charlosina
přečtené 477
Kafka na pobřeží
2006,
Haruki Murakami
Vážený pane Murakami, vzpomínám si na naše první setkání, které proběhlo před několika lety skrze knihu Norské dřevo. Ta mě zaujala svou "jinakostí", jakousi neevropskou náladou, jinou kulturou, rozdílným charakterem. Zvláštní bylo ono putování literárním světem Norského dřeva, leč nebylo nelíbivé. Po několika letech, docela nedávno, zavítala jsem do Vašeho světa 1Q84, kde jsem se cítila - upřímně řečeno - poněkud ztracená, ale našla jsem cestu ven, váhajíc, zdali to bylo dobře, či nikoliv, avšak přesvědčena, že svět, v němž panují dva měsíce, není světem, v němž nalézám zalíbení. I přesto nechala jsem se zlákat Kafkou na pobřeží a vstoupila do třetice do Vašeho literárního světa, nyní přesvědčena, že již naposledy. Ono totiž svět, v němž nefunguje vztah příčina-následek, přestože celý příběh k němu směřuje, není světem, ve kterém se orientuji, a ozvláštnění typu postav, které si povídají s kočičkami (proč vlastně? či za jakým účelem?) nebo které umí zapříčinit pršící pijavice a ryby z nebe (a opět: proč vlastně?), postav, které na sebe umí vzít různou podobu a ovlivňovat průběh děje (ale z jakých příčin?), není dostatečné, naopak - toto "ozvláštnění" prohlubuje mou nejistotu ohledně toho, zdali samoúčelnost může mít výpovědní hodnotu, minimálně na té rovině, kdy se ptáme alespoň po významu, když už ne přímo po smyslu. Kafka na pobřeží je pln fantaskních obrazů, avšak ty nemají žádné vyústění, a tudíž nefungují. Jen proplouvají kolem, neotiskují se, nemají totiž čím - vyprázdněná metafora. Příběh chlapce, který chtěl být nejdrsnějším patnáctiletým klukem na světě (pravděpodobně proto cvičil, jak nám vypravěč několikrát podrobně popisoval) a chtěl se vyhnout svému oidipovskému osudu (a vyhnul se mu vůbec? a co ta jeho sestra? byla vůbec nějaká?), aniž bychom se dozvěděli, co je příčinou, natož pak důsledkem onoho počínání, jsem sice dočetla do konce, ale jediné, co ve mně zanechal, je one pocit toho, že vypravěč je tak trochu perverzní a že menstruací zakrvácená hadra pohozená v lese může někomu změnit celý jeho život - jako panu Nakatovi (jediná postava, o které víme, že jej učitelka v lese zmlátila a můžeme se domnívat, že pravděpodobně v důsledku tohoto otřesu se stal takovým, jakým byl). Pane Murakami, nechápejte mě špatně, nejsem z těch bytostí, které potřebují znát odpovědi na všechny otázky vyčnívající mezi řádky (i když v tomto případě jsou to otázky vyplývající přímo z textu samotného), ale pravděpodobně potřebuji trochu víc než jen odkazy k Beethovenovi, Oidipovi, genderové rovnoprávnosti atp., vlastně vůbec nejsem fandou překombinovaného děje, navíc pokud se nikde nepropojí a nevyústí v celek. To se tady totiž neděje, ani v náznaku. Tímto se s Vámi loučím, víckrát se již zřejmě nesetkáme, i tak Vám děkuji za možnost nahlédnout do Japonské kultury (z níž se zřejmě chcete vymanit a proto pracujete s motivy západního světa), nicméně co naplat - ačkoliv je Váš literární svět bohatý, v konečném důsledku ničím neobohacuje, tudíž sbohem, Vaše (dnes již ex) čtenářka... celý text
