Aykiru
přečtené 732
Nokturna
2021,
Kazuo Ishiguro
Domnívám se, že dobrého spisovatele od toho výborného neodlišuje ani tak myšlenka, nebo příběh, ale psychologické črty hlavních postav, od kterých se myšlenka díla a kvalita příběhu odvíjí. A právě to Ishigurova Nokturna jsou. Ze všeho nejvíce mi připomínají psychologické črty začínajícího autora, který teprve zkouší, co všechno může, co všechno dokáže. Kdybych byla cynik (jakože jsem) nazvala bych je "Ishigurovými domácími úkoly", zkouškami nanečisto. Zahřívacím kolem. Rozcvičkou před tím, než nám akrobat předvede něco velkého. Jediný problém knihy spočívá v tom, že autor už své "něco" předvedl a příběhy jsou tak spíše (opravdu) lehkým zklamáním, než "návnadou" na další díla. Celkově se tak i přes téma, která je záležitostí spíš těch starších z nás, nemůžu zbavit dojmu, že je psal autor mnohem mladší a mnohem nezkušenější, než je Ishiguro nyní. A i když beru v potaz, že je to autorova první povídková sbírka v rámci jeho dalších prací, bohužel spíše zapadá, než září.... celý text
1794: Tři růže
2021,
Niklas Natt och Dag
Nejsem ani zdaleka fanoušek moderních detektivek. Nemám ráda hloupé často opakující se zápletky ani autory, kteří tak rádi vsázejí spíše na primitivní brutalitu, než promyšlenou plíživou hrůzu. Nevyžívám se ve čtení o plochých stereotypních hrdinech, neslintám blahem nad kopou nelogičností. Mám ráda klasiku a mám ráda Niklase Natt och Daga. Důvodů je hned několik, první z nich je autorův jazyk, který je opravdu "klidný", vytříbený a bohatý. Nemluvě o skvělé rytmice textu, která čtenáři čtení víc než usnadňuje. Dalším důvodem je, že příběh není příliš rozvleklý, autor se neutápí v dlouhých popisech ať už historie, či stříkanců krve, protože těch je tu opravdu mnoho. zu Krev teče, ale teče ne kvůli snaze šokovat primitivní brutálností, ale kvůli tomu temnému vnitřnímu znechucení, kvůli kterému většina z nás tak ráda čte Kinga. Jinak řečeno teče "promyšleně" a podle plánu. Tvoří řeku. Ne oceán. A nakonec tu jsou samozřejmě podstavy, kterými byste občas rádi zatřásli, občas jim jednu výchovnou lískli, ale přesto je máte rádi, protože jejich chyby jsou chyby lidské. Způsobené leckdy naivitou, leckdy úvanou nad krutostí světa a leckdy obyčejnou blbostí. Nejen na zápletce, ale i na celé v pořadí již druhé knize je vidět, že autor ví, o čem píše a píše o tom rád, a co nás těší nejvíc, dělá to dobře. Ne, že by kniha byla úplně bez chyb, to snad nelze ani žádat, ale snad protože je léto a léto přeje odpočinkovější četbě, snad protože jsem se dlouho na čtení tak netěšila, dávám plný počet.... celý text
Valpuržina noc
1998,
Gustav Meyrink (p)
Mám jeden sen. Vidět Prahu Meyrinkovýma očima. Meyrinkova snivá Praha není jen Prahou romantickou, plnou skrytých zákoutí, šedivých soch a zašlé slávy. Místem příběhů a starých legend, nýbrž i Prahou krutou a neklidnou, ovládanou starou krví, starými tužbami a sny. Krev teče proudem, ale tak to bylo vždy. Temným časům, vládnou temní démoni, temné myšlenky, a přesto na pozadí všeho je krása. Meyrinkovy knihy jsou jako blouznivé snění umírajícího, zmatené, zamlžené, a přesto bolavě ostré. A proto mám sen... vidět Prahu Meyrinkovýma očima.... celý text
Tři kapitoly
2020,
Daniel Hradecký
Tři kapitoly jsou hutným originálními myšlenkami a názory prodchnutým textem, tak plným cizích slov, že i já jsem chvílemi měla chuť plakat. Pozérství? Dost možná. Přeci jen na pozadí upachtěnosti každodenního života, beznaděje, alkoholismu a cigaretového kouře působí Gustavův vznosný jazyk a způsob uvažování jako pěst na oko, a přesto to vše nějak zvláštním způsobem funguje. A kdyby to jen fungovalo, autor tak chytře umocňuje čtenářův pocit nechutné šedi továrních hal a prázdných životů lidí, kteří žijí jen, aby spláceli v kontrastu s něčím tak krásným a živoucím jako je poezie. A tak křehkým jako jsou lidské sny. Tyto tři krátké prózy jsou pro mě něčím takřka osobním, protože i když jsem se textem (zejména Výlety s otcem) opravdu prokousávala, téma, prostředí, způsob uvažování, vyjadřování i cyničnost hlavní postavy jsou mi dost blízké. Navrch bych ráda dodala, že i když nejsem fanda literárních soutěží, tak Hradecký dostal Magnesii literu za prózu zcela zaslouženě.... celý text
Smrtholka
2020,
Lucie Faulerová
Když jsem si letos říkala, že je třeba se trošku "přivzdělat" a přečíst si alespoň jednu z nominací na Magnesii literu, netušila jsem, že narazím na něco, co by do takové míry rezonovala s mým mladším já. Smrtholka je sice kniha s příšernou obálkou i názvem, zato s výborným obsahem. A o to tady jde. Víceméně retrospektivní vyprávění ženy, která odmítla "hodit kamenem po Moraně" a dokonce ji "zachránila z řeky" je stejně zajímavé jako bolestné. A i když je Morana jen symbolem pro smrt a její topení jen paralelou rozloučení se s těžkou minulostí, vlastními vinami, smrtí a smutkem (nebo tak to alespoň vidím já), je v její postavě cosi děsivě dráždivého. Přece jen kolik lidí toužilo Moranu z řeky zachránit? Já tedy rozhodně ano a nejsem jediná. Zpověď Marie je příběhem především o rodině a poutech mezi jejich členy, o ztrátě, o smrti a sebevraždě. O touze, kterou ucítí každý člověk alespoň jednou v životě. O otázkách, které si klademe u obětí sebevražd. Byla vážně tak nešťastná? Mohli jsme tomu zabránit? A ta nejdůležitější: V těch posledních minutách nerozmyslela si to?... celý text
Lovec draků
2007,
Khaled Hosseini
Hosseini má zvláštní chopnost stvořit postavit tak lidské, že i lidé samotní působí jak jejich znásobené odrazy. Momenty největších vzepjetí se pojí s chvílemi největších pádů jak morálních, tak psychických. A přestože se hlavní postavy dopouštějí "chyb", o kterých se i my odvážíme přemýšlet jen málokdy, a ještě navíc většinou jen teoreticky, nejsme shopní je odsoudit nebo je nenávidět. Neboť narozdíl od reálného světa, kdy se toho jen málokdy odvážíme, v nich dokážeme rozpoznat sami sebe. Ne nutně zlé a kruté, ale spíše slabé a zmatené. Žít vedle dokonalosti je těžké, ale co je podle mě ještě těžší je žít vedle oddanosti. Nárok na druhého je velký, a když ještě k tomu z první ruky získáte důkaz vlastní nedostatečnosti, není divu, že se hlavní postava pokusí svého přítele-soka zničit. Ale ani ničení nepřinese kýženou úlevu, naopak vytvoří jen další dluh, který je potřeba vyrovnat. Vrstvy viny, snaha zapomenout, vyrovnat se s tím, kdo jsme, láska a oddanost, pochybení, která odcizují to všechno je v Hosseiniho knihách spolu s otázkou, kým bychom byli, kdybychom se dopustili té největší zrady? A odpověd', kterou autor ve svých knihách opakovaně nabízí je: lidmi.... celý text