Dominik_13
přečtené 418
Jak se stát jiným
2023,
Édouard Louis (p)
Protože nevíme (a asi ani nemáme vědět), nakolik je kniha stylizovaná do autobiografie pravdomluvná, měli bychom se na ni dívat jako na jakoukoliv jinou beletrii. Tedy: neměli bychom hodnotit vypravěče a jeho hodnoty, ale dílo jako takové. Jeho styl, jeho naléhavost, jeho psychologický rozměr... (Co tím chci říct: neposílejte autora na psychoterapii; zkuste se spíše zamyslet, jestli je postava Édouarda z knihy psychologicky uvěřitelná; je dost možné, že vás bude rozčilovat, stejně tak vás může rozčilovat Humbert Humbert, což nic nemění na kvalitách Nabokovova díla.) Édouard Louis píše dobře, dokáže vás vtáhnout do (asi) své hlavy, všechno rychle odsýpá. Ale i když jsem knihu přečetl během jednoho dne téměř na posezení, už jsem nebyl tak okouzlený jako v Louisových prvotinách. Nejde jen o to, že Louis píše zase o sobě: tentokrát se zaměřuje na jiné části svého životního příběhu a je docela fascinující sledovat dění v jeho hlavě, jeho cílevědomé zaměření na změnu (trošku mě mrzí nepoměr mezi částí o Amiensu a o Paříži - jakoby se ke konci Louisovi přestalo chtít vyprávět; svou touhu vymanit se ze světa chudoby popsal velmi podrobně, závěrečné "prozření" ve světě bohatých mužů přišlo z ničeho nic). Jenže Louisova díla mě vždycky přitahovala z velké části svou formou, mícháním časových rovin, střídáním vypravěčských situací... Jak se stát jiným už není tak rafinované jako v minulosti. Není zcela bez nápadu, ale je mnohem, mnohem lineárnější. Nemusí to samozřejmě být nutně chyba, každé dílo, každý příběh si žádá své; ale po dočtení se u mě nedostavil ten pocit jako kdysi, když jsem zaklapnul Skoncovat s Eddym B. a věděl jsem, že jsem dočetl něco mimořádného.... celý text
V noci je každá krev černá
2022,
David Diop
Krátký a intenzivní ponor do mysli mladého senegalského chlapce, který se vlivem válečných zážitků v myšlenkách vrací zpět k nemnoha formujícím událostem svého života a snaží se v nich najít nějaký smysl, snaží se pochopit jejich příčiny a zorientovat se tak ve světě. Jazyk románu je úžasný. Jak se hlavní postava/vypravěč snaží vyznat sám v sobě, vyjadřuje se dookola stejnými větami, stejnými frázemi, skoro jako v nějakém zaříkávání, postupně vyjevuje nové a nové detaily o dříve vylíčených zážitcích a vymýšlí jejich nové interpretace, zachází hloubš do minulosti a my jako čtenáři postupně zjišťujeme, jak se jeho vnímání vlastního příběhu hrůzně odlišuje od reality.... celý text
Nevědění
2021,
Milan Kundera
Knihu jsem si pořídil hned, jak vyšel její český překlad (třikrát hurá Anně Karenině), ale roztrpčen Slavností bezvýznamnosti jsem její četbu odkládal, protože jsem se bál dalšího zklamání od mého oblíbeného autora. Naštěstí zbytečně. Nevědění je destilovaný Kundera. Kundera, který už k vyjádření myšlenky nepotřebuje (nebo nechce používat) rozmáchlou románovou formu jako do 90. let: vyprávění a úvaha jsou postaveny na jednu roveň, jejich úlohy jsou zcela komplementární. Dějové oblouky hrstky postav jsou jednodušší než kdy předtím, o to pozoruhodnější je jejich psychologie propracovaná tak pečlivě na tak malém prostoru (nenechte se zmást útlostí díla: množstvím námětů a hloubkou postav předčí většinu knih). Nevědění je jen zdánlivě román o emigraci; ve skutečnosti je o různých formách lidského míjení. P.S.: Nevím, jak byla Sylvie Richterová nominována na vrchní autoku kunderovských doslovů, ale za její nahrazení bych se vůbec nezlobil. Její mnoha stránkový elaborát je jen změtí úvah nad četbou prošpikovaný rádoby učenými odkazy na různé filozofy (aneb Heideggerem se vysvětlí vše, stejně mu nikdo nerozumí). Autorka sice několikrát upozorní na geniální architekturu Kunderova díla, ale neudělá nic proto, aby ji čtenáři přiblížila (což je nakonec možná dobře).... celý text
Nebe
2023,
Mieko Kawakami
Tato kniha podle mě není tím, čím chce být. Popisy šikany na čtenáře samozřejmě silně zapůsobí, je to ale dáno spíše samotným tématem než jeho literárním zpracováním. Psychologie vypravěče je vcelku uvěřitelná (možná vás jeho postava bude rozčilovat, ale to je v pořádku; více mě trápily velké časové skoky ve vyprávění: snad měly naznačit jistou monotónnost vypravěčových myšlenek a pocitů, ale reflexe především závěrečných událostí mi chyběla). Jenže autorka měla zřejmě větší ambice než odvyprávět příběh šikanovaného chlapce: román je protkán pasážemi o smyslu života a postavení jedince v něm. Čtrnáctileté děti (které v jiných situacích trousí jen pár slov) na různých místech textu vedou celostránkové učené monology o svém pojetí spravedlnosti a řádu světa a vývoj hlavního hrdiny má spočívat v tom, že se v těchto různých protichůdných koncepcích snaží zorientovat. A celé to působí nevěrohodně a strašně na sílu. Kniha se mi nehodnotí snadno. Není totiž nezajímavá nebo špatně napsaná; je spíše podle mě špatně vymyšlená. Myslím, že rozumím, jaké vyznění měla mít, jaké myšlenky chtěla zdůraznit; jen forma, kterou se tak děje, nevede k příliš uspokojivému literárnímu dílu. P.S. Doslov k českému vydání je na úrovni lepšího referátu s objevnými tvrzeními typu "šikana je nežádoucím společenským jevem, se kterým se setkáme všude na světě nejen na školách..." nebo informací, že francouzští naturalisté se snažili pobouřit společnost (četla autorka doslovu někdy Zolovy teoretické stati?!). Než toto, raději nás prosím doslovů ušetřete...... celý text
Elizabeth Finchová
2023,
Julian Barnes
Julian Barnes rozhodně nepíše jednu knihu stále dokola, ale po celou svou kariéru s různou intenzitou prozkoumává otázku poznatelnosti jiného člověka a schopnosti podat o životě druhých (ale i sebe sama) věrohodné svědectví (nebo aspoň relevantní zprávu). Někdy to dělá románově (Vědomí konce), jindy více esejisticky (Flaubertův papoušek) nebo v podobě téměř čisté literatury faktu (Muž v červeném kabátě). A v Elizabeth Finchové to udělal znovu a tentokrát je strašně obtížné knihu jakkoliv popsat, kamkoliv zařadit. Otázek, které nastoluje, je celá řada (lze druhého poznat? jak o něm vyprávět? lze nalézt nezaujatý postoj? jak se vyrovnat s protichůdnými pohledy? je nutnou součástí každého citu a každého vyprávění lež?), stejně jako postupů, které k tomu využívá. Vprostřed románu vás přepadne historická esej, která s celkem díla zdánlivě nesouvisí avšak pro Barnese platí něco podobného jako pro Kunderu: sjednocujícím prvkem románu není příběh, je jím téma. Zdejší exkurz do antických dějin tedy také (mimo jiné, samozřejmě) ukazuje závislost našeho poznávání historie na jejích vypravěčích, roli mýtů v příbězích, na kterých stojíme (jako společnost nebo jako jednotlivci)... Baví mě, že název knihy vzbuzuje naprosto falešná očekávání: vždyť vidíme-li jako titul jméno postavy, očekáváme (snad celkem po právu), že jí se bude román týkat, že ji budeme v románu poznávat (vemte si Paní Bovaryovou, Annu Kareninu, Jana Kryštofa, Paní Dallowayovou, ...). Avšak román o Elizabeth Finchové je román o neúspěšné cestě za sepsáním románu o Elizabeth Finchové.... celý text
Dům na kopci
2015,
Shirley Jackson
Není to horor, na jaký jsme dnes zvyklí z všemožných filmů, seriálů a knih. Podle měřítek mnoha lidí to snad ani horor není vůbec. Pokud se s tímto vědomím do knihy pustíte, předejdete zklamání, které lze číst v různých komentářích okolo. Shirley je silná tam, kde obvykle: v psychologickém prokreslení postav, které se často děje skrze vynikající dialogy (opravdu mě fascinuje, jak jí stačí pár řádků, aby stvořila uvěřitelnou a nezaměnitelnou postavu), ve vytvoření tísnivé atmosféry. První polovina knihy mi přišla lepší než ta závěrečná: poznávaní jednotlivých charakterů a samotného domu bylo zábavné. Ono gró románu, tedy popis vlivu domu na hlavní hrdinku, mi však přišlo příliš náhlé, slabě motivované a - bohužel - i dost nepůsobivě napsané.... celý text
Sluneční hodiny
2023,
Shirley Jackson
Přijetí této knihy do značné míry závisí na vašem očekávání: jestli vás láká především škatulka "horor", budete strašně zklamaní, protože i přes pár hlasů ze záhrobí se zde nic duchařského a strašidelného nepřihodí. Pokud prahnete po silném ději s uspokojivou katarzí, taky se obraťte po jiném titulu. Ale jestli máte slabost pro brilantní dlouhé dialogy překypující cynismem, sarkasmem a černým humorem, dlouho byste hledali lepší knihu.... celý text
Húrinovy děti
2007,
J. R. R. Tolkien
A když už jsem si začal myslet, že fantasy přestává být pro mě, že další velkolepé vyprávění o cynických hrdinech a přemoudřelých čarodějích prostě nezvládnu, vrátil jsem se ke starému dobrému Tolkienovi a zas a znovu jsem byl fascinován. Těžko se popisuje čím. Číst Húrinovy děti je jako číst staré mýty, založené na tíživých sudbách, které nelze odvrátit, na činech bytostí, které nelze přemoct, na bláhové odvaze lidí, která často nevede nikam. Tolkienovy věty jsou klidné, přesné, zhuštěné, každé slovo je na svém místě, jazyk sám je naplněný tíhou. Abyste vše ocenili, nechce se po vás málo: postav je mnoho, vztahy mezi nimi jsou košaté. Věnujete-li však dílu patřičnou pozornost, dostane se vám zážitku, který je (bohužel) ve světě literatury dost vzácný.... celý text
Klára a Slunce
2022,
Kazuo Ishiguro
Život je smutný. Kazuo Ishiguro to ví. Kazuo Ishiguro nepíše knihy, aby vyprávěl velké příběhy, nepíše sci-fi, aby nám představoval své vize apokalyptické budoucnosti nebo aby hluboce diskutoval filosofické otázky. Ve svých knihách sahá po různých tématech, různých prostředích, různých historických okolnostech, aby zas a znovu připomněl a v různých souvislostech ohledal jednu věc: že život je smutný a že si za smutek můžeme sami. Kazuo je mistr psychologie, mistr dialogu a mistr popisu, mistr budování scén, během kterých se nic moc nestane, které nejdou pořádně převyprávět, které by v jiných knihách byly shrnuty v jedné větě: a on na nich postaví celou kapitolu, v níž toho o lidech prozradí více než nekonečné police s knihami v obchoďácích. Kazuo je mistr jazyka. Tolik lásky a péče, kterou lze cítit za každým slovem, za každou větou! Až se mi chtělo plakat štěstím nad krásou jazykové stránky (knihu jsem četl v originále). Nakonec jsem opravdu plakal: ale smutkem. A lítostí nad neuskutečněnými a neuskutečnitelnými lidskými touhami, nad zklamáním a nenaplněním, které přináší mezilidský kontakt a které Kazuo tak přesně vystihl, aniž by o nich někde přímo psal. Je to více než rok, co jsem knihu dočetl. Už bych nedokázal zrekonstruovat, o čem přesně byla, jak postupoval sled událostí. Ale pamatuju si ten pocit: pocit Kláry za výlohou v obchodě, která s naivní nadějí vzhlížela ke kolemjdoucím, pocit Kláry, která se snažila přinést štěstí své nové rodině a nechápala vyvstanuvší překážky, pocit Kláry, snažící se zachránit svět a člověka cestou za sluncem, a můj pocit, pocit člověka, který ví vše, co Klára ne, a chtěl by ji mít u sebe a obejmout ji a obránit ji před zklamáním: ale nemůže, protože nemůže obránit ani sebe. P. S. Nerad srovnávám, zvlášť ne u mého nejoblíbenějšího autora. Ale tohle je dost dobře možná nejlepší Ishiguro.... celý text
