capricorn__
přečtené 468
Nespavost
2011,
Stephen King
Jakoby jo, ale jakoby ne. Mně se na knížce nejvíce líbil nápad, k vypůjčení knihy mě přinutila skvěle napsaná anotace. Měl jsem pocit, že dostávám od románu to, co přesně chci (horor, nespavost, spiritualita, aury...). A ono to tak částečně i bylo, anotace nelže. Mě "Nespavost" docela bavila, ale rozhodně nepatří mezi špičky S. Kinga. Uvědomil jsem si, že tato kniha je jakýsi prototyp stylu psaní autora a příliš nepřekvapí: jak už délkou knihy, pak hlavní postavou, vedlejšími postavami, záporákem, trochu i zápletkami, no a vlastně i atmosférou. Přesto mi na této knize něco nesedělo... A to něco byla ona spirituální stránka (či jak jinak ji nazvat), připadala mi taková... až příliš nerealistická a trochu střelená. Měl jsem pocit, jako kdyby to psal King hodně opilý nebo zdrogovaný, zkrátka ne při smyslech. A to jde z úst někoho, kdo vášnivě čte knížky o reinkarnaci a minulých životech, takže u mě nebyl problém v tom, že bych byl vůči této tématice nějak vnitřně uzavřený. "Nespavost" je fajn kniha, ale pokud by za mnou někdo přišel s tím, abych mu doporučil nějakou knihu od Kinga, tento román by to nebyl. Připadá mi, že abyste "Nespavost" patřičně ocenili, musíte už být na Kinga zvyklí. Je to zkrátka takový střed jeho tvorby. Neurazí, ale ani příliš nenadchne. Četl jsem od něj horší, ale i výrazně lepší.... celý text
Dlouhý pochod
2012,
Richard Bachman (p)
Kingovi (nebo Bachmanovi?) se podařilo vytvořit knihu, která čtenáře unaví. Ne délkou, ne stylem psaní, ale obsahem. Během čtení jsem měl totiž pocit, že jsem na pochodu taky a že musím pokračovat v chůzi, ačkoliv jsem unavený, protože na tom závisí život. Ke čtivosti dopomohla i soutěživost spojená s touto velice bizarní reality-show. Bavila mě každá stránka knížky i přesto, že konec je poměrně předvídatelný. Nejvíce se mi líbila psychologie postav a to, jak se čtenáři měnili před očima. Velice kladně hodnotím i to, že, byť je v knize postav požehnaně, neztrácíte se v nich. Před četbou jsem přemýšlel o tom, že bych se nějakého dlouhého pochodu účastnil sám, ale... no, radši na to zapomenu.... celý text
Dallas 63
2012,
Stephen King
Od Stephena Kinga je "Dallas 63" nejspíš mojí nejoblíbenější knihou. (Ale opravdu těsně za ní stojí "Zelená míle".) A to především kvůli tomu, jak moc si s ní dal King práci. On sice nápad možná vypadá jednoduše: zvrátit minulost, aby nedošlo k zastřelení prezidenta, ale co provedení? King musel vynaložit opravdu velké úsilí, aby dohledal nejrůznější historické prameny, aby jeho (smyšlený) příběh dával smysl. Také oceňuji, že to, jak popisuje minulost, zní přirozeně - ne jako knížka dějepisu. Hlavní postavy se mi líbily, připadaly mi opravdové a vůbec mi tedy nevadilo s Jakem strávit přes 700 stránek. Sice si myslím, že King někdy mohl být stručnější, ale myslím, že už jsme všichni zvyklí na jeho styl psaní. Je docela škoda, že jsem tuto knížku četl dávno před "To", takže na mě reference na tuto knihu nepůsobily tak (nostalgicky?), jako na jiné čtenáře. Jsem s knihou moc spokojený, hlavní myšlenka je podaná skvěle. Ačkoliv je kniha takhle dlouhá, stejně si dovedu představit, že bych se do ní ještě někdy začetl, protože mě doopravdy bavila.... celý text
Žert
1969,
Milan Kundera
"Žert" je úžasné dílo. Mám rád Kunderův specifický styl psaní, u kterého máte pocit, že díky inteligenci autora získáváte mozkové buňky. Líbí se mi komplexnost postav, popis doby a... tady se musím zastavit. "Žert" je dílo, které jen tak nezapomenu a které se mi vtisklo do hlavy, a to především kvůli tomu, že jde o dílo, které mě celou dobu neskutečně štvalo. Kunderovi se tak brilantně podařilo sepsat absurditu a bezvýchodnost zpatlané doby, že veškerou tu mizernou náladu Ludvíka cítíte taky. Autor zde nedává tak velkou pozornost melodramatickým vztahům (jako například u "Nesmrtelné lehkosti bytí"), proto v "Žertu" není tolik odboček, kde byste mohli ulevit oddané soustředěnosti na dobu. Z toho důvodu vím, že "Žert" nejspíš už neotevřu. Každopádně dílo určitě doporučuji dál (jako všechno od Kundery, abych pravdu řekl...), protože bezpochyby jde o velmi důležitou knihu, která by neměla zapadnout.... celý text
Nesnesitelná lehkost bytí
2006,
Milan Kundera
První knihu, kterou jsem od autora přečetl na základě doporučení cizince, který vztah této dvojice přirovnal k jednomu z mých nejoblíbenějších hudebních alb. (Nesouvisí s knihou jako takovou, asi to nikoho nezajímá, ale šlo o "Ultraviolence" od Lany del Rey.) Překvapilo mě to, proto jsem se ke knize dostal. A rozhodně jsem nelitoval, příběh mě chytil už od prvních stránek, které jsou velice náladové a expresivní. Okusit Kunderův poetický a inteligentní styl psaní po přečtení spousty románů s plackou, které jsou psané jako přes kopírák, tohle bylo velice dobré osvěžení, které mi vnutilo zájem o klasickou literaturu. Nemám, co bych knize vytkl, protože se mi líbila úplně celá. Hlavní postava, zápletky, popsání doby, začátek, konec, styl psaní... Jen jsem (podle mě) v 18 letech nebyl na knihu úplně zralý, proto věřím, že při dalším přečtením se do knihy zamiluju ještě o něco více.... celý text
Nesmrtelnost
1993,
Milan Kundera
"Nesmrtelnost" je nejspíš mojí nejoblíbenější knihou od Kundery, protože jsem si stoprocentně jistý, že až ji zase otevřu někdy v budoucnosti, najdu v ní úplně něco jiného, co zaujme moji pozornost a já příběh(y) uvidím v jiném světle. Líbí se mi hlavní postavy, jejich propletené osudy, ale především filozofický přesah, přítomnost jiných časových linií, ale i postav z historie, nemůžu opomenout na Kunderův specificky barevný a inteligentní jazyk. Tato kniha není tolik hutná tím, že by obsahovala střípky krušného historického období, ale je hutná svojí podstatou - tedy tím, že se jedná o perfektní příklad postmoderního, "mnohoperspektivního" románu, který nadnáší jednoduché příběhy na úroveň, kdy záleží na čtenáři, čemu dá pozornost, co jak pochopí a co si jak vztáhne k sobě. Ne, "Nesmrtelnost" se nečte lehko. Některé pasáže čtenář musí číst několikrát a mně se například stalo, že jsem se občas ztratil, protože jsem se více věnoval filozofii a utekl mi tak děj. Jenže přesně to mě na "Nesmrtelnosti" baví: že to je takový těžko rozlousknutelný oříšek. Určitě se ke knize vrátím - už jen proto, že náročnost tohoto díla dělá z díla román, který jen stěží převyprávíte ostatním tak, abyste řekli vše.... celý text
Gejša
2006,
Arthur Golden
Jedna z těch knih, kterou můžu číst pořád dokola, a pořád si četbu užívám, baví mě a já se na ni těším. Rozhodně to není pro tu milostnou linii, která je - upřímně - docela ohraná a i do jisté míry předvídatelná, ale především pro pohádkový styl psaní Arthura Goldena, to, jakou umí vytvořit atmosféru, jaký používá jazyk, jeho skvělé metafory a popisy prostředí, které však nejsou nudné. Hlavní postava mě moc zaujala především tím, jak se od začátku do konce tolikrát změnila (a nyní nemluvím jen o věku, ale především o jejím přemýšlení). Vím o kontroverzích, které se s touto knihou pojí a upřímně nevím, jestli je "Gejša" tou pravou knihou pro někoho, kdo se o jejich způsobu života dozvědět víc, ale "Gejša" jako román je perfektní. Autor má schopnost čtenáře přenést přesně tam, kam ho potřebuje přenést a vymáchat ho v emocích, které chce, abyste cítili. Škoda, že napsal jen jednu knihu, má obrovský potenciál.... celý text
Tma
2016,
Bernard Minier
Dlouhou dobu pro mě byla "Tma" mojí nejoblíbenější detektivkou, protože jsem od ní nemohl spustit oči, jak moc jsem byl do detektivního příběhu ponořený. Také je dobré asi poznamenat, že "Tma" je moje první setkání s Martinem Servazem (a to jsem se s ním přitom setkal jen na chvíli, protože tomuto příběhu zcela dominuje oběť). Nejvíce se mi na knížce líbí právě ta hutná atmosféra, to, že máte (z pohledu oběti) strach, co dalšího se stane a vidíte, jak oběť postupně přichází o kontrolu nad vším, co se děje. Nevím, jestli jsem z nějaké jiné detektivky cítil tolik nesnáze a beznaděje. Celou dobu jsem byl napnutý a vzal jsem Minierovi všechno i s navijákem, proto jsem byl na konci dost překvapený. Sice některé motivy a detektivní postupy byly docela ohrané (viz deník), ale Minierovi to odpouštím kvůli poutavému příběhu a stylu psaní. (Těch 600 stránek uteče jako voda, věřte mi.) Knihu už bych si nikdy nepřečetl, protože je opravdu nechutná, ale všem, kdo detektivky milují, ji vřele doporučuju.... celý text
Dej mi své jméno
2018,
André Aciman
Takové "Utrpení mladého Werthera" 21. století. Knížku jsem viděl dřív než film, který mě upřímně trochu rozčiloval zvláštní kamerou a značným foot-fetishem režiséra, proto preferuji román. (Ale díky filmu jsem objevil dokonalého Sufjana Stevense, takže díky.) Tato kniha mi přirostla k srdci nejen kvůli nostalgické náladě, ale i krásnému jazyku, italskému prostředí a autorově filozofii. "Dej mi své jméno" v sobě nese určitou nadčasovost a lyričnost, která z díla dělá román přístupný pro většinu věkových kategorií. Byť je to pomalá kniha a velmi titěrná, co se popisů téměř všeho týče, Aciman stejně našel prostor, jak vytvořit scény a pasáže, které čtenář nezapomene. Upřímně věřím, že tohle bude jedna z těch knih, o které se v budoucnu bude učit v literatuře.... celý text
