Apo73 přečtené 1092

O času a vodě 2022, Andri Snær Magnason

Tato kniha je jakýsi výkřik, který navazuje na předchozí výkřiky, které však nebyly moc slyšet a lidstvo se nikam nehnulo. A tak pan Magnason křičí znova. Potká v Německu na diskusi vědce, který mu říká, že bohužel vědecké výzkumy se mezi lidi nedostanou s tou apelativností, jaká by jim náležela, a pokud on je spisovatel a umí psát příběhy, má povinnost o tom psát. Psát o tom, že jsme poslední generace, která s touto planetou ještě může něco udělat, resp. zabránit tomu, aby došlo k totálnímu kolapsu. A teď (nebudu to dělat) by bylo možné vyjmenovávat všechno od tání ledovců na Islandu i v Himalájích, CO2, výrobě hliníku, uhlíkové stopě cestování, kolik stojí planetu jeden hovězí steak, co znamená pro planetu těžba ropy..... Že je všechno špatně, to by nám mělo být už nějakou dobu jasné a bohužel to necháváme jako dědictví dalším generacím. No není to veselé čtení. A určitě nutí k zamyšlení, hlavně nad tím, co udělat ve svém životě, jak změnit životní styl, co všechno nepotřebujeme a bez čeho se obejdeme. V tomto vršení různých statistik, srovnání by mohla být Magnasonova kniha podobná všem předchozím "výkřikům", ALE není. jemu se podařilo velmi umně a čtivě skloubit tyto globální otázky a problémy s jeho osobní perspektivou, dokonce perspektivou jeho rodiny minulé i budoucí, a musím říct, že v tom je asi kniha nejsilnější. Skrze příběhy jeho prarodičů a rodičů se dotýkáme té pomyslné osobní možnosti konkrétního člověka pomoci právě těm globálním problémům. Takže vřele doporučuji, pokud si chcete přivodit pocit chladu oteplujících se ledovců, dotknout se novodobého Promethea Oppenheimera, nahlédnout do rodinného života pana Tolkiena nebo si promluvit s Dalajlámou, to všechno kniha nabízí. Je to koktejl, ale čtivý a závažný.... celý text

Cesta předurčena osudem: Květa a Jitka Válovy 2022, Richard Drury

Katalog výstavy v GASKU. Krásná publikace, vycházející z koncepce výstavy, a kombinující texty dalších autorů z různých předchozích textů, osobních vzpomínek nebo vernisážových proslovů. Ale hlavní je samozřejmě výtvarné dílo obou sester, které jak z výstavy, tak z této knihy sálá jako soudržná, autenticitou a opravdivostí nabitá energie, kterou nelze ničím zpochybnit. Tyto dvě originální dámy, které jsou tak komplementárně spojeny jak duchovně (duševně), tak výtvarně, jsou skutečně jeden výraz ve dvou tělech, a je to vskutku fenomén. V knize nalezneme obrazy a kapitoly tematicky uspořádané tak, že procházíme hornické kladenské haldy, jatka, zápasy, tíhu, sevření, cestu, rozmluvu, dotyk, smíření, souznění a dojdeme až k proměně a po text o koncepci výstavy a průběhu 1. etapy restaurování díla "Válovek". Drtivá část pozůstalosti této "dvojjediné" dvojice totiž přešla do vlastnictví GASKU, a tak je tato kniha i určitým holdem jejich dílu i jejich pozůstalosti. Nádherný zážitek výstavní i knižní. Pečlivá, potřebná a skvělá kniha. Skvělé "Válovky", které díky tomu žíjí dál.... celý text

První republika 1918-1938 2018, Anna Pravdová

Zcela souhlasím s mcleod. Publikace je luxusní nejen provedením, nápaditým a pěkným grafickým zpracováním a kvalitou fotek, ale co naprosto oceňuji a jsem z toho nadšen, je právě koncepce. Nápad, udělat knihu a tedy i expozici (tedy expozici a tedy i knihu) na základě kombinace časového vývoje a zároveň topografie Prahy a Československa, nechat návštěvníka (a tedy i čtenáře) vstoupit do Aventinské mansardy a zprostředkovat mu zážitek, jaký měli návštěvníci tehdejších výstav, nebo se náhle ocitnout v Brně na Výstavě soudobé kultury, "zajet si" až do Užhorodu, to je skoro bych řekl geniální. Je to koncepce, která umožňuje sdružit autory a motivy k sobě jinak, není to "sál krajinek" a "sál portrétů" nebo "sál Toyen" (nic proti tomu nemám, a vlastně expozice ve Veletržním paláci 19. století je takto koncipována, a také vznikají zajímavá spojení), ALE toto mi přijde naprosto účelné a vypovídající nejen o výtvarnících a směrech, ale také o první republice jako místu a času, kde se výtvarná kultura také provozovala, měla své organizátory, kurátory, mecenáše, spolky, organizace a byl to živoucí organismus. Takže skutečně klobouk dolu, katalog k této expozici je skvělý a uchovává nejen vzpomínku na návštěvu galerie, ale i pocit z času první republiky, kdy výtvarničení skutečně žilo, hledalo cesty, zápasilo a o něco všem šlo. (O to smutnější je, když v obrovském a nádherném Veletržním paláci jsou jen dvě horní patra a ostatní zeje prázdnotou - jako hlavní výtvarná instituce v zemi to nedělá opravdu dobrý dojem,) A já věřím, že toto není jen dočasná expozice, ale stálá expozice.... celý text

Komunistky s fanatismem v srdci 2006, Jiří Pernes

Moc nerozumím tomu, proč ostatní kolegové jsou ke knize tak odtažití. Pro mne strhující zážitek! 1) Ten nápad: udělat 10 žen, které propadly myšlence komunismu, je skvělý. Každá totiž propadla jinak a měla úplně jinou trajektorii, některé dožily na vrcholu politické "slávy" (Hodinová-Spurná, Fučíková), některé prozřely v době 60. let a režim se jim za to krutě odměnil (Jankovcová, Švermová, Taussigová-Potůčková, Miková) a některé se svým fanatismem samy odsoudili do absolutní samoty (Švorcová, Kabrhelová) a některé dokonce projevily i určitou míru statečnosti (Glazarová, Sekaninová-Čakrtová). Hvězdou nad nimi je však Miková, která sehrála velmi pozoruhodnou roli v okupačních dnech 1968. Takže ten výběr je skvělý, každá z dam je jiná, a nejsou to jen nějaké "přívažky", jako by byly třeba manželky prezidentů apod., jsou to naprosto svébytné osobnosti, které viděli v politice životní poslání a jejich názory se vlivem okolností různě vyvíjely. 2) Způsob, jakým je kniha napsána - myslím, že pan Pernes by klidně mohl psát filmové scénáře nebo beletrii. Dokáže přes jeden okamžik nebo líčení situací být velmi přesvědčivý, postavy jsou životné a není to nějaké nudné popisování osudů z archivů. Každá kapitola je přitom uchopena jinak. A zároveň je evidentní, že každý příběh je postaven na studiu pramenů, a to často opravdu archivních, tedy primárních. Je to naprostá radost to číst. 3) Z knihy jako celku vane směs tuposti, autentické víry, ale zaslepenosti, zároveň drobnější i zásadní životní statečnosti, všechny valéry životních postojů a možností, které jsou možné v totalitním režimu. Je to naprosto plastický pocit, a také z knihy plyne poznání o neuvěřitelné zrůdnosti, jak se komunistický režim dokázal chovat ke svým nejvěrnějším, kteří to mysleli (v tomto případě myslely) nejupřímněji, jak to vůbec srdcem i činy jde. Už jsme si zvykli na líčení politických procesů, ale tyto ženy stály i od těchto procesů různě daleko, v hierarchii byly různě vysoko, ale jak šly dějiny komunismu u nás, tak je to postupně semílalo a semílalo. Fascinující. Moc panu Pernesovi děkuji a všem doporučuji!... celý text

Zamlklé děti 1979, Jaroslav Podroužek

Absolutně neznámý autor, drobňoučký, ale vybroušený klenot. Jaroslav Podroužek byl nakladatel, editor, evidentně statečný člověk, řadu autorů během okupace "kryl" svým jménem a v roce 1946 napsal tuhle malou povídku. Chlapec, kterému je "půl šestnácta", a který pracuje jako knihařský učeň u pana Šimáčka se dívá na svět očima široce otevřenýma a zjišťuje, jak to na světě chodí. Má polodětskou klukovskou představivost, miluje fotbal, jeho postel je loď plná vikingů, ale zároveň už na něj doléhá krásné utrpení vztahů k ženám. Jeho nezkušenost, nemotornost je samozřejmě roztomilá, někdy to přežene, dokonce až se ohrozí na životě. Má parťáka Karla, který je samozřejmě ve všem trochu zkušenější. Miluje Andělu, ale nebylo by to možné špatné s Emilkou, otázka je, jak by to dopadlo s Květou, se kterou šel na Petřín na rande. Některé své postřehy si zapisuje do deníku, a ty jeho zápisky jsou také moc půvabné. Jaroslav Podroužek tady nejenom vzpomíná skrze postavu Toníka na své dětství a zrání v pražských Vysočanech, ale zároveň je plný optimismu, co všechno v životě přijde, evidentně z něj padá úleva z konce války a těší se, co bude dál. My, co víme, co přijde, mu ten pocit radosti samozřejmě přejeme. Moc pěkný. Malý objev.... celý text

Dějiny lidí 2022, Martin Rychlík

Tak to je kniha, které nelze nedat všechny hvězdičky, a to i přes výhrady. Je výpravná, neuvěřitelně bohatá na ilustrace - až to ve mě vzbuzuje silné pochybnosti o autorských právech, když je pod každou druhou fotkou napsáno "Wikimedia Commons Public Domain". Je velmi pěkně zalomená, svým způsobem nejen myšlenkově, ale i provedením svobodomyslná. Je to leporelo i vějíř zároveň, jsou to pracovní listy i encyklopedická hesla najednou, jsou to esejistické úvahy i sbírka tisíců dat, citátů a kontextů napříč tisíciletími i kulturami. Je vpravdě neuvěřitelné, že to napsal jeden člověk, kterému navíc není 80 let a nebilancuje tu svůj celoživotní vědecký zájem. Martin Rychlík nám dává nahlédnout i do své rodiny, vidíme jeho syna Matyáše, vidíme jeho rodiče, vidíme jeho děti v autíčkách, jeho svatební fotografii, to všechno v záplavě papuánců, antiky, mýtů, Michelangela, Aztéků, Hurónů, všech možných cestovatelů a antropologů, tu se cituje z Chamurappiho zákoníku, tu je obraz s motivem podepisování ústavy USA, tu portrét J. A. Komenského, nedaleko zařezávání obětních beranů, a jinde Inutitů, jak si třou při pozdravu nosy. Ano, kaleidoskop světa, ve vší různosti a stejnosti, jeden lidský rod tu vystupuje osvícen z nečekaných perspektiv. Uchopit tuto rozmanitost je nadlidský úkol a přesto se to M. Rychlíkovi podařilo. Je možno zaútočit na samotný výběr oněch 73 jevů, kterými je lidský rod vykládán. Autor přiznává, že jde o převzatý koncept, který má trhliny a lze s ním polemizovat. To zcela jistě. Základní otázka je, zda zvolení řezy jsou stejné síly, stejné důležitosti, stejně hutného fenoménu. Zda "vláda" a "odstavení od kojení" je na téže úrovni či má stejně bytelnou pozici - možná že ano. Zda "mírnění přirozených projevů těla" je totéž jako "etika" nebo "výchova, vzdělávání". Kaleidoskopičnost, se kterou je kniha koncipována, totiž může být až na závadu a slyším zdálky blížící se ozvuky poutě, jakoby zaváněla intelektuálním pouťovým eskamotérstvím. Při pohledu na seznam kapitol je zase patrné, že kniha je sestavena "mechanicky" podle abecedy, což podporuje dojem přísné logicky a vědeckosti, na druhé straně ale všechny kapitoly se nějak prolínají, nepřímo na sebe navazují, některé příklady se opakují apod. Ta neuchopitelnost je to překlenuta lehkým popularizačním stylem vyprávění a určitou žonglérskou schopností autora ladně přecházet mezi nespojitelným. To samo o sobě zaslouží obdiv. Síla knihy je opravdu v originálním pojetí, odvaze ji takto napsat, zalomit, vybavit a vydat. Přes povrchnost, s jakou musí pracovat, je to kniha, která opravdu pojmenovává podstatné: jakých podob člověk nabývá a může nabýt. A proč. Čtenář na konci nemá pocit, že byl oklamán (jako třeba u Harariho), je to poctivá kniha, která se nebojí překročit meze, kam si ostatní už (nebo zatím) netroufli. Dostane-li Magnesii literu, určitě bych byl pro. Mně osobně je líto, že se v knize ani jednou neobjevila jediná informace ze zjištění Hanzelky a Zikmunda, to mi přijde dokonce nespravedlivé.... celý text

Život alchymistův 1980, Václav Kaplický

Tady jsem trochu na rozpacích. Ta jednoduchost, jak Kaplický líčí osud alchymisty Kelleyho, je matoucí. Podobně jako jiný kolega v komentáři níže jsem si několikrát kladl otázku, jestli to není kniha pro mládež. Hledal jsem dokonce v tiráži ono klasické: "Učeno pro děti od 12 let.", ale není to tam. Ta určitá jednoduchost totiž tu není přímo výrazový umělecký prostředek, je to jakoby banalizované vyprávění a to je právě to, co u Kaplického člověk nečeká. Další okolnost může být, že knihu napsal dva roky před smrtí, mohl být už unavený, vypsaný, nemusel už tomu věnovat takovou vybroušenost, jako u jiných svých textů - za všechny samozřejmě Kladivo na čarodějnice. A třetí možnost, proč to nemá tu byvší Kaplického sílu, může být ve volbě tématu samotném. Kelley a dvůr Rudolfa II je tu líčen velmi jednoznačně, alchymisti jsou všichni podvodníci - včetně hlavního hrdiny, jakoby hlavní napětí se trochu vytrácí, čtenář nemusí příliš spolupracovat. Celou dobu spíš jde o to, jestli císař (nebo jeho ministři a donašeči) prokoukne, že je klamán, ale v podstatě jde všem jen o dobré živobytí, ať to stojí co to stojí. Dnes z různých životopisů víme, že informace o uřezaných uších je jen mýtus a pověra, ale budiž, jako dramatická nadsázka to zde docela dobře funguje. Takže nadšení se nekoná, ale jednoduchý příběh je vyprávěn dost přímočaře, bez větších fines a budování napětí. Škoda.... celý text

Profesoři 1963, Charles Percy Snow

Klasický "univerzitní román". Mikrosvět lehce zatuchlé, dřevem obložené anglické vysokoškolské koleje, jak ji u nás neznáme. Lesk světoznámé univerzity, která si však žije svým polosmrdutým životem, ve kterém se odehrávají zejména nejrůznější intriky, strategie, neustále se schůzuje a pije, kde vůbec nejde o věc samotnou (věda nebo výuka), ale o budování společenských vazeb, klanů "pro" a klanů "proti", o vykopávání a zakopávání válečných sekyr....zkrátka theatrum mundi v jeho zmenšenině zdí slavné cambridgské koleje. Samotný nápad, který se točí kolem volby nového rektora, je skvělý a vytváří tak půdu téměř pro detektivku - kdyby se tam stal zločin. Snow líčí barvitě volební klání, získávání kandidátů, získávání hlasů se vší smrtelnou vážností, ale zároveň s jemným britským humorem. "Tihle pánové mají štěstí se svými obory," prohlásil. "Musí to být velice příjemné, když se člověk obejde bez jediné původní myšlenky" - říká např. postava profesora přírodních věd na str. 43 o společenských vědách..... (Jak trefné i dnes...) A nebo: "Někdy ve mě vzbuzujete pocit, kolego, jako kdybych byl předvolán k řediteli pro špatnou práci!" A odpověď: "Někdy, milý kolego, je to přesně ten pocit, který chci vzbudit!" (s. 23). A tak podobně. Jemnost, krása a hlavně nadčasovost - kdo zná současné univerzitní prostředí, musí se tetelit radostí, jak přesně jsou definované charaktery, situace, vztahy a vazby a jak se dynamicky vyvíjejí, jaké motivy mají ti lidé k jednání. Vznešenosti je mezi tím velmi málo, jakkoliv to má dojem vznešenosti budit. Takže mně se to moc líbilo. Že bych byl uchvácen, to ne, ale je to výborné.... celý text

Mezi akty 2005, Virginia Woolf

Jedno odpoledne. Na malém anglickém panství. S vesnickou divadelní hrou. Všichni jsou herci. Každý jsme v životě v nějaké roli, někdy ani nevíme, kterou z rolí vlastně hrajeme, resp. si myslíme, že hrajeme jinou. Tato povídka je vlastně takovým zastavením na letním vzduchu, kde se potká všechno - láska, nenávist, věrnost i nevěra, Alžběta I, viktoriáni, psi, děti, odpolední čaj, předci na obrazech, patos i niterná jemnost. Je to výborná metafora společnosti, a nastavené zrcadlo (doslova) do duší jednotlivých účastníků, jakýsi řez anglickou společností konce 30. let 20. století. Puch i krása konzervativních tradic se tu prolínají s vášní i exaltovaností, na jevišti je sice všechno jenom kašírované, ale jak je to u obecenstva? Je-li toto zpověď Virginie Woolfové, pak takováhle miniatura je doslova otiskem, jak Woolfová viděla společnost a jak se v ní (jako žena) cítila. Nevím, jestli je dobré touto knihou začínat - pokud by autorčino dílo neznal, jako třeba já. Určitě se rád poohlédnu po jejích textech, které vyšly za jejího života.... celý text

Antonín Novotný: Pozdní obhajoba 1992, Rudolf Černý

Dávám tomu tři hvězdičky a to jenom proto, že je potřeba si na tuhle knížku dát pozor. Je výborná jako artefakt. Jako svědectví doby. Jako něco, co vzniklo bezprostředně v atmosféře roku 1968 a vznikalo ještě po té až do smrti Antonína Novotného. Zajímavá na ní je ta otevřenost, s jakou tam (samozřejmě v parafrázích autora) bývalý prezident vypráví a sděluje mu své názory. To, že je Novotný až do smrti dogmatik, přesvědčený komunista, pro nějž je nejdůležitější "linie stanovená v Únoru 48", to je třeba mát stále na paměti - z tohoto úhlu on hodnotí celé Pražské jaro, Dubčeka, Smrkovského, Slánského, Biľaka, ale taky Pelikána a úlohu novin, rozhlasu a televize. A také Brežněva s Chruščovem. Je to pozoruhodný výlet do zákulisí té nejvyšší politiky padesátých a první poloviny 60. let. Ta koncepce knihy je od R. Černého velmi umná, je to nevtíravá reportáž, jak chodí exprezidenta navštěvovat, jak za ním jezdí na chatu a on zase za ním, zkrátka je to kniha plná vzájemné důvěry. Je skvělé, že se mu podařilo zachytit myšlenkové formule, pochody a vůbec onen úhel pohledu - měl by to být učebnicový příklad pro mladé lidi, aby viděli, z jakých pozic je pro pravověrného (už meziválečného) komunistu, dělníka byla prostě invaze vojsk Varšavské smlouvy požehnání. V této jednostrunnosti je to ovšem záludné - to není výklad dějin, to je jeden pohled jedné strany na dějiny. A je potřeba podle mě o něm vědět, ale mít se před ním na pozoru. Ostatně jako před jakoukoliv jednostrunností, i dnes. Nejzajímavější na tom je, že to je zpověď právě odstaveného vrcholného činitele. Teprve v tom okamžiku to pro mne začíná být zajímavé - jako člověk, který ještě včera mohl všechno a v danou chvíli se s ním lidi bojí bavit. To je velmi dramatická situace. A on otevřeně hodnotí. Třeba Husáka: "Snad bych se mohl vrátit, kdyby se mu to vymklo z rukou, on si však dá velký pozor. Na tuhle šanci čekal celý život! Teď si ji nenechá utéct...V KSČ jsou nyní personální poměry asi takovéto: nejdříve Husák a pak dlouho nic. Jeho intelekt odpovídá vysokým cílům a on jich jistě dosáhne. Já byl proti němu příliš veliký politický romantik." (s. 86) Jiný citát týkající se zklamání z nové generace komunistů: "Pamatuji se že na konci padesátých let se rapidně začal zužovat kádr osvědčených straníků, kteří to většinou táhli už od dvacátého roku. Umírali a odcházeli do penze. Tím se však otevíral prostor mladším soudruhům, kteří až na výjimky neprošli žárem třídního boje, což není fráze, ale platný fakt. Víte, za mých mladých let znamenalo být v kterékoliv stranické funkci neustále v nebezpečí kriminálů, vyhazovů z práce, odmítání zaměstnání, žebráckých obecních podpor. Po osmačtyřicátém roce byla funkce už bez nebezpečí a solidně finančně zajištěna. Znamenala mnohem významnější společenské postavení a tak se stalo něco, s čím jsme nepočítali: honba za funkcemi..." (s. 18). A na závěr: "Říká se, že Klement Gottwald prý vtipy na sebe sbíral?" A Novotný odpovídá: "Také se dodává, že i s jejich autory!" (s. 30).... celý text

Helimadoe 1966, Jaroslav Havlíček

"Ty ženy, které žily své mládí před třiceti lety v omšelých městečkách, v kruhu rodičů s podivínskými zvyky, upjaté v šněrovačkách předsudků, dříve než rezignovaly, všechny, všechny, alespoň jednou se zajíkly, uchváceny ostrou vůní buřičského východního větru a čekaly zázrak od letního večera při padání hvězd. ... Ano, ano, ano! Jenomže já mezi ně přišel až v dobách, kdy přestaly vztahovati ruce k budoucnosti. Dveře se s rachotem zavřely a nikdo již nemohl přijíti." To je vrchol jemnosti! Havlíček je mistr psychologických pochodů svých postav a jejich jednání, obdivuju ho už od Neviditelného a Petrolejových lamp. Tato kniha není žádnou dějovou bombou, drama, které by bylo možné pozorovat, všechno se odehrává uvnitř, v duších a srdcích třináctiletého Emila a jeho světa v malém městečku Staré Hrady. Jak já mu rozumím! Čtení tohoto Havlíčka je jako jemné foukání do odkvetlé pampelišky, kdy člověk chce, aby všechny ty malé padáčky neodlétly najednou a hned, ale fouká jemně, a pozoruje, jak se ty padáčky vznášejí, až dopadnou na zem. A pak už zbývá jen jediný, člověku se nechce do něj fouknout, ale musí, protože život je takový a jde dál. A s tím posledním odfouknutým padáčkem sledujeme i konec dětství, konec puberty, která v nás rozpoutala bouři, ale i ta musí nějak skončit a my musíme dospět. Je to skvěle napsaná, citlivá novela, která má v sobě již příslovečný havlíčkovský jemný sarkasmus a trochu cynismu, ale zároveň emotivní pravdivost. Byl Emil opravdu jen hloupý hoch, a nebo je třeba se postavit na jeho stranu a bránit jeho právo na emoční omyly? Kdo z nás nebyl prudce, ale neopětovaně zamilován? Komu nepůsobila tato marná láska tak vzrušující a příjemné bolesti, když naše obdivovaná osoba námi smýkala a šašky si z nás tropila? Vášeň, touha, úšklebek, ponížení, nenaplněnost, zrada, smíření. A život jde dál. Skvěle, Mistře Havlíčku!... celý text

Průvodce protektorátní Prahou 2013, Jiří Padevět

Této knize se dá vytknout jen jedna věc - její tloušťka a tedy tím i váha. Tedy: nemůže příliš sloužit jako průvodce, že by si ji vzal člověk do kapsy a šel po Praze a četl si o místech, kde se za Protektorátu něco stalo nebo někdo tam bydlel apod. Ale jinak pečlivě, poctivě, graficky i nakladatelsky perfektně vyvedená a vybavená kniha, olbřímí dílo informační a databázové. Bez komentářů a s obdivem.... celý text

Táborská republika. Díl 3, Pakosti a drabanti 1974, Václav Kaplický

Román má vzrůstající tendenci kvality. Zpočátku (v prvním díle) mi to přišlo trochu rozbřeze honící mnoho psů najednou, ale uvědomoval jsem si, že vylíčit tak složitou, komplexní dobu s mnoha ději, je téměř nemožné, natož to nějak dějově uchopit. A ocenil jsem velice, že Kaplický si zvolil jako ústřední místo právě Tábor, z něhož je na některé děje vidět blíž a na některé dál. Žižka se stal svorníkem prvního dílu. Druhý díl má v podstatě hlavní postavu v Prokopu Holém a hrdinské činy jeho a ostatních už jsou (oproti době Žižkově) vlastně zoufalým bojem o udržení husitské myšlenky, protože i Tábor samotný už začal žít jiným životem. Přitakal mamonu a společenské hierarchii na míle vzdálené původním idejím. A třetí díl směřuje k rozpadu toho mála, co zbylo. Zrady, přeběhlictví, ohýbání hřbetů, lichva, čím dál tlustší purkmistři, a nejasná je v dáli vystupující hvězda Jiřího z Poděbrad. Jsem moc rád, že jsem si román přečetl. Kaplický je opravdu výborný vypravěč a s takhle složitým tématem se vypořádal se ctí. Vím, že s tím stále otravuji, ale znova musím vyjádřit podiv nad tím, že to komunisté vlastně dovolili, když je to celé analogie k provádění socialismu. Za všechno dva citáty, jeden o ztrátě víry a druhý o demokracii: "Prošel jsem, bratři, velký kus světa," vyprávěl, "hledaje lidi žijící podle zákona Kristova. Nejdřív jsem se vypravil na Vožicko, ale nikde jsem tam nenašel takových, kteří by se mu podobali. ...Všude na jednoho spravedlivého bylo deset nespravedlivých, na jednoho dobrého deset zlých, ale nikde jsem nenašel celou obec, která by se spravovala zákonem Kristovým. Všude se lidé hlásí ke Kristovi, ale jen ústy, jejich srdce však ovládl ďábel. Zjistil jsem, že u lidí tělesná schránka je silnější než jejich duch..." (str. 92-93). A druhý citát mi v době před 2. kolem prezidentských voleb přišel jako by byl napsán právě teď. Kněz sedí nad knihou, kterou papež prohlásil za kacířskou a podivuje se nad tím, že "autor na prvním místě ve společnosti kladl lid, který prostřednictvím svých volených zástupců má nastolovat vlády a vydávati zákony.... Myšlenka páchla Biskupcovi buřičstvím, neboť lid se jí vyvyšoval nad Boha. Jaký to nesmysl! ... A kdo je vlastně lid? Sedláci, řemeslníci, různá čeládka, žebráci a silniční lapkové. Jak může tento lid vládnout? Prostřednictvím svých zástupců? Koho si zvolí? Možná největšího lotra! A vůbec mohou ti sedláčkové a řemeslníci rozeznat, co je dobré a co je špatné? (s. 218)... celý text

Táborská republika. Díl 2, Na množství nehleďte 1974, Václav Kaplický

Druhý díl vylepšuje ten prvý. Pokud ten první trochu trpěl tím, že byl vlastně velkou expozicí celé táborské a husitské myšlenky, a honil mnoho dějů malých i velkých najednou, druhý díl je sevřenější a nabral onen Kaplického pověstný vyprávěcí tah. Asi je to tím, že má také ústřední postavu, Prokopa Holého, který je (samozřejmě jako v předchozím díle Žižka) tahounem, ale zároveň se mu celé bratrstvo trochu rozpadá pod rukama. Nevycházím z údivu, že komunisté tento román vydali hned takto dvakrát za sebou (jednou bez ilustrací a za tři roky hned s ilustracemi), protože je to naprosto přesná paralela k tomu, že vize komunismu nemyslí na člověka. Idea naprosté rovnoprávnosti a společenského řízení se postupně rozpadá, jak se a) ukazuje, že je opravdu nerealizovatelná, aniž by byla ve společnosti hierarchie (tj. noví páni, rychtáři, hejtmani), b) že socializovaný člověk se prostě nemůže úplně vzdát soukromého vlastnictví a soukromých zájmů - nejen díky svým osobním vlastnostem (mít se lépe, nebo alespoň stejně dobře, a udělat pro to cokoliv), ale proto, že společnost bez interakce - obchodu, řemesel apod. nemůže prostě fungovat. Zde připomínám opět skvělý román Čevengur, kde je to dotaženo ad absurdum, a kde se postavy vstoupivší do komunismu potácejí tajgou a absolutně nevědí, co dělat, jaký je smysl života a jedí při tom kořínky toho, co samo vyroste. Tady na Táboře se rozvíjejí řemesla, někteří hamoní, jiní kradou a smilní, a ani to, že v jejich čele je kněz, nepomáhá. Jednota táborských, Pražanů a sirotků se postupně rozpadá a ani zpěv Ktož sú boží bojovníci, už nepomáhá. A uplynulo jen deset let. Však podívejme se na nás - jaké ideály byly v roce 1990 a co máme dnes. Tedy takhle - máme všechno, nač si vzpomeneme, ale kde je ideál? Kam směřujeme? A díky tomu věříme kdekomu, například kšeftařům, co se dostali do politiky.... celý text

Literární toulky Prahou 1980, Vladimír Kovářík

Skvělá kniha, které ani trochu neublížilo to, že je z roku 1980. Ano, některé ulice a náměstí se jmenují jinak, ale ta soustavnost, pečlivost a podrobnost, s jakou se ona "toulka" koná, je příkladná. (Předpokládám, že právě Kovaříkův pojem "toulky" inspiroval Petra Horu Hořejše k Toulkám českou minulostí...) Ten pojem je totiž skvěle vybraný - při toulkách se člověk tu a tam zastaví na chvíli, někde jen omrkne dům a jinde si ho dlouho prohlíží, někdy vstoupí na dvůr a nebo jde dál a to tempem, jaké si zvolí. Takže toto je i princip literárních toulek. Je jasné, že u Národního divadla nebo u komplexu Konvikt na Starém městě pražském se člověk zastaví asi déle, než když jen projde kolem vily Ivana Olbrachta v Krči, nebo zamíří za Vladislavem Vančurou na Zbraslav. Nemůže nezakopnout o Jaroslava Haška, který v Praze vystřídal 35 míst pobytu, nebo o Jiráska, který přibyl do Prahy nedaleko Ječné ulice a pak se několikrát stěhoval, až skončil na dnešním Jiráskově náměstí. Člověk jde Žitnou ulicí a vidí, kde Jirásek učil, (mj. Hašek byl jeho žákem ve škole), jde kolem domu, kde bydlel Antonín Dvořák, dojde na Karlovo náměstí, kde se k Janu Ottovi scházeli všichni literáti konce 19. století, a má pocit, že je všechny potkává. Je-li libo, můžeme neustále smekávat klobouk tu napravo a tu nalevo. Takto zalidněné a životaplné vyprávění páně Kovaříkovo je. Rád bych připomněl, že V. Kovařík byl také dlouholetý redaktor Československého rozhlasu a v podstatě vybudoval literárně-dramatickou redakci, na jejíž tvorbě vyrostly minimálně 2 generace posluchačů. Takže - skvělá kniha s mnohými historickými ilustracemi, kniha důstojná a úctyhodná. A že se Masarykovo nábřeží dřív jmenovalo Gottwaldovo - no dobře, v tom je kniha poplatná době. Jiný název tehdy nebyl k dispozici. Alespoň už se přestalo jmenoval Reinharda Heydricha. Doporučuji!... celý text

Jana Eyrová 1994, Charlotte Brontë

Je to vlastně neuvěřitelné. V době, kdy autorka píše tento román, se u nás ještě ani nezdá o rovnoprávnosti žen a tou dobou je zatím nejodvážnější jen Božena Němcová, o trochu mladší "spisovatelská" kolegyně. A co všechno si obě musely zažít - ve výchově, od mužů, od představ společnosti o roli ženy ve společnosti a v rodině....a obě psaly. Takže s vědomím toho, že tento text vznikl 1847 (Babička 1855), je vlastně neuvěřitelně revoluční. Už jenom tím, jak kombinuje určitou romantičnost s realismem a to velmi krutým - výchovné postupy paní Reedové, která se hlavní hrdinky po smrti jejích rodičů v 5 letech ujala, traumata, která se podepsala na celý její život, zároveň životní síla a vnitřní (od)boj, který musela neustále svádět až ke zdánlivě romantickému happyendu. Je to napsané nepatetickým jazykem, ale samozřejmě určitou míru patosu v situacích nalézt lze. A když srovnáme opět s Babičkou, která je vrcholné dílo české literatury poloviny 19. století, je to naprostá idyla a oslava života - Jana Eyrová je proto-feministické zvolání, které jde přes "mrtvoly". Takže obával jsem se, že se utopím v romantickém ňufání, a klobouk dolu! Významná anglická spisovatelka, jejíž následovnicí je Virginia Woolfová.... celý text

Táborská republika. Díl 1, Lid vyvolený 1974, Václav Kaplický

Asi jsem se po Kladivu na čarodějnice moc těšil. Ale je pravda, že to nelze srovnávat. Kladivo je jedna sevřená kniha, která sleduje jeden příběh, který se zauzlovává až se uzel přetrhne - kdežto tady je to jakási předehra k něčemu, co zřejmě přijde v dalších dvou dílech. Takže to nelze jako celek vlastně soudit. A pak - tady není jeden příběh. Kaplický si předsevzal těžký úkol, postihnout tak komplexní jev jako je táborské husitství, které má mnoho pro a proti, mnoho postav, mnoho menších i větších bitev, úspěšných i neúspěšných, navíc některé strany se proměňují tím, že jejich účastníci utíkají ke kalichu a zpátky.... Takže je to vlastně neuchopitelné. A přesto se Kaplický zkušeně soustředil na to, co se děje hlavně v Táboře samotném a tím pádem se z toho stává jakási psychologická kronika společenského mikroklimatu na jednom místě. A v tom je asi největší síla tohoto úvodního dílu. To vykreslení očekávání, nadšení a zklamání, malosti i velikosti ducha, odvahy i slabošství, to je velmi intenzivní. Pokud by se někdo obával, že je to "komunistický obraz husitství", pak ho můžu uklidnit. Kaplický v podstatě ukazuje, že šlo o zápas o ideál, který byl náboženského charakteru (což se divím, že mu vlastně prošlo, ale byl rok 1969...), a v podstatě to je studie utopie. Paralelu se socialismem tu lze najít velmi lehce - prvotní nadšení v ideál "táborského" socialismu (všechno je všech, žijeme pro víru apod.) se postupně proměňuje v běžnou hierarchizovanou společnost, tehdy feudální, kde každý myslí hlavně na svůj prospěch. A ti, kteří jsou nositelé a ztělesněním těchto ideálů, jsou velmi vzácní. Tento díl ve spodním proudu fakticky představuje, že utopii vytvořit nelze. Uvidíme, kam se děj dostane dál.... celý text

Mozartova cesta do Prahy 1956, Eduard Mörike

Tuto knihu omlouvá jedině to, že byla napsána uprostřed 19. století a autor je typický představitel biedermayeru. Žánrově to je jakési romantické zátiší, jedna kolorovaná ilustrace (v knize jich je 15, tak kdyby se jedna z nich vzala, tak je to ztělesnění té knihy), jak se velký Mozart se ženou zastavil na nějakém neznámém sídle při cestě do Prahy, a jak ho pěkně přijali. Nestačilo se nic rozehrát, je to zatraceně málo. Naopak postavy si tam vyprávějí sáhodlouhé příhody, které od podstaty odbíhají. O to víc mě překvapuje, jak pan Pavel Eisner, kterého si velmi vážím, se v doslovu o této novelce vyjadřuje pochvalně a o autorovi taky. Podle mne nevýrazný, zapomenutý německý autor, který vytvořil barvotiskové drobné zátiší. Nesu do knihobudky.... celý text

Země 2022, Marek Epstein

To je skutečně jízda na tobogánu. Podle mě adept na Magnesii Literu (když už Tučková má za Bílou Vodu státní cenu). Vynikající stylista Marek Epstein se smyslem pro hutnou situaci představuje české dvacáté století prostřednictvím příběhu rodiny, kterou potká všechno, co je potkat může - letec RAF, Jáchymov, StB, udavačství, výslechy v Lubjance v Moskvě, zvěrstva nacistická, sovětská i československá, sudetská tíha a nejednoznačnost, emigrace, NSR i NDR, vyhazovy z práce, živoření, disent i Charta 77, srpen 1968, neustálý boj o přežití, láska, milování... a v tomto "nálevu" osudy Ley, která jen touží po normálním životě. Je to vylíčeno strhujícím způsobem, který chytne a nepustí. Několik drobným poznámek bych přeci jen měl: a) Mám dokonce dojem, že text je v několika místech a množstvím souvislostí a příběhů až přehuštěný - taková Morštajnová by z jedné jeho kapitoly udělala román. b) Přistihl jsem se, že mě začíná trochu unavovat zřejmě už manýra současné české literatury, tedy vyprávět linie příběhu na přeskáčku. To, co začali kdysi Tučková a Hájíček, teď rozvíjí právě Morštajnová nebo Štifter, teď přináší zase Epstein a mám pocit, že nejde o roviny příběhu, ale jen úmyslně narušenou chronologii, která nepřináší příliš novou kvalitu do textu. Co kdyby současní autoři zkusili psát jakoby od začátku do konce? Třeba tady jsem myslel, že to skončí dramatickou situací v 60. letech a proto je odůvodněná ta diachronnost, ale není to tak. Končí to v roce 1992, tedy na konci příběhu. Takže proč? c) Pak jsem ještě přemýšlel o vhodnosti názvu. "Země" je podle mě velmi slabý název. Tady by se to podle mě chtělo ještě zamyslet. d) A poslední věc - rád bych Marka Epsteina opravil - pojem "blbá nálada" "zavedl" Václav Havel až v rudolfinském projevu v roce 1997, nemůže tento pojem tedy použít hrdinka v roce 1992... Ať tak či tak, je to vynikající kniha, která Vás chytne a nepustí. A pozor - není to pro slabé nátury! Za všechny možné příklady uvedu půvabnou definici mentality prostého Čecháčka, jak ji hlavní postava znala od svého profesora Kácela: "Smícháme-li německou tvrdost, polský romantismus, rakouskou nabubřelost, tureckou posedlost a švédskou lhostejnost, necháme zamřít pět set let uprostřed Evropy, podusíme v zarputilém mlčení Jana Husa a zapečeme v potu Bílé Hory, dostaneme jednoho obyčejnýho Čecháčka." (s. 113) Tak v tomhle rámci jsme podle Marka Epsteina žili o 20. století.... celý text

Putování po pražských nádražích 2022, Josef Schrötter

Nerozumím tomu, proč má tady tato kniha tak málo procent. Než jsem zadal svých 90%, měla 20%. Proč? Kniha je naprosto nahuštěná informacemi, velmi přehledně seznamuje s postupným napojováním Prahy na Severní dráhu císaře Ferdinanda (1845), Českou západní dráhu (1862), Buštěhradskou dráhu (1863), Severní státní dráhu (1865), Dráhu císaře Františka Josefa (1872), Turnovsko-kralupsko-pražskou dráhu (1872), Pražsko-duchcovskou dráhu (1873), Českou obchodní dráhu (1882) a Místní dráhu Čerčany-Modřany-Dobříš (1897). Člověk má krásný vějíř podnětů k tomu se zamyslet nad tím, jak železnice byla v druhé polovině 19. století skutečně výnosným předmětem podnikání, šlo jako vždycky o strategická rozhodnutí, napojená na politickou konstelaci, která ale mnohonásobně přesahovala Prahu jako takovou, neboť "Velká Praha" ještě neexistovala. Kniha naprosto poctivě prochází všechna pražská nádraží a zastávky (včetně těch již zrušených), u každé(ho) je vypsáno, jak se proměňoval její(ho) název a kdy, v jakém je nyní stavu, jaký má nyní účel. Vše je doplněno mapkami, ze kterých vyplývá, jak složitý organismus pak na začátku 20. století začala pražská dráha být. A vedle těchto historických souvislostí se nejen železničních zajímavostí dychtivý Pražan dozví ve zvláštních kapitolách o elektrifikaci, zabezpečení, uniformách, proměňujícím se logu drah, jízdenkách, a o vlacích legendárních vlacích Vindobona, Hungaria, Orient expres a Slovenská strela. Půvabná je například kapitola o prvním příjezdu vlaku z Vídně, který však fakticky 1845 přijel z Olomouce (Vídeň-Olomouc-Praha), k čemuž se ve Španělském sále na Pražském hradě konal ples a ve Stavovském divadle slavnostní představení. Karel Havlíček Borovský si tehdy rýpnul: "Přikovali Prahu k Vídni železem a basta". (s. 30.) Takže kniha je dobrá nejen pro nadšence pro železnici, je to kniha o postupném nabývání významu Prahy a jejího propojování. Možná slabou stránkou knihy jsou kolorované ilustrace Bohuslava Fultnera, které jsou pěkné a účelné tam, kde představují již neexistující svět, ale není jediný důvod, proč mají ukazovat i věci, které se daly dnes vyfotografovat - jejich styl je totiž na hranici naivního realismu - snaží se být přesné, a postrádají uměleckou nadsázku, a díky tomu zůstaly stát na půli cesty a jsou spíš jen úsměvné. Ale budiž. Jinak celá kniha mne vedla k posteskem nad stavem, ve kterém se nyní nachází pražská železniční síť - její napojení do PID formálně sice funguje, ale pro dopravu po Praze samotné prostě nefunguje hladce a je to velká škoda.... celý text