování, upřímnosti citu nebo jen jeho okázalá demonstrace, hledání života bez dvou nebo každého zvlášť. Nemohu prozrazovat nic z děje, ale můžu prozradit, že jsem si to užil. Havlíček dokáže skvěle vykreslovat nejenom charaktery, ale právě jejich vnitřní pochody a to srze jednání postav - to je myslím ono dramatické mistrovství, které je skvělé u jeho Petrolejových lamp nebo Neviditelného, má mnoho společného se Stefanem Zweigem. Takže Synáček je drobnější novelka, v níž se člověk ponoří nejen do maloměsta, ale hlavně do hledání smyslu života, a to bez jakýkoliv pouček, rozumbradových rozprav, tak jednoduše a čistě, že člověk následuje autora a sleduje chování jeho postav, několikrát se vše vyvine zcela jinak, než čekal a je to nesmírně osvěžující.... celý text

Životice: Obraz (po)zapomenuté tragédie 2022, Karin Lednická

Paní Lednická by se měla rozhodnout, jestli píše beletrii nebo literaturu faktu. Evidentně jí jde obojí, ale ne najednou. To, co dokázala v Šikmém kostelu, zde nemůže rozvinout, protože uvozující mikropříběhy jsou přílišnými miniaturami. Faktuální části jsou zase příliš nesoudržné, takže se jí to přes ty beletristické fragmenty nespojuje. To, co mělo působit jako pojivo, je cizorodý prvek, který tah na branku jen komplikuje. Je to překombinované a přemyšlené, je to tah, který se jí nepovedl. (Povedl se brilantním způsobem třeba Kateřině Tučkové v Žítkovských bohyních.) Takže - vynikající tragický a nadčasový příběh, který překračuje dalece regionální problém, který je neustále likvidován umělými beletristickými vložkami, které jej znepřehledňují. Přicházejí v nich neustále nové a nové postavy, je těžké se s nimi identifikovat, vracet se k nim. Škoda. Kniha chtěla dramaturga.... celý text

Jací jsou? – Skotové 2019, David Ross

Zábavná drobnost postavená na snůšce stereotypů. Je to koktejl, směs humoru někdy za každou cenu. Strašně z mozaikovitého textu ční ona chtěná lehká nota, až reklamní sloganovitost, která nedovoluje čtenáři se vlastně cokoliv dozvědět. Je to jako bonbón, který člověk vybalí z alobalu, třikrát olízne a pak vyplivne. Už takové věci číst nebudu. Je to čistokrevná ztráta času.... celý text

Černá kočka aneb Subjekt znalce v myšlení o literatuře a jeho komunikační strategie 2012, Pavel Janoušek

Briliantní. Kdyby Pavel Janoušek nenapsal nikdy nic, jen tuto rozpravu, dialog sama se sebou, se sebou jako vědcem, ale i se čtenáři, a zejména ostatními znalci literatury (interpretační komunitou), nalezl by trvalé místo v českém myšlení o literatuře. Ono se mu totiž povedlo udělat (téměř) onen cimrmanovský "krok stranou" (v tomto případě jen úkrok), a podívat se na svůj vlastní obor z jiné perspektivy. A to tak, že ho nezpochybnil, ale zproblematizoval. Nasvítil čistým světlem jeho zákoutí, jeho absurdity, ale i jeho radosti a jeho smysl. S takovým nadhledem a hravostí, jaké je schopen málokdo. Po přečtení této knihy jsem si uvědomil, jaká rozkoš je literatura, když je o ní možno přemýšlet tak svobodomyslně, jak to Janoušek předvedl. Když mluvím "jen" o úkroku, je to proto, že i hravý Janoušek je svázán jistým druhem odpovědnosti, a to nejen vůči sobě a všemu, co dosud na poli literární vědy vykonal, ale i vůči všem kolegům (dalším znalcům), a také vůči literární vědě jako takové. Proto je to velmi obtížné čtení, je to velmi složitě strukturovaný odborný text, do kterého pronikat je svým způsobem dobrodružství. A právě ta zavázanost odborné komunitě, která nakonec bude oním recipientem, je jako koule na noze myšlenkám, které dokáže autor vyhazovat do velké výšky a nechat je vznášet a mísit se - takže někdy je jejich vzletnost těžké odhalit. Nehoní jen (černou) kočku, ale také kočku s myší. Přesto se domnívám, že je to ČIN. Janoušek přichází s tezí, že součástí vědeckého poznání je přirozeně subjektivita, která má svoji relevanci a že na ni má každý humanitní vědec právo. Ba co víc, rozebírá široce otázku autorství a sleduje humanitního vědce s jeho strategiemi vlastního prosazení v rámci ostatních vědců a brilantně pojmenovává absurdity, v nichž žijeme (pokus o stejná měřítka všech typů věd, návaznost na financování institucí, co je to výkon vědce, jak se měří, že nejde o to, co vědec publikuje, ale kde to publikuje, o naprosto nesmyslném a smrtícím tlaku na publikování v angličtině, o citačních zvěrstvech, o zvrácenosti didaktiků školních osnov apod.). V tom je kniha podobná kdysi třeskuté knize Konrada Liessmanna Teorie nevzdělanosti. A vedle historie, teorie a kritiky zavádí čtvrtou dimenzi literární vědy - interpretaci. A na příkladu proměňujících se kánonů si klade otázky, zda je možné bez kánonu vůbec žít (rozlišuje ještě kánon na primární a sekundární), vnáší do svého pohledu teorii her, a přesně definuje zcestí i slepé uličky, po kterých současná dekonstrukční literární věda jde. Hledá (spolu s Konfuciem) černou kočku v černé místnosti, která tam však není a nebo možná je, nebojí se vykřiknout, že "král je nahý", a nabízí cesty, kudy by se tápající literární věda mohla vydat. Jakkoliv toho mnoho z provozu literatury i myšlenkových konceptů zpochybňuje a představuje v úplně jiné poloze, přesto zůstává sám nejen vědcem (už volbou odborného stylu a jazyka), zůstává svému životnímu oboru věrný. Mluví o něm jako o dialogu, o výzvě k cestě, upozorňuje na radost ze čtení i možnosti přemýšlení o literatuře, je ochoten přistoupit na nejrůznější přístupy, ale hájí právo vědce na interpretaci a proměnu autorství. A celým textem zdůrazňuje význam literární vědy (myšlení o literatuře) v kulturním a vzdělanostním rámci společnosti, ve vytváření a udržování tradice a to i směrem do budoucna. Je to masivní obhajoba významu literatury, a to o to víc, jak se vytrácí ze školních osnov a všeobecného povědomí, kdy stačí kompetence číst (například návod na elektrický spotřebič), aniž bychom k životu "potřebovali vědět", že byl nějaký Goethe nebo Vančura. Mimochodem tato kniha, která původně stála 435 Kč se nyní v knihkupectví Academia na Václavském náměstí prodává za zlevněnou cenu 20 Kč. Je těžko volat na postupující poušti, že les je krásný. Pavlu Janouškovi děkuji za text, který mnou mocně pohnul.... celý text

Válka o pravdu: Pravda o Estonsku, Lotyšsku a Litvě 2022, Mika Waltari

Jako obdivovatel Mika Waltariho konstatuji: jeho nejhorší kniha. Tedy: nehodnotím to, CO Waltari popisuje, ale JAK to popisuje. Právo na existenci tohoto naprosto jednobarevného a křiklavého propagandistického pamfletu odůvodňuje jen rok jeho napsání (1941). Cítil, že podobně nehorázné jednání Sovětského svazu, kterému není opravdu možno věřit ani "nos mezi ušima", se může dotknout jeho milovaného Finska. Je to výkřik, a to opravdu oprávněný. Však už za sebou měli Finové zimní válku a Waltari slovo za slovem ukazuje, krok po kroku rozkrývá mechanismus znásilnění pobaltských republik, představuje, co by se stalo, kdyby bývalo Finsko přistoupilo na podmínky Sovětského svazu. Takže je to kniha napsaná naléhavě, člověka přerůstá přes hlavu chrlením bohužel nijak necitovaných faktů. Je to žonglování s údaji, událostmi a jejich posloupnostmi, které poskládávají obraz mechanismu znesvobodnění tří samostatných zemí. Tedy ano - kdyby kniha pramenila z autorovy osobní zkušenosti, byl by to druhý (nebo první) Souostroví Gulag. Tohle je bohužel jen účelová propagandistická příručka, kterou napsal mistr slova, ale na které lze učit základy propagandy: zveličování, vypouštění faktů, manipulace s nimi, nadsázka, publicistické manýry a vzletné formulace, jednoznačnost, se kterou nelze polemizovat, zřetelelné dávání najevo, co si autor myslí, a co si má myslet čtenář. Půvabné jsou formulace jako: "Záměrně jsme se při popisu života v Estonsku vyhnuli veškerému očerňování...Vůči Estonsku a Estoncům by ale nebylo spravedlivé zamlčovat pravdu. Život v Estonsku ve skutečnosti je ponurý..." (s. 106) nebo "proto jsme se pokusili získat co nejpřesnější informace o nynějších platech v Estonsku a také o cenách základních potřeb. Údaje o platech pocházejí z oficiálních zdrojů..." (s. 83), nebo "porovnání těchto čísel s platy necháme na čtenáři" (s. 87). Zdroje žádné, všechno je přeci všeobecně známo, každý ví, jak to ve skutečnosti je, a když ukážeme platy, ze kterých se nedá žít, necháme úsudek na čtenáři. To jsou všechno rétorické figury, které jsou krystalicky čistou propagandou. Pokud tato kniha po válce zapadla (resp. psal ji pod pseudonymem), myslím, že zcela oprávněně, protože studenou válkou a přeci jen jakýmsi ustálením hranic obou bloků, naléhavost tohoto výkřiku již vyprchala. Oprávněnost českého překladu v roce 2022 je opět aktualizována pouze okolnostmi, kdy tentokrát Rusko pokračuje v metodách SSSR, dokonce ještě tvrději, a to ve vztahu k Ukrajině. Ale nebýt této strašlivé okolnosti, opět Waltariho text zůstává pouze jako historický artefakt. A nemělo by smysl ho - podle mne - překládat. Když říkám, jistě trochu provokativně, že to je nejhorší Waltariho kniha, pak je to tím, že jako by to ani nebyl Waltari. Waltariho mistrovství přeci tkví totiž v nejednoznačnosti. Ve schopnosti obsáhnout svět (současnosti i dávné minulosti) pravdivými obrazy, jejichž pravdivost vyplývá právě z mnohovrstevnatosti světa. Každý lidský čin má svá pro a proti, to ví jak Egypťan Sihuhet, tak to vědí jeho povídkové postavy, intelektuálové ve Velké iluzi, a nejskvěleji v Cizinec přichází, kde po vraždě zůstane nejen tragický smutek, ale také zadostiučinění. Vedle toho je tento text, který během 2. světové války autor sype jako zaměstnanec tiskové agentury Finlandia a Státního informačního ústavu skutečně literárním škvárem. Je to jedno hledisko (jistě oprávněné), je to plakát, který vykresluje neuvěřitelnými publicistickými floskulemi jako "z myslích lidí zlé tušení nezmizelo" (s. 32), "stateční Poláci" (s. 33), "kvůli tomu je však svědomí příliš tížit nemusí..." (s. 33), "TASS začala bezohledně štvát proti estonským úřadům" (s. 33), "naproti tomu s Litvou moskevští mocipáni - bezpochyby ve chvilkovém rozmaru - uzavřeli dohodu rovnou na patnáct let" (s. 38), "Ale proč pokračovat v oněch skličujících citacích, z nichž je jednomu těžko na srdci?" (s. 39), "Však si také Litevci vydechli úlevou, když složení vlády vešlo ve známost" (s. 51), "tři posledně zmíněná jména ve vládě byla sice podezřelá..." (s. 51), "vraťme se ještě zpět k těm smutným parlamentním jednáním..." (s. 73) apod. Je to text až příliš lehkého pera, které nesnese takovou závažnost a naléhavost výpovědi, resp. opačně. Poslední, co bych k tomu rád řekl, je faul překladatelů. V českém prostředí se již od první republiky, tedy v tradici stejně dlouhé, jako jsou nezávislosti Lotyšska, Litvy, Estonska a Československa, hovoří výhradně jako o "Pobaltských státech". (Lhostejno, že "pribaltika" je z ruštiny a Litevci jsou v současnosti na to hákliví.) Jde o překlad do češtiny, do českého kontextu a měl by se podle mě používat správně. Tedy - jakkoliv Finové nebo i sami představitelé těchto národů užívají slovo "baltské", tak v českém kontextu slovo "pobaltský" určuje právě tyto tři země, a ne jiné - protože "baltské" jsou ještě Finsko, Švédsko, Norsko, Německo a Polsko, kteří také sdílejí Baltské moře. To si myslím, že by si mohli na Masarykově univerzitě ohlídat. Stejně tak si myslím, že by paní Markéta Hejkalová, které si nesmírně vážím, mohla v úvodu udělat entrée nejen historické situaci, která je popisována a Waltarimu samotnému, ale i způsobu, jakým "její" Waltari tento pamflet napsal. Tedy jde o tak extrémně publicisticky černobílý text, že by to mělo být tzv. komentované vydání. Protože takto by se v dnešní době, už psát nemělo. (Totéž jsem vytýkal i Andre Gidovi, který se vrátil ze Sovětského svazu - je to škoda, když vrcholní intelektuálové takto selhávají.)... celý text

Velké dějiny zemí Koruny české. Svazek XVII., 1948–1956 2022, Jiří Pernes

8 klíčových let na 679 stranách. Plastických. Se všemi příslušnými valéry. Podle mne jedno ze životních děl historika Jiřího Pernese. Je osvobozující, což jsem si při četbě uvědomoval každou druhou stránku, že dnes můžeme číst bez zábran, náznaků a metafor o tomto patrně nejdramatičtějším období poválečné historie. Pernes líčí nastolování komunismu (v této první fázi stalinismu) v podstatě jako detektivku. Je to příběh boje o moc, o tom, jak obelstít "starou, demokratickou garnituru" (jako E. Beneše, J. Masaryka, ČSSR, národní socialisty apod.), nechat zdání právního jednání, nechat vmanipulovat národy republiky do vlastní vize, jak se devótně při každém kroku dívat na Východ (a pokud možno být po sebemenším signálu nespokojenosti ještě tvrdší, než by byla Stalinova říše sama) a také o tom, jak tato jednolitá představa kolektivního vlastnictví v praxi prostě nefungovala. Nejen Stalinova a Gottwaldova smrt a odhalení kultu osobnosti, ale obecně zadření tohoto makabrózně rozjetého mechanismu donutilo komunisty (Chruščevem počínaje a Antonínem Novotným konče) přeci jen tu praxi změnit, protože byla neudržitelná. Směrem dovnitř (člověk si ani neuvědomuje jak katastrofická byla životní úroveň a realita každodenního přežívání) i ven (od Jugoslávie až po vztah k Západu). Oceňuji velkou plastičnost. Příběh tu není zjednodušen, velmi detailně rozebírá i formování československého exilu i vnitřních odbojových skupin (Hory Hostýnské, Světlana, Černý lev 777, bratři Mašínové), přičemž se zamýšlí i nad důvody, proč tento třetí odboj prostě neuspěl. Plastický je text i díky množství pramenů, se kterými pracuje, oživením jsou příslušné citáty z deníků spisovatele Čestmíra Jeřábka a lékaře Josefa Charváta (možná až příliš časté). Plastičnost vystupuje také díky naprosto detailnímu líčení některých událostí (smrt a zejm. pohřeb Jana Masaryka, Gottwalda, organizace likvidačních akcí typu Akce K), kde to někdy až vzbuzuje dojem, jakoby byl čtenář u toho díky Pernesovi téměř přítomen jako očitý svědek. Za důležitý považuji kontext, se kterým autor neustále pracuje - vztahuje naše dění ke k SSSR, ke společnosti i k různým názorovým křídlům v KSČ, snaží se také pojmenovat i myšlenkovou proměnu československých komunistů v průběhu těchto let, což je obzvlášť těžký úkol, neboť je téměř pro složitost a členitost neuchopitelná. V tomto detailním líčení a kontextech pak vyvstanou některé osobnosti možná v intenzivnějším světle, než byly známy dosud (Lev Sychrava, Augustin Schramm, Bohumil Laušman, Vlado Clementis, Alexej Čepička, Otto Schling apod.), pro mne asi největším citovým překvapením byl Rudolf Slánský, který byl obětí zrůdného kafemlýnku, který nejen pomáhal sestrojit, ale fanaticky jej každodenně naolejovával. Vlastně mi ho přestalo být líto. A ještě jednu věc musím pochválit - nezaujatost. Samozřejmě, že základní ideové (ideologické) hledisko je to dnešní, tj. komunismus jako zločinný režim, který postupně (násilím) proměnuje (tj. likviduje) jednotlivé složky společnosti - od hospodářství, přes kulturu až po všechny typy svobod. Ale zároveň je v Pernesovi hluboká zvídavost, jakoby samotného ho zajímá, jak se výše zmíněný mechanismus nastavoval, co všechno to ovlivňovalo, a jak na to společnost i jednotlivci reagovali. Zdržuje se jakýkoliv hodnocení (typicky u části o odbojové skupině bratrů Mašínů), všechny aktivity skupin a jednotlivců, kteří s nastolovaným režimem nesouhlasili, líčí ve stejné podrobnosti, ale jako fakt. Takže vřele doporučuji, klíčových 8 let naší republiky, ze kterých jsme se dodneška nevzpamatovali, v pěkné vazbě a v rámci jednoho z nejdůležitějších polistopadových nakladatelských činů - Velkých dějin zemí koruny České.... celý text

Obecné dějiny hanebnosti 1990, Jorge Luis Borges

Určitě to byl ve své době převratný čin. Způsob - lehkost a naprostá samozřejmost, se kterou Borges líčí ty nejohavnější činy, jako by to byla přirozenost sama, je úsměvná. V tom je to skutečně roztomilé, zejména proto, že dnes tato metoda nikoho nepřekvapí - Borges přeskočil už ve 30. letech do postmoderny, o které ještě nemohl nic vědět. O ohavnostech, které líčí, se dnes píše zcela běžně a ještě s větším sarkasmem. Nedávám tomu moc hvězdiček, protože mě to moc nechytlo. Vnímám text spíš jako historický dokument, který už nemá tu sílu. Vím, že jsou to narativní cvičení, ani autor sám to všechno nemyslel moc vážně, ale ta roztříštěnost mi vlastně vadila. Nebyly to ani jiskřivé miniatury plné absurdity (jako Orkenyi a jeho Miniatury), ani zárodky povídek s dějem, ani zastavení nad hanebnou situací - přišlo mi to jako experiment, u kterého už při čtení jsem cítil, že nemá sílu uderu a že už jsem četl dalšího intenzivnější. Bohužel.... celý text

Zapomenuté krásy vlasti 1972, Jan Šmíd

Tak to je bohužel slabota. Oceňuji, že si pan Šmíd našel skryté zvláštnosti "naší vlasti", že vcelku chytrým způsobem o nich referuje a že se snaží svá témata líčit s mírnými beletristickými prvky. Ale výběr oněch zvláštností nijak nedrží pohromadě, jsou za sebou řazeny velmi nepřehledně (není dodržen žádný princip), o jednotlivých tématech píše naprosto různě, někdy ani není dlouho jasné, o čem ta daná kapitolka nakonec je. Chápu, že to je výběr z časopiseckých článků, které ve své době byly populární, ale dnes to bohužel neobstojí.... celý text

Příběh jedné lásky 1981, Erich Segal

"Jen, co bys tomu řekla, kdybych ti řek..." Zaváhal jsem. Čekala. "Myslím... že jsem se do tebe zamiloval." Chvíli bylo ticho. Pak odpověděla ohromně něžně: "Řekla bych...aby ses neposral." Zavěsila. Nebyl jsem nešťastný. Ani překvapený. ----- Takhle svěží dílko jsem už dlouho nečetl. Že povídka skončí úmrtím, to není spoiler, to je zřejmé hned z první věty knížky. Takže to překvapení není. Překvapení je, že přes naprosto nešťastný název (neoriginální, tupý, stereotypní a vcelku hloupý) je to vzdušný text, plný situací s převraty, napsaný lehkou rukou a zároveň neumluvený, hutný. Takhle bych chtěl umět psát. Tematicky to není jen o lásce dvou mladých lidí na Harvardu na začátku 70. let, ale také o vztahu k otcům a taky k sobě samému. Je tam vše - póza, vzniklá z rodičovského vzdoru, která člověku brání být upřímný k těm, co ho zplodili a vychovali, stejně jako nenucená živelnost i úzkost těch, kteří se nestydí si říci, že se mají s otcem rádi. Myslím, že každý, kdo v sobě řeší dospělácký vzdor vůči otci, by si knihu měl přečíst. Uvidí, co ho v životě vlastně brzdí.... celý text

Magická zrcadla - antologie poetismu 1982, * antologie

Jedinou vadou této úchvatné knihy je, že vyšla v roce 1982 - tedy velmi těžko se rozpoznává ona hranice, kde je poetismus vnímán jako myšlenkový svět sám o sobě bez ohledu na levicovost jeho tvůrců, a kde je poetismus "logickým pokračovatelem proletářské poezie, směřující k socialistickému realismu" apod. Tedy tady nejistota probleskává v úvodní studii O magických zrcadlech poetismu od Marie Kubínové. Ale i ta (stejně jako celá antologie) zároveň ukazuje, že tento proletářský důraz už v roce 1982 mohl polevit - vždyť je kniha plná Teigeho, Štýrského, Toyen, Konráda, Halase, Nezvala, Vančury, Seiferta, Biebla, Hoffmeistra, Závady, Holana, Voskovce-Wericha...a jen velmi málo Fučíka, ale zase dost Bedřicha Václavka - jako zakladatele marxistické literární vědy. A samozřejmě Šaldy. To by před 10 lety, cca v roce 1972 nebylo možné. Je to kniha po všech stránkách skvělá. Je sama celá poetistická - výběr, princip řetězení náhodností, smyslový zážitek vizuální, objekt obdivu, mix žánrů, celků, výňatků, i fragmentů, nejen z poezie, ale i z korespondence, manifestů, vzpomínek.... Je to kniha na prohlížení. Prolistovávání. Na vracení se kamkoliv. Na píchnutí prstem a radosti na místě daném. Zkrátka editorský poklad a k tomu poetismus skutečně v kostce, suma sumárum. Myslím, že se povedlo dotknout se podstaty poetismu - vymanit ho z -ismů, odvrátit ho od ideologie, jít po poetismu jako "modu vivendi" - jak píše Teige: "Je funkcí života a zároveň naplněním jeho smyslu. Je strůjcem obecného lidského štěstí a krásné pohody, beznáročně pacifistický. Dráždidlem života. Je duchovní a morální hygienou. Nepochopiti poetismu znamená nepochopiti života!" (s. 36). Na jiném místě Teige tvrdí, že "Poetismus je korunou života," a mně nezbývá než chlapcům počátku 20. let závidět, že se dokázali takto odpoutat a plout a snít, a mít prostě radost z krásy. I tato antologie má, podle mého, léčebné účinky. Skvěle!... celý text

Skotskem po stopách seriálu Cizinka 2020, Jan Hrdina

Tato kniha je VYNIKAJÍCÍ a zároveň naprosto PŘÍŠERNÁ. Pro toho, kdo propadne seriálu Cizinka, jako se to stalo mně, je to balzám. Je skvělé, že český autor, evidentně milovník a znalec Skotska, se rozhodl skrze fanouškovský klíč přiblížit svéráz této země, s její historií, tradicemi, zvyky, s důrazem na jevy i rekvizity, které jsou zásadní nejen pro Skotsko, ale také pro knižní a filmově-televizní sérii. Určitě se dočtete o menhirech, o bodlácích ve znaku, o tajemných zvířatech a o whisky, stejně jako významných osobnostech, nějak spojených fiktivním příběhem Diany Gabaldon. Uděláte si trochu jasno, jak to bylo s klany a jejich pravidly, jak patrně ve skutečnosti probíhaly některé události, včetně té nejstrašnější bitvy u Cullodenu, patrně si poopravíte názor na prince Karla (Bonnie princ Charlie). Autor na základě obšírných znalostí dokáže nahlédnout i do hlavy autorky, a hledat její inspirační zdroje v konkrétních místech (třeba pro Craigh na Dun) nebo v konkrétních historických postavách (třeba z jakých přeodbrazů může být "složen" Jamie Fraser). A pro toho, kdo by se chystal Skotsko navštívit, nabízí kniha i velmi podrobný seznam důležitých míst, které se váží ke skotské historii, k jakobitským povstáním, nebo byly přímo místy pro natáčení seriálu. V profilu autora se píše, že pořádá i takové cesty jako průvodce - myslím, že je pro to ten z nejpovolanějších. Výhodou tohoto pojetí je, že se kniha nemusí tvářit jako vyčerpávající "příručka" o Skotsku, ale ani jako vědecká odborná publikace vypovídající o všech souvislostech. V tom tedy vidím všechny klady, které jsou ve spojení s emocemi, které vyvolává seriál, ve čtenáři jen násobeny. Kniha je ale také příšerná. Nedokážu pochopit, jak je možné, že člověk, který vystuduje archeologii na Masarykově univerzitě a historii na univerzitě v Groningen, neumí psát. Například: "Dříve, než stačil Jakub dosáhnout nejen rozhodného, ale jakéhokoliv vítězství v Irsku, skončilo povstání ve Skotsku, jež začalo o několik měsíců dřív." (str. 51) Chápu, že vyprávět složité a komplexní dějiny je nesmírně obtížné, ale toto je na vrácení seminárky. Zvlášť, když nedaleko je hned věta: "Osud se ukázal pozoruhodně vynalézavým, když zpráva o masakru pronikla na veřejnost způsobem velmi originálním." (str. 57) - to už je nechtěná směšnost, bohužel. Nebo jiný hezký příklad, kdy autorovi unikla vyjmenovaná slova po "M": "Jeho představy však byly zcela milné." (str. 109) A tak podobně. Zkrátka školácké češtinářské jazykové a stylistické chyby, které bohužel knihu poškozují. Netvrdím, že jich je hodně, ale z celého textu je cítit, že autor je nevypsaný, že si neumí poradit se složitějším výkladem, s více časovými rovinami a návaznostmi. Přesto i v tomto bodě, vzhledem k výše řečeným pochvalám a pozitivnímu naladění nás, "outlander"-chtivých čtenářů, by se mu to dalo odpustit. Co se ale odpustit nedá, je grafická úprava knihy a redakční práce. Podivuju se, že tak renomované nakladatelství, jako je Grada, toto pustí, resp. předpokládám, že ukončilo spolupráci s Lukášem Jochem, autorem sazby a grafické úpravy. Ten předvedl ty úplně základní chyby: od velikosti písma, rozměru "zrcadla" stránky, nejednotnost "zrcadla" na začátku a na konci knihy, přes přetékání, špatně osazené fotografie, ve zlomu nechané "vdovy", "sirotky", až po nešťastná proložení textu, začátky kapitol na konci stránky, atd. atd.. Nemluvě o obálce, která nás svým pojetím vrací střemhlav do stylu počátku 90. let 20. století. Pokud panu Hrdinovi rád odpustím, že není vypsaný, protože vidím, že je naopak nadupaný informacemi, vědomostmi a znalostmi, tak panu Jochovi doporučuji vrátit diplom z oboru grafika, má-li ovšem jaký. A paní redaktorka a korektorka Monika Straková by příště měla asi víc zasahovat ne úplně zručným autorům víc do textu. Omlouvám se, je to bezvadná kniha, kterou jsem si užil a pro mne jako pro milovníka seriálu, je to poklad. Jen jsem dostával ránu za ranou při každém otáčení stránky. To je strašná škoda a věřím, že zájezd s panem Hrdinou musí být skvělý zážitek. Proto se zmítám mezi pěti hvězdičkami a odpadem, tj. někde uprostřed, na třech hvězdičkách, s velkými sympatiemi k autorovi, pojetí a Skotsku jako takovému.... celý text

Tři měsíce v Barceloně 2021, Adam Gebrian

Určitě knihu doporučuji každému, kdo se chystá do Barcelony. A to klidně i na jen několik dní, nemusí to být nutně 3 měsíce. Autor díky delšímu pobytu vytipovává nebo určuje místa, která jsou zajímavá nejen na první, ale také na druhý a třetí pohled, upozorňuje na různé dvorky, náměstíčka, výhledy, které běžný návštěvník těžko odhalí. Naopak na známých místech hledá další dimenze, které jsou atmosférické, pocitové, které jsou skryté v nějakém pozoruhodném detailu. Protože ty tři měsíce strávil chozením po Barceloně s malým synkem, je to vhodný seznam nápadů i pro rodiče s dětmi. Ale pozor - není to klasický průvodce, jak sám autor píše. Takže tahle volnost, zpomalení tempa, které kniha nabízí, je výborná. Každého, kdo chodí do normální práce a utrhne se na jen několikadenní výlet, může rozčilovat, s jakou svobodou si autor chodí po Barceloně a nemá nic na práci, (jen se starat o kluka), zatímco jeho žena tam pracuje. To se to zvolňuje tempo, když autor asi na to má, řeklo by se. To je rovina, která knize trochu ubližuje. Těžko se lze pro každého naladit na takovou svobodomyslnou báječnou plavbu po báječném městě. Moje hlavní výtka však směřuje k formě - kniha ji prostě nemá. Má začátek a konec, pak je zcela náhodně (chronologicky, jak je ty tři měsíce navštěvovali!) vybráno 66 lokalit, a kdyby to někomu nestačilo, ještě další jsou online. Tato naprostá nevázanost ve mně budí dojem, že forma knihy je zbytečná. Je to skvělý blog, webová stránka, instagramový účet, všechno je moc zajímavé a autor má spoustu postřehů a je znalý kontextů architektury, ale jako kniha, která má držet pohromadě nejenom vazbou, je to podle mě škoda papíru. Přesto se mi to moc líbilo, když na to neuplatňuji ani požadavek cestopisu, ani reportáže, ani čehokoliv, co má formu a někam vede. Tady to nevede nikam. Asi jako propagované svobodné pobývání po městě. Ale - to na to musíte mít ty tři měsíce. A jsme v kruhu.... celý text

Vozy v září 1967, László Németh

Je to kniha o touze a o vzdoru. Kluk Petr Jó žije ve vesnici a sleduje, jak každým rokem v září odjíždějí nové vozy z vesnice, na kterých sedí jeho starší kamarádi a směřují k železniční stanici do nedalekého města, aby studovali na gymnáziu. Nebo zkrátka do města jako takového. Do města, jako jiného světa, plného příležitostí. Jeho touha po studiu, po vymanění se z prostředí, v němž vyrostl, je tak silná, že se jí snaží překonat různými činy (nebudu spoilerovat), které vedou až na hranici jeho možností (nebudu spoilerovat). (Mimochodem by mě zajímalo, do jaké míry je to autobiografické...) Kniha má moc hezké momenty, a celkově je myslím slušným vhledem do psychologie dítěte, plného touhy po vlastní cestě životem. Vyniká to o to víc, že jeho bezprostřední okolí je plné principielního odmítání a vědomí, že jeho osud není v jeho, ale otcových rukou. Sympatické je, že kniha nedává jednoznačnou odpověď na to, jestli je "lepší" zůstat na vesnici a stát se postupně místní honorací anebo je "lepší" jít na studium a stát se učitelem, pošťákem, úředníkem, profesorem...Zkrátka každý se narodíme v nějaké situaci a máme nějaký výchozí bod a kontext. A každý ho má jiný. A překonání těchto kontextů nemusí být někdy pozitivním překonáním a připnutím si křídel, ale i naopak, může být sebezničující. Mezi těmito dvěma polohami se text pohybuje. Tři hvězdičky tomu dávám proto, že to není kniha, která by člověka nějak rychle vtáhla, je to poctivé, sympatické čtení a jsem rád, že jsem se s autorem seznámil. Ale pro zážitek sáhnu asi po jiné.... celý text

Kniha vzpomínek 1936, Jan Herben

Vidět Herbena optikou historie "jen" jako hlavního Masarykova spolupracovníka, by bylo nespravedlivé. Byl to významný český novinář, který (ano, spolu s Masarykem) se postavil proti ultrakonzervativnímu staročešství a vyprázdněnému mladočešství a ve své době se nebál vidět českou situaci realisticky - doslova. Tzn. být kritický vůči národu, historii, výkladu dějin, vlastenčení, "fangličkářství". Tato konzistence názorů, které zastával až do konce života, které však fakticky znamenaly v 80. letech 19. století vyvržení z české komunity jako nihilista a vlastizrádce, je určitým dokladem charakteru. Přitom významný žurnalista, periodikum Čas hrálo významnou roli na variabilitě názorových pozic tehdejších médií (Grégr se svými Národními listy mu permanentní ostrou kritikou dělalo nejen reklamu, ale nechtěně ho legimitizovalo). Číst jeho vzpomínky je poněkud obtížné, neboť jsou velmi podrobné a pracuje tam se jmény, které dnes historie zcela odvála. Ale u některých se zastavuje víc (František Bartoš, Václav Royt, Jan Gebauer, Lev Scholz, Jan Koloušek, Jan Karafiát, Petr Bezruč, Martin Hattala, W. W. Tomek, Herbert Gordon Shauer, Jan Kvíčala, dojemně vzpomene i na Josefa Šícha, svého nejvěrnějšího spolupracovníka, "jednoho z veteránů knihkupeckých sluhů pražských"). Co ale z nich zůstává, je esence lidského života - radostí, strastí, zrady, věrolomnosti, politických intrik, cesty za snem. Číst o situaci kolem rukopisných bojů je skutečně téměř drastický zážitek - jak se k sobě lidé dokázali chovat, jak na sebe plivali, jak se staří přátelé odvraceli, jak kvůli svým postům dokázali otáčet...to všechno je tresť lidských slabostí a měl Masaryk v Hovorech s TGM pravdu, když říkal, že kdyby chtěl opravdu někoho potrestat, tak by ho přesadil do oněch 80. let 19. století. Nebo je rozkoš číst o známém Manifestu českých spisovatelů, který zformuloval Jaroslav Kvapil a jako první podepsal Jirásek: "Jednou se podiví veřejnost, kdo odepřeli podpisy a s jakými vytáčkami. Nejodpornějšími jsou ti opatrníci, kteří s odepřením podpisu se skrývali za omluvu, že to-ono by si přáli mít stylizováno jinak. To ve chvíli, kdy více než padesát spisovatelů svými podpisy slovné znění manifestu schválili..." Je to krása a tato se odehrávala ve 20. století ještě několikrát. Dojemné je Herbenovo líčení jeho pocitů během 28. října 1918, když stanul na plném Václavském náměstí: "Zastavil jsem se a zhluboka vydechl. Přišlo to již? Je to skutečně pravda? Ano, je to pravda, rakouská monarchie kapitulovala, jak čtu na vývěsní tabuli Národní politiky...A najednou mi bylo, jako bych měl padnout na zem, rozrazit se o ni, plakat a křičet. Křičet třeba nesouvislá a nesmyslná slova, jen abych ulevil prsům, jež chtěla prasknout. něco velikého a tajemného se valí a vznáší nad Prahou a tlačí mne k zemi....Hlava na hlavě, hluk, ryk, zpěvy a zmatené řeči. Lidé jsou vzrušeni a chtějí mluvit s jinýmio vzrušenými. Oslovují se lidé neznámí, známí se líbají a všichni chtějí vyslovit něco radostného a vznešeného. Když se jim to nedaří: zajíknou se, zasmějí a máchnou rukou, jako by řekli: "Však víte, co chci říci." U některých dosáhlo rozechvění takového stupně, že se zastavili na okrajích chodníků, vyrážejí výkřiky na mimojdoucí, mávají klobouky, tlukou holemi a zpívají písně - beze slov. Slzy jim řinou po tvářích, jež jsou brunátné a divoké. Vidíš: lidé otevírají propasti své duše, v nichž bylo na tři sta let ukryto, co v nich zůstavili předkové deseti pokolení. ...Všecko jako v křečích. Opojení, stát, republika, Masaryk, Wilson... Pociťuji závrať, jako bych se octl v jiných sférách než na pražském dláždění, někde na jiné polokouli země, a blízko slunce a hvězd. ... Až do dnešního dne bych byl prohlásil za svůj nekrásnější den svatbu. Ale dnes vyšel jsem ze sebe a nad sebe." To už není žurnalista, to je spisovatel, který mistrně vyjadřuje atmosféru a hluboké pocity, které se derou na povrch. Tolik o republiku stál (stáli), tolik jim šlo o budování nových hodnot, stát na jiných principech, než které panovaly dosud. Proč nedám všech pět hvězdiček? Míra podrobnosti a poměrně malá míra odstupu sama od sebe - což se samozřejmě u osobních vzpomínek dá čekat, nutí čtenáře si neustále všechny situace "překládat" a nebrat je jako fakta. A pak skutečně doslovné a zdlouhavé citace všech možných prohlášení a citátů a celých článků také čtení nezlehčuje. Chybí tu tedy jakási lehkost. Na druhou stranu, dokumentární hodnota je díky tomu nezměrná, to nepopírám.... celý text

Automat Svět 1966, Bohumil Hrabal

"Hrabalova próza přímo exhibičně demonstruje, že se slovesné umělecké dílo nevytváří z myšlenek, nýbrž ze slov. Jaké je to jazykové kejklířství, jaký verbální jarmark, jak přesná a odvážná akrobacie!", píše Emanuel Frynta ve skvělém doslovu k výboru Hrabalových povídek. Je evidentní, že Bohumil Hrabal je v české literatuře jedinečný a neopakovatelný (pomíjím epigony) typus, kterému nelze upřít přímo extatickou a smyslnou práci s českým jazykem. Není to hospodský neumětel, který chrlí jednu historku za druhou, daří se mu (a v tom má skutečně i podle Frynty společného s Haškem) žánr "hospodské historky" povýšit na svědectví života. Kontrast, komediálně-tragický konflikt v nálevu neskutečné nadsázky, kterou v sobě má ona hospodsky chvástavá historka, je mu prostředkem uměleckého vyjádření tragikomičnosti jako takové, v níž se člověk permanentně v životě ocitá. Ale teď se pokusím i o ALE, jakkoliv vzhledem ke kanonizovanému klasikovi to je ode mne asi drzost. Soubor těchto 18 povídek mě jako čtenáře, částečně znejistěl. Takové množství různých látek, které se ocitá vedle sebe, jakoby odhaluje, že ten vypravěčský typus skutečně "jen" jeden. Je jedno, jakou povídku čteme, je to stále tentýž princip. Hrabal vůbec nevyužívá (nemá smysl pro to?) dramatičnosti situace, jakoby nechce svým povídkám dávat vývojovou strukturu, povídky začnou ale nekončí, spíš jen přestávají. Je mistr pointy, ale jen v onom krátkém "historkovském" žánru a délce, jakoby neuchopuje celek. Jediná dramatičnost, která je téměř všude, a podle mě už v 10 povídce za sebou nestačí, je ten nejjednodušší a banální paralelní děj: zatímco postavy sedí v hospodě a chrlí příběhy, tak mezitím se jede Velká cena, nebo zatímco Haňťa kostelníkovi rozřezává sochy svatých na zátop, tak filozofují jakoby v kontrastu....To jsou jistě dobře nalíčené konflikty, které jsou kořením Hrabalových próz a spoluvytváířejí jeho poetiku. Ale že by Hrabal byl dramatickým vypravěčem, který by dokázal strhnout situací a jejím vývojem, to skutečně ne. Je to tok slov (viz Fryntova definice výše), který může být libovolně dlouhý a je jedno, kdy do dění jako čtenář vstoupí a kdy vystoupí. (Taneční hodiny pro starší a pokročilé jsou toho příkladem.) Z tohoto hlediska se Hrabal podle mě ocitá na hranici geniality a grafomanství, a jen díky jazykovým prostředkům z té strany geniality. Mám ale pocit, že právě sousedství takto podobných povídek tuto slabinu (typ) obnažuje a jak říkám, znejistěl mě, jestli Hrabal klasikem skutečně je, nebo byl jako klasik udělán. Souhlasím s Fryntou, že Hrabalovy texty mají blízko k "totální fotografii", je to dokumentární zachycování "nálezů z proměnlivého proudu dění", při němž je "postižena živá jednotlivost, rozhodující moment, to jest lidský dokument podstatný a osudový". A jak říká sám Hrabal (a to hned dvakrát v tomto souboru), což platí pro celou sbírku: Minimální podněty, maximální následky."... celý text

Český literárněvědný marxismus: Kapitoly z moderního projektu 2021, Roman Kanda

"Přiznání vědecké legitimity literárněvědnému marxismu vzdoruje tomu, abychom i jeho bezprostředně poúnorovou formu vnímali jen jako politickou ideologii, a ne jako teoreticky přece jen obsažnější a v detailech méně jednoznačnou podobu moderního projektu...Na druhou stranu, vztah mezi literárněvědným marxismem a kontextem politické praxe nelze přehlížet..." říká literární vědec Roman Kanda. Je to naštěstí už další z řady badatelů, kteří přistupují k materiálu (tj. samotnému marxismu a jeho marxisticko-leninským odnožím i praxi) jako k předmětu zájmu bez jakýkoliv předpojatostí a zaujatostí. Podobně jako historik Kopeček analyzoval velmi komplexně podoby marxismu včetně jeho "revizionistických" podob (Hledání ztraceného smyslu revoluce), tak Kanda zde představuje literárněvědný marxismus jako "moderní projekt", který vlastně neuspěl a nenaplnil se. Sleduje jeho vývoj, jeho hlavní proudy, zastavuje se podle vlastního uvážení u těch, které považuje za autora celistvějších koncepcí (Bedřich Václavek, Karel Teige, Zdeněk Nejedlý, Jan Mukařovský, Vladimír Dostál, oživuje proti sobě proudy reprezentované Karlem Kosíkem, inspirace Václava Černého nebo Jana Grossmana, nebo na opačném pólu Jiřím Taufrem či Ladislavem Štollem. Je čistá intelektuální radost proplouvat těmito útesy, zvlášť, když autor nezapomene řadu pojmů a teorií vysvětlit a to v patřičných souvislostech. Při čtení jsem nabyl dojmu, že autor chce poněkud relativizovat, a nebo lépe řečeno zmírnit interpretace Mukařovského poúnorový příklonu k marxismu, tam se podle mě dostává na tenký led a jeho argumentace není úplně přesvědčivá. I nadále si myslím, že to bylo spíše Mukařovského selhání, spíše než otevření strukturalismu prvkům marxismu. Ale to by bylo spíše na učenou disputaci. Na práce Romana Kandy obdivuji zejména to, jak se mu podařilo uchopit tak složitý, mnohotvárný a permanentně se vyvíjející, a mnoha kontexty ovlivněný jev, jako je český literárněvědný marxismus, a podařilo se mu také jej nahlédnout značně nestranně, jako kdyby se díval na objekt svého zájmu ve vitríně, ale ze všech stran. Knihu doporučuji jako příkladnou vědeckou práci, která klade základní otázky interpretace literárního díla a připouští marxismus nikoliv jako politickou doktrínu, ale jako mnohovrstevnatý směr, kterým je také možno umění hodnotit.... celý text

Včelí jezero 1977, Theodor Storm

Autora jsem neznal a už jsem pochopil, že jde o německý čítankový typ. Něco jako Eliška Krásnohorská, případně Karolína Světlá - jenom v mužském podání. Prožil svůj život cele v 19. století, vyšel evidentně z romantismu a o moc dál nedošel. (Když umíral, Zola a Dostojevský už psali svá vrcholná díla, která jsou tzv. o něčem jiném.) Všechny tři povídky jsou jednoduchoučké, a největší vzrušení nastane, když slečna chytne ruměnec a sklopí zrak. Nejsilnější je z nich asi Pavlík komediant, která má trochu víc vrstev než ty přechozí dvě a sleduje, jak těžké ve společnosti to mají potulní loutkoherci. Včelí jezero je vyloženě romantický světabol, Na univerzitě je další citově rozechvění, které se ani neodehrává na univerzitě. No. V Německu si jej považují, má rodný domek, známky, jmenuje se po něm vlak, byly natočeny filmy. Možná se českému divákovi vánočních pohádek spojí jako autor předlohy Cieslarovy pohádky Dešťová víla.... celý text