Eslem
přečtené 687
Královna ohně
2016,
Anthony Ryan
Završení velmi nepříjemného překvapení. Zatímco v Písni krve autor dokázal citlivě a poutavě odvyprávět příběh, jehož jádrem byl v podstatě výcvik mladých náboženských fanatiků, další dva díly se přetavily ve velmi neumělý pokus napodobit Eriksonovu malazskou řežbu. Všechny postavy se jako lusknutím prstů stávají nesympatickými, píseň krve Vélinovi zničehonic umožňuje odhalovat lež, z neschopných slečinek se rychlovýcvikem rekrutují wonder women, bojoví psi a kočky jsou postrachem, jen když se to autorovi zrovna hodí... K tomu chabá mystika korunovaná směšným příběhem o bastardovi čarodějnice. Opravdu mě nenapadá žádná jiná série, která by to po prvním dílu takto vzala ze srázu.... celý text
Jméno větru
2012,
Patrick Rothfuss
Už dlouho jsem se nesetkala s tak přepálenou anotací. Po jazykové stránce je kniha napsaná/přeložená velmi zdařile (ovšem Kvothe, Kote a všechny jeho další varianty zní v češtině prostě hloupě), dějově by se však dala shrnout jako 200 stran úvodní kočovné nudy plus dalších zhruba 300 stran umělecky popsaného vzdychání nad nesympatickou dívkou, kterou se autor snaží obestřít hávem tajuplna. Snad to měla být parodie na dívčí YA trend, pro změnu s toužebně ukňouraným nesmělým mládencem, který se nikdy na nic nezmůže a zřejmě proto přitahuje každou vnadnou mladou ženu z okolí. Občas dějem prosvitnou zajímavější okamžiky, převážně ze studia na univerzitě, ale na více než 600 stránkové stopáži je jich zoufale málo. Je mi jasné, že má autor všechno hezky promyšlené, od jmen věcí až po druhy ticha, a snaží se nás přesvědčit, že vata je cukrová a ať si ji vychutnáme, ale mě touto snahou na úkor děje prostě předávkoval.... celý text
Ydris: kniha první
2017,
Květoslav Hönig
Knihu bych spíš řadila do YA žánru - navzdory deklarovanému autorskému záměru jde o průměrně napsaný, naivní pokus o high fantasy, který se dojem nápaditosti snaží vyvolat přeplácaností a náročnějšího čtenáře spíš nechtěně rozesměje než posadí na zadek. Reklamu a sebevychvalování bych autorům asi až tak nevyčítala - v dnešní době, kdy recenzenti selhávají na plné čáře a zahlcují internet nic nenapovídajícími a vesměs pochvalnými bláboly, by od domácího autora, který navíc nemá v zádech nakladatele, nejspíš byla sebevražda přiznat, že jeho dílo není revoluce a naprostá bomba. I když tím, že pro dostupnou ukázku vybrali prolog 1, si vzápětí sami podrazili nohy - tahle pasáž patří k těm nejhorším a opravdu nevyznívá tajuplně a s příslibem, jak byla asi myšlena. Shodnu se s většinou předchozích střízlivých komentářů - svět je viditelně vymyšlený s nadšením (ovšem rozhodně bližší Paolinimu než Martinovi), ale literárně se autoři zkrátka přecenili. Sloh je kostrbatý a dost úsměvně z něho vyskakují části, kdy se jeden z nich vyžívá ve snaze o poetičnost. Obohacování češtiny taky nebyl úplně dobrý nápad a místy pokusy o originalitu sklouzávají až do pitoma - nedlouhé vlasy, ne nepohledný, správcovo titulování Wraela obludníkem a tak dál. Troušení vulgarismů a použití hovorové řeči většinou působí nahodile a jako pěst na oko a naprosto se míjí účinkem. Nebylo ani potřeba otrocky následovat příručku, která tvrdí, že by se měl autor opakování slov/jmen za každou cenu vyvarovat. Obecně bych výrazně ubrala na snaze o umělecký dojem (abstraktní umění mi nevadí, ale cpát ho do klasické fantasy asi nemá moc význam - radši tu mapu, prosím) a zapracovala na poctivém psaní. Zkušeného redaktora by to opravdu chtělo, protože takhle jen autorská slepota úřadovala ve dvou. Osobně high fantasy považuju za nejobtížnější ze všech podob fantastiky a nechci podceňovat mladé nadšence, ale myslím si, že schopnost ji psát zraje ruku v ruce s věkem a i pak zůstává vzácností. Většina pokusů o epiku totiž vyznívá naivně, pateticky nebo jednoduše směšně.... celý text
Drak bere vše
2015,
Hanina Veselá
Autorka ve mně vyvolala dojem silné inspirace Zelaznym a Neomillnerovou, ale její karetní hra mě po slibném začátku velmi rychle znudila, hrdinové přestávali zajímat a po přetrpění 400 strany jsem s knihou skončila. Jediné, co mi tak nejspíš uvízne v paměti, bude dost příšerná volba jmen (Delcante, Hajmón, Jasna, Zvin).... celý text
Sníh nebo popel
2017,
Sara Raasch
I na poměry dívčí YA hodně slabé - autorka dokonce vůbec nezvládla ani standardní milostný trojúhelník. Už jenom existence čtyř monosezónních království nebyl úplně dobrý nápad - možná mi uniklo nějaké vachrlaté vysvětlení (tři čtvrtě knihy jsem totiž spíš prolistovala), ale předtím, než zmrzly a staly se oblíbenou delikatesou, ty bobule v Zimním království dozrály jak? Se Skleněným trůnem bych vůbec nesrovnávala - má sice příšernou hrdinku, ale dějově je to úplně jiná liga.... celý text
Dcera hvězd
2018,
Michaela Burdová
Tak bohužel, s tím, jak se M. Burdová snaží psát dospěleji, její díla postupně ztrácí kouzlo, nemluvě o tom, že stále stejné nápady se donekonečna louhovat prostě nedají (posun od Fragmentu ke Klice byl varovnou předzvěstí). Dcera hvězd je naivní dark fantasy, u níž je od začátku patrné, že bude trpět nepromyšlenou přeplácaností. Na rozdíl od předchozí podobné tvorby však postrádá čtivost, která by čtenáře knihou protáhla až ke konci (vzdala jsem zhruba na straně 50). Za mě labutí píseň MB a opravdu mě to mrzí - doufala jsem, že se po Snížkovi zvládne vydat trochu jinou cestou. * za úvodní hon na lidi.... celý text
Zakázané slovo: Povídky o alternativní historii
2017,
* antologie
Určitě jedna z nejzdařilejších soutěžních antologií, které jsem četla. Vítězná povídka mi sice hodně připomněla Hovězí spravedlnost, která bodovala v Žoldnéřích fantasie, větší rozsah znaků jí však pomohl nepůsobit překotně a lépe zúročit potenciál. Osobně bych vyzdvihla především povídku Gálí, v dnešní době přehnané politické korektnosti myslím docela směle a současně nepředpojatě napsanou. Plusem sborníku je i překlad slovenských povídek, což mi přijde jako ideální kompromis mezi slovenskou účastí a optikou (převážně) českého čtenáře.... celý text
Žoldnéři fantasie: Na stopě zločinu
2018,
Michael Bronec
Tak po letech se Žoldnéři začínám mít pocit, že si omezený rozsah počtu znaků vybírá svou daň - není to tak patrné jako u loňské Hovězí spravedlnosti, ale zejména čistě detektivní povídky na této stopáži prostě vyšuměly do ztracena. Další věc jsou samozřejmě možnosti autorů, kteří mě sice skoro všichni dokázali něčím zaujmout, ale určitě ne nadchnout. Zajímavým nápadům chybělo příčetnější zpracování (K. Doležal), co se dobře četlo, bylo příšerně klišoidní (L. Koutová), hodně povídek sázelo čistě na podivnost a u posledních hexagramů jsem měla pocit, že byly do sborníku vecpány hlavně kvůli tématu. Jako nejpříjemnější povídka sborníku mi tak vyšlo Lékařské tajemství.... celý text
Dračí město
2018,
Petra Machová
Tak mi to nedá a musím přidat edit svého komentáře... Dračí město se zatím vrbí jako pěkná ukázka přehypované knihy, kterou ale čtenáři moc neskousli. Humbuk na Humbooku asi pomůže prodejnosti, ale bude to spíš prodejnost druhu: přečtu si to, ať vidím, jestli je to opravdu tak strašné (viz 50 odstínů ..., které by ovšem slovy šéfredaktora Host vydávat nechtěl :-) ). Nebylo by fér srovnávat s Naslouchačem, který má jedinečnou atmosféru a rozhodně je na hony vzdálený běžnému autorskému debutu, ale něco jsem o(d) Hostu načetla a DM jim opravdu do edičního plánu moc nezapadá, přestože si krásně vyhráli s obálkou. Takže docela věřím tomu, že proběhlo nějaké přimlouvání ze strany jiných autorů, které má P. Machová štěstí mít za kamarády. Otázkou je, kdo by toho na jejím místě nevyužil... Na to, kolik DM spolklo času a jací zkušení beta čtenáři se mu věnovali, je výsledek opravdu dost slabý a přiznám se, že nemám ponětí, kdo má vlastně být cílovou skupinou. Náročný čtenář určitě ne, jakkoli si anotace bere za rukojmí astronomické měřítko - už jen ta existence dvou světů tady vůbec nefunguje. Ani romantická linka se nevyvíjí, jak je u YA zvykem (tj. dívka celou knihu ukřivděně profňuká nad tím, jestli ji miluje/nemiluje, a který z těch min. dvou je ten pravý), což mě osobně netrápí, ale když si hrdinku pojmenujete Jana Jahodová, asi by se podle toho měla chovat, nebo přijdete o spoustu čtenářek/konzumentek Drakie. Největší podraz na čtenáře je ale fakt, že ještěři jsou vlastně upíři a Dračí město až na pár mytologických náznaků vůbec není o dracích (a jestli někde ve třetím díle budou, se mnoho z nich už asi nedozví). No a protože co Čech, to pisálek, není divu, že se spousta čtenářů chytá za hlavu, že se zrovna toto vydalo a ještě zrovna u Hostu. Každopádně pozitivní je, že Host má ve vydávání české fantastiky pěkně našlápnuto (Čepel entropie, Poloviční král), takže jen tak dál!... celý text
