J.P.S. přečtené 159

Mravce sa nedajú 1980, Ondřej Sekora

Četl jsem se synovcem a neteří (ne proto, že bych jim to vybral, ale protože to dostali...). Tenhle díl Ferdy Mravence jsem vůbec neznal, z dětství si pamatuju jen trilogii Ferda Mravenec, Ferda v cizích službách a Ferda v mraveništi. Tohle tedy byla i pro mě úplná novinka. A popravdě, snad nikdy jsem neměl z dětské knížky tak rozporuplné pocity. Na straně jedné je zde hrozně zajímavá a (z dětského pohledu) velmi napínavá příběhová linka, kdy mravenci z jednoho mraveniště jsou ohroženi otrokářskými mravenci z jiného mraveniště. Jde asi o vůbec nejdrsnější příběh Ferdy mravence, v podstatě je to život mraveniště v permanentním válečném stavu, do kterého se postupně zapojují i jiní zástupci z říše živočichů. Stejně jako v jiných Sekorových příbězích, i zde jsou zdánlivě pohádkové motivy založeny na skutečném chování představitelů hmyzí říše. Jak jsem následně zjistil googlením, mravenec otrokářský (polygerus rufuscens) skutečně existuje a skutečně krade kukly jiných mravenců (a hned jsme měli se synovcem a neteří další téma na vyprávění). Na druhou stranu je pravdou, co zaznělo již v komentářích níže, a sice že knížka je místy až zbytečně ideologicky zaměřená. Patrné je to zejména tam, kde spolu jednotlivé části mraveniště „soutěží“ v rychlosti budování. Chápu, že Sekora napsal toto dílo v padesátých letech a že byl tehdy (zřejmě i upřímně) nadšeným komunistou, nicméně za mě už zbytečně tlačil na pilu a dost si tím shodil jinak skvělý námět. Je to škoda, protože stačilo jen trochu ubrat plyn a z přehnaně okatého budovatelství mohla být přijatelná týmová spolupráce a semknutí se při nebezpečí.... celý text

Operace Stonewall 2011, Jiří Šulc

Zajímavé představení válečné události, o které jsem dosud nic netušil. Poprvé jsem se dozvěděl nejen o tzv. lamačích blokády (s německým námořnictvem jsem měl spojeny spíše jen ponorky) a o jejich ekonomickém významu pro zbrojní průmysl Říše, ale také o tom, jak se na jejich eliminaci podíleli i Čechoslováci. Příběh tak sledujeme ze tří různých pohledů: Jednak britských zpravodajců, jednak německých námořníků, a jednak československých letců. Patrně nejrealističtější je popis práce britských zpravodajců, kde autor patrně zúročil vlastní zkušenosti z působení ve zpravodajské službě. Mě ale nejvíce bavily části, v nichž byl děj popisován očima příslušníků z československé 311. bombardovací perutě. Je zde velmi dobře znázorněno, že reálná válka je z velké části o dlouhém vyčkávání a řešení tisíce všedních nepříjemností, přičemž samotná „akce“ zpravidla trvá jen krátký okamžik. Podstatná část vaší „bojové“ činnosti tedy může vypadat i tak, že celé hodiny jen pozorujete z letadla monotónní mořskou hladinu a přitom mrznete v kokpitu či střelecké věži, aniž byste na cokoliv narazili, a toto se opakuje celé dny a týdny...až jednou (!) I přes zmiňované kvality však pro mě kniha Operace Stonewall nakonec nebyla takovou "peckou" jako kniha Dva proti Říši, ve které si autor nastavil laťku neskutečně vysoko a jen tak ji už něčím nepřekoná.... celý text

Lovec čertov 2023, Juraj Červenák

Na v pořadí devátý (chronologicky však osmý) díl jsem se těšil jak malé děcko, a to tak moc, že jsem nečekal na český překlad a nechal si od Ježíška nadělit slovenský originál. Lovec čertů se tak stal první knihou, kterou jsem přečetl ve slovenštině. A přiznám se, že mi to občas dalo zabrat - slova jako „chýr“, „čiered“, „oštara“, „garbiarnie“, „vankúš“ nebo „paripa“ jsem dovodil jen z kontextu a vidět je zcela samostatně, byl bych ztracený jako kapitán Galovič po vstupu do Ženského hradu : )) Vtipné jsou některé rozdíly ve skloňování, například zatímco v češtině škrtíme TÍM řetězem, ve slovenštině zásadně TOU reťazí – a jak se dočteme, zrovna otisk řetězu/reťaze na krku bude v tomto díle klíčovou stopou a zásadním dějovým zvratem : )) K samotnému ději: Bohdan Jaroš funguje samostatně perfektně, líbí se mi, že jeho sólovka má docela jinou dynamiku než Barbaričova sólovka v díle „Vlk a dýka“, neboť na rozdíl od analytického notáře je katův synek spíše racionální pragmatik s mimořádným šestým smyslem. Velmi se mi líbila první polovina od úvodního duelu s korlatským čertem přes vyšetřování v nevěstinci až po pronásledování podezřelých k dnešním Jaslovským Bohunicím, z nichž po nájezdu krymských Tatarů zbyly jen trosky a kouř (ten je tam vlastně dodnes, avšak jeho původcem již nejsou obchodníci s otroky, ale chladící elektrárenské věže). Nicméně od okamžiku, kdy Jaroš dostane na ruce okovy, jsem nabyl dojmu, že se po zbytek příběhu už spoléhá spíše na Fortunu než na vlastní um. Finální část mi přišla už vyloženě uspěchaná. Spousta událostí, na jejichž průběh jsem byl zvědavý, se nakonec smetla časovým skokem v ději. A i když vím, že pro tuto sérii jsou typické otevřené konce, tak utnutí děje přímo uprostřed rozjeté akce mi do závěrečného epilogu vyloženě nesedlo... Celkově stále velmi solidní úroveň, ale přeci jen v porovnání s jinými díly mi tento přišel trochu slabší. Možná ale ve mně jen doznívá rozporuplný pocit z příliš uťatého epilogu.... celý text

Zapomenuté příběhy 2 2019, Marian Kechlibar

Možná je v tom ještě přetrvávající euforie z právě dočteného díla, ale druhý díl Zapomenutých příběhů mi přijde zatím nejlepší z dosud přečtených. Nesmírně oceňuji, jak umně autor propojuje přírodovědná a společenskovědní témata, aneb jak zájemcům o historii nenásilně přisune poučení v technických či přírodovědných oborech, a naopak technickým nadšencům ukáže krásy historie. Přesně to se v tomhle díle povedlo na maximum. Při čtení o kurdějích, jež kosily námořníky více než děla nepřátel, se dozvíte, jak reaguje tělo na nedostatek vitamínů a proč neznalost funkce a původu vitamínu C vedla při snaze vymýtit kurděje k tolika tragickým omylům. Když čtete o tom, jak se dříve při soumraku zastavil život a jaké patálie byly spojeny se snahou zavést ve městech veřejné osvětlení, tak se dozvíte principy fungování plynových lamp (věděli jste, že se do nich dával velrybí tuk?), i principy fungování elektrického oblouku a způsob výroby prvních žárovek (věděli jste, že jedna vyrobená v roce 1901 v Kalifornii dodnes svítí?). Také se dozvíte, že brambory, kterých jsou dnes v supermarketech plné regály, znamenaly revoluci ve výživě Evropanů a že právě díky nim zmizely z Evropy periodicky se opakující hladomory. Ironií osudu právě bramborová plíseň vedla k jednomu z posledních hladomorů, který v letech 1845-1849 zdecimoval téměř třetinu populace v Irsku. Příběh irského hladomoru byl pro mě fascinující hlavně tím, jak hluboce k němu přispěla zmatečná opatření ústřední vlády v Londýně, což mi lépe pomohlo pochopit averzi Irů vůči Angličanům. Neméně mě fascinovalo, jaké náhody až banality přinesly zásadní zvraty ve válečných konfliktech. Dosud jsem netušil, že Blitzkrieg do západní Evropy byl vlastně narychlo sestaveným plánem B, neboť původní plán šel k ledu díky osobnímu selhání jediného důstojníka, který se z pařby v důstojnickém klubu nechal odvézt letadlem a neuváženě si přibral i kufřík s operačními plány. Nebo že o vstupu USA do první světové války nakonec rozhodlo jedno neuvážené prořeknutí německého ministra zahraničí (jehož upřímná snaha nelhat je ale v porovnání s vykrucováním současných politiků až skoro dojemná). Hrozivé bylo srovnání, kterak infekční nemoci kosily lidstvo mnohem víc než válečné konflikty. Kromě již zmiňovaného příběhu o kurdějích mě mrazil závěrečný příběh o pandemii španělské chřipky z let 1917-1919, jež počtem obětí překonala zákopové boje první světové války. V této souvislosti byl děsivým mementem úplný závěr, kde autor vyslovil obavu, že návrat podobné pandemie ani dnes nemusí být zcela vyloučen - což napsal na jaře roku 2019 (téměř přesně za rok na jeho slova došlo...). Zkrátka famózní dílo, za mě 6* z 5*... celý text

Zapomenuté příběhy 6 2022, Marian Kechlibar

Šestý díl za mě nijak neztratil na kvalitě. Opět vybrání zajímavých událostí, které nejsou příliš známé, ale jejichž dopady na vývoj lidstva byly ohromné. Při čtení příběhů o vývoji leteckých technologií jsem si uvědomil, jak často není důležité být tím, kdo něco objeví první, ale to dovede jako první nabídnout ke spotřebě anebo proč Cometa nakonec prohrála souboj s Boeingem. Pochopil jsem, jak nesmírně důležitá je pro vedení jakékoliv války v jakékoliv době logistika, jak perfektně ji měli zvládnutou staří Římané (aneb amfory s vínem nebyly jen ozdobnou nádobou), jak se kvůli tomu během druhé světová války navždy proměnila tradiční práce v docích a proč díky tomu máme dnes ve skladištích pojízdné ještěrky, a také jaký důsledek má pro současnou válku na Ukrajině, že Rusové stále přenášejí dělostřeleckou munici v dřevěných bednách. Přišlo mi neuvěřitelné, jak strašlivé dopady na hospodářství země může mít, pokud většina populace začne věřit věštbám psychicky nevyrovnané teenagerky, nedejbože když začne na obzoru již vidět armády šikujících se válečníků (vzpomněl jsem si na nejmenované politiky radící se s věštkyní a přestal se smát). Neméně neuvěřitelné mi přišlo, že mezi obyvatelstvem na jihu USA bylo v 1. polovině 20. století zcela běžné a hojně rozšířené onemocnění parazitickými červy, jaké dopady do (nejen) hospodářského vývoje těchto regionů to mělo a jak málo stačilo, když se rozšířilo prosté nošení bot a kopání latrín. Bavil jsem se nad tragikomickými blamážemi různých vojsk. Rakouské armády, která při tažení proti Turkům málem postřílela sebe samu a jak o tom všichni zúčastnění včetně císaře pána raději dlouho mlčeli (aneb co se může přihodit, když si spletete slova "Halt!" a "Alláh!"). Italské armády, která si ve snaze zvrátit nedostatek letecké převahy na severoafrickém bojišti pozve svého největšího specialistu na letectví, aby ho nakonec nechala sestřelit vlastní protiletadlovou obranu (aneb jak si podříznout vlastní větev). A konečně carského námořnictva, které l.p. 1905 odhodlaně vyrazilo z baltských přístavů na opačný konec zeměkoule, aby japonské flotile ukázalo, kterak je oproti ní sto let za opicema, ještě předtím ale v rámci proplouvání Severním mořem preventivně rozstřílí hned první kolemplující loď v domnění, že je určitě japonská (toto fakt může napadnout jen ruského velitele nebo úplného dementa - chudáci britští rybáři...). A také jsem se konečně dozvěděl, co doopravdy znamená zkratka G.P.S. ("gde probůh sem?")) Opět mohu doporučit nejen zájemcům o historii.... celý text

Poklad na ostrově 1969, Robert Louis Stevenson

Čím je pro žánr dramatu W. Shakespeare, pro žánr dobrodružného historického románu A. Dumas, pro žánr sci-fi Jules Verne, pro žánr fantasy J.R.R.Tolkinen, pro žánr (proti)válečného románu E. M. Remarque a pro žánr indiánek K. May - tak přesně tím je R.L. Stevenson pro žánr pirátských příběhů. V jeho díle nalezneme všechna klasická pirátská klišé v té nejlepší podobě: Jednonohý pirát s papouškem, pirátský poklad zakopaný na ostrově, vzpoura na lodi, souboje na šavle a muškety, trojhranné klobouky proti šátkům, vlajka "Jolly Rogers" (kterou nakonec Jim Hawkins hodí do moře). Přijde mi, že všechny pozdější pirátské žánry jsou vždy tak trochu kompilátem tohoto Stevensonova díla, byť asi ani on sám jistě nebyl zcela originální. Nicméně v pozdějších pirátských žánrech sotva najdete něco, co v nějaké podobě nenaleznete již v tomhle nesmrtelném dílu. Když jsem tuto knížku četl poprvé v 11 letech, představoval jsem si sám sebe jako Jima Hawkinse (který byl asi o dost straší). A doufal jsem, že kdybych byl na jeho místě, zachoval bych se stejně (teď po letech uznávám, že bych se v sudu s jablky nejspíš po**al strachy :)) Nebylo špatné si tuto knihu po letech připomenout, na spoustu věcí se dnes dívám jinak. Třeba jako dítě jsem Johna Silvera považoval spíše za kladnou postavu, protože i když to byl pirát, tak se přece kamarádil s Jimem. Dnes to chápu spíš tak, že to byl hnusný manipulátor, jehož přátelství s Jimem nebylo nijak upřímné, ale byl v tom čistý kalkul - kluk byl pro něj jen prostředkem coby most k "těm druhým", až všechno selže. Zatímco jako děcko jsem doufal, že Silverovi jeho závěrečný útěk dobře dopadl, tak dnes bych mu spíš přál anglický soud a šibenici :)) Nojo, asi je to tím, že dnes už holt nejsem ve věku Jima Hawkinse, ale spíše ve věku doktora Liveseye či kapitána Smolleta, kteří pro Silvera přesně tohle chystali :))... celý text

Vzpomínky na budoucnost 2008, Erich von Däniken

Ke znovuobjevení tohoto díla mě paradoxně ponoukl tento článek od Petra Koubského, (https://denikn.cz/1203650/o-americke-obsesi-mimozemstany-a-hluboce-zakorenene-neduvere-k-vlade/?ref=list), který mi připomněl, jak jsem v dětství trávil prázdniny u svého dědy, který byl do Dänikenova díla úplně nadšený. Teď, když jsem to otevřel asi po 25ti letech, mi dochází, jaký je to neskutečný paskvil. Celé bych to shrnul asi takhle: Má nějaká socha mayského náčelníka čelenku z peří? Tak jsou to ve skutečnosti antény (a důkaz o mimozemšťanech)! Je na nějakém starověkém podstavci čtvercový vzorek? Určitě jsou to klávesy od PC (a důkaz o mimozemšťanech)! A takhle by se dalo pokračovat... Prostě neskutečné slátaniny. Navzdory tomu nemůžu upřít, že ta knížka je prostě ČTIVÁ. Říkám si, jaká je škoda, že autor na tomhle podvozku nezkusil napsat nějakou sci-fi. Teda vlastně on sci-fi napsal, akorát výplody své fantazie prezentuje jako fakta. Což je vlastně na tom to nejsmutnější. Jednu hvězdu dávám za příjemné rozdráždění fantazie v dětských letech, která jsem trávil na prázdninách u dnes již zesnulého dědy, který autorovi zcela nekriticky věřil, a to natolik, že si jeho slátaniny promítl do zážitků z vlastní minulosti, a tak svým vnukům (nejen mě) vyprávěl záhadné historky z vlastního života, které si neuměl vysvětlit jinak než tím, že se možná setkal s mimozemšťany. V porovnání s tím, jak chudák děda později věřil různým podomním prodejcům a šmejdům z předváděcích akcí, byli Dänikenovi mimozemšťané vlastně naprosto nevinná zábava.... Proto aspoň ta jedna hvězda a nikoliv odpad, kterým to jinak zcela objektivně je.... celý text

Zapomenuté příběhy 4: Pověšen za krk, dokud nezemřeš 2020, Marian Kechlibar

Tento díl byl za mě přeci jen trochu slabší. Bylo to v zásadě jen z historie anglického trestního práva, což je jistě zajímavé, ale přeci jen mi chyběl onen průřěz různými historickými obdobími a různými tématy, který jsem si tak oblíbil u jiných dílů z této série. Celkově ale zdařilé. Asi nejvíc na mě zapůsobilo jedno spíše pobočné téma: Jaký byl (ještě donedávna!) zásadní rozdíl mezi dětmi narozenými v manželství a mimo manželství, a to nejen společenský, ale i právní, protože "bastard" se např. nesměl vyučit řemeslo ani vykonávat většinu povolání, a to bez ohledu na své vlohy a schopnosti. Zkrátka narodit se mimo manželsví bylo něco jako doživotní záznam v trestním rejstříku. Aneb je-li vaše dcera v jiném stavu, musíte ji honem honem provdat, jinak budoucímu vnoučeti zmrvíte celý život (strašná doba....).... celý text

Zapomenuté příběhy 3 2020, Marian Kechlibar

Tento třetí díl se mi dostal do ruky jako první ze série a díky němu si ji oblíbil. Jde o krátké shrnutí různých historických událostí, které obecně (nebo aspoň v našich končinách) nejsou příliš známé, ačkoliv jejich dopady na lidský vývoj byly nezřídka značné. Titul Zapomenuté příběhy je zcela trefný. Fascinoval mě popis středověkého osidlování Grónska, dosud jsem netušil, že tato oblast od objevení Erikem Rudým v 10. století měla až do 14. století stálé evropské (resp. norské) osídlení, dokonce i s vlastním biskupství! Tamní obyvatelé - kteří odváděli daně norskému trůnu - přitom dobře věděli o americkém pobřeží, které bylo doslova za humny, proto je neuvěřitelné, že zbytek Evropy s jeho osidlováním vyčkával až do Kolumbovy plavby. Neméně mě fascinoval příběh Juana Pujola Garcíi, který svou špionážní kariéru vybudoval na naprostých výmyslech a fabulacích, které ale při vyváženém poměru dovedly příznivě ovlivnit průběh spojeneckého vylodění v Normandii. S napětím jsem četl o odvaze izraelských obránců v pevnůstce Budapešť v tzv. jomkipurské válce v roce 1973, a nestačil se divit nad nepřipraveností tehdejšího izraelského vrchního velení. (Zde musím ocitovat geniální hlášku autora: "Ve čtvrtek 4 . října však dorazily dvě zprávy, které byly asi stejně subtilní jako cihla prohozená oknem" :D :D) Obdivoval jsem kuráž britské posádky hájící v 18. století Gibraltar, který je (nejen) díky tomu v rukou Britů dodnes. Mrazilo mě, když jsem se dočetl, jak se největší stříbrný důl v Potosí stal fakticky koncentrákem pro mužskou populaci jihoamerických Indiánů, kdy hlavní roli hrál tradiční incký daňový systém založený na odvádění práce v kombinaci s nenažraností španělského trůnu (aneb kam se hrabou všichni conquistadoři na rtuť v dolech...). Ještě víc mě mrazilo, kolik nebohých zaměstnankyň doplatilo na lehkovážné vedení firmy vyrábějící radioaktivní ciferníky, jakým volem byl marnivý milionář draze platící za používání radioaktivního životabudiče, a jak to dopadne, když se mezi vědci zkoumajícími radiaci objeví aspoň dva nezodpovědní pitomci. Žasnul jsem, jak přílišná snaha centrální moci o odstranění hlavních vůdců národnostní menšiny může paradoxně vyústit v její úplnou nezávislost, aneb v čem se chyby Angličanů vůči Irům podobaly pozdějším chybám Iráčanů vůči Kurdům. Litoval jsem geniálního raketového inženýra Sergej Koroljova, že mu osud nadělil narodit se zrovna v Rusku. A kroutil jsem hlavou, jak nesmyslně Sověti plýtvali materiálními i lidskými prostředky při snaze přistát na měsíci a kolik drahých raket nazdařbůh povybuchovalo v kazažské stepi. A vůbec nejvíc mě dostal příběh o tom, jak se vědecké kruhy v 19. století vzájemně utvrzovaly v omylu, že se cholera šíří díky městskému smradu, ale naštěstí se objevil jeden všímavý lékař a jeden všímavý farář, kteří přišli na to, že skutečnou příčinou je kontaminovaná voda, takže k vymýcení epidemie v celé londýnské čtvrti Soho nakonec stačilo jen vyměnit táhlo z místní veřejné pumpy. Shrnutí těchto událostí je přitom podáno neskutečně zajímavě, čtivě, a především s výborným zasazením do kontextu s jinými známějšímu událostmi. Vřele doporučuji nejen zájemcům o historii!... celý text

Poslední tajemství Jana T. 2002, Jaroslav Velinský

K tomuto dílu jsem se dostal docela náhodou, vůbec jsem neměl tušení, že Stínadelská trilogie má pokračování. A byl jsem velmi mile překvapen. Velinský nejenže na Foglara výborně navázal, ale hlavně ho dosti překonal. Sice se snažil držet styl jeho jazyka, ale pokud jde o děj, tak se mu povedlo odstranit většinu nelogičností, jimiž se předchozí příběhy hemžily. V pojetí Velinského totiž Stínadla dávají mnohem větší smysl. Hlavně to není úplně izolovaná čtvrť bez napojení na okolní svět, jak se mohlo zdát z Foglarova originálu. Nemusí být neobvyklé, aby někdo třeba bydlel ve Stínadlech, ale do školy chodil či pracoval na Druhé straně, a tedy přirozeně přicházel do kontaktu s oběma komunitami zdejších obyvatel. Někdo se také mohl přestěhovat z jedné čtvrti do druhé, takže logicky nemohl zpřetrhat všechny původní vazby. Takže ne každý, kdo se narodí či bydlí ve Stínadlech, musí být automaticky Vont. Zkrátka a dobře celé pojetí Stínadel je v podání Velinského mnohem uvěřitelnější a smysluplnější, aniž by to šlo na úkor tajemna. Skvělé bylo i zapojení dívčích hrdinek, na které Foglar ve svých dílech tradičně kašlal. Copak bylo možné, aby se v těch zápolících partách dospívajících kluků nikdo nezajímal o holky? Copak i Vontové neměli nějaké sestry či spolužačky? Ne, to foglarovské totální potlačení výraznějších dívčích postav prostě nedávalo smysl. A právě tady Velinský vyrovnal dluh, aniž by tím popřel základní koncepci, že jde stále hlavně o příběh party kluků. Každopádně Tonča s Martinou byly sympaťačky a jsem moc rád, že právě ony tak výrazně zasáhly do posledního příběhu Rychlých šípů. Také si mi líbilo, jak Velinský otevřel otázky, které vyvstávaly při čtení předchozích dílů: Bylo možné nacpat celý plán létacího kola do malé kuličky v podobě ježka v kleci? Mohlo létací kolo skutečně létat? Mohl železný ježek vydržet rok v bahně svatojakubské stoky, aniž by přitom úplně zrezivěl? A jak se vlastně hlavolam dostal do rukou Jana Tleskače? Na toto všechno nalezneme v knize rozuzlení. Zkrátka : Pokud vám u klasických foglarovek (stejně jako mě) vadila určitá nelogičnost či naivita příběhu, tak tahle kniha se to pokusila v rámci možností narovnat. A pokud naopak patříte mezi skalní fanoušky foglarovek, tak pro vás může toto dílo představovat hezký epilog stínadelské ságy s uzavřením všech neuzavřených linek.... celý text

Pozitivní inteligence 2013, Chamine Shirzad

Docela mě překvapuje relativně nízké hodnocení. Netvrdím, že je tato kniha vyloženě něco extra, ale za mě je o několik tříd výše než tolik oslavovaná kniha "Nastavení mysli" od Carol Dweck na podobné téma. Ano, i Shizard má občas sklon sklozávat k "seznačním" příběhům o tom, jak přenastavení mysli pomohlo jedincům dostat se z úplného dna na vrchol (bez toho by to nebyla americká motivační knžka, že? :)), nicméně pořád je to tak nějak decentně a v mezích. Každopádně zde nechybí konkrétní příklady cvičení, které lze zapojovat do každodenního života. Rozhodně to nejde nijak do hloubky, nicméně jako určitý "rozjezd" pro vlastní seberozvoj a přenastavení mysli to vůbec není špatné.... celý text

Nastavení mysli – Nová psychologie úspěchu aneb Naučte se využít svůj potenciál 2015, Carol Dweck

Moje hodnocení knihy se velmi shoduje s tím, co níže napsal thorir. Hlavní poselství knihy, tj. vysvětlit odlišné nastavení myšlení na tzv. "fixní" a "růstové", je rozhodně užitečné. Dost věcí popsaných v této knize opravdu funguje. Problém je v tom, že v knize je to opakované pořád dokola, jako na kolovrátku jsou stále omílány "senzační" příběhy mající zdůraznit, že růstové myšlení se vyplatí více než progresivní. Fajn, ale co může člověk udělat, aby to zapojil do každodenního života? Jak si může pomoci, aby se "přenastavil" na růstový mindest, když je třeba vlivem výchovy z dětství nastaven na ten fixní? O tom se v knize příliš nedočteme. Pokud už jsou nějaká konkrétní doporučení, tak jsou často dost povrchní. A někdy i dost pitomě podané - například na str. 91: "Jsou situace, kdy se chováte hloupě - kdy nepoužíváte svou inteligenci? Až budete příště v podobné situaci, nastavte svou mysl růstově" (aha...). V knize dost postrádám typy na konkrétní úkoly a cvičení, které lze průběžně zapojovat do každodenního života.... celý text

Tohle jsme chtěli: Prezident Zeman – slova a činy 2023, Jan Kudláček

Tuto knihu jsem si zakoupil v rámci jedné besedy, a pak si chvíli vyčítal, k čemu jsem se to nechal přesvědčit. Vždyť se z knihy určitě nedozvím nic nového - copak mě může Miloš Zeman po deseti letech své hrůzovlády ještě něčím překvapit? Ale může! Přestože jsem vesměs četl o událostech, které mám dosud v živé paměti, tak právě ucelenost jejich shrnutí v této knize mi pomohla uvědomit si o osobě našeho exprezidenta i něco nového, co mi dosud nedocházelo. Například: 1) Miloš Zeman neurážel jen své názorové oponenty, ale dokonce i vlastní rodinu. Při čtení jeho výroků mě zaskočilo množství neuctivých narážek vůči jeho manželce Ivaně. A v jednom případě i vůči jeho vlastní dceři Kateřině, když ji nepřímo přirovnal ke krávě. Také je zajímavé, že když byl tázán, co bude dělat o volnu/dovolené atp., tak vždy mluvil jen o sobě v jednotném čísle, nikdy se nezmínil o tom, že by třeba trávil volno s rodinou. Tak mě napadlo - proč ho třeba při jeho vyvalování v gumovém člunu na rybníku vždy doprovázela jen ochranka, ale nikdy jeho manželka? 2) Podlézavost Miloše Zemana vůči Rusku a Číně je všeobecně známa, nicméně jsem si nikdy neuvědomil, jak často ve svých veřejných prohlášeních odkazoval na citáty Stalina či Mao Ce-Tunga. Sice šlo často o citáty zcela smyšlené, které ani jeden ani druhý ve skutečnosti nikdy nepronesli, ale exprezidentovo PR v ruských a čínských médiích muselo vzkvétat... 3) Záliba Miloše Zemana v kouření je také pověstná, ale nikdy jsem si neuvědomil, jak strašlivě mu v tomto všichni ustupovali. Při svých výjezdech totiž nesčetněkrát navštívil veřejné prostory se zákazem kouření (radnice, sídla krajských úřadů, muzea, školy, prostory veřejnoprávního rozhlasu či televize...), ale přesto mu všude - dokonce i ve školách (!) - ochotně přinesli popelníček, aby si mohl zapálit. Někde třeba jen kvůli návštěvě kuřáckého prezidenta museli vypínat požární hlásiče. Žádný starosta či ředitelka nesebrali odvahu říct "promiňte, pane prezidente, ale tady se kouřit nesmí!" Nikdo neudělal to, co jeden londýnský hotel, který našemu státu nemilosrdně vyfakturoval vyčištění nekuřáckého apartmánu zahuleného naším nejvyšším ústavním činitelem. Jako společnost jsme zkrátka nejvyššímu představiteli našeho vlastního státu nedovedli nastavit hranice ani na nejzákladnější úrovni, takže není divu, že se nebál je stále více překračovat. To vše a spoustu dalšího mi došlo při čtení této knihy, která přehledně shrnuje klíčové okamžiky desetiletého mandátu Miloše Zemana. Nečekejte žádnou investigativní novinařinu (k tomu doporučuji sáhnout např. po knize Rudý Zeman od Jaroslava Kmenty), za hlavní přidanou hodnotou považuji především ono ucelené shrnutí, které mi pomohlo vidět nedávnou přítomnost s určitým odstupem. Přesto si myslím, že knihu jednou ocení hlavně generace našich dětí či vnoučat, které si prezidenství Miloše Zemana již pamatovat nebudou, a které jednou budou moci naší generaci zcela oprávněně vyčíst, jak nezodpovědně jsme se zachovali, když jsme někoho takového dvakrát po sobě zvolili do nejvyšší ústavní funkce. Asi jediné, co jim na to budeme moci upřímně odpovědět, jsou úvodní slova z názvu této knihy (s dodatkem "promiňte..." )... celý text

Jan Žižka - Boží bojovník ve jménu Husa 2019, Zdeněk Ležák

Nebylo to špatné, ale oproti jiným komiksům z dílny téhož autora (Tři králové, Anthropoid, Milada Horáková) mi to přišlo přeci jen slabší. V té komiksové části - neboť první část tvoří psaný text shrnující poměry v předhusitský Čechách a vypuknutí husitských válek - se na můj vkus až příliš skákalo v čase. Chápu, že 15. století nelze uchopit stejně jako 20. století a že se autor snažil v omezeném rozsahu pokrýt širší dějinné období, ale tady mi to zkrátka nějak nesedlo. Samostatná pochvala ovšem za ilustrace Michala Kociána, které jsou správně atmosféricky ponuré a pro vykreslení drsného středověku jako stvořené.... celý text

Milada Horáková 2020, Zdeněk Ležák

Krásné shrnutí příběhu Milady Horákové, skutečně znamenité a statečné ženy. Oceňuji zejména zachycení části jejího života z doby první republiky, která pro mě nebyla až tak známá a kde jsem se dozvěděl leccos nového. Například to, že Milada Horáková byla nejen aktivní v hnutích zasazujících se o vyšší rovnoprávnost žen (jak je u ní často zdůrazňováno), ale že se také velmi zasadila o konkrétní legislativní změny v sociální oblasti. Je opravdu kuriozní, že zrovna člověka, který měl takto hluboké sociální cítění, nakonec komunisté označili za nepřítele lidu a poslali jej na smrt. Právě na příběhu Milady Horákové lze nejlépe vidět, že jak byl komunistický režim zvrácený, protože se evidentně zbavoval lidí, kteří se pokoušeli uvádět v život mnohé z toho, o čem jejich propaganda dovedla jen tlachat. Režimu byl evidentně nebezpečný každý, kdo to se sociální spravedlností a vyšší mírou rovnoprávnosti myslel vážně - takové činy vskutku neodpovídaly představě socialismu coby vládě nedotknutelné skupiny kádrů pod taktovkou ruské věrchušky. To vše krásně shrnuto v tomto komiksu, který zatím považuji za nejzdařilejší výtvor Zdeňka Ležáka a hodnotím jej ještě o stupeň výš než Tři krále a Anthropoid. Zajímavé jsou i ilustrace od Štěpánky Jislové, které sice nemají onu atmosférickou ponurost jako ilustrace od Michala Kociána, ale do nevojenského příběhu se hodí jaksi více.... celý text

Špión, jemuž nevěřili 1990, František Moravec

Paměti zakladatele československé vojenské rozvědky nejsou jen popisem poměrů ve zpravodajských službách, jak by se mohlo zdát z anotace. Generál Moravec především pracoval s lidmi, jednak velel rozsáhlému týmu zpravodajců, ale také se zpovídal vrchnímu velení či představitelům vlády, takže jeho dílo je třeba vnímat též jako vzpomínky vrcholného manažera a personalisty. Dostáváme tak velmi netradiční popis poměrů první republiky, zejména vnitřního fungování její státní správy. Takže se mimo jiné dozvíme, že i tehdy bujela protekce a klientelismus (příkladem budiž generál Jan Syrový, který se do funkce armádního generála dostal díky známostem z válečných let, třebaže byl manažersky naprosto neschopný a kromě vizáže Jana Žižky neměl prakticky co nabídnout), že se o důležitých záležitostech nekoncepčně a plýtvalo se prostředky na úplné zbytečnosti, zatímco řešení důležitých věcí se do poslední chvíle odkládalo a ignorovalo (např. ještě v polovině třicátých let se za hlavní bezpečnostní hrozbu pro stát považoval možný návrat Habsburků, zatímco vzestup Hitlera se téměř přehlížel takže naše rozvědka pravidelně podávala podrobná hlášení o tom, co obědvala excísařovna Zita ve Vídni, zatímco o počtu a stavu ozbrojených jednotek číhajících doslova za kopcem dlouho neměla žádné relevantní informace ). Při čtení těchto částí jsem si uvědomoval smutnou podobnost s dnešní dobou, kdy se řešení systémově důležitých věcí také odkládá až na dobu, kdy už je pozdě Za nejzajímavější hodnotím část týkající poměrů ve válečném Londýně. Opět nejde jen popis organizace zpravodajské činnosti, dočteme se také například o tom, jaké typy lidí se vyskytovali mezi československými emigranty (zdaleka nešlo jen o vojáky, ale také o různé prospěcháře a spekulanty). Zde autor nešetří kritikou exilového prezidenta Beneše, který po svém návratu z Moskvy v roce 1943 začal naprosto nepochopitelně důvěřovat Stalinovi a československým komunistům, a to i přes důrazná varování vlastních bezpečnostních poradců. Mrazilo mě, když autor vzpomínal, kterak na příkaz prezidenta Beneše musel prakticky veškeré poznatky naší rozvědky (včetně informací poskytnutých nám od Britů!) obratem předávat sovětskému velvyslanci v Londýně, aniž by za to od sovětů dostal nějaké hodnotné informace na oplátku. Při čtení těchto řádků jsem i navzdory propasti času doslova cítil autorovu frustraci a opět se utvrdil v názoru, že únor 1948 se ve skutečnosti zrodil už o několik let dříve v Londýně. A opět jsem si položil otázku, čím to, že se v naší zemi do funkce prezidenta opakovaně dostávají osoby ženoucí národ do chřtánu ruského medvěda (doufám, že se exprezident Beneš smaží v pekle hned vedle Gottwalda a Stalina, a také doufám, že už tam roztápějí kotel pro Zemana s Putinem). Přesto téhle mimořádně čtivé knize nemůžu dát plný počet hvězdiček. Jednak si autor některé události dost popletl. Jak už popisovali někteří čtenáři níže, dost nepřesností se vyskytuje v částech popisující spolupráci s agentem A-54 (autor např. uvádí, že ještě v roce 1944 se s ním jeho lidé setkávali v Istanbulu přitom byl prokazatelně zatčen gestapem už v únoru 1942), nebo popis operace Anthropoid (autor např. tvrdí, že Kubiš s Gabčíkem seskočili v dubnu 1942 a za čtrnáct dnů provedli atentát na Heydricha přitom prokazatelně seskočili již v prosinci 1941 a atentát chystali téměř půl roku). Také se mi dost nelíbilo, jak se autor neustále podivoval, proč se parašutisté v Protektorátu obraceli na domácí odboj, když přece všechno potřebné dostali už v Anglii. Je smutné, že si autor ani po dvaceti letech nechtěl přiznat, že ve skutečnosti ty dvacetileté kluky posílali s naprosto katastrofální výbavou do absolutního neznáma (ono je hezké vyzbrojit chlapa trhavinami, ale přitom mu neobstarat ani pořádný doklad či potravinové lístky, ono je pěkné dát mu vysílačku, ale bez náhradních dílů, ono je super zaúkolovat ho sabotáží ve fabrice, ale přitom ho vysadit 200 km od cíle, ono je úžasné dát mu kontaktní adresu na osobu, která je už několik let po smrti....), a že velký díl spoluzodpovědnosti za tyto hrubé přehmaty ležel i na straně zpravodajského oddělení, v jehož čele stál. Právě v částech, v nichž autor horem spodem kritizoval počínání parašutistů a domácího odboje, a přitom se bez náznaku studu či sebereflexe strašlivě podivoval, proč mu pak po válce někteří přeživší či pozůstalí tolik spílali, u mě dost ztrácel sympatie budované v předchozích částech knihy. Shrnuto: Zajímavá a čtivá kniha, ale je nutno brát v úvahu, že jde o subjektivní vzpomínky, které leckdy neodpovídají skutečnosti.... celý text

Divoši 2011, Lucie Lomová

O tom, jak si jeden český cestovatel přivezl do Prahy roku 1908 mladého Indiána z Amazonie, aniž by tušil, jaký bič si tím sám na sebe nachystá :) Velmi pěkně zpracovaný příběh, který je založen na skutečné události, jež je - jak jsem dodatečně zjistil googlením - zachycena poměrně věrně. Docela se divím, že se tohoto tématu ještě nechytil žádný filmař. V každém případě velké poděkování autorce, která tento příběh zpracovala alespoň jako komiks (a dokázala, že kromě příběhů myšek Anči a Pepíka zvládne i zajímavý příběh pro dospělé).... celý text

Spad 2016, František Kotleta (p)

Druhá knížka, kterou jsem si od pana Kotlety přečetl. A musím říct, že autor si u mě po nemastném-neslaném Undergroundu dost vylepšil reputaci! Znáte-li slavnou PC hru "Fallout", tak román "Spad" je nejen jejím českým překladem, ale především přenesením post-apokaliptického prostředí do oblasti České republiky v nedaleké budoucnosti. Dostáváme popis světa zničeného jadernou válkou, kde lidé doslova živoří a bojuji o přežití. Kontakt s okolním světem téměř zanikl, jediné spojení je skrz říční dopravu do Hamburku či k osadám na jihu. Zato cesta z Prahy do Brna znamená projít přes pustinu plnou nebezpečí, a hlavně se nesmíte dostat příliš na jih k území bývalého Rakouska, které je zamořeno radiací.... Jen ti, kterým je okolo padesáti, si ještě pamatují dobu, kdy každá domácnost měla doma elektřinu a tekoucí vodu a kdy ještě existoval internet. Tuto krásnou dobu však odvál prach několika navazujících válek, v nichž došlo i na jaderné zbraně... O tom, co stálo za vypuknutím jaderné války, která převrátila svět naruby, se dozvídáme z krátkých fiktivních novinových článků v úvodu každé kapitoly. A je dost mrazivé, že událost, která dle románu odstartovala jadernou válku, byla ruská agrese na Ukrajinu, jež ztroskotala na hrdinném obraně ukrajinského národa a vyústila ve fiasko Rusů při snaze dobýt Kyjev....ne, to prosím opravdu není popis reálných událostí z roku 2022, ale popis románové fikce, kterou autor vymyslel již v roce 2016. Tak jen doufejme, že ve všem ostatním se autor mýlil a že se nikdy nedočkáme časů, v nichž se odehrává děj tohoto románu. Protože já určitě nejsem takový frajer jako plukovník Michálek a jeho parta :))... celý text

Husitská epopej. V, 1450-1460 - za časů Ladislava Pohrobka 2017, Vlastimil Vondruška

Viz můj komentář k prvnímu dílu. V tomhle už jsem trochu začal cítit určitý stereotyp a opakování některých motivů z dřívějších dílů. Jak se píše v komentáři níže, už to začíná být lehce nastavovaná kaše. Celkově ale stále ještě slušná úroveň. Současně pokračuje generační obměna hlavních hrdinů, v tomto díle již odchází většina těch, kteří byli v sáze od samého počátku (paní Markéty mi bylo velmi líto...).... celý text

Zrcadlový muž 2020, Lars Kepler

Pokud nevěříte, že by v moderním světě 21. století mohla někde žít skutečná Baba Jaga, tak si přečtěte tenhle kousek. Oproti pohádkové Babě Jaze se tahleta liší přesně v těchto bodech: - nelétá na koštěti, ale jezdí v kamionu; - nesídlí v chaloupce na kuří nožce, ale v odlehlé farmě ve švédských lesích daleko od civilizace; - neloví malé děti, ale výhradně dospívající holky ze všech koutů Švédska; - ulovené holky zavírá do chlívku ne kvůli vykrmení, ale jako zásobárnu sexuálních otrokyň; - namísto plůtku z lidských kostí má okolo svého brlohu igelitky s uťatýma končetinama některých holek, které se pokoušely zdrhnout. A tady rozdíly končí, jinak je to Baba Jaga se vším všudy. Dokonce má i velkou pec, ale radši nechtějte vědět, čím v ní topí... (Není divu, že podobnost věznitelky s Babou Jagou si uvědomí jedině holka původem z Rumunska, přeci jen běžné švédské teenagerky východní mytologii neznají, takže Jagu běžně nazývají "Babička"... ). Jak s reálnou Babou Jagou souvisí příběh životem těžce zkoušené architektky ze Stockholmu, která před lety přišla o dceru a jejíž manžel se od té doby léčí na psychiatrii? Víc, než si myslíte.... :)) Zpočátku mi dělalo problém si zvyknout na styl popisu děje, který je celý psán v přítomném čase a působí spíše jako reportáž než jako román. Brzy jsem si ale zvykl a nechal se pohltit příběhem, která je opravdu nervydrásající. Podobně jako v jiných žánrech severské krimi, ani zde nechybí náhled do psychologie postav, ale je to v naprosto vyváženém poměru vůči odsýpání děje (je to ve výrazně menším měřítku než třeba v sérii Sebastian Bergman od Rosenfeldta a Hjortha - což kvituji). Rozuzlení jsem opravdu nečekal, celou dobu jsem měl podezření na někoho úplně jiného.... celý text