Elizza
přečtené 105
Povolání: Zaklínačka
2012,
Olga Gromyko
Zaklínačka zastydlá v pozdní pubertě postižená těžkou formou sarkasmu se mi trefila do vkusu naprosto přesně. Text je čtivý, vtipný a dobře odsýpá, problémem je ale samotná zápletka, která se během pár kapitol úplně zbortí a nečíst to na jeden zátah, asi bych vůbec netušila, o čem je řeč. Námět sám o sobě je už značně provařený, ale budiž, může být. I ohraný koncept může bavit. Jenže skutečné řešení problému je zoufale krátké, což je na pouhých 200 stranách dost na pováženou. Volha má v zásadě dva úkoly. Zpacifikovat lidožravého chlupáče a napsat zápočtovou práci. Většinu času ovšem courá po okolí s králem upírů a pro splnění prvního a zásadnějšího úkolu udělá pouze to, že si nechá opravit meč. Zápočtové práci se věnuje víc a poctivě se pokusí zavraždit své hostitele v zájmu vědy, ale kvůli tomu přece člověk nečte knihu o lovu nestvůry. Ta se objeví až v závěru a pro Volhu si musí vyloženě dojít, jinak by zaklínačka asi výletovala do skonání světa. Suma sumárum, zásadní události by se vešly do pár stránek. Až si říkám, jestli by nebylo lepší být to obráceně, kdyby primárním cílem bylo dosažení zápočtu a "chlupáč" se jen připletl, protože tak nějak by míra hrdinčiny aktivity odpovídala. Ale jelikož jsem se bavila a Volha, na rozdíl od hrdinů knihy, která mi přišla do ruky potom, nebyla úplně blbá, nechám to na 3 hvězdičky.... celý text
Ritmatik
2017,
Brandon Sanderson
Jak zhodnotit Ritmatika? No... blbě. Už klasický problém je absence navazujícího dílu. Kniha sama o sobě sice obstojí, ale systém magie se opravdu jen škrábne po povrchu. Joel to chce pochopit a já taky, sakrauž! Kniha se dobře čte, postavy jsou fajn, magie je zajímavá, alternativní svět skvělý a celé to pěkně odsýpá... Ale je to Sanderson. Lokality jsou všeho všudy dvě, postav asi deset a až na jedinou výjimku nemají žádný závažnější problém a hlavního záporáka znáte od momentu, kdy vejde do dveří. To se s Elantris, nebo Archivem, kde jsou postav desítky, všechno se tam sype, problémy se valí ze všech stran a postavy se pohybují na celé škále šedi, prostě nedá srovnávat. Je to fajn kniha, ale spíš pro mladší publikum, nebo jako vstupní bod do Sandersnova světa. Případně oddechovka na volné odpoledne. Takže suma sumárum: zklamaná nejsem, ale euforie se taky úplně nekonala :)... celý text
Hořící kůň
2017,
Františka Vrbenská
Někomu hoří kůň, někomu mozek. Když zapálený fantazák vezme do ruky knihu, v níž je láska, intriky, staří bohové a mystika, co by se mohlo pokazit? Inu… skoro všechno. Už na první stránce člověka uhodí do ksichtu květnatý jazyk, který autorky dohnaly do vskutku úctyhodné podoby. To smekám. Pravdou ovšem je, že se mi nezačítalo úplně dobře a trhalo půl knihy, než jsem si zvykla. Popisy krajiny a měst sice byly působivé, ale vcelku zbytečné a mnohdy přímo bránily tomu si danou lokaci představit. Kromě rozkvetlého jazyka českého vypouští postavy z úst i slova svého jazyka, ať už je to katalánština, baskitština, nebo něco úplně jiného, která dodávají trochu té autenticity, byť narušují plynulost četby. Problém je v tom, že kniha sice má na konci slovník, ale v něm najdeme jenom část slov psaných kurzívou. Listování na konec a hledání slov může lehce vyrušovat, ovšem neustálé hledání něčeho, co ve slovníku není naopak silně vytáčí. Je pěkné, že vím, jak se katalánsky řekne "do pr*ele", ale to už jsem jednak věděla a druhak zase nevím, co znamenalo dalších padesát výrazů. Problém představují i jména postav, kterých je hodně. Jakože fakt hodně a všechna jsou pochopitelně cizí. Zejména u muslimských postav si člověk nikdy není jistý, jak se to jméno vůbec čte a mnohdy ani kdo to je, protože všichni neustále mluví a zmiňují další a další lidi a jména, do toho si přidejte různé příbuznosti různých vládců, jejich manželky, sestry, otce, matky… a najednou si gratulujete, že si vůbec pamatujete jména ústřední dvojice. Jinými slovy, je v tom hrozný brajgl. Ale i když se alespoň základně zorientujete, nemáte vyhráno. Zaručeně nejlepší postavou je sám záporák Spin de mul, jehož motivace sice ztratila smysl před půl tisíciletím, ale stále je to alespoň trochu konzistentní osoba, která má ve středověkém Španělsku skutečně široké pole působnosti. V celé té kumpanii, kterou je Hořící kůň zalidněn, je totiž přesně jeden člověk, který usoudí, že paktování s démonem není úplně dobrý nápad. Všichni ostatní si to možná myslí taky, ale je jim to jedno. Samostatnou kapitolou je pak ústřední duo. Pokud jste si v dobách povinné četby klepali na čelo, jak rychle se do sebe zamilovali Romeo a Julie, tak od těhle telat ruce pryč. Brisca se totiž do svého milého zamiluje nejen na první pohled, ale dokonce mu v té chvíli ani nevidí do obličeje. I přesto spolu stráví jen hodin, protože se ihned musí rozdělit a Briscu začne stalkovat démon… což se vůbec nemuselo stát, kdyby milá Brisca uměla držet pusu. Celou knihu tak sledujeme Briscu, Iranzua a několik dalších postav, které křižují Španělsko sem a tam a nějakým záhadným způsobem na sebe natrefují, přičemž se člověk může jen dohadovat, kde kdo zrovna je. K dispozici sice máme mapu celého poloostrova, ale je nám k ničemu, protože v ní chybí většina výchozích bodů a jakýkoli náznak členitosti terénu, nebo nedejbože cesty. Příběh se ze začátku (nebo se mi to jen zdálo vzhledem k zdlouhavému začítání?) celkem vleče. Některé části by tam klidně vůbec nemusely být a nestalo by se vůbec nic, stejně tak i některé vedlejší postavy, o nichž člověk stejně brzo zapomene, že už by je měl znát. Ústřední duo je celou dobu spíš smýkáno sem a tam, než že by někam směřovalo, především tedy Brisca. Jelikož se pod Pyrenejemi několik desítek malých státečků mydlí hlava nehlava, je smrt na každém rohu a upřímně… dost nudí. Nepřekvapí nejen kvůli tomu, že jsou mnohé smrti za asistence čtenáře dávno rozplánované, ale také proto, že se stále opakuje stejný scénář. Je ta postava z nějakého důvodu sympatická? Do pár stránek je kaput! A tak pořád dokola. Kdo všechno z těch desítek lidí přežil celý děj bez vážnější úhony? Hrom? Všichni ostatní přišli o život, nebo alespoň o pár tělesných součástí a pro pořádek, jednu ztrátu tělesné součásti jsem dané postavě už i přála, protože mě štval a vyloženě mě urazilo, že k ní nakonec nedošlo. Iranzu má být prý prokletý – to proto ta jeho smůla- potíž je v tom, že Iranzu při své smůle přežívá úplně, ale úplně všechno. Bitvy, atentáty, stakilometrové pochody, umrznutí… dokonce i „ztrátě tělesné součásti“ se dokáže absolutně nepochopitelným způsobem vyhnout. Tak jakápak smůla? A pak je konec. Po desítkách stran, kde se rozepisovalo kde co, se nám závěr smrskává na pár stránek, z nichž velká část slouží jako obhajoba záporáka. Epické vyvrcholení příběhu obnáší Iranzua a Briscu, kteří jdou na jisté místo, na němž vlastně sami nevědí, co na něm mají udělat. Zde potkávají záporáka a Brisca po desítkách stran fňukání nad svojí marnou láskou… udělá rozhodnutí, k němuž ji absolutně nikdo nevyzýval a nikdo ani nenaznačil, že je to jedna z možností. Navíc se ani nedovíme, jestli v tom vůbec byl nějaký smysl a čemu to pomohlo. Sám Iranzu tomuto šokujícímu obratu prostě přihlíží a neřekne ni popel. Prostě proč. Za zmínku stojí ještě epilog, který řadím k těm suverénně nejhorším, co jsem kdy viděla.... celý text
Cytonik
2022,
Brandon Sanderson
Jak to shrnout... zatímco od jedničky jsem se vyloženě nemohla odtrhnout, tady už to problém nebyl. Sanderson dokáže vyloženě každý svět zalidnit plejádou bytostí, které prostě musíte milovat... ale zatímco dříve se na čtyřech stech stran sváděl boj se systémem a politikou, tady se skáče po šutrech. Akce ubylo, za to přibylo filozofie, ať už v podání pubertou procházejícího M-bota, nebo luštění pátračské historie. Mimochodem, budu si muset dát repete, protože mi ten brajgl kolem pátračů pořád nedává úplně smysl. Jak mi ve dvojce chyběly staré postavy, tak tady to zůstává, jenom se přidávají i ty z dvojky(krom jednoho velice otravného kraba). A i když ty nové rozhodně neurazí... Krychle je prostě Krychle. Hodně prostoru je, pochopitelně, věnováno věcem kolem cytoniky, která se začíná maličko hodně komplikovat a přiznám se dobrovolně, že jsem kolikrát neměla šajn, co se tak právě děje. Konec mě vyloženě zklamal. Nedozvěděla jsem se v podstatě nic, akorát se vyrojil další bambilion otázek. Neříkám, zodpovězených otázek bylo v průběhu celého dílu celkem dost, ale zase se vyrojilo x dalších, které do vydání dalšího dílu stejně zapomenu. Nemožnost navázat něčím dalším tu vyloženě chybí. Asi jsem příliš jednoduchá, ale víc mi vyhovovaly doby, kdy se nepřítel zneškodňoval zmáčknutím čudlíku, ne pětistránkovou filozofickou úvahou. 3,5*... celý text
Výhled na hvězdy
2020,
Brandon Sanderson
Miluju sci-fi, miluju komplexní světy, miluju mimozemské rasy. Trochu mě mrzelo, že druhý díl v podstatě zapomíná na postavy z jedničky, které do děje zasahují minimálně, ale zase je nahrazuje kupou nových a zajímavých bytostí. Všechny ty vesmířanské reálie, kultury, zvyky...ááá, moje krevní skupina. Miluju to. Jediné, co i zaryté fanynce obrátilo oči o devadesát stupňů, byla až bolestivá repetetivnost, respektive neschopnost hlavní hrdinky pochopit, že její sociální instinkty stojí za houby. Že někoho špatně odhadneš jednou... to se může stát. Ale za jeden rok to stihnout hned třikrát, to už je i na mě kapku moc.... celý text
Vzhůru k obloze
2019,
Brandon Sanderson
Miluju ten pocit, když se během četby mění pocit "to je ale volovina nelogická" v " Jo takhle to je!" Prostě když se vyhlazují logické lapsy. Za to prominu i oblíbené klišé, že je hlavní hrdinka pomalu trpaslík. Nalijme si čistého vína, Spensa je v začátcích v podstatě chodící nádrž pasivní agrese, koncentrovaného vzteku a nutkavé potřeby kompenzovat svou malou výšku i pověst výše zmíněným. Trochu mi připomínala Katniss. Trochu. V průběhu knihy se z ní, vlivem prostředí a toho, že nemá za kolegy úplné pitomce, mění v úplně jinou osobu. Co si budeme vykládat, kontakt s realitou (rozumějte, s paní s kosou) prostě člověka změní. Lidsky řečeno: Spensa je Super. Byť nejsem technický typ, užila jsem si knihu na sto procent, co na tom, že si pořád nedokážu správně vizualizovat, jak asi vypadá světelné kopí. Jediné, co mi vadilo, bylo rozmístění ilustrací, respektive technických nákresů, které se v knize zpětně neskutečně blbě vyhledávají. A první a poslední zase shazuje ražba obálky. Jednou taky překladateli ujel enter, zmizela tečka a začal překládat to, co dřív nepřekládal. Ale jinak dobrý. Miluju hvězdné stíhačky, nehorázně žeru Spensu, Jorgena, Krychli a ten zbytek co buď přežil nebo ne, nutně potřebuju Hrůzoslimáka Ničitele a strašně ráda bych poznala člověka, co si dobrovolně začne říkat Pláštěnka, Zvýrazňovač, nebo Nos. Jenom ten arzenál nadávek by to - možná - chtělo kapku rozšířit :)... celý text
Tyrolské elegie
1885,
Karel Havlíček Borovský
Neberte si to k maturitě. Fakt ne. Radím vám dobře. S Karlem Havlíčkem je sranda, ale nic moc z toho nevykoumáte.
Tady, teď a tehdy
2020,
Mike Chen
Já vám nevím... zlý to nebylo, ale že bych z toho zrovna skákala nadšením do stropu... Vůbec mi nesedl styl. Obzvlášť na začátku, než jsem si zvykla, jsem měla místy pocit, že čtu technickou příručku. "Miranda zaujímající tázavý postoj" byla buďto předčasně ve středním věku, nebo se prostě nechovala na čtrnáct. Konec byl pěkný, ale přišlo mi to tak nějak moc snadné. Teda, já bych na místě nikoho z nich být nechtěla, to zas ne, ale přece jen se mohlo vyskytnout alespoň něco. Já nevím, alespoň ty dva chudáci, které tam přepadli, to mohli alespoň ohlásit policii, ne?... celý text
Zkrocení zlé ženy
2011,
William Shakespeare
Přečetla jsem jen jednou, repete těsně před maturitou jsem vzdala, protože jsem v mezeře stihla tak nějak dospět do bodu, kdy už se nasměju každé pitomosti. Vzhledem k přecitlivělosti dnešní doby nedávám téhle věci moc velké šance. Neustálé ponižování mladé ženy za to, že tak nějak odmítá být poslušnou slepicí a její transformace v slepici díky pochybnému muži, kterému jde jen o její peníze? To už dnes v jistých částech světa asi moc šancí nemá. Co si budem vykládat, stát se tohle v dnešní době, polovina ansáblu vyfasuje podmínku za podvod, případně domácí násilí.... celý text
Romeo a Julie
2008,
William Shakespeare
Neříkám, že je to špatné, jen se člověk musí přenést přes fakt, že je Juliině matce plus mínus šetadvacet. Jak to tak decentně říct. Klasický příběh, kterak se osmnáctiletý kluk zamiloval do třináctileté holky, vzali se a spáchali sebevraždu. To celé v řádu dvou dnů, přičemž jako vedlejší efekt vychcípala polovina města. Takže... romantika?... celý text
Dorotka z hor
2010,
Věra Řeháčková
Jako malé se mi to docela líbilo, i když nutno podotknout, že jazyková stránka věci rozhodně neodpovídala devítiletým dětem. Teď z odstupem let a trochou rozumu navíc, mi nezbývá, než říct...:kdo sakra vymyslel, že takhle ta anotace vypadá OK? Všiml si někdo, že tam má úplně zybtečný odstavec, který je navíc na špatném místě?... celý text
Putování pod koňskou plachtou
2009,
Věra Řeháčková
Dobře... dočetla jsem to. Už je to snad deset let a nikdy jsem se k tomu nevrátila. Po těch letech si pamatuju především na krajně podivné rychlovztahy a především naprosto příšerný jazyk, který ani v nejmenším nepřipomínal něco, co se honí v hlavě dvanáctileté holky. Příběh byl zajímavý, ovšem forma přímo vyzývala k tomu, se na to vykašlat. Tři hvězdy jen za to, že je to jedna z mála knih téhle autorky, ze které neřve photoshopová funkce oříznout, na padesát metrů.... celý text
