Apo73 přečtené 1092

Nerez 2022, Marek Epstein

Marek Epstein i v těchto povídkách potvrdil, že je skvělý spisovatel a vypravěč. Po té, co jsem zhltnul jeho román Země, a který doporučuji kudy chodím, tak jsem se trochu povídek bál - autor přeci jen nemůže rozehrát velkou plochu a tak někdy zůstane jen u nějakého okamžiku, nálady apod. Ne tak Epstein. Jeho povídky jsou hutné, naplněné, i když jde jen o tom, jestli člověk vyleze na skálu nebo ne (Šakalí dech), představí čtenáři celý jeho život nebo alespoň všechno to důležité, co člověk potřebuje k tomu, aby na konci povídky se s postavou člověk sžil a pochopil ji. Musím říct, skvělý. Povídky Zbraň, Kuna, Šofér a Potopa hodnotím 110%, povídky Synek a Nerez "jen" 90 %. Všechny postavy se dostávají do nějaké svízelné situace, kterou musí řešit, a hledají nejrůznější variace řešení. A situace se mezi tím zhoršuje a zhoršuje, až vykulminuje a musí dojít k nějakému zásadnímu zvratu. Obdivuji, že na tak krátkých plochách mě dokázal Marek Epstein zase uchopit a vláčet. Mezi povídkami si člověk ale musí dát pauzu. Skvěle!... celý text

Moje pařížská revoluce 2014, Andrea Sedláčková

Možná této knize dávám o hvězdičku víc, protože autorka je moje generace a já tu revoluci zažil tady v Praze, tedy mám pro tu atmosféru, kterou líčí, nejen slabost, ale i cítím v sobě ten kvas, který jsem tehdy před televizí, v ulicích, na generální stávce apod. jako gymnaziální student zažíval. Patří to k mé formující životní zkušenosti a nikdo mi to z hlavy a srdce nevymaže. Přesto se domnívám, že i když by se mohla Andrea zdát jako naivní holka, která odjela v srpnu 1989 do Francie emigrovat, kniha je velmi nosným a hutným svědectvím o roce 1989 - a to právě proto, že to vypráví z pařížské perspektivy emigranta, resp. žadatele o politický azyl. Paralelní svět, který ve vysněné svobodné Paříži našla, těžké podmínky přijetí, nalezení práce, mikrosvěta československých emigrantů, kteří se navzájem podezírají (a nakonec i ji samotnou), setkávání s Pavlem Tigridem ve Svědectví, opilecká setkání ve Frankenau, milostné avantnýry, zoufalé čekání ve frontách u okýnek imigračních úředníků - a zejména proudy korespondence, zprávy z Prahy všeho druhu - to dělá z knihy deníkový pelmel, plný atmosféry, entuziasmu, očekávání, zklamání, nezvládnutých situací a drobných vítězství, i když v nepravou chvíli. Dokonce si myslím, že kdyby tady autorka byla, bylo by to banální vyprávění o heroismu té chvíle - takto je to přesně ten dramatický konflikt, který "to" chtělo a potřebovalo, je to určitý odstup, který je nyní nutný určitě a tehdy měla A. Sedláčková to štěstí, že ho měla historickým okolnostmi. My tady jsme ho totiž ne měli a heroismu jsme podléhali. Takže podle mě skvělá kniha, svědectví někoho, kdo revoluci tzv. minul, ale podal o ní zprávu daleko autentičtější, než by se zdálo. Skvěle napsané, velmi otevřené líčení situací, pocitů, postřehů, linie otce vnitráka a rozvědčíka, pátrání v archivech, hledání vztahu k němu, určitá deziluze z českého národa...to všechno je velmi zdravé a proto tuto knihu dávám do knihovny mezi klenoty, které možná naše děti neocení, ale pro mne je to pohled, který jsem tehdy neměl a teď ho velmi oceňuji. Díky, milá paní Andreo!... celý text

Kéž tonu v radosti 2020, Jean Giono

Začínám se bát, že na deset nejlepších knih, které jsem kdy v životě četl, už mi nestačí prsty. Přidávám k nim tuto mnohovrstevnatou, polyfonickou ódu na radost. Tato kniha je jako lék. Na první pohled to může vypadat, že se v ní (až na závěr) nic neděje. Ale není to pravda. Čas plyne, lidé ses setkají, popovídají o tom, jaké je počasí, kdo má kobylu a kdo ne, a jak to uděláme s obilím. Není to na první pohled hluboká filozofie, jsou to jakoby všední hovory, ale v jejich stručnosti se jde přímo k podstatě. A okolo je krajina, příroda, "tvář země" (jak píše Giono), která žije, dýchá, proměňuje se, les žije svým bohatým životem, lidé, krajina, les, oblaka, i hvězdná obloha jsou propojeny v jeden celek. A v každém tvoru, včetně člověka, se skrývá otázka po smyslu života, tedy konkrétně: jestli náhodou není smyslem života dělat (si) radost. Ale nikoliv tu vášnivou, ale každodenní, vnitřní, pocit, že je na světě krásně, že radost je odůvodněním naší existence tady. Proto říkám, že tato kniha je jako lék, protože názorně ukazuje, že je třeba se zklidnit a zcela přehodnotit svůj pohled na svět. Nakonec člověk zjistí, že nepotřebuje 60 hektarů pole, ale jen 24, a při jeho setí nebo sklízení se tak strašně neunaví. Také zjistí, že když místo funkčních rostlin zasadí narcisy, tak si v srdci, pohledu, vůni, otevře úplně novou dimenzi života, protože je radost se na ty narcisy dívat. A nebo také není špatné si přivést domů jelena. Krásným, květnatým jazykem napsaná panteistická lyrická próza, která je vlastně přáním a výkřikem (Kéž tonu v radosti!), a je jasné, že toto přání zůstává nevyslyšeno. Při čtení jsem měl neustálý rozechvělý pocit, jak jednoduše se dá intenzivně dotýkat základů bytí. Myslím, že knížka přišla v mém životě v pravý čas, musím změnit ten stresový, uspěchaný a naprosto zbytečný způsob života, který naprosto zapomíná na mně (na sebe), na druhé, na veškerenstvo - a to prosím bez jakéhokoliv náboženského podtextu. Jedna z nejkrásnějších pasáží je o milování koní (nazývá to "veselkou"). Ještě jsem nikdy nečetl tak vzrušující erotickou pasáž o milostném aktu zvířat. Hlavním poselstvím knihy pro praktický život je věta: "Člověk má jenom tolik příjemných chvil, kolik si jich dopřeje." Skvělé! Jdu dělat radost sobě i ostatním. A Vy ostatní, na Databáziknih, si ji můžete udělat právě přečtením této knihy. Rozechvěje Vás to, pak zklidní a posune. Nádhera.... celý text

Maloměstské historie 1918, Alois Jirásek

Když já mám pro Jiráska slabost. Ačkoliv toto vydání je završení velké nejedlovsko-gottwaldovské edice, je to vlastně půvabně sestaveno. Jsou to přímočaré příběhy, které mají nádech biedermaieru, maloměstský rozměr, v prvních dvou případech se točící kolem historie jednoho domu (U rytířů, Na staré poště), v posledním případě kolem atmosféry roku 1848 na malém městě z pohledu studentů filosofie. Oceňuju, jak Jirásek umí pracovat s psychologií i zápletkou. Ačkoliv Filosofská historie bývá hodně čtena a byla i zfilmována Otakarem Vávrou, mně se asi nejvíc líbil právě ten první příběh U rytířů. Velmi komorní, velmi romanticky líčící atmosféru před rokem 1848, v podstatě soukromý příběh, který najednou přeroste v celoměstský a dokonce i přesáhne hranice monarchie. Jirásek má smysl pro detail, pro vykreslení situace a prostředí a v těchto menších rozměrech mu nezbývá moc prostoru na ty pověstné dlouhé popisy. Takže jsou to malé jednohubky, které spojuje malé město a kompozice, směřující k revolučnímu roku a jeho potlačení. Takže opět jste mě velmi potěšil! Díky!... celý text

Jan Blažej Santini - Aichel 2022, Petr Dvořáček

Skvělý sumář všeho, co by měl člověk vědět o skvělém architektovi, a přitom nemusí být kunsthistorik ani památkář. Kniha má snesitelný počet stran, pěkné doprovodné fotky, které dávají vyniknout architektuře a nejsou exhibicí fotografa, zasvěcený komentář Santiniho života a jednotlivých důležitých (sakrálních) staveb. Drobná lahůdka, která je tak akorát. Doporučuji.... celý text

Smrt múz 2012, Marie Michlová

Milá paní Michlová, měla jste výborný nápad, ve kterém jste zúročila všechny informace a všechno studium anglické (a skotské) literatury přelomu 18. a 19. století. Postavit román na vyprávění slavného spisovatele, který musel překonávat svoji všeobecnou známost díky incidentu s Byronem, aby ho snad někdy literární obec přijala i jako spisovatele, je dobrý oblouk. Stejně tak oceňuji nápaditost v propojování této fiktivní figury se všemi reálnými historickými postavami, včetně Dickense nebo Zoly. Bohužel Váš román mě velmi zklamal. Všechno výše řečené bylo nadějné, potentní a mělo náboj na hutný svérázný a originální text, který jste promarnila. Zaplevelelila jste ho nicotnými dialogy, množstvím slov, které jsou jen plytké plkání a díky tomu se hlavní hmota, kterou mohl román držet, rozředila asi jako jedna lžička kávy zalitá litrem horké vody. Je mi to velmi líto. Je s podivem, že ani pan Stoilov, ani paní redaktorka Lorencová Vás jemně neupozornili, že (max.) 160 stran by zvýraznilo originalitu nápadu a patrnou stylistickou schopnost, ve které jste prokázala smysl pro humor, sarkasmus i ironii. (I sebe ironii.) Navíc je zřetelná Vaše snaha dostat do dialogů nejrůznější detaily, které o spisovatelích víte, takže se děj zcela utápí v nedůležitých informacích, které ho nijak neposilují ani neposouvají. Způsob vyprávění (včetně toho, že autor hovoří se svými postavami a nebo i mrtvými kolegy v literárním ráji) umožňuje vpodstatě cokoliv a toho jste se právě dopustila. Udělal jsem si zkusmo redakční úpravu jedné Vaší dvoustrany a zbyly mi dva odstavce. Slova tečou, všechno je možné, všechno má stejnou důležitost, ale není to otázka stylu, nebo autorského rukopisu, je to otázka literárního diletantismu. Je mi to velmi líto, protože jsem to začal číst s nadšením. Na straně 200 jsem to chtěl zahodit, na straně 250 jsem se cítil podveden a pak už jsem jen cítil, že mě připravujete o čas. Ano, mohl jsem to přestat číst, ale ten prvotní Váš nápad mi stál za to to vydržet. Zkrátka jako milovník anglické literatury a Skotska jsem se na Váš román nenapojil a obávám se, že nemoc zvaná Smrt múz právě díky této plytké realizaci v této knize nastala. A dere se mi do úst jediné možné hodnocení, řečeno s Vaším Lockhartem: "Není to nic jiného než humbuk". Jsem s pozdravem Váš čtenář... celý text

Hyde Park Civilizace 2 2020, Gabriela Cihlářová

Daniel Stach je skutečně novinářská hvězda. Jeho pořad je jedním z důvodů, proč mít veřejnoprávní televizi v této zemi. A kniha č. 2 je výborná, je to hezky vybraná kolekce od astronauta na oběžné dráze přes Zdeňka Svěráka, Josefa Kouteckého, Milana Šamánka, knihovnici v Terezíně, nobelistů za fyziku a matematiku, zkrátka každý rozhovor je inspirativní. Daniel Stach je perfektně připraven a jeho otázky jsou neotřelé, vždy je tam nějaký nápad, a on jako málokdo u nás dokáže přiblížit jak složité vědecké problémy, tak i zeptat se notoricky známých osobností na něco nebo způsobem, jakým se ještě nikdo nezeptal. Oceňuji velice. Je otázka, jestli kniha musí být na křídovém papíře a tak strašně složitě členěná. Myslím, že ne. Vede to až k nepřehlednosti. Proto dávám o hvězdičku dole, ale ne Stachovi, ale Edici ČT.... celý text

Slovensko 30 let poté 2022, Pavel Kosatík

Nečetl jsem Slovenské století a tak nemohu srovnávat. Jako rozená čechoslovakista sleduji dění na Slovensku rád a často, jezdím tam, částečně tam i pracuji, jsem zkrátka v dost blízkém kontaktu. A protože Kosatík bývá skvělý vypravěč, tak jsem si s chutí tuto knihu přečetl. Je skvělý vypravěč. Navíc líčit všechny ty vazby, kontexty, historické reminiscence, naprosto nepřehlednou změť mafiánů a polomafiánů slovenské politiky, jak se všichni se vším znají už od základky a ještě k tomu každý na každého něco má (nejlépe nahrávky a jiná kompra), je opravdu těžký úkol. Navíc tak, aby se v tom orientoval český čtenář, který se o to třeba nezajímá tolik. Opravdu, je to líčení země, která se nám hodně vzdálila. Sám Kosatík to v závěru píše, že i čtenáři rukopisu se "chytali" ještě v líčení 90. let, protože to jsme ještě poměrně aktivně za hranice nakukovali, a pak už se z toho stává jeden velký chaos. V tom si myslím, že udělal autor českému čtenáři opravdu skvělou službu, protože ač nepolitolog vylíčil celou tu slovenskou motaninu co nejpřehledněji mohl. Dávám tomu méně hvězdiček proto, že je to velmi jednostranné. Jakoby jednoznačné. Chápu, a souhlasím s Kosatíkem, že to je psáno z pohledu demokrata, který si váží nejprve Chmela, pak Dzurindy, pak Radičové, pak Kisky a pak Čaputové a čeká, co se ještě vyvine z Pellegriniho. Ale ostatní aktéři jsou mafie, svoloč, a o některých (Kočner, Kotleba...) by bylo lépe nepsat, kdyby to bylo možné, ale možné to při tomto líčení není. Kniha působí jakoby jednoznačně, je to jakýsi výkřik demokratův, který se chytá každého demokratického stébla Slovenska, protože jinak tam pro to skoro nejsou podmínky. To si myslím, že je zjednodušování a trochu to připomíná plakát. Na druhou stranu ale oceňuji, jak Kosatík nabízí různé výklady Slovenských dějin (například nabízí výklad dějin území bez ohledu na národnost, aby eliminoval všechny zbytečné mindráky národa), nebo do jakých podrobností se zabývá i maďarskou otázkou. Téměř detektivně působí rozpad státu, kde českým čtenářům připomíná, že to celé byl nápad Václava Klause, když k vile Tugenhat přijel Mečiar vyjednávat o podobě konfederace. Takže jsem moc rád, že to pan Kosatík napsal, jsem rád, že jsem si to přečetl a rozumím tomu, že se mu z původně plánované knihy vyklubalo něco jiného, co je v tuto chvíli potřeba Čechům říct. Aby se hlavně neinspirovali.... celý text

70 let stále spolu 2023, Milan Kruml

Skvělá kniha! Nejen, že je pěkně vyvedena (papír, nádherné barevné fotky), ale je to skutečně hutná informačně naplněná kniha. Při listování si čtenář může zavzpomínat na různé pořady, které jej v životě doprovázely a uvědomit si skutečně, jak televize byla "stále s námi" a "my s ní". Co považuju za podstatné, je samotný nápad kombinace kontextuálních kapitol a k tomu podrobných kalendárií, a to ve čtyřech segmentech - jak se vyvíjela instituce, jak se proměňovala technika, co se jak vysílalo na obrazovce a jaké ceny televize v průběhu let dostávala. Je to impozantní výběr, který díky tomu, že to vydala sama Česká televize, je možné považovat za relevantní zdroj pro kohokoliv, kdo se dál o toto téma zajímal. nechybí grafy, vývoj loga, přehled ředitelů (a to i z Brna a Ostravy!), doporučená další literatura a obsáhlý rejstřík, díky němuž je možné si v knize vyzobávat. Takže klobouk dolu! To je přesně kniha, na kterou může být Česká televize pyšná!... celý text

Příběh festivalu 2015, Eva Zaoralová

Ani člověk nemusí být fanouškem festivalu, aby ocenil, co to je za tradici a co se vlastně v Karlových varech za těch 50 let stalo. Prošly jimi filmové dějiny. Fotografie zachycují největší jména světové i české kinematografie, všechno je samozřejmě pouze výběr a nic si nečiní nárok na úplnost. Jak to bývá u těchto výročních publikací, není úplně jasné, jestli to má být "jen" ochutnávka atmosféry velké společenské události, nebo také zdroj informací. A pak tam také chybí přehled cen za ty roky například. Takže jako zdroj to není. Text je také psaný tak napůl a například v knize chybí rejstřík, což je trestuhodné. Jinak ale její fotografická rovina je výborná, protože je vidět kombinace všech možných fotografických žánrů nejen reportážních, nebo lehce stylizovaných, až po ty naprosto stylizované, ale s nápadem a grácií. No škoda. Mohla by to být pořádná kniha s komplexní a podrobnou informací.... celý text

XX. století o sobě - dějiny v dokumentech 2005, Helena Mandelová

Ačkoliv tam většinou nejsou celé původní dokumenty, ale jen vybrané podstatné části, je to skvělý výběr. Hutný, podrobný a potřebný. Samozřejmě, není to historický zdroj, pro úplná znění a případné citování ve vědeckých pracích člověk musí jít do primárních pramenů, a nebo jiných typů přetisků, ale tady to je v dostačující a velmi reprezentatnivní míře. Skvělá příručka nejen pro studenty gymnázií (například), kteří si například přečtou, co si Hitler myslel o Češích, nebo jak zněla Mnichovská dohoda, jak Churchill varoval před "železnou oponou" ve Fultonu, jak KSČ vyhlašuje boj demokratickému režimu, jakou rétoriku měl Manifest českých spisovatelů z roku 1917, , co si poznamenal profesor moskevské univerzity Jurij Gotjij o situaci v revolučním Rusku, jaké zásady si vytyčilo OSN při svém zakládání, nebo jak je formulován princip prohlubování evropské spolupráce v roce 1992. Atd. atd. Skvělý konvolut útržků podstatných dokumentů 20. století, které vypovídají nejen o století samotném, ale i o nás. Doporučuji všem. Po přečtení, příp. prolistování se každému vytvoří komplexní představa o tom, co to 20-. století vlastně bylo a co znamenalo, kam nás nasměřovalo a co pro každého z nás znamenalo.... celý text

Albatros: 70 let na křídlech dětské literatury 2019, Jan Halada

Je to typická reprezentativní kniha k výročí, která honí mnoho zajíců. Chce být luxusní a připomenout velké úspěchy a také obálky nejvýznamnějších knih a edic. Zároveň chce být historickým pramenem, kde jsou vyjmenováni všichni redaktoři, kteří si to v takém typu publikace zaslouží. Zároveň chce být vyprávěním příběhu jednoho z nejdůležitějších poválečných nakladatelství u nás. A ještě chce být i vzpomínáním autentických pamětníků. Všechno dohromady udělat nejde, a tak je ze všeho jen fragment. Přesto je to kniha záslužná, protože člověk si může kaleidoskopicky procházet jednotlivá desetiletí a poznávat obálky knih, které patrně četl nebo měl alespoň v knihovničce. Oceňuji například názvy Hektické začátky (1949-1959), Renesance a rozmach (1959-1969), Přežívání navzdory (1969-1979), Přežívání pokračuje, ale nakladatelství....(1979-1989), Neničte, co je dobré (1989-1999), Dobrá koupě (1999-2009), Nakladatelské impérium? (2009-2019). Pak oceňuji i to, že se autor Jan Halada zabývá i lidmi, kteří s nakladatelstvím spolupracovali externě, že tu mají prostor i výtvarníci. Kniha je dobrém papíře a myslím, že jako fragmentální vzpomínání na 70 let práce jedné firmy funguje dobře.... celý text

Století Miroslava Zikmunda 2017, Miroslav Zikmund

Na fenoménu H+Z je fascinující, jak komplexní jev to byl. To nebyli "jen" cestovatelé, "jen" obchodníci, "jen" spisovatelé, "jen" filmaři atp. V podstatě žádným filmem, ani knihou, ani výstavou nelze postihnout to všechno, co "způsobili", jak se stali nejen součástí populární kultury, ale také politiky, co znamenal jejich vzájemný vztah nebo co to všechno znamenalo pro jejich rodiny (v podstatě destrukci). V knize se Horký, Náplava a Kroc o tuto komplexitu pokusili. Museli nutně zvolit přístup "pelmelu", kdy ne všechny věci mají stejnou váhu, některé jsou rozepsány podrobně, některé jsou zvýrazněny skvělou obrazovou dokumentací, někdy se tyto roviny doplňují. Je to unikátní pohled do Zikmundova archivu, jeho deníků, ale také podrobné mapování jejich cest, jejich příprav. neustále se přechází z historie do současnosti, sám Zikmund v knize vystupuje hned tehdy a hned teď. Vzdáleně kniha připomíná strukturu i samotného filmu, ale opravdu jen vzdáleně. Za silný moment knihy považuji (stejně jako filmu) návštěvu MZ v Archivu bezpečnostních složek, kdy na místě zjistí, kdo z jeho blízkého okolí na něj donášel a nemá potřebu to dál sdělovat. "K čemu by to bylo, teď? Odskákaly by si to děti, veřejnost by se obrátila proti nim. Ten člověk s tím sám musel žít a beru to tak, že pro něj to byl taky jakýsi trest. Teď už to nechci soudit já, ať se to soudí jinde a jinak..." (s. 348) To je obdivuhodný nadhled. A druhé silné místo je rozhovor s jeho synem Sávou. Prožil dětství v podstatě bez otce: "Možná se to na nás podepsalo - to odloučení v dětství. To je právě ta věc, kdy on si myslí, že bych na něho měl být naštvaný, ale prostě stalo se. Je to realita." (s. 276). Takže knihu považuji za konzervaci fenoménu H+Z, příp. Z+H, která je sice obdivná, ale není jen prudce adorační, lze tam nalézt spodní komplikované proudy v tak exkluzivních životech.... celý text

Paměti a drobné prózy 1951, Stanislav Kostka Neumann

Myslím, že je to pěkný příklad toho, jak netřeba vydávat všechno, co po autorovi zbyde. Takzvaná kompletní díla, že se musí vydat všechna korespondence, popsaný ubrousek nebo jídelní lístek, to je podle mého skutečně zbytečné. Literární věda nebo nakladatelé takto ublížili mnohým spisovatelům, a to i významným, po nichž zůstanou dvě tři nejdůležitější díla, která posunula literaturu. To ostatní je jen drť. Hromádka drtě je i tato kniha. Je to škoda, protože SKN je opravdu pozoruhodný zjev. Lze na něm jistě ocenit to, že se vyvíjel, že dokázal popřít sám sebe a nezůstával dogmaticky ani u anarchismu, ani u jiných ismů, jakkoliv skončil u komunistů. Však vydání je celé zahaleno do hávu toho, jak je skvělé, tak velký básník nakonec dospěl ke komunismu a pochopil zejména "geniální myslitelské dílo J. V. Stalina" (píše L. Štoll v úvodu). Když toto pomineme, zůstává suchá hlína. Ještě tak ty torzovité vzpomínky jsou jakýs takýs svědectvím, byť velmi subjektivním, jak SKN vidí sám sebe v určitých etapách jeho života. Kritizuje žurnalistiku, vysvětluje různé druhy anarchismu, vzpomíná na své neúspěšné vídeňské období a na zkušenosti z Moravy (nejprve Řečkovice a pak Bílovice n. Svitavou), kde "svlékal ze sebe město.....," (s. 31) a kde se "aklimatisoval bez tesknic" (po Praze) (s. 49). Myslím, že textem probleskuje skutečnost, že SKN byl skutečně pronikavý myslící duch a nezklidnitelný, některé formulace by se skutečně daly tesat, má v sobě docela pěknou dávku sarkasmu a ironie. Ale část pamětí je skutečně torzo. A ty povídky si mohli editoři skutečně odpustit. Ani jedna se podle mého nedotkla obecnosti, jsou to buď lyrické (proč ne) a nebo politické fejetony nebo povídky, ale bez většího konfliktu. Zkrátka kdyby toto nevyšlo, nic by z autora Knihy lesů vod a strání a sbírky fejetonů S městem za zády českému čtenáři nescházelo. Pro zajímavost uvádím dva citáty k jeho příklonu ke komunismu: "Dějiny sociálního hnutí jsou dějinami komunistické myšlenky, jsou dějinami pudu a vůle obnovit harmonické společenství, rovnost před zákonem i ve věcech, která vládla v době praspolečenské po dlouhá tisíciletí a byla pevně uchována v paměti lidského rodu a idealisována v představách o ráji, edenu, o zlatém věku, o tisícileté říši boží..."(s. 38) "Moderní socialismus je pouze jeden, marxistický, dialekticko-materialistický, revoluční; všechno ostatní jsou ideové hříčky, maloměšťácké zábavy nebo přetvářka, lež, podvod." (s. 39)... celý text

Psáno do mraků 1936 - 1939 1947, Josef Čapek

To je taková osobní příručka života. To by člověk měl nosit neustále při sobě a kdykoliv, v tramvaji, v letadle, při čekání na schůzku atd. si vždycky otevřít, přečíst dva tři citáty a dozvědět se něco o životě, a nechávat to vstřebat. To samozřejmě nelze číst najednou, a ani to pro tento účel nebylo podle mého sestaveno. Čapek je velký humanista, milovník života, ale také nesmírný kritik umělecké, lidské a mravní nepoctivosti. A přísný zejména sám k sobě. Vybírám několik perel: "Umění mne neživí; já bych měl živiti umění!" (s. 12) "Malé chytráctví sdružené se šťastnou náhodou bývá nejúspěšnější. Úspěšnost hloupých." (s. 25) "Raději se mýlit stokrát, než jednou navždy, slepě, sobělibě, beznadějně, nenapravitelně." (s. 27) "Umělcova svoboda je zároveň jeho mravní odpovědností." (s. 29) "Vyrábění literatury, beletristická rutina, bývá do značné míry podobno řemeslu paštikářskému." (s. 36) "Opravdivý život člověka je jeho život vnitřní, jeho faktickým životem je život vnější. Rozpor mezi tím dvojím je plodný, trýznivý i tragický." (s. 53) "Kýč mluví k davu, umění k jedincům." (s. 57) "Romány: vezme se nějaká skutečnost, nějaké prostředí a literárně se to zavaří. Vydrží to 1-3 roky." (s. 84) "Ne mistrovství, ale tajemství je to, co dělá vysoké umělecké dílo." (s. 109) "Umělci je dána nejvzácnější z lidských možností: definovati se ver svém díle." (s. 154) "Umění musí být umělci osudem, nikoliv živoností (i když třeba Jan Š. Bach byl městským varhaníkem." (s. 155) "Musíš se žádati od sebe sama, ne od těch druhých!" (s. 157) "Průměrný Evropan chce mír hlavně proto, aby si mohl klidně choditi do biografu." (s. 159) "Co by mohlo být v této nešťastné zemi brutálnější než útlak německý? - Český, přece!" (s. 177) "Míti na něco peníze nikterak ještě neznamená míti na to právo." (s. 181) "Pupek člověkova života je v jeho živočišnosti, ruce v povinnostech, srdce a hlava v duchovém, celá postava v lidskosti." (s. 191) "Pokud si ještě můžeš koupit dobrou knihu, nejsi docela chudý." (s. 192) "Naroditi se a zemříti není těžko. To hlavní je mezi tím." (s. 200) "Jsou noviny, které si vzaly za úkol vycházeti třes i třikrát denně , aby mohly co nejsoustavněji šířiti nevzdělanost." (s. 204) "Svoboda není nahá, samoúčelná, ničím rozumových neřízená energie. Svoboda je myšlením, protože rozhodováním mezi nižšími a vyššími možnostmi." (s. 204) "Nejsem pozorovatel; jsem účastník." (s. 236) "Průměrnost, podprůměrnost je u velkých národů ještě protivnější než u národů malých, , protože sebevědomější." (s. 295)... celý text

Fenomén Ještěd 2008, Jiří Jiroutek

Tato kniha nemá chybu! Po stránce obsahové, textové, fotografické, dokumentační i kompoziční. Dostal jsem se k ní náhodou a byl jsem fascinován. Ano, Ještěd je fenomén, a v této knize je jako fenomén představen. Ale kombinace původních nákresů (včetně poloprůhledných vložených příloh!), krásných černobílých fotografií, a dokumentačních pohledů na původní interiéry (včetně těch nejmenších detailů jako pro Ještěd speciálně navržených hrnečků apod.) z této knihy dělá také fenomén. Krásná práce!... celý text

Dneska už se tomu směju 1990, Adina Mandlová

Skvělé memoáry! Doporučuji všem! Chápu, že některé z autorů předchozích poznámek může iritovat sebevědomí, se kterým paní Mandlová píše, jak z ní byli "všichni" nadšeni apod., ale to beru jako takovou rétorickou figuru, to beru jako zevšeobecnění. Jisté je, že Adina Mandlová patřila mezi tři-čtyři nejvýraznější meziválečné filmové herečky, takže na suverénní vzpomínky na "hvězdný prach" má určitě nárok. Co na knize oceňuji nejvíc, je naprostá otevřenost, upřímnost a sebekritičnost. Ten rozjívený, razantní a mírně "velkohubý" styl zcela odpovídá tomu, že to byla extrovertní žena, která si dokázala vždy nějak poradit, a to i v těch nejtěžších situacích. Je to kniha přiznání - těch přiznání je tam stovka, od milenců, sexuálních pocitů, vlastní selhání, špatná rozhodnutí, pocity viny, marnost ze snažení v emigraci....je toho na jeden život až až. Původně jsem si myslel, že to napsal Škvorecký podle jejího vyprávění - zarazilo mě totiž, jak výborným stylem to je formulováno. Sám Škvorecký ale v závěru píše, že ji to nakonec nechal napsat samotnou, aby byl text co nejautentičtější. Tak to se skutečně povedlo a podle mě to jsou jedny z nejotevřenějších memoárů herce/herečky, jaké jsem kdy četl. Všechny ty historky, které Adina líčí z kulturního prostředí první republiky, jsou neotřelým světlem, vrženým na tuto tehdejší elitu, a naprosto zoufalé pokusy se prosadit v emigraci jsou zase osvětlením faktu, že ani kontakty v nové zemi nemusí pomoci, a že někdy je nutno třeba svoji kariéru zcela změnit. Obdivuju, jaký nadhled si paní Adina zachovala, když po tom všem se ještě dokáže tomu všemu, co prožila, zasmát.... celý text

Dějiny Finska 2001, Eino Jutikkala

Celá tato edice je skvělý počin. A protože mám k Finsku citový vztah, četl jsem s pochopením a porozuměním. Velmi rád jsem se dozvěděl podrobnosti nejen o tom, že dokonce několik Finů studovalo na Karlově Univerzitě už ve středověku, ale zejména všechny ty peripetie 19. a 20. století. Je zajímavé číst, kde Finsko stálo a proč během naší "první republiky", co znamená pro Fina vztah k Rusku, a jak se ne zcela jednoznačně země prodírala k Evropské unii. Velmi se mi líbily i kapitoly o finské kultuře a vztahu Finů a Československa, resp. i České republiky po roce 1989. Mám rád finskou literaturu, filmy, finskou přírodu a protestantskou drsnost s uměřeností, která je ale uměřená životu - např. v architektuře. (Jen v tom pití ne.) Takže jsem si udělal radost.... celý text

Válka s mnohozvířetem 1988, Vladimír Páral

Po té, co jsem přečetl Páralův Generální zázrak, a byl jsem jím okouzlen, stržen a nadšen, jsem sáhl natěšeně po jeho ekologické sci-fi Válka s mnohozvířetem. A první část jsem byl stejně nadšený. To, že Páral věnuje "s úctou a pokorou" tuto knihu Karlu Čapkovi, má své opodstatnění, protože "masitová" monstra skutečně připomínají mloky. Jen se to všechno odehrává v Ústí nad Labem na začátku 80. let. Po té, co jsme prožili všechny ty lockdowny s covidem a organizovaný chaos v celosvětové pandemii, je neuvěřitelné, s jakou prozíravostí mohl Páral takovou knihu napsat. První část je tak absurdní, až je strhující a člověk nemůže přestat. Je tam určitá nadsázka, celosvětové nebezpečí se projevuje na každém jednotlivci, vztahy v mimořádné situace se narušují a proměňují, je to dokonalá psychologická studie. A pak přijde druhá část, která mě naprosto zklamala. Po té, co to vypadá, že lidstvo má vyhráno, se "masitové" nebezpečí začne projevovat zcela jinak (nebudu spoilerovat). A zároveň tomu spadne řetěz, a BOHUŽEL to pan Páral začne myslet celé vážně. Ke konci knihy jsem se prodíral už se sebezapřením, protože se text proměnil v bezostyšnou propagaci jógy a zdravého životního stylu. Tentam byl nadhled, absurdity, nebezpečí, těžko rozpletatelná situace. Najednou se z toho stala brožurka o tom, jak bychom měli žít. To žádný redaktor nakladatelství panu Páralovi neřekl, že jsou to dvě knihy v jedné a ta druhá je prostě špatná? Strašná škoda a knihu posílám dál.... celý text

Katolický sen 1998, Jakub Deml

Do toho se člověk musí začíst s tím, že se nadechne, prorve se tím a na konci se zase může nadechnout. On totiž Deml sám čtenáři nadechnout nedá možnost. Ten jeho ultrakatolický pohled na svět je prostě tak pevný, že s ním ani nelze polemizovat. Přiznám se, že jsem to četl trochu jako experiment sám na sobě, co to se mnou udělá a musím přiznat, že na konci mi toho všeho bylo trochu líto. Na jedné straně jsou to jiskřivé myšlenky, pozorování života, na druhou stranu jsou prostě zalité do alabastru barokních andělských křídel, a ty, protože jsou právě z alabastru, by chtěly létat a mluví o tom, ale nemohou se hnout, protože víra je neosvobozuje, naopak naprosto zmrtvuje. Takhle to s Demlem tady cítím. Že není schopen přijmout Skauty, nebo že se vysmívá každému, kdo nechce být ve svém bytě se zavedenou elektřinou a teplou vodou a každý víkend jede spát někam např. pod stan, kde má daleko větší nepohodlí, to považuji za roztomilost staromilce, který se tak trochu vzteká. Horší je to tam, kde opět oznamuje všeobecné pravdy, pod rouškou odpuštění a milosrdenství. Úplně jsem se lekl a jsem rád, že je to tak krátké. Musím sáhnout po něčem, co přemýšlí nahlas (jako Deml), ale připouští různé pohledy na svět. Já prostě tu bigotnost nemám rád. "Rakev s mrtvolou sokolského náčelníka stála uprostřed kremační síně na Olšanech. Zpívalo se, řečnilo se, hrály varhany. Středem všeho byl ten mrtvý, ale co horšího: středem všeho tu byla mrtvola, rozkládající se hmota. Nač ty věnce? Ví o nich mrtvola?" (s. 13). To člověk neví, má-li plakat, nebo se smát. Chápu, že z pohledu katolíka ve 20. letech byl jiný způsob rozloučení než odevzdání duše člověka do rukou božích nepřijatelný, ale takhle? Milý pane Demle, čtyři roky na to zemřela moje prababička, a byla vášnivou vyznavačkou Společnosti přátel žehu. Jak progresivní to byla žena!... celý text