Apo73 přečtené 1098

Zimní kniha o lásce 2014, Dora Kaprálová

Právě jsem tuto knihu doposlouchal na Vltavě. SKVĚLE to čte Andrea Mohylová! Nic jsem o autorce nevěděl, ani, že je to "odpověď" na Esterházyho. Když nad tím přemýšlím, tak ten fakt, že to je odpověď Esterházymu, to celé snižuje a ubral jsem hvězdičku - Esteházyho poznávám - pracuje takovým velkolepým kolážovým stylem, kdy pojímá všechny ženy a celá staletí a všechny rody (Harmonia caelestis - doporučuji) do jednoho konvolutu, takže Kaprálová bohužel nepřišla s ničím novým. Ta mozaikovitost všech mužů a jednoho zároveň se mi ale líbila. Člověk rezignuje na klasické vyprávění a dostává se spolu s vypravěčkou do různých poloh, poznává různé muže jejíma očima, je to pěkná sonda do ženské psychologie. Plné postřehů, nápadů, zkratek, trefných definic. Je to takový švédský stůl, ze kterého je možno vyzobávat. Je pravda, že větu "Je jeden muž" jsem na konci už nenáviděl a divil jsem se, proč se ta kniha tak nejmenuje - Zimní kniha o lásce je naprosto plytký. Ale budiž. Začínal jsem se trochu topit v tom formálním repetetivním přístupu, a čím dál sklíčeněji jsem čekal, jak tohle může autorka zakončit. Aby to nebyla banalita nad banalitu. Naštěstí to končí (teď tomu rozumím, ) (aspoň)tak esterházyovsky. No vlastně škoda, že ne po kaprálovsku.... celý text

O bláznech jen dobré 1990, Jan Trefulka

Tak tomu nelze nedat 5 hvězd. Nenápadná knížka, v níž je silný životní pocit, zápas se sebou samým, s bilancí vlastního života, možnostmi, kterými se mohl ubírat, neubíral, ale ubíral. Otázka činu, kterým by člověk vystoupil z rutiny a zároveň překročil sám sebe. Otázka hodnoty takového činu, zvlášť, když se k tomu odhodlá ke konci života. Ženy, vinice, láska, vztah k otci a matce, k synovi, k "nezasloužené" práci. Až na jednu výtku, kterou bych panu Trefulkovi odpustil (a nechci tady spoilerovat, ale myslím, že ta vztahová epizoda před koncem ve strážním jeskynním domku byla skutečně nadbytečná a ubrala na síle), konstatuji, že je to radost. Krásný jazyk, v určitých místech vybroušený a velmi vycizelovaný nespisovný jazyk (to dá dobrému spisovateli práci psát špatně, jako jeho postava - jako dobrý muzikant strašně obtížně hraje falešně), hlavní hrdina, ke kterému čtenář musí hledat cestu. Cokoliv udělá, je vykládáno jinak. Ta mnohovrstevnatost, na to, že to je povídka, je výborná. Zde bych odkázal k příšernému tupému, plochému a fakticky nebezpečnému románu Jana Kozáka Adam a Eva, který jsem hodnotil nedávno - jestli lze něco nazvat nebe a dudy, tak Trefulkova povídka je to nebe.... celý text

Deset podob lásky 1968, * antologie

Výbory povídek bývají nesourodé. To je prostě princip. Ale ten může být povýšen na klad, protože opravdu značná různost může čtenáři přinést opravdu široký vějíř přístupů, pohledů na téma, atp. To se stalo tady. Ten výbor je velmi kvalitní v tom smyslu, že povídky velmi pěkně reprezentují své autory - Hrabal je prostě Hrabalem, Havlíček Havlíčkem, Lustig Lustigem a Kundera Kunderou. Zároveň název výboru je velmi přesný. Je to deset podob lásky, a to nutně nemusí být mužsko-ženská, nebo navíc naplněná. Je tu filozofické mudrování o lásce, životě a smrti na lékařském pokoji, svérázné sbližování s cikánkou, téměř tradiční ruský souboj kvůli dívce, láska mezi starými manžely, konflikt novomanželů, historická příhoda v hospodě s řezníkem, láska v koncentračním táboře, láska k malé holčičce a tak dále, abych tady hlavně nespoileroval. Snažím se naopak nalákat. A k tomu samozřejmě patří, jak kdo má rád jaké autory. Mně osobně přišla nejsilnější povídka od mistra psychologie Jaroslava Havlíčka, pak tradiční intelektuální překombinovanost Milana Kundery, a roztoužená povídka od Karla Schulze. Ty ostatní jsou ale také dobré, nebo slušné. Každá se opravdu dotkne nějakého podstatného momentu, nebo podstaty. Takže doporučuji, je to malý kapesní formát, do autobusu, do tramvaje.... celý text

Na dně v Paříži a Londýně 2015, George Orwell (p)

Přiznám se, že jsem tuto knihu právě doposlouchal jako čtení na pokračování na Vltavě. Čte Michal Bumbálek, vynikající herec, který podobně skvěle načetl i Vonnegutovu Matku noc (doporučuju!). Na textu je fascinující, že se vlastně vůbec nic nestane, přitom je to podrobná, až krutá anatomie života na ulici, a to ještě s rozdíly mezi Paříží a Londýnem. Díky tomu je možné se alespoň vzdáleně přiblížit pocitů nebo myšlení lidí, kteří skutečně nemají peníze a tedy mívají i hlad, jejich zacyklení, jejich úplně jiným hodnotám, vztahům, vizím, snům apod. Ta podrobnost je až děsivá, o to ale intenzivnější. Co to znamená ocitnout se na dně, na hraně vlastní důstojnosti? Výborně!... celý text

Knížka s červeným obalem 2003, Alexandra Berková

Tak bohužel jsme si se Sašou Berkovou nesedli. Ten vyprávěcí princip je manýra, který mě rozčiloval čím dál víc, až jsem měl sto chutí to nedočíst. Přemohl jsem se a to jenom kvůli tomu, že samotné ty situace, jakési vržené situace, jsou zajímavé a citlivé. Ale krátkost povídek absolutně neumožnila cokoliv rozehrát, jsou to kousky trhaného masa, takové rozhlížení po životních situacích, tu lepší, tu slabší, které podle mě naprosto zabíjí ten vyprávěcí styl. U jedné povídky by se to sneslo (dobrá je třeba ta poslední "pohádka" o spisovatelce), ale když je tam tolik slangu, tolik nadhozených variací, absence dialogů, není pro mě možné se v tom udržet a začíst se. Bohužel. Podle mě zajímavý formální experiment, ve kterém občas probleskne zajímavá situace. Ale nic víc. Omlouvám se.... celý text

Minutové grotesky 1978, István Örkény

Na hranici geniality se pohybuje tento drobný skvost. Ono napsat román je těžké, ale napsat miniatury, v nichž se zhutní nějaká životní pravda, to chce brilantního spisovatele. Čím kratší útvary to jsou, tím je to těžší. (Viz haiku.) A k tomu, aby se pravda o světě a životě zhutnila, je třeba mít pořádný smysl pro zkratku, metaforu a nebo absurditu. Absurdita je tady jen prostředek. Rozdělil bych ty "minutové grotesky" do tří skupin: 1. formální srandičky, jejichž smysl je skutečně až dadaistická absurdita (Smrt herce, I nejsmělejší sny můžeme uskutečnit!, Portrét muže, Dedikace jednoho maďarského spisovatele, Zkouška charakteru, Páternoster, Harém, Zprávy a pseudozprávy, Sekaná, Sebevědomí odborníka, Torschlusspanik, Trojčata ze Starého Budína, Spoluobčané! Pohotovost) 2. situace-komedie, která svoji absurditou ukazuje daleko víc než jen hravost a smysl pro nesmysl, pojmenovává situací nějakou skutečnost (Matematika, Nic není nového, Jak dlouho žije strom?, Extáze, Ákos a Zsolt, Člověk touží po teple, Prožitek a umění) 3. situace, které jsou tak absurdní, že mohou zcela klidně vyjádřit i tu největší hrůzu nebo cokoliv, co člověka přesahuje (Chléb, Vojenská nemocnice, V zasněžené krajině dvě cibulovité kupole, Taxikář, Vykupitel, Informace o omezení v dopravě v souvislosti s událostmi 1. února, Domov). To jsem s dovolením jen vybral takové, které mě skutečně oslovily. Tím tedy neříkám, že všechny jsou stejné intenzity, to snad ani nejde. Takže suma sumárum, je to drobný klenot. Je možné ho nosit v kapse a kdykoliv je možné ji vytasit, kdekoliv nalistovat a dozvědět se něco o životě. Všem doporučuji.... celý text

Antropocén 2020, David Storch

Tuto knihu jsem si přečetl na základě výše zmíněného chvalozpěvu od Witika. Dovolím se přidat do dvojhlasu, byť s trochu molovou tóninou. Ano, je neuvěřitelné, že zatím bylo tak málo reakcí (nejen tady, ale i ve veřejném prostoru) na takto komplexní knihu, která je i přes svoji mnohostrannost i mnohostránkovost "pouhým" úvodem do problematiky. Vedle všech popových šarlatánů, jako je pan Harari, je tu kniha, která to myslí vážně. S námi. S lidstvem. S čověkem. S vědou. Se všemi vědami. S antropocénem. Kniha je skutečným mixem a zároveň průsečíkem možných pohledů na současnou společnost, od geologického podloží, přes zpěv ptáků až po ozonové díry, a to vše v neodmyslitelném propojení s člověkem. Jména nejsou jen vědecké kapacity z přírodních věd, ale také filozofie nebo antropologie (mimochodem P. Pokorný kromě toho, že je vědec, je také vynikajiící fotograf) a knihu je možné číst po kouskách i jako celek. Je dobře vystavěna, dokáže balancovat i na hranicích žánrů (např. závěrečné sci-fi příspěvky od vědců). Je skvěle graficky vypravena. Je to zážitek. Bohužel i negativní. Na jedné straně oceňuji, jak se autoři drží striktně stranou - nealarmují, jen konstatují. Neprosazují každý svou vědu, snaží se vnímat nejenom svět, ale i vědu jako takovou holisticky. Podle nich samotných se vlastně hranice věd začínají rozplývat a nakonec v době antropocénu už to bude vždy věda o člověku, i když bude např. o geologii. To považuji za správné. Je čas dojít zpět k renesanční polyglocii, jakkoliv to jeden člověk už není schopen pojmout. Věda musí přestat být zahleděna do sebe a musí se kolem sebe začít rozhlížet. Tady se vědci konečně začínají rozhlížet. Negativní pocit mám z faktu, že antropocén se stává naprosto neuchopitelným pojmem, přítomní autoři a koncepce knihy to podporují a celý svazek svědčí o tom, že jsme se ještě nevymanili z post-postmodeního světa - kdy je možné všechno a je možné se na všechno dívat různě, ze všech stran a nebo taky ne. Antropocén je období, ale taky etapa, ale také pohled na svět, a filozofický přístup, a umělecký objekt a prostředek, je to všechno, na co si kdo vzpomene. To povede jen k tomu, že se skutečně velmi brzo vyprázdní, odbude si svoji popularitu a stane se nesnesitelným. A je to velká škoda. (Podobnou výtku jsem měl u literárněvědných Dějin nové moderny I.). Je třeba vnímat hodnoty a na nich trvat. Je třeba, milá postmoderní vědo, se nebát kanonizovat. Věda se bojí pozitivistického přístupu, který v nějakém módním poblouznění považuje za překonaný, a tak je všechno, jenom ne to, co má být. Zde je ona molová tónina, o které píši na začátku. Abychom se ani zde, v obavě o pojmenování problému a jeho řešení, nestali hyperkorektními kastráty. Tedy dovolte, abych zakřičel do světa - Antropocén je geologická etapa (začínající na konci 18. století nebo v polovině 20. století), která jasně říká, jakou roli si "vydobyl" člověk na zeměkouli, a která je definována ve velké míře nevratnými změnami, které člověk v soužití s planetou způsobil. To tato kniha líčí velmi plasticky. A teď by to ještě chtělo druhý díl, který navrhne možné přístupy, co s tím. Shrnuto: je to vynikajicí kniha. Díky za ni! Už jen proto, že každý text je velmi inspirativní a po jeho přečtení každý musí být trochu jiný, než byl předtím.... celý text

Bohumil Laušman - politický životopis 2012, Pavel Horák

Tak toto je podle mne příkladná monografická-portrétní práce historika. Založená na pramenech, výsledek dlouhého bádání, zároveň napsaná svižně, čtivě a se smyslem pro dramatičnost situací. Jsem nadšený - četl jsem to jako detektivku, nedokázal jsem se od toho odtrhnout. Tím důvodem, vedle toho, jak je to napsané, je volba objektu zájmu a způsob, jak skrze něj autor nás vtahuje do nejvyššího politického dění v Československu. Když přes osobnosti, tak se dějiny vyprávějí většinou přes vítěze, nebo (kontroverzní) vládce, nebo naopak odpadlíky, exulanty apod. A Laušmanova pozice člověka, který byl bytostný socialista a vším svým umem budoval meziválečnou stranu sociální demokracii, bil se za ní i v Protektorátu a londýnském exilu i v Sovětském svazu, a pak se v klíčový okamžik, tj. v únoru 48 ocitne před rozhodnutím, které ovlivní zbytek jeho života, je skvělé. Byl předsedou strany (!), byl ministrem (!), který odmítl podat v rozhodný moment demisi a důvěřoval Benešovi, že demisi ostatních nepřijme, a začal lavírovat a hrát s komunisty hru, jak zároveň zachovat sociální demokracii....Nebudu to dál líčit, abych nespoileroval, jen že to pak je kriminální a špionážní drama. TAKŽE být u těchto mnohokrát zpracovaných dějin pohledem člověka, který není ani vítěz ani poražený, ale musí hrát na obě strany (což je pak jeho největším hříchem), aby zůstal věrný svému přesvědčení, to je skvělý klíč. Takže všem doporučuju, je to nezvyklý pohled na politické dění u nás mezi lety cca 1930-1967, je to zároveň kniha-esence (i současné) strany sociální demokracie: nerozhodnosti a zoufalého hledání svého politického místa a identity na našem politickém spektru. Skvěle!... celý text

Cestou 1958, Václav Rabas

Bohužel doklad toho, že když někdo umí malovat, ještě nemusí umět psát. Netvrdím, že archaický jazyk není vytříbený, je to pěkná jazyková procházka po dávno zašlých časech. Ale jako sborník naprosto nesourodých textů je to editorsky velmi neuchopený a zmatený počin.... celý text

Příběhy vášně a lhostejnosti 1993, Stefan Zweig

Tak mistr psychologie a niterných duševních pochodů postav, zvratů a eskalovaných vášní, sice nezklamal, ale tento výbor je nesrovnatelný např. s výborem Amok. Ani bych neřekl, že by zde byl Zweig slabší, ale první tři povídky jsou vlastně velmi krátké, takže nestačí rozehrát své mistrovství - proto podle mě je nejlepší ta poslední povídka, která tvoří téměř polovinu knihy, jsou to takové črty, plně soustředěné na ty vypjaté okamžiky, kterými se životní osudy postav rázem mění nebo lomí, ale že by stihl udělat nějakou dramatickou klenbu, na to prostě není čas. Takže spíš si myslím, že ten výbor, který uspořádal zřejmě odpovědný redaktor, je chybně vybrán. Tedy jako celek nic moc, povídka Čtyřiadvacet hodin ze života jedné ženy je Zweig ve své plné síle.... celý text

Já 2020, Elton John

S Eltonem Johnem mám ten "problém", že ho obdivuju - jako muzikanta, který je otevřený všem možným typům hudby, je širokopásmový a je to první liga. Byl jsem na 5 jeho koncertech a všechny byly životními zážitky. Oceňuju i to, že své životní propady dokázal otočit v klad a napíná sílu i na charitu. Jak s člověkem bych si asi nerozuměl, nemám moc rád tu efektní extravaganci, která se stala součástí jeho stylu, jeho "hvězdné" manýry, všechny ty vášně nakupováním začínaje a kokainem konče. Přes to všechno je to jeden z nejtalentovanějších lidí, jaké znám - byť ne úplně osobně. Toto zde říkám proto, že kniha se mi moc líbila I PŘES TO, že ho mám rád. Bál jsem se, že to bude buď uslintané vzpomínání starého zbrojnoše poprocku a nebo naopak póza hvězdy první velikosti, ať už jí skutečně je nebo by si to o sobě jen myslel. Jsem nadšený a šťastný, že kniha není ani jedno ani druhé. Předesílám, že jsem jí četl v originále. Je to svěží text, bystrý, chytrý, který nemoralizuje, Elton John si dokáže dělat legraci sám ze sebe, dokáže velmi trefně ohodnotit ostatní, umí se zastavit u situace a ze zpětného pohledu říct, co mu tato situace dala nebo vzala, jak ho poznamenala dál. Text je i zajímavě členěný, kombinuje chronologii s takovými tematickými celky. Pro každého, kdo má rád jeho hudbu a alba, tak nechává zcela neokázale nahlédnout do motivací, proč které album nebo skladbu dělal, jak to vznikalo a proč. A zároveň to není výčet nějakých úspěchů. Sám se pozastavuje nad tím, že to všechno mohl prožít, koho všechno mohl potkat (od Versacheho přes Beatles a Mercuryho až po Warhola nebo Stallona a Dianu všechny...), zcela otevřeně mluví nejen o své homosexualitě a vztazích, svých závislostech, ale také o rakovině, operaci hlasivek, umírajících kamarádech na AIDS, finančních problémech...zkrátka je to velmi otevřená zpověď. Všeho je řekl bych s mírou. Jako červená nit se tahle jeho vztah s otcem, který ho v ničem nepodporoval (a díky tomu také byl motivován pro přepsání Billyho Elliota do muzikálu) a vztah s matkou, která nedokázala přenést přes srdce, že by někdo v jeho životě mohl být mu bližší než ona. Zkrátka jsou to kultivované paměti, se kterými mu možná někdo pomáhal je stylizovat, ale to je fuk. Je to padesát let světového showbussinesu stejně jako tvůrčích a produkčních a vztahových rozkoší i muk, je to Elton John, jehož hudba tady určitě zůstane i v době, kdy on už tady nebude. Takže skvělé, doporučuji. Příkladné!... celý text

Chudá přadlena 1949, Jarmila Glazarová

Kdyby byla Božena Němcová opravdu etnografka a ne sběratelka lidové slovesnosti, kterou dokázala pak přetavit do krásné literatury, přirovnal bych Jarmilu Glazarovou s její Chudou přadlenou právě k ní. Božena Němcová po 70 letech. Chudá přadlena není příběh. Je to tisíce příběhů, historek a situací, která autorka zažila, resp. zaslechla, sebrala a sepsala při svých pobytech v Beskydech a sestavila je do zdánlivě banálního celku "od narození do smrti". Ve skutečnosti to je láskyplná sonda do života, bájí, legend, myšlení a chování horalů a i když se to zdá vlastně neuvěřitelné, na jak tradičním, až primitivním způsobem žili lidé v Beskydech ještě ve 40. letech 20. století. Slovo "primitivní" teď nemyslím pejorativně, ale ve vazbě na původní sepjetí s přírodou, krajinou, pověrami, duchy, přízraky apod. A je obdivuhodné, že až na pár autorčiných povzdechů, že kdyby byla v horách dostupnější lékařská péče, tak by některé příběhy dopadly jinak, i ona si zachovává neutrální pohled. Nesoudí, nehodnotí, konstatuje a vypráví. Takže, milá paní Jarmilo Glazarová, další poklona!... celý text

Tisíce obyčejných smrtí 2011, Roman Cílek

Málo známý židovský novinář, patřící do okruhu německých intelektuálů v pražské první republice, který byl svědkem nástupu fašismu (vynikajicí líčení setkání Henleinovců ve Slovanském domě v Praze, kdy policie už nemá sílu zasáhnout) a v plné "parádě" zažil 2. světovou válku v několika koncentračních táborech. Je to příběh o vteřinách života, které byly osudné, mohly být tragické. Je to příběh o zázraku, že přežil. Dal bych víc hvězdiček, ale za nešťastné považuji neustálé přepínání mezi ich-formou a vyprávěním o novináři, což je zde autorský přístup pana Cílka. Není to nijak odděleno a mně osobně to velmi rušilo. Jinak ale je to drobná knížka plná hrůz, a zároveň plná dokumentárního svědectví o atmosféře Prahy ve 30. letech, praxi německých deníků a jejich redakcí, a pak samozřejmě už mnohokrát vyřčených mechanismů koncentračních táborů. I jeho pozorování je dokumentární. Takže doporučuji.... celý text

Magická moc poesie 1958, František Halas

František Halas byl především vynikajicí básník. Tento svazek je sbírkou textů, které Halas psal pro různé příležitosti, je velmi nevyvážený, myšlenky se v textech opakují, a nijak neprokazují Halasovu větší schopnost analyticky o poezii přemýšlet. Jsou to spíše jeho komentáře, příležitostně proslovy a projevy a vzpomínky, různě dlouhé a různě závažné. Jako celek je tento editorský počin téměř nicotný. Nejinspirativnější je Halasova úvodní stať o poezii, která krystalicky ukazuje, jak Halas o poezii přemýšlel, co od ní očekával, kde viděl poezii mezi nástroji tvorby, odzbrojující je básníkova částečná naivita ve formulacích a zároveň určitá přesnost trefných pojmenování. Tato stať stojí za přečtení. Ostatní je prach, který dějiny již rozptýlily. Dnes bych takový svazek nedoporučil k tisku, tu úvodní studii bych naopak vydal jako bibliofilii.... celý text

Česká novinářská fotografie 1945–1989 2019, Alena Lábová

Vynikající kniha, která je výsledkem celoživotního zájmu autorky. Nejen přehledně, ale i v mnoha různých rovinách představuje fenomén české novinářské fotografie, výrazné osobnosti, periodika, je to konvolut a zhutnění poválečného světa tisku. Doporučuji všem nejen jako učebnici, ale jako sondu i do českého myšlení o médiích a fotografii. Zážitek.... celý text

Matka Noc 1992, Kurt Vonnegut Jr.

Připojuji se k 666Jitce - knihu jsem nečetl, ale slyšel na Vltavě. A byl jsem naprosto fascinován. Michal Bumbálek má dokonalý hlas, a umí ty hrůzy číst dostatečně nezaujatě, aby o to víc vynikla ta absurdita nebo děs. Kdyby to četl exaltovaně, úplně by to shodil. V jeho interpretaci je i něco ďábelského - ten frajerský tón a klid, ta samozřejmost líčení, je prostě velmi funkční. A co se textu týče, nemám slov. Vynikajicí. Nejcennější je právě to, že to líčení je takové informativně-strohé (což právě interpret nebo jeho režisér přesně odhadl). Je to krutá bilance válečného zločince, jejíž síla je v tom, že člověk má tendenci ho i pochopit, dokonce snad až omluvit - ačkoliv ve spodním proudu člověk ví, že je to zrůdnost. Tyto rozpory dělají z knihy dílo světové úrovně, na kterou se jen tak zapomenout nedá. Prostě opravdu umění. To není žádná Morštajnová nebo Viewegh... Takže doporučuji všemi deseti.... celý text

Toyen: Snící rebelka 2021, Anna Pravdová

Skvělá výstava, skvělá doprovodná kniha! Když pominu módní a pro dějiny umění naprosto nezajímavou okolnost, zda náhodou paní Čermínová nebyla první transgender u nás (to jsou skutečně neuvěřitelné zhovadilosti, kam nás tato pohlavní korektnost vede), tak oceňuji, že byla skutečně svá. Známé je to její první období se Štýrským, a pak její skvělé grafické výkřiky proti válce, ale tady (jak na výstavě tak v knize) se věnuje velká pozornost jejímu poválečnému životu, o kterém toho moc nevíme, protože vytušila, že s komunisty by to tady dlouho nevydržela. A tak má člověk pocit, že jak z výstavy, tak z knihy vyvstává jakýsi celkový plastický obraz této ženy, která se asi dobře cítila v pánských kalhotách a zvolila si skvělé, zapamatovatelný, genderově neutrální pseudonym. Její napojení na surrealistickou skupinu v Paříži nebylo banální, byly schopná říct Eluardovi NE. Velká osobnost, které si velmi vážím, že zůstala stála tatáž.... celý text

Šikmý kostel 2020, Karin Lednická

Vidím, že nemá smysl sem nic psát, protože se názor zcela ztratí v záplavě jiných komentářů. Já jsem Šikmý kostel nečetl, ale slyšel, a to na Českém rozhlase, ve 14 pokračování jako četbu. Četla to obecně neznámá ostravská herečka Anna Cónová, s mírně nakřáplým hlasem a ostravským akcentem, což se k textu strašně hodilo a vytvořilo to parádní atmosféru. (Myslím, že je to nedoceněná nahrávka, protože cenu za audioknihu dostala myslím Vilma Cibulková, a o téhle četbě málokdo ví.) Je to dobrá kniha a myslím, že právě interpretace paní Cónové tomu dává 50% kvality navíc. Všem doporučuji. Druhého dílu se trochu bojím, protože zkazit se to dá lehce. Tak uvidíme.... celý text

A ptáš se, knížko má... 2008, Milena Lenderová

Paní Lenderová je skutečně základním pilířem Diary Studies u nás. Zdálo by se, že nějaká naivní psaníčka služek v 19. století jsou nevěrohodné emotivně vypjaté prameny (ale které nejsou!). A ona z toho dokáže vytěžit obraz 19. století. Klobouk dolu! (Doporučuji její knihu Z dějin české každodennosti! Ta je brilantní!)... celý text

Praha všedního dne 1959, Erich Einhorn

Nemám slov! Nádherné dokumentární fotografie, které Erich Einhorn fotil pro Večerní Prahu, vynikající učebnice dokumentarismu! A pikantní na tom je, že text (velmi poeticky naivní) napsal Jan Zelenka, který se posléze stal ústředním ředitelem Československé televize a vrcholným představitelem normalizace v médiích. To se tady sice nijak neprojevuje, ale je to pozoruhodnost. Hlavní síla knihy je v dokonalých fotkách! Mám ji z antikvariátu v Hluboké nad Vltavou, sáhnul jsem po ni okamžitě, fotky mi učarovaly už při prvním prohlédnutí. (Člověk musí jet do Hluboké, aby si koupil fotografickou knihu Prahy...)... celý text