Apo73 přečtené 1096

Deníky: Svazek I. (1943–1967) 2008, Sándor Márai

Otisk Evropy. Vrcholný intelektuál Sándor Márai přemýšlí o světě, který se mezi tím jeho životem přežene, a to zde od druhé světové války, kdy deník začíná, přes politické převraty v Maďarsku, až po období emigrace v Itálii nebo USA. Čtenář jde s ním a z jeho postřehů, záznamů, zachycených mikropříběhů nebo jen zvolání si domýšlíme, co dělal a kde, až pak přijdeme na to, že to není důležité. Procházíme se po krajině jeho myšlení, sledujeme impulsy, které toto myšlení ovlivňuje, jsme uprostřed války, kde se hroutí jeho dům s celou jeho knihovnou, jsme v zemi, jehož součástí kultury Márai je, ale mění se v sovětského vazala, vidíme popravy i všechny osobnostní a mravní přemety na všech frontách. Jsme v Itálii a ve Španělsku a pak i v USA, kde se Márai zabydluje, stává se občanem USA a získává odstup a nadhled nejen na sebe, ale i na celou Evropu. Prakticismus Ameriky ho vede k ještě většímu cynismu a emigrantskému stesku. Z první části deníku vane deziluze ze světa, s nemožnosti jednotlivce něco změnit, z absolutního pomatení hodnot, ke kterým by měl spisovatel svým dílem pomáhat...Minimálně se dozvídáme o jeho osobním životě - chybí tam téměř jeho žena (snad je to "L."), je tam jeho syn János, který pak v narukuje na Aljašku. Deníky jsou záplavou postřehů, komentářů, vlastně dialogů s jinými spisovateli (jak si Márai přete nějakou knihu, snaží se vyhmátnout podstatu pro něj důležitou) a také se sebou. Ano, není to odpočinkové čtení. Ale je to komplexní svědectví o světě poloviny a druhé poloviny 20. století, které je citlivé, chytré - a lze s ním v mnohých soudech naprosto nesouhlasit. A když člověk pronikne do jeho životního pocitu, já bych takový mít opravdu nechtěl. Muselo být těžké žít sám se sebou. Přečtu si i druhý díl, ale musím to něčím proložit, abych se utvrdil, že život není tak těžký. Ukázky, které zaujaly mě: - "Svět se odehrává i ve mně, nejenom v prostoru a čase. Také já jsem objem." (1943, s. 31) - "Člověk, ta epidemie." (1944, s. 75) - "Nenávidím, tedy jsem." (1944, s. 88) - "Hledět na své tělo jako na živočicha." (1944, s. 139) - "Všechno se rozpadá. Stát neexistuje. Nedodržuje se dané ani psané slovo, nejsou zákony, které by platily. Za peníze se dá zařídit všechno, dostat lidi do vězení i dostat je z vězení. Těch pár "zábran", které dosud zajišťovaly ve veřejném životě kázeň, bylo prolomeno." (1945, s. 191) - "Zjišťuji, že spisovatel ztrácí na spisovatelské a mravní váze právě tolik, kolik váží jím zastávaná politická funkce." (1945, s. 190) - "Kdybych jednou postavil pomník svým někdejším láskám, byl by to něco jako pomník Neznámého vojína. Hezký, velký bílý kámen..., a neví se, kdo pod ním spočívá. Jisté je, že to není ani Julinka ani Mařenka. Spočívá pod ním vášeň." (1946, s. 201) - "Opravdový spisovatel, pokud je gentleman, nakonec už čte pokud možno jen slovníky." (1946, s. 200) - "Osamělost je velký úkol a má nesporně výchovnou sílu. Ale osamělost má cenu jen tehdy, je-li bezvýhradná. Osamělost je jako panenství: nelze ji občas přerušit." (1947, s. 235) - "Poledník hlásí, že popravy bylo nutno odložit, protože kati stávkovali. Za jednu popravu dostávají deset forintů, což se jim zdá málo a do budoucna požadují za každé pověšení patnáct forintů. Je nesporné, že životní náklady v posledních měsících stouply. Marná sláva, je třeba konečně vynalézt křesťanství." (1947, s. 216) - "Evropská města nevytvořili králové ani biskupové, žádní představitelé feudalismu, nevytvořili je ani humanisté, a dokonce ani cechy, ale obchodníci." (1948, s. 224) - "Opravdové velké činy života nejsou většinou činy hrdinské, ale piplačky." (1949, s. 243) - "Dnes je mi padesát let. Během těch padesáti let jsem hodně žil a hodně pracoval. Moje zkušenost mi říká, že lidský život bez fantazie nemá smysl; ale fantazii je třeba naučit logice, jedině tak se stane tvůrčí silou." (1950, s. 265) - "Po padesátce, když vzpomínáme na sex, vidíme jakýsi hromadný hrob, v němž leží nohy, paže a jiné části těla. Obličeje jsou v té vzpomínkové mase vzácné." (1951, s. 283) - "Už nikdy v životě si nekoupím nemovitost: pochopil jsem totiž, že jsem movitý." (1951, s. 293) - "Ve výloze jednoho newyorského knihkupectví je kniha s titulem: Practical mysticism. To je Amerika." (1958, s. 375) - "Dopis z Pešti. Pisatel bych chtěl "emigrovat do Vídně". To by bylo něco , jako když se někdo uraženě přestěhuje z domu svých rodičů, kde se mluví maďarsky, do domu svých prarodičů, kde se mluví ještě německy." (1960, s. 391) - "Slon je to nejkrutější zvíře: protože nezapomíná." (1961, s. 415) - "V literatuře - stejně jako v životě - je opravdu zákeřným a nebezpečným jevem plebejec. Ne sedlák, ten se jen tak tváří. Ne proletář, ten to jen předstírá. Ne měšťák, ten si jen hraje na intelektuála. Je to vždycky jen plebejec, kdo si navlékne dobový třídní kostým a - s kloboukem v ruce s přívětivým úsměvem - žádá svůj podíl." (1964, s. 463) - "V době televize jsou prezidentské volby akcí připomínající veřejný život v době Periklově, kdy Řekové z blízkých bydlišť ostrovního světa pospíchali do Polis, aby tam osobně, technikou z očí do očí, volili hlavu státu." (1964, s. 466) - "Věčným omylem náboženství je - snad na to jich většina chátrá -, že spojují morální imperativ s představou nadpřirozena. Nadpřirozeno nemá morálku." (1966, s. 497) - "Boží génius nebyl absolutní tehdy, když stvořil svět, ale když vynalezl smrt." (1966, s. 491) - "To, co se v sovětském světě uskutečnilo, není úspěchem komunistického systému, ale vzniklo navzdory všem jeho vnitřním překážkám..." (1967, s. 501)... celý text

Muž sedmi sester 1999, Jaroslav Havlíček

"Konečně to prasklo. V nepopsatelném chaosu, který potom vznikl, je těžko se vyznat. Efekty byly více zvukové než slovní, a tak ten, kdo byl by chtěl onen kritický den reprodukovat co nejvěrněji, musil by to učiniti cestou hudební, a to ještě nejspíše jen orchestrální." Nádhera! Jakkoliv je to pro Havlíčka netypická próza, je to vlastně jen nevázaný, ale do mistrovského detailu domyšlený žert (o morálce se tu bavit nebudeme) , je to slovní ekvilibristika, která mě několikrát donutila se srdečně zasmát, někdy jsem měl záchvaty až k slzám. To už se mi dlouho nestalo. Ta naprostá drzost, nehoráznost a otevřenost, samozřejmě nekorektnost, je dokonalá. Líčení erotických scén by si samo o sobě zasloužilo analýzu, je to radost (českého) jazyka a jeho erupce (jazyka). Nedávám tomu všechny hvězdy, protože samozřejmě v porovnání s Neviditelným nebo Petrolejovými lampami je to opravdu "jen" legrácka, ale její provedení je stoprocentní. Není to ale samozřejmě pro upjaté škarohlídy - je to pro čtenáře hedonisty. Takže jsem to vzal všema deseti.... celý text

Letní světlo, a pak přijde noc 2022, Jón Kalman Stefánsson

Tahle kniha není pro ty, co mají rádi dramatický oblouk přes celý text a vyprávění souvislého děje. Stéfánssonův text je roztříštěný do stovek malých příběhů, některé jsou obraženy jen v jedné větě, jakoby mimochodem při vyprávění o něčem jiném, některé jsou celou kapitolou a přitom v této roztříštěnosti čtenář vůbec nemá pocit, že by všechno spolu nějak nesouviselo. Atmosféra malé islandské vesnice, kde se všichni navzájem znají a kde se vyvíjejí jejich vztahy, je dána časovým usazením do 90. let 20. století, ale hlavně širokou okolní krajinou, kam je všude daleko. Styl vyprávění je nesmírně zábavný, autor trousí různé životní pravdy také jakoby mimochodem, a přitom jde o ty nejvážnější věci života a smrti. Takže tahle rozvernost psaní jen podtrhuje určitou melancholii a možná až tragičnost, kterou je vesnice a její obyvatelé prostoupena. Nečetl jsem nikdy žádného jiného islandského autora a tak nevím, jestli je to "podobný" nekonečně cynicko-melancholický humor, jako mají třeba Finové, tj. jestli jde o nějaký "severský" typ humoru, ale skoro se mi to tak zdá. (Takový Arto Paasilinna je Stefánssonovi velmi blízký.) Brilantně napsané, vypozorované a hlavně nesmírně trefně pojmenované situace a stavy a životní pravdy, které takhle obnažené a s dávkou cynismu mají velkou intenzitu. Krása! Mám štěstí, že mě v životě potkávají takového knihy!... celý text

Poetistická próza 2002, Vladislav Vančura

Je to velmi záslužný svazek ještě záslužnější edice Česká knižnice, která prezentuje v novém a komentovaném vydání českou klasiku. Jako vždycky by mohla vznikat diskuse, které dílo tam patří a které ne (a předpokládám, že taková diskuse v redakčním kruhu edice probíhala). Co tam ale určitě patří, je soubor 9 textů, z nichž 5 napsal Vladislav Vančura, 3 Karel Konrád a jeden Jaroslav Jan Paulík. Autorům souboru se podařilo vystihnout určitou esenci poetismu a to v jeho prozaistické linii - poetismus si spojujeme zejména s poezií, a tady je reprezentační konvolut postupů a způsobů, jak poetismus pronikal do narace prozaistických vypravěčů. Mají skutečně společné to, že ani jeden z příběhů není vyprávěn "normálně", "tradičně", je to nejrůznějším způsobem vedený volný sled jakoby volných obrazů, jejichž postupným skládáním nakonec vznikne buď přeci jakás takás dějová linka a nebo ještě lépe určitý komplexní pocit, o který poetismu šlo nejvíce. Smutek, radost ze života, hravost, bezcílná cesta (jako Hackenschmiedův snímek Bezúčelná procházka)... Za všechny: "Černá krajina, zelené nebe bez hvězd. Krajina velkého ticha, tucho, které zpívá." Nebo: "A koleje, ubíhající zpod vozu, dvě lesklé linky, které ukazují směr lidskému osudu." (Arizona) Každý z textů je prodchnut více či méně originálními příměry, úvahami, většinou s nadsázkou: "Láska je jako lehká atletika. Ovšem, počítaje v to i objímání. V této sekci sportu se takořka denně překonává celá řada dosavadních rekordů; mnoho záleží na úpravě terénu. Nejlepší jsou kryté dvorce." (Rinaldino). "Dámy a pánové! Víte, co je to samota? Nejdelší tunel na světě a nejhlubší kruhy pod očima." (Robinsonáda). Je to nesmírně osvěžující, i když ne lehké čtení. K Vančurovu Rozmarnému létu jsem se vyjádřil jinde (četl jsem ho jako samostatnou knihu), stejně jako u Konrádovy Robinsonády, Rinaldina a Dinah. Stručně zopakuji, že zejména Konrád byl pro mě milý objev, jeho hravost, humor, nadsázka a schopnost nejpřímočařejším způsobem vystavět emoci, a přitom nebýt trapný nebo dětinský, je fascinující. V soboru je pro mne ale objev málo známý autor J. J. Paulík (generačně taky starší než předchozí dva), jehož Arizona podle mne je zásadní dílo "trampské" literatury. Trampský svět a reálie, vzory "divokého západu", propletené s popkulturními reprezentacemi (krásná kapitola o demolici kina Rudý gentleman) jsou mu nástrojem vyjádření nejobecnější touhy po svobodě, po čistotě ve vztazích, po dobrodružství. Zaujalo mě to i když nejsem ani tramp ani odchovanec Foglara, četl jsem to jako obecnou zprávu o přístupu k životu a ke světu, který ovšem v tomto textu zároveň končí a umírá. Shrnuto - pěkný soubor velmi různorodých textů, z nichž Konrád se pro mě ukázal jako klasik poetismu a Paulík jako objev.... celý text

Vyučil jsem se u Kafků 2003, František Xaver Bašík

Tak to je lahůdka prvního řádu. Mladý klouček František (Franz) začíná po obecné škole jako příručí v obchodě pana Hermanna Kafky a poznává velký svět obchodu - nejenom jeho atmosféru, ale také jeho metody, obchodně-prodejní fígle, zákonitosti. Poznává také, co to je pracovat jako křesťan u židovského obchodníka a shodou okolností má za úkol doučovat jejich syna (taky) Franze Kafku češtinu. Kluk zažívá plnými doušky atmosféru Prahy (a to i doušky piva, sherry i kuřiva), získává také první poznatky o svém tělesném vývoji v konfrontaci s ženským tělem. A pak, to už mu je skoro 18 let, získá místo v továrně Sezemský na výrobu svíček a vosku v Mladé Boleslavi, kam se přestěhuje a buduje si tam svůj kariérní postup. A jako na dlani tu František zažívá maloměsto se všemi jeho klady i zápory, dokonce si najde i cestu (opakovanou) do místního "bordelu". Spát s někým za peníze se nerozpakuje ani při návštěvě hlavního města, Vídně. (A už nebudu dál spoilerovat). Kdo má rád atmosféru a realitu konce 19. století se všemi plesy, slečnami, továrníky, obchodními příručími a cesťáky, svět, kdy lidé ještě věřili, že pilnou prací se lze vypracovat a v rámci kontinuity vybudovat hodnoty (tj. svět, který se po Velké válce zhroutil) a cítit se svým způsobem bezpečně, tak si v líčení pana Bašíka přijde na své plnými doušky. Bašík není spisovatel, ale píše pěkně. Má v sobě něco nerudovského (však rád v Národní politice četl Nerudovy fejetony, které tehdy aktuálně vycházely) a něco z Ignáta Hermanna. Je někdy příliš popisný a doslovný, ale z dnešního hlediska je ta podrobnost vlastně zajímavá. Ten svět je líčen s takovou samozřejmostí a dramaticky jsou představeny tak obyčejné situace, až to může budit úsměv, ale jako celek je to klenot. Je to skutečně niterná sonda do života začínajícího a pak už ostříleného obchodníka, účetního a cesťáka, kterému jeho povolání přirostlo k srdci. A samozřejmě je tam dnes cítit nostalgie, tato Praha již neexistuje a Mladá Boleslav jakbysmet - tu se na rozdíl od Prahy podařilo zlikvidovat téměř úplně. Probleskují zde i úvahy o sociálním postavení dělníků, autor postupně směřuje myšlenkově k socialismu (psal to ale v roce 1940!) a téměř šokující se neuvěřitelná otevřenost v líčení jeho intimních pocitů a myšlenek - ať už jde o finance, vztah k otci nebo právě o milostná vzplanutí a nebo "jen" tělesná (sebe)ukojení. A právě tyhle věci, které v normálních biografiích a natož v autobiografiích českých velikánů nenajdeme, dělají z textu vynikající svědectví, dokumentární literaturu bez laciného efektu i bez afektu. Škoda, že nebyl možno vydat pokračování, že zde jsou pouze dva díly, když jich autor napsal devět. No tetelil jsem se u toho rozkoší.... celý text

Čevengur 1995, Andrej Platonov (p)

Životní zážitek. Přidávám určitě do nejlepších knih, jaké jsem kdy četl a mohu doporučit všemi deseti. A teď proč: Platonovovi se podařilo v mnohavrstevnatém textu rozhrnout oponu nebo dalekohledem přesně zaměřit podstatu komunismu. Myšlenky jako takové. Utopistické romány se zaměřují na světy, kde lidé přestávají být individualitami, stávají se například čísly (Zamjatin a jeho román My) nebo nástroji bez vlastní vůle, kontrolováni Velkým bratrem (Orewellovo 1984). Tedy jde o svět určitého řádu, který je zvnějšku na své obyvatele vykonáván, a je to všechno metafora politické diktatury. Jde tedy o mechanismus moci. U Platonova se postavy samy ocitají uprostřed už komunismu, který si sami ve městě Čevengur nastolili a zjišťují, jaké to je - nejen, když je člověk opravdovým komunistou, ale když už ten komunismus člověka obklopuje a prostupuje jím. Komunismus jako takový je tu vlastně jakoby jedna z postav. Je to jakási případová studie Ráje na zemi (Sluneční království), kdy se všechno udělalo podle příruček a Leninových návodů (brutálně se odstraní buržoazie do hromadného hrobu například), zruší se Marxova nadhodnota, zruší se sám dohližitelský úřad - sovět (protože není potřeba, už je nastoleno) a sami účastníci experimentu zkoušejí, co bude. A čekají na to. A hledají smysl života. Hledají, co by dělali, když pokrok byl dovršen a není kam dál. Nejsou náhodou už na konci dějin? Skvěle, ale co teď s tím? V tomto ideálním městě řeší různé menší problémy, například, že nikdo nesmí pracovat pro sebe, ale jen pro druhé, nikdo nesmí osít pole, protože všechno zařídí slunce, které pracuje za ně (takže žijí hluboko pod hranicí chudoby). A pak je trápí, jak tím svým komunismem podarovat další masy proletariátu, jak to rozšířit i za hranic města, když široko daleko nikdo není. A pak - jsou to samí chlapi, kteří časem zjistí, že by potřebovaly ženy. To je velmi ošemetná věc, kde je vzít? A jaké? Ony by to musely být ženy dostatečně proletářsky vypadající (takže hlavně ne sexuálně přitažlivé), bez buržoazních návyků (třeba, že by chtěly kabát nebo se podívat do Moskvy), a hlavně aby tak nějak měly smysl pro kolektivní myšlenku a byly tak nějak pro všechny. No je to opravdu složité, žít v tom náhle nastaveném ráji. Za skvělé považuji, že je to sonda do samotné myšlenky komunismu. Ovšem v perspektivě vývoje ruského myšlení a cítění - ten komunismus je vírou v nastolení božího království, je v tom typická ruská jurodivost, vztah k přírodě, smutek ruské duše, (je v tom trochu Dostojevského - v psychologické rovině určitě a Gogola). Ty postavy jsou z drtivé většiny malí ruští človíčci (většinou negramotní), kteří vlastně ničemu moc nerozumí a dělají jen to, co cítí, že je správné. Pášou neskonale obludné dobro, a to nejen na ostatních, ale i na sobě. Je to psychologický řez člověkem a jeho vírou, vůlí, touhami, bojem rozumu a citu, jeho přirozeného individualismu a kolektivismu. Je také o vztahu k předkům a k budoucnosti, k životu a ke smrti. Ke konci jako takovému. Celý příběh má v sobě i prvky Don Quichota (hlavní hrdina Alexandr Dvanov s přítelem vojákem Konjopnikem na koni zvaném Proletářská síla, a který miluje Rozu Luxemburgovou jezdí v první části románu po právě založeném sovětském Rusku a hledá, jestli náhodou už někde nenastolili komunismus, až pak najdou vysněné město), je v něm trochu i Neználka ve Slunečním městě a celé je to zalité odlehčeným cynismem. Ty hrůzy, co se tam dějí, ta tupost postav a jejich uvažování, je líčena s takovou samozřejmostí, že nic samozřejmějšího být nemůže (skvělá postava Čepurného nebo Dvanovova otce). Také je zajímavé, že tam, kde by člověk čekal, že děj se někam bude posouvat a bude to vrcholit (což na konci opravdu zcela nečekaně vyvrcholí), tak se na půl knihy jakoby děj právě v Čevenguru téměř zastaví. Ale právě tam se buduje onen mnohovrstevnatý psychologicky-myšlenkový svět světa v komunismu, kde autor a jeho postavy ohledávají vzniklou situaci v nejroztodivnějších variacích. Je to jakobyste spolu s postavami procházeli po nekonečné tundře a promýšleli onu skvělou myšlenku ze všech stran. Samozřejmě se nedivím, že Čevengur za života autora nevyšel. Ostatně Stalin si prý na okraj jedné jeho povídky, která vyšla napsal: "Talentovaný autor, ale svině." Kupodivu rozpoznal onen cynismus, se kterými Platonov pracuje: kdy jakoby nové zřízení "chválí", ale fakticky tím, jak ho detailně popisuje, až k jeho kořenům, na nejobyčejnějších situacích a lidech, tak ho představuje v jeho reálném světle jako utopickou, nedosažitelnou a hlavně absurdní a nerealizovatelnou myšlenku. Z toho se budu chvíli vzpamatovávat. Kdo chce proniknout do podstaty myšlenky komunismu a jejích mezí, čtěte. Lidé čtěte!... celý text

Rozšíření bitevního pole 2004, Michel Houellebecq

V doslovu od Ondřeje Kavalíra jsem se dočetl, že je třeba tuto knihu vnímat i v kontextu existencialistů 40. let 20. století (Camus, Sartre apod.), kteří byli vytlačeni v literatuře strukturalismem a že Houellebecq vrací do literatury "celistvý, sociální i psychologický rozměr člověka a záměrně rezignuje na experimenty s literární formou." V tom je možná v roce 1994 román převratný, že se autor nebojí se jakoby anachronicky vrátit k něčemu, co bylo kdysi běžné a navíc to provést na nejaktuálnější přítomnosti. Teď máme rok 2022, tedy dalších 28 let dál a sám za sebe musím "cimrmanovsky" dodat, že "Já osobně na tom nic převratnýho nevidim." Pan Houellebecq se umí na svět dívat cynicky a má psychologické problémy, sám si je několikrát léčil v psychiatrické léčebně a tady se z toho částečně vyzpovídá - nebo lépe, nechává nahlédnout čtenáře do jeho vidění světa. Předpokládám, že to je dost autobiografické. Je to napsané svižně, skutečně bez jakýchkoliv kudrlinek, takže se to čte pěkně. Jeden příběh z tisíců. Nevím, proč tento román měl rozdělovat společnost na dva téměř nesmiřitelné tábory. Je to svérázné, možná na 90. léta ve Francii objevitelské, ale v nějakém hledisku delšího času v tom kromě cynismu a nihilismu nevidím nic tak zostřeně. Takže si dokonce myslím, že na tento čtenářský zážitek brzy zapomenu. Ale možná ne, protože mám dva dojmy - celou dobu jsem se bavil a bral jsem to jako humoristický text. Několikrát jsem si i srdečně zasmál, protože přesnost autorova pozorování a schopnost přesných definic světa "středních kádrů", kanceláří, sekretářek, kolegů, ztroskotaných milostných vztahů apod. mě opravdu bavila. Tím, jak se nořil do vlastních depresí to vlastně přestávalo být trochu zajímavé. A druhý dojem mám ten, jak je skvěle v románu otisknuta atmosféra 90. let 20. století. Bez emailů, počátky počítačové techniky a její zavádění na nějaká ministerstva, školení, celková upocenost...to se mi líbilo hodně. Ale jako celek? Pánovi se na světě moc nelíbí, má problém se sebou i se světem a umí o tom pěkně přímočaře napsat s nadhledem. Takových autorů ale je!... celý text

Hrad smrti 1992, Jakub Deml

Jakub Deml mě vždycky rozčiloval. Ne proto, že je katolický autor (takový Jan Čep je skutečný mystik), ani ne proto, že byl asi za života nesnesitelný, ale proto, že jako autor nedává nikomu prostor. Na nic. Ani na to, aby s ním člověk snil, a ani nesouhlasil. A jak já s ním nesouhlasím! On to vycítí a ještě to zesílí a přimáčkne Vás naléhavostí svých obrazů. S ním není možná jakákoliv diskuse. V Hradu smrti je krásná věta, která ho usvědčuje: "Co pravím? Jaká tajemnost? Vše jest mi tak krutě jasno!" Ano, to je to, co mě rozčiluje nejvíc. Jemu je všechno jasno. A co my, co si myslíme, že právě není zdaleka jasno zhola nic? Chápu, že musel i své současníky strašně hníst. A Hrad smrti je mistrné, předsurrealistické dílko, které má v sobě i něco kafkovského, ale zároveň je to černá temnota, která má v sobě mnoho světla, které probleskuje, ale základní pozice zůstává ve tmě. A s tou já právě nesouhlasím. - "Znáte píseň štěstí? Ihned obracíte zraky k nebesům na trilkující ptáče, na bílý obláček, v modru trůnící, a nevím nač. Já sestupuji temnem do sklepa..." (s. 24). Ano ano, ze sklepa, ale s pozice vyvoleného vypráví o světě. "Jednoho rána totiž, kolem deváté hodiny, zarazilo mne veliké ticho, jemuž nikdy nebylo konce. Stál jsem u okna poschodí, pohlídnu ven a vidím: země jest mrtva! Kdybych jenom viděl, mohl bych se konejšit, že se stávám obětí sebeklamu, ne-li snu: avšak já to rázem všemi ostatními smysly a veškerou bytostí nezvratně poznal!" (s. 34). Ano, ano, jen dál, neomylný Jakube Demle! "Každý útvar a každá podoba dosud trvající jest jen škraboškou života, pouze kostýmem hniloby." (s. 35). "Oblaka trčí mezi nebem a zemí jako veliké, shnilé ryby, "ovládající" krajinu morem. ...Voda v řečišti jest v nejvyšším stupni rozkladu, do městské kašny stéká hnis, pronikající všechny budovy, zvláště zdivo klášterní... (s. 36)... A tak dále. Cesta hlavního hrdiny snovým hradem smrti, která směřuje k setkání NÍ, je plná takto pronikavých obrazů. Není možné zůstat lhostejným, není možné knihu odvrhnout, má svoji působivost. Znovu mě Deml vtáhl, povláčel a nechal mě být svědkem setkání hrdiny se Smrtí, která je snad možná i Životem. Ale já odmítám přistoupit na jeho hledisko. A muselo být pro něj strašně těžké žít, já si takový přístup ke světu nedokážu představit. Ještě že můžu žít něco jiného.... celý text

Vrby 2018, Algernon Blackwood

"V nějakém místě jsme se museli zatoulat na hranici bezpečí," říká Švéd jedna ze dvou postav této uhrančivé knížečky. Dva chlápci, kteří plují po Dunaji na kánoi a dostanou se do míst, kterých se i místní bojí, kde zřejmě ožívají duchové, prastaré bytosti či cokoliv jiného z jiné dimenze našeho života, se už pouhou svojí přítomností v těchto místech ocitají na hraně fyzické i psychické existence, na hraně různých světů. Všudypřítomné vrby, které jsou téměř oponou či bránou do dalších světů, stejně jako nejrůznější projevy těchto světů jsou vlastně třetí postavou příběhu, který mu dává patřičnou dynamiku. Moc pěkným jazykem (a pěkným překladem) napsaná drobnost, kterou - ano, lze označit za klenot. Dramatická výstavba se stupňuje, meze světů se stírají, autor výborně pracuje s postupným násobením pocitů postav a sklíčenosti celé situace. Nedávám tomu všechny hvězdičky asi proto, že mne kniha asi nestačila úplně naladit (taky svojí krátkostí) na připuštění této dimenze jiného světa, a tak mi to pocitově zůstalo u roztomilé "duchařiny". Ale určitě má nakročeno k tomu být zakladatelkou takového žánru, zvlášť, když jde o 100 let starý text. Potěšil jsem se velmi a vřele každému tento bonbón doporučuji.... celý text

Magie, pouta a dialog renesančního filosofa 2007, Giordano Bruno

Na jedné straně je to jakýsi úrtžek z obsáhlého filozofického systému renesančního filosofa Giordana Bruna, ale je vybrán tak, že vytváří jistý konzistentní celek. I v závěru Josef Hajný a Jiří Ohlídal připomínají, že sám Bruno několikrát své názory měnil, odvolával či díval se na touž věc z různých a nových stran, přesto souvislost s jeho pojetím magie, pouty a oslem tu je a je velmi inspirativní. Představa o duši vesmíru, který neustále pulzuje a žije svým životem, my jsme jeho součástí stejně jako on naší, jako samostatná všudypřítomná bytost, která má schopnost poutat a upoutávat (i rozpoutávat a rozvazovat), je sice rovíjením klasických řeckých myšlenek, ale v době, které církev nemohla/nechtěla rozumět. A osel, nikoliv jako zvíře tupé, hloupé a nepoddajné, ale jako kabalistický princip, jakési ztělesnění kritického myšlení, je nádhernou metaforou a zároveň funkčním mechanismem, kterého je všude potřeba. ("Prokleté je království, zasmušilé město, kde vyhnali, zahnali a odehnali osla. Běda smyslům, svědomí a duši, kde není přítomno oslovství. - s. 115) Ačkoliv neholduji ani magii ani kabale, cítil jsem s panem Brunem určitou souvěrečnost, neboť se snaží vylíčit a až uměleckými prostředky vyjádřit, že tu s námi je hned několik světů, několik principů a celý svět je o jejich doplňování (se), ať už antagonistickém nebo synchronním. (Zde doporučuji přečíst krátkou povídku Algernona Blackwooda Vrby, kterou jsem hodnotil výše a která se totéž snaží vyjádřit také, když se dva kanoisté ocitnou v noci v sevření vrb na hranici dvou světů). Takže výborný editorský počin a jednu hvězdičku nedávám proto, že sám cítím vlastní meze porozumění Brunovu textu - na všechny odkazy a kontexty by měl být člověk klasický vzdělanec, což já nejsem. Tedy nechávám prostor, který nejsem s to pojmout, k další kritice či nikoliv.... celý text

Rinaldino / Dinah 1961, Karel Konrád

Rinaldino je patrně dost autobiografický text, protože je v něm zachycen živel mladosti a puberty v gymnaziálních letech hlavního hrdiny Toníka, a navíc během 1. světové války, resp. v prvních letech republiky. Je to další z poetistických textů Karla Konráda, ačkoliv v sobě nemá tu bezbřehou hravost jako má Robinsonáda, přeci jen vypráví děj, který se odvíjí odněkud někam. Nebudu spoilerovat, jisté ale je, že jsou to všechno Toníkovy vztahy (k dívkám, ke kamarádovi Jirkovi), kolem kterých se vše točí a on se snaží v tom světě zorientovat. Jsou to milostná vzplanutí, v Lidkou velmi bujná, a přitom je celý román (povídka) spíše zasmušilá. Ale kypí v ní mládí a je to radost. Dinah je o poznání smutnější. Hlavním hrdinou je Ludvík, který je úředníkem na ministerstvu financí a velmi ho to nebaví. Dokonce je "chladnokrevně lenivý", a vypracoval si z té lenosti přednost a systém. Okolnosti ho dovedou do vězení na několik měsíců, kde si uvědomuje spoustu věcí o životě. Tady bych ocenil neuvěřitelnou Konrádovu vynalézavost, jak lze trávit ve vězení čas, jak si ho lze krátit a čím. (Skoro to vypadá, že snad také ve vězení musel být...) A také se tam zamiluje do Dinah, zpěvačky - míšenky, která zní z gramofonu z dálky, ze svobody. A když opustí vězení, vrací se do svého rodného městečka a tam se začne odehrávat jeho další život. To, jak Konrád dokáže popsat některé stavy, je moc pěkné, je v tom určitá dávka cynismu: - "Druzí úředníci předstírali horlivost, která pomáhala budovati posloupnost nudy, jež plula bezděčně jako archa úmluvy. Nad hladinou úředních hodin panovala nehybnost. Šustění kancelářských papírů připomínalo pád starého listí, které pozvolna tlelo, a tato zatuchlost byla směrodatná jako šero kolem slábnoucích žárovek, Ludvíkovi se zdálo, že je podvečer v jeseni; těch únavných procházek na konec města podél továrních zdí, jejichž šedivost je neustále vlhká." "Život města nebyl schopen žádné nadsázky. Řemeslníci a obchodníci měli svou počestnost, byla příliš cítit naftalínem, a městská honorace, pyšná a kulturní jako filharmonie zdejších ochotníčků, honosila se několika duchy, jejichž osvícenost byla jen petrolejová." ...a ještě pěkná pasáž, kde vyjmenovává dívky, které potkává na ulici a které zná z dětství: " Oči Zdenky uměly se skládati za hustými řasami jako velice koketní vějíř. Máša by se neměla líbati s izvozčíkem z Ivangorodu, je přílišným pijákem vodky. Olga měla krk z výpravných revuí. Julčiny boky, dívejte se za ní. Honem. Než přejde. Z této strany. Miladin šat byl prostě přiléhavý. Sylva (její pěkné rty jsou mírně vykasány).... Takže shrnuto, sečteno: nádherný, barvitý a hravý český jazyk a oslava obrazotvornosti.... celý text

Malý svět jest člověk aneb Výbor z české barokní prózy 1995, Miloš Sládek

Nesmírně cenná kniha. Klíčová dírka, a to ještě s přiloženým návodem použít klíč, jíž je možno přehlédnout jednu z rovin české barokní literární krajiny. Není jistě vyčerpávající, je to spíše oťukávání různých možností (jistě správě použité slovo "drobty"), ale dostatečně reprezentativní k tomu, aby člověk získal představu o intelektuální síle a ideovém rámci období, kterému komunisté tak ublížili znásilněním Jiráskova Temna. Kniha je řazena tematicky (lidské ctnosti a neřesti, role ďábla, poutní místa, kuchařské umění, knížky lidového čtení a smrt) a rozličnost je prezentována na dochovaných kázáních či jiných dochovaných tiscích z té doby. Nejpozoruhodnější na tom je, že nejde povýtce o uměleckou prózu, ale jakousi prózu ke každodennímu použití, včetně hospodářských tisků, kuchařek až po pohádky. Provedený výběr textů mě fascinoval, stejně jako malé biografické poznámky o autorech, kteří jsou dnes sice v naprostém zapomnění (a za všechny je literárně kanonizován z té doby tak ještě Balbín a paradoxně i Koniáš), ale kromě představovali elitu vzdělanců, dělníky intelektuálního niveau své chvíle. Působili třeba jako kněží na jednom místě kdesi na Šumavě třicet let - což se dnes tak napíše, ale to byl jejich celý profesní život a to jejich působení bylo každodenní, často na velkém území s více farnostmi, takže jejich život byl do puntíku naplněn. Průvodní texty editora Miloše Sládka je věcné, kontextuální a adekvátní. U mnohých myšlenek se dnes člověk samozřejmě usměje, až zasměje (některé recepty), jindy se zarazí nad dogmatičností tehdejší katolické církve. Takže knihu beru jako skvělé "exemplum", které mi rozšířilo obzory - jakkoliv se tím dál odborně nebudu zabývat. Jako doušku bych uvedl, že na mne mocně osobně zapůsobilo a znovu vší silou potvrdilo můj intenzivní nesouhlas s jakoukoliv dagmatičností, zejména postavenou na "vševědoucí", věčně kárající a pod výhrůžkou odpuštění slibující církví (či jakoukoliv organizací) a je mi smutno, že právě tato linie křesťanství po tisíciletí takto vítězila a ovládala naše životy. Ale nechci se dotknout kohokoliv z katolické komunity, zejména, pokud je to jeho/její vnitřní víra. Mě tato kniha jako v pověstném barokním šerosvitu, paprsky slunce v průzoru mraků, znovu připomněla, že původně bylo křesťanství míněno jinak a že v době baroka právě tato dogmatičnost dostoupila vrcholu. Bohužel.... celý text

Konec nehybnosti 1990, Milan Šimečka

Tato kniha by měla být povinnou literaturou minimálně pro gymnázia a výše. Je to podle mne na úrovni Moci bezmocných od V. Havla, Jak chutná moc L. Mňačka nebo Kde je zakopán pes od P. Kohouta. V deníkových záznamech (! - takovéhle bych si chtěl umět psát deníky, to jsou pronikavé studie!) se ne zrcadlí, ale je přímo esenciálně přítomná atmosféra situace, ve které byly psány, všechny ty myšlenkové i situační zákruty období přestavby, kdy to všechno nějak rozvolňovalo, vlastně to erodovalo a trouchnivělo. Šimečka je v první řadě skvělý stylista - jeho jazyk je radost číst. A pak vyzdvihuji tu zmiňovanou pronikavost. Co odstavec, to minimálně jedna a více myšlenek (kde to dnes najdeme?) a to ještě inspirujících. Je to zároveň trochu autoportrét autora, Šimečka z toho vychází jako někdo, kdo vědomě stojí na straně "života v pravdě" vědom si všech důsledků, jako někdo, kdo se z této pozice zamýšlí nad děním kolem sebe, a jako někdo, kdo si nejvíc přeje, aby a) se dožil doby, kdy si může jít kam chce (tj. bez dozoru StB či přímo zákazu) a b), se dožil doby, kdy se sovětská moc konečně omluví za srpen 68. To se vine jako červená nit, Gorbačovem by k tomu mohl mít SSSR nakročeno, ale to se samozřejmě nakonec ani s Gorbačovem nestane. Ten rok a půl je mistrně vystižen v různě dlouhých textech, většinou tematizovaných (Husák, Dubček, ostych, jak nazývat StBáky, přehlednost tohoto světa, Dominik Tatarka, Stalin jako sovětské dědictví, Adam Michnik, Orwel a jeho 1984, Brežněvova éra, normalizace a společenská smlouva, národní viny, Charta, Václav Havel, měli jsme se v roce 1968 bránit? apod., což jsou různé řezy k různých myšlenkovým vrstvám tehdejšího žitého světa. Kolega přede mnou uvedl řadu citátů, já bych ocitoval skoro celou knihu, proto se omezím na alespoň jeden soubor citátů a to k Husákovi: "Když se Husák dostal do nejvyšších funkcí, politicky vyprahl, stal se součástí rituálu, zešedivěl a znezřetelněl jako novinový štoček, přestal být zajímavý, už nikdy ničím nepřekvapil....Nikdy nebyl vizionářem, netoužil po moci a po všech těch funkcích, aby mohl uskutečnit nějakou svou obsedantní myšlenku, jako to někdy u politiků bývá, toužil po moci, protože si o sobě myslel, že je nejschopnějším správcem toho, co je, statu quo. Jestliže bude mít jednou dost odvahy, aby se podíval za sebe, zjistí, že neuskutečnil nic svého, že nepronesl myšlenku, která by stála za zapamatování, že si nevystavěl žádný pomník ať už ve skutečném nebo přeneseném smyslu. Byl iniciátorem zmrtvělosti, vykonavatelem cizích instrukcí, autorem nehybnosti a šílené nudy, dirigentem národní apatie a podprůměrnosti duchovního života....Podařilo se mu skoro nemožné: za celé období v nejvyšší funkci neřekl nikdy nic osobního. Nikdy se nezmínil o tom, že by četl nebo měl rád nějakou knihu, nějaký kousek přírody. Kdoví, zda znal takové lidské věci jako přátelství, obyčejnou řeč nebo poslouchání hudby. ... Když mu tragicky zahynula při havárii vrtulníku žena, nepřerušil ani na den odesílání blahopřejných telegramů státníkům spřátelených zemí. ....Skutečné slzy a dojetí nedovedl zvládnout jen tehdy, když stál sám v záři světel, pod klenbou Smetanových fanfár, nad ubohým davem poslušných poslanců. Celé to falešné divadlo ho dojímalo, nepotřeboval jásání davů ani nejasnou příchylnost takzvaných mas, netoužil po skutečné popularitě. Možná mu stačilo hledět z okna na Prahu a tiše si opakoval: jsem tady, jsem tady, napriek všetkému!" To je podle mě dostačující ukázka pronikavosti, kde ve zkratce se podařilo obsáhnout osobnost s jejím působením. A lze s tím samozřejmě i nesouhlasit a hledat další a pozitivní Husákovy rysy, ale v kontextu úvah československého intelektuála, zahnaného na okraj kultury a veřejného života, který je svobodný ve svém myšlení, je to ryzost doby sama. Doporučuji! (Dodávám - kdo si chce rozšířit další obzory s panem Šimečkou, doporučuji Kruhovou obranu.)... celý text

Robinsonáda 1926, Karel Konrád

Jestli se někdo chce dozvědět něco o poetismu, je dobré si přečíst ranného Nezvala, samozřejmě Teiga, ale zejména doporučuju Konráda. Ano, rozumím, že knížka Robinsonáda se může jevit někomu jako snůška bonmotů o ničem (viz komentář níže), ale myslím, že je třeba k tomu dílku přistoupit zcela jinak. Celé je to kabaret. Hra. Radost ze života, radost z nadsázky, radost z nezvyklých spojení, radost z možností jazyka, nevážná vážnost i vážní nevážnost - ta samotná radost je sdělením. Přitom je to inteligentní, připomínající z dnešní doby třeba Divadlo Járy Cimrmana, kdy se vážně, až vědecky popisují logické, ale neexistující děje a fakta. Konrád prostě bere jednu nepopsatelnou věc za druhou (Stud, pocit člověka na mizině, podstata básníka, mechanismy lásky, touha...) nebo naopak notoricky věcnou (noviny, kavárna apod.) a převrací je, nasvěcuje z libovolných stran a baví se tím. Mění žánry, volí nezvyklá spojení a nechce nic říct. Chce, aby si i čtenář to užil. A já si to teda užil a jdu si hned přečíst jeho další dvě věci, které tu mám - Rinaldino a Dinah a jsem zvědav. Pro ukázku jsem vybral z některých kapitol: - "Hlavně a vlastně dlužno klásti vznik novin do objevení první čistokrevné kachny, a při narození Ježíše Krista v Betlémě zpíval personál ovčinců: "Nesem vám noviny." (Noviny) "Jinak se od sebe liší noviny formátem. Formát slouží k tomu, aby se daly složit do kapsy. V kavárně se dávají noviny do rámu, v zimě do bot a na 28. října jsou tištěny červeně. (Noviny) - "Na bílém koni přijede svatý Martin a milenka se provdá za starostu nebo továrníka gumáků - a na básníka příjde tragika. Deprese. Hú! Přestane chodit do Národního divadla a rozumí tmě." (Esej o básnících) - "Básnictví není zaměstnání. Ani řemeslo. Je to zlomek beze zbytku." (Esej o básnících) "Touha je ponorná řeka; běží hluboko pod zemí. Nevidíš ji, jenom slyšíš dunění. A najednou v sobotu vyrazí na povrch. (Něco o touze) - "Nejdelší tunel na světě a nejhlubší kruhy pod očima! (Něco o touze) - "Touha se skládá z pěti písmenek. Sama o sobě znamenají části učebné látky pro první třídu obecnou. (Něco o touze) - "STUD UČITELSKÝ: vyznačuje se sytým ruměncem, když jest špatně používáno genitivu záporu. (Viz. - "Není zde pana ředitele?" - "Právě ho odešlo!) (Stud) - "STUD BANKOVNÍ: Ni zisk - ni slávu." (Stud) - "Na osamělé stezce parku zmrzla hořící zápalka." (Stud) - "Milenky lupičů nedobytných pokladen pokorně snášejí řemeslo svých hochů a tiše se mu obdivují. Jsou věčně ustarané, plaché a věčně unavené...Umějí je věrně ukrývat jako památku po mamince. Umějí pro ně křivě svědčit, shánět jim alibi, zahlazovat stopy jejich činů - a mnohdy dlouho, než se milenec vrátí na svobodu. Mnohdy se nevrátí. Nebo je zastřelen. Potom se dědí věrná milenka veřejným konkurzem: dostane ji jiný slavný lupič." (Lupiči pokladen) - "Člověk definitivně švorcový přespí snídani a svačinu. Na oběd se dívá skrz prsty jako na buržoazní nadstavbu. Odpoledne přijde do kavárny. Dá si jedno ze základních as) b) c) jídel. Normálně to bývá odpoledne mléko, večer mléko a v noci černá káva. Největší potíží zůstávají vitaminy." (Člověk takzvaně švorcový) - "Ideálním jídlem zůstává i nadále sodovka. Uvolňuje ze svého středu S1 kysličník CO2, který vyplní všechny místnosti žaludku, takže není z těchto technických důvodů třeba vuřtů nebo párků. (Člověk takzvaně švorcový) - "Jak je to smutné, napsat dívce krásný dopis, když nemůžeme dostat odpověď, protože je nám zima a nemáme zpáteční adresu." (Smutek)... celý text

Turnov 2022, Pavel Jakubec

Pěkný příspěvek do regionální historie. Ono to zní tak okrajově, ale Turnov je přirozené centrum oblasti, kterou se přehnaly dějiny, a to z velké části ještě tak, že Jizera (která Turnovem protéká) jej rozdělovala na dvě panství a každá část města patřila pod jinou správu. Kniha pěkně reflektuje specifičnost regionu, nejen zvláštní krajinné danosti (pískovcové skály apod.), průmyslová zaměření (na šperkařství, kamenářství) a také dějiny Turnova jsou dějiny duchovní jinakosti - silný Husův sbor, Jednota bratrská, a nakonec i politického smýšlení, když v roce 1946 určitě nevyhraje ve volbách KSČ, stejně jako později s převahou v prezidentské volbě vyhraje Karel Schwarzenberg a Jiří Drahoš... A ještě k tomu, když během okupace 1968 vojska Varšavské smlouvy Turnov prostě minou... Je to pěkná, poctivá kniha, tyjící z nových výzkumů, autoři jsou většinou historici a archiváři střední (mladší) generace, všichni jsou nějak vrostlí či přirostlí k místu, o kterém píší. Myslím, že jako příspěvek k 750 letům města je to úctyhodný komplexní počin, jehož jednotlivé části jsou kupodivu i na stejné úrovni a žádný z nich nevybočuje nebo nepokulhává. Je to opravdu region ve víru velkých i malých dějin. Takže radost. Samozřejmě vždycky se najde něco, zvlášť u takového úkolu, že něco chybí nebo přebývá. Za mě je nespravedlivě u tiskárny Václava Muellera (založené nikoliv 1928, ale 1927) opominut jeho a Karla Kinského (Turnovského díla) ediční počin knižní edice Sever a východ, která byla významným příspěvkem k prvorepublikové literární kultuře (díla autorů jako byl Karel Erban, Josef Knap, Jan Opolský, Josef Kopta, Václav Prokůpek, Zdeněk Rón, František Křelina, Jan Čarek, Božena Benešová, Jan Bartoš, Rudolf Medek, Lev Blatný, Fáňa Velkoborský, Miroslav Rutte, Václav Krška, František Branislav atd...), přičemž šlo někdy i o prvotiny zmíněných autorů a tedy díky tomu byl Turnov i líheň výrazných autorských osobností. To je škoda. A potom mi je líto, že v souvislosti se skupinou výtvarníků M57 (Makarská 57) je podle mě opět nespravedlivě rozvedeno podrobně dílo Jiřího Nováka a Valeriána Karouška, ale třeba dílo Mojmíra Preclíka, a nebo zvláště Josefa Jíry, který spojil celý svůj život s Maloskalskem odbyto jednou větou - to si podle mě (zvláště Jíra jako skutečný turnovský rodák) nezasloužil. A takových názorů je jistě víc. Ale zpět ke knize. Skvělá syntéza různých pohledů. Chybí ale ještě trochu kritičtějšího pohledu na urbanistická zvěrstva města jako byl PRIOR na náměstí nebo obchvat vedoucí přes židovský hřbitov, což je skutečná jizva na městě. Ale jinak každý rodák (a nebo proto-rodák, který se v Turnově sice nenarodil, ale málem ano, jako já) zaplesat a dát této knize čestné místo ve své knihovně.... celý text

Bílá Voda 2022, Kateřina Tučková

Když si čtu různé reakce čtenářů a čtenářek níže, vidím, že to má Tučková těžké. Takový Viewegh, ať napíše cokoliv, je to stále (jenom) Viewegh, taková Morštajnová, ať napíše cokoliv, je to stále (jenom) Morštajnová, taková Třeštíková, takový Hartl....To všechno jsou autoři tzv. jedné knihy - píšou stejně, jsou povrchní stejně, se čtenářským zájmem roste chuť psát a dokonce se tím začít živit, což vyústí v tzv. knihu ročně. A nakonec z Viewegha v literární historii zůstane ta jedna kniha, kterou kdysi napsal a už nepřekonal (zde si dosaďte cokoliv). A Tučková napsala knihy tři (Vyhnání Gerty Schnirch, Žítkovské bohyně a tuto) ve značném časovém rozmezí. Měla čas k nim sbírat materiál, rozřezávat své téma z různých úhlů stran i stylových forem, během toho času dokázala těmto knihám vtisknout stopu vlastního autentického autorského prožitku. Co kniha, to zářez - nejen do literatury (všechna oceněná jsou polní tráva, i když jí Magnesie přeju - a doufám, že třetí bude následovat), ale do tématu, do společnosti. To jsou knihy, které mají smysl. Ona zvedne nějaké zasuté téma, nasvětlí ho z různých stran a strhujícím způsobem ho odvypráví. Těžké to má tedy proto, že čtenáři a čtenářky od ní čekají Tučkovou a dostanou ji i nedostanou. Pak od ní čekají Žítkovské bohyně a dostanou je i nedostanou... a tak bych mohl pokračovat. Tučková se sama posunula, tak jako se posouvá její hrdinka Magdalena. Psát umí brilantně, dokáže kombinovat nejrůznější styly i vrstvy a hlavně umí tít do živého. Ty hrůzy a skvěle vystavené mechanismy totalitní komunistické moci, propletence zasahující do současnosti, to se dá předpokládat, jakkoliv to v textu znovu překvapí tou bezcitnou krutostí a nečekanými zvraty. Ale myslím, že (ač se snažila, aby se nedotkla někoho konkrétního), to není hezké čtení pro současnou římskokatolickou církev, protože ta míra deziluze po roce 1989, jak ji Tučková prezentuje, je obrovská. Zajímavé je, že na rozdíl od předchozích knih je tato strukturována velmi jednoduše - dvě časové roviny, které se s k sobě přibližují. (To v Tichých rocích Morštajnové taky, ale je to formální a ploché plácnutí do vody.) Ta plastičnost je tady tvořena proměnami jednotlivých forem a k umnými propojeními. Je to plnokrevné, strhující čtení, za které paní Kateřině Tučkové upřímně děkuji. Ta kombinace reálného a smyšleného je namíchána přesvědčivě a byl to pro mne velký čtenářský zážitek. A doufám, že se tím autorka nebude muset začít živit, těším se za 10 let na další výživnou knihu. Nezkažte si to!... celý text

Hlasy země 1995, Jean Giono

Hlasy země doporučuji každému, kdo se chce v této negativní době napojit na nějakou pozitivní energii. Giono je autor, který vrůstá do země a ze země vyrůstá, stejně jako jeho hrdinové, země, krajina, zvířata a lidé jsou rovnocenní hrdinové jeho vyprávění a tak nějak spolu souzní. I když je tu smrt, smutek, trápení, samota, tak je tu taky radost, rozkoš (i ta erotická), naplnění, nacházení smyslu života, sdílení, soužití....prostě na pouhých 158 stranách je vše. Kniha je latentně naplněná optimismem a je velmi hezky napsaná - za všechny ocituji: "Je radostí všecek provoněn. V hrdle se mu písně tísní tak, že musí zatínat zuby. Svírá rty. Chce všechnu vůni té radosti rozžvýkat a dlouho mísit se slinami její šťávu jako beran, když spásá večer na návrších trávničku. Tak kráčí až do té chvíle, kdy krásné ticho v něm i kolem zhoustlo jako louka..." Tato knížka je už předznamenáním přístupu a stylu, jaký známe z Muže, který sázel stromy. Nádhera.... celý text

Země zpívá 2018, Jean Giono

"Byl to širý kraj, celý rozrytý a zvlněný jako moře; jeho obzory spaly pod mlhami. Tvořily jej lesnaté pahorky z červené hlíny pod háji pokroucených borovic, údolí s úrodnými poli, planinky s jedním nebo dvěma dvorci, dědiny, přilepené na vršku skal jako plásty medu..." A tak dál a tak podobně se před čtenářem neustále zjevuje země a na ní lidé, kteří žijí své radosti, trudné chvíle, brání svoji čest, dokážou ukout i pomstu, jdou po svých životních cestách, někteří vědí, kam, jiní neustále hledají. Gionovi se podařilo skutečně stvořit "hymnus" na lidské bytí v přírodě, které má svůj řád, a to daný právě přírodou. A i ta největší nenávist není věčná, protože život není věčný a i při ní je třeba neustále být v souladu s přírodou - například pást býky. A někdy jim dát i přednost před člověkem. Obával jsem se, že kniha bude patetická a že popisy přírody budou okázale nesnesitelné. Ukázalo se, že popisy krajiny jsou plnokrevné, možná zbytečně, a za to lidské chování je vylíčeno velmi úsporně. Lidé mluví stručně, jen to, co je nezbytně třeba, a to i když chtějí něco vyprávět. Podstatné na románu je to, že zemitost jej nezatěžuje, ale naopak povznáší. Přes počáteční rozpaky se mi to nakonec líbilo, měl jsem chvílemi pocit, že jsem někde v severských zemích, skoro se mi to v představě nedařilo napasovat na Francii, protože všechno je v horách, u horských řek, pak také v husté zimě, pastevci tu působí spíše jako horalé, všechno je daleko od civilizace. Díky tomu se Giono dostává k jádru lidských charakterů a hlavně té potřeby být v souladu s přírodou. Takže aniž bych spoileroval, jsem rád, že jsem si knížku přečetl, i když nepatří mezi mé největší zážitky, nutilo mě to zastavit se a zamýšlet a zároveň být překvapen vývojem až ke grandióznímu a záhy velmi niternému finále.... celý text

Fany 1956, Anna Maria Tilschová

Díky tomuto románu/povídce jsem nahlédl částečně do světa (a možná i duše) dnes velmi málo známé spisovatelky, která byla po Karlu Čapkovi předsedkyní českého PENklubu (!). Ačkoliv to není kniha, která by měla nějaký velký tah, že by Vás uvláčela vypravěčstvím nebo nějakou psychologickou hrou s postavami, je to velmi poctivý text. Co na tom obdivuji je fakt, že se autorce podařilo vykreslit skutečně atmosféru místa velkého domu se zahradou, která tam hraje významnou roli, a potom atmosféru naprosto zatuchlé a rozpadající se měšťanské rodiny těsně před 1. světovou válkou. Jak jsem pochopil, jsou to v mnohém autobiografické odkazy a věru není, co závidět. To schéma je celkem jednoduché, vyprávěcí linie taky, hlavní hrdinka jí vlastně je a zároveň není, protože vše se točí kolem rodiny, ve které je takový mrtvolný klid, ve kterém si všichni libují, až se ho bojí narušit - a jakákoliv odchylka je téměř katastrofou. Zvlášť, když je tu strýček, který to všechno narušuje. Takže líbila se mi ta citlivost v líčení a výstavbě časoprostoru a zvyků rodiny a jsem šťastný, že v takové rodině nežiju.... celý text

Čtení o Bedřichu Václavkovi: Tvorba, metoda, dějiny 2021, Roman Kanda

Roman Kanda je člověk, který se snaží připomenout, aby se nezapomnělo, že tzv. socialistický realismus není jen ona pouhá tezovitá tupost padesátých let, nebo jen prostý diktát Sovětského svazu. Zajímá ho, jak plastický z oněch všech realismů (venkovský, magický apod.) dokáže být, kde jsou jeho limity a jak je provázán s marxismem. Ať už to byla u nás nejprve sociální poezie, pak proletářská poezie, pak levicově orientovaný Devětsil, který se postupně rozpadl do proudů surrealistické avantgardy a např. Levé fronty....zkrátka jak se rodila tahle estetická norma, když ještě nebyla normou. V čem spočíval tento přístup, proč byl tak vyhledáván a jaké měl limity. A svými knížkami pan Kanda - například mnou již vychváleným Českým literárněvědným marxismem - dokazuje, že marxismus v českém pojetí měl i své jiné než stalinistické valéry, že šlo o "projekt", který byl svým způsobem i živnou půdou. A ztělesněním tohoto cíle je literární kritik a vědec Bedřich Václavek. Ten reprezentuje osobitý přístup k socialistickému realismu, kloubí ho se sociologickými přístupy, a nezůstává na dogmatech, ale vyvíjí se. Kanda v úvodu píše: ."..promyslet metodický způsob, jak se tvůrce "probíjí" k realitě...Václavek ho nazývá socialistickým realismem, založil jej však ve srovnání s doktrínou sovětského ideologa A. A. Ždanova mnohem subtilněji a v zásadě nedogmaticky.." Tedy Václavkova originalita a nedogmatičnost z něj činí živoucí přemýšlející figuru, kterou Kanda zpřítomňuje antologií textů, které o Václavkovi vznikly: Zdeněk Kalista, Lev Blatný, Albert Pražák, František Gotz, A. M. Píša, J. L. Fischer, Eduard Urx, Václav Pekárek, Artuš Černík, Ludvík Svoboda, a mnozí další, a samozřejmě F. X. Šalda nebo Václav Černý tak vedle sebe prezentují své pohledy, při čemž zasazují Václavkovu práci (např. jeho knihy o literatuře) do širších souvislostí. Polemizují s Václavkovy konkrétními názory nebo naopak přístupem či pochybují o možnosti propojení sociologie a marxismu. Zvlášť ostrý je Arne Novák, který ale nakonec sám je ten, který zastřeší jako rektor Masarykovy univerzity Václavkovu habilitaci. Celá antologie je moc pěkné čtení, protože to je mnohočetně plastický pohled na osobnost české literární kritiky, která stála na levé straně spektra a která by podle mého, kdyby nebyla brutálně zavražděna nacisty, sehrála v poválečném vývoji svoji velkou roli. Přečetl jsem si to s gustem, hojně podtrhal, nosných myšlenek je tam spousta a moc panu Kandovi za jeho práci děkuji.... celý text