Apo73 přečtené 1096

Ladislav Štoll 2022, Martin Štoll

Autor tuto biografii psal téměř 10 let. Byla to původně jeho dizertační práce, pak do textu zahrnul další prameny, které nebyly ještě zveřejněny a napsal velmi podrobný příběh českého intelektuála, který propadl marxismu-leninismu, byl ve 30. letech spolu s Fučíkem nebo Václavkem aktivním novinářem, a po válce (také díky Nejedlému) nastoupil na politickou dráhu na poli kultury a umění, zejména literatury a poezie. Po létech tvrdého stalinismu, kterého byla reprezentantem díky svým dogmatizujícím polohám, se dostal do těžké defenzívy v 60. letech, kdy se obrozoval strukturalismus, aby se po roce 1970 vrátil jako guru normalizační literární vědy. Čurda pojímá Štolla jako zástupnou figuru celé generace předválečných komunistů, která tyto historické zvraty prožívala různě. Na textu je patrné, že autor přistupuje k monografii hledačsky, zkoumá kontexty, ze kterých různé situace ve Štollově situaci vycházely, zamýšlí se nad jeho jednotlivými knihami. Není tam ani náznak neobjektivního nebo servilního přístupu, a ani dehonestace. Práci považuji za nesmírně zralou historicko-literárně-vědnou studii, zbavenou interpretačních nánosů 90. let (natož let předchozích, pochopitelně) a domnívám se, že může směle soutěžit s Křesťanovým Nejedlým (Zdeněk Nejedlý - politik a vědec v osamění).... celý text

Něžná je noc 1968, Francis Scott Fitzgerald

Asi není dobré začínat s F. S. Fitzeraldem touto knihou. Chtěl jsem ji několikrát odložit, čekal jsem, kdy mne chytne, kdy vznítí čtenářský motor a ono nic. Po 100 stranách jsem to nevydržel a podíval jsem se na to, co knize říká kritika a literární věda a z úžasem jsem zjistil, že je to americkými kritiky na žebříčku do 50. místa nejlepší román 20. století. To mě zaskočilo a ke knize jsem se vrátil s tím, že patrně jsem zanedbal nějakou školní znalost. A dával jsem tomu stále naději, že se to nějak vyvine. Musím říct, že se to spíš zavinulo, než vyvinulo. Dočetl jsem to se sebezapřením. Na druhou stranu tomu rozumím - autor vykresluje americkou smetánku v Evropě, která neví nejen co s penězi, ale ani s časem a sama se sebou, je to kritická sonda do zbohatlické (navázané i na Hollywood) vrstvy společnosti. To, že se tam vlastně skoro nic neděje, je to jeden večírek za druhým (tu na pláži, tu v hotelu, tu na jachtě...), to je samozřejmě příznačné. A v roce 1933 určitě odvážný autorský čin. To, že autor sám kritizuje společnost, jejíž je součástí, to jistě chtělo odvahu. (Připomíná to trochu film Velká nádhera od Sorrentina, jen o 80 let dříve - a ten se mi taky moc nelíbil.) Ale vývoj postav je téměř neznatelný, a už od půlky člověk tuší, že ten hlavní vztah směřuje spíš k rozkladu. Jakoby autor nedokázal nějak tu látku uspořádat, hlavně vyházet epizody, které pak už nemají k dalšímu ději žádný vztah, mají jen ilustrativní funkci a ještě ji násobí. To mi přijde škoda, protože Dick a Nicole (samozřejmě včetně Rosemary a Tommy) jsou velmi potentní postavy, které nejsou podle mě vytěženy do důsledku. (Tommy je úplně nicotná figura, která pak převrátí celý děj jako deus ex machina, ale je to naprosto dramaturgicky nepřipravené). Takže asi je lepší si přečíst Velkého Gatsbyho, nevím. Já knihu odnáším do knihobudky, už se k ní vracet nebudu.... celý text

Krvavý duben 2007, Ismail Kadare

Je to výlet do úplně jiného světa. Chtělo by se říct opravdová zemitost horalů, ale nemá to pro mě tu určitou pozitivní konotaci spojení se zemí a těžkého údělu, jak líčí naše literatura. Ta zemitost je tady temná a zatěžkaná. Kupodivu nejvíc ji zatěžuje tradice, kterou jinde obdivujeme, tady je to tradice svazující, chtělo by se mi říct nelidská. Ale tyhle všechny soudy jsou pohled středoevropana vychovaného naším národním obrozením, protože proniknout do tohoto nábožensky determinovaného světa je nemožné. Tak zůstává příběh novomanželů, kteří jedou na na svatební cestu do hor, a nestačí se divit, jaký život jejich země žije, s jakou opravdovostí své tradice žijí, a kde smrt a vražda v podobě krevní msty je jedním z mnoha běžných projevů. Ani odsoudit ty činy člověk nemůže, nedovolí si, protože je to úplně jiný narativ. Na druhé straně vražda zůstává vraždou. Je to napsané hezky, ta temnota mě trochu děsila a jsem strašně rád, že tento společenský kontext u nás nemáme. Jdu si oddechnout k něčemu lehčímu.... celý text

Deníky 2006, Virginia Woolf

Miluji dokumentární literaturu. Ale právě takovou, která nezůstává jen u popisu. A tyto deníky jsou pro mne krystalickým příkladem, že někdo vedle toho všeho psaní, kterým se živí a nebo kterým hledá, jak vyjádřit svět, ještě obsáhne vtisknout sám sebe do proudu času naprosto autenticky. To není přehled, co se kdy stalo, to je nadto ve střípcích a při různých příležitostech naznačená úvaha, přesný postřeh, naděje a zklamání, to je kontinuální promýšlení sebe sama ve světě a ve vztahu k tvorbě. Aniž jsem zatím od V. Woolfové cokoliv četl, musím se do něčeho pustit, tak si nesmírně vážím její důsledné sveřeposti. Ona pochybuje, prožívá každý svůj román, přitom jím vždycky hledá nový a nový přístup, tuší, že to bude buď naprostý propadák nebo nadčasovost, kterou je ale třeba přetrpět. Jako temná nit prochází zmínky o jejím duševním zdraví, v deníku nejsou děti, milostné vztahy, jsou to deníky ženy tvůrkyně, která bojuje o své místo v literatuře. Jistě je všechno autorská sebestylizace, ale tuto knihu by si podle mne měl přečíst každý, kdo se pokouší psát - jako alternativní literatura ke kurzu "tvůrčího psaní" mohu jen doporučit. Nedozví se tam jak psát, ale co to znamená myslet tvorbu vážně, prožít ji a mít co říct. Je tam taky hezká myšlenka o tom, že Československo po Mnichovu může být obdobná rozbuška jako atentát na následníka trůnu v Sarajevu....... celý text

Návrat ze Sovětského svazu 1936, André Gide

"Často se stává, že přátelé Sovětského svazu odmítají to špatné vidět, nebo alespoň je uznat; takže velmi často je pravda o Sovětském svazu říkána s nenávistí a lež s láskou." To jsou pravdivá slova o čemkoliv, čemu "slepě" věříme (ale také vášnivě, horoucně, upřímně) a nebo co kategoricky odmítáme (také principelně, nebo i nenávistně). A protože tenhle výrok André Gida v přítomné knize na str. 9 je namířen na všechny, kteří "slepě" hlásali (a dodnes hlásají) onu "pravdu o Sovětském svazu", jistě je třeba výsostného francouzského intelektuála i po letech upozornit, že se týká také jeho, jeho pohledu a jeho knihy. Obecně je podle mého potřeba si dát v životě na kohokoliv, kdo zná "pravdu" o čemkoliv, tím méně o Sovětském svazu, kde jsem na oficiální návštěvě tři měsíce. Takže knize dávám jen tři hvězdičky a to hned z několika důvodů. Je to odvážný text, když pomyslím, v jakém kontextu byl psán a jak otevřeně je formulován. On kritizuje nejen, co viděl, ale i samotné principy (nesvobodu, konformismus, uzavírání se vnějšímu světu, kult Stalina, komplex povýšenosti, nedostatek kritiky, principy diktarury...), a to velmi otevřeně. V tom je to knížka uchvacující a není divu, že komunistická kritika reagovala tehdy tak ostře. Člověka, který vroucně věří v Sovětský svaz v roce 1936, musela kniha opravdu ranit do morku kosti. Pro člověka, který ji čte v roce 2022, když už zná další vývoj SSSR, je to unikátní dokument doby, v drtivé většině trefný. Ale po všech těch jednoznačnostech, které vedly k diktaturám a smýkaly 20. stoletím, se však domnívám, že knížka ztrácí na síle v tom, že je také stejně jako protivník jednoznačná. I když se Gide zaklíná tím, že sovětskou realitu kritizuje proto, že jí chce pomoci a je duší komunista, obávám se, že se sám zaplétá právě do vlastních jednoznačných, a málo podložených soudů. Z toho, co pozoroval na místě, vyvozovat tak dalekosáhlé závěry, je podle mě zjednodušování, zabíjení různých vrstev sledovaných jevů a tak se kniha stává žánrově pamfletem. Je to dobový výkřik, který rozčeřil správné vody, ale je to přeci jen plakát. Opravdu neobhajuji sovětský režim a s Gidem víceméně souhlasím (historie to potvrzuje), ale kritizuji knihu jako text. Permanentní zjednodušování a zároveň zobecňování dělá z knihy onen dobový výkřik a nic víc - není to reportáž, není tak vystavěna, to nejsou ani eseje na daná témata, není to ani o Návratu ze SSSR. To jsou glosy, seskupená témata na hromádky, různé hloubky, různého přístupu, kde kam člověk píchne, mohl by dodat cokoliv, co tam chybí. Prostě směska. Paradoxně, když se dívám do historie svých postřehů, totéž jsem vytýkal Fučíkově Zemi, kde včera znamená zítra - je to literárně ze stejného kadlubu, jen s opačným znaménkem. Tahle podobnost mě vlastně na inteligentního autora vlastně mrzí. Oceňuji odvahu, kterou musel André Gide mít, když plamenně řečnil na Rudém náměstí při pohřbu Gorkého a jinde (viz přiložené projevy v dodatku), a už v něm jistě zrálo přesvědčení, že napíše tuhle studenou sprchu. To chce silný žaludek, který komunisté definovali mj. jako nevděk hostitelům. Takže cením, že ač pamfletový výkřik bez snahy o objektivnější zhodnocení reality, tak se dotkl principů, které komunismus a Sovětský svaz 30. let formovaly. Doporučuji tedy zejména jako inspirující historický artefakt, který by se dnes velmi těžko rozlišoval od dezinfomací a fake news v mediálním prostoru.... celý text

Můj strýc Odysseus 1983, Jiří Marek (p)

Kromě Hříšných lidí města Pražského a Panoptika, které považuji za vynikajicí nostalgický seriál (a tedy i literární předlohu), jsem měl Jiřího Marka spojeného spíše se socialistickým realismem. Zvlášť, když v 50. letech byl ústředním ředitelem Čs. státního filmu. A v knihobudce jsem nalezl jeho román Můj strýc Oddyseus. Řekl jsem si, že to zkusím, a když to bude moc budovatelské, pošlu to dál. Už na 30. straně mi bylo jasné, že to je skvělá oddechová knížka, protože je nejen vtipná, psaná s nadhledem, ale zároveň je svým způsobem chytrá - nabízí jakýsi obdivuhodný přístup k životu. Pohledem do Slovníku českých spisovatelů jsem zjistil, že Marek sám právě tento román považoval za svůj nejlepší a že i literární kritika jej dnes označuje za jeho nejzralejší a nejlepší opus. Souhlasím s jiným komentářem zde, že by kniha měla patřit do kánonu literatury. Takže milá knihobudko, moc Ti děkuji, že mi posíláš rovnou ty nejlepší kusy! Je to opravdu radost a potěšení. Někomu možná přijde ten mírně vzletný styl nesnesitelný (feministky nebudou tímto machisticko-patriarchálním textem také nadšeny), ale mně nevadil. Kolega mi říkal, že pan Marek chtěl být druhým Čapkem, což myslím, je přesné. Je to detailní, domácké vyprávění o neobyčejných vlastnostech neobyčejného strýce, který si dokáže poradit v každé situaci, přičemž používá nejen selský rozum, ale zároveň zapojuje neuvěřitelnou kreativitu. Díky tomu je jeho život plný událostí, absurdit, ale logických a posouvajících jej dál a dál. Už samotná zápletka, že se mu dostane té cti být majitelem pohřebního ústavu a udělá z něj nejlepší ústav v Praze, je příslibem komických situací, kde si lehkost a absurdita pohrává neustále s tragičností konce života, ale tak nějak věcně. Obchodně. Čapkovy ozvěny bych tam tedy cítil. A ještě víc si myslím, že se Markův styl podobá knihám Davida Jana Novotného (Dybuk a ďábel, Sidra Noah apod.) Takže knihu si nechám a do knihobudky ji neponesu. Zahřálo mě to na duši. Marek lehce formuluje různá moudra, volí pěkné jazykové obraty, je to psáno krásnou češtinou. Několik ukázek si dovoluji uvést. Takže každému, kdo se chce nechat nést vlnou plného a vzletně lehkého vyprávění, doporučuji. Škarohlídům, kteří berou všechno vážně (hlavně sebe), nedoporučuji. Několik citátů: - "Brzy jsem pochopil, že pohřeb první třídy je velká věc, a přál jsem jej z celé nevinné dětské duše každému, koho jsem měl rád...." - "Bylo obtížné přijímat pozůstalého a tvářit se potěšeně. Jednou z podivností pohřebnické živnosti je, že obchodní úsměv, který se tolik všude vyžaduje, zde nemá místa." - "V hlubokém zoufalství se mu najednou vynořila myšlenka, že by se při nejhorším mohl vrátit ke studiu. Zamrazilo ho, když si vzpomněl na nudné posluchárny a pilné studenty, učící se nazpaměť anatomii koně. Kůň je krásné zvíře, ale když rozdělíš kosti, šlachy a svaly, je to prostě hrůza. Ne, člověk se může kolem koní uživit, aniž je rozkládá na kousky." - "Její morálka jí velela mluvit o lásce, ale nemluvit o penězích, ačkoliv manželství je spíše transakce finanční než milostná." - "A tak mne minuly válečné medaile, a věř, někdy to dalo dost práce, protože i v tom je válka nepochopitelná, že uniknout jejím poctám je někdy těžší, než je získat." - "Největší pozoruhodnost ženy, chlapče, záleží v tom, že nemyslí logicky. Její myšlenky jsou neseny jiným směrem než myšlenky muže, a často jeho svaté přesvědčení, že koná věc nejlepší, narazí na ženino nepochopení." - "- Vy chcete říci..., že jste ženat! zvolala hlasem, v němž bylo tušit uraženou ženskou ctnost i slzy. - Jaképak: ženat! Nejsem prostě ještě rozveden..." - "Býti zvědavá, co muž dělá, kam šel, s kým mluvil a proč se zdržel, toť cesta ke zklamání, žárlivosti a bolesti. ...Muž, který začne pátrat, jestli jeho žena skutečně šla k švadleně nebo ke kloboučnici, je politováníhodný blázen. ..Moudrý muž bere na vědomí, že jeho žena je tam, kde má býti, a moudrá žena sama upozorní muže, že dneska je den, kdy nebývá doma. Dá se tomu říkat vzájemná důvěra nebo spíše vzájemné mlčení, a řeknu ti, že nic tak neupevňuje štěstí v manželství." - "Jsou choroby jako úbytě, rak či tvrdnutí jater, proti nimž, chlapče, není léku. Pomáhají udržovat na světě rovnováhu a poskytují nám, majitelům pohřebních ústavů, záruku našeho podnikání. Leč jsou choroby horší, které nemají tak vznešené funkce, a jednou z nejhorších je lidská touha po poctách. Je tak veliká, že jí lidé obětují vše..." - "Pan Bacík nebyl člověk hamižný, rychtář odjakživa musí být vzorem poctivosti, ale v tomto případě si jeho svědomí jaksi zdřímlo. Kromě toho smlouvali celou věc v zahradní restauraci nuselského pivovaru a tu člověk snadninko oslábne ve svých předsevzetích."... celý text

Měsíc na venkově 2021, Joseph Lloyd Carr

Vlastně nevím, proč se v noticce píše o "hluboce básnickém románu". Myslím, že je to nejen nepřesné, ale navíc to tomu trochu ubližuje, resp. vzbuzuje to jiná očekávání, než kniha nakonec je. Spíš bych volil pojem "obrazivém" nebo snad i "baladickém". Ale to je drobnost, za kterou autor nemůže. Ten zato může za text, který je skutečně mnohovrstevnatý. Lze ho číst jako jednoduchou civilní, v ich formě vyprávěnou zprávu o tom, jak hlavní postava jede do venkovského kostelíku restaurátorsky odkrývat obraz na zdi, a co z toho pak vzešlo. Lze ho ale vidět jako obraz, jako výjev, ne nepodobný svým principem tomu na zdi. Lze ho brát jako cestu hledání, ať už čehokoliv. Lze ho přijmout jako klubko prchavých okamžiků, které mohou ovlivnil náš zbytek života a je na nás, jak je využijeme. A pak je tam rovina řeknu zjednodušeně duchovní, která odkazuje do dávné minulosti, až k mytologii. Na knize se mi líbilo, že je psána civilním jazykem a nehraje si na umění. Trochu jsem se bál, že to "prozření" postavy na venkově bude mírně trapné a jednostrunné. Blížilo se to k tomu, ale hranice naštěstí nebyla překročena. Pak jsem se taky bál, že podobně jalově se bude pracovat s náboženskou rovinou, ale (kromě jedné chvíle, která je tím pádem velmi nevěrohodná), tomu taky není. Ale celkově musím říct, že kniha se mnou nijak nezamávala a neusmýkala mě, nemá sílu typu Muž, který sázel stromy. (Takže bych jí určitě nedával Bookerovu cenu ani cenu Guardian Fiction, ale naštěstí nejsem v porotě.) Ale přesto jsem ocenil, jak se autor dokáže dotýkat oněch prchavých okamžiků, které se nedají vlastně vyjádřit, ve vztahu k přírodě, k atmosféře, k vnitřnímu klidu, k doteku s opravdovým uměním a samozřejmě láskou. O jedné postavě, která zemřela, se tam říká: "Náš Perce byl moc hodnej hoch. A uměl vzít za práci. Každýmu pomáhal, všichni ho měli rádi." Uvědomil jsem si, že to je to nejlepší, co po člověku může zbýt. Takhle jemné předivo ta kniha spřádá. Milé.... celý text

Čtení o T. G. Masarykovi 2017, * antologie

„Lidstvo potřebuje víru, ideál, důvod k životu: úkolem filozofie je opatřit mu je,“ napsal ve vztahu k Masarykovi Daniel Essertier (1930). To je jistě ztělesňující charakteristika TGM. Na této antologii je nejzajímavější její dokumentární charakter, tj. jak se Masaryk otiskl v různých myšlenkových proudech své doby, tedy za svého života. Zajímavé je pomyšlení, že tyto texty on sám mohl tehdy číst. A výběr je úctyhodný - od protivníků (V. Dyk, E. Rádl apod.) až po jeho vyznavače (s K. Čapkem v čele) je to plejáda 26 osobností. Témata se různě opakují a prolínají, o to zajímavější, jak různé názory to jsou. To je na antologii nejcennější – to není chvalozpěv, to je mnohavrstevnatá oslava i polemika s Masarykovými koncepty nebo jednotlivinami, i když zdá se mi, že pozitivní hodnocení nakonec převažuje. Pro jedny je Masaryk „první filozof krásného individualismu“ (Inocenc Arnošt Bláha, 1910), „zakladatel všeho myšlení sociologického v moderních Čechách...“ (Josef Kodíček, 1925) a dokonce „spíše obávané než milované, a přec živoucí svědomí“ (Josef Ludvík Fischer, 1937). Jiní na něm nenechají nit suchou – „Masaryk si osvojil jakés takés neomylnictví, nepříjemné formy polemiky, vtíravou domýšlivost...stále určitěji se vyvíjel Masaryk v kazatele, který odporu nesnese...“ (V. Dyk, 1910), nebo jinde: „Masaryk svým jednostranným hlediskem literární kritiky poškodil snad leckdy toho onoho básníka osobně, znepokojil jeho klid a vyrušil jej z jeho tvorby odchylnou koncepcí jeho poslání a pracovní metody, ale leckdy prospěl literárnímu vývoji , což bylo jeho nejvlastnější snahou...“ (Albert Pražák, 1935). Mám dojem, že všichni ze všech stran však berou za samozřejmé, že Masaryk je zjev mimořádný. Dokonce Dyk přímo říká, že by o jeho názorech nebylo nic známo, kdyby neměl protivníky, kteří s ním nesouhlasili. Nestačil jsem si podtrhávat formulace, které lépe, než bych kdy dovedl, definují některé Masarykovy postoje nebo shrnují jeho pozici. Za všechny: - „Je velkým vzněcovatelem otázek….Tazatel sám nejednou připustil změny ve svém vývoji, jenž neukazuje na doktrínu, nýbrž na - vnitřní drama.“ (Otokar Fischer, 1920) - „Jeho výchovným prostředkem bylo burcování, vyrušování z klidu, trvalé provokování, avšak nic více.“ (J. L. Fischer, 1930) - „Zásluhou jeho jest a zůstane, že včlenil naše národní obrození v XIX. století v dějství vývoje světového a všelidského; zbavil je, řekl bych, rázu místního a postavil je do perspektivy všelidské.“ (F. X. Šalda, 1920) - „Masaryk měl jedinečnou schopnost: dovedl dramatizovati český život.“ (František Götz, 1925) - „Filozof vystupuje jako organizátor života, béře na svá bedra poslání kulturní a zodpovědnost za ně.“ (F. X. Šalda 1910) - „Kritika je Masarykovi osobním bojem, v němž se měří jeho názor, jeho intuice, jeho vědomosti, jeho mravní ideál s protivníkem.“ (František Götz, 1925) - „Usiloval vědu jako umění sloučit co nejtěsněji s denním praktickým životem…“ (Jindřich Vodák, 1910) - „Poznání umělecké je přímé zírání skutečna; poznání vědecké nepřímo, abstraktními operacemi skládá si svůj svět.“ (F. X. Šalda, 1925) Velmi silnou formulací mi přijde tvrzení J. L. Fischera ve stati Osamělý balvan: „Proto zde ční dnes jako balvan, který ne neubrání mnohdy smutku své samoty...Spokojili jsme se tím, že ponechali jsme jej velkým a přísným balvanem v našem národním životě, osamělým a smutným balvanem, vysoko se tyčícím nad svým okolím a jako by je zaléhajícím svým stínem...“ (1930) Dvě místa vyjadřují princip celé antologie, resp. celého i Masaryka plného různých paradoxů: -„Proti kritickému racionalistovi, ...pracujícímu čistě vědecky, zapínajícímu naše národní úsilí do spojitosti světové a reagujícímu proti tradicionalismu domácímu, staví se český protestant, citově náboženský, hledající domácí tradici v naší reformaci, jenž postupuje apriorně, postuláty přijímá za důkazy, zakládá nový historismus a jakousi náboženskou romantiku.“ (Arne Novák, 1929) - „Jest profesorem a vychovává celé generace, stává se po Komenském prvním učuitelem národa. Pronáší mnoho myšlenek politických, pokračujících v austroslavistickém duchu Palackého - a v rozhodné chvíli zasazuje Rakousku smrtelnou ránu. Koncipuje filozofii humanity a protivojenství - a stává se strůjcem českého vojska. Uvažuje o německé autonomii pro budoucí český stát - a v dané chvíli tuto myšlenku opouští. Jest prvním kritikem nacionalistické omezenosti - a v rozhodné chvíli vytváří jednotu národa, budí nejopravdovější cit národní. Jest zrádcem - a po několika letech národním hrdinou...." (Josef Kodíček, 1925) Tuto knihu jsem vzal k ruce poté, co jsem dočetl Čapkovy Hovory s TGM, protože to je určitý typ jeho vlastní reflexe (byť Čapkem vystavěné a filtrované). Zajímalo mě, jak byl vnímán tehdy. Z tohoto hlediska je skvělý celý projekt edice Čtení o….(chystám se na další). Takže nezbývá než doporučit, zejména pro zproblematizování jednoznačného obrazu, což ovšem jen potvrzuje a zvětšuje jeho důležitost pro „každého myslícího Čecha…“. Na závěr mám dvě editorské poznámky, které mě mrzí. Lucie a Luboš Merhautovi se domnívají, že pan B. Markalous (známý pod pseudonymem Jaromír John) byl Bedřich. To je omyl, šlo o Bohumila a to bohužel není v jediném místě - je to všude, až na jedno místo v rejstříku, kde je správně uvedeno křestní jméno tohoto olomouckého profesora a spisovatele (s. 345). A druhá věc se týká oddílu Literatura o Masarykovi a jeho textech (s. 290-339). Zde je bibliografie textů od roku 1885 do 2017 a jistě nelze požadovat úplnost tohoto výčtu, ale vzhledem k tomu, že je tam několikrát text ruského (sovětského) Olega Maleviče, pak mě osobně je líto, že tam není jediný text petrohradské/leningradské bohemistky Iriny Makarovny Poročkiny, která Masarykovi věnovala část života, zařídila mu bustu v areálu univerzity a zorganizovala i první všeruskou konferenci o něm. A napsala celou řadu textů. Znal jsem ji a chybí mi. I tady.... celý text

Nana 1965, Émile Zola

Tam, kde Gustave Flaubert skončil (například v Citové výchově), tam Émile Zola pokračuje. Tam, kde Flaubert kritizuje "jen" pokrytectví, pokles morálky a permanentní vypočítavost francouzské společnosti, tam Zola představuje její naprosté dno - zato v plném lesku a slávě. Svět kabaretů, divadla pochybné úrovně, nevěstinců, (pseudo)salónů, ale také situaci na dostizích, nebo na francouzském venkově - to je všechno vylíčeno velmi barvitě, člověk má téměř pocit, že je toho účasten. To není smysl pro zatěžkaný detail, kterým by čtenáře unavoval v popisu, to je smysl pro atmosféru, vykreslení hrůzy i slavnostnosti situace, a hlavně nastavení situace, která se pak vždycky nějak zásadně promění. A pokud je Zola nazýván naturalistou, tak to ne proto, že by nám líčil například detailní sexuální zvrhlosti při erotických hrátkách (i když taky je to tam nějak neexplicitně přítomno), ale proto, že se románem Nana dotýká animality člověka. Zvířeckost je tu vykreslena jako přirozenost, jen je zasazena do společnosti. Morální, etické hodnosty, úcta k člověku, základní úcta ženy k muži a opačně, k mateřství, k budovaným hodnotám (i když třeba jde o peníze majetky, statky nebo společenské postavení - jakkoli to je vždy ve světle věčnosti pochybné), ty jsou zde naprosto zadupány, je to nějaký odpad, kterým ani není třeba se zabývat. Hlavní hrdinka je krasavice, plná živočišné erotičnosti, matka a zároveň prostitutka ve všech významech toho slova. Na tomto napětí stojí celý román a nejde samozřejmě jen o Nanu, ale o metaforu celé společnosti. Takže doporučuji. A dodávám pro ilustraci pěkný citát, aby bylo patrné, jak pěkným jazykem je to napsáno (resp. také přeloženo Miloslavem Jirdou): "Bylo to v době, kdy Nana oslňovala Paříž leskem dosud nebývalým. Její postava se giganticky tyčila na obzoru neřesti, vládla městu nestoudnou vyzývavostí svého přepychu a svého pohrdání penězi, v němž zcela veřejně tály celé majetky. Její dům byl jediná žhnoucí výheň, z níž její choutky ustavičně vyšlehávaly novými a novými plameny; stačilo jí slabě fouknout, a zlato se měnilo v jemný popel, jejž vítr ustavičně roznášel. Ještě nikdo neviděl takovou posedlost v utrácení. Její dům jako by stál nad propastí a v ní mizeli mužové se vším všudy, se svými majetky, těly i jmény, ani se po nich nezaprášilo...."... celý text

Humpolec 2021, Jaroslav Kocourek

Velmi rád ohodnotím tuto knihu. Je to poctivá a hodnotná kniha, která představuje Humpolec z nejrůznějších stran. Kapitola o historii je velmi podrobná a velmi fundovaná. Tu rozšiřují kapitoly na pomezí místopisu a historie Církevní památky, Významné stavby, Muzea a galerie, dále Pomníky, sochy a pamětní desky, Významné osobnosti a rodáci, Židovské památky, Orlík, Pivovar Bernard, Místní části, Soukenictví, a nechybí ani ryze obrazová část Humpolec v obrazech (Augusta, Janoušek, Vodák, Štáfl apod.) nebo Starý a nový Humpolec - Jak se město změnilo. Na knize oceňuji, že z ní netrčí obvyklé zadání obecních a Městských úřadů, co se jak má vychválit, a co zasunout, stejně tak jako v knize není jediná reklama, kromě jmenovitého poděkování na konci. (Nepočítám reklamy dobové reklamy na str. 161), Zlom knihy je pro tyto knihy tradiční, nadpisy jsou bohužel zbytečně barvotiskově diskotékové, ale to je bolest většiny těchto knih, které "musí mít každý rodák v knihovně". Jinak ale kniha je napsaná velmi pečlivě a je skutečně radost si ji přečíst. Informace se neopakují, historická úvodní kapitola některé věci jen nakousne v daném kontextu a pak se podrobně jim věnují další kapitoly. Každá je celek, který je informačně velmi hutný a hodnotný. A tak mohu knihu jen doporučit, a to včetně návštěvy města. Těch pozoruhodných staveb - od Tolerančního kostela, přes vilu navrženou Gočárem, až po Plecháč, hotel Fabrika nebo Galerii Osmička! Netušil jsem, že kromě antropologa A. Hrdličky, literátů J. Zábrany a "Magora" Jirouse a skladatele G. Mahlera, je s Humpolcem spojen i divadelník Jindřich Honzl, významný lékař František Hazma nebo výtvarníci Pavel Sudkolák, Čeněk Vosmík nebo Zorka Ságlová. A je skvělé, že humpolečtí mají i dostatečný smysl pro humor – viz všechny aktivity spojené s fiktivním Hliníkem. Jediné, co člověka při čtení knihy opravdu zamrzí, že městští radní kdysi neprosadili postavení železničního uzlu (tak se centrem stal Havlíčkův Brod) a to ani prodloužení trati do Pelhřimova. A pak ještě věta na str. 165: „Dnes již ve městě ani jeho okolí nepůsobí žádný textilní podnik.“ To je skutečně velmi smutné, když byl Humpolec před tím „Českým Manchesterem“ a vyvážel látky do celého světa. Na závěr bych rád dodal, že pokud mě někdo podezřívá z toho, že jsem se v Humpolci třeba narodil a tak ho tady propaguju, tak není to pravda. Humpolec znám, jezdím tam 20 let, ale přeju Humpolákům, že mají tak pěknou a vyváženou knihu o svém městě.... celý text

Hovory s T. G. Masarykem 1969, Karel Čapek

Ano, toto je povinná četba. Pro každého, komu nevadí sice mentorský přístup, ale od člověka, jehož není možné si nevážit - byť pro jednu jedinou věc, kterou v životě udělal. Můžeme s ním nesouhlasit, můžeme vnímat z rodinného kontextu, že si šel tvrdě za svým bez ohledu na své nejbližší, můžeme ho kritizovat za ledacos. Ale je to člověk, který celý život přemýšlel, jaký je svět, jak se k němu postavit, co udělat osobně pro to, aby se posunul, aby byl mravnější. Například - postavit se na odpor tam, kde je nespravedlnost. Ani hilsneriádu, ani Rukopisy, ani boj o Chorvaty, ani boj o samostatnost nemusel dělat. Byl to člověk veřejný, politický, člověk, který viděl smysl své existence ve zdokonalování společnosti. Čapkova kniha (i tím, jak vznikala a jak v ní je patrný jeho rukopis) je také příkladná, jako propagandistický nástroj - je to pomník osobnosti, kterou Čapek bezmezně obdivuje a rád by, aby jej ostatní následovali. Ta kniha není polemika, není ani dokument. Je to pozoruhodná směs literatury faktu a svým způsobem i beletrie, která civilním, neokázalým způsobem systematicky představuje onu příkladnost. Je to vlastně učebnice. Učebnice varianty pohledu na svět, toho, jak žít: střídmě, aktivně, realisticky, konkrétně, a nábožensky pro všední den. A že to všechno říká téměř osmdesátiletý člověk (prezidentování je jen jedna z okolností), který celý život takto žil, získává váhu nejen věku a úřadu, ale hlavně jeho činů. Řekl jsem na začátku, že by to měla být povinná četba a že to je učebnice. Kam prstem člověk píchne, tam je myšlenka, inspirující pro dnešní dny. Tedy - doporučuji všem a na závěr píchnu několikrát prstem pro inspiraci. - "Vývoj školy, to je vývoj demokracie." "Dítěti je první a hlavní školou rodina. Jací jsou rodiče, matka i otec, jaký mají poměr k sobě a okolí, to má největší vliv na dítě." - "Vliv školy není jenom didaktický, ale i mravní" "Čím kluk bude, o tom nerozhodují tak vlohy, jako spíš nejbližší příležitosti." - "Člověku je vrozeno usilovat o poznání." - "Celá naše výchova nevede ke kuráži." - "Kdo na malé poměry jen naříká, obviňuje tím sebe sama; sám je vinen, že žije male." - "U nás se často začíná od začátku, místo aby se navazovalo na dílo předchůdce." - "Jako Evropan jsem západník - to říkám vůči těm slavjanofilům, co v Rusku a Slovanstvu vidí něco nadevropského. Nejlepší Rusové byli také západníky!" - "Co antika neměla; to, co máme my severním podnebím, ten teplý poměr k domu, ke krbu, k rodině, ženě, k dětem. Řekům a Římanům chybí naše zima, nevědí, co to je sedět v teple, děti kolem matky a babičky." - "S ní jsem dostal z protestantismu do svého života to nejlepší - tu jednotu náboženství a života, náboženskou praktičnost, náboženství pro všední dny." - "Ovšem, když jsem postaven před nějaký úkol, tož neuhnu, co jsem začal, to hledím dodělat." - "Jsem individualista a demokrat - v životě i metafyzicky." - "Osvobodili jsme se od despotických pánů; teď ještě se musíme osvobodit od velkých a despotických slov." - "Samostatnost nás nespasí. Já jsem viděl v politice nástroj, cíl mně byl náboženský a mraví. Ale věděl jsem, že musíme být politicky svobodní, abychom mohli volně jít svou duchovní cestou." - "Máme-li my Češi dostat ve světě slušné místo, musíme ze světových otázek udělat otázky své, musíme dovést ke světovým otázkám promluvit." - "A říkám vám - bez Beneše bychom republiku neměli. Mezi námi byla úplná shoda v hlavních liniích; i když jsem při tom nebyl, Beneš ve všem rozhodoval tak, že se to shodovalo se smluveným celkovým postupem." - "Musela se vědomě tvořit tradice." (po založení republiky) - "Dobrý program je dobrá věc; ale krom toho musí na něj být čestný, statečný a moudrý člověk, který má odvahu odpovědnosti. Proto se ohlížím stále víc po lidech, než po heslech. U nás ještě příliš dáme na hesla - to, je myslím, takové jedno z dědictví po Rakousku-Uhersku." - "Má osobní satisfakce, smím-li to tak nazvat, je hlubší: že jsem ani jako hlava státu nic podstatného nevyškrtl z toho, več jsem věřil a co jsem miloval jako chudý student, jako učitel mládeže, jako nepohodlný kritik, jako reformní politik; že stoje v moci, nenacházím pro sebe nižádného jiného mravního zákona ani jiného vztahu k bližním, k národu a k světu, než jaké mne řídily předtím....Zůstal jsem sám sebou." Zde dodávám já - to mu přeju a závidím. Mít takto uklizený stůl života.... celý text

Mimochodem 2021, Woody Allen (p)

Civilnost a (až sarkastická) sebeironie patří samozřejmě k hlavním kladům těchto memoárů. Ale když je sebeironie moc, stane se, jako se to stalo mě, že přestávám trochu autorovi věřit. Rád bych ho měl za skromného génia, který za každých okolností umí chrlit jeden "hlod" za druhým, a který i přes svou nervovou nevyrovnanost téměř nevědomky posunul kinematografii o několik sáhů dál, nebo alespoň do ní vnesl naprosto neopakovatelný typus příběhů i hrdiny, podobně jako třeba Chaplin. (Však dělali se stejným producentem...) Jako filmový nadšenec a dychtitel bych se velmi rád dozvídal o zákulisí všech jeho filmů, co ho k čemu vedlo, jak probíhalo natáčení, a samozřejmě jestli s Keatonovou zrovna chodil, když točil Annie Hall nebo ne apod. Tohle všechno v přítomných memoárech je a bylo by možné se tedy rochnit blahem. Ale tu jednu hvězdičku tomuto textu, (přestože autora mám ve velké úctě), dát nemohu. Ten výše zmíněný sarkasmus mi začal být postupně trochu na obtíž, protože začal být skoro povinný a všechna ta přirovnání v tomto množství mi začaly připadat umělé a hlavně neupřímné. To se totiž posílilo nejvíc v pasážích, které jsou ostře kontrastní - kde líčí svůj pohled na tu svou kauzu, která ho navždy poznamenala, i když - jak říká - byla prokázána nevina. Najednou jsem začal mít pocit, že to je obhajoba, tedy úplně jiný žánr. Nicméně fascinovalo mě, že je to především člověk, který má rád film, a který hlavní smysl vidí v jejich tvorbě, ale ne proto, že je umělec s nějakým sdělením (jako třeba Vláčil), ale jako řemeslník, kterého to prostě baví a protože mu ty fóry jdou, tak proč to nedělat. Tenhle přístup k filmu-obživě, která mu náhodou vynesla několik Oscarů (pro které si ani nešel), je na jednu stranu sympatická a má z něj udělat toho skromného génia, zároveň je trochu nepřesvědčivá. Jakoby chtěl knihou hlavně říci - nic moc si o mě nemyslete, protože ani já si moc nemyslím, jsem nešika, všechno byla náhoda, spousta lidí mi pomohla, v té kauze jsem nevinně a Mia Farrow je šílenec, pozor na ni. Čekal jsem hlubší ponor.... celý text

Americké putování 1988, Jana Rovenská

"Najednou stojíte před ocelovým zábradlím. Silnici se postavila do cesty nepřekonatelná překážka. Velký kaňon. Jeden z divů světa. Osm až dvacet čtyři kilometrů je z jeho jižní římsy na římsu severní. Délka 350 kilometrů, hloubka více než půldruhého kilometru. Hluboko pod námi krouží ptáci. Je absolutní, majestátní ticho. Teprve po chvíli zaslechnete zezdola tiché šumění. Někde daleko zahlédnete jen zelenou stužka Colorada." Takhle životně, místy až beletristicky, s plno postřehy, historickými odbočkami (k vývoji automobilů, filmu, vzniku hippies, ropných problémů na Aljašce, samozřejmě vztahu k Inidánům....) je celá reportáž napsána. Pro člověka, který na těch místech byl, je to zážitek (citát o kaňonu podepisuji...), a pro čtenáře, který tam nebyl, je to způsob líčení, který je živý, neencyklopedický, a přitom napěchovaný informacemi. Je vidět, že autoři strávili v USA souvisle 4 roky, z knihy je cítit jistý druh pochopení pro americký svět. Není to tedy jen okouzlení, které by navíc v roce vydání (1988) mohlo být ideologicky pokřivené - jistě, že v New Yorku se autoři baví i s lidmi na ulici, na podpoře, mluví s lidmi, kteří bylo v Detroitu vyhozeni z práce, ale z toho cítit nějaké "zadání", aby vykreslili Ameriku jako "hnusnou kapitalistickou zemi". Díky tomu, že byli novináři a měli velmi exkluzivní akreditaci (i do Bílého domu, kde viděli mnoho tiskovek R. Raegana), dokážou psát tak, že USA z knihy vychází velmi plasticky. Autoři jsou si toho dokonce vědomi, že se jakémukoliv zadání vymkli (píší o tom skrytě i v úvodu a závěru). Taky byla asi příznivá perestrojková doba pro vydání, kdy už žádní cenzoři do toho nevstupovali. Číst reportáže z poloviny 80. let je taky zajímavý dobový dokument. Spousta věcí už zastarala, nebo už není (ne jen WTC), některé postřehy jsou z dnešního pohledu úsměvné (třeba se tam mluví o nadějném počítačovém chlápkovi, nějakém Billu Gatesovi). některé věci musely být zase pro tehdejší čtenáře neuvěřitelné a dnes se nad tím už ani nepozastavíme. Tady musím uvést příklad: "Provázel nás zástupce ředitele televize pan Brown. Zajímali jsme se především o pořady a jejich skladbu. Otázka: Proč je na obrazovkách tolik pořadů, které ukazují zločin? Odpověď: Jsme komerční televize a musíme si vydělat. vyděláváme na reklamě a za tu dostaneme tolik, kolik lidí nás poslouchá. A lidé se nejraději dívají na to, kde je hodně krve a násilí. Otázka: Necítíte spoluvinu na tom, že Dallas patří mezi města s největším počtem zločinů v USA? Odpověď: Víme o tom, ale co máme dělat, lidé to chtějí a my musíme vydělávat...."... celý text

Stín blaženosti 1969, Věroslav Mertl

Věroslav Mertl je pozoruhodný literární úkaz. Souhlasím velmi s hodnocením, že je pokračovatelem Jana Čepa, zároveň nesouhlasím s tím, že nedosahuje jeho výšek. Zaprvé se to nedá poměřovat a za druhé Mertlova prvotina je neotřelým způsobem čistá. Je to soubor krátkých povídek, resp. malých zastavení v různých životních situacích, které vypadají obyčejně, ale pro jednající osoby jsou vždy v něčem hraniční: muž se vrací po deseti letech z vězení a neví, strašně se bojí, jestli bude moci ještě se eroticky dotknout své ženy; dědeček (vdovec) hlídá vnoučka a vidí, jak si s ním nerozumí a pak přijde kloučkova maminka a jejich vzájemné samoty se ještě prohloubí; muž absolvuje vesnický pohřeb a zjišťuje, že skoro nikdo se za zemřelého není schopen postavit a odpustit mu; starý muž se těsně před smrtí snaží najít způsob, jak říct své ženě, že před 50 lety jí byl nevěrný, aby do smrti neodcházel obtěžkán tímto celoživotním tajemstvím apod. Nechci tady prozrazovat všechny tyto situace, ale jedno mají společné: jsou zdánlivě jednoduché a přitom velmi těžké. Co ale musím opravdu obdivovat, je nádherný jazyk, který je květnatý, ale ne barvotiskově kroucený. Je to bohatý jazyk. Je rozkoš číst, jak je možné některé stavy popsat a vyjádřit. (Níže vybírám pár citátů pro ilustraci.) Je to kultivovaná radost. Mertlova prvotina je velmi křehká. Situace jsou křehké, jazyk je křehký a vše, co se tam děje, jsou prchavé okamžiky, bubliny nebo pavoučí sítě, kterých se člověk bojí dotknout, aby nepraskly. Jsou to intenzivní prožitky, nejednoznačné, které člověk musí číst a dávkovat postupně - knihu podle mě nejde přečíst najednou. Myslím, že tohle je skutečná literatura. Myslím, že pan Mertl je nedoceněný a málo známý autor, chystám si určitě najít od něj něco dalšího. A všem doporučuji. Několik náhodně vybraných citátů pro ilustraci: "Vstal, popošel znovu k oknu, ale jeho pohyby i pohled byl pustý, jako by se vracel do ztraceného domu svého dětství".... "Slova zanikala v hlomození, objevovala se jako vypálená neřestná znamení na dřevě křížů, plavala jako zkalená kola pěny a padala ke dnu, k neuzvednutí těžká." "Chtělo se mu vysvětlovat, strhávat boláky, ukazovat ty průvanovité chodby v srdci, jimiž teče tma, ale mlčel, neboť cítil, že už teď není schopen rozlišit, co je ztraceno navždy, co jen načas a co přetrvá." "Vešel jsem do domu mrtvého, který zůstal dokořán a procházeje světnicemi, zdálo se mi, že že je ještě opravdu cosi nedopovězeného v tomto domě. V knihovně stály v pokojném sousedství svazky Aristotelovy, Hegelovy, Nietzcheho a sv. Augustina, jako by tento svět nebyl plodem jejich bolestného neklidu. Rozhlédl jsem se, pohlédl do otevřeného okna a tiše zašeptal: "Odpusť mu, Pane!" "Jejich zimní měsíce: od okna ke kamnům a zpět. Ale teprve když je člověku pětasedmdesát, či třiaosmdesát, vidí, že se vlastně belhá pustinou, jejíž okraje jako ve vidění připomínají zelené pahorky (pahorky jako padětství) a dohánějí k podivnému zmatení. .. Někteří pomřeli, jiní zapomněli, sourozence odřízly dálky a děti - - - ? Co je to vlastně za lidi, ty naše děti?" "Zbývá poslední touha; pomalu odtud odcházet, ale tak, aby to ztrácené bylo důstojné, jako když poslední čáp mizí ve fičivých dálkách." "Kdo zvedl v té mrazné noci oči vzhůru k nebesům, spatřil pár létavic, jak se vrací dlouhým, zanikajícím obloukem k zemi." "Zahleděla se do modravého plamene plynového hořáku a zdálo se jí, že je to jediný oheň, který ze všeho zbyl."... celý text

Nevědění 2021, Milan Kundera

Kam zmizel, kam se poděl ten mnohovrstevnatý, břitce si s realitou pohrávající, do prekérních a výsostně trapných situací své hrdiny uvrhávající, a nečekanými (i filozofickými) kontexty obalující Milan Kundera? Určitě někde je, ale v jiných románech, než v Nevědění. Toto je jeden z nejjednodušších, nejpřímočařejších (proč ne - jakoby se navracející ke Směšným láskám), ale bohužel také nejbanálnějších a nejplošších textů, které jsem od něj četl. Velmi mě zklamala jednostrunnost všech postav, Kunderův proslule mnohotvárný svět je tu omezen na postavy, které mají fakticky jen jeden motiv - všechny před něčím utíkají (taky před sebou), hledají sice domov (nebo sebe), jsou všechny zklamané a zjišťují, že není návratu. Není tam jediná figura, která by měla jiný pohled na svět (s výjimkou Gustafa, který neemigroval z Československa), všechny jsou vlastně zaměnitelné, ať už se umně splétají a souloží spolu napříč. Paralela k Odysseovi a jeho návratu je naprostou banalitou, nefunguje o to víc, že text není o návratu, ale o emigraci samotné - teprve v reakci okolí při návratu se zjevuje pravá podstata toho, co emigrace způsobila, co se přerušilo, kolik let najednou bylo vymazáno. Je to přeci jako když něco skončí, někdo odejde a teprve po té si většinou uvědomujeme jeho hodnotu. Rozumím tomu, že Kundera tento text nepsal pro Čechy, ale pro celý zbytek světa. Smutné je, že stejně jak jsou postavy jednoduchoučké, tak i Kunderův pohled na Čechy je krystalicky prostinký - nesnáší je. Všechny jeho postavy při návratech do vlasti narážejí na tupost, pokrytectví, naprostý nezájem bývalých přátel, milenců, milenek, ale i rodin, které si prostě přivlastnili domy a obrazy, a místo nabízeného vína dál pijí své pivo. Toto naprosté zjednodušení je u autora Kunderova formátu tristní a kladu si otázku, jestli nám to vůbec stálo za to tento román překládat do češtiny. Bohužel ani Čechům tento plivanec nepřinese katarzi, protože není (podle mě) chytrý. Že je Kundera životně zklamán a Čechy ze svého života odstřihl, to o něm víme. Že to musí takto dávat intenzivně na odiv celému světu, vzbuzuje lítost. Je to napsáno velmi čtivě, ale ne hluboce, Anna Karenina odvedla opět skvělou práci. (Viz její vysvětlení o nepřeložitelnosti stesku po domově.) Sylvie Richterová opět (podobně jako u Slavnosti bezvýznamnosti) exaltovaně a naprosto nekriticky pěje chválu a domnívá se, že Kundera tímto románem klade otázky bez odpovědí. Nejsem odborník na Kunderu, ale domnívám se, že nečekaná plochost Nevědění spočívá v tom, že právě neklade vůbec žádné otázky, ale snáší za sebou pouze samé odpovědi: Z emigrace není návratu. Stejně utíkáme sami před sebou. Domov neexistuje. Češi jsou nesnesitelní pokrytci, zahledění jen do sebe. Vášeň a touha je marnost sama. A podobně. Nečekaně slabé dílo. Abych skončil pozitivně, zajímavá je mj. pasáž, ve které Kundera vysvětluje, jak Češi měli ve 20. století svá dvacetiletí, ve kterých vždycky čekali, že bude trvat navždy (např. první republika). A charakteristiku normalizačního dvacetiletí považuji za trefnou: "Po ruské invazi, kdy o budoucím konci komunismu neměli nejmenší tušení, si zase představovali, že obývají nekonečno, a nebylo to utrpení jejich skutečného života, ale prázdnota budoucnosti, co z nich vysálo síly, co zdusilo jejich odvahu a učinilo toto třetí dvacetiletí tak zbabělí, tak ubohé."... celý text

Citová výchova 1959, Gustave Flaubert

Pokud byla kniha přijata tehdejší kritikou nepříznivě, jak jsem se dočetl, protože byla hodně politická, tak myslím, že tento dobový pel už je odvát větrem. Flaubert podle mne naprosto přesně dávkuje politické klima, které hraje roli jedné z postav, neboť přímo ovlivňuje chování hrdinů, nutí je zaujímat postoje a průzračně je představuje jako naprosté pokrytce a cyniky. Milostný a erotický náboj, který hlavního hrdinu Frederica neustále spaluje a hrne do dalších a větších eskapád a absurdit, je jen pandantem k politickému a společenskému marasmu, který vládne vůkol. Prostor mezi třemi ženami, mezi kterými se zmítá, pohrává si s nimi, dobývá je a nebo se k nim chová jako ke kusu hadru, jsou hracím polem, na kterém sledujeme zoufalý morální stav hrdiny. Je svým způsobem odporný, na druhé straně je nám ho neskonale líto. Zmítá se ve společnosti bez hodnot, hodnoty jsou pouze revolucí proklamovány, ale chování lidu i elit (a je jedno, zda republikánů nebo demokratů) jim opět odporuje - to trvá dodnes. Vrcholem tohoto jeho zmatku je pak jeho postoj k manželství jako instituci a dokonce k jeho (sdílené) osobní tragédii samotné. (Nechci prozrazovat.) Zajímalo by mne, do jaké míry je tento román autobiografický, neboť pokud je do značné míry, pak je velmi otevřenou a upřímnou zpovědí rozháraného a cynického nitra ideály zklamaného mladého muže, který si nemá, čeho vážit. Musel to být těžký psychický stav. Velmi mne zaujalo srovnání s Dostojevského Běsi, které jsem dočetl před tím - Rusko se svým temným proudem mezi životem, smrtí, mstou, ortodoxií a hrou na vyšší šlechtickou společnost a vedle toho Francie plná společenského cvrlikotu pařížské smetánky, ovšem cynická a nesmírně pokrytecká - v podstatě to vyjde na stejno. V obou románech je dokonce scéna souboje (u Flauberta samozřejmě v Bouloňském lesíku, kde jinde). Obdivuji, že to Flaubert napsal roku už 1869 (Běsi 1872), muselo to být velmi provokativní, otevřené a už tehdy šokující. Krásná sonda do lidské duše, přesně na půl cesty mezi romantismem a realismem, možná až naturalismem. Douška osobní: já bych všechny ty paničky a prostitutky poslal k vodě a jel se oženit s Louisou. Je to vůl, že to neudělal. Ale zase by nebylo o čem psát.... celý text

Paříž s vůní zločinu 2021, Šárka Ledenová

Tak to je roztomilost sama. Aniž bych chtěl prozrazovat hravý princip knihy, tak mohu říci, že jde o minimálně 4 příběhy najednou propletené dohromady. Zvídavý čtenář může začít číst a vést si linku kudy chce, kniha mu pro to dává prostor. Je to svobodná, svobodomyslná, rozverná feérie, a to nejen s vůní zločinu, ale také sardinek, Francie, vlakového kupé, parfémářství (či jak se jmenuje výrobna parfémů?), a zvukem vrzavého pruhovaného kola. Cesta po stopách zločinu je popsaná velmi rozšafně: "Oba cyklisté vypadávali z rytmu a rozcházeli se v tempu šlapání a brzdění. Vypadalo to, že slavná cesta do Nantes skončí stejně rychle, jako začala, a u sta proužků, možná ještě hůř - totiž v příkopu." Na své si přijdou i milovníci Egypta, filatelie, velryb a všeho delikátního. Knihu provází podle mě nádherné (a také delikátní) ilustrace Petry Waldauf Slabé, které připomínají barvy Francie, jsou vytvořené zábavnou tiskařskou technikou a dokonce je mezi nimi i jedna širokoúhlá pruhovaná pouťová legrácka z Obludária. Zkrátka radost sama, kterou mohu jen doporučit. A vzhledem k tomu, že to je prvotina, klobouk dolů!... celý text

Tajemství Viléma Storitze 1971, Jules Verne

Je to evidentně slabší Verneova kniha. Přímočarost vyprávění a jednoduchost děje může být považována za nedostatek, já v tom však vidím pozitivum. Kniha si na nic nehraje, je to jasný děj, vyvíjející se celkem nečekaně. Vilém Storitz je zloduch s velmi jednoduchým motivem jednání (chce zabránit svatbě své vysněné ženy), k čemuž využívá vědeckého objevu považovaného za kouzlo. Je to trochu od něj nedomyšlené, protože on může zabránit svatbě, ale sám se manželem své vyvolené ani díky těmto kouzlům nestane. Je to tedy spíš jen o mstě, než o čemkoliv jiném. V tomto ohledu je zajímavé porovnání s pojetím "neviditelnosti" od H. G. Wellse (ze stejné doby!), který ji využil pro apokalyptický motiv, a dokonce pojetí "neviditelnosti" od Jaroslava Havlíčka, které vychází v podstatě z psychologie, resp. z psychiatrie. Za pozoruhodnou rovinu, typickou pro Verneovky, považuji to, jak nás autor seznamuje s maďarským městem hraničícím se Srbskem, s atmosférou Rakouska-Uherska, které asi musel při nějaké cestě navštívit. Takže určitě nedoporučuju nikomu, kdo by chtěl číst starého dobrého Vernea, (od toho jsou Dva roky prázdnin, Dvacet tisíc mil pod mořem nebo Cesta kolem světa za 80 dní), ale pro fajnšmekry, kteří si chtějí ulevit od úplně vážné literatury a vrátit se trochu do dětských let, ideál.... celý text

Zazi v metru 1969, Raymond Queneau

Asi jsme si s panem Queneauem nesedli. Rozumím tomu, že jde o rozvernost, v podstatě koktejl situací, bezúčelné poflakování po Paříži a k tomu jazykové vykreslení lidu obecného, a tak to i beru - ale ta nezávaznost, bezobsažnost jako princip, ta samoúčelná hra, která navíc ani od nikud nikam nevede a hlavní fór spočívající v tom, že se nakonec to, co se má stát, se nestane - to mi přišlo jako ztráta životního času, který jsem této knize věnoval. Ani mě to nepobavilo, jen to tak zabublalo nad hladinou a rozčeřilo vánkem vodu na rybníce a to bylo všechno. Asi jsem po Dostojevského Běsech, které jsem prožil a nechal se jimi usmýkat, hledal něco odlehčeného, ale ne tak plytce povrchního, jako je toto. Možná autorovi křivdím, ale o životě mi neřekl skoro nic. (Jen, že ta hlavní holčička by měla dostat pár za vyučenou.) A pak si myslím, že je základní problém skryt v překladu - zda Metro je míněno skutečně metro jako dopravní prostředek, nebo jako zkrácený výraz pro metropoli, tedy Paříž. Zřejmě to má v tomto textu oba významy, ale přeložit to Zazi v metru je podle mne omyl.... celý text

Běsi 2008, Fjodor Michajlovič Dostojevskij

Nedá se nic dělat - další Dostojevský a další bomba. Nejsem si jist, jestli bych si při setkání s panem Dostojevským osobně rozuměl, mám pocit, že bych se ho spíš bál, protože zatím všechno, co jsem od něj četl, má v sobě takový temný proud, který se táhne jeho dílem, jakýsi kanál nebo stoku, jehož/jejíž víko na ulici bych se bál odklopit. Byla by to taková Pandořina skříňka. Vynikající dílo. Zatímco Bratři Karamazovi jsou hlubinná sonda do jedné rodiny, tak Běsi jsou sonda do ruské společnosti, resp. vůbec společnosti. Tajné spolky, snaha narušit řád, proorganizovanost postupného úsilí ke společenské změně (ale jaké? a co přinese? a nebude to totéž, jenom jinak?), ale zároveň velký strach z ní - to je jen rámec, který postupně tane na povrch. Ale podstata je v lidech a jejich přístupech k životu. Jsou-li "běsi" vlastně ty staré slovanské nestvůry, kterých se bojíme, tak tady jsou dokonale transformovány do skrytých motivací jednání postav. Nikdo není šílenec (ani ten, co se jeví nejšíleněji, jím vlastně není - je prorokem, možná náboženským blouznivcem, ale není nebezpečný; navíc se chce osvobodit pouze tím, že se chce sám zabít a neohrožuje okolí). Jen všichni žijí v nějakém řádu, v nějaké konvenci, v níž si hledají místo a každý jinak. A s postupem času se věci také začínají měnit. A jak lidé na tyto změny reagují? Zvlášť, když naším chováním v každé změně nasvětlujeme vnitřní motivace, nasvětlujeme i temné stránky naší duše, necháváme probublávat, co někde vespodu máme zasuto. Líbilo se mi velmi, že kniha je sice určitým "politickým názorem", vyplývajícím z Ruska Dostojevského doby, ale zároveň je tak obecná, tak hluboká, že dnes lze ji číst jako by byla ze současnosti. Dotýká se jakési podstaty. Tedy mám ten dojem. Na druhou stranu bych asi nebyl úplně za to, abychom Dostojevského knihy nějak ztotožňovali s Ruskem jako takovým, Čechov ukazuje jiné Rusko, Bunin taky jiné a o Tolstém a Gorkém nemluvě.... celý text