Apo73 přečtené 1096

Bratři Karamazovi 2004, Fjodor Michajlovič Dostojevskij

Vynikajicí, mnohovstrevnaté dílo. Hlubinná psychologická sonda do uvažování člověka, bez ohledu na to, v jakém století se zrovna nachází a v jaké zemi to je. Jistě, ruské "kulisy" jsou originální, ale podle mého je možné číst tento text jako svědectví o hranicích lidských psychických možností. Velmi umně Dostojevský pracuje se základními lidskými vlastnostmi (tři bratři jako tři základní archetypy), staví je do extrémní situace, která má v sobě sice kriminální zápletku, ale ta tam je podle mého "jen" pro tekutost děje. Jinak klade samé otázky. Co dělat, když stojíš tváří v tvář zločinu? Kde je jedinec a kde společnost? Jak moc se ohlížet na propletence vztahů, v kterých je člověk zatkán. Kde jsou hranice lásky a oběti? Má zoufalství vůbec nějaké hranice? Kam až je možné zajít? Zkrátka podle mého jedno ze základních děl, které z nezvyklé strany nasvětlí lidskou bytost zmítající se ve spleti svých tužeb, vášní a společenských vazeb, přičemž to vše neosvobozuje, ale vlastně spoutává.... celý text

Východ, Západ 2006, Salman Rushdie

6 z 9 povídek se mi líbily - tedy nikoliv vášnivě, nikoliv uhrančivě, ale tak jako "jinak". Jsou pro středoevropana nezvyklé svým pojetím, nadsázkou, ale i prostředím a situacemi, které se řeší (Dobrá rada je vzácnější než rubíny, Rádio zdarma). Oceňuji, že Rushdie je rozkročen mezi civilizačními okruhy, má pro oba pochopení a dokáže vyhmátnout skrze zajímavý moment určitou obecninu typickou pro Západ nebo pro Východ. Jsou to vztahy mezi mužem a ženou vyvíjející se značně nečekaně (Harmonie sfér), je to vztah k víře (resp. ortodoxnosti víry a její zhoubnosti - Vlasy Prorokovy), nebo historizující groteskní "prozření" (Vyvrcholení vztahu mezi Kryštofem Kolumbem a královnou Isabellou Kastilskou). Styl autorova psaní je v některých částech trochu zbytečně komplikovaný, ale beru to jako jeho typ originality. Jsem rád, že jsem si knihu přečetl, ale nijak se mnou nepohnula.... celý text

Petr Brukner: Jen tak jsem šel kolem 2021, Vladimír Kroc

Předesílám, že miluju Divadlo Járy Cimrmana a Petr Brukner je jeho nedílnou součástí, originální herec/neherec, bez kterého si toto divadlo vůbec nelze představit. Zrovna v tomto týdnu měl na ČT premiéru i dokumentární portrét Miloně Čepelky, takže se mi to krásně všechno propojilo. Dojem z rozhovoru jako takového je dán tím, že Petr Brukner je roztomilá osobnost. Není to filozof a výrazný autor (jako třeba Čepelka), ale čiší z něj naprostá civilnost, obyčejnost a opravdovost, má půvabný smysl pro humor. 40% knize dávám, protože se domnívám, že tomuto všemu ubližuje koncepce knihy a její neadekvátní provedení. 1. Kombinuje příliš mnoho rovin, takže to vyprávění je spíše nahodilé než řízené 2. Kniha nemá žádnou linku, po které by šla a která by vyvrcholila - takže kniha přestává a nekončí. Tady vidím selhání pana Kroce. 3. Bruknerova civilnost by si zasloužila skromnost výpravy, aby byla právě tato sympatická obyčejnost podpořena. A tato je na křídovém papíře, téměř umělecky vzdušně zalomená, plnobarevný tisk apod., což bych předpokládal u knihy například o Janu Saudkovi nebo Josefu Sudkovi. Přitom Brukner je jako výtvarník spíše vtipálkem a spíše "home foto" autorem, než umělcem. Takže ta velkolepost výpravy jde přímo proti Bruknerovi. (Fotky profesionálního fotografa, kde je P. Brukner předmětem, jsou to nejlepší, co v knize obrazově je.) Závěrem: Brukner je roztomilý, provedení knihy je zbytečně luxusní, na to, jak je redakčně a autorsky neuchopená. Škoda.... celý text

Politika pro každého 1968, Jan Procházka

"Chybami se člověk i společnost učí jen do jisté míry. Pak už si na ně zvyká. Dnes vystavujeme na odiv, že chyby odstraňujeme, ale pomíjíme mlčením, že jsme je rovněž způsobili. jestliže se nám podařilo aplikovat v naší zemi kult osobnosti za naprostého nedostatku osobností, nesmažme se demokratizovat bez demokracie. Všechny problémy, které dnes odložíme, se vynoří zítra a pozítří s desateronásobnou silou...," napsal Jan Procházka v roce 1968. Nebo jinde: "Pokazili jsme za uplynulá léta nejenom měnu, ale především svoji morálku. Ve společnosti, která hlásala novou rovnost, nám vykvetlo kastovnictví. Vrstva lidí má mnohem lepší příležitosti než všechno zbývající obyvatelstvo..." A nebo: "Mělo by platit za samozřejmost, že zneužití úřední moci či vlivu k osobnímu prospěchu předpokládá odchod provinilce ze zastávané funkce, byť by byla nejvyšší..." To není tentokrát o Babišovi, protože tomu tehdy bylo 14 let a na svůj první milion a premiérské či prezidentské křeslo teprve čekal. Je to originální čítanka pro občana. Pravda, socialistického občana - na mnoha místech obhajuje Procházka socialismus, ale ten "československý, demokratický a lidský socialismus", jak si ho on a tisíce mnohých dalších vysnili během pražského jara. Tato atmosféra je v knize přímo kondenzovaná. Originalita textu spočívá v tom, že autor bere různé své články které se vyjadřují k výchově dětí, k psaní scénářů, k lajdáctví, k protekci apod., které psal od 1962 a v roce 1968 je zpětně komentuje, případně rozšiřuje. Je to tedy takový dialog sama se sebou, naštěstí ve velmi otevřené době. Tučně jsou v textu všechny části, které zabavila nebo zakázala Ústřední publikační správa. Za všechny: "Nikdo už nevylučuje z národa ani T. G. Masaryka, jeho druhy a spolupracovníky, nikdo už netvrdí, že Eduard Beneš byla agentem imperialistů..." - to je zrovna věta, která byla před tím vyškrtnuta. Takže doporučuji každému vnímavému občanovi. Přes háv a kontext socialismu, je to střípkovité zamyšlení nad nejrůznějšími tvářemi občanského života, jeho detaily i celky, je to jiskrně napsáno a komentováno. A nad tím vším se vznáší chmurná znalost dalšího osudu národa i J. Procházky, po té, co tato kniha v roce 1969 vyšla. On sám v jednom okamžiku píše: "Pro Československo není Budapešť cesta..." Měl pravdu. Bylo to ještě horší.... celý text

Čeští demokraté: 50 nejvýznamnějších osobností veřejného života 2010, Pavel Kosatík

Není sporu o tom, že Pavel Kosatík je "vypsaný" novinář, dokáže každou osobnost nějak uchopit. Není to přehlídka učebnicových "narodil se-umřel". Našel ke každé osobnosti nějaké dominantní téma. To si myslím, že je dobře, jakkoliv je to vždy jen jedna rovina. Plocha novinového článku v Týdnu (byť rozšířená a revidovaná) svádí ke zkratkovitosti a tím i povrchnosti, takže postavy nejsou tak plastické, jak by si zasloužily. Na druhé straně velmi oceňuji, že Kosatík vybral i poměrně málo známé (pro mě třeba některé úplně neznámé) postavy jako Alfonse Šťastného, Josefa Boleslava Pecku, Josefa Hybeše, Albína Bráfa, Huberta Gordona Schauera nebo Františka Modráčka, které reprezentují skutečně široké spektrum přístupů, představ a ideálů, jak by mohla společnost (ještě i za Rakouska) fungovat. Fascinující je vedle sebe řada Kramář-Rašín-Šmeral-Klofáč-Šrámek-Rádl-Švelha-Hodža-Stříbrný-Engliš-Bechyně-Zenkl-Beran-Feierabend-Ripka-Drtina-Horáková-Kriegel-Tigrid-Dubček, jsou to skutečně nesmírně originální "biotopy" a dohromady tvoří páteř české demokratické praxe, resp. jejich podob a možností. Myslím, že se nemáme jako česká státnost za co stydět. A i na těch veleznámých ikonách Kosatík dokázal, že je možné o nich psát i jinak, dokonce objevně. To se týká Palackého, Borovského, Masaryka, Beneše, Čapka, Peroutky, Patočky, Smrkovského, Vaculíka nebo Havla. Třeba u Čapka si myslím, že zkratkovost profilu ubližuje, nezaslouženě. Také by se jistě našly další osobnosti, které by zde mohly být - např. Bohumil Laušman. Za zvláštní považuji zařazení Klause, ale po přečtení jeho charakteristiky s autorem souhlasím: "Tento prezident nám o nás bude vždycky říkat pěkné věci, protože je o sobě chce slyšet i on sám." Tady je potřeba tedy zmínit ještě jeden rys - to nejsou oslavné medailonky, je v nich dost kritického, Kosatík se nebrání i negativním stránkám osobnosti, zvlášť, když právě to někdy bývá pro charakteristiku přístupu ke státnosti velmi inspirující - co všechno se nepovedlo, co bylo hnáno do extrému apod. Kdybych měl tipovat, koho má Kosatík nejradši, tipoval bych podle textu Tigrida. Ale je to skutečně "odrazový" můstek pro další čtení (jak píše "odejana"). Skoro bych to viděl jako črty ke knižní edici - dovedu si představit, že takových 50 knih by si naše demokracie zasloužila.... celý text

Nad rovinou 1982, Marie Stryjová

"Až půjdu domů, půjdu sama a pěšky, budu se bát, strašně se budu bát, že už tam naše cháť nestojí a že se všecko ztratilo...", otevírá Marie Stryjová své intenzivní vzpomínky. A obloukem je končí: "Půjdu do naší chátě a budu se bát, že když tam nestojí, nejdu už domů. Půjdu jen po cestě, kterou jsem chodila, po které t jdeme sem nebo tam, vždycky jdeme, ať o tom víme nebo ne, a čím víc se boříme, sami, podeptaní, tím silněji tápeme - někam k domovu." S podobným spojením začátku a konce pracovali tvůrci rozhlasové četby na pokračování v roce 2007, která byla nedávno přístupná na Vltavě, a jak vidím, zaujala další čtenáře. (Mimochodem skvělým způsobem čtenou Janou Frankovou Doležalovou.) Podobný text otevíral každou epizodu. Nadšený z tohoto poslechu jsem se pokusil knížku vyhledat a přečíst si ji. Bylo to velmi obtížné, je pouze 11 kusů v knihovnách v celé republice, v antikvariátech není dostupná, a pokud, je rezervovaná. Nakonec se mi to podařilo a nelituju. Mezi začátkem a koncem se rozprostírá mozaika vzpomínek, které mají velkou sílu. Holka, volyňská Češka v průběhu několika let zažívá běžné situace, přitom přes jejich vesnici a kolem jejich "chátě" procházejí dějiny (a armády) sem a tam. Smrt, strach, ohrožení, ale i vznešené životní pocity jsou permanentně přítomné. Ona se bojí se, raduje, situacím rozumí i nerozumí, očekává, prožívá zklamání. Tyto situace jsou vylíčeny vlastně velmi stroze, (přispívá k tomu i nevázaná mozaikovitost) bez velkých kudrlinek a lyrických "nástrojů". Není tam ani stopa sentimentality, i když hlavním tématem je domov. A nad tím vším je očekávání, jestli se rodina přestěhuje zpátky do Čech, a co je tam asi čeká, jaký život tam asi začnou. Mně se to velmi líbilo. Považuji kombinaci této strohosti, obyčejnosti a velké síly situací za mimořádnou. Zcela zapomenutá autorka se mi zjevuje jako celý jeden z proudů české literatury (psala to v 60. letech 20. století, kdy už žila v Československu), a vidím, že se budu muset podívat i na její další knihy, a bylo by dobré, kdyby byla přiřazena ke kánonu. V knižním vydání bych ještě velmi ocenil doslov redaktora (taktéž spisovatele) Vladimíra Binara, který vlastně tuto mozaiku z pozůstalosti autorky sestavil. Velmi citlivě, podotýkám. Ten doslov je napsán stejně intenzivně jako hlavní text samotný. (Jinde to bývá vysvětlení toho, o čem kniha je nebo co si máme nedejbože myslet - například u odstrašujícího doslovu paní Silvie Richterové u Kunderovy Slávy bezvýznamnosti.) Binar přesně definuje, jakou polohu Stryjová zvolila: "Uzemňuje vztah k rodnému domu, ... a tato cháť se pro ni stává symbolem nenávratné minulosti, jejíž tvářnost se však prodírá přes zkameněliny a usazeniny uplynulých let, jako by to byla právě žitá přítomnost. Tato mámivá závrať a úzkost času, z jeho plynutí a utkvění, hluboce prostupuje jednotlivé prózy celého cyklu. Nejsou však obestřeny tklivým oparem nostalgie nebo vzpomínky, ... nýbrž úzkostně, či dokonce brutálně se hlásí o život přítomnost. Ano, Stryjová na své dětství nevzpomíná, nýbrž je zpřítomňuje, nejde jí o vzpomínku, ale o utkvění v zpřítomnělé minulosti." Skvělé!... celý text

Pět řeckých novel 1972, Vasilis Vasilikos

Výbor je hezky sestaven. A to proto, že jde o skutečně 5 zcela různých povídek, s různým přístupem ke světu a řešícím zcela různé věci. Autorka doslovu píše, že novější řecká próza nepatří k nejsilnějším (ona to má skutečně velmi těžké, permanentně je porovnávána se slávou starého Řecka a jeho literatury). Nicméně zatímco v první povídce jde o velmi úsměvný přístup obracení mýtů v realismus (Co asi dělá Penelopa, když Odysseus odjede do Trojské války?), druhá vychází z mýtu vesnického (Vasil Paličák), třetí vyjadřuje tesknotu po vlasti a zápas s přírodním živlem (Plavba proti tajfunu), čtvrtá je sondou do konfliktu společnosti a určitého typu vyšinutosti - jedinečnosti (Posedlost), tak poslední má v sobě mysteriózní prvky (Studně). Ty povídky skutečně nepatří k vrcholům literatury, ale nebyl bych k tomu tak superkritický. Vznikly taky v průběhu asi 60 let, a jsou tam povídky velmi realistické, jednomu autorovi chybí smysl pro dramatičnost (přes velmi dramatickou situaci), jeden autor má stylem hodně blízko ke Stefanu Zweigovi, ale nemá jeho drajf. Takže výbor je sestaven pěkně právě proto, že zastupuje různé typy prózy, od mýtů přes realismus až po mystiku. Knihu jsem našel v knihobudce a říkal jsem si, že jsem nikdy nic z novější řecké literatury nečetl, takže jsem rád, že jsem s e s ní alespoň takto okrajově seznámil. Není to zážitek, který Vámi zacloumá, ale je to solidní četba.... celý text

Na vlastní kůži 1982, Jiří Janoušek

To bylo pro mě velké překvapení. Z hlediska žurnalistického jsou to velmi solidní reportáže, přesně dávkující míru kontextů potřebných pro pochopení líčené situace a právě situace, ve kterých se autor buď ocitl nechtěně nebo je sám vyvolal. Velmi oceňuji, že je přesně odměřen popis a dramatičnost, svěží jazyk, plný postřehů a srovnání. Za všechny glosa o obyvatelích Mexika: "Bílý nebo snědý, negramotný nebo vzdělaný, bohatý nebo chudý, je to vždy Mexičan, spjatý s ostatními nedefinovatelnou směsí indiánské pokory a španělské pýchy, nevyrušitelného klidu a zběsilého temperamentu, barokní záliby v protivenství a pohansky světské záliby v tanci, hudbě, květinách a ohňostrojích...." Tedy moc hezky se to čte. Je to kniha z roku 1986 a většina reportáží vznikla v 70. letech, takže autor se dostával do různých zemích většinou v nějaké organizované skupině (Mezinárodní svaz novinářů apod.) Mohlo by to zavánět socialistickou propagandou, zvlášť, když tam jsou na "turismus" nezvyklé země jako Alžírsko, Angola, Irák, Libanon, Sýrie. Je pravda, že někdy to v textu trochu "zavoní" hodnocením (násilná kolonizace, neznají ještě Marxe, největší pomoc přišla ze Sovětského svazu apod.), ale je to minimálně. Nejsou to politické reportáže. Je skvělé, že jsou to skutečně cesty mezi lidi (indická svatba), do různých prostředí (burza v Londýně, aukční trh kožešin v Leningradu), nebo expedice (za orchidejemi). Knihu otevírá drama v Angole, kde byl spolu s ostatními věznen, pokračuje v Kostarice na banánových plantážích, v Alžíru se zamýšlí nad islámem, v Londýně navštěvuje City a bez nějakého ostnu kritiky představuje prostředí pojišťoven a kapitalistického trhu, v Indii jde po tématu kast a vztahů mezi mužem a ženou (včetně té svatby)v Bejrútu sleduje život vybombardovaného města, v Leningradu proniká do tajů světového obchodu s kožešinami (to by neměli číst ochránci přírody) a nakonec jede s českou expedicí do Mexika za orchidejemi a zažije zemětřesení. Je to nabité, dramatické, velmi pěkná novinářská práce. Mně osobně nejvíc oslovila indická kapitola, ale ani jedna mě vyloženě nezklamala - samozřejmě nemohou být všechny stejně dobré, protože jsou i různě dlouhé a vznikaly v různých letech. Kniha je doprovozena stylizovanými, ale dokumentárními fotografiemi. Pěkný neturistický, nemódní, vpravdě dokumentární literární výlet. Doporučuji.... celý text

V zemi, kde zítra již znamená včera 1932, Julius Fučík

Podle mne jedna z nejslabších Fučíkových knih, ne-li úplně nejslabší. Když čtu jeho novinové črty, recenze (zejména divadelních představení), částečně osobních dojmů z "buržoazní" první republiky, oceňuji, že to byl velmi bystrý novinář břitkého pera. To říkám i když je z každého textu jasné, z jaké "pozice" to píše - a je pravda, že mezi komunistickými novináři první republiky skutečně vynikal. (Pomíjím kult, který byl pěstován po roce 1945, resp. 48, to už je jiný Fučík, Fučík ikona, Fučík sloužící - ale neví o tom.) Respektuji, že byl zapálen pro "velkou věc socialismu" a že viděl v Sovětském svazu "zemi zaslíbenou", kde se sociální revoluce "stala skutečností". Rozumím, že spousta komunistů tomuto věřilo a to i ti, kteří se do SSSR začátkem 30. let podívali. Jistě jim nikdo nedělal exkurzi do gulagů, ale spíš na "velké stavby socialismu", do kolchozů-sovchozů, do obří továrny na výrobu traktorů ve městě Caricyn (přejmenovaný na Stalingrad), na přehradu Dněprostroje, na projížďku po "Turksibu" (transsibiřskou magistrálou), jistě je rádi vzali do vzorných kolektivů nových "úderných brigád". Tohle všechno Fučík popisuje se zanícením až nesnesitelným. Když si vzpomenu, jak tuhle "řízenou návštěvu" absolvoval André Gide, a že pak o ní nenapsal úplně nejhezčeji, a co z toho pak bylo v komunistickém táboře za poprask, je jasné, že tahle Fučíkova kniha byla brána jako pravzor literárního skvostu šířícího tu správnou "pravdu". (S. K. Neumann si taky přihodil.) Tomuhle všemu rozumím. Horší je, že ty reportáže podle mě nejsou dobré. To totiž nejsou reportáže, ale agitky, neustále odkazující k tomu, jak to byla za carismu a co k tomu řekl Lenin (tedy spousta kapitol jakoby z nedávné historie) a ne pozorování autorovy současnosti. Jako celek to vyznívá jako "důkaz", že po krizi 1929, která kapitalistický svět semlela, jedině Sovětský svaz vzrůstá a jeho produktivita roste a nezaměstnanost neexistuje. Neustále se to točí v tomto myšlenkovém kole a není úniku. Tím neříkám, že by se vzdělaný člověk neměl s touto knihou seznámit, zvlášť, když nám ji teď už nikdo nevnucuje. Podle mého si ale stačí přečíst první kapitolu Diagram ve tváří, která je esencí komunistické rétoriky, jazyka, stylu, a hlavně myšlení. "Dávno, dávno před revolucí si Lenin rozřešil otázku", píše Fučík na str. 85, "může-li marxista snít. Může? Ne musí! Musí, aby viděl dál, než může ospravedlnit skutečnost dne, musí, aby se před ním uzavřel obraz díla, které tvoří." A o dvě strany dále dodává: "Sen o pracovním heroismu, sen o proměně námezdního dělníka v samostatného, iniciativního hospodáře se uskutečňuje v milionech živých lidí. Uskutečňuje se, jako se uskutečňují a uskuteční všechny sny marxistů, protože rostou ze skutečnosti, třeba jen z jejích nejslabších záchvěvů rodící se budoucnosti." Vlastně chce se mi říct - šťastný člověk, ten Fučík. Šťastní komunisté dvacátých a třicátých let - ještě neznali ty drobné detaily, které dnes celkově nazýváme totalita, stalinismus, státní socialismus apod. Tehdy ještě měli o čem snít. Poznámka na okraj: Komunistická strana letos oslavila své 100. výročí odchodem ze sněmovny. Cimrman by je pochválil, protože pro velké události je třeba volit zapamatovatelná data. Takže stovka, to se bude v historii vyjímat.... celý text

Honzlová 1990, Zdena Salivarová

Tak jsem si doplnil vzdělání, "skoropovinnou literaturou". Zdena Salivarová vždycky tak nějak byla ve Škvoreckého stínu, i když samostatná její činnost v Sixty Eight Publishers pro zapsání do dějin české literatury bohatě dostačuje. A skoro bych řekl, že Honzlová je lepší, než některá Škvoreckého díla. Kniha je napsána velmi upřímně, i když v určité "sebe"stylizaci (přeci jen je to velmi autobiografické). Její sloh je napůl rozverný a napůl dryáčnický, ale k postavě, která to vypráví to velmi pasuje. Mladá holka, která ani sama ani se svou rodinou prostě nepasuje do režimu, přitom chce žít, má své touhy (cestování, úspěch ve sboru, lásky...) jako všichni ostatní - i když ti ostatní jsou komunisti buď z přesvědčení nebo z vypočítavosti, protože jim to díky tomu vychází. Velmi nečekaně se vyvíjí její vztah s mladším bratrem Hugem (Hugáčem) a a sestrou Jarmilou, stejně jako s kolegyní z práce, paní Pelikánovou. Hlavní linií příběhu jsou splétání nitek StB kolem ní a její reakce na to. Kdyby se dnešní mladý člověk chtěl seznámit s tím, jak tohle navlékání nitek tehdy fungovalo, je to téměř učebnice. Přitom jsem ale neměl pocit, že by byl v textu přítomný nějaký tragický, osudový tón. Není to tak vážné jako u Klímy (Soudce z milosti), protože se Salivarová nebere tak vážně. Nemá to ale zase ten světový rozměr jako u Nováka (Miliónový jeep), protože i když to Salivarová psala v Torontu, vyrvala ze sebe pocit usazený v Praze, a to se vším všudy. Osudové je to, že hlavní postava ví, kde je její místo a ví, že s tím nemůže vzhledem k okolnostem nic dělat. Zkrátka - doporučuji. A jsem rád, že knihobudka mne vede a dodává perly, které někdo buď zahodí a nebo už je obžvýkal.... celý text

Neškodné příběhy 1966, Villy Sørensen

Jde o výběr povídek, které vrší absurditu za absurditou. V jednu chvíli jsem se bál, že to bude takové samoúčelné přetáčení všeho kamkoliv jinam, a že to je vlastně všechno slovní hříčka. Nevím, do jaké míry je to reprezentativní výběr z díla tohoto autora, ale musím ocenit, že je schopen naprosto originálních situací, které vedou často k nějakému zobecnění, a to právě přes absurditu, kterou v sobě mají jako naprostou přirozenost. I tak je všechno vyprávěno, nikdo se nad ničím nepodivuje, ani postavy a postupně už ani čtenář. Detektiv, který pátrá po vraždě, ale neví koho; kupec, který zásadně neprodá zákazníkovi to, co chce, ale jen to, co podle něj potřebuje; voják, který seskočí s bombou v ruce a potká houf andělů; život s brýlemi, které ukazují lepší svět, který rozdělí společnost až k apokalypse; zahradníkův syn, který nemůže slézt ze stromu života; dvojčata, která dělají všechno tak spolu stejně, až to vede k tragédii; tygři, kteří obsadí všechny kuchyně a sklepy a lidstvo neví, jak to řešit....to jsou všechno tak mezní situace, že je na nich možno vystavět cokoli. A jsou-li líčeny s naprostou věcností a právě onou přirozeností a samozřejmostí, je to samozřejmě zábavné. Pro mne jsou favority Vražda (Kafkovská idyla), Dvojčata a Kupec, ale to je můj názor. Napadaly mě u toho Minutové grotesky od Istvana Örkenyho, které jsem nedávno zhltnul a dal jsem jim pět hvězdiček. Je to srovnatelné, ale u pana Sorensena je to trochu intelektuální hra na chytrost, což mě trochu popuzovalo, kdežto u Örkenyiho je to čistá radost. Ale to není hendikep. Jinak bezva zážitek.... celý text

Už jdem po ulici 1976, Jiří Hájek

Dávám tomu 4 hvězdičky, protože jsou to solidní, informacemi nahuštěné vzpomínky. Jsou napsané dobrým jazykem, ten obraz, který vyvstává, je značně plastický. Je vidět, že autor je zkušený literát. Zejména jeho podrobné líčení života v koncentračním táboře Sachsenhausen je až udivující - ne brutalitou, která byla na každém kroku a už z principu, ale tím, jak přehledně líčí mechanismy, na jakých táborový život fungoval. Stejně tak okolnosti kolem pražského povstání jsou velmi detailní, oceňuji jeho úvahy nad "protetoráčnictvím", metodami konspirace apod. Co bych určitě taky vyzdvihl, že ačkoliv on sám je samozřejmě hlavní postavou, tak se neprosazuje a nevidí se jako jediný nejdůležitější bod - jako například pan Jaromír Hořec ve svých velmi zkreslených vzpomínkách Poválečná léta. Je potřeba ocenit i určitý jemný humor, kterým je kniha prostoupena, nejčastěji sebeironie. Do určité míry jsou to vzpomínky intimní a otevřené. Sám sebe vidí jako chybujícího člověka, který měl strach, ne vždy zvládl situace, které mu život předložil, klidně se přiznává k různým milostným eskapádám a nejintimnějším pocitům, které v různých situacích měl. Ale je tu jedno ALE. Jiří Hájek je známý komunistický a marxistický kritik (doporučuji pro doplnění jeho Hovory o kritice). Na internetu na něm najdeme rozdílné názory - pro někoho je důležité, že spoluzaložil a vydával Plamen, kde publikovali Švorecký apod., pro jiné tím, že se plně postavit za normalizaci literatury po roce 1968. Myslím, že jako u každého je to všechno složitější - ale pro čtení těchto vzpomínek je nesmírně důležité to číst prizmatem jeho světového názoru. Jsou to vlastně intimní vzpomínky na to, jak se v něm rodil marxistický pohled, jak se utvrzoval, jak se snažil ho prosazovat i v koncentračním táboře, a jak se zapojil do komunistických příprav nové doby. Také by se daly tyto vzpomínky číst jako neobjektivní heroizování komunistického odboje, ale proto je nutné znát onen Hájkův rámec vnímání. Pro čtenáře, kteří nemají rádi komunistické vyprávěnky, to není. Pro čtenáře, kteří se světonázorově hledají a nechtějí propadnout ani marxismu ani neomarxismu, to taky není, protože po přečtení by do toho mohli "spadnout". to není. Je to ale pro každého, kdo se chce na chvíli nechat vnořit do marxistického vidění první republiky, války a povstání. A pak se zase vynořit.... celý text

Bílá místa v našich dějinách? 1990, Jan Křen

Je to pozoruhodný historický artefakt. Text byl napsán v roce 1988, resp. 1989, ještě před revolucí a navíc s vidinou, že nikdy nebude publikován. Z tohoto hlediska je velmi odvážná. Zcela otevřeně, tak, jak jsme zvyklí v dnešní době svobodného historického bádání, rozebírá různá zákoutí české historie, zejm. té 20. století a upozorňuje na souvislosti, které tehdejší (tehdy současná) "oficiální" historiografie pomíjí nebo překrucuje. Na knize je velmi zajímavé, jak není jednostranná - člověk by čekal jenom kritiku, co všechno se zamlčelo a pokroutilo v pohledu na Masaryka, Mnichov, církve, na Beneše, procesy, Stalina atd., ale Křen velmi zajímavě líčí i co sama disciplína "Dějiny KSČ" vynechala z dějin dělnického hnutí v Českých zemích a upozorňuje na to, že to byl velmi silný dlouhodobý proud, který zúžením na "Dějiny KSČ" se v podstatě sebezkarikoval. Za pozoruhodnou považuji kapitolu o nacionalismu a konzervatismu. Takže tato kniha nenahrazuje žádné učebnice, ani nedoplňuje učebnicově bílá místa, ale v době, kdy se o tom ještě nemohlo mluvit, zcela svobodně se "nahlas" zamýšlí nad jevy naší historie, které se vynechávají a proč. Dobrý střípek do mozaiky.... celý text

Prázdniny v Evropě 2019, Ladislav Zibura

Jestli máte chuť se vypravit po Evropě s inteligentním, vtipným, nesebežerným glosátorem života, dějin, povah, reálií, pocítit s ním severské země plné řádu a chaos Balkánu, desítky až stovky mikropříběhů lidí, které potkal, zamyslet se nad nejrůznějšími souvislostmi a nemít přitom pocit, že jste obelháváni nějakým komerčním trikem, pak nezbývá než si přečíst tuto knihu, a nebo si stoupnout na kraj silnice a začít stopovat. Skvělá oddychovka!... celý text

Cesta 2008, Cormac McCarthy

"Ale my nebudeme jist lidi, viď že ne?" zeptá se kluk otce. "Ne, my ne." odpoví otec. "Tak jo." To je parafráze jednoho z dialogů mezi otcem a synem, kteří putují naprosto zdevastovaným světem, v němž nic nefunguje, který je celý pokrytý popílkem a v němž potkat jiného člověka znamená buď být zabit nebo vraždit. Naprostá beznaděj. Zoufalství. Jak přežít v takovém světě? A proč vůbec žít? Opak ráje. Nic jsem od McCartyho nečetl a dlouho jsem se přesvědčoval, jestli je nutné se nechat masochisticky drásat takovou děsivostí. Ale musím říct, že vylíčené té "situace", v níž se toho tak pramálo děje, ale cokoliv se stane je otázka přežití, mě čím dál víc vtahovalo. Není to dobrý čtení před spaním, velmi rychle ve snu do toho intenzivního textu a světa vplujete i ve snu. Člověk má čas přemýšlet o našem chování, o základních lidských vlastnostech a hodnotách, o situaci, která možná jednou nastane, protože jako lidstvo děláme všechno proto, aby apokalypsa přišla co nejdříve. Takže doporučuju, je to skvělá literatura, která určitě nenechá nikoho, kdo najde sílu to dočíst, klidným. Otázky se valí a odpovědí se nedostává. Budu to dlouho v sobě zpracovávat.... celý text

Skotsko po česku 2015, Paul Millar

Paul Millar je vtipálek. Dokáže o zemi, ve které žije od roku 1968, psát s určitým nadhledem, zároveň se zaujetím a vyzobává pro českého čtenáře perličky z historie, geografie, historie, jazyka i běžných reálíí. Kniha je prodchnuta různými příběhy, vtípky, fórky, a je napsána odlehčeným stylem. Ten mi někdy trochu vadil - teď budu vypadat jako suchar, což rozhodně nejsem, ale nesmí to být samoúčelné. A ta tady trochu k samoúčelnosti směřuje. Podtitul "neturistický průvodce" je docela trefný, podle této knihy se cestovat nedá, dá se jen zavnímat pocit, co to asi Skotsko je. Zdálky. Možná. Takže OK, ale na víc než tři hvězdy to já osobně nevidím.... celý text

Poválečná léta 2010, Jaromír Hořec

Tak tenhle pán se má hodně rád. Jestli vyčítá Václavu Černému: "Sebechválou pan profesor věru nešetřil" (s. 122), tak on sám je na tom podobně, byť zakukleněji. Jeho osobní perspektiva je enormně zkreslená, Mladá fronta byla středobod nejen jeho života, ale také "nezávislosti", kterou pak zavilí aparátčíci znásilnili spolu s celým Svazem mládeže, on ji založil, on ji vymyslel, on jako kovboj v květnových dnech obsadil redakci nacistických novin a začal vydávat MF, on...A pak přišel úder od "inkvizitor Štoll", a srazil ho na kolena. Tahle rovina textu bohužel značně ubližuje. Protože jinak je to skvělý příspěvek ke studiu kulturních dějin a nastolování stalinistického komunismu u nás. Je velmi podrobný, Hořec při psaní těchto vzpomínek navštěvoval archivy (kolikrát jsou uvedeny i archivní zdroje, když cituje třeba zápisy z porad nebo poznámky ze setkání různých kulturních komisí apod.) a musel si patrně sám vést nějaké poznámky už tehdy. Takže je to určitě cenné svědectví, které - právě stejně jako Černého Paměti I-III je třeba brát se značnou rezervou. Soudy různých lidí jsou samozřejmě subjektivní, a ta cudnost, se kterou přiznává, jak horoval zpočátku pro socialismus, je až směšná. Černého Paměti jsou rozmáchlé s gestem, které leccos smete, Hořec drobnou mravenční prací tu ďobne, tu pochválí (například sebe). Proto to nejsou fascinující vzpomínky, které by Vás strhly. Ale skutečně zaujmou množství údajů a souvislostí. S tím souvisí naprosto krizová práce redaktorská. Autorovi měl nějaký redaktor říci, že se mu tam věci opakují, že některé návaznosti kapitol jsou velmi volné a to i chronologicky, obávám se, že je to text, který editorsky držel pietu první verze rukopisu právě zemřelého autora. Za vrchol tohoto neumětelství považuji strany 76-83, kde se plynule přejde z ich formy do er formy a mluví se najednou o Hořcovi hodnotícím způsobem, jakoby o něm. To jsem se díval, jestli mi neunikly nějaké úvozovky, jestli to náhodou není citát, ale nenašel jsem, ani uvedení toho, že by to citát byl. Takže se plynule přejde do textu vychvalujícího J. Hořce. A na konci kapitoly je napsáno bez jakéhokoliv vysvětlení: Vladimír Novotný. Napsal tuhle kapitolu? Proč je to tam vloženo? Proč to není uvedeno? Co to tam dělá? To je najednou úplně jiný žánr. Takže tyto lapsy bohužel umocňují pocit, že "pan docent se má hodně rád". A ještě drobnost - Štoll se mu stal vrchním ďáblem jeho života. Je připomínám neustále a ve všech možných souvislostech - díval jsem se i do Hořcovy knihy Halasové a Doba ortelů, a musím říct jízlivě - ještě, že ten zloduch páchal na Hořcovi, co páchal. On by pan Hořec neměl najednou o čem psát. Takže dobré svědectví, ze kterého je třeba vybrat jen fakta a nepropadnout pocitu, že to je pravda přesně tak, jak je to napsáno.... celý text

Klement Gottwald 1951-1953 1953, Klement Gottwald

Tady jde o to, jak dnes k takovému výboru projevů a statí přistupovat. Pokud jako k historickému artefaktu, měl bych tomu dát 5 hvězdiček. Je to vybroušená propaganda, lze na tom studovat jazyk totalitního režimu, všechny ty floskule, myšlenkové postupy, principy komunikace s veřejností (jak obecnou - viz projevy do rozhlasu 1. ledna, tak úžeji zaměřenou cílovou skupinou - horníci, armáda, účastníci Jiráskova Hronova apod.). Je to přehledná, krystalicky čistá, čitelná myšlenková mapa stalinistického komunismu 50. let. Takže z tohoto hlediska nelze než doporučit. Skvělý historický artefakt! Pokud k tomu přistoupím jako k literárnímu dílu autora naplňující žánr veřejných proslovů, (např. by se dalo srovnávat s jinými projevy třeba V. Havla), pak je to skutečně odpad. Ta myšlenková plochost, těch deset pozic, které neustále opakuje, to klanění SSSR a "velkému Stalinovi", "největšímu géniovi lidstva" atp., to obludné - ne kvůli Stalinovi, toho nehodnotím. Ta dogmatická autorova plochost ho prostě vede ke zbožštění sovětské říše a ničím neprovokuje k myšlení. Proces myšlení se po čtení těchto projevů prostě ve čtenáři nerozbíhá. (Jsem šťastný, že jsem to nemusel poslouchat a číst v té době jako autentickou politickou realitu.) A to říkám proto, že kdo pohlédne do mých přečtených knih, vidí, že mě projevy komunismu jako studijní látka velmi zajímají, myslím, že je to podstatné i pro porozumění dnešní době a politické kultuře. A rozhodně jsem dalek toho, že všechno marxistické je stejně blbé jako tyto projevy. Oceňuji Václavka, Fučíka (zejm. jeho divadelní kritiky), Štolla (Z bojů na levé frontě a Občan F. X. Šalda), protože jsem pochopil, že i v marxismu lze najít mnoho podob a valérů (viz kniha o revizionismu od historika Kopečka). Ale dogmatismus, bohužel, je inspirativní pro život pouze tím, že je potřeba se jej vyvarovat. "Leninismus je praporem boje za svržení kapitalismu, a odstranění vykořisťování člověka člověkem, praporem boje za chléb, práci a blahobyt, praporem boje za vládu lidu, za socialismus," říká Gottwald na str. 13. - a pak ještě mnohokrát. Je dobré si přečíst takovouhle knihu, aby člověk (např. před volbami) lépe rozuměl jednoduchým a laciným myšlenkovým konstruktům, které slyší. Takže ano, paradoxně mohu konstatovat, že Gottwaldovy projev jsou učebnicí pro život. S hlavním poselstvím: "Tudy ne, přátelé!"... celý text

Zimní kniha o lásce 2014, Dora Kaprálová

Právě jsem tuto knihu doposlouchal na Vltavě. SKVĚLE to čte Andrea Mohylová! Nic jsem o autorce nevěděl, ani, že je to "odpověď" na Esterházyho. Když nad tím přemýšlím, tak ten fakt, že to je odpověď Esterházymu, to celé snižuje a ubral jsem hvězdičku - Esteházyho poznávám - pracuje takovým velkolepým kolážovým stylem, kdy pojímá všechny ženy a celá staletí a všechny rody (Harmonia caelestis - doporučuji) do jednoho konvolutu, takže Kaprálová bohužel nepřišla s ničím novým. Ta mozaikovitost všech mužů a jednoho zároveň se mi ale líbila. Člověk rezignuje na klasické vyprávění a dostává se spolu s vypravěčkou do různých poloh, poznává různé muže jejíma očima, je to pěkná sonda do ženské psychologie. Plné postřehů, nápadů, zkratek, trefných definic. Je to takový švédský stůl, ze kterého je možno vyzobávat. Je pravda, že větu "Je jeden muž" jsem na konci už nenáviděl a divil jsem se, proč se ta kniha tak nejmenuje - Zimní kniha o lásce je naprosto plytký. Ale budiž. Začínal jsem se trochu topit v tom formálním repetetivním přístupu, a čím dál sklíčeněji jsem čekal, jak tohle může autorka zakončit. Aby to nebyla banalita nad banalitu. Naštěstí to končí (teď tomu rozumím, ) (aspoň)tak esterházyovsky. No vlastně škoda, že ne po kaprálovsku.... celý text

O bláznech jen dobré 1990, Jan Trefulka

Tak tomu nelze nedat 5 hvězd. Nenápadná knížka, v níž je silný životní pocit, zápas se sebou samým, s bilancí vlastního života, možnostmi, kterými se mohl ubírat, neubíral, ale ubíral. Otázka činu, kterým by člověk vystoupil z rutiny a zároveň překročil sám sebe. Otázka hodnoty takového činu, zvlášť, když se k tomu odhodlá ke konci života. Ženy, vinice, láska, vztah k otci a matce, k synovi, k "nezasloužené" práci. Až na jednu výtku, kterou bych panu Trefulkovi odpustil (a nechci tady spoilerovat, ale myslím, že ta vztahová epizoda před koncem ve strážním jeskynním domku byla skutečně nadbytečná a ubrala na síle), konstatuji, že je to radost. Krásný jazyk, v určitých místech vybroušený a velmi vycizelovaný nespisovný jazyk (to dá dobrému spisovateli práci psát špatně, jako jeho postava - jako dobrý muzikant strašně obtížně hraje falešně), hlavní hrdina, ke kterému čtenář musí hledat cestu. Cokoliv udělá, je vykládáno jinak. Ta mnohovrstevnatost, na to, že to je povídka, je výborná. Zde bych odkázal k příšernému tupému, plochému a fakticky nebezpečnému románu Jana Kozáka Adam a Eva, který jsem hodnotil nedávno - jestli lze něco nazvat nebe a dudy, tak Trefulkova povídka je to nebe.... celý text