Apo73 přečtené 1098

Toto shromáždění nebylo povoleno 1991, Herbert Slavík

Koupil jsem v antikvariátu, protože na mě kniha dýchla jako dokument doby. Jako celistvý dokument. Velmi podrobně reportážně zachycené momenty té kvasící doby, která je pro mne osobním i historickým okamžikem, který si nenechám od žádného odpírače "klíčů" vzít. Otevřely se možnosti, které tu nikdy nebyly. Byla to chvíle, kdy jsme zazářili na lidském i politickém nebi. Pak to šlo dolu až ke dnu, kde jsme teď.... celý text

Adam a Eva 1983, Jan Kozák

Příkladná a nebezpečná kniha. Není divu, že Jan Kozák byl předsedou Svazu čs. spisovatelů v průběhu normalizace, protože tato kniha je ve všech (!) ohledech příkladnou normalizační prózou. Mate tělem. Je napsaná stylisticky plavně, navozuje pocit vrostlosti do země, vkořeněné do půdy a podřipské krajiny. Je to svým způsobem bakchanálie, je to oslava práce, je to velké gesto odkazující k prvotnímu ráji. V určitých ohledech stylem kniha připomíná Rollandova Dobrý člověk ještě žije s jeho Colasem Breugnonem. Toto všechno je síť, ve které čtenář snadno uvízne a uvelebí se, aniž by si uvědomil, že je to síť zákeřného pavouka křižáka. Tato uvelebenost je čistě normalizační, umrtvující ve čtenáři mravní hodnoty. Ano, hlavní postava se snaží o velké dílo, za kterým jde, a naráží na nevůli (to by nebylo dramatické dílo, a v reálném socialismu taky byly překážky), musí jít přes překážky. A ty jsou např. u kolegy (který získal v hieararchii funkci, ačkoliv byl mladší a navíc je křivák), pak u nadřízeného ve Státním statku, který nemá rád inovace, protože má omezený rozhled - jak by ne, když je původem domkář a jeho rodině se nechtělo odevzdat svůj majetek do družstva při kolektivizaci, a pak u vedoucího, který má na starosti výkup ovoce, ale je podvodník, šmelinář a rozkrádač socialistického majetku. Celý projekt se nakonec podaří, protože je tam ještě jedna postava - vedoucí tajemník strany na okresu, shodou okolností kamarád hlavní postavy z dětství, který všechno shora prosadí. A první koš vypěstovaných broskví putuje jako dík právě jemu. Tedy - hlavním poselstvím knihy je, pokud překážky, které ti nastavuje život (sokové, bývalí kulaci a šmelináři), překonáš, obrať se na Stranu, která se za Tebe vždy postaví. Ale pozor - jen, pokud od malička paseš ovce s budoucím vedoucím straníkem. Je neuvěřitelné, že Kozák tyto zvrácené vztahy nastavuje jako přirozené, i to je svědectví nejen o něm, ale i o době. Ještě je tam osobní roviny, získání ženy a velké podporovatelky, smyslné a erotické, téma rodiny (nevlastní syn se vrací ze základní vojenské služby a hodně mu to prospělo, už není flink, ale dělný), což je rovina, která má být v kontrastu, ale není. Celý ten plavný jazyk je jedním velkým kýčem, prázdnými slovy, vnitřní monology a dialogy jsou nepřesvědčivé, celá poloha zemitosti je umělá. Jsem moc rád, že jsem si to přečetl. Rozhodl jsem se po tom sáhnout, když jsem si nedávno přečetl první Kozákovu povídku ze 60. let o Marianně Radvakové, která byla skvělá a zajímalo mě, kam to vedoucí československých spisovatelů dotáhl a jak se vyvinul. V příkladnou nepravděpodobnou lež, mravně umrtvenou. Pěkně kvete pod Řípem socialismus.... celý text

V zajetí geografie: Jak lze pomocí deseti map pochopit světovou politiku 2018, Tim Marshall

Při čtení se mi neustále vybavoval pan Harari a jeho popové historické žonglérství s fakty. Ten lehký styl, v některých ohledem mírně bulvární, zábavný se poněkud k tak vážnému tématu moc nehodí - ALE - na rozdíl od intelektuálského pop-šejkra Harariho se Tim Marshall drží doslova "při zemi". Je to nesmírně čtivá kniha, kterou je podle mě nutno si přečíst. Ne, aby člověk porozuměl světové politice, ale aby pocítil půdu pod nohama a neuvěřitelnou propojenost země. Ne jen z hlediska ekonomické a jiné globalizace, ale skutečné propojenosti zemskou kůrou, horami a oceány, nížinami, tundrami a pralesy. Oceňuji hledisko, které autor zvolil. Je to text plný souvislostí, které člověka nemohou napadnout, mnohokrát se člověku "rozsvítí" (ale je třeba být opatrný a nevěřit mu ve všem). Není to vhled do problematiky, ale je to nakouknutí za oponu. V této knize vystupuje zeměkoule jako náš domov. To se mi moc líbilo. Člověka to přinutí se zajímat i o regiony, které mu byly třeba lhostejné, ale uvědomí si, že země je jenom jedna a boj o moc, resp. o přežití, je lidstvu společná už od počátku věků. V tom kniha moc optimistická není. Bude to totiž jenom horší.... celý text

Možnosti milostného románu 2019, Jan Němec

Tak to mě hodně zklamalo. myslím, že se knize ublížilo právě tou všeobímající chválou. Autor evidentně těží ze svého života nebo alespoň prostředí nakladatelského redaktora, který má vztah s jednou ze svých posluchaček autorského čtení. Je v pořádku, že jsou každý jiný, že se dávají dohromady a zase nedávají, že se věci vyvíjejí. Ale na to, co se tam děje, by stačil poloviční rozsah knihy a druhá polovina jsou neuvěřitelně přeintelektualizované a do sebe zahleděné rádoby moudré prezentace toho, jak má autor načteno. Tento odiv, před kterým máme zřejmě padnout, mi zničil i onen životní pocit, který mi měla blízkost pozorování toho vztahu přinést. Myslím, že méně je více a vzpomínal jsem na pomyslný Hemingwayův ledovec - tady autor odhalil tak 50%, zřejmě jde o důsledek intelektuálního globálního oteplování. Totiž takto - kdyby to mělo být naturalisticky syrové a všechno mělo být jasné - nic proti tomu. Ale ono to není. Ono je to zaplaveno moudry a introspekcemi, které to v podstatě zabíjejí. Takže jsem si z toho odnesl, že možnosti milostného románu v podání Jana Němce jsou velmi omezené. Škoda. Měl mu to nějaký redaktor Hostu říct. Nebo to je on sám?... celý text

Prašina 2018, Vojtěch Matocha

Je to objev. Skutečně. Že někdo u nás dokáže napsat příběh se skutečnou atmosférou, ne jen "jako", který je plný zvratů, příběh zrady a svým způsobem i lásky a to ze současné "Prahy", to je skutečně událost. To srovnávání s Foglarovkama je sice na místě, ale zároveň to příběhu trochu ubližuje, protože jediné, co lze s Foglarem srovnávat, je to tajemství neprozkoumaného a potemnělého místa (Stínadla). Ale jinak je příběh z ryzí současnosti, člověk neví, jestli děti jdou po stopě génia nebo maniaka, jestli jde skutečně o záchranu lidstva nebo jen o prachsprostý byznys. Tedy skutečně oceňuji vykreslení atmosféry a to prostřednictvím situací, pokud se chystá filmová adaptace, nesmí to nikdo ale pokazit. Klidně by to mohlo být natočeno jako komiks, jako Alois Nebel. Tu poslední hvězdičku tomu nedávám proto, že někdy je to trochu předpokládané (viděl jsem na dítěti, kterému jsem knížku četl, které odhadlo, kdo na scénu vstoupí). Ale i mě jako dospěláka to bavilo. A prý ty další díly jsou ještě lepší!... celý text

Probudím se na Šibuji 2018, Anna Cima

Skvělý debut! Je vidět, že autorka Japonskem žije. Umí si pohrát s formálními rovinami vyprávění, vymyslela pozoruhodný klíč k časové smyčce nebo spirále či jak to nazveme. Pohybuje se tedy permanentně mezi sci-fi a realistickou prózou z prostředí současného vysokoškolského prostředí humanitního zaměření. Má to šmrnc, napětí a opravdu zcela nenásilnou vzdělávací formu - o Japonsku jsem toho mnoho nevěděl a jsem rád, že mě Anna Cima vzala za ručičku a posadila na Šibuji. Opravdu povedené. Zároveň chci upozornit, že Český rozhlas knihu načetl, resp. výborně ji přečetla Barbora Goldmannová.... celý text

Chalupa na spadnutí 1981, Jiří Křenek

Tak to bylo těžké zklamání. Vůbec nechápu, jak tento autor mohl napsat např. Zabitou neděli. Samozřejmě jsme si nemuseli sednout s humorem, ale je to opravdu normalizační plytkost prvního kalibru. Slova tečou, autor se předvádí, jak lehce umí psát, tu a tam se mu podaří nějaká situace, ale v těch vztazích mezi lidmi o nic nejde, na konci je naprostá náhoda, která ani nemá pořádnou dohru, situace s babičkou je nepřipravená, ředitel nakladatelství je figura úplně ve vzduchoprázdnu, vztah mladých lidí končí zcela nečekaně a nelogicky, vždycky se věnuje strašně dlouhá doba nějaké expozici, ale pak už to dál není potřeba...prostě být nakladatelským redaktorem, tak tento rukopis nedoporučím k vydání. (20 000 kusů!) A ještě to má strašně divné ilustrace. No prostě nedoporučuju. Dávám tomu jednu hvězdičku jen proto, že přeci jen je to napsáno svižně a občas je tam nějaký nápad. Ale i na takto malou knížku je to zoufale málo. Vlastně jsem rád, že jsem si to přečetl, protože teď vidím, že Vladimír Páral je skutečně velký spisovatel a podařilo se mu také s humorem vyjádřit nějakou dějinnou situaci - tohle je čtení k rybníku, a pak to do něj na konci hodit. Žbluňk.... celý text

Provinční příběhy 1980, Leonid Maximovič Leonov

Knížka, která obsahuje tři povídky, byla milým překvapením. Zejména když autor je sovětský spisovatel a dramatik, opěvující velké stavby socialismu. Ukázalo se, že přesně ve zmiňované tradici Gogola dokáže vytvořit dramatickou situaci odrážející společnost "malých lidí" s velkou ruskou duší, ale prodchnutou nejen revolučním optimismem, ale daleko spíš neskonalým širokým smutkem. Kromě povídky Bílá noc, která se odehrává poslední noc vlády bělogvardějců před nástupem těch rudých, se socialistická budovatelská poetika v povídkách vůbec nevyskytuje. Celou dobu jsem byl na pochybách, jestli to opravdu nenapsal nějaký mladší Gogol - jakoby ty povídky byly mimo čas a soustřeďovaly se opravdu jen na člověka a jeho hodnoty. V tom je nesmírné plus této sbírky. Na druhou stranu ani jedna mi výrazněji neutkvěla v paměti, slévají se do jedné a zůstává jen pocit.... celý text

Miss AmeriKa 2018, Miřenka Čechová

Slyšel jsem na Vltavě ve skvělé, opravdu skvělé interpretaci Terezy Dočkalové. Ono je to vlastně ze začátku nesnesitelné - je to kulomet, který na Vás valí slova, situace, postřehy, chytrosti, nejapnosti, všechno, co se dá najít v New Yorku na ulici, všechno je to rychle, hned, na povrchu, samotu v davu čekajícím na přechodu Avenue odpočítávají věci, které se Vám honí hlavou, co ještě musíte udělat, zcela bezostyšně to pojmenovává, jak probíhají vztahy, jak je americká (nebo newyorská) společnost rozkastována, jaké vyznává hodnoty, jak je zatraceně těžké prorazit, uspět a udržet se, jak málo pro to stačí a jak stejně málo stačí být zcela mimo. Tenhle kolotoč je dobře napsaný a geniálně přečtený. Zdánlivě jednoduchá sonda, která baví a zavalí.... celý text

Pět brazilských novel 1982, João Guimarães Rosa

Souhlasím s ostatními pisateli, že jde o dobrý výběr novel. Jsou dostatečně různorodé, napsané úplně jinými styly, jsou to různé světy. A teď jde jen o to, co komu sedne. Mně absolutně nesedla Okamžik pro hvězdu, která mě svým pseudointelektualismem a sebestřednou pózou doháněla k zuřivosti a chtěl jsem tu knihu celou zahodit. A protože asi nemám moc rád povídky, kde se nestane vůbec nic, tak mě nezaujala ani Paprika, Perus a Hezoun, jakkoliv editorka píše o autorovi, že je to klasik. Zato mě velmi potěšila prudce erotická a přitom sociální povídka Dál - dál a dál, a absolutní jedničkou, která je podle mě skvostem povídka Hříchy kmene od José J. Veigy. Ta ironie, přitom smysl pro absurditu a zároveň sonda do naprosté bezvýchodnosti - tahle kombinace je skutečně vynikající a nechtělo se mi věřit, že je to povídka ze stejného výběru. Takže tyto dva texty by měly dostat plný počet bodů a "trpí" tím, že to je výběr, a tak ty horší je "táhnou" dolů. Ale je to jen můj názor. Co mi ale přijde zvláštní, že o Brazílii jsem se toho moc nedozvěděl - nemyslím geograficky nebo fakticky, ale jakoby se ty novely odehrávaly všechny na nějakém obecném místě. Když to srovnám s Calderonovou povídkou Indián to nemá lehké (viz jinde), tak tam je Kolumbie v plné parádě se svými problémy a mentalitou - tady je to trochu vzduchoprázdno. Což z povídek dělá určité obecnější svědectví, to je asi dobře. Ale jak to není místně usazené, je to celí trochu bezkrevné.... celý text

Dějiny „nové“ moderny 3. Věk horizontál 2017, Vladimír Papoušek

Je vidět, že autoři už přišli na klíč, jak s výkladem literatury naložit. První díl jsem hodnotil nejhůře, protože se zmítal v neujasněnosti koncepce, druhý byl již koncentrovaný a tento třetí stejně dobrý jako druhý. Ten prostřední to měl totiž "nejjednodušší", neboť se nelámaly epochy. V tomto třetím dílu je třeba vyzdvihnout kontextuální kapitolu Jiřího Brabce Spisovatelé ve "věku železa a ohně" a na ni navazující studii téhož autora o próze Horizonty vědění a řeči. Skvělé jsou i dílčí kapitoly Jiřího Wiendla Metamorfózy básnického obrazu, Michala Bauera Básník, spisovatel, umělec nebo Jiřího Vojvodíka Experimenty se skutečností. Protože tento díl zpracovává celé období protektorátu i třetí republiky, měl velmi těžkou úlohu, neboť řada kontinuit byla dvakrát rozpojena. Zvolené řezy jsou však velmi účinné a vypovídající, celek dává velmi komplexní představu nejen o jednotlivých obdobích, ale i o celkových proměnách myšlení, vizí, nadějí i zklamání. Podrobně rozebírá jednotlivé kampaně, kauzy, pohled marxistické literatury a kritiky i katolických kruhů, analyzuje představy surrealistů apod. Jsem šťastný, že se mi tato trilogie dostala do ruky, velmi mě obohatila v mnohých souvislostech české literatury a kultury a ukázala mi i silné a slabé stránky analytických přístupů k literatuře a jejich dějinám.... celý text

Demokracie dnes a zítra 1948, Edvard Beneš

Dávám pět hvězdiček, protože mi kniha konečně odpověděla na základní otázku, kterou jsem si kolem historické role a postojů dr. Beneše vždycky kladl - jak to, že tento bytostný demokrat, "masarykovec", mohl podepsat onu dohodu se Stalinem? V tomto souboru historicko-sociologicko-politických esejů jsem pochopil, jakou kontinuitu viděl v poválečném (po 1. válce) vývoji, jak vnímal komunismus a kde viděl slabiny demokracie, kterou až nábožensky vyznával. Po přečtení ho vnímám jako teoretika-vědce i praktika politiky, který se ale nešťastnou náhodou pro něj i pro nás stal prezidentem. Neměl patřičné charisma, nedokázal vést, ale jeho myšlení bylo konzistentní. Dokázal psát srozumitelně, v mnoha kontextech, strukturovaně, vždy nezapomínal na shrnující komentáře, aby se čtenář neztratil. Velmi bystře analyzuje příčiny 1. světové války, tu 2. vidí jako pokračování krize, která nastala po té první. Upozorňuje na to, že podoba demokracií byla v každém novém státě jiná, jaké byly mocenské zájmy různých zemí, a jaké podoby nabral a z čeho vyrostl nacismus, který on ztotožňuje s nejhorším zlem, jaké kdy na zemi bylo. U komunismu, jakkoliv mu neholduje a považuje jeho "komunistickou a revoluční fázi" za nedemokratickou, je daleko smířlivější a oceňuje na něm revoluci v sociální oblasti. Klíčovou myšlenkou podle mne je, že tam, kam míří socialismus, by se podle něj demokracie také dostala i bez této násilné revoluce a extrémismu - tedy že socialismus a demokracie lze skloubit. Proto navrhuje v poválečném uspořádání státu maximálně tři strany (pravo, levo a střed), velké regulace průmyslového vlastnictví, částečné vystěhování menšin, které ve státě nechtějí žít apod. Teď už rozumím jeho souhlasu s Národní frontou, znárodňovacími dekrety, vysidlováním Němců, a nakonec i té smlouvě se Stalinem. Představoval si, že by měla vzniknout československo-polsko sovětská aliance, a podobně upřímně (naivně) věřil opět v podepsané dohody. Největší posilou tohoto přesvědčení bylo, že Velká Británie v roce 1942 podepsala se Stalinem podobnou dohodu o spolupráci v poválečné Evropě a to na celých 20 následujících let. Tedy - dr. Edvarda Beneše si vážím za jeho myšlení a rozumím nyní lépe všem jeho krokům. Je mi líto, že stál dvakrát v čele státu v nejtragičtějších okamžicích naší republiky (každému státníkovi by stačil jen jeden z nich), ale domnívám se, že svým ideálům (nebo masarykovsky pokračovatelským) se nezpronevěřil. Jen jako nejvyšší byrokrat (nikoliv "vůdce") nedokázal nebo nemohl nebo nestačil na vnější tlaky, které byly prudce nedemokratické, stal se minimálně dvakrát obětí podvodu, lži, lsti a vydírání a - nedodržování dohod. Při čtení těchto myšlenkově konzistentních textů, jejichž principem i cílem je obrana demokracie, mnou prostupoval čím dál větší stesk a deprese, když jsem si o to intenzivnější představil, v jakém politickém kontextu se nyní nacházíme, koho máme na hradě nyní, kdo vede vládu a jaké hodnoty se staly alfou a omegou dnešní doby. Hluboce se, pane dr. Beneši, před Vámi skláním. Ano, myslím, že jste se zasloužil o stát a o kulturu politického myšlení. Před Vámi samozřejmě TGM, a pak už jen Václav Havel.... celý text

Pro statek otcův a jiné povídky z hor 1941, Alois Jirásek

Ačkoliv mám pro Jiráska slabost a nerad vidím, když mu někdo ubližuje, tak je jasné, že autor, který za sebou nechal tak rozměrné dílo, nemůže mít všechny své kusy skvostné. Po vynikajícím Temnu, Skalách a Skalácích, skvělých F. L. Věkovi, U nás, Filozofské historii atp. jsem sáhl k jeho povídkám z hor, které vycházely roztroušeně po různých časopisech. Srovnat s předchozími vyjmenovanými díly to samozřejmě nelze. Už jen ta délka je nepatrňoučká, takže Jirásek nestačí rozvinout pořádně žádný motiv. Vypadá to jako takové náčrtky větších věcí, nebo sesbírané střípky z jeho paměti, z jeho studia života v horách - figurují tu svérázné postavy a postavičky (Divous, Ančár), defilují tu různě konfliktní vztahy - zejména mezi bratry (Záliš) nebo mezi chudými a bohatšími statkáři (titulní povídka), všichni řeší samozřejmě lásku, ale také vztah k nadpřirozeným bytostem, tajemství hor. Takže dohromady to vypadá jako takový náčrtník možných linií románů, které Jirásek umí tak skvěle skloubit a "uplést" dohromady. Teprve na těchto drobničkách jsem si uvědomil, jak je Jirásek skvělý epik, když má možnost šíře. Koncentrované miniatury mu moc nejdou.... celý text

Svatá noc 1966, Jan Procházka

Uznávám, že jde o originální literární dílo. Má ale v sobě jeden obrovský rozpor, který je jeho kladem, a záporem zároveň. Baladicky, až kanonicky napsaný text, který formou připomíná až svaté texty, je tady aplikován na realitu vesnice 50. let a kolektivizace. To je vskutku geniální, protože větší kontrast asi nelze vymyslet. Na druhou stranu mě to celou dobu čtení dráždilo, protože jsem to autorovi nevěřil. Cítil jsem to jako intelektuální schválnost, umně vyvedenou, ale umělou. Nevěřím mu to proto, že i když proti sobě postavil dva světy, přiklání se k tomu kolektivizačnímu. (Což mě zklamal.) Čin předsedy JZD je sice tragický, ale s příklonem k němu. Zato svátost situace kolem Slečny, náboženská uhrančivost působí jakoby magicky, ale nepřesvědčivě. Takže celkově je to určitě lepší, než jeho povídka Zelené obzory, ale vrchol jeho díla to rozhodně není.... celý text

Opojení z proměny 1986, Stefan Zweig

Chytrá, brilantní knížka. Strhující příběh o naprosté vyprázdněnosti a nemožnosti hnout se z místa. S vědomím toho, jak skončil autorův život, až v některých pasážích přechází mráz po zádech. Dokonalá schopnost se vcítit a vylíčit psychologii postav. Zweig dokáže čtenáře zavést do myšlení třicetileté dívky, která poprvé v životě zažívá něco, o čem vždycky snila, a když už to vypadá, že se to musí nějak zvrtnout, zvrtne se, ale jinak. Skvělý vypravěč, který dokáže chytit a nepustit. Jeho city a následné jednání, které líčí, se jak v jeho povídkách (sbírka Amok - doporučuji!) tak zde vytáčejí vždy do některé z krajních mezí, vášně jsou motorem příběhu, touha směřuje k naději vymanění se z bludného kruhu, ale hrdinům to prostě samo nejde. Autor jim musí trochu pomoci. Mistr Zweig opět nezklamal.... celý text

Divadelní kritiky 1984, Julius Fučík

Kamenín 1966, Karel Dobeš

Ano, Kamenín je lidovou kronikou malého českého městečka (kdesi nedaleko Blaníku), ale v 60. letech 20. století v socialistickém Československu - z autorovy tehdejší současnosti. Tehdy ještě Jaroslav Dietl nenapsal svůj Okres na severu a Jaroslav Matějka svého Dědka Josefa a Jan Kozák své normalizační kusy. Toho všeho by Kamenín mohl být klidně overturou, nultým dílem. Malé město se postupně dostává ze své ospalosti (musí tam přijet Pražák, aby to trochu rozhýbal) a odehrává se neustále mezi školou, JZD, traktorovou stanicí, místní organizací KSČ, okresním KSČ a občas se zastaví v Praze (např. na výletě Kamenínských do Domu módy.) Naštěstí z knihy nekape nadšení pro socialismus, všechny tyto reálie jsou v podstatě jen kulisou. To spojení "lidová kronika" je ale pro vnímání tohoto literárního textu důležité - obsahuje totiž v sobě prvky kroniky, propletenosti lidských osudů, zevrubného líčení historie jednotlivých postav a jejich rodů a musím uznat, že tento rozměr se tam autorovi podařil dostat. Takže je to kombinace Okresu na severu a klasického vesnického románu typu Jiřího Hájíčka, což je docela unikátní. Nakonec dávám 60%, protože je to napsáno velmi umně, zajímavě a plasticky, vlastně se přistihuji při tom, že mě to zaujalo a svým způsobem chytlo. Vytýkám tomu tezovitost myšlenky, malou ideovou odvahu a až moc mozaikovitý styl líčení. JInak ale jsem rád, že jsem se na chvíli ocitl v tomto časoprostoru a jsem rád, že to bylo jen na návštěvu.... celý text

Indián to nemá lehké 1976, Eduardo Caballero Calderón

Je to úplně jiný svět. "Siervo" je nejen španělsky "sluha", ale také jméno hlavního hrdiny, který se zmítá v realitě kolumbijské občanské války a vůbec kolumbijské mafie a vojenské diktatury - a přitom nechce nic jiného, než žít svobodně, a po svém. A na svém kousku půdy. Novela je zajímavá tím, jak je napsaná jakoby nezúčastněně, jakoby objektivně, všechny věci, které se Siervovi dějí, jsou jako součást nějakého většího mechanismu, který on stejně nemůže ovlivnit. Ze začátku se mi to četlo opravdu těžko, protože ta tamní realita je nám opravdu hodně vzdálená (to není jen ten autoritářský režim, kterému bychom tady dobře rozuměli, to je i ta latinskoamerická mentalita a španělský živel a vůbec přístup k životu...), ale nakonec jsem do toho vplul a jsem moc rád, že jsem si tento vhled do zcela jiného okna tohoto světa přečetl. Zručný spisovatel Eduardo Caballero Calderón vidí věci přesně, jasně, na hranici ironie, a přitom s porozuměním k tragice hlavní postavy. Jsem rád, že jsem na něj natrefil. A taky, že se novela nejmenuje jako v originále, protože název v originále prozrazuje pointu. Ale to tady říct nemohu...... celý text

Josef Čapek 1980, Jiří Opelík

Před takovou monografií klobouk dolů. Ona ta edice Odkazy pokrokových osobností minulosti byla dost nevyvážená a samozřejmě ideologicky pokroucená, ale i v ní se objevila celá řada skvostů. Toto je skvost z roku 1980. Jiří Opelík do textu dal všechno, co se dá o Josefu říci, zejména s důrazem na jeho literární tvorbu, čímž nejenže trochu vyvážil představu Karel-spisovatel x Josef-malíř. Jde do neuvěřitelných hloubek a souvislostí (například jeho líčení secese jako principu je skvostné), zastavuje se u jednotlivých povídek, snaží se vystihnout proměny rysy Čapkovy literární tvorby a hledá její kořeny. Fascinující je ona hluboká znalost Čapkových peripetií a zejména - autorův vztah k tomuto vyděděnci české kultury, resp. osamocenému, trochu kulhavému poutníkovi. Pokud Opelík chtěl naznačit, že Josefovo pozdní (zralé) literární dílo je v některých rysech skutečné evropského formátu, myslím, že se mu to povedlo a knihu všem, kdo má hlubší zájem o literaturu, vřele doporučuji.... celý text

Národní 9 1969, Jaroslav Pilz

Roztomilá kniha. Zatímco Julius Firth vzpomíná ve své knize Osudy knih hlavně na osobnosti a vůbec na knižní kulturu, tak pan Pilz se na to dívá z takového organizačně-technického hlediska. Také vzpomíná na různé autory (Nezval, Čapci, Šalda, S. K. Neumann apod.), ale také uvádí s účetní přesností, kolik dostávali honoráře, kde se tisklo, jak se distribuovaly Lidové noviny (a jak se tiskly ve třech vydáních i na Slovensko), jak se snažilo nakladatelství F. Borový mít i bratislavskou filiálku, jak to bylo s knihařským řemeslem, propagací...zkrátka roztomilé. Nemá to sílu a koncepci komponovaných vzpomínek, ale jako přídavek a obohacení pohledu na knižní a nakladatelskou kulturu první republiky velmi přínosné.... celý text