evismaior přečtené 431

Nokturna 2021, Kazuo Ishiguro

70% - Na povídky svého oblíbeného autora jsem se těšila, zvlášť s vidinou že budou o hudbě, hudebnících a lidech milujících hudbu, ale sbírka mě zas tak moc neoslovila. A ani vlastně nemyslím, že by to bylo tím, že hlavní protagonisté se jen tak potácejí životem, ač často mají hudební talent, není mu popřáno řádného sluchu od okolního světa, a často se jen stávají vedlejšími postavami v příběhu někoho jiného. Ony ty povídky povětšinou mají jeden či dva naprosto skvostné momenty, až zdrcující svojí absurdností, že jsem se často nahlas smála, ale když jsem pak čekala nějaké vyvrcholení, rozuzlení, závěr, autor povídku náhle utnul a zkrátka vždy mi tam chybělo pár stránek navíc, kde bych strávila to nakousnuté. V Serenádě v E moll se tak polský kytarista Janek pokoušející se uplatnit v Benátkách stává svědkem bolestivého rozchodu postarší hudební hvězdy (kterou za železnou oponou Jankova matka poslouchala pořád dokola, až ho i Janek začal považovat za slavnějšího, než asi objektivně byl) s manželkou, která ho kdysi jako jedna z těch nájezdnic na LA hvězdy polapila, ale nyní je třeba znovu nastartovat kariéru a k tomu patří i změna image s novou mladší ženou. Podle autora to zjevně v showbusinessu takhle chodí, že nehledě na vzájemné city lidé přinášejí oběti modle úspěchu a slávy - líbezný zpěv a kytara se nesly nad benátským kanálem a nad ním se nesl i pláč. Moc smutné. V Come rain or come shine se zase manželský pár snaží vyřešit své problémy tím, že se soustředí na svého kamaráda, kterého silou nacpou do škatulky neúspěšného ztroskotance, přestože on sám se cítí být celkem spokojený. Manžel odjíždí na služební cestu a uděluje mu telefonicky spoustu rad, manželka se chystá si od manžela odpočinout s tím, že se o kamaráda postará a přehrají si všechny staré desky (protože on jediný má vkus, pročež také od manžela dostane přísný zákaz se k hudbě jen přiblížit). Scénám kdy Raymond v rozrušení nad obsahem nalezeného diáře, kde se o něm píše dost pohrdavě, tento poškodí a na manželovu radu se pokouší narafičit všechno v bytě tak, aby to vypadalo, že ty stránky rozcupoval nenáviděný sousedův pes (a ano, dojde i na takové detaily, jako je vaření staré boty, aby se bytu dodal ten správný psí odér:-)), je naprosto k popukání, o to víc pak zamrzí, že když se ve dveřích objeví Emily, zahraje se to všechno opět jaksi do ztracena. V Malvern hills pro změnu sledujeme nepříliš úspěšného kytaristu a písničkáře, který tráví léto na anglickém venkově v kavárně své sestry a jejího manžela. K jejich nelibosti jim ale příliš nepomáhá, raději se vytrácí do okolních kopců a tam hraje a skládá. Až se potká se švýcarským manželským párem hudebníků živících se celkem úspěšně hraním na různých akcích, ovšem podobně jako v předešlých povídkách, ani jejich vztah není růžový. A to je tak asi vše. Nokturno je další z příběhů, který nepostrádal neuvěřitelnou situační komiku, ale na druhou stranu i další ukázku povrchního života celebrit. Odcházející manželka přesvědčí svého manžela, aby si od jejího nového partnera nechal zaplatit plastiku obličeje, a všichni ho do toho takřka násilím uvrtají, protože talent ve hře na saxofon on má přece neskutečný, ale nikdy nemůže prorazit, když není dostatečně přitažlivý. V hotelu, se se zafačovanou hlavou setkává se stejně zafačovanou průměrnou hvězdičkou Lindy, což ho uvrhne do ještě větší deprese a pocitu, že podlehl a zaprodal se. Než se Lindy rozhodne čmajznout pro něj cenu pro nejlepšího jazzmana, která se má v hotelu předávat. Následující pokus cenu vrátit (nebo alespoň schovat) je opravdu luxusní, škoda že se pak ti dva tak trochu nemastně neslaně rozejdou a o dalších osudech se nedozvíme nic ani v náznaku. A konečně Violoncellisté představují další postavu ze světa za železnou oponou, tentokrát pro změnu Maďara Tibora, a vypráví krátké letní intermezzo jeho setkání se záhadnou Američankou Eloise, která mu v jeho hře na violoncello otevře zcela nové obzory. Tedy alespoň v jeho představách, protože povídka opět vyznívá ztraceně, neukončeně. Asi tak jako samotný život.... celý text

Statečné a zlomené srdce 2020, Brigid Kemmerer

55% - Nevěřila bych, že u své oblíbené autorky někdy půjdu s hodnocením takhle nízko, ale po nadějném prvním dílu fantasy série byl pro mě druhý díl celkem zklamáním. V první řadě už to není o Harper a Rhenovi, ale knížka je psaná až na výjimku v úvodu a v závěru pouze z pohledu Greye a nové postavy, jíž je dcera královny Karis Luran Lia Mara. Ne, že by to byly špatné postavy, bývalého Rhenova osobního strážce mám naopak v oblibě, ale zejména Harper považuji za hlavní hrdinku příběhu (už tím, že je z našeho světa) a její pohled na to, co se v úvodní třetině knihy stane, mi nesmírně chyběl, jakož i Rhenovy motivy. Nahlédla jsem už do třetího dílu psaného z pohledu všech čtyř protagonistů a pochopila, že oni se k těm událostem celkem dost vrací, ale takhle po několika měsících událostí to prostě už není potřebně bezprostřední. Přitom ten motiv, kdy se Rhen odhodlá z Greye vymlátit informace o totožnosti svého staršího bratra (zřejmě právoplatného následníka a kouzelníka k tomu) doslova násilím (a to páchaným nejen na něm) je fakt megasilný na to, abych okamžitou reakci Harper nepostrádala. A navíc jsem fakt nedokázala pochopit, co Grey sledoval tím, že Rhenovi nechtěl ty informace říct, ani to, proč pravda Rhenovi a Harper nedošla úplně stejně snadno jako Lie Mare (a 9 z 10 čtenářů). Jakože když jim čarodějka řekla, že informace o následníkovi má pouze Grey, tak jim vážně neseplo, PROČ je asi má pouze on? Navíc pak nastala poměrně nudnější pasáž cesty do království Lii Mary a intrik její matky a mladší sestry, stejně jako historek s Harpeřiným bratrem Jakem a jeho přítelem Noahem, kterou se musel člověk pročíst, pokud chtěl dojít ke konci, který stál za to. Závěr trilogie si nepochybně přečtu, ale co se týče tohoto dílu, jsem ráda, že ho mám za sebou. Poznámka k překladu: Je sice fajn, že nás překladatelka naučí výrazům typu žuchva a treláž, ale občas by mohla zapojit hlavu a zamyslet se, o kom zrovna daný úsek textu je. Těch míst, kdy se o ženě používají slova v mužském tvaru a naopak, je tam nepočítaně. Místy jsem pochybovala, že to překládal člověk a ne význam nechápající robot.... celý text

Temné a osamělé prokletí 2019, Brigid Kemmerer

75% - Když jsem zjistila, že moje nová oblíbená autorka napsala také fantasy sérii, musela jsem si ji hned opatřit. Po přečtení prvního dílu je můj dojem takový, že jejím contemporary knížkám se sice tahle fantasy nevyrovná, ale přesto se čte moc dobře. Není to žádný extra propracovaný fantasy svět. Nečekejte Zeměplochu, Západozemí ani Středozem. Děj se omezuje pouze na drobné řídce osídlené království Uhlíkov, které navíc řada obyvatel opustila, protože to tam moc nefunguje. Čarodějnice Lilith totiž proklela místního korunního prince Rhena tak trochu ve stylu Krásky a zvířete - dokud se do něj nezamiluje nějaká dívka, bude se v pravidelných intervalech měnit v bestii a vyvražďovat vše kolem. A tak se jeho poslední zbývající strážce Grey vydává co pár týdnů do našeho světa vybrat odsud dívku, která nikomu nebude chybět. Jenže tentokrát narazí na Harper, která se pokusí unášenou dívku osvobodit. A skončí místo ní v Uhlíkově sama. Kulhající po mozkové obrně, doma s vydíraným bratrem a umírající matkou, se ocitá v neznámém světě, kde se od ní čeká, že se zamiluje do svého únosce. To se zdá být naprosto nemožné. Jenže i Harper vidí, že to království potřebuje pomoc... Těch variací na Krásku a zvíře existuje dost, viz třeba Dvůr trnů a růží, nalézt se dá i hodně příběhů, kde se do fantasy světa dostane hlavní hrdina pocházející z toho našeho světa obyčejného. V tomto mi tedy autorka příliš originální nepřišla. Jinak je ovšem knížka pro její psaní naprosto typická - střídají se pohledy dvou hlavních hrdinů, postavy jsou velmi lidsky uvěřitelné, děj se posunuje vpřed za přispění kvalitně napsaných dialogů, kde se jen prázdně neplká, ale dochází s jejich pomocí k vývoji příběhu i postav - však také délka knížky mi přišla úměrná tomu, co chtěla autorka napsat (a ne že je tam dalších 300 stran zbytečné omáčky). Brigid Kemmerer prostě umí a těším se na další díly.... celý text

Kufr z nebe 2022, Lin Rina

45% - Celkem se mi líbily Kroniky prachu a osudy šlechtické dívky Animant zamilované do knih a do nevrlého knihovníka pana Reeda. Tak jsem sáhla i po tomto příběhu, jehož hlavními postavami jsou Animantina studující kamarádka Elisa a Jamie Lennox, tvůrce stroje na vyhledávání knih (a dále mj. vážný majordomus Benjamin Green, kterého Elisa miluje). Tak především o Animant a Thomasovi tam není prakticky vůbec nic, protože děj se odehrává v době, kdy mezi těmi dvěma momentálně došlo k roztržce a Animant odjela z Londýna. Autorka se pokusila navařit děj z jedné historky Kronik prachu, kdy skleněným stropem knihovny propadl kufr zřejmě vypadlý z přelétající vzducholodě. Uvnitř se najdou nákresy neznámého vynálezu, jenž Jamieho okamžitě zaujme. Jenže není jediný, a tak postavy čeká i pár celkem akčních scén. Zvlášť poté, co se tělo majitele kufru najde v Temži a oni se na vlastní pěst pustí do vyšetřování jeho vraždy... Na rovinu - ta zápletka není tak nosná, aby vydala na 400 stran. Ani vztahy hlavních postav na tento rozsah nestačí, zvlášť když čtenář už jen trpně čeká na to, kdy zas budou hlavní hrdince létat v břiše motýli (jakože to se děje fakt často). Nezachraňuje to ani styl románu v ich-formě, o kterém autorka ústy Elisy tvrdí, že to je zpráva pro policii, přestože tam Elisa rozebírá vše od rodinných vztahů až po svoje milostné city. Možná určitý potenciál měly ty glosy Jamieho a Elisy psané po okrajích, jenže to by to muselo být pojato jinak - např. hlavní text by byl pouze strohá zpráva pro policii a všechny vztahy a další věci by byly v těch glosách, což by mohlo být i graficky zajímavé, ne jako teď, kdy je tam na okraji občas nějaký výkřik, ale celá kniha je psaná s pozadím jakože starého papíru, což se fakt na té flekaté šedé ten text čte hodně nepříjemně. A když to čtenáře navíc ani moc nebaví, tak z toho nevychází román, ke kterému bych se ještě někdy chtěla vracet. Od autorky jsem četla i fantasy Limea, které taky nebyla žádná sláva, takže toto od ní asi byla moje poslední kniha.... celý text

Baletky 2020, Miřenka Čechová

90% - Podotýkám, že jsem člověk, který se s baletem potkal doslova jen okrajově jako divák Louskáčka, Labutího jezera, animáku Balerína a Černé labutě s Natalií Portman. Ale tahle knížka mě po všech stránkách nesmírně bavila - už ten styl, kdy autorka využívá psaní ve druhé osobě jednotného čísla, a to ještě velmi osobitým drsně sarkastickým sebeironickým stylem (a často i s využitím deníčkových zápisků), takže i čtenář o několik desítek let starší (a kilogramů těžší:-)) má pocit absolutního vtažení do děje a autorčiných myšlenek a pocitů, až ho z toho bolí prsty u nohou, celé tělo, ve snové náladě se potácí s hlavní hrdinkou pražskými ulicemi a podchody a nechává se unášet rytmem hudby od Čajkovského až po klubový housík. Za mě fakt bravo a doufám, že si brzy zas od autorky něco přečtu. Vlastně jedinou výtku mám k poslední části knihy, kdy naladěná tím, jak nás autorka provedla prvními lety života na taneční konzervatoři, náhle až příliš rychle přeskočila do plnoletosti, k maturitě a následnému rozhodnutí opustit balet, kde jsem dost litovala, že nám nenabídla stejně podrobný vhled do svých myšlenek jako předtím, kdy popisovala všechny ty tvrdé tréninky, ponižování od vyučujících, nutnost přizpůsobení se životu v partě na intru, odříkání v jídlu i touze po klasickém vzdělání, odloučení od rodiny, hledání a nalezení bratra (budoucí sestry) a zároveň neutuchající touhu tančit, prosadit si jako dívenka tohle umění i proti názoru rodičů, stát na jevišti, projevit své pravé já a rozdat se (a ve třiceti skončit jako vrásčitá a vyhořelá prodavačka vstupenek). Jednoznačně jedna z nejlepších knížek inspirovaných skutečnými životními osudy, jaké jsem kdy četla. Dcerka se mi doma natřásí v sukýnce jakože baletka... no pokud se vyučujícím ještě pořád hlásí výška a váha rodičů, jak píše autorka, tak má naštěstí stejně smůlu:-) "Fakt nechceš bejt v třídnici napsaná úplně nahoře, že máš nejvíc kilo ze všech, a slyšet od všech učitelů, že jsi přibrala. A zrovna je tvoje oblíbená svíčková. Máma a děda tě kontrolujou. Musíš tam sedět tak dlouho, dokud to nesníš. Děda už zase opakuje něco o koncentráku, máma zase, že jsi podvyživená, že vypadáš jak stín, jsi úplně průsvitná, máš anémii a další kecy, který samozřejmě nejsou pravda, protože máš příšerně tlustý stehna a nedá se na tebe na klasice koukat."... celý text

Kletba vítězů 2018, Marie Rutkoski

70% - Příběh Arina a Kestrel - zotročeného Herrana a valoriánské generálské dcerky, která ho z náhlého popudu vydraží a přivede do tatínkova sídla, čehož Arin okamžitě využije k osnování plánů na vzbouření proti utlačitelům... Autorka v závěru píše, že se inspirovala antickou historií, a to jsem tam opravdu cítila - ty motivy Spartakova povstání, zotročeného Řecka, honosné římské říše na zdánlivě nedobytném poloostrově, kterou napadnou barbaři skrz horský průsmyk... Tyhle motivy nebyly špatné, stejně jako ten rozměr vojenských a politických, ostatně i lidských intrik. Nečetlo se to špatně, bylo to trochu něco jiného než klasická středověká fantasy, ale bohužel úplně pod kůži se mi autorka nedostala. Kestrel i Arinovi to pálí, potýkají se s rodícími se city mezi sebou a na druhé straně potřebou podpořit svůj lid, což je všechno fajn, ale ten styl psaní mi přišel takový nevyvážený - povětšinou autorka nechala Kestrel bloumat tatínkovým sídlem a hrát na klavír a pak se strašně rychle seběhla nějaká akce a došlo k dalšímu útlumu. Často navíc nastavení pravidel mezi postavami nedávalo moc smysl - Arin byl sice utlačovaný otrok, ale v podstatě si dělal a říkal, co chtěl, Kestrel by asi nikdo nebránil, kdyby za něj položila život - no nevím. Ale ten motiv "kletby vítězů", kdy každý vítěz automaticky prohraje, neboť zaplatil za předmět své touhy větší cenu, než jakou to podle mínění ostatních nejspíš mělo, ten je zajímavý.... celý text

Jirka a neprolomitelná šifra 2016, Stephen William Hawking

85% - Tentokrát se Jirka a Anička budou muset vypořádat s neznámým zloduchem, který podle všeho dokázal sestrojit kvantový počítač, nabourat se s jeho pomocí přes šifrování do celosvětové počítačové sítě a během pár hodin zcela rozložit fungování celé společnosti. Peníze lítají z bankomatů, jejich hodnota padá a není, co si za ně koupit, lidé šílí a rabují obchody i domovy ostatních, přehrady volně pouštějí nahromaděnou vodu a svět postihne totální výpadek elektřiny. A na oběžné dráze Jirka náhodou vyfotí záhadný objekt... Na rozdíl od předchozích dílů byl tenhle atraktivní svým apokalyptickým až dystopickým nádechem a pro mého syna - počítačového nadšence - nabitý doprovodnými informacemi o šifrách včetně Enigmy, vývoji počítačů, Turingova stroje, kvantových počítačů a třeba i o evoluci a teorii vývoje života. Za mě jednoznačné negativum tohoto pokračování je nicméně fakt, že tentokrát není doprovodná fotografická galerie v barvách na křídovém papíře tak, jak jsme byli zvyklí a užívali si to v předchozích dílech, ale zřejmě z úsporných důvodů jsou fotky vyvedeny jenom běžným černobílým tiskem, což podle mého názoru kvalitu knihy zbytečně snižuje.... celý text

Ve správný čas na správném místě 2022, Peter Freestone

65% - Peter Freestone je známý především jako dlouholetý osobní asistent Freddieho Mercuryho, přičemž v České republice je o to známější, že se sem před dvaceti lety přistěhoval a do naší zemičky se zamiloval natolik, že se nakonec stal i jejím občanem. Vím, že o svém životě po boku slavného zpěváka napsal zvláštní knihu, přesto mě ale zklamalo, že ve své autobiografii věnuje Mercurymu pouze jednu poměrně kusou kapitolu, protože jsem čekala, že nás tak trochu zasype vzpomínkami, které se do původní knížky nedostaly. Koneckonců právě Freddie Mercury je ten důvod, proč vůbec někdo Freestonea zná natolik, aby si o jeho životě chtěl číst. Jistě, jeho život byl pestřejší než život většiny lidí, málokdo prožil útlé dětství na indické internátní škole několik tisíc kilometrů od domova nebo se stýkal s uměleckými hvězdami při práci v kostymérně velkých londýnských divadel (na druhou stranu dům na Mallorce a v Česku má celá řada Čechů a necítí potřebu psát autobiografie o jejich zařizování:-)) Pro mě byl nejzajímavější a vlastně asi nejsmutnější moment knížky ten, kde popisuje, jak se našel po Freddieho smrti v práci ošetřovatele v jedné nemocnici a jak tam pak musel skončit, protože začaly vycházet knížky o Freddiem a pacienti se báli, že i Freestone má AIDS a nakazí je. A práce, kterou dělá v osvětě ohledně této nemoci je chvályhodná. Přesto mě ten nedostatek většího vhledu do života s Mercurym mrzí. Vlastně největší informací pro mě tak bylo asi to, že se svými vzpomínkami účastnil natáčení filmu Bohemian rhapsody. Filmu, který považuji za výtečný, je zarytými fanoušky Queen vyčítána řada nepřesností a úprav toho, "jak to skutečně bylo". Když tak skutečný pamětník Freestone řekne, jak byl po zhlédnutí filmu totálně dojatý (i když si je sám těch úprav vědom - viz jeho poznámka o tom že postava Paula Prentera ve filmu byly tři osoby spojené do jedné), představuje to pro mě mnohem větší vypovídací hodnotu, než nespokojené komentáře lecjakého znalce kapely Queen.... celý text

Mercury a já 2020, Jim Hutton

60% - "I když ho po celém světě milovaly tisíce fanoušků, kteří se s ním ani nesetkali, potřeboval vědět, že ho miluji zrovna já. Díky jeho lásce jsem si připadal výjimečný." Knížka vzpomínek Jima Huttona na Freddieho Mercuryho, s nímž strávil posledních několik let jeho života (až do smutného konce) jako osoba, kterou lze označit slovem "manžel" víc než kohokoli jiného ve Freddieho životě. Jako člověk natolik blízký slavnému zpěvákovi toho měl určitě co říct (a ne, úplně jsem nepotřebovala znát všechny podrobnosti Mercuryho umírání a smrti včetně těch, které už jsou podle mě za hranou lidské důstojnosti), působivé je třeba to, že z jeho vyprávění není ani v náznaku cítit jakákoli hořkost z toho, že to byl nejspíš právě Mercury, kdo ho nakazil virem HIV (i když Hutton nakonec zemřel na rakovinu plic). Tím spíš mě překvapuje, že se jeho vzpomínek nechopil nějaký šikovnější sepisovatel memoárů než T. Wapshott. Nečekám, že holič/zahradník bude literární eso, ale novinář by měl být. A přitom kniha je po většinu času opravdu jen kompilací střípků vzpomínek, které na sebe nijak nenavazují a jejich téma se mění doslova v každém odstavci. A tak náhodně přeskakujeme mezi turné s kapelou, nákupy, krátkými záblesky ostatních členů kapely a dalších lidí z Mercuryho blízkosti, kočkami, úpravami Freddieho domu Garden Lodge, cestami, dárky, které Freddie rozdával svým blízkým, prací na zahradě, opulentními večeřemi, dárky, které Freddiemu dal Jim Hutton, jezírky s koi kapříky, dovolenou v Japonsku, večírky, výrobou nábytku pro Freddieho, Mnichovem, drogami, Montreux, poměry v holičství hotelu Savoy, Monsterrat Caballé, obrazy a vyznáními lásky, až přijdou poslední kapitoly, kde Freddie umírá s davem novinářů za zdí svého sídla, a následuje smutné probuzení do reality bez jeho přítomnosti, kdy jsou jeho nejbližší přátelé Jim Hutton, Joe Fannelli a Peter Freestone celkem nemilosrdně vypoklonkováni z domu, a Freddieho nejbližší přítelkyně Mary Austinová z tohoto vyprávění nevychází právě lichotivě. Ty vzpomínky jsou zajímavé a nesmírně cenné, tím spíš lituji toho stylu, který mě při čtení nedokázal vtáhnout a stránky jsem přelétávala podobně, jako spoluautor bez snahy o udání směru či hlubší pochopení přelétal při zachycování toho, co se mezi Jimem a Freddiem odehrálo.... celý text

Skála 2013, Peter May

90% - Ale Gigs zavrtěl hlavou. "Není to jen kvůli tradici. Nebo možná částečně ano. Ale povím ti, chlapče, proč to dělám já. Protože to nedělá nikdo jiný na celém světě. Jenom my." A díky tomu jsme "my" byli výjimeční, jak jsem předpokládal. Jedineční. Pohlédl jsem na haldu mrtvých ptáků na skále a říkal si, zda třeba neexistuje nějaký lepší způsob, jak dosáhnout výjimečnosti. Po Čínských thrillerech a Aktech Enzo jsem nečekala, že by mě autor ještě něčím překvapil, ale trilogie z ostrova Lewis po prvním dílu zatím působí jako úplně jiná liga. Především proto, že to není klasický detektivní příběh, ale spíš plnokrevný román, kde nakonec vražda místního nenáviděného rváče Angela Macritchieho je jen jedním ze střípků soužití téhle odloučené komunity a právě pochopení vzájemných vztahů a provětrání nejednoho kostlivce z minulosti je podmínkou k vyřešení tohoto případu. A v centru toho všeho se ocitá místní rodák Fin Macleod (s Enzem Macleodem má podle všeho společné jen typické skotské příjmení), který se s ohledem na nápadnou podobnost s jinou vraždou vrací na ostrov, kde strávil dětství a mládí, z toho většinu času jako osiřelé dítě žijící se svojí tetou. Zlomený nedávnou smrtí svého syna se musí postavit tváří v tvář spolužákům, z nichž se mezitím stali značně semletí dospělí, a to včetně svého kdysi nejlepšího kamaráda Artaira a jeho manželky a své bývalé lásky Marsaili. Vzpomínky ho dostihnou, a to nejen k tomu, co se stalo při lovu mláďat guga na An Sgeir. Přitom však stále tak, jako dlouhá staletí platí, že co se stane na Skále, to tam i zůstane. Vlastně jediné, co mi vadilo, byl zvolený styl vyprávění, kdy vzpomínky malého Fina byly sugestivně podány v první osobě, kdežto přítomná linka dospělého Fina pro mě vždy trochu šokově přeskočila do odosobněné třetí osoby. Ovšem na další díly se opravdu těším.... celý text

Touha 2023, Tracy Wolff

70% - Chvíli jsem musela rozdýchávat ten tradiční kamenný hrad uprostřed aljašské divočiny s perfektním pokrytím mobilním signálem, a to včetně tunelů pod hradem. Také strýčka Fostera - ředitele Katmerské akademie pro děti s genovými mutacemi, které z nich dělají upíry, draky, měniče-vlkodlaky nebo čarodějky, který do probíhající války mezi nimi přivede svoji osiřelou bezbrannou lidskou neteř, a tak nějak věří, že se jí nic nestane. A také temného, nedostupného a nejvíc sexy kluka Jaxona, který nově příchozí Grace okamžitě propadne. No ale je to young adult, takže jsem zvyklá překousnout leccos a poddat se příběhu. A ten tady vcelku byl, i když se čtenář nemůže zbavit pocitu, že autorka vzala to, co ji nejvíc zaujalo z Harryho Pottera (hradní internátní škola v pustině pro děti s nadpřirozenými schopnostmi) a ze Stmívání (upíři coby romantičtí hrdinové, zvlášť ti, kteří dokáží odolat touze po lidské krvi a své milované lidské dívky okamžitě nevysát na dřeň). Nečetlo se to špatně, i když odkrývání pravé podstaty téhle podivné školy mi přišlo k uzoufání pomalé a logicky tak spousta otázek zůstala pouze (ehm:-)) nakousnutých - jak se to přesně stalo se smrtí Graceiných rodičů, i o tom sporu mezi upíry, měniči a draky jsme se dozvěděli jen tak povrchně skrz historku s Jaxonovým bratrem Hudsonem bažícím po moci a roli Grace v tom všem jsem také úplně nepochopila, protože kniha končí v tom nejzajímavějším okamžiku. A čarodějové jsou vysloveně odbytí, kromě pár triků, které Grace předvede sestřenka Macy. Takže dám šanci druhému dílu a uvidím. Pousmání nakonec - při čtení jsem se bavila, že autorka scénu s kámošem drakem opékajícím maršmelouny obšlehla z posledního dílu Hotelu Transylvánie, kde totéž dělá přeměněný Johnny, ale ten film je až z roku 2022, takže to dost možná bylo právě naopak:)... celý text

Věk supernovy 2020, Liou Cch'-sin

60% - Po přečtení autorovy povídkové sbírky Toulavá Země jsem měla velká očekávání, z tématu dystopické budoucnosti obývané pouze dětmi po smrti všech dospělých mrazilo, ale samotné čtení až tak záživné nebylo. Spíš než o sci-fi román se totiž jedná o autorův myšlenkový experiment, kdy i všechny zúčastněné postavy slouží pouze k jeho demonstraci a naprosto tedy nehrozí, že by si čtenář k některé z nich vybudoval jakýkoli vztah nebo mu záleželo na jejím osudu. Navíc jsem musela překousnout řadu stěží uvěřitelných záležitostí (daleká supernova ozáří Zemi tak, že uplyne celá řádka měsíců a poté v rozmezí několika málo dní zemřou všichni starší 13 let - pochybuji, že by nepřežil opravdu nikdo starší (tedy pokud přijmu fakt, že by vůbec někdo přežil), že by ta věková hranice byla tak ostrá a stejně tak, že by to vymření dospělé populace, která kupodivu bez větších emocí předá dětem vládu nad Zemí a ponechá je jejich osudu, nastalo během tak krátkého časového úseku) a vrtět hlavou nad jinými (např. za celou dobu není zmíněno, zda a jak děti při tom bezuzdném hýření řeší odpady a tím rozhodně nemyslím jen antarktickou část knihy). Neříkám, že autorovy úvahy nejsou zajímavé, zjevně vše velmi dlouho promýšlel a bral v potaz velké množství faktorů od ne/schopnosti dětí pečovat o miminka až po ne/schopnost řídit státy a celou společnost. Divím se, že tam podle něj vůbec někdo chodil pracovat (ale to spíš bude záležitost asijské povahy), nejsem si jistá, jestli by se zvlášť ty starší děti nechaly takto kosit ve válečných olympijských hrách bez tendence se vzbouřit nebo zběhnout. Smysl závěrečné výměny území jsem nepochopila. Celou dobu to ale byla spíš únavná esej opatřená mnoha jmény smyšlených aktérů, snad jen čínský myslitel Brejloun a jeho americký protějšek Vaughan mě svojí schopností vidět věci do hloubky zaujali a říkala jsem si, že kdyby s těmito dvěma postavami autor uměl pracovat tak jako O.S. Card s Enderem, Fazolkem, Petrem a spol., byl by z toho skvělý počin.... celý text

Královna rebelů 2022, Lynette Noni

65% - Když jsem si tak četla o vězeňském táboře Zalindov, ani mě vlastně nepřekvapilo, že autorka je velká fanynka Skleněného trůnu a kamarádka S.J. Maasové, čtenář si na Celaenu hned vzpomene. Sedmnáctiletá Kiva však na první pohled působí mnohem obyčejněji a tím i uvěřitelněji, prostě jako dívka, která se v dětském věku se svým otcem ocitla v nejhorším vězení tohoto universa a snaží se tam jako ranhojička nějak přežít (byť tedy s ohledem na ten středověký svět s poněkud nepochopitelně nabytými informacemi ze světa bakterií a virů). Jinak mi ale ta knížka přišla spíš kvalitativně nevyrovnaná. Autorka má zjevně celkem dost nápadů, ale utápí je v často zbytečně natahovaných rozhovorech mezi hlavními postavami, které mě nebavilo číst tak moc, jak by mě bavilo pochopit víc svět, do kterého své čtenáře zavedla. Nedozvíme se vlastně nic kromě pár střípků informací o jednom královském rodu a partě rebelů s konkurenčním nárokem na trůn. Pak je tu jedna epidemie, která nakonec taky nemá žádné wow pozadí. Slušivý vězeň Jaren, u kterého dopředu tušíme, že to nebude obyčejný vidlák, ale chemii mezi ním a Kivou jsem nějak nepocítila, i když tam zjevně asi měla být. A královna rebelů Tilda, za kterou se Kiva uvolí vykonat zkoušky utrpením s předpokládatelným výsledkem (ale zase je plus, že z ní horem dolem netryská magie, a vlastně je celkem milé, jak tím v podstatě bez jakýchkoli schopností propluje). Autorka si pak úzkostlivě syslí to největší překvapení nakonec, jenže bohužel je to ten typ překvápka, který mrhá potenciálem - jakože celou knihu sledujeme Kiviny myšlenkové pochody, pak se před ní po deseti letech odloučení od rodiny ocitne pro ni takhle důležitá osoba a ona to citově nijak zvlášť neprožívá? A autorka nechá tu postavu jen párkrát zasípat, aniž by došlo k jakékoli katarzi? Připadala jsem si po dočtení zkrátka tak nějak ošizená. Ale asi dám dalšímu dílu šanci, minimálně abych se mrkla za zdi Zalindova...... celý text

Vrahova hygiena 2001, Amélie Nothomb

75% - Dostávám se k autorčině prvotině až po několika jejích pozdějších knihách a musím říct, že ten začátek, kdy obludný spisovatel Prétextat Tach, laureát Nobelovy ceny za literaturu, otylý nemohoucí na smrt nemocný stařec a hejtr dospělých žen sarkasticky a s požitkem vyhání ze svého sídla jednoho novináře za druhým po rozhovorech, které mi nepřišly ničím zvlášť zajímavé či pobuřující, mě celkem vyděsil. Opravdu bude celá kniha takováto? Ale pak se objevila neohrožená novinářka Nina, která, jak se ukázalo, jako jediná všechny jeho knihy doopravdy četla, a tento román psaný formou dialogu okamžitě nabral rychlý a celkem nečekaný spád. Autorka nakousla mnoho otázek ať už o ženách a mužském pohledu na ně, o kráse a pomíjivosti dětství nebo třeba o čtení a zejména o čtenářích, z nichž některé byly celkem provokativní - kolik lidí čte? A kolik z těch, kteří čtou, doopravdy čte? A vnímá a chápe? A nepídí se v literatuře jen po líbivých symbolech, ale dokáže pochopit příběh tak, jak ho autor napsal? Proč se Nina zaměřila na poslední autorův nedokončený román Vrahova hygiena a co v něm odhalila? Je dívenka Leopoldina pouze románovou postavou? Lze dojít k poznání skrz strach z umírání? A jak tento rozhovor nakonec oba protagonisty poznamená? Knížka je ještě taková neotesaná a autorka dává s mladickou pýchou až příliš najevo svoji převzdělanost, na druhou stranu napsat něco takového v pětadvaceti, všechna čest. "Co vám mám povídat? Opravdu inteligentní lidé s hlavou otevřenou by o vysvětlení neprosili. Charakteristickou vlastností podprůměrných je chtít všechno vysvětlovat, včetně toho, co se nevysvětluje. Takže proč podávat vysvětlení, které idioti nepochopí a o něž ti chytřejší nestojí?" "Tach že je chudák? To je vrchol. My jsme k politování, ano, my!" (...) "Proč sis teda, vole, vybral žurnalistiku?" "Protože jsem se nemohl stát Prétextatem Tachem." "Tobě by se líbilo být tlustý grafomanský eunuch?" Ano, líbilo, a nebyl sám toho názoru. Takové už je lidské pokolení, že bytosti duševně zcela normální by bez váhání položily své mládí, tělo, lásky, přátele, své štěstí a ještě mnohem víc na oltář vidiny zvané nesmrtelnost.... celý text

Snít znovu 2021, Mona Kasten

50% - Po čtvrtém dílu se studentkou Everly a učitelem Nolanem, který se mi líbil nejvíc nejspíš proto, že jsem ho omylem četla jako první a ještě jsem netušila, že autorka své knihy jede jak přes kopírák, se vracím s hodnocením zpět k průměru prvního dílu a myslím, že další knihy od autorky už vyhledávat nebudu. Blake se zraní a nemůže hrát basket, Jude se vyspí s producentem a nemůže hrát v seriálu. Před časem se kvůli svým snům rozešli a teď si budou na autorčiných tradičních +400 stranách vzájemně řešit svoje bolístky, utápět se v nezáživných dialozích a reagovat na proslovy lidí okolo, kteří jsou vesměs napsáni jako zcela zbytečné postavy, s promarněným potenciálem hrdinů předchozích knih, jejichž další osudy mohla autorka klidně víc rozvinout namísto toho balastu, z něhož knihu vytvořila. Ok, není to psaní, které člověka s oblibou v tomto typu literatury urazí, ale není tam zároveň nic, proč by si na knížku po pár dnech vzpomněl. Přitom napsat sérii o vzájemně propletené partičce studentů je vděčný nápad, ale popravdě už si nevzpomínám, kdy naposled mi bylo tak moc jedno, kdy a jak se hlavní hrdinové dají dohromady.... celý text

Neklidná krev 2022, Robert Galbraith (p)

75% - Nepůsobí to už tolik jako fanfiction napsaná na vlastní tvorbu, jak se mi to zdálo v předchozím dílu. Na druhé straně mám pořád dojem, že čtu spíš společenský román než detektivku, jenže na příběh o vztahu dvou komplikovaných lidí je zase těch téměř 1000 (!) stran textu příliš. Pátrání se tentokrát (kromě těch vedlejších epizodních příběhů z činnosti agentury, které by mohly být rozpracovány buď víc anebo by bylo lepší jimi ten děj vůbec nenatahovat) točí kolem lékařky Margot, která beze stopy zmizela před téměř čtyřiceti lety, a její dcera si najme Cormorana a Robin, aby se po té šílené době pokusili zjistit, co se tehdy vlastně stalo. Mají na to rok a odvádějí poctivou detektivní práci, o jejímž doslova každém aspektu se nás autorka pokouší nadmíru podrobně, slovo od slova informovat. JKR má vypravěčský talent, to víme všichni, takže se to nečte špatně, prostě to člověk s duem Strike-Ellacottová tak nějak prožívá. Jenže zároveň nemám pocit, že bych si to úplně užívala. I po 40 letech totiž přežívá překvapivě mnoho těch, kteří Margot znali, nebo jejich příbuzných, kterým o tom vyprávěli, a čtenář se zkrátka musí seznámit s výslechem každého jednoho z nich, třebaže většina se nakonec ukáže být pro odhalení pravdy jako nepodstatná slepá ulička. A když se kdesi za stranou 900 náhle hrdinové dovtípí, kdo je pachatelem, tak zmožený čtenář nejen, že tak úplně nechápe, jak tak najednou prozřeli, ale osoba pachatele ho (nebo mě alespoň ano) vlastně docela zklame, protože ze všech těch lidí, kteří se tam objevili (kolegové lékaři a ostatní z ordinace, manžel, více či méně podezřelí pacienti, očití svědci z posledního dne, kdy byla spatřena, proslulý sériový vrah a dokonce i pár místních mafiánů) patřila tato osoba k těm nejméně zajímavým, její motivy byly vlastně neexistující a modus operandi dost neuvěřitelný. Do toho autorka ještě napasovala pološíleného tehdejšího vyšetřovatele a jeho pátrání podle horoskopu, které mi přišlo spíš otravné, a akce tam až na jeden záchvěv nebyla vlastně žádná. A tak bylo opět zajímavější číst si o dalších životních osudech Robin a Cormorana, kteří se naštěstí na rozdíl od minulého dílu přestali chovat většinu času jak pitomci a řešili normální trable - smutný osud Strikovy tety, která ho vychovala, a naopak pokusy slavného otce, který na něj vždy kašlal, o znovusblížení, neustávající nátlak bývalky Charlotte, Robinin rozvod s manipulátorem Matthewem a nutnost vyrovnat se s jeho staronovým vztahem, obtěžování od kolegy na pracovišti a v neposlední řadě i to, co ti dva k sobě cítí navzájem a co se bojí nechat naplno rozvinout ze strachu, jak by tím mohlo utrpět jejich přátelství a partnerství ve firmě. Na konci minulého dílu jsem si přála, aby se začali chovat jako dospělí lidé, a to se naštěstí splnilo, jejich pocity byly odpovídající situaci, a tudíž uvěřitelné - a tudíž i čtivé. Doufám, že v tomto duchu bude autorka pod svým pseudonymem i pokračovat.... celý text

Můj život Cuketky 2018, Gilles Paris

80% - Knížku jsem půjčila pro dítko v knihovně, protože jsem věděla, že existuje film, který byl podle ní natočený, ale jinak jsem netušila nic. A bylo to tedy vážně překvapení a divím se, že není známější! Nejdřív k filmu - ten je po vizuální stránce dost originálně udělaný, ale ve srovnání s knížkou nás zklamala jeho krátká stopáž a chudý scénář, neboť z knížky by se dalo vytřískat mnohem víc o osudech jednotlivých postaviček. A pak také bylo patrné, že se toho scénáristi báli, protože příběh je mnohem méně drsný - a tak na začátku ve filmu Cuketka způsobí smrt opilé a násilnické matky tím, že ji omylem strčí ze schodů, zatímco v knize ji omylem zastřelí nalezeným revolverem. Což je tedy v knížce pro děti celkem šok... Pak je ale příběh dost milý - Cuketka se dostane do v podstatě idylického dětského domova, kde se o děti starají milí lidé, potká tam plno kamarádů a svoji lásku Kamilu, vytvoří si blízký vztah s policistou Raymondem, který ho našel po matčině smrti, zažívá spoustu historek z každodenního života v domově i ve škole, i těch jedinečných, jako když jedou na hory nebo na výlet s Raymondem k moři či do lunaparku. A vše je popsáno velmi trefným způsobem z pohledu devítiletého dítěte, které podle mě autor trefil s neskutečnou mírou uvěřitelnosti. Až váhám, jestli bych knížku doporučila pro devítileté děti, neboť například barvité popisy dětským jazykem všech možných sexuálních praktik dospělých sice dospělého čtenáře pobaví, ale... no zkrátka nevím, zda bych to dala číst malému dítěti. Pro mého puberťáka to bylo ale tak akorát a místy se u toho dost nasmál. No a pak také občas ty kruté příběhy, které tím dětským jazykem proniknou o tom, co si jednotlivé děti prožily, než se dostaly do domova - o týrání, zneužívání... Podáno z pohledu dítěte z toho mrazilo tak nějak mnohem víc. Opravdu zajímavá knížka. - Co je to za blbost? - řekla Rosy. - V nebi není pivo. Tvoje máma tam hraje na harfu.- - Co je to harfa? - - To je hudební nástroj. - - Hm, to bych se divil, že hraje na harfu, jak říkáš, protože máma se kromě piva, blešáku a písniček od Céline Dion o nic nezajímá. - - Maminka pracovala i v noci? - zeptal se Viktor. - Jo, neuměla se zastavit, ale v noci to bylo jiný, nešila na stroji, jenom prsty a jazykem. - - S pánama? - - Jo, asi ji to uklidňovalo. Něco jako gymnastika. - (...) - Ale i tak byla tvoje máma šlapka. - - To jo, často si naříkala, co se u toho stroje přes den našlape. - A já na to - to moje máma neříkala, ale s tou nemocnou nohou a všemi těmi pivy to taky neměla v životě snadný, mluvila pořád jen s televizí, šaty měla ušmudlaný, občas jí ujela ruka a jednu mi ubalila, jen tak, pro nic za nic, ale vařila dobrou kaši a někdy jsme se u televize docela i nasmáli. -... celý text

Kyselina sírová 2011, Amélie Nothomb

80% - Po Antikristě, která ve mně žádný velký dojem nezanechala, jsem si Kyselinou sírovou dost spravila chuť. Autorka se zjevně inspirovala pokusy typu Stanfordský vězeňský experiment, kdy je skupina lidí náhodně rozdělena na dozorce a vězně a sleduje se jejich chování. Na příběhu je nicméně originální, že ona jde ještě dál - nejedná se o vědecký pokus, ale o drsnou reality show s náhodně pochytanými nedobrovolnými účastníky napodobující nacistické vyhlazovací tábory - jsou tu kápové týrající vězně, vězni, kteří tvrdě pracují, jsou o hladu a oslovují se jen čísly a přitom jsou klasicky vybíráni každý den ti nejslabší k usmrcení. Kápy v ději zastupuje primitivní dívka Zděna, která je čím dál víc posedlá půvabnou a diváky oblíbenou vězeňkyní Pannonikou (CKZ 114). Ta se se svými pevnými morálními zásadami brzy stává tou, ke které všichni vězni vzhlíží a je jejich nadějí. Ovšem stejně jako jejich vztah autorka rozpracovává to, co je ještě zajímavější a co vlastně celou tuhle akci drží v chodu - diváckou sledovanost. A zcela natvrdo nám ukazuje, že čím brutálnější se show stává, tím víc diváků přitahuje k obrazovkám. Zvlášť když běžní konzumenti televizní zábavy mohou pár stisky ovladače rozhodnout, kdo půjde na smrt jako další. A i když autorka píše se svojí tradiční mírou přehánění, já tomu prostě věřím, že přesně takhle by to klidně mohlo být. O to víc lituji, i když se mi líbí její úderný strohý styl psaní bez zbytečných keců, že tohle hutné téma víc nerozpracovala a věnovala mu jen svůj tradiční nepatrný objem stránek tak, že to půspbí spíš jen jako krátká novela. Mnohé situace zvlášť, když se příběh chýlí k závěrečné katarzi, pak působí zbytečně zkratkovitě a odbytě. "Víte, já si myslím, že tu nejsou zavření jen tak pro nic za nic. Říkejte si co chcete, podle mě není náhoda, když se člověk dostane na stranu slabších." (Zděna) "Politici jsou zrcadlem veřejnosti. A pořadatelé? To jsou dravci, kteří se vecpou všude, kde je nějaké slabé místo. To znamená tam, kde existuje nějaký trh, který jim bude vydělávat. Je vinou diváků, že vytvářejí trh, na němž tihle dravci vydělávají." (Pannonika)... celý text

Antikrista 2007, Amélie Nothomb

45% - Autorka patří mezi moje oblíbené, takže tohle bylo pro mě nepříjemné překvapení. Vím, že píše s nadsázkou a často přehání, ale tohle už zkrátka bylo přestřelené a ujeté takovým trochu pitomým způsobem. Vrtěla jsem hlavou nad hlavní postavou Blanche, která je na jedné straně vykreslená jako celkem nepoužitelná asociální nýmandka, ovšem na druhé straně je až nepříjemným způsobem přechytralá, až si člověk říká, proč si tedy domů Kristu vůbec nasadila. Její rodiče a jejich pobláznění Kristou na úkor vlastní dcery mi nepřišli uvěřitelní. Stejně tak mi nesedělo, že by Krista u Blanche dál zůstávala, když po jejím počátečním poblouznění musela poznat, že si o ní Blanche myslí, že je jen trapná pipka. Trochu fajn moment nastal, když se Blanche vydala pátrat do Kristiny rodné vesnice a odhalila ji, ale pak přišel konec se zázračným odvrácením se studentů univerzity od potupené Kristy, a to už jsem jen vrtěla hlavou. Tohle mě zkrátka příliš neoslovilo.... celý text

Před svatbou 2008, Julia Quinn

30% - Zatím nejslabší díl ze série o sourozencích Bridgertonových, který se mi dostal do rukou. Jestli se někdy Netflix dopracuje až ke zfilmování příběhu nejmladšího bratra Gregoryho a lady Lucindy, kterou nejdřív nemiloval a pak nějak zázračně prozřel, tak jsem celkem zvědavá, co z toho navaří. Protože tolik utahaných a naprosto zbytečných dialogů, v nichž nejen čtenář, ale ani postavy často nevěděly, co chtějí říct, jsem už dlouho nečetla. A to nemluvím o postavách - původní Gregoryho objekt zájmu - Hermione Watsonová (autorce už zřejmě dochází inspirace, co se týče jmen, a přiznám se, že jsem po zbytek knížky pořád čekala, kdy se tam taky objeví taky nějaká Emma Grangerová:-)) je totálně plochá vedlejší postava bez nápadu, kromě toho, jak je dokonalá a totálně zmatená, protože nejdřív musíme přetrpět, jak je hrozně zamilovaná do jednoho neurozeného pána, a následně se to zázračně vyřeší, když se zamiluje do jiného. Ani hlavní postava Lucinda mě ovšem nebavila a její myšlenkové pochody jsem sledovala s nedůvěřivě povytaženým obočím (nikdo ji vedle krásné kamarádky nevidí, ale jí to vlastně nevadí, protože je zasnoubená, páni, ale teda teď se jí asi někdo líbí, ale tomu se líbí Hermione, ne tak změna, už se mu líbí Lucinda, jenže ta zas neví, jestli ho může chtít, protože rodina je vydírána, ale tak co, aspoň si před svatbou trochu užít...). Gregory byl taky nemastný neslaný, vlastně nevím, co si o něm myslet. Jediná postava, která mě tam bavila, byl Lucindin gay snoubenec pan Haselby, který měl celkem sympatický smysl po suchý humor. Tak doufám, že ten v seriálu dostane široký prostor a také nějaký pěkný happy end, protože za to, jak velkoryse se ke svojí krátkodobé choti zachoval, si ho fakt zaslouží.... celý text