capricorn__
přečtené 482
Malý princ
2005,
Antoine de Saint-Exupéry
Ke mně se tato kniha dostala už mnohokrát, ale až na potřetí jsem "Malého prince" dokázal ocenit a zamilovat se do něj. Prvně jsem se ke knížce dostal asi už na prvním stupni, kdy nám knihu doporučovala třídní učitelka a my četli kapitolu ze slabikáře. Nebyl jsem nadchnutý, protože na mě tahle "prý-pohádka" byla příliš melancholická a já (pochopitelně) symboliku a důležité filozofické myšlenky nechápal. Podruhé jsem knihu četl až na střední a sice jsem se do příběhu více ponořil (a věděl, co čím autor myslí), ale byl jsem z knihy zmatený. Říkal jsem si: Pro koho je tahle knížka vlastně napsaná? Pro děti příliš složitá a smutná, pro dospělé (i čerstvě...) zase psaná příliš dětinským a sentimentálním stylem . No a pak přišel zlom a na potřetí, kdy jsem se do knihy vložil ve správném rozpoložení, jsem "Malého prince" ocenil. K příběhu jsem si našel cestu tak nějak automaticky, kdy jsem chtěl číst pohádku pro dospělé, která mě přinutí vypnout vnější svět a ztratit se aspoň na chvíli v nostalgickém světě. A přesně to "Malý princ" je a kvůli tomu mě zaujal. Jde o kratičký příběh pro dospělé, který je psaný tak citlivě, že se o vaše zlomené či rozcitlivělé já perfektně postará, dokud nebude připraveno odejít a nabrat nový dech.... celý text
Obraz Doriana Graye
1999,
Oscar Wilde
Kdyby byl román napsaný v roce 2022, by byl dle mého stejně populární a relevantní jako na konci devatenáctého století. Vzpomínám si, že "Obraz..." byla první povinná četba, která mi nepřipadala příliš těžká a která mě i moc bavila. Je velmi přímočará, děj hezky plyne, hlavní postava se mění, ale zároveň zůstává stejná a pravá hloubka se přenese na čtenáře až na samém závěru či po dočtení. Pro mě tato kniha obsahuje vše, co by v sobě měl mít poutavý román.... celý text
Hamlet
1981,
William Shakespeare
"Hamlet" je moje vůbec nejoblíbenější drama a mé nejoblíbenější dílo od Shakespeara. (Četl jsem zatím dvě, ale nemyslím si, že něco mě zaujme víc.) Pomsta, bláznovství (?), historie a cynismus, to je moje. Zatímco u "Romea a Julie" jsem měl občas problémy s udržením pozornosti, protože jsem se upřímně občas nudil, "Hamlet" mě vtáhl od první stránky a držel až do konce. A to i přesto, že NEUMÍM číst verše. (Za to převážně může rychločtení.) Líbí se mi nadčasovost hlavní myšlenky příběhu, styl psaní, poetičnost, ale i například jakýsi jemný a nenucený smysl pro humor, který se objevuje v určitých momentech "Hamleta". A nemůžu samozřejmě zapomenout na legendární postavy a hlášky. Jako známku kvality beru už jen to, jak moc se o díle, které pochází ze 17. století, s nadšením mluví několik století poté.... celý text
Pan Theodor Mundstock
1985,
Ladislav Fuks
Velmi zvláštní kniha. Na mě ze všeho nejvíc působila velmi stísněně, protože se během čtení nikdy nehnete od Mundstocka, který chová ptáky, takřka nikdy neopustí svůj malý byt a jehož myšlenkové pochody běžný člověk jen stěží pochopí. Fuks byl velmi poutavým vypravěčem a líbí se mi jeho styl psaní, jeho charakteristický cynismus a i použité metafory. Na mě upřímně tato kniha zapůsobila trochu více než profláknutý "Spalovač mrtvol" kvůli bravurnímu psychologickému profilu hlavní postavy. Tato válečná kniha v sobě nese pouze nádech války jako takové, ale i přesto je velmi působivá a hluboká.... celý text
Edith Piaf
1990,
Simone Berteaut
Knížce moc pomohlo, že je napsána dobrou kamarádkou Edith Piaf, takže o ní věděla spoustu věcí a mohla tedy i s přesností odhadnout, proč se zachovala v určitých situacích tak či onak. Opravdu nenávidím biografie, které popisují danou osobnost skoro jako dalšího Boha a překypují větami: "Podívejte, jak tohle udělala, jako nikdo jiný... Tohle bylo zcela legendární a nikdy neviděné." Líbí se mi proto, že tato kniha je napsaná lidsky: ukazuje totiž všechny stránky ze života Edith Piaf, nebojí se zabruslit i do temných koutů, říct, jaká byla citlivá a milující, ale třeba prohlásit, že to byla docela komplikovaná osobnost (jako nad všichni umělci), častokrát mi jí bylo dost líto. Francouzsky neumím (ačkoliv jsem vždycky chtěl), ale líbí se mi, že k tomu, abyste jejím písničkám porozuměli, znalost francouzštiny ani nepotřebujete - Edith Piaf vás svým hlasem dovede přesně tam, kam potřebuje. "La Vie En Rose" je snad moje nejoblíbenější písnička ze všech.... celý text
Madonna
1991,
Julia Edenhofer
Tuhle knížku jsem sehnal na tržnici ve městě asi za 40 Kč, takže jsem rozhodně nečekal, že se v ní dozvím o Madonně její nejdůvěrnější tajemství a zážitky ze života. K tomu všemu: tuhle knížku napsala její věrná fanynka, to mi přijde fajn. Co mi přijde horší, je už styl psaní. Nyní nehodnotím to, jak je knížka krátká a že mapuje jen začátek Madoniny kariéry. Pro mě je těžké určit, pro koho tahle knížka je: fanoušci knihy ví, jaké má písničky, zajímá je tedy spíš, co k nim vedlo, ale zároveň člověk, který by nebyl jejím fanouškem, by si nepořídil tuhle knížku, ne? Jo... A za to, že autorka řekla, že "The Look of Love" je nudná písnička, stejně víc, než tři hvězdy dát nemůžu.... celý text
Anna Karenina
2008,
Lev Nikolajevič Tolstoj
Ruský realismus je mi moc blízký. Nejen, že jsou knihy z tohoto období kvalitní a nadčasové, ale zároveň se díky nim mohu naučit o dalších oborech mimo literaturu. Mezi ty patří například historie, sociologie či psychologie (to spíše u Dostojevského), protože tito autoři perfektně vystihují, jaká je společnost dané doby, co pro ni bylo typické, což pomůže člověku lépe pochopit historické události a co k nim vedlo. "Anna Karenina" je jedno z děl, které mě chytlo od začátku do konce, a to jsem se bál, že se budu nudit. Co mně na knížce dost fascinuje (a co si taky myslím, že jí přidalo na popularitě), je, že kdykoliv o "Anně Karenině" mluvím, dotyčný vždycky vypíchne nějakou postavu a řekne: "S touhle se ztotožňuju nejvíc." A je jedno, jestli to je přímo Anna, Levin nebo třeba Kitty. To mě dost fascinuje, protože knížka byla napsaná v 19. století, a i přesto je její téma relevantní a (nejspíš) se způsob myšlení lidí tolik neliší.... celý text
Evžen Oněgin / Евгений Онегин
1999,
Alexandr Sergejevič Puškin
Přečetl jsem hodně knih, dokonce i z klasické literatury a mně blízké ruské literatury 19. století, ale žádná z knih na mě nezapůsobila tolik jako "Evžen Oněgin". Pokud jsem zrovna neobdivoval průběh románu, pak jsem žasl nad stavbou veršů. Moc se mi líbí hlavní postavy, samotná pointa a především nadčasovost tohoto díla. Rád se k románu někdy zase vrátím.... celý text
Utrpení mladého Werthera
1999,
Johann Wolfgang Goethe
Díky Bohu jsem se románu během povinné četby na gymnáziu vyhnul on-line rozborem, protože vím, že bych Werthera nenáviděl, kdybych ho musel číst na sílu. Já jsem si knihu zamiloval a řadím ji mezi své nejoblíbenější, protože se mi líbí kombinace poetického stylu psaní Goetha, osudů hlavních postav a celého tragického příběhu, obohaceného popisy emocí a přírody. Čtení jsem si užil, je nenáročné a zároveň hluboké, ale chápu, že pro někoho možná i sentimentální. Pro mě jde o nadčasovou knihu, ke které se rád někdy vrátím.... celý text
Hrozny hněvu
2007,
John Steinbeck
Od Steinbecka jsou "Hrozny hněvu" mojí nejoblíbenější knihou. I když jsem nikdy nezažil chudobu a nikdy nemusel cestovat do jiné části země, abych nemusel živořit, stejně jsem si všechno mohl prožít s hlavními postavami a zažívat s nimi jejich těžkosti, cítit kalifornská vedra a brát si k tělu urážky ostatních lidí. John Steinbeck je perfektní vypravěč, který - dle mého - nejvíce exceluje v tom, že umí perfektně vystihnout dobu a psychologii postav. (Takový americký Dostojevský.) Píše velmi lidsky a citlivě, ale zároveň se nebojí ukázat tuto ošklivou část historie takovou, jaká byla, aby si čtenář udělal dobrý obrázek. Vím, že i když je kniha dlouhá, stejně utekla velmi rychle a moc mě bavila.... celý text
O myších a lidech
2004,
John Steinbeck
Pár dní zpátky jsem dočetl "Na východ od ráje", tak jsem dostal chuť napsat komentář i k další skvělé knížce od Steinbecka. "O myších a lidech" se ke mně dostalo na střední škole, kde jsme museli tuto knihu přečíst a psát z ní test. Kdykoliv jsem měl číst knihu na sílu, trápil jsem se u toho, i když mě čtení baví. Ihned po povídkách od Poea (správně vyskloňováno? :D) byla "O myších a lidech" první povinná četba, která mě moc bavila. Líbí se mi popis doby a prostředí, atmosféra novely není nutně hutná, ale cítíte z ní nesnáze, charakteristickou nudu a smutek z nenaplnitelných snů. Steinbeck je mistr na popisování hlavních postav a i ty z této knihy jsou bravurně vykreslené a nezapomenutelné. Konec je hodně smutný - i když jsem věděl, co se stane (učitelka spoilerovala...), stejně můj čtenářský zážitek nebyl nijak ochuzen.... celý text
