haki34 přečtené 2028

Zachraňme Nautilus! 2016, Jaume Copons

první díl jsem nečetla, k tomuto jsem přišla za pár kaček v Dobrovském...a hodnotím velice kladně - příběh dobrý (bonusová motivace dětí ke čtení společným večerním předčítáním Aguse a příšerek ;))) a také i jeden ultrajednoduchý recept k "uvaření"), zápletka dramatická, vyvrcholení komickou scénou v restauraci, bavila jsem se a hrozně se mi líbily ilustrace - barevně i spracováním...jsem zvědavá, co na něj řeknou děti ;)... celý text

Pták a Veverčák na ledě 2017, James Burks

zakoupeno v Dobrovském v "bazaru" za pár kaček..děcka nadšené a já taky :D dobře jsem se pobavila, pták a veverčák jsou pěkně střelená dvojka...a líbil se mi i příběh (kosatka opravdu děsivá) a ilustrace, kouzlo severu, Sakari v pláštěnce nemá chybu...a co teprve šaman ! DOporučuji ! a zřejmě seženu i jejich první dobrodružství....... celý text

To byl ale myšmaš! 2015, Ondřej Suchý

zakoupeno v Dobrovském v "bazaru" za pár korun..milá knížka, slovní myší hříčky a kreslené vtipy...slzy mi netekly, po zemi jsem se neválela, ale určitě to nebyla nuda, ilustrace Ondřeje Suchého mají něco do sebe...třeba myš u telefonního sluchátka : Vařím kaši, ano, na zeleném rendlíku. Dnes už jste pátý, co chce přijít.... a nebo : "kdo hlodá, najde." :D ..poctivé 3,5*... celý text

Pavilón se smuteční vrbou 1987, Robert van Gulik

detektivní a historická lahůdka v jednom...včera jsem si při čtení opravdu rochnila..takový welness odpočinkový...soudce Ti, jeho neprůstřelná logika, smysl pro spravedlnost, jeho dvě opory Ma žung a Ťiao Taj, a aby byla čtvřice úplná, nesmí chybět chytrý Tao Kan...opět rozmotá případ uvinutý z několika dílčích vláken, a to vše v ponuré atmosféře nekončícího horka, dusna a řádícího moru...Vraždy "vysoce postavených" obyvatel města z tzv. starého světa podle říkanky čoi básničky, jak chcete, evokovaly Agathu a malých prasátek, nebo také černoušky....jojo, vděčný to námět, ty říkanky... Navzdory temnému pozadí, nevlínosti morové epidemie, navzdory sadismu, krutosti, vraždám se román jako obvykle velmi dobře četl...splýval lehce, jako vánek, když si pohrává s vrbovými proutky...ano, poetický motiv pavilonu se smuteční vrbou má také svůj důvod. Řadím mezi jednu z nejlepších Ti-ovek a doporučuji !!!... celý text

Domů ze slunečných stepí 2017, Uri Orlev (p)

z knihovny !!!! možné SPOILERY !!! právě jsem dočetla a velmi váhám nad hodnocením..což o to, četla se dobře..ale dopředu jsem se na knížku nedívala a tady ji vidím v kategorii pro děti a mládež ?? to by vysvětlovalo jednoduchý styl a jistou plochost vyprávění...(akorát tak nějak si vybavuji, že jsem knihu potkala i v Levných knihách, a tam taky nebyla mezi knížkami pro děti.., rovněž v naší knihovně byla mezi knížkami v dospěláckém oddělení...) a právě ta plochost mi dost vadila..autor ústy Eljuši příběh vykládá poměrně nezaujatě, bez hlubšího emočního zabarvení (aspoň teda pro mne)...ani pasáž o smrti tatínka, ani časté stěhování,, ani kibuc ve mně nedokázali vyvolat nějaké emoce, procítit je s Eljušou..prostě stalo se...v kibucu zmínka o nočním pomočování, ajkože za tím byly starosti a stesk, ale taky tak nějak letmo...bylo, nebylo...nejvíc šly city ven hned ze startu při ztrátě autíčka - symbolizující ztrátu jistoty malého kluka. Překvapila maminka, jasně, chtěla přežít, chtěla zabezpečit své děti...ale opravdu jako matka nevím, jestli by jsem své děti šupla 2x do sirotčince a pak do kibucu, navíc akceptujíc i rozdělení rodiny...tohle mně možná šokovalo nejvíc z celé knihy. Dozvěděla jsem se také něco víc o životě a organizaci kibuců (a teda tenhle typ soužití mě fakt neoslovil...). Celkově - kniha se četla dobře a rychle..nejvíc se mi líbily kazašské pasáže....stále mi však chyběla hloubka...a i když si na žádné drasťárny a utrpění fakt nepotrpím, ve finále mi chybělo i něco hlubšího...útrapy rodiny související se stěhováním, smrtí otce, místy hladověním jsem nějak nedokázala prožít s nimi... Možná z pohledu dětského čtenáře bych hodnotila jinak. Ale upřímně - nevím, jestli by jsem po knize jako dítě sáhla... Takže, poctivé 3,5* ....pocit zklamání převažuje, proto se kloním ke 3*... celý text

Fin Mika Waltari 2007, Markéta Hejkalová

Wlatariho řadím ke svým oblíbeným autorům - s postupem času víc a víc odhaluji jeho kouzlo. Životopis je úlovkem z Knižního veletrhu v Ostravě... Dozvěděla jsem se spoustu věcí nejen o Waltarim, ale i o historii a dějinách Finska. Potěšil i rozbor Waltariho děl, nástín jeho myšlenkových pochodů a pocitů. A samozřejmě obrazová příloha - fotek není nikdy dost... Hodnotím jako velmi dobrou...... celý text

Vybrané klinické stavy u seniorů - Úskalí diagnostiky a terapie 2015, Hana Matějovská

čteno v rámci předatestační přípravy. Praktický "výcuc" stavů, se kterými se může nejen geriatr často potkat. Užitečné připomenutí rozdílů vůči mladším pacientům, nejvíce snad to, že u seniorů může být symptomatika často nenápadná, či zastřená dominujícími změnami psychiky... Určitě budu číst opakovaně...... celý text

Sami na této zemi? - O Boží přítomnosti mezi námi 2019, Ladislav Heryán

moje první kniha od autora...obsahují spoustu krásných podnětných myšlenek...návod, jak opravdu vidět Boha všude... místy tam ale bylo na mě hodně odboček - o jednom začal, rozvinul přes druhé a pak jsme dospěli k třetímu..takže jsem se pak vracela a přemýšlela, k čemu se vlastně vyjádřil...pak mi v někerých pasážích vadilo časté zmiňování "světských" věcí typu pivo, tykačka s různými politiky, umělci a tak..prostě mi to tam pocitově nesedělo...ale Ladislav Heryán to tam cítil takhle..takže to je můj problém ;) velmi se mi zas naopak líbila jeho snaha, v drtivé většině i aplikovaná o hledání dobra, hledání Ježíše v každém bližním..soucit, empatie, schopnost prožít s dotyčným jeho příběh..ocenit i minimální snahu člověka o změnu..přiznat své slabosti, své váhání, své emoce a jejich odraz. Také volnost proživání opravdové radosti a lásky..zbavit se škatulek a bigotnosti, toho farizejství, do kterého jsme často pobízeni, tlačeni...věřit svému srdci, a tomu, že jsme bezvýhradně milováni. tak... a jdu hledat od Ladislava Heryána něco dalšího..... celý text

Modlitba za matku 2013, Sin Kjongsuk

z knihovny...a ještě pořád váhám, jaké zvolit slova..moc se mi líbila..neskutečně..dojala mě až k slzám..jak to ?? takový "obyčejný" příběh..o všednosti života..o vztazích..o lásce...o tom, co nám uniká a vidíme to až v momentě, když se film nedá přetočit zpět. Možná takových knih bylo napsáno hodně...já žádnou nepotkala až do včerejška... Forma psaní trochu nezvyklá - ztratí se matka...a příběh matky formou vzpomínek vypráví nejdříve nejstarší dcera, respektive - autorka ji píše v 2osobě, jako by k dceři mluvila, vykládá si s ní, konverzuje..vytahuje na světlo drobné detaily...postupně se seznamujeme s rodinou a jejich vztahy..hned ze startu mě "dostala" taková maličkost - -že maminka vlastně neuměla číst... Druhou kapitolou se od dcery Čchi-hon se dostáváme k nejstaršímu synovi Hjong-čcholovi...o něm autorka mluví v třetí osobě..proplouváme jeho životem a vzpomínkami.... Od Hjong-čchola ve 3.kapitole štafetu přebírá manžel zmizelé Park So-njo..sice nevíme jeho jméno, ale už víme, že nebyl vždy ideálním manželem...možná jeho postoj a prozření bylo pro mě nejhlubší... A pak mluví sama Park So-njo v 1.osobě ..a my si jen můžeme domýšlet, kde je a jak se jí vodí...jak sama říká, v meziprostoru...těší se pohledem na děti, na blízkého přítele, a přiblíží nám život své mladší dcery - lékárnice na mateřské dovolené, matky 3 dětí... Poslední kapitola opět pohledem spisovatelky Čchi-hon...Vatikánské zakončení, růženec z růžového dřeva, matčino přání před Pietou....konec knížky jsem dočítala zamlženým zrakem..dojatá do hloubky duše.. Tolik maličkostí, které nám unikají. Děkuji za možnost zastavit se a připomenout si je. A být třeba zas trochu milejší na své drahé... Velmi ráda jsem se ponořila do prostředí jižní Koreje..vnímala ty lehké detaily - oblečení, barvy, chutě, vůně...představovala jsem si jednoduchá, ale chutná jídla ("vše bujelo a rostlo pod rukami Park SO-njo, i z její rýže se přibývalo a baculatělo, rostla zelenina, stromy, květy, prospívala drůbež, domácí zvířata...")..jídlu a vztahům v rodině je věnována velká pozornost. Také tradice - vzpomínky na předky, slavnosti s typickým pokrmem...práce, důležitost vzdělání..je toho tolik, co o lidech v Koreji vůbec netuším..obdivovala jsem tu pokoru, píli a mravenčí trpělivost na cestě ke vzdělání a lepšímu životu. To vše jako vzpomínková vata, která vyplňuje mezery v příběhu zmizelé matky, manželky, babičky, sestry. Vata důležitější, než samo zmizení, než linka hledání...a možná bylo zmizení zapotřebí, aby mohla vata vyniknout... Aby jsme se dozvěděli, kdo byla Park So-njo. A nezapoměli...nezapomínali využít každý den, který se nám dostává. Je to obrovský dar.... Místy jsou v příběhu záblesky nadpřirozena - nejasnosti s modrými plastovými sandály Park So-njo a pak kapitola, kterou vykládá ona sama...s každým dalším slovem však tušíme rozuzlení...Dostaneme ho, ale stejně je konec v podstatě zahalen tajemstvím.. a valstně to ani není podstatné..jde o to poselství... a ještě pár citací na závěr : "Když tě maminka běžně hubovala, častěji si jí říkala maminko. Slovo "maminka" je důvěrně známé a skrývá v sobě prosbu : "Prosím, postarej se o mě. Prosím, přestaň na mě křičet a pohlaď mě po hlavě, prosím, stůj při mě, ať mám pravdu, nebo se mýlím." Nikdy si jí nepřestala říkat maminko. Ani teď, když se ztratila. Když voláš "maminko", chceš věřit, že je zdravá. že je silná. Že jí nic nevyvede z míry. Maminka je ta osoba, kterou chceš zavolat, kdykoliv si v tomto městě nad něčím zoufáš." "Vzpomínáš, jak velký byl hrnec s rýží? A všem nám baila obědy včetně příloh, které chystala ze všeho, co venku sehnala..Jakto mohla každý den vydržet?...nemyslím si, že se mamce zamlouvalo být pořád v kuchyni."..zastihla tě nepřipravenou. Nikdy jsi na maminku nemyslela bez souvislosti s kuchyní. Maminka byla kuchyně a kuchyně byla maminka. Nikdy sis nepoložila otázku, zda je maminka v kuchyni ráda." "Musela vědět, co se stane. Tvoje žena ti od chvíle, kdy jste se poznali a tobě bylo dvacet, nejčastěji opakovala, abys chodil pomaleji. Jak jsi mohl nezpomalit, když tě o to tvoje žena celý život prosila? Zastavil ses a počkal na ni, ale nikdy jsi nešel vedle ní a nepovídal si s ní , jak chtěla - ani jedinkrát....... Od té doby, co se tvoje žena ztratila, má tvé srdce pocit, jako by mělo explodovat pokaždé, když pomyslíš na svou rychlou chůzi... Celý život jsi chodil před svou ženou. Občas jsi zahnul za roh, ani ses neotočil. Když na tebe žena zezadu volala, utrhl ses na ni a ptal ses, proč jde tak pomalu. A tak minulo padesát let. Když jsi na ni čekal, došla k tobě se zarudlými tvářemi a s úsměvem řekla :"Stejně bych byla radši kdybys chodil trochu pomaleji." Domníval ses, že tak budeš žít do konce svých dnů. Jenže od toho dne na Soulském ádraží, kdy jsi odjel vlakem podzemní dráhy, ode dne, kdy zůstala jen pár kroků za tebou, k tobě žena už nedošla." " Otec chvíli mlčel. Potom začal vykládat o starých časech. Vyprávěl, že jednou vařili tkaničnici, kterou jim poslal Hjong-čchol. Matka na zahradě ve svahu vytáhla ředkev s vrškem elených listů, očistila ji od hlíny, oloupala nožem, nakrájela na větší kousky, rozložila na dno hrnce a napařila tkaničnici, která zčervenala od všeho koření, které tam přidala. Uřízla pořádný kus ryby a položila ji na rýži v otcově misce. Otec se rozplakal při vzpomínce na ten jarní den, kdy se při obědě dělili o tkaničnici, kterou matka ráno uvařila, a potom se s plnými žaludky společně natáhli a zdřímli si. Poznamenal, že tenkrát nevěděl, že to je štěstí." ...Doporučuji všemi 5ti...a vychutnávejme si to každodenní štěstí :)... celý text

Tenkrát v Lošonci 2018, Peter Balko

směsice něhy a hnusu, dětského snění a krutosti... Dostala se mi pod ruku v korona-rozvolnění v naší knihovně. samozřejmě mě mrzelo, že je v češtině, pádž slovenské autory raději jakožto slovenka čtu v originálu. A jak tak koukám na další komenty- v originálu se autorův kumpán jmenoval Kápia - v českém pak Paprika - což se mi líbilo možná ještě víc ;)) takže kdoví, co mi pak ještě uteklo v překladu ?? Ale oprostíc se od úvodních stesků, v této knížce mi nakonec ten český překlad vůbec nevadil...Ladil i s maďarskými vsuvkami a vysvětlivkami mezi slovy..a čeština se mi i víc hodí k popsání mých dojmů..... Takže - po hlavě jsem se hned vrhla naplno do podivného světa Leviathana a Papriky.. Netrpělivě jsem hltala jejich dobrodružství a čekala na rozluštění tajemství jejich rozloučení... motala jsem se ve směsici snů, reality, legend živoucích i mrtvých... šáhnouc si do svědomí, každý v dětsví škobrtnul o nějaký ten horor a sám si i nějaký prožil. Každý někoho miloval, snil, ale naprostá většina se účastnila i bitek, horších lumpáren, ba i vraždila...minimálně bezobratlé..Směsice fikce a reality, zaobalená do prachu, dunění hromu, lenivého léta, rybničního bahna, šumění stromů. Historie pradědů a prabab, historie rodičů. Fotbal, chlast, tikot hodinek...magický realizmus ? pestrý, dobře ochucený guláš...nutící číst dál a dál..ostrý jako ostří levandulového nože. "Když někdo blízký odejde na onen svět bez toho, aby odlehčil duši od tajemství a nevyřčených vět, zůstane po něm otisk, skvrna. Většinou v místnosti, kde prožil svoje poslední dny. Na podlaze, na stěně nebo na stropě. Mezi lidmi se říká, že viděli skvrny po mrtvých i na stromech, knihách nebo jiných předmětech, třeba na placce rumu. Ale vidí ji jenom ti, kterým je tajemství určeno. Nikdo jiný. Kdoví, možná že jednou ty najdeš skvrnu po někom, komu na tobě záleželo, povídá mi babička." A vy jste našel takovou skvrnu ?" zeptala se Liana starého pana Radingera. "Já sám jsem skvrna," pošeptal jí hodinář s vpadlou tváří, pohladil Lianu po vlasech a zmizel ve své ložnici. To bylo naposled, co se strýček Židovská kráva usmál, dodala babička a odešla z pokoje. Když se vrátila, držela v rukou ledový zábal, přiložila mi ho na prsa, zabalila mě do deky a zaháněla mi husí kůži. V očích měla zvláštní ticho krásných věcí, které se na okamžik odmlčely. Ten okamžik trval několk dlouhých let." zvláštní knížka...směsice něhy a hnusu, dětského snění a krutosti... doporučuji k přečtení..a názor si pak udělejte sami ;)... celý text

Trampoty eskymáckého náčelníka v Evropě 1971, Edvard Valenta

jakožto Eskymo-Welzlofil jsem si nemohla nechat publikaci ujít ... a velmi dobře jsem se u ní opět pobavila. Připoměla film "Požírač medvědů" - úplně jsem viděla toho Satinského , sedícího u pana redaktora v salonu, kouřícího smrdící cigárka a osvěžující paměť čajem a rumem :) Laskavé a přitom dojemné vyprávění o polárním cestovateli, čisté duši, který si navykl protloukat se všemi možnými způsoby a přitom uvnitř zůstal pořád takovým malým dítětem. Bylo zajímavé sledovat, jak v průběhu pobytu v Brně kromě touhy odjet na sever klíčí i touha zůstat..člověk s bohatým životem i zážitky, ale v podstatě i velmi osamělý..poradil si jak mohl, protloukl se zpět za svým snem, ale cesta nakonec měla skončit v Dawsonu. Nevšedné vyprávění, mě bavilo a moc jsem si ho užila :) včetně Welzlovy "hatmatilky" a mixu nářečí....všem, co mají tohohle dobrodruha rádi, doporučuji.... celý text

Osada na předměstí 1957, Aluísio Azevedo

!!! možné SPOILERY !!! nalezena v knihobudce...a přečtena nakonec za jedno odpoledne..zažrala jsem se do té liné, horké atmosféry, kde řvou ptáci, vlhký vzduch se nehýbe, praží slunko a po nocích se ozývají hlasy šelem z pralesa...ponořila jsem se mezi pestrou společnost bydlící na předměstí v Osadě Sao Romao..posouchala hovory žen u necek s prádlem, řešila jejich starosti (dospívání a svatba Holubičky, věštby šílené Pauly alias Čarodějnice, Bokatá a její rodina, s kým spala Leokádie....) sledovala chlapy do kamenolomu...postávala u pultu v krčmě Joaa Romaa, dokonce i nakoukla do hokynářství jeho družky Bertolezy...také jsem se stavila na čaj k baronu Mirandovi...prostě jsem vpadla do víru událostí mezi obyčejné lidi, obývající koncem 19.století takovéto osady, rostoucí a rozvíjející se jako houby po dešti a pořádně si to užila. Zejména ty kontrasty, vzestupy a pády, život se dere kupředu a zastavit nejde... Autor dobře pracuje s jazykem, lehce navodí atmosféru - či už sambového večírku při svitu měsíčku, či bitky chlapů na nože...ukazuje nám drobné lidi pěkně po realisticku - bez příkras, ba místy až tvrdě strhává závoj z očí...některým postavám by jsem dopřála lepší osud (rozkol v manželství Jeronima a Piedady, jejich úpadek, smrt Bertolezy - zároveň autor řeší černošskou otázku a otroky obecně, nehoda v lomu, požár a ušlapání dítěte Augustiny a Alexandra..) Zaujala taky postavička Leónie - "francuzky" s šarmem a penězy - ve skutečnosti nevěstky, v románu opakovaně označené slovem "kokota" ( které místní policajt Alexandre neváhá dát svou dceru na výchovu - krásný kontrast paradoxů...) Leónie je mezi osadníky zkrátka paní a hrdinkou, a při tom všem pomáhá Alexandrově rodině přežít. Podporuje i Holubičku, ale tam už lze sledovat úplně jiné pohnutky, nastíňující Holubiččin osud....a tolik dalších postaviček uvnitř mé hlavy ještě křičí "nezapomeň na mě !! ještě já a můj příběh !!!... Každopádně, se svými hrdiny si autor pohrál a dokázal je vytvořit opravdu živě a plasticky...a věřím že i podle reálných osob, že ve čtvrti Botafogo, kde naše fiktivní osada vyrostla, byla v dobách autorova mládí spousta takových figurek... ocenila jsem i slovníček na konci knihy, kde jsou přeložené a vysvětlené zejména typické brazilské názvy jídel, rostlin, tanců, použité v textu...ale také jsem se dozvěděla, že pivo tou dobou bylo "lepší" a vzácný nápoj.. Brazílie, země divoká, pulzující, zaslíbená..kolik Portugalců a Italů tam nechalo nejen iluze, ale i svůj život ?? pojďte to zjistit sami s Aluíziem Azevedem - já Osadu doporučuji a zakládám do poličky...... celý text

Horatio Nelson: Hrdina od Nilu 2007, Monika Bandasová

silné dilema, kolik dát hvězd...nalezena ve vyřazených knihách z knihovny...a sice obsahuje spoustu údajů, ale čtením jsem se doslova protrápila..kolísá mezi snahou o historické dílo a červenou knihovnou....nešlo a nešlo, nebavilo..obsahovalo navíc docela dost pravopisých chyb, vypadlých písmen, místy záměny jmen, popletené rody..... navíc autorka pojala životopis pěkně podrobně, takže obsahuje asi 25842 jmen, které jsem si samozřejmě nepamatovala..(rodina, přátelé, spolupracovníci, lodě, místa pohybu...)...píše opravdu o každém Nelsonově nadechnutí, polknutí..co kdy udělal, co řekl, co měl oblečené v danou chvíli..jakou písničku mu Emma notovovala do ouška, jakými pokřiky ho vítaly davy.....nevím, kolik z toho opravdu načerpala někde v análech a kolik je fikce... jelikož jsem nedávno četla Lady Hamiltonovou od Alexandra Dumase, zajímal mě i tento vztah - a musím říct, že možná u DUmase z toho Emma ještě vybruslila relativně dobře, s typicky Dumasovským kouzlem...tady je to jednoznačně necitlivá, povrchní, vypočítavá a sobecká mrcha..sorry, ale nic hezkého k její osobě nemůžu říct..Nelson (asi to tak bylo) se pak většinu času pod jejím vlivem choval jako zamilovaný puberťák, ale tak snad díky tomu aspoň umřel šťastný...což se o spoustě lidí z jeho okolí říct nedá (lord Hamilton, Emmin právoplatný "manžel", Nelsonova manželka Fanny, jeho otec...) chápu, že Nelson toužil po dětech, Emma toho využila a nějaké poskytla,,načež zvažovala, že vlastně i touto pojistkou se pak láska Nelsona k ní rozdělila...druhé dítě - Horatiino dvojče (pokud je to pravda - jiné zdroje jsem zatím nezkoumala) odložila v nemocnici..další osud nebyl zmíněn..Emma si mě tedy definitivně nezískala, a Horatio Nelson ztratil tu gloriolu vítěze, kterou jsem matně chovala v paměti z hodin dějěpisu, a z učebnice, kde měl docela šikézní fotku ;))) myslím, že tolik adorování mu nepřislouchalo a jistě mu ani neprospělo... Potěšil obrazový materiál, i karikatury ze soudobých novin - uvítala bych obrazků klidně více. Oceňuji celkově námahu autorky, kterou si jistě s dílem a materiály dala. celkově však, navzdory té spoustě informací, nemůžu dát víc než 3, protože to byl těžší boj z mé strany, než Nelsonův u Nilu či Trafalgaru...... celý text

Tanec na hrobech 2007, Mika Waltari

z knihovny...čekala jsem sice něco jiného, ale ve finále velmi uspokojivá "poetická" četba...Waltari mě naprosto doběhl - od vojenské skepse a mizérie Karla Magnuse Möllersvärda rychlým skokem k románku jeho sestry Ully se samotným Alexandrem I...aneb jak Finsko k samostatnosti přišlo...tančí se na hrobech, hlavy jsou vysoko, duše je zmítána city, odobně jako ta ruská... Ulla se zamiluje, a přeci s hlavou vztyčenou nakonec dosahuje něco pro vlast..Alexander se nechává unést sněním a vychází Finsku vstříc... Dějinné reálie možná zapomenu, jak je mým dobrým zvykem, (ráda je čtu, ale o to rychleji roky a dějepisné souvislosti zapomínám ;))) ale ten příjemný pocit z ledového severského snění nezapomenu..ó, jak tě chápu, Ullo Möllersvardová !!!... celý text

Dobrodružství v zemi nikoho 1990, Jaroslav Foglar

!!! SPOILERY !!! nalezena ve vyřazených knihách z naší knihovny, za 1kč..doposud jsem ji nečetla, takže teď jsem byla oprostěna mladistvého nadšení (které by určitě zvedlo moje hodnocení ve věku kolem 13let ;))) a také je moje hodnocení ovlivněno osobností Jaroslava Foglara a celkově jeho tvorbou.. Je to dobrodružství, které hltáte s otevřenou pusou, ať je vám -nást či -cet, napsané fakt čtivě s gradací. je to romantika, kterou dnešní děti možná už nezažijí...spousta toho, o čem píše, byla i pro mě v těch 13ti sci-fi. No uznejte - kdo z vás zažil na sídlišti kluby,organizování sutěží pro celý blok či až město, partu typu Rychlé šípy či zde zmíněné Ontario, psaní a vydávání vlastních časopisů...já tohle znala jen z foglarovek...a v dětském věku se mi to hrozně líbilo..teď jsem z textu cítila tlačení na pilu - pokud nesportuješ, nesbíráš něco, nejsi ten správný kluk/holka (uff, ještěže na rozdíl od třeba Hochů od Bobří řeky tady vystupují i šikovné holky...jen nevím proč i třeba o Ince Solimanové je tadyy zmínka že "měla být klukem" - jakoby být akční a "správná", či sportovní je doménou a právem zejména kluků....). co mi ale bilo do očí - naši hrdinové tady nejsou ani černí, ani bílí, ale tak trochu zvláštně černobílí - sice v rámci "dobré" věci, ale často lžou, lezou kam nemají, de facto poškozují cizí majetek.. jak zpívá Jarek Nohavica : "když mi dát nechceš já vezmi si sám..zámek jde lehce a adresu znám..." opěvované Ontario se nezdráhá vydírat a manipulovat - a proč vlastně ?? aby si zvedli vlastní věhlas ? no nevím..to se mi fakt nelíbilo....a nejen Ontario, ale i jěho vztahy s hlavními hrdiny Vláďou a Vinckem a taky VaV vs. Pepín a Bóža - taky konflikty, zloba, hněv, vydírání, a pak neutichající přátelství..trochu neuvěřitelné....v podstatě až šikana Jirky Kobihy při prodeji novin . je to nutné u těch skorosprávných kluků ?? od nich to byla pěkně nepříjemná rána pod pás... Dále zapojení Pedra v duchu "škatulkování" - kdo je lepší na přepílení zámku než cigán ?? zdůraznění všech negativních vlastností - hlučením a bordelem počínaje, Pedrovým bráchou v krimu konče...samotný Pedro taky převléká kabát, jak se mu to hodí ( a s přístupem našich hrdinů se mu ani možná nedivím ).. takže - nápad sice dobrý - tajemné místo za městem, tajemný kraj plný překvapení..záhadný deník, geologická hádanka. Foglarovka čtivá a napínavá jako vždy...ale na můj vkus teď hodně násilí ( Zelené vesty), sami kluci vůči sobě od lhaní, krádeží, vydírání až po manipulace... na tomhle stavět vznik kamarádství ?? navíc překvapilo, že i nález mrtvoly přešli jen tak okrajově, hlavně si nepokazit dobrodružství...a dospělí jako obvykle jako vata někde v pozadí...o děti se moc nezajímající, jen občas v roli trestajících/rozdávajících domácí vězení....takže - plný počet dát nemůžu. Ale za poselství generacím o snech a světě někde tam za hranicemi všedních dní, za nostalgii a čtivost díla a odkaz Foglarovek obecně dávám hezké 4*... celý text

Ptáci v akci 2018, Julius Klejdus

Jakožto ornitolog - amatér a nadšenec doporučuji všemi 5ti. Varování : nelze přečíst na jeden zátah ;) vhodné dávkovat postupně, informace o konkrétních druzích nejlépe dohledávat průběžně. Obsáhlá publikace, opět doplněná bohatým obrazovým materiálem...Julius Klejdus nás pro změnu provede ptačí etologií...a to nejen tak nějak všeobecně, ale věnuje se podrobněji i většině druhů u nás (zejména v pozorovaných oblastech Vysočiny, jižní Moravy a Hrubého Jeseníku) ...takže - po předchozích publikacích i s touto by jste teoreticky mohli vědět, kdy a kde kterého opeřence můžete potkat, co to právě dělá, jak vypadá jeho rodinný život a typické, či dokonce atypické projevy. Na konci knihy pak věnuje kapitolu komfortnímu chování ptáků v souvislosti s vodou, věnuje se i zraněným a handicapovaným jedincům. A pak publikuje taky zajímavou dokumentaci z pozorování mladého včelojeda lesního a také záznam o konkrétním hnízdění dudka chocholatého. A tu nezbývá než ocenit ty hodiny v terénu, hodiny pozorování, zpracovávání materálu...aby jsme se i my ostatní mohli dostat ptákům blíž. Děkuji, pro mě úžasná publikace. A samozřejmě doporučuji !... celý text

Angelika Pintířová - Padá mi to z nebe 2017, Jan Paulas

O sestře Angelice jsem doposud nic bližšího nevěděla..a možná ani to, že existuje...a dokonce pátrám ve své přeplněné a zahlcené paměti, jestli si vybavuji nějaké boromejky v souvislosti s Václavem Havlem...a fakt si nejsem jistá... Ale ona si ke mně cestu našla...knížka upoutala na knižním veletrhu...chodila jsem kolem ní asi 2-3 kolečka a pak jsem si ji koupila...a dostalo se mi vrchovatě informací, které jsem potřebovala... Jak žít s Bohem ? žiju,..nebo snažím se...a Angelika nádherně a inspirativně předkládá svůj vlastní příběh. Takový spontánní..neřešit, neanalyzovat, ale žít. Být jako dítě, hrát si. Společně s Janem XXIII. "žít radostně už na této zemi". Udělat si čas na sebe. Umět odpočívat, udělat si denně radost....vždyť jaký byl Ježíš ? skoro úplně normální chlap, který se účastnil svateb, oslav, neměl problém dát si víno, pobavit se s lidmi..s jakýmikoliv lidmi. Neodsuzovat, neškatulkovat..nikdy nevíme, co se ukrývá v člověku, co stojí proti nám, dokud ho nepoznáme....je fajn si to znovu připomenout. Je fajn si připomenout, jak důležité je věci přijímat...i to, co se nám nelíbí...rotože možná ty zavřené dveře nám otevřou 10dalších. Vše je prostě vždy tak, jak má být, jen my to možná doceníme až s odstupem... a taky jsem se dozvěděla, jak to vlastně je - být řeholnou sestrou :) že to jsou v podstatě taky úplně normální ženské - které třeba zajdou i na módní přehlídku..a jak je důležité je taky neškatulkovat, ale dopřát jim tu pestrost obyčejného života, kterou ony žijí, ale my kolikrát nevnímáme... děkuji sestro Angeliko za tuhle knížku .... určitě se k ní budu vracet.. (a Angeliku si vyhledám v médiích ;))... celý text

Pan Brambora a jeho kamarádi - Na cestě do Evropy a do vašich bříšek 2017, Markéta Hrubešová

z knižního veletrhu v Ostravě..líbil se mi nápad, obrázky a recepty...teď dočteno na střídačku s dětmi, které příběh zaujal a už jsou nažhavené na recepty (8 a 10let) za mě : uppoutají již zmíněné barevné ilustrace, místy komiksového charakteru. Text - kde mluví samotné zelenina a ovoce, jsou takové "vatózní" se špičkováním jednotlivých hrdinů, kde se nám postupně představují, ale dětem se to hodně líbilo..vše, co je pro zeleninu podstatné (co kde kdy a jak), je pak na konci každé kapitolky stručně, krátce a výstižně shrnuto v několika větách - ideální na zpakování si, co jsme z toho špičkování pochytili.... a pak následují tématické recepty, přizpůsobné dětem, v naprosté většině nutný minimálně dozor dospěláka, ale často i asistence - to nám ale vůbec nevadí...těšíme se na realizaci ! na začátek je v plánu kukuřicová polévka a muffiny, a dále se uvidí :D Takže shrnu : děti se dozví, co za ovoce a zelenina k nám připluli z nového světa..a třeba se víc nadchnou i pro pomoc a seberealizaci v kuchyni :D já - i dle nadšení dětí - doporučuji.... celý text

Noční obloha 2007, Kevin Tildsley

nalezena v bazaru, ideální společník do kapsy/na chatu a klidně se podepíšu pod komentář "zimela".... detailně nečtená,, nicméně proletěla jsem, našla co chtěla a už jsme o velikonocích s dcerou hledali třeba Severní korunu, mého Lva a tak podobně...a taky jsem si k některým souhvězdím přečetla podrobnější info včetně v nich nacházejících se útvarů jako mlhoviny, galaxie - vždy zakresleno a uvedeno, čím lze pozorovat - zda postačí obyč. dalekohled, nebo je potřeba jít do vyšší astronomie... dcera jakožto hvězdofil také nadšená, za nás tedy velmi dobré a spokojenost !... celý text

Jako zabít ptáčka 2009, Harper Lee

nalezena tuším v knihobudce ( a jak asi tušíte, nevrátím ji tam ;)) konečně přečtena - nějak v této chaotické době nemám chuť ke čtení... ale o velikonocích na našem lesním azylu na chatě bez vody, zato s se spoustou zvěře kolem (no to bude možná i tím, aktuálně se více věnuju birdingu, stopaření a fotopasti ;))) dočetla... a příběh mě dostal...zvláštní kolísání mezi pohledem dětí, které zároveň díky výchově svého otce nahlíželi na spoustu věcí "dospěláckyy" a pohledem dospělých... kteří jsou taky rozděleni na 2 tábory - na lepší, pokrokovější, "srávné" - dnešním pohledem řečeno "ty normální" a pak na většinový dav, strhávající kolikrát i ty váhající..jedoucí v léta vyšlapaných kolejích...jedoucí v rasizmu, nenávisti, kastovnictví..zabíjející víru, lásku, soucit..vždyť je to tak jednoduché..."jako zabít ptáčka" Autorce se věrohodně povedl zachytit horkou letní atmosféru městečka, bublající city po povrchem..vztahy a přístup dospělých a dětské hry..kruté ve svém odrazu reality...(kterépak městečko či vesnice nemá svého Bubu Radleye ??? a kromě jeho taky nějakého toho pijana, bílou chátru jako Ewellovy, chudé i bohaté, věřící i nevěříci, agresory i pravé dámy s dobrou pověstí....)...Attikus stojí na straně práva. Stojí na straně lidskosti. A učí své děti stejnému pohledu. Ale ne vždy příběhy dopadnou, jako by jsme si přáli..obzvláště ne na americkém jihu v 30-40tých letech... příběh nádherně gradoval...závěr se mi strašně líbil...netuše, do čeho se hrneme, jsem si užívala "akademii" s představením Čipery jako šunky - smála jsem se nahlas...aby přišlo kruté vystřízlivění...autorka mě dostala..žádná předtucha, žádné mražení...do slunečného tepla najednou bác, vichřice jako hrom...a parádní závěr. Tahle to mělo být... ráda bych v příběhu pokračovala dál...a zjistila jsem, že ono pokračování i existuje. (pravda , má trochu sporné hodnocení, ale třeba jednou přečtu a uvidím sama). Každopádně, děkuji Harper Lee za nahlédnutí do lidského nitra. Za dětskou bezelstnost, za odvahu. Za zdařilou směsici naivity a přemoudřelého předčasného dospěláctva. Za to horko Jihu. Za Attika, Čiperu , slečnu Maudie....za Kalpurnii a Toma Robinse...ba i za pana Dolphuse Raymonda a jeho papírový sáček s brčkem... Nesuď nikdy nikoho předem, dokud nechodíš v jeho botách a nedíváš se z jeho úhlu...Howgh !!!... celý text