blackholesun32
přečtené 878
Faust jako stav zadlužení
2014,
Vladimír Just
Chvílemi mi z té knihy nebylo úplně dobře - přeci jen mé vlastní literární snažení zaměřené na detail a v něm ďábla, mě zprostředkovaně touto knihou donutilo se na toto známé úsloví, motto (kdo ví?) podívat i z druhé strany - nechť tedy; ďábel v detailu - do detailu, do úmorného zamyšlení, drobí a drolí, až ztrácí se celek a je fůůůůů - fuč. Mno učenecká idiocie mě taky příliš nenadchla v kontextu mé vlastní bibliofilie - někdy prostě to hromadění faktů, kterým si zakrátko člověk zdůvodní i vraždu, není úplně funkční. Ze všeho se však dá vybruslit správnou argumentací; tedy lehka deprese mě přešla a knihu hodnotím vysoko; podnětné a čtivé čtení, jež mě na pár dní přimělo se zamyslet nad vlastním psaním, čtením a z toho samozřejmě budu dál si čerpat a zase chvíli žít.... celý text
Kmeny 90
2016,
Vladimír Brož
Výborna kniha - spoustu věci - ač vcelku malý kluk v té době, jsem zažil, především zprostředkováno skrzeva staršího bráchu: takže jsem se doma potkávali se shalomakem, reperem, hipísákem, dencařem, skejťákem, etc. Byla to bžunda a kniha mi to nostalgicky zprostředkovala.... celý text
K domovu pohleď, anděle!
1973,
Thomas Wolfe
Přiznám se bez mučení - k Thomasu Wolfovi dostal jsem se díky filmu Genius, který mi následně lehce zkreslil očekávání, která jsem promítl do knihy samotné. Leč! Film samotný mi spíše navodil atmosféru melancholickou, hloubavě posmutnělou. A? bylo tomu zcela jinak! Tedy, ne že by se v knize nevyskytovaly takové pasáže, nu jeje! Že jich tam je! Mocně mě však překvapilo, jaká nebývala řachanda to je. Skutečně; spousta gagů, smíchu - dost často hodně trpkého, sarkasmu, ironie, toť napěchováno do těch 600 stran. Ale především, portrét jedné hodně hlasité, vulgární, zatrpklé, rodiny. Wolfe popsal rodinu Gantovu nebývale pravdivě z pohledu tého, jak to tak často bývá. S jejími všemi negativy, příšernostmi, zlobou, hamouněním, ale též a to především, hlavně s láskou. Protože ať je rodina sebehorší, hlavní hrdina Evžen, ji přesto miluje, protože sám je jedním z nich, sám je tou samou nevábnou krví propojenou ve velikost a malost všednosti. Chvílema mi kniha připomínala Smrt na úvěr od Célina. Ovšem - pasáž s Benem ku konci knihy - to je snad ještě o level výše, než to předchozí napsané. Wolfe zde až sebe trpitelsky, krutě a nemilosrdně popisuje rozklad rodiny, neschopnost, alespoň v hodinách posledních člověka prokázat trochu ohledu k druhému, protože v prvé řadě vždy až já! Neboť o umírajícího jde až v posledku. O to pravdivěji vše vyznívá a celá tato mrzká umrlečí party je především hluboce lidská. Nemůžu říci, že se mi vždy četlo lehce - především, jakoby chvílemi na stránkách ke mně probleskovala rodina vlastní, ani nemohu říci, že by kniha vyvstala pro mně jako jedna z těch nejoblíbenějších, ale rozhodně vím, že na mě hluboce zapůsobila a rozhodně na ni nezapomenu. A tak to má být.... celý text
Způsoby četby
2002,
Martin Pokorný
Dal bych spíše tři a půl, ale není to tu. Na mé oblíbené Odezvy a znaky - to nemá. Jsou tam zajímavé úvahy, pěkně podrtil Kunderu, ale chvílema mi texty příjdou nesrozumitelné. Což je tak sice i v Odezvy a znaky, ale tam je to způsobenou značnou hutností, zde spíše ještě ne úplným vypsáním se, mohu-li tak soudit.... celý text
