Apo73 přečtené 1092

Děti Arbatu 1989, Anatolij Naumovič Rybakov

Skvělá kniha. V první řadě je třeba říct, že je skvělá i bez ohledu na dobu, ve které je čtena. To, že v době "přestavby" byla skutečně ikonická, není divu - všechny postavy nějakým způsobem doplácejí na Stalinův diktátorský režim, ať už vyhnanstvím nebo naprostým ohnutím páteře a popřením sebe sama, a také to, že Stalin sám tam figuruje jako jedna z postav a vede vlastní introspektivní monology, muselo být tehdy fascinující. Ta otevřenou, se kterou Stalin sám, jako románová figura, popisuje mechanismus moci, metodu strachu a teroru jako jediného možného řešení udržení socialismu, muselo tehdy být opravdu šokující nebo při nejmenším znakem, že se opravdu něco ve vzduchu mění, když je toto možné vydat. Jenže teď máme rok 2023 a já shledávám, že román nezestárl. I když se z něj sloupne pozlátko senzace dané kontextem vzniku (resp. vydání), tak je to velmi silná kniha o jedné generaci spolužáků či sousedů z moskevského Arbatu, kteří se po škole prostě rozcházejí každý do jiné části sovětské skutečnosti roku 1934. Autorovi to umožňuje vykreslit velmi plasticky různé charaktery a jejich vývoj, skrze hrdiny se dostáváme do různých prostředí a vrstev tehdejší sovětské společnosti. Poznáváme hodnoty, na kterých je ona doba postavena, jak je možné se k těmto hodnotám stavět či se vymaňovat apod. Na rozdíl od např. Solženicinova Jednoho dne Ivana Denisoviče nebo Souostroví Gulag je tento román vícevrstevnatý a nabízí více pohledů, ačkoliv je jasně humanistický a odhaluje velmi přesně absurditu režimu. Je opravdu pozoruhodné, že jedním z těch pohledů je i ten Stalinův, autor si načetl nejrůznější zápisy politbyra a všechny možné jeho projevy a podařilo se mu vykreslit Stalinův vnitřní svět naprostého osamocení a strachu, v němž jako obrana funguje opět jenom strach a násilí. Rok 1934 je dobou, kdy se roztáčejí kola velkých procesů, další vlna odstraňování vnitřního nepřítele (včetně Stalinových nejbližších přátel - dá-li se to tak nazvat), takže být v té době mladý a věřit ve Stalinovu autoritu a autoritu režimu bylo velmi složité. Postavy začínají mít pochybnosti, zda to, čemu věří, je to pravé, a kde je chyba. A čtenář má možnost ty chyby vidět přímo. Je podle mě dobře, že celá ta rovina z nejvyšších kruhů tam je, protože vzniká kontrast a kontext pro pochopení toho, jak mladí lidé věci vnímají a jaká byla tehdy vůbec atmosféra. Takže poučná, výborná kniha, existuje prý jakési pokračování Třicátý pátý a další roky, který jsem si právě koupil, tak se těším. No a že to s ruskou válkou nabírá dnes další paralely, je zřetelné. Kdo by náhodou nerozuměl onomu rusko-ukrajinskému konfliktu, doporučuji tuto knihu, protože to je dědictví, ze kterého dnešní Rusko čerpá a vztahuje se k němu. Takhle své pozici ve světě Rusko rozumí.... celý text

Unesený Západ 2023, Milan Kundera

Velmi potřebná knížka k zamyšlení. V projevu Nesamozřejmost národa Kundera velmi trefně vysvětluje podíl kultury na existenci národa, kontextualizuje ho se snahami předních kulturních výtečníků českého národa v 19. století a kritizuje vandalismus, který se v jeho dobu projevoval například tím, že strana zakázala film Sedmikrásky. Zarazilo mě, jak velmi otevřeně mohl na Sjezdu spisovatelů mluvit o stalinismu: "Nemám rád, když se dělá rovnítko mezi "fašismus" a "stalinismus". Fašismus založený na otevřeném antihumanismu vytvořil situaci morálně celkem jednoduchou: ponechal humanitní principy a ctnosti nedotčeny, poněvadž vystoupil jako jejich antiteze. Stalinismus byl však dědicem velké humanitního hnutí, které i uvnitř stalinské nemoci zachovalo mnoho původních postojů, myšlenek, hesel, slov a snů. Vidět, jak se takové humanitní hnutí před očima zvrací v soci opačného a strhuje s sebou všechnu lidskou ctnost, jak mění lásku k lidstvu v krutost k lidem, lásku k pravdě v denunciaci atd. atd., to otevírá neuvěřitelné pohledy na samu podstatu lidských hodnot a ctností." (s. 21-22). Esej Unesený Západ je pronikavým pohledem na situaci střední Evropy, kterou svým způsobem autor představuje západnímu čtenáři. Z dnešního hlediska je zase cenná pasáž o Rusku, je-li součástí Evropy: "Nestavím ale proti sobě Rusko a západní civilizaci příliš absolutně? Není Evropa, byť rozdělená na západní a východní část, prese všechno jeden jediný celek, vkořeněný v antickém Řecku a v takzvaném židovsko-křesťanském myšlení? ... Ano, to všechno je pravda, kulturní zásnuby mezi obojí Evropou zůstanou velkou vzpomínkou. Je však neméně pravda, že ruský komunismus znovu silně oživil staré protizápadní obsese Ruska a brutálně vytrhl Rusko ze západních dějin." (s. 36-37) Nebo je zajímavá tato úvaha o Rakousku-Uhersku a Rakousku: "Rakouská říše měla velkou příležitost vytvořit ve střední Evropě silný stát. Bohužel Rakušané byli rozpolceni mezi arogantním velkoněmeckým nacionalismem a svým vlastním středoevropským posláním. Nepodařilo se jim vytvořit federativní stát rovných národů a jejich neúspěch byl neštěstím pro celou Evropu. Nespokojené ostatní národy střední Evropy v roce 1918 rozbily říši, aniž si uvědomovaly, že je, navzdory nedostatkům, nenahraditelná. A tak se po první světové válce střední Evropa proměnila v oblast malých zranitelných států, jejichž slabost umožnila dobyvačné tahy Hitlerovi a konečný Stalinův triumf. (s. 41-42). A tak bych mohl pokračovat. Pronikavé, k zamyšlení. Jediné, co bych tomu vytknul, je název. Podle mne esej vůbec není o Uneseném Západu, ale o Zapomenuté střední Evropě, kterou Západ, jdoucí na západ, prostě zapomněl vzít s sebou.... celý text

Strašlivá závrať 2022, Benjamín Labatut

Já bych nejraději zcela okopíroval to, co napsal witiko. S tím rozdílem, že bych ještě v kritice trochu přitlačil. Nejenom, že kniha vůbec nedrží pohromadě, a to ani tematicky, ale ten pán neumí ani vyprávět. Je to paradoxní, protože to je na jednu stranu čtivé, ale je to proud efektních smyšleností, který teče téměř nekontrolovatelně a i když se mu podaří občas vyklenout jakýsi oblouk například tím, že se nějaké osudy někde spojí, tak je to fragmentalizovaná změť pozoruhodností, bizarností, velkých myšlenek, přesahujících lidské vnímání, ale zároveň banalizovaných způsobem, jakým jsou líčeny. Vůbec nechápu, že mohla tato kniha být navržena na Brokerovu cenu. Mně se ten nápad moc líbil - vědci dostávají šílenou závrať z okamžiků, kdy zjistí, že jejich vynález mění svět, mění pohled na celý systém vědy, na pohled vědy na svět, nebo kdy se jejich objev stane nástrojem strašlivého vraždění. Ale všichni do jednoho jsou tu líčeni jako naprostí zběsilci, geniální bezdomáči, sexuální devianti, pro společnost naprosto nesnesitelní jedinci a ještě rivalové, jakoby nikdo z nich neměl v sobě žádnou pozitivní vlastnost kromě zarputilosti, vytrvalosti a geniality. Takto účelově pokřivený pohled na vědce jsem dlouho neviděl a ani nevím, jestli bych ho chtěl vidět znovu. Původně jsem chtěl dát tuto knihu dceři k narozeninám, ale nechci jí zkazit naděje vkládané do možnosti poznání světa - ne proto, že by zjistila, že ho poznat nelze, to by bylo v pořádku, ale že vědci jsou vošoustové, kteří ejakulují, osahávají dívky, mají tuberkulozu, a celkově to vypadá, že být génius znamená být naprostý lůzr. Raději od této knihy pryč.... celý text

František Kaván 1992, Ludmila Karlíková

Nevím, proč má tato půvabná knížka tak nízké hodnocení. Je to součást skvělé edice, která poctivě představuje (byť na malé ploše) hlavní autory světového a českého výtvarného umění, kterou jsem měl vždycky velmi rád a mám jich doma asi dvacet. František Kaván byl výrazný výtvarník, spjatý s českou zemí, konkrétně hroudou, který se neustále stěhoval mezi podkrkonoším, Prahou, Vysočinou a Českým zájem (jen na Vysočině si koupil tentýž dům hned 2x), stal se výrazným krajinářem, jeho dílo bylo oceňováno a za velmi zajímavé považuji jeho symbolistní období. Knížka je velmi pěkným, sevřeným textem s vhodnými doklady Kavánovy tvorby, není nijak ideologicky zatížená. Takže já jsem velmi spokojen. A navíc některé jeho obrazy jsou opravdu krásné.... celý text

Turnovsko 2007, Miroslav Cogan

Mohu jen pokračovat v tom, co jsem napsal o knize Liberec z téže edice. Zde se pracuje s pojmem Turnovsko, který není úplně zaužívaný, protože ho dost překrylo spojení Český ráj, ale není to úplně totéž. Skvělá kniha, opět s patřičným historickým kontextem vývoje Turnova, ale i dalších částí (Trosky, Kozákov, Maloskalsko apod.) a k tomu série unikátních fotografií. Jak říkávám, tato kniha nesmí chybět v knihovničce žádného milovníka Českého ráje - z fotografií vane atmosféra určité pohody, a okamžiků, které již dávno nejsou a míst, která proměnila k nepoznání. Skvěle!... celý text

Liberec 2010, Markéta Lhotová

Skvělá edice, skvělá a potřebná práce! Nejlepší na tom je, že na jednotlivých dílech pracují místní historici, archiváři, kteří dokáží vykutat zcela neznámé fotografie a ještě je zasadit do patřičného lokálního vývoje. Dějiny Liberce jsou sice stručné, ale jako základní představení to funguje, pak je i pěkná kapitolka o libereckých fotografech, kteří se na přelomu 19. a 20. století a v první polovině na Liberecku pohybovali. A hlavní část knihy je radost sama! Staré fotografie, které jsou opatřeny komentářem, když jste z Liberce, poznáváte kde co jak bylo a jak vypadalo, a co skutečně zmizelo, nejste-li z Liberce, zavane na Vás duch zmizelého města, které na těch černobílých fotografiích vypadá malebně. (Je to samozřejmě klam, protože černobílá fotografie přidává estetickou hodnotu i rozpadlému domu...). Zkrátka radost do každé knihovny.... celý text

Černé světlo 1940, Václav Řezáč (p)

Tak to bylo pro mě obrovské překvapení. Václav Řezáč, kterému se podařilo s Janem Drdou vyházet lidi ze Svazu spisovatelů po komunistickém převratu, který se svým Nástupem se stal literární ikonou stalinismu, tento Václav Řezáč je prostě skvělý spisovatel! Je to podobný případ jako Jarmila Glazarová, která ve 30. letech napsala vrcholná díla české prózy (za všechny Advent), pak byla komunistka a nakonec se omluvila za svá pomýlení. (Mimochodem včera jsem byl u hrobu J. Glazarové a tam si někdo dal práci s nápisem z větví: MRCHA. Ubohost, kterou jsem hned rozmetal.) Ale to už je úděl umělců - do historie se zapíší tím, co dělali pro společnost, v čem se angažovali a když se Olbracht, Řezáč, Glazarová se vrhli na komunismus, zůstanou v něm bez ohledu na to, co dělali před tím - podobně jako Pavel Kohout bude hlavně Chartistou a disidentem. Ale co Kohout psal v období stalinismu zůstává jen jako zajímavost, se kterou se vyrovnal, u Olbrachta, Řezáče nebo Glazarové se už moc neohlížíme na to, co psali před tím. Omlouvám se za odbočku. Ale Řezáčův případ je jiný, než Glazarové - ten se nestihl ani omluvit ani reflektovat, co na konci života dělal, protože uprostřed 50. let zemřel. Zato jeho kniha černé světlo dokládá, že je to mistr psychologické prózy, srovnatelný s Jaroslavem Havlíčkem. Příběh Karla Kukly, jehož myšlenkový svět je utvářen křivdami a vlastní nedostatečností se stane geniálním manipulátorem. Zařizuje situace tak, aby z nich měl sám největší prospěch a sadisticky se raduje z toho, jak jiní díky těmto manipulacím trpí. Je to svým způsobem jedna velká msta, msta světu, touha ovládat, ale nebýt viděn, a zároveň si dopřávat moc plnými doušky. Situace se postupně zaplétají, komplikují, až musí dojít k rozuzlení a to logickému a nečekanému. Kniha je napsaná krásným jazykem, je velmi čtivá, mnohokrát jsem se nad ní tetelil radostí - ačkoliv je vlastně dost krutá. Když je světlo v člověku černé, nemůže z toho nikdy vyjít nic dobrého. Skvěle!... celý text

Lidové stavby Libereckého kraje 2016, Pavel Bureš

Parádní výpravná fotografická kniha doplněná různými pohledy etnografů na lidové stavby jako takové, konkrétně v Libereckém kraji. Protože lidová architektura patří neodmyslitelně k tomuto místu, je téměř povinnost každého, kdo je s místem spjat, tuto knihu mít v knihovně. Když se takto rozebere jedna vrstva architektury v krajině a ve městech, ukazuje se, jaký je to fenomén, jaká má svá pravidla, ale taky krásu. Krásné fotky (spíš informativní než umělecké), dobrý adresář na konci a mapky v průběhu knihy - kdyby se někdo vydal po stopách a chtěl si to objet. O hvězdičku méně dávám, že jsem úplně nepochopil, podle jakého klíče byly jednotlivé regiony Liberecka vybírány, proč jsou takto za sebou uspořádány, považuji to za poměrně nepřehledné a nelogické. Je pravda, že Liberecký kraj je dost nesourodý a je v něm jak severní Kokořínsko tak Frýdlant a Jizerské hory, ale stejně mi to přišlo trochu neuchopené. Daleko více si cením těch kapitol o jednotlivých aspektech lidové architektury - detaily, práce s kamenem, ráz těchto staveb ve městě apod. A pak si myslím, že by se autoři měli lépe dohodnout mezi sebou, aby jednotlivé studie nebyly tak samostatné - některé věci se opakují a je to zbytečné. Takže to je spíš na editora. Přes tuto výtku je to krásná kniha, která potěší každého, kdo má rád historii, architekturu a Liberecký kraj.... celý text

Izuku Midoria: Počátek 2019, Kóhei Horikoši

To je moje druhá manga. Po Dívce ze země Venku (2022) jsem na doporučení dětí vzal k ruce příběh zcela jiného kalibru - akční story kluka, který chce studovat na hrdinské akademii, ale nemá žádné supervlastnosti (na rozdíl od všech ostatních), a přesto musí podstoupit různé zkoušky. Líbí se mi to poselství, samotná idea toho, že i člověk bez supervlastností může prorazit, může se prosadit a najít se, a dokonce získat respekt. A samozřejmě je pená ta linie s dívkou, která se nakonec projeví jako spravedlivá a možná, že z toho něco nakonec v nějakém dalším díle i bude. Nesedla mi ta grafická stylizace, nemám rád ty "ukřičené" obrázky, které jsou sice akční, ale jakoby bombastické a velkolepé, to mi ta tajemná a ztišená Dívka ze země Venku byla o hvězdičku sympatičtější. Ale tím to neodsuzuji, protože je to vedle sebe krásný příklad, jak v grafické povídce (románu) ztvárnit pohyb, rychlost, akčnost a chápu, že i ta "nabušenost" superhrdinů musí kontrastovat s klukem, který takovým chce teprve být. Rozumím tomu, že to děti bere a že to hltají. Jsem rád, že jsem mohl do tohoto světa nakouknout.... celý text

Dívka ze země Venku 1 2022, Nagabe

Moje první manga. Vychován na komiksu Rychlých šípů, Čtyřlístku, detektiva Štiky, Galaxie z "ábíčka" (ABC) jsem přes třicet let komiksy nečetl. Až děti mi teď doporučili, zajaté mangami a tak jsem si od nich nechal doporučit. A musím uznat, že na tom něco je. Konkrétně tato kniha je samozřejmě jen otvírákem většího příběhu, ale myslím, že dobrým. Má atmosféru, a nejen, že ji vyjadřuje kresbou, ale i paralelním vyprávěním, co se děje v tutéž dobu v zemi Venku a Uvnitř, pomalu roste napětí, využívá to stejné principy filmové skladby a střihu. Původně jsem myslel, že to obrazotvornost svoji konkrétností spíš ubije, ale v tomto případě tomu tak není. Je to asi proto, že spousta věcí je nedořečených, nedokreslených a tak si člověk může na těch dvou světech participovat vlastní představivostí. Správně je tam namícháno tajemství, nevyjasněnost z minulosti, podezření, prokletí, a v kontrastu čistota (dívka), radostnost, bezbrannost, která je v ohrožení. A nakonec autoři mají smysl pro pointu, protože končí první díl v nejnapínavější situaci - kdy člověk se musí jít okamžitě začít shánět po dalším dílu. Takže jako mangový křest to pro mě dopadlo výtečně, jsem za to moc rád. Ale přiznám se, že spíš mě baví písmenka, které mi moji představivost nesvazují, ale rozviřují.... celý text

Dobrý člověk ještě žije 1963, Romain Rolland

"A celkem vzato, je to přece jenom pěkné, taková padesátka!" říká na začátku svérázná hlavní postava, galský Colas Breugnon, který si umí užívat života. A pokračuje jako rozverný stařec, neb v 17. století byl padesátník již vlastně jednou nohou v hrobě: "Jen se usmívejte, mládenečci! Nedožije se jí každý, kdo by chtěl. Myslíte si, že to není nic, prohánět se za dnešních času celých padesát let po cestách Francie?...Pane Bože, kolik slunce a kolik dešťů nám, panečku, dopadlo na záda! Pekli jsme se, přepékali a zase deštěm zalévali! Do toho vyluhovaného pytle jsme nacpali něco slastí i strastí, kousků veselých i zlomyslných, zkušeností i bláznovství, sena i slámy, fíků i hroznů, ovoce zeleného i slaďounce uzrálého, růží i hloží, všech možných věci viděných, vyčtených, věděných, nabytých, prožitých! A to všecko je v naší brašně nacpáno páté přes deváté. Jak těší hrabat se v tom!" (s. 12) Celá kniha se tím "hrabe". Je to hedonistický pohled na svět, naprostý nadhled nad vším, rozverný, lišácký, živočišný přístup k lidem, vrchnosti, přírodě, práci, lásce, rodině, víře a hlavně jídlu a pití. Breugnon si umí užívat života a stále nemá dost. Nabírá život plnými hrstmi. "Život je dobrý, přátelé milí! Jedinou chybou je, že je tak krátký: člověk si nepřijde na své. Vy mi řeknete: "Buď jen spokojen, tvůj díl je poctivý a užils ho řádně!" Neříkám ne. Ale chtěl bych dva." (s. 190) Kniha je komponována jako jeden rok života hlavní postavy, jde to měsíc po měsíci a je to rok pro něj velmi krušný. Překoná mor, přijde o ženu, přijde o dům, jeho práce v nedalekém zámku je zničena, a přesto si dokáže udržet radost. "A nejzajímavější na tom je, že když to nakonec všecko spočítám, vidím, že jsem právě tak bohat jako předtím! Že už nic nemám? Ne, už žádné starosti. Aspoň mě nic netíží. Nikdy jsem se necítil tak čilý, svobodný a volně se vznášející s proudem fantazie. ... Čím méně mám, tím více jsem..." (s. 188) To je obdivuhodné a vřele doporučuji všem škarohlídům a katastrofikům podléhajícím konspiračním teoriím a dezinformacím. Tato kniha je lék. "Kdo chce vidět krále bez království, Jana Bezzemka, šťastného šelmu, kdo chce vidět galského, veselého, šibalského Breugnona, ten ať se podívá dnes večer na mne, jak uveleben na trůně předsedám hlučného hodokvasu!" (s. 189) Ještě musím ocitovat krásný kousek týkající se vztahu jeho žen (v tomto případě dcery) ke knihám. Je to z kapitoly Četba Plutarcha, kdy se Colas "mazlí" s příběhy velkých ˇŘímanů": "Pozoroval jsem již dříve, jak zlostně se dívala pokaždé, když ráno přišla a viděla, že ležím s Plutarchem. Ještě žádná žena nikdy nemilovala knih nezištně; vidí v nich buď sokyně, nebo milence. Ať svobodná, nebo provdaná, osnuje při čtení lásky a podvádí muže. A proto když vidí číst nás, hned větší a vyčítá zradu." (s. 178) Krása.... celý text

Kniha o čuráku 2012, Karel Utte

Je to samozřejmě odvaha udělat takový výbor citátů z tak nesourodé české a světové literatury, kde je vedle sebe James Joyce, Irvine Welsh, Dominik Tatarka, Salvador Dalí, Paul Verlaine, Alan Ginsberg na jedné straně a Jan Kohout, Jakub Šofar, Xavier Baumaxa, Igor Chaun, nebo jakýsi Tomáš Tvrdý nebo Petr Měrka - a ještě to nazvat Kniha o čuráku. Na druhou stranu, je to stejně jako s vaginami, resp. kundami v komplementárně propojené sbírce Kniha o kundě (2007). Úryvky jsou různě dlouhé, jsou různě zalomené (například sdružené do výčtu se šedým podtiskem), různě intenzivní, některé jsou pocitově mohutné a jiné nicotně mikroskopické - tedy je to stejně jako s mužskými údy. Nemyslím, že by tyto dvě knihy měly být nutně tajemnými diskrétnostmi v našich knihovnách (jistě je není třeba ukazovat hned dětem), není na nich nic oplzlého, výběr je reprezentativní co do autorů, úrovní, dob, oblastí světa a to se vší vážností. Takže by se patřilo autorům obou knih poděkovat. Úryvek za všechny, co našel na záchodcích Patrik Ouředník (s. 180): "Honění ptactva se zapovídá!"... celý text

Kniha o kundě 2012, Karel Utte

Je to jako trhací kalendář. Jeden úryvek české nebo světové literatury na každý den. Kdo se bojí, že jsou to samé oplzlosti a nemravnosti, a je přepjatě outlocitný a ze samé mravnosti celý zapařený, nechť to samozřejmě nečte. My ostatní, co si rádi užíváme života a víme, že kunda patří k životu úplně stejně jako cokoliv živočišně hedonistického, a víme, že je krásná a je nutno ji opěvovat a milovat, to čteme a víme, že tento soubor je unikátním sběrem, jakýmsi výběrem z hroznů literatury. Úroveň je různorodá, úryvky jsou různě dlouhé i dobré, s některými je možné se mazlit dlouho, s některými jen krátce, každý z nich má jiný tvar, jsou různě zalomené - tedy přesně tak, jako je to u ženských klínů. A ta různorodost, toť krásný pelmel života! takže těm, co se apriori nepohoršují a nepobuřují, doporučuji. Ostatní, nechť jdou dál. A nemusím připomínat, že na tento výbor navazuje ještě Kniha o čuráku (2009). Jeden úryvek za všechny z Bohumila Hrabala, konkrétně z Obsluhoval jsem anglického krále (s. 36): "A ten generál přijel druhý den, ale ne už sám, ale s krásnými slečnami a nějakým tlustým básníkem a tentokrát se nestřílelo, ale hádali se tak hrozně o literaturu a nějaký básnický směry, že si prskali do tváří a já myslel, že generál toho básníka zastřelí, ale zase se zklidnili a začali se hádat o jednu spisovatelku, o který pořád říkali, že si plete vaginu s kalamářem, kde kdo si namáčí péro do jejího inkoustu, a pak skoro dvě hodiny pomlouvali jednoho spisovatele, o kterým tvrdil generál, že ten chlap, kdyby zacházel se svými texty tak, jako zachází s cizími vaginami, že by bylo dobře jak pro toho spisovatele, tak pro českou literaturu..."... celý text

Ve skvrnách světla 2023, Vít Erban

Skvělé! To, že haiku je "básnická forma, která se pokouší na minimální ploše a s minimálními prostředky vyjádřit maximum", přitom rytmicky, stručně, lehce, skrze obyčejnost, všednost a prostoru, s využitím kontrastu, smyslu pro paradox a relativitu, se člověk dozví v závěrečném doslovu autora samotného Čím je mi haiku. Tento doslov je jakýmsi uzavřením autorova díla v oblasti haiku, jde o jakýsi epilog, kšaft či rozloučení se s formou, které se autor přes dvacet let věnoval a poznal, že už se haiku i on vzájemně dostatečně poznali. Je to upřímné vyznání, dokonce nahlédnutí do principů, jak autor své verše sestavoval, jak novátorsky a zároveň velmi tradičně komponoval, jak hledal inspiraci. Daleko podstatnější než doslov, je to, co mu předchází. Haiku Víta Erbana jsem obdivoval už v jeho sbírce Hora a obzor (2009), a to zejména proto, že se mu skutečně daří bodovým světlem osvítit mikrosituaci, která ale je zároveň velkým pocitem, a nebo naopak ve velmi rozptýleném světle nechá mikrosituaci rozplynout jako vznášející se chmýří. Nepateticky, na nejběžnějších okamžicích života. Není to nervy drásající poezie, je to jemná nostalgie a vzdálený stesk, ale i obdiv k zábleskům radosti, živočišnosti, přírodních proměn. Pokud je člověk vnímavý, tyto okamžiky obohacují náš život, jsou všudypřítomné a hlavně každý (vnímavý) se s nimi dokáže identifikovat. "/v koruně břízy/od loňského podzimu/třepotá se drak/" nebo /zářijové dny/dlouží se stíny chodců/na hradební zdi/ nebo /zrníčka prachu/víří ve skvrnách světla/v přítmí kostela/ nebo /ticho je plné/zvuků co kdysi byly/a zase budou/ a nebo /vrzavá branka/příchody a odchody/nic než loučení/... a tak bych mohl pokračovat, ale to bych nenechal nic čtenářům. To, co se zdá jednoduché, až banální, může být pronikavé a přesahující. Někdo na to potřebuje román o mnoha dílech a vrstvách (a je to skvělé, když se to podaří), někomu na totéž stačí 17 slabik rozložených do 3 řádků po 5-7-5 slabikách. Vřele doporučuji!... celý text

Irena 2000, Louis Aragon

Tak to je opravdu zážitek. Jistě, že v době svého vzniku, kdy to autor vydal pod pseudonymem a ani nakladatel se nepodepsal, to byla typická "skandální pornografie". I dneska, pokud by se z toho vybraly jen ty pasáže, kde se souloží (v bordelu například), tak je to také čistá literární pornografie, ale zúžit to jen na to by bylo úplně mimo. To je krásný text, napsaný rozkošnicky bohatým jazykem, chvílemi přecházející do automatismu, je to ztělesněná linie "erotismu" v proudu surrealismu. Jakkoliv se o surrealistickém textu dá těžko mluvit o ději, přesto z něj lze vydestilovat jakási základní situace která až perverzní ve stylu Markýze de Sada nebo Justiny. Chlapík, který před čtyřiceti lety chytil v bordelu syfilis, je upoután na pojízdné křeslo a jeho manželka, která nenávidí chlapy, se mu mstí. Například tím, že před ním (ne přímo před ním, ale aby to určitě viděl) souloží s čeledíny ze statku, ale i děvečkami, protože ani lesbická láska ji není cizí. Podstatné ale je, že je nevěrná, dělá si co chce, na syfilitikovi naprosto nezávislá a ještě to dává najevo. A - zřejmě to je jeho nevlastní dcera, tj. plod jedné z těchto pomst - tam vystupuje ona Irena, která po matce zdědila jak nenávist k chlapům, tak touhu po naprosté nezávislosti a ta dělá totéž. Přitom on, na vozíku, ji miluje, ona to ví, a klidně před ním onanuje nebo dělá cokoliv, aby mu ublížila. Takže ano, jsou tam explicitní sexuální scény, ale napsal to surrealista, takže je to v nádherných obratech, střídá se náznak s naprostou konkrétností, je to skutečně literární zážitek. Nedávno jsem tady napsal hodnocení na finskou knížku Dopis mojí ženě (Pentti Saarikoski), která je taky šokující a je to výpověď notorického alkoholika a erotomana, ale tomu jsem dal dvě hvězdičky, protože zůstalo jen u toho. On je prostě jenom sprostý. Aragon v Ireně přináší intenzivní zprávu o životě, o vnitřní touze člověka, která je ale nenaplnitelná, a ještě je vysmívaná, o naprostém osamocení. Takže za mne opravdu skvělý text. A čím kniha pro mne zůstane opravdu jedinečná - kapitola od str. 73 je několikastránkovým popisem ženského klína, je to jeho oslava, óda na něj a to napsaná tak krásně, že jsem nikdy nic takového nečetl. S úctou, pokorou, něhou, obdivem, až ostychem, a přesto plně, živočišně, a stále básnicky. Ocitoval bych tady, ale to se musí opravdu přečíst v celku. Takhle by zůstalo jen u pár vět, které by mohly vypadat oplzle. A nejsou. Takže za tento životní zážitek dávám pět hvězdiček a doporučuju.... celý text

Umělecká Paříž 2015, Václav Fiala

Výborná kniha. Při cestě do Paříže ideální průvodce. Původně jsem ji ani brát nechtěl, protože slovníková kniha není typově dobrá pro orientaci, ale nakonec přímo na místě jsem ji ocenil. Je členěna podle čtvrtí, a můžete si procházet ulice s touto knihou v ruce a vžívat se do míst, kde bydleli všichni ti slavní, ať už na trvalo nebo jen projížděli, nebo byli jen jednu noc v hotelu. Na Montparnassu nebo na Montmartru člověk má díky této knize až příjemnou hrůzu vstoupit do jakékoliv kavárny, když se dočte, kdo všechno tam před ní seděl. Kniha skvěle orientuje do velkého detailu v kontextech nejen osob, o kterých mluví, ale i místech - je plná historek, věcných odboček a když člověk s touto knihou nasaje i atmosféru města, je to nová dimenze. Přijít do knihkupectví Shakespeare and Company nedaleno Notre Dame a přečíst si úchvatný příběh paní knihkupkyně, jak se nechala málem uvláčet Jamesem Joycem, a jak prosazovala svůj životní překlad Joyceova Oddysea; nebo jak nedaleko Sieny stála márnice, kde vystavovali právě utonulé; nebo kde pan Guillot veřejně představoval svůj skvělý nástroj na usekávání hlav a umožňoval každému si to vyzkoušet....Zkrátka je to radost. Pan Václav Fiala toho nashromáždil obrovské množství, klobouk dolu. Nedávám všechny hvězdičky, protože někdy ta orientace reálné místo versus kniha je trochu složitá, ale lepšího průvodce jsem si nemohl přát.... celý text

Ernest Denis 2003, Tomáš Chrobák

"Jméno Ernesta Denise patří k těm, na něž si dnes málokdo vzpomene," začíná knížka složená ze dvou identických částí, jedné v češtině a druhá ve francouzštině. Je to pravda. Přitom jsme měli pomník na malostranském náměstí, vedle Wilsonova a Masarykova nádraží jsme za první republiky měli i Denisovo nádraží, zkrátka tento francouzský historik a přítel českého živlu byl pro prvorepublikové intelektuály svým způsobem ikona. Však jistě by Češi měli ocenit cizince, který se o ně zajímá a to tak daleko, že se kvůli studiu pramenů naučí obstojně česky, setká se ještě s Palackým, obdivuje Riegra, polemizuje s Masarykem a aktivně vystupuje v rozvíjení francouzsko-českých vztahů. (Zajímali ho i Srbové a Rusové, ale nejvíc pozornosti věnoval Čechám.) Jeho knihy ve francouzštině pomohli vnést česká témata do mezinárodního kontextu, aktivně se snažil podpořit české poslance, aby vystoupili za samostatnou republiku ve vídeňském parlamentu. Kniha ve dvou studiích představuje střídmě a věcně život, dobu, dílo a kontext česko-francouzské vzájemnosti, je obdivuhodné, jakou cestou Denis prošel, jak se protloukal provinčními univerzitami, jak bojoval s nepřízní církve při výkladu francouzské revoluce, jako příznivce husitství byl ještě v 19. století málem za kacíře. I když si s Masarykem nerozuměl, oba věděli, že pro založení republiky se potřebují a i když Denis dva dny po své poslední návštěvě Čech zemřel, první republika mu zásluhy nezapomněla. A co druhá? A co třetí? A co dnes? Už o něm nikdo neví. Díky za tuto knihu, která je bohužel vydaná jako propagační publikace česko-francouzské společnosti ASSO´90, nemá ani ISBN, není na pultech a nemá se jak dostat k lidem. Škoda pro Denise. Škoda pro dobrý text.... celý text

Gablonz / Jablonec 2022, Štěpán Kučera

Tak to jsem si skutečně "pošmákl". Nemusíte být Jablonečák, aby se z této skvělé skrumáže-montáže, či prostého chronologického seřazení nejrůznějších útržků, výkřiků, prohlášení, mikropříběhů i velkých dějů nerozvinulo leporelo sudetského města - jakéhokoliv, jak šlo historií 20. století. Se všemi přemety, věcmi, na které může být hrdé, za které se může hluboce stydět, za situace, ve kterých se ti a oni chovali tak a tak, a pak zase jinak. Je možné latentně cítit, jak je město vrostlé do své kopcovité krajiny. Jak je utvářeno česko-německým soužitím a jaké to nabírá podoby a polohy. Protože každá kapitolečka je podepřena i ozdrojovanou literaturou (v závěrečném seznamu), tak je to skutečně jako listovat v kronice, jejíž skvělý nápad spočívá v tom, že vyhmátne okamžik, který je pro situaci podstatný. A tím jakoby kuželem osvítí osobu, situaci, příběh, místo. Je to jako procházet albem fotografií (většinou reportážních, někdy i zátiší nebo krajinek), každá fotka také zastavuje jeden moment - a to se tady děje literárně, vlastně ve stylizaci. Štěpán Kučera sice vychází přísně z faktů, ale může s tím nakládat jakkoliv. Jako sochař si vždycky pootočí tu hmotu, kterou právě obdělává a rozhodne se, z které strany teď se do ní pustí. Mění žánry, dává na roveň detail i celek, podstatné i nepodstatné. Musím říct, že něco tak živého, přímočarého ale DÍKY tomu (kupodivu) hlubokého, jsem dlouho nečetl. Skvěle!... celý text

Dopis pro mou ženu 2016, Pentti Saarikoski

Mám rád finskou literaturu, ale tato kniha mne bohužel neoslovila. Nic proti vulgárnímu toku slov opilce, zhýralce, prasáka, nezodpovědného bohéma (až démona), který se prochází po Dublinu, a kde nevydrží ani tři týdny a musí se vrátit absolutně švorc a mnohokrát vyzvracený a uonanovaný. To mi nevadí vůbec a může to být svých způsobem až zvláštní rukopis, estetika (jistě není pro každého), a jistě to v 60. letech vyvolalo rozruch. To všechno by mne čtenářsky chytlo, kdyby nezůstalo JEN u toho. Čekal jsem - nikoliv děj, jak se to vyvine, to se čekat nedalo, ale jakou další dimenzi to přinese. Literárně to je určitě cenné, je to svérázná řeč opilce, a je to krásná práce překladatele Michala Švece. Oceňuji i drobné faktografické vysvětlivky na konci, protože hlavní postava mluví o mnoha lidech u nás běžně neznámých. Ale ono to nic dalšího pro mě nepřineslo. Je to jako nalezený "dopis" před hospodou někde v bahně, když se to omyje od všech možných sekretů a dá se to ještě číst. To je podle mě málo. Chtěl jsem se dozvědět něco víc o člověku, o jeho vrcholech a pádech, o zoufalství nebo štěstí, něco, co by mělo obecnější hodnotu. Nenašel jsem to tam. Proto to beru jako zklamání a jeho Čas v Praze číst určitě nebudu.... celý text

Žerty hravé i dravé 1954, Jan Neruda

Sbírka Nerudových fejetonů je skvělým dobovým dokumentem. Neruda byl nejen schopný žurnalista, ale dokázat se také povznést nad věci a uměl se na vše dívat s ironií a sarkasmem. Kniha je členěna do tří částí a jako celek ukazuje velmi plasticky, co Nerudu trápilo, čím se zabýval, z čeho si tropil žerty, a jaká byla situace ve společnosti. Skrze to, co kritizuje a jak, lze krásně dohlédnout, co lidé tehdy řešili. Je to zajímavý experiment po letech - on to tehdy psal jako aktuality, nyní by se zdálo, že to je vyčpělé a že tomu nelze rozumět, když většinu lidí, o kterých se píše, neznáme. A není tomu tak. S Nerudou navštívíme bál (Starý mládenec na bále), kde neví, jestli má tančit nebo být raději s kumpány v hospodě, jsme svědky toho, jak mu před domem staví kanál (Kanalisován), přemýšlí o masopustu (Kobližky: "Ondyno napsal kdosi: Masopust liší se od postu jenom tím, že není mezi oběma už pražádného rozdílu"; Posvícenský přechod k přípitku na české Vašky: "Ano, jídlo je radost, posvícení blaženstvím. Dobře, že máme neštovice jen jednou za život a posvícení jen jednou za rok, nebylo by blahem k vydržení."), zamýšlí se nad smrtí (Popeleční myšlenky: "Což ono se to řekne: umřít - taky by člověk konečně neměl nic podstatného proti tomu, ačkoliv je hlavně to poněkud nepříjemno, že umírá člověk vždy za živa - zcela hloupé zařízení přírody, která mohla umírání odložit také až někdy po smrti, kdy bychom více o tom nevěděli."). Trápí ho nové nařízení o nových mírách a váhách a hned si z toho udělá legraci, že už nebudeme mít píď, náprstek nebo lžičku (Nové míry), dělá si šoufky z ženské emancipace (Lékařky, kněžky, právničky) a to i tak, že si představuje sám sebe, jak se prochází po ulici za padesát let a všude už jsou jenom ženy a ženská povolání (Za padesát let: "Stojící zde policajtka ochotně odstoupí. Ale oznamy jsou praobyčejny, nic pikantního. "Do Volšan se přijmou dvě hrobařky". "Hledá se silná ponocná". "Kdepak to hoří?" "V kasárnách dělostřelkyň....") - to by mu dnešní feministky a zastánkyně ženských práv daly! Neruda ukazuje, jak je nápaditý i co do formy - například dva dopisy kriminálníka, který uctivě děkuje za všechno, co pro něj stát dělá, děkuje, že odstranili bití a okovy, ale že ještě by to něco chtělo (Dva kriminální listy: "Již několikráte jsem seděl, ale nikdy jsem se neměl tak dobře jako nynčko, kdy Vy, milostpánové, o nás se starati ráčíte...odstranili bití, sundali okovy. ... Posléz jste nám dovolili kouření, díky! Mimo to se prodá víc tabáku a Uhři budou spokojeni. ... Se stravou jsme spokojeni, ... šat je dost praktický, ... zaměstnání - máme dlouhou chvíli..." apod.) Je to stylizace a ironie. Radost pohledět. Z jeho literárních recenzí se vymyká svojí jízlivostí Václava Štulce "Básně", což je učebnice nenapadnutelné ironie a zostuzení slabého autora. A na závěr si dovolím dva citáty: ("Filosofické" aforismy z doby "Kongresu filosofů"): "Filosofie je věda věd, filosof člověk všech lidí, kongres filosofů kongres všech kongresů..." a "Bývá obyčejem, že za dedikaci spisovateli něco se daruje. Nechci, abys byl v rozpacích. Mám v bytu svém skvělou sbírku předmětů, které mně vesměs scházejí, pošlu Ti jejich seznam." Dávám jen tři hvězdičky, protože některé opravdu zastaraly a jako celek by se to podle mne mělo dnes redigovat a protřídit. Zdaleka ne všechny mají tu sílu a razanci, je třeba vyzobávat. A já vyzobával a dalo to víc než lepší. No klasik.... celý text